Karel Marx
Kapitál, II. dílKapitola třináctá
Výrobní doba
Pracovní doba je vždy výrobní dobou, t. j. dobou, v níž je kapitál upoután ve sféře výroby. Ale naopak, ne každá doba, po kterou je kapitál ve výrobním procesu, je už proto nutně také pracovní dobou.
Nejde tu o přerušování pracovního procesu, které je podmíněno přirozenými hranicemi pracovní síly samé, ačkoli jsme viděli, jak už pouhý fakt, že fixní kapitál — tovární budovy, stroje a pod. — leží v přestávkách v pracovním procesu ladem, je jednou z pohnutek k nepřirozenému prodlužování pracovního procesu a k zavádění nepřetržité denní a noční práce. Jde tu o přerušení, nezávislé na délce pracovního procesu, podmíněné přímo povahou výrobku a způsobem jeho zhotovování, o přerušení, během něhož je pracovní předmět podroben kratším či delším přírodním procesům, musí projít fysikálními, chemickými a fysiologickými změnami, o přerušení, během něhož se pracovní proces úplně nebo zčásti zastavuje.
Tak musí mladé víno nějakou dobu kvasit a pak znovu nějaký čas ležet, aby dosáhlo určitého stupně dokonalosti. V mnoha průmyslových odvětvích se musí výrobek sušit, jako na př. v hrnčířství, nebo musí být vystaven určitým vlivům, které mění jeho chemické vlastnosti, jako na př. v běličství. Ozim potřebuje plných devět měsíců, aby uzrál. V mezidobí mezi setím a žněmi je pracovní proces téměř úplně přerušen. V pěstování lesů, jakmile skončí sázení a k tomu potřebné přípravné práce, potřebuje semeno třeba i celých sto let, aby se přeměnilo v hotový výrobek; po celé toto období potřebuje jen poměrně nepatrné působení práce.
Ve všech těchto případech se během většiny výrobní doby přidává další práce jen zřídka. Podmínky popsané v předcházející kapitole, za nichž se ke kapitálu už vloženému do výrobního procesu musí připojovat další kapitál a práce, uskutečňují se tu jen s delšími či kratšími přestávkami.
Ve všech těchto případech se tedy výrobní doba zálohovaného kapitálu skládá ze dvou období: prvního období, v němž je kapitál v pracovním procesu; druhého období, v němž je forma existence kapitálu — forma ještě nehotového výrobku — ponechána vlivům přírodních procesů, při čemž není v pracovním procesu. Na věci nic nemění to, že se obě tato období mohou částečně křížit, vzájemně se prolínat. Pracovní období a výrobní období se tu nekryjí. Výrobní období je delší než pracovní období. Ale teprve po skončení výrobního období je výrobek hotov, uzrál, a může tedy být přeměněn z formy produktivního kapitálu ve formu zbožního kapitálu. Podle délky té části výrobní doby, která netvoří pracovní dobu, prodlužuje se tedy i období obratu kapitálu. Pokud výrobní doba, přesahující pracovní dobu, není určena jednou provždy danými přírodními zákony, jako u zrání obilí, u růstu dubu atd., může být období obratu často umělým zkrácením výrobní doby více či méně zkráceno. Toho se dosahuje na př. zavedením chemického bílení místo lučního bílení, zavedením dokonalých sušicích přístrojů ve vysušovacích procesech. Ve vydělávání kůží, kde při staré metodě trvalo 6—18 měsíců, než kyselina tříslová vnikla do kůže, zkrátila se tato operace použitím nové metody, v níž se užívá vývěvy, na jeden a půl až dva měsíce. (J. G. Courcelle-Seneuil: „Traité théorique et pratique des Entreprises industrielles etc. Paris 1857“, 2. vyd.) Nejvelkolepější příklad umělého zkrácení té výrobní doby, která je vyplněna výhradně přírodními procesy, najdeme v dějinách výroby železa a zejména přeměny surového železa v ocel za posledních 100 let, od pudlování, objeveného kolem roku 1780, až k modernímu Bessemerovu procesu a jiným nejnovějším metodám, zavedeným od té doby. Výrobní doba se nesmírně zkrátila, ale v téže míře se také zvětšil vklad fixního kapitálu.
Zvláštním příkladem toho, jak se výrobní doba odchyluje od pracovní doby, je americká výroba ševcovských kopyt. Zde vzniká značná část útrat z toho, že dřevo musí až 18 měsíců schnout, aby se pak hotové kopyto nezkroutilo a nezměnilo tvar. Po tuto dobu neprochází dřevo žádným jiným pracovním procesem. Období obratu vloženého kapitálu je tedy určeno nejen dobou nutnou přímo ke zhotovení kopyt, nýbrž i dobou, po kterou musí kapitál ležet ladem ve vysychajícím dřevě. Dřevo je 18 měsíců ve výrobním procesu, dříve než může vstoupit do vlastního pracovního procesu. Tento příklad zároveň ukazuje, jak různá mohou být období obratu různých částí celkového oběžného kapitálu vlivem okolností, které nevyvěrají ze sféry oběhu, nýbrž z výrobního procesu.
Zvlášť výrazný je rozdíl mezi výrobní dobou a pracovní dobou v zemědělství. V našem mírném podnebí dává půda úrodu jednou za rok. Zkrácení nebo prodloužení výrobního období (u ozimu průměrně devítiměsíčního) závisí samo na tom, jak se střídají dobrá nebo špatná léta, nedá se tedy předem přesně určit a kontrolovat jako v průmyslu ve vlastním smyslu slova. Jen vedlejší výrobky, jako mléko, sýr a pod., se mohou neustále vyrábět a prodávat v kratších obdobích. Naproti tomu pracovní doba se tu jeví takto: „Podle měnících se klimatických a jiných podmínek, které tu působí, je možno v různých krajích Německa počítat pro tři hlavní období práce průměrně s tímto počtem pracovních dnů: pro jarní období od poloviny března nebo od začátku dubna do poloviny května s 50—60 pracovními dny; pro letní období od začátku června do konce srpna s 65—80; pro podzimní období od začátku září do konce října nebo poloviny či konce listopadu s 55—75 pracovními dny. Na zimu připadají jen takové práce, jaké je možno v této době vykonávat, jako vyvážení hnoje, svážení dříví, jízdy na trh, dovoz stavebního materiálu a pod.“ (F. Kirchhof: „Handbuch der landwirtschaftlichen Betriebslehre“. Drážďany 1852, str. 160.)
Tedy čím je podnebí nepříznivější, tím kratší je pracovní období v zemědělství, tím kratší je tedy i doba, během níž se vynakládá kapitál a práce. Na příklad Rusko. Tam jsou v některých severních krajích polní práce možné jen po 130—150 dní v roce. Lze si představit, jakou ztrátou by pro Rusko bylo, kdyby 50 milionů z 65 milionů obyvatelstva jeho evropské části bylo po šest nebo osm zimních měsíců, kdy se musí všechny polní práce přerušit, bez zaměstnání. Mimo 200.000 rolníků, kteří pracují v 10.500 továrnách, vyvinul se všude v Rusku ve vesnicích domácký průmysl. Jsou vesnice, kde jsou všichni rolníci už celé generace tkalci, koželuhy, zámečníky, obuvníky, nožíři atd.; je tomu tak zejména v moskevské, vladimirské, kalužské, kostromské a petrohradské gubernii. Mimochodem, tento domácký průmysl je stále více a více donucován sloužit kapitalistické výrobě; tkalci na př. dostávají osnovu a útek od kupců buď přímo, nebo prostřednictvím faktorů. (Zkráceno podle: „Reports by H. M. Secretaries of Embassy and Legation, on the Manufactures, Commerce etc.“, č. 8, 1865, str. 86, 87.) Vidíme tu, že to, že se výrobní období a pracovní období rozcházejí, při čemž druhé tvoří jen část prvního, je přirozeným základem pro spojení zemědělství s venkovským vedlejším průmyslem, a že se na druhé straně tento průmysl zase stává opěrným bodem pro kapitalisty, kteří sem z počátku pronikají jako kupci. Když kapitalistická výroba později dovršuje oddělení manufaktury od zemědělství, stává se zemědělský dělník stále více závislým na čistě náhodných vedlejších zaměstnáních a jeho postavení se tím zhoršuje. Pro kapitál, jak uvidíme později se všechny rozdíly v obratu vyrovnávají, pro dělníka nikoli.
Ve většině odvětví průmyslu ve vlastním smyslu, v hornictví, dopravě atd., je výroba stejnoměrná, rok co rok se vynakládá stejná pracovní doba a — ponecháme-li stranou kolísání cen, poruchy v průběhu obchodního života atd. jakožto nenormální přerušení — dělí se výdaje na kapitál, který vchází do každodenního procesu oběhu, rovněž stejnoměrně v čase. Stejně tak se za jinak nezměněných podmínek trhu dělí na stejnoměrná období také návrat oběžného kapitálu čili jeho obnovování během roku. Naproti tomu se v těch odvětvích, kde pracovní doba tvoří jen část výrobní doby, vynakládá oběžný kapitál v různých ročních obdobích nanejvýš nestejnoměrně, zatím co k jeho návratu dochází jen najednou, v okamžiku určeném přírodními podmínkami. Zde tedy při stejném rozsahu podniku, t. j. při stejné velikosti zálohovaného oběžného kapitálu, musí být tento kapitál zálohován najednou ve větších masách a na delší dobu než v podnicích s nepřetržitými pracovními obdobími. Délka života fixního kapitálu se tu také značněji liší od doby, v níž skutečně funguje produktivně. Samozřejmě, že jakmile je tu rozdíl mezi pracovní dobou a výrobní dobou, přerušuje se stále na delší či kratší období i doba, po kterou se fixního kapitálu používá, jako na př. v zemědělství u tažného dobytka, nářadí a strojů. Pokud je tímto fixním kapitálem tažný dobytek, vyžaduje stále stejné nebo téměř stejné výdaje na krmivo a pod. v době, kdy dobytek pracuje, i v době, kdy nepracuje. U mrtvých pracovních prostředků dochází k jistému znehodnocení, nepoužívá-li se jich. Výrobek se tedy vůbec zdražuje, neboť přenášení hodnoty na výrobek se nepočítá podle doby, kdy fixní kapitál funguje, nýbrž podle doby, v níž ztrácí hodnotu. V těchto výrobních odvětvích je nečinnost fixního kapitálu, ať je spojena s běžnými náklady nebo ne, podmínkou jeho normálního používání stejně tak jako na př. ztráta určitého množství bavlny při předení; právě tak se v každém pracovním procesu, uskutečňujícím se za normálních technických podmínek, započítává neproduktivní, ale nutné vynakládání pracovní síly úplně stejně jako produktivní. Každé zdokonalení, které zmenšuje neproduktivní vynaložení pracovních prostředků, surovin a pracovní síly, zmenšuje zároveň i hodnotu výrobku.
V zemědělství se spolu spojuje delší pracovní období s velkým rozdílem mezi pracovní dobou a výrobní dobou. Hodgskin o tom správně poznamenává: „Rozdíl mezi dobou“ (ačkoli tu nerozlišuje pracovní dobu a výrobní dobu), „která je nutná ke zhotovení výrobků zemědělství, a dobou, jíž je zapotřebí v jiných pracovních odvětvích, je hlavní příčinou velké závislosti zemědělců. Nemohou dát svá zboží na trh dříve než za rok. Po celou tu dobu se musí zadlužovat u ševce, krejčího, kováře, koláře a různých jiných výrobců, jejichž výrobky potřebují a kteréžto výrobky mohou být zhotoveny za několik dnů nebo týdnů. V důsledku této přírodní okolnosti a v důsledku toho, že v ostatních pracovních odvětvích se bohatství rozmnožuje rychleji, nejsou pozemkoví vlastníci, kteří monopolisovali půdu celého státu a nadto si ještě přisvojili monopol zákonodárství, přesto s to zachránit sebe i své služebníky, pachtýře, před údělem být nejzávislejšími lidmi v zemi.“ (Thomas Hodgskin: „Popular Political Economy“. Londýn 1827, str. 147, poznámka.)
Všechny metody, jimiž se v zemědělství jednak rozdělují výdaje na mzdu a pracovní prostředky rovnoměrněji na celý rok, jednak zkracuje doba obratu, na př. tím, že se pěstují rozmanité plodiny, což umožňuje sklízet v různou dobu během téhož roku — všechny tyto metody vyžadují zvětšení oběžného kapitálu vloženého do výroby, vydávaného na mzdu, hnojiva, osivo a pod. Tak je tomu při přechodu od tříhonného hospodářství s úhorem k hospodářství se střídáním plodin bez úhoru. Tak je tomu při cultures dérobées ve Flandrech. „V cultures dérobées se používá okopanin, totéž pole rodí nejdříve obilí, len, řepku pro potřeby lidí, a po žních se osévá okopaninami ke krmení dobytka. Tato soustava, při níž může být dobytek stále ve stáji, poskytuje značné množství hnoje a stává se tak základem střídavého hospodářství. V písčitých krajích se přes třetinu obdělané půdy užívá na cultures dérobées; výsledek je právě takový, jako by se byla obdělaná plocha o třetinu zvětšila.“ Vedle okopanin se tu pěstuje také jetel a jiné pícniny. „Zemědělství přivedené k takové intensitě, že přechází v zahradnictví, vyžaduje pochopitelně poměrně značný vklad kapitálu. V Anglii se počítá s vkladem kapitálu 250 franků na hektar. Ve Flandrech by patrně naši rolníci považovali vklad kapitálu 500 franků na hektar za příliš nízký.“ („Essais sur l'Economie Rurale de la Belgique par Emile de Laveleye“. Paříž 1863, str. 45, 46, 48.)
Vezměme konečně pěstování lesa. „Výroba dřeva se podstatně liší od většiny ostatních výrob tím, že tu v tomto případě přírodní síla působí samostatně a že při přirozeném obnovování není zapotřebí vynakládat lidskou sílu nebo kapitál. Ostatně i při umělé obnově lesa je použití lidské síly a kapitálu ve srovnání s působením přírodních sil jen nepatrné. Mimo to se lesu daří i v takových půdách a polohách, kde obilí neroste nebo kde se nevyplácí je pěstovat. K pěstování lesa je však při správném hospodaření zapotřebí větší plochy než k pěstování obilí, neboť na malých plochách nelze hospodárně těžit dříví, vedlejší užitek z lesa se ztrácí, ochrana lesa je obtížnější atd. Výrobní proces je však spojen s tak dlouhými lhůtami, že přesahuje hranice plánů soukromého hospodaření, v jednotlivých případech dokonce i hranice lidského života. „Kapitál vynaložený na získání lesní půdy“ (u společenské výroby tento kapitál odpadá a otázkou je jen to, kolik půdy může obec vzít z orné půdy a pastvin na pěstování lesa) „přináší znatelné plody teprve po dlouhé době a obrací se jen zčásti, úplný obrat však u některých druhů stromů vyžaduje až 150 let. Mimo to vyžaduje pravidelné lesní hospodářství zásobu živého dřeva, která desetinásobně až čtyřicetinásobně převyšuje roční těžbu. Kdo tedy nemá ještě jiný příjem a je jen majitelem velkých ploch lesů, nemůže vést pravidelné lesní hospodářství.“ (Kirchhof, str. 58.)
Dlouhá výrobní doba (zahrnující jen poměrně nepatrnou pracovní dobu), a tím dlouhá období obratu, činí pěstování lesů nevýhodným pro soukromé, a tudíž kapitalistické podnikání, neboť kapitalistická výroba je v zásadě soukromá výroba i tehdy, když tu místo jednotlivého kapitalisty vystupuje sdružený kapitalista. Rozvoj kultury a průmyslu vůbec se odedávna projevoval takovým ničením lesů, že vše, co naopak učinil pro zachování a vysazování lesů, je ve srovnání s tím úplně bezvýznamné.
V uvedeném citátu z Kirchhofa je zvláště pozoruhodné toto místo: „Mimo to vyžaduje pravidelné lesní hospodářství stálou zásobu živého dřeva, která desetinásobně až čtyřicetinásobně převyšuje roční těžbu.“ To znamená, že jeden obrat připadá na deset až čtyřicet i více let.
Totéž je i v chovu dobytka. Část stáda (zásoba dobytka) zůstává ve výrobním procesu, zatím co jeho druhá část se prodává jako roční výrobek. Ročně se tu obrací jen část kapitálu, úplně tak jako u fixního kapitálu, strojů, tažného dobytka atd. Ačkoli tento kapitál je kapitál fixovaný ve výrobním procesu na delší dobu, a proto zpomalující obrat celého kapitálu, není fixním kapitálem v kategorickém smyslu slova.
To, co se zde nazývá zásobou — určité množství živého dřeva nebo dobytka — je v podmíněném smyslu ve výrobním procesu (zároveň jako pracovní prostředky a jako pracovní materiál); ve shodě s přirozenými podmínkami své reprodukce musí být při pravidelném hospodářství jeho značná část stále v této formě, ve formě zásoby.
Podobný vliv na obrat má jiný druh zásoby, který tvoří jen potenciální produktivní kapitál, ale pro samu přirozenou povahu hospodářství musí být nahromaděn ve větších či menších masách a musí tedy být zálohován do výroby na delší dobu, třebaže jen ponenáhlu vstupuje do aktivního výrobního procesu. Sem patří na př. hnojivo, dokud ještě není vyvezeno na pole, rovněž obilí, seno atd. a takové zásoby životních prostředků, které vstupují do výroby dobytka. „Značná část provozního kapitálu je obsažena v zásobách hospodářství. Ty však mohou více či méně ztratit svou hodnotu, nezachovávají-li se náležitě a pečlivě ochranná opatření nutná k jejich udržování v dobrém stavu; při nedostatečném dozoru může být část zásob výrobků pro hospodářství úplně ztracena. Je tu proto třeba zvlášť pečlivého dozoru ve stodolách, v komorách, na sýpkách a ve sklepech, rovněž je třeba pečlivě zavírat místnosti, kde se zásoby uchovávají, udržovat je zároveň v čistotě, větrat atd.; obilí a jiné plodiny, které se ukládají, se musí čas od času náležitě přeházet, brambory a řepa chránit před mrazem, vodou a hnitím.“ (Kirchhof, str. 292.) „Při vypočítávání vlastní potřeby, zejména pro udržování dobytka, při čemž se rozdělování má dít podle úrody a účelu, je nutno mít na zřeteli nejen krytí dané potřeby, ale i to, aby zbyla ještě určitá zásoba pro nepředvídané případy. Jakmile se při tom ukáže, že potřeba nemůže být úplně kryta vlastními výrobky, je nutno nejdříve uvážit, nelze-li tento nedostatek krýt jinými výrobky (náhražkami), anebo je místo těch, které chybějí, co nejlevněji opatřit. Ukázal-li by se na př. nedostatek sena, dá se nahradit okopaninami s přídavkem slámy. Vůbec je nutno mít neustále na paměti věcnou hodnotu a tržní cenu různých výrobků a podle toho řešit otázku spotřeby; je-li na př. oves dražší, kdežto ceny hrachu a žita jsou poměrně nízké, je výhodné nahradit koním část ovsa hrachem nebo žitem a oves, který tím zbude, prodat.“ (Tamtéž, str. 300.)
Výše, při zkoumání toho,jak se tvoří zásoby, jsme již poznamenali, že je zapotřebí určitého většího či menšího množství potenciálního produktivního kapitálu, t. j. určitého množství výrobních prostředků určených pro výrobu, které musí být ve větším či menším množství v zásobě a jen ponenáhlu vcházet do výrobního procesu. Přitom bylo uvedeno, že v daném podniku nebo kapitalistické výrobě určitého rozsahu závisí velikost této výrobní zásoby na větší či menší obtížnosti jejího obnovení, na relativní blízkosti zásobovacích trhů, na vývoji dopravních a komunikačních prostředků atd. Všechny tyto okolnosti mají vliv na minimum kapitálu, které musí být po ruce ve formě produktivní zásoby, mají tedy vliv na délku doby, na kterou musí být kapitály zálohovány, a na rozsah masy kapitálu, která má být zálohována najednou. Tento rozsah, který má tedy také vliv na obrat, je podmíněn delší či kratší dobou, po kterou je oběžný kapitál vázán ve formě produktivní zásoby jako jen potenciální produktivní kapitál. Na druhé straně, pokud toto váznutí závisí na větší či menší možnosti rychlého nahrazení, na podmínkách trhu a pod., je samo podmíněno dobou oběhu, okolnostmi, které patří do sféry oběhu. „Dále musí být pro případ nutnosti okamžitého nahrazení tím spíše v zásobě předměty inventáře a to, co k němu patří, jako ruční nářadí, síta, koše, provazy, kolomaz, hřebíky atd., čím menší je nablízku možnost rychle je opatřit. Konečně je třeba každý rok celý inventář v zimě pečlivě prohlédnout a postarat se ihned o jeho nutné doplnění a opravy. To, jak velké mají být vůbec zásoby pro potřebu inventáře, závisí hlavně na místních podmínkách. Tam, kde nejsou nablízku řemeslníci a obchody, je třeba chovat větší zásoby než tam, kde jsou obchody a řemeslníci v místě nebo alespoň velmi blízko. Koupí-li se však nutné zásoby za jinak stejných podmínek ve větším množství najednou, získává se zpravidla výhoda levného nákupu, zejména volí-li se k tomu vhodná chvíle; ale tím se ovšem najednou odnímá z obíhajícího provozního kapitálu značný obnos, bez kterého se hospodářství nemůže vždy snadno obejít.“ (Kirchhof, str. 301.)
Jak jsme viděli, může rozdíl mezi výrobní dobou a pracovní dobou vzniknout ve velmi různých případech. Oběžný kapitál může být ve výrobním období dříve, než vstoupí do vlastního pracovního procesu (výroba kopyt); nebo je ve výrobním období, když už prošel vlastním pracovním procesem (víno, osivo); nebo je výrobní doba místy přerušována pracovní dobou (zemědělství, lesnictví); velká část výrobku schopného oběhu zůstává v aktivním výrobním procesu, zatím co jeho daleko menší část vchází do ročního oběhu (lesnictví a chov dobytka); delší či kratší lhůta, na kterou musí být vynaložen oběžný kapitál ve formě potenciálního produktivního kapitálu a na kterou tedy musí být větší či menší masa kapitálu vydána najednou, vyvěrá zčásti z charakteru výrobního procesu samého (zemědělství) a zčásti závisí na blízkosti trhů atd., krátce na okolnostech, které patří do sféry oběhu.
Uvidíme později (kniha III), k jak nesmyslným theoriím dovedl MacCullocha, Jamese Milla a j. pokus ztotožňovat výrobní dobu, která se odchyluje od pracovní doby, s pracovní dobou — pokus, který zase vyplývá z nesprávného použití theorie hodnoty.
*
Obratový cyklus, který jsme prozkoumali dříve, je dán délkou života fixního kapitálu, zálohovaného na výrobní proces. Poněvadž tento cyklus zahrnuje větší či menší řadu let, zahrnuje také řadu ročních, resp. během roku se opakujících obratů fixního kapitálu.
V zemědělství je takový obratový cyklus určen systémem rostlinné výroby. „Doba pachtu nesmí být nikdy kratší než doba obratu, odpovídající zavedenému systému rostlinné výroby — proto se u tříhonného hospodářství vždy počítá s čísly 3, 6, 9 atd. Je-li zaveden tříhonný systém s čistým úhorem, obdělává se každé pole za šest let jen čtyřikrát a v letech, kdy se obdělává, osévá se ozimem a jaří, a vyžadují-li to nebo dovolí-li to vlastnosti půdy, také střídavě pšenicí a žitem, ječmenem a ovsem. Každý druh obilí dává na téže půdě větší či menší úrodu než ostatní druhy, každý má jinou hodnotu a prodává se také za jinou cenu. Je-li tedy výnos pole v každém roce obdělávání jiný, je také za první polovinu obratu (za první tři roky) jiný než za druhou polovinu. Dokonce ani průměrný výnos za první a druhou polovinu doby obratu nebude stejný, neboť plodnost nezávisí jen na jakosti půdy, nýbrž i na počasí, a také ceny závisí na nejrozmanitějších podmínkách. Vypočítáme-li nyní výnos pole tak, že vezmeme průměrnou plodnost a průměrné ceny za celé šestileté období obratu, dojdeme k číslici celkového ročního výnosu jak pro první, tak pro druhé období obratu. Ale není tomu tak tehdy, vypočítáme-li výnos jen za polovinu období obratu, t. j. jen za tři roky, neboť pak se nebudou celkové číslice výnosu shodovat. Z toho vyplývá, že při tříhonném hospodářství musí délka doby pachtu činit nejméně šest let. Ale pro pachtýře i majitele pozemků je vždy daleko žádoucnější a výhodnější, činí-li doba pachtu mnohonásobek doby pachtu {sic!}, tedy při tříhonném hospodářství místo šesti let 12, 18 a více let, při sedmihonném hospodářství však místo sedmi let 14, 28 let.“ (Kirchhof, str. 117, 118.)
(Zde stojí v rukopise: „Anglické střídavé hospodářství. Učinit zde poznámku.“)