Karel Marx
Kapitál, II. díl

Oddíl první

Metamorfosy kapitálu a jejich koloběh

Kapitola první

Koloběh peněžního kapitálu

Proces koloběhu kapitálu^[1] probíhá třemi stadii, která tvoří, jak bylo vyloženo v prvním dílu, tuto řadu: První stadium: Kapitalista se objevuje na trhu zboží a na trhu práce jako kupující; jeho peníze se mění ve zboží, čili procházejí aktem oběhu P — Z.

Druhé stadium: Produktivní spotřeba zboží koupeného kapitalistou. Kapitalista působí jako kapitalistický výrobce zboží; jeho kapitál prochází výrobním procesem. Výsledkem je zboží větší hodnoty, než je hodnota prvků jeho výroby.

Třetí stadium: Kapitalista se vrací na trh jako prodávající; jeho zboží se mění v peníze, čili prochází aktem oběhu Z — P.

Vzorec pro koloběh peněžního kapitálu tedy je: P—Z...Pr...Z‘ — P‘, kde tečky naznačují, že proces oběhu je přerušen, a Z‘ a P‘ znamenají Z a P zvětšené o nadhodnotu.

V prvním dílu jsme zkoumali první a třetí stadium jen potud, pokud je to nutné k pochopení druhého stadia — výrobního procesu kapitálu. Proto jsme si tam nevšímali různých forem, do nichž se kapitál ve svých různých stadiích odívá a které při opakování koloběhu hned přijímá, hned odkládá. Tyto formy jsou nyní nejbližším předmětem zkoumání.

Abychom tyto formy dostali v čisté podobě, musíme především abstrahovat od všech momentů, které nemají nic společného se změnou a tvořením formy jako takovými. Proto se zde předpokládá nejen to, že se zboží prodávají za svou hodnotu, ale i to, že se tak děje za nezměněných okolností. Nepřihlíží se tedy ke změnám hodnoty, které mohly nastat za procesu koloběhu.

I. První stadium. P — Z^[2]

P — Z představuje přeměnu určité sumy peněz v určitou sumu zboží: pro kupce přeměnu jeho peněz ve zboží, pro prodavače přeměnu jejich zboží v peníze. Tento akt všeobecného oběhu zboží se stává zároveň funkčně určeným úsekem v samostatném koloběhu individuálního kapitálu především nikoli v důsledku své formy, nýbrž v důsledku svého hmotného obsahu, v důsledku zvláštního spotřebního charakteru zboží, která si vyměňují místo s penězi. Jsou to jednak výrobní prostředky, jednak pracovní síla, věcní a osobní činitelé zbožní výroby, jejichž zvláštní charakter musí ovšem odpovídat tomu, jaké druhy výrobků mají být vyrobeny. Označíme-li pracovní sílu S, výrobní prostředky Vp, pak je suma zboží, kupovaná kapitalistou, Z = S + Vp nebo stručněji . Akt P—Z, zkoumaný s hlediska svého obsahu, se jeví jako P — Z t. j. se rozpadá na P — S a P — Vp; peněžní suma P se dělí na dvě části, z nichž jedna kupuje pracovní sílu a druhá výrobní prostředky. Tyto dvě řady koupí patří k naprosto různým trhům: jedna k vlastnímu trhu zboží, druhá k trhu práce.

Mimo toto kvalitativní rozštěpení sumy zboží, ve kterou se přeměňuje P, vyjadřuje však akt P — Z ještě neobyčejně charakteristický kvantitativní poměr.

Víme, že hodnota, resp. cena pracovní síly, je jejímu majiteli, který ji prodává jako zboží, placena ve formě mzdy, t.j. jako cena určité sumy práce, obsahující i nadpráci; takže rovná-li se na př. denní hodnota pracovní síly 3 markám, výrobku pětihodinové práce, figuruje tato suma ve smlouvě mezi kupujícím a prodávajícím jako cena nebo mzda dejme tomu za desetihodinovou práci. Byla-li taková smlouva uzavřena na př. s 50 dělníky, musí dodat kupujícímu za jeden den celkem 500 pracovních hodin, z nichž polovina, 250 pracovních hodin = 25 desetihodinových pracovních dnů, je pouze nadpráce. Množství i rozsah výrobních prostředků, které je nutno koupit, musí stačit k použití této masy práce.

vyjadřuje tedy nejen kvalitativní vztah, nejen to, že se určitá suma peněz, na př. 422 liber št., přeměňuje ve vzájemně si odpovídající výrobní prostředky a pracovní sílu; vyjadřuje i kvantitativní poměr mezi částí peněz vynaloženou na pracovní sílu S a částí vynaloženou na výrobní prostředky Vp, poměr, který je určen prostě sumou přebytečné nadpráce, kterou vynaloží určitý počet dělníků.

Činí-li na př. v nějaké přádelně týdenní mzda 50 dělníků 50 liber št., musí se na výrobní prostředky vynaložit 372 liber št., za předpokladu, že je to hodnota výrobních prostředků, přeměňovaných v přízi týdenní prací 3000 hodin, z nichž je 1500 hodin nadpráce.

Nesejde tu vůbec na tom, v jaké míře je v různých průmyslových odvětvích k použití dodatečné práce zapotřebí dodatečného vynaložení hodnoty ve formě výrobních prostředků. Jde tu pouze o to, že část peněz vynakládaná na výrobní prostředky — výrobní prostředky koupené v aktu P — Vp — musí za všech okolností stačit, musí se tedy předem podle toho vypočítat, v příslušné proporci opatřit. Čili množství výrobních prostředků musí být dostatečně velké, aby mohlo pohltit celé množství práce, aby se mohlo s její pomocí přeměnit ve výrobek. Kdyby tu nebylo dost výrobních prostředků, nebylo by možno použít přebytečné práce, kterou má kupující k disposici; jeho právo disponovat touto prací by nebylo k ničemu. Kdyby tu bylo více výrobních prostředků než práce, která je k disposici, nebyly by nasyceny prací, nepřeměnily by se ve výrobek.

Jakmile se uskuteční akt , disponuje kupující nejen výrobními prostředky a pracovní silou, nutnými k výrobě určitého užitečného předmětu: disponuje větším množstvím pracovní síly uváděné v činnost čili větším množstvím práce, než je nutné k nahrazení hodnoty pracovní síly, a zároveň disponuje výrobními prostředky potřebnými k realisaci čili zpředmětnění této sumy práce; disponuje tedy činiteli výroby výrobků větší hodnoty, než je hodnota prvků jejich výroby, čili disponuje činiteli výroby takového množství zboží, jež bude obsahovat i nadhodnotu. Hodnota, kterou zálohoval v peněžní formě, je tedy nyní v takové naturální formě, v níž se může realisovat jako hodnota plodící nadhodnotu (v podobě zboží). Jinak řečeno: je ve stavu čili ve formě produktivního kapitálu, který má schopnost fungovat jako tvůrce hodnoty a nadhodnoty. Kapitál v této formě označme Pr.

Hodnota Pr je však = hodnotě S + Vp = P, přeměněnému v S a Vp. P je táž kapitálová hodnota jako Pr, jen forma její existence je jiná; je to totiž kapitálová hodnota v peněžním stavu čili v peněžní formě: je to peněžní kapitál.

Proto je akt , čili ve své všeobecné formě P — Z, představující sumu všech koupi zboží, tento akt všeobecného zbožního oběhu, zároveň jako stadium v samostatném procesu koloběhu kapitálu přeměnou kapitálové hodnoty z její peněžní formy v její produktivní formu, čili stručněji řečeno, přeměnou peněžního kapitálu v produktivní kapitál. V tomto obrazci koloběhu, který tu především zkoumáme, jeví se tedy peníze jako první nositel kapitálové hodnoty, tedy peněžní kapitál jako forma, v níž se kapitál zálohuje.

Jako peněžní kapitál je kapitál ve stavu, v němž může plnit funkce peněz, na př. v daném případě funkce všeobecného kupního prostředku a všeobecného platidla (funkci platidla jen potud, pokud pracovní síla byla sice napřed koupena, ale zaplacena teprve potom, když působila; pokud nejsou na trhu hotové výrobní prostředky a musí se teprve objednávat, působí peníze v aktu P — Vp také jako platidlo). Tato schopnost nevyplývá z toho, že peněžní kapitál je kapitál, ale z toho, že to jsou peníze.

Na druhé straně může kapitálová hodnota v peněžním stavu také plnit jen funkce peněz a žádné jiné. To, co z nich činí funkce kapitálu, je jejich určitá úloha v pohybu kapitálu, tedy i souvislost stadia, v němž se objevují, s ostatními stadii jeho koloběhu. Na př. v případě, kterým se především zabýváme, mění se peníze ve zboží, jejichž spojení tvoří naturální formu produktivního kapitálu, a proto už v latentním stavu, potenciálně v sobě chová výsledek kapitalistického výrobního procesu.

Část peněz, která plní v funkci peněžního kapitálu, přechází tím, že vykonává tento oběh, ve funkci, v níž mizí jejich charakter kapitálu a zůstává jejich peněžní charakter. Oběh peněžního kapitálu P se rozpadá na P — Vp a P — S, koupi výrobních prostředků a koupi pracovní síly. Zkoumejme druhý akt sám o sobě. P — S je s hlediska kapitalisty koupě pracovní síly; s hlediska dělnika, majitele pracovní síly, je to prodej pracovní síly — můžeme zde říci práce, protože formu mzdy už předpokládáme. To, co je pro kupujícího P — Z (= P — S), je tu, jako při každé koupi, pro prodávajícího (dělníka) S — P (= Z — P), prodej jeho pracovní síly. To je první stadium oběhu čili první metamorfosa zboží (kniha I, kap. III, 2a); s hlediska prodavače práce je to přeměna jeho zboží v peněžní formu. Takto získané peníze vydává dělník postupně za určitou sumu zboží, jež uspokojují jeho potřeby, za spotřební předměty. Celkový oběh jeho zboží se tedy jeví jako S — P — Z, t. j. za prvé S — P (= Z — P) a za druhé P — Z; tedy jako všeobecná forma prostého oběhu zboží Z — P — Z, kde peníze figurují jako pouhý pomíjivý prostředek oběhu, jako pouhý zprostředkovatel směny zboží za zboží.

P — S je charakteristickým momentem přeměny peněžního kapitálu v produktivní kapitál, protože je podstatnou podmínkou toho, aby se hodnota zálohovaná v peněžní formě skutečně přeměnila v kapitál, v hodnotu plodící nadhodnotu. P — Vp je nutné jen k tomu, aby se realisovalo množství práce koupené aktem P — S. Proto jsme P — S s tohoto hlediska zkoumali v knize I, oddíl II, „Přeměna peněz v kapitál“. Zde musíme věc prozkoumat ještě s jiného hlediska, a to se zřetelem speciálně k peněžnímu kapitálu jako jevové formě kapitálu.

Akt P — S se všeobecně pokládá za charakteristický pro kapitalistický výrobní způsob. Ale vůbec ne z důvodu, na který jsme poukázali, že totiž koupě pracovní síly je kupní smlouva, jíž se vymiňuje dodání většího množství práce, než je nutné k nahrazení ceny pracovní síly, mzdy, jíž se tedy vymiňuje dodání nadpráce, základní podmínky kapitalisace zálohované hodnoty, nebo což je totéž, výroby nadhodnoty. Pokládá se za charakteristický spíše pro svou formu, protože ve formě mzdy se kupuje práce za peníze, a to je znakem peněžního hospodářství.

A tu se opět nepokládá za charakteristickou irracionálnost formy — naopak, irracionálnost se přehlíží. Irracionálnost tkví v tom, že práce sama jako prvek tvořící hodnotu nemůže mít hodnotu, a proto ani určité množství práce nemůže mít hodnotu, která by se vyjadřovala v ceně práce, v její ekvivalentnosti s určitým množstvím peněz. Víme však, že mzda je pouze zamaskovaná forma, forma, v níž se na př. jednodenní cena pracovní síly zračí jako cena práce, kterou tato pracovní síla uvede za den do plynulého stavu, takže se hodnota vyrobená touto pracovní silou na př. za 6 hodin práce vyjadřuje jako hodnota jejího dvanáctihodinového působení čili dvanáctihodinové práce.

P — S se považuje za charakteristický rys, za znak t. zv. peněžního hospodářství, protože práce se tu jeví jako zboží svého majitele a peníze se proto jeví jako kupec — tedy v důsledku peněžního charakteru tohoto vztahu (t. j. koupě a prodeje lidské činnosti). Avšak peníze již velmi brzy vystupovaly jako kupec tak zvaných služeb, aniž se P přeměňovalo v peněžní kapitál nebo aniž došlo k převratu ve všeobecném charakteru hospodářství.

Penězům je úplně jedno, v jaký druh zboží se přeměňují. Jsou všeobecnou formou ekvivalentu všech zboží, která už svými cenami ukazují, že ideálně představují určitou sumu peněz, že čekají na svou přeměnu v peníze a že jen tím, že si vyměňují místo s penězi, nabývají formy, v níž mohou být přeměněny v užitné hodnoty pro své majitele. Vyskytuje-li se na trhu pracovní síla jako zboží svého majitele, při čemž se prodej tohoto zboží uskutečňuje ve formě platu za práci, v podobě mzdy, není koupě a prodej pracovní síly nic pozoruhodnějšího než koupě a prodej každého jiného zboží. Charakteristické není to, že zboží — pracovní sílu — lze koupit, nýbrž to, že pracovní síla tu vystupuje jako zboží.

Aktem , přeměnou peněžního kapitálu v produktivní kapitál, dosahuje kapitalista spojení předmětných a osobních činitelů výroby, pokud jsou tito činitelé zbožím. Mění-li se peníze po prvé v produktivní kapitál nebo fungují-li po prvé pro svého majitele jako peněžní kapitál, musí kapitalista, dříve než koupí pracovní sílu, koupit výrobní prostředky, pracovní budovy, stroje atd.; než začne disponovat pracovní silou, musí mít výrobní prostředky, aby jí mohl použít jako pracovní síly.

Tak vypadá věc s hlediska kapitalisty.

S hlediska dělníka: produktivní uplatnění jeho pracovní síly je možné teprve od té chvíle, kdy se pracovní síla v důsledku prodeje spojuje s výrobními prostředky. Existuje tedy před prodejem odloučena od výrobních prostředků, od předmětných podmínek svého uplatnění. V tomto stavu odloučení jí nemůže být přímo použito ani k výrobě užitných hodnot pro jejího majitele, ani k výrobě zboží, z jehož prodeje by mohl být živ. Jakmile je však svým prodejem spojena s výrobními prostředky, stává se právě tak jako výrobní prostředky částí produktivního kapitálu toho, kdo ji koupil.

Proto ačkoli v aktu P — S mají k sobě majitel peněz a majitel pracovní síly vztah jen jako kupující a prodávající, vystupují proti sobě jako majitel peněz a majitel zboží, je tedy mezi nimi po této stránce pouze peněžní vztah — vystupuje přesto kupující od počátku zároveň jako majitel výrobních prostředků, jež tvoří předmětné podmínky produktivního vynaložení pracovní síly jejím majitelem. Jinak řečeno, tyto výrobní prostředky vystupují proti majiteli pracovní síly jako cizí vlastnictví. Na druhé straně stojí prodavač práce proti jejímu kupci jako cizí pracovní síla, která musí přejít do jeho područí, musí být přivtělena jeho kapitálu, aby tento kapitál mohl opravdu působit jako produktivní kapitál. Tedy ve chvíli, kdy kapitalista a námezdní dělník stojí proti sobě v aktu P — S (S — P s hlediska dělníka), existuje již, je již dán třídní vztah mezi kapitalistou a námezdním dělníkem. Akt, který zkoumáme, je koupě a prodej, peněžní vztah, ale taková koupě a prodej, kde se předpokládá, že kupujícím je kapitalista a prodávajícím námezdní dělník; a tento vztah vyplývá z toho, že podmínky realisace pracovní síly — životní prostředky a výrobní prostředky — jsou od majitele pracovní síly odloučeny jako cizí vlastnictví.

Nezajímá nás tu, jak toto odloučení vzniká. Existuje, jakmile se uskutečňuje P — S. Zajímá nás tu toto: jeví-li se P — S jako funkce peněžního kapitálu nebo jeví-li se zde peníze jako forma existence kapitálu, pak vůbec ne pouze proto, že tu peníze vystupují jako platidlo za lidskou činnost, která má užitečný efekt — za službu; tedy vůbec ne v důsledku funkce peněz jako platidla. Peníze lze v této formě vydat jen proto, že pracovní síla je odloučena od výrobních prostředků (včetně životních prostředků jakožto výrobních prostředků pracovní síly samé), a protože toto odloučení lze odstranit jen tím, že se pracovní síla prodá majiteli výrobních prostředků, že tedy kupci pracovní síly patří i její fungování, jehož hranice se vůbec nekryjí s hranicemi množství práce, nutné k reprodukci ceny pracovní síly. Kapitalistický vztah se ve výrobním procesu projevuje jen proto, že sám o sobě existuje v aktu oběhu, v odlišných základních ekonomických podmínkách, za nichž proti sobě vystupují prodávající a kupující, v jejich třídním vztahu. Tento vztah není dán povahou peněz; naopak, jen existence tohoto vztahu může přeměnit pouhou funkci peněz ve funkci kapitálu.

V pojetí peněžního kapitálu (a máme tu s ním prozatím co dělat jen v mezích určité funkce, v níž tu před námi vystupuje) se obvykle vyskytují nebo proplétají dva omyly. Za prvé, funkce, které plní kapitálová hodnota jako peněžní kapitál a které může plnit právě proto, že je v peněžní formě, se nesprávně vyvozují z jejího charakteru jako kapitálu, zatím co vyplývají pouze z peněžního stavu kapitálové hodnoty, z toho, že se projevuje ve formě peněz. A za druhé naopak: specifický obsah funkce peněz, který ji zároveň činí funkcí kapitálu, se vyvozuje z povahy peněz (peníze se tudíž zaměňují s kapitálem), zatím co funkce peněžního kapitálu předpokládá, jako zde při uskutečnění aktu P — S, společenské podmínky, které vůbec nejsou dány pouhým zbožním a jemu odpovídajícím peněžním oběhem.

Koupě a prodej otroků je svou formou také koupě a prodej zboží. Ale neexistuje-li otroctví, nemohou peníze plnit tuto funkci. Existuje-li otroctví, mohou být peníze vynaloženy na nákup otroků. Naopak to, že kupující má v rukou peníze, ještě naprosto nestačí, aby umožnilo otroctví.

To, že prodej vlastní pracovní síly (ve formě prodeje vlastní práce čili ve formě mzdy) není isolovaným jevem, nýbrž společensky určujícím předpokladem zbožní výroby, že tedy peněžní kapitál plni funkci , kterou zde zkoumáme, ve společenském měřítku — to předpokládá historické procesy, které rozložily původní spojení výrobních prostředků a pracovní síly: procesy, které způsobily, že masa lidu, dělníci jako nevlastníci stojí proti nepracujícím jako vlastníkům výrobních prostředků. Přitom není podstatné, mělo-li spojení pracovní síly s výrobními prostředky před svým rozložením takovou formu, že dělník sám jako výrobní prostředek patřil k ostatním výrobním prostředkům, anebo byl-li jejich vlastníkem.

Podstata, která je základem aktu je tedy rozdělování; nikoli rozdělování v obvyklém smyslu rozdělování spotřebních předmětů, nýbrž rozdělování prvků výroby samé, z nichž jsou předmětní činitelé soustředěni na jedné straně a pracovní síla, od nich isolovaná, na druhé straně.

Má-li se tedy akt P — S stát všeobecným společenským aktem, musí už výrobní prostředky, předmětná část produktivního kapitálu, stát proti dělníkovi jako takové, jako kapitál.

Viděli jsme již, že kapitalistická výroba, jakmile se objevila, ve svém vývoji nejen toto odloučení reprodukuje, nýbrž je ve stále rostoucím rozsahu i rozšiřuje, až se stane všeobecně panujícím společenským stavem. Ale věc má ještě jinou stránku. Předpokladem toho, aby se kapitál mohl tvořit a zmocnit se výroby, je určitý stupeň vývoje obchodu, tedy i vývoje zbožního oběhu, a tím zbožní výroby: neboť výrobky nemohou vstoupit do oběhu jako zboží, nevyrábějí-li se pro prodej, tedy jako zboží. Zbožní výroba je však normálním, vládnoucím typem výroby teprve na základě kapitalistické výroby.

Ruští pozemkoví vlastníci, kteří v důsledku tak zvaného osvobození rolníků provozují nyní své hospodářství s pomocí námezdních dělníků místo nevolných robotníků, si stěžují na dvě věci: předně na nedostatek peněžního kapitálu. Tak na př. říkají: dříve než prodám úrodu, musím poměrně mnoho platit námezdním dělníkům, a tu chybí první podmínka, hotové peníze. Aby se mohla výroba provozovat po kapitalisticku, je třeba mít neustále kapitál ve formě peněz, právě k výplatě mzdy. Ale s tím si pozemkoví vlastníci nemusí dělat starosti. Trpělivost přináší růže, a průmyslový kapitalista už disponuje nejen svými vlastními penězi, nýbrž i l'argent des autres [cizími penězi].

Charakterističtější je však druhá stížnost, totiž: i kdyby byly peníze, není dostatečné množství pracovních sil, které by bylo možno kdykoli koupit, neboť ruský zemědělský dělník není v důsledku občinového pozemkového vlastnictví vesnické občiny ještě úplně odloučen od svých výrobních prostředků, není tedy zdaleka ještě „svobodným námezdním dělníkem“ v plném smyslu tohoto slova. Avšak existence „svobodného námezdního dělníka“ ve společenském měřítku je nezbytnou podmínkou toho, aby P — Z, přeměna peněz ve zboží, mohlo představovat přeměnu peněžního kapitálu v produktivní kapitál.

Je proto naprosto jasné, že vzorec koloběhu peněžního kapitálu: P — Z...Pr...Z‘ — P‘ je samozřejmou formou koloběhu kapitálu jen na základě už vyvinuté kapitalistické výroby, protože tato výroba předpokládá existenci třídy námezdních dělníků ve společenském měřítku. Kapitalistická výroba, jak jsme viděli, vyrábí nejen zboží a nadhodnotu; reprodukuje, a to v neustále širším měřítku, třídu námezdních dělníků a mění ohromnou většinu bezprostředních výrobců v námezdní dělníky. Protože prvním předpokladem toho, aby se uskutečnily akty P — Z...Pr...Z‘ — P‘, je stálá existence třídy námezdních dělníků, předpokládají už tyto akty kapitál ve formě produktivního kapitálu, a tedy i formu koloběhu produktivního kapitálu.

II. Druhé stadium. Funkce produktivního kapitálu Pr

Koloběh kapitálu, který zde zkoumáme, začíná aktem oběhu P — Z, přeměnou peněz ve zboží, koupí. Oběh musí tedy být doplněn protikladnou metamorfosou Z — P, přeměnou zboží v peníze, prodejem. Ale bezprostředním výsledkem aktu P — je přerušení oběhu kapitálové hodnoty, zálohované v peněžní formě. Přeměnou peněžního kapitálu v produktivní kapitál nabyla kapitálová hodnota takové naturální formy, v níž nemůže dále obíhat, nýbrž musí vstoupit do spotřeby, totiž do produktivní spotřeby. Spotřeba pracovní síly, práce, může být realisována jen v pracovním procesu. Kapitalista nemůže opět prodat dělníka jako zboží, protože to není jeho otrok a protože nekoupil nic jiného než užívání dělníkovy pracovní síly po určitou dobu. Na druhé straně může pracovní síly využít jen tím, že ji přiměje k tomu, aby využila výrobních prostředků jako činitele tvorby zboží. Výsledkem prvního stadia je tedy vstup do druhého stadia, do produktivního stadia kapitálu.

Pohyb se tedy jeví jako ...Pr, kde tečky znamenají, že oběh kapitálu je přerušen, ale proces jeho koloběhu trvá dál, neboť kapitál přechází ze sféry zbožního oběhu do sféry výroby. První stadium, přeměna peněžního kapitálu v produktivní kapitál, jeví se tedy jen jako předcházející a úvodní fáze k druhému stadiu, k fungování produktivního kapitálu.

předpokládá, že individuum, které uskutečňuje tento akt, nejen disponuje hodnotami v té či oné užitné formě, nýbrž že má tyto hodnoty v peněžní formě, že je majitelem peněz. Ale protože akt záleží právě ve vydání peněz, může ono individuum zůstat majitelem peněz jen potud, pokud se peníze implicite k němu vracejí díky aktu vydání samému. Ale peníze se k němu mohou vrátit jen prodejem zboží. Tedy akt od samého počátku předpokládá, že toto individuum je výrobcem zboží.

P—S. Námezdní dělník žije jen z prodeje pracovní síly. Její udržování — jeho sebezáchova — vyžaduje každodenní spotřebu. Placení dělníka se tedy musí po kratších obdobích stále opakovat, aby on sám mohl opakovat nákupy nutné ke své sebezáchově — akt S — P — Z čili Z — P — Z. Kapitalista musí proto vůči němu vystupovat stále jako peněžní kapitalista a jeho kapitál jako peněžní kapitál. Ale na druhé straně, aby masa bezprostředních výrobců, námezdních dělníků, mohla uskutečňovat akt S — P — Z, musí proti nim nutné životní prostředky ustavičně vystupovat ve formě, v níž je lze koupit, t.j. ve formě zboží. Tento stav vyžaduje tedy už vysoký stupeň oběhu výrobků jako zboží, tudíž i vysoký stupeň rozsahu zbožní výroby. Jakmile výroba prostřednictvím námezdní práce zevšeobecní, musí být zbožní výroba všeobecnou formou výroby. Zbožní výroba — za předpokladu, že je všeobecná — zase podmiňuje stále vzrůstající dělbu společenské práce, t.j. stále větší osamostatňování výrobku, vyráběného určitým kapitalistou jako zboží, stále větší štěpení vzájemně se doplňujících výrobních procesů na samostatné procesy. Proto se v témž stupni, jak se vyvíjí P — S, vyvíjí i P — Vp, t.j. v témž měřítku se výroba výrobních prostředků odděluje od výroby zboží, jejichž výrobními prostředky jsou, a tyto výrobní prostředky vystupují samy vůči každému výrobci zboží jako zboží, která tento výrobce nevyrábí, nýbrž je pro svůj určitý výrobní proces kupuje. Vycházejí z výrobních odvětví, která jsou úplně odloučena od jeho odvětví a provozována samostatně, a vstupují do jeho výrobního odvětví jako zboží; musí je tedy kupovat. Věcné podmínky zbožní výroby vystupují tedy ve stále větším rozsahu vůči výrobci zboží jako výrobky jiných výrobců zboží, jako zboží. V témž rozsahu musí kapitalista vystupovat jako peněžní kapitalista, jinak řečeno — zvětšuje se měřítko, v němž jeho kapitál musí fungovat jako peněžní kapitál.

Na druhé straně tytéž okolnosti, které vytvářejí základní podmínku kapitalistické výroby — existence třídy námezdních dělníků — napomáhají přechodu veškeré zbožní výroby v kapitalistickou zbožní výrobu. Tou měrou, jak se tato kapitalistická zbožní výroba vyvíjí, působí rušivě a rozkladně na každou starší formu výroby, která, zaměřena převážně na bezprostřední vlastní spotřebu, přeměňuje ve zboží jen přebytek výrobku. Činí prodej výrobku hlavním zájmem, při čemž se zprvu zdánlivě nedotýká výrobního způsobu samého — takový byl na př. první účinek kapitalistického světového obchodu na takové národy, jako jsou Číňané, Indové, Arabové atd. Ale tam, kde kapitalistická zbožní výroba zapustila kořeny, ničí všechny formy zbožní výroby, které jsou založeny buď na vlastní práci výrobce, anebo prostě na prodeji pouze přebytečného výrobku jako zboží. Činí nejprve zbožní výrobu všeobecnou formou výroby a pak postupně přeměňuje všechnu zbožní výrobu v kapitalistickou výrobu.^[3]

Ať jsou společenské formy výroby jakékoli, zůstávají dělníci a výrobní prostředky vždy jejími činiteli. Ale ve stavu vzájemného odloučení jsou těmito činiteli pouze potenciálně. Aby se vůbec mohlo vyrábět, musí se spojit. Zvláštní charakter a způsob, jakým k tomuto spojení dochází, odlišuje jednotlivé ekonomické epochy společenské struktury. V případě, který zkoumáme, je odloučení svobodného dělníka od jeho výrobních prostředků předem daným výchozím bodem a viděli jsme již, jak a za jakých podmínek se dělník a výrobní prostředky spojují v rukou kapitalisty — totiž jako produktivní forma existence jeho kapitálu. Proto se reálný proces, do něhož vstupují takto spojení osobní a věcní činitelé tvorby zboží, výrobní proces, stává sám funkcí kapitálu — kapitalistickým výrobním procesem, jehož povaha byla podrobně vylíčena v první knize tohoto spisu. Každý podnik zabývající se výrobou zboží stává se zároveň podnikem k vykořisťování pracovní síly; ale teprve kapitalistická zbožní výroba se stává takovým způsobem vykořisťování, který znamená novou epochu a který tím, že organisuje pracovní proces a nesmírně rozvíjí techniku, ve svém dalším dějinném vývoji vyvolává převrat v celé ekonomické struktuře společnosti a daleko předstihuje všechny předcházející epochy.

Protože výrobní prostředky a pracovní síla hrají za výrobního procesu při tvoření hodnoty a tedy i při tvoření nadhodnoty různé úlohy, liší se, pokud jsou formami existence zálohované kapitálové hodnoty, jako konstantní a variabilní kapitál. Jako různé součásti produktivního kapitálu liší se dále tím, že výrobní prostředky, které vlastní kapitalista, zůstávají jeho kapitálem i mimo výrobní proces, kdežto pracovní síla se stává formou existence individuálního kapitálu jen ve výrobním procesu. Je-li pracovní síla zbožím jen v rukou svého prodavače, námezdního dělníka, stává se naproti tomu kapitálem jen v rukou svého kupce, kapitalisty, jemuž připadá její dočasné užívání. Výrobní prostředky samy se stávají předmětným ztělesněním produktivního kapitálu čili produktivním kapitálem teprve od té chvíle, kdy nastala možnost, aby se do nich vtělila pracovní síla jako osobní forma existence tohoto kapitálu. Tedy tak jako lidská pracovní síla není od přírody kapitálem, nejsou jím ani výrobní prostředky. Nabývají tohoto specifického společenského charakteru jen za určitých, historicky se vyvinuvších podmínek, tak jako jen za takových podmínek nabývají drahé kovy charakteru peněz nebo dokonce peníze charakteru peněžního kapitálu.

Produktivní kapitál tím, že funguje, spotřebovává své vlastní součásti, aby je přeměnil v masu výrobků, která má vyšší hodnotu. Protože pracovní síla působí jen jako jeden z jeho orgánů, je i přebytek hodnoty výrobku nad hodnotou prvků, které jej tvoří, přebytek vytvořený nadprací této pracovní síly, plodem kapitálu. Nadpráce pracovní síly je pro kapitál bezplatnou prací a tvoří proto pro kapitalistu nadhodnotu, hodnotu, za kterou neplatí ekvivalent. Výrobek proto není jenom zboží, nýbrž zboží oplodněné nadhodnotou. Jeho hodnota = Pr + M, rovná se hodnotě produktivního kapitálu Pr, spotřebovaného k jeho zhotovení, plus nadhodnotě M, kterou vyrobil. Dejme tomu, že tímto zbožím je 10.000 liber příze, na jejíž zhotovení byly spotřebovány výrobní prostředky v hodnotě 372 liber št. a pracovní síla v hodnotě 50 liber št. Během spřádacího procesu přenesli přadláci na přízi hodnotu výrobních prostředků, které spotřebovali svou prací, ve výši 372 liber št., a zároveň úměrně vynaložené práci dodali novou hodnotu, řekněme 128 liber št. 10.000 liber příze je tedy nositelem hodnoty 500 liber št.

III. Třetí stadium. Z‘ — P‘

Zboží se stává zbožním kapitálem jako funkční forma existence již zhodnocené kapitálové hodnoty, bezprostředně vzešlá z výrobního procesu samého. Kdyby byla zbožní výroba v celém svém společenském rozsahu provozována kapitalisticky, bylo by každé zboží už od počátku prvkem zbožního kapitálu, ať by tímto zbožím byla litina nebo bruselské krajky, kyselina sírová nebo doutníky. Problém, které druhy vojska-zboží jsou svými vlastnostmi předurčeny k tomu, aby byly povýšeny do hodnosti kapitálu, a které jsou předurčeny k řadové zbožní službě, je jednou z těch libých svízelí, jež si vytvořila scholastická ekonomie sama.

Ve zbožní formě musí kapitál plnit funkci zboží (a může plnit jen tuto funkci). Předměty, z nichž se skládá a které byly vyrobeny právě pro trh, musí být prodány, přeměněny v peníze, musí tedy vykonat pohyb Z — P.

Dejme tomu, že zbožím kapitalisty je 10.000 liber bavlněné příze. Byly-li v spřádacím procesu spotřebovány výrobní prostředky v hodnotě 372 liber št. a vytvořena nová hodnota 128 liber št., má příze hodnotu 500 liber št., což je vyjádřeno v její stejnojmenné ceně. Tato cena se realisuje prodejem Z — P. Co činí tento prostý akt každého zbožního oběhu zároveň funkcí kapitálu? Není to vůbec změna, ať jakákoli, která by nastala za tohoto aktu: není to změna užitného charakteru zboží — neboť právě jako užitný předmět přechází zboží ke kupci; není to ani změna jeho hodnoty — neboť velikost hodnoty se nijak nemění, nýbrž mění se pouze její forma. Hodnota existovala nejprve v přízi, nyní existuje v penězích. V tom vystupuje podstatný rozdíl mezi prvním stadiem P — Z a posledním stadiem Z — P. Tam fungují zálohované peníze jako peněžní kapitál, protože se pomocí oběhu přeměňují ve zboží specifické užitné hodnoty. Zde, v posledním stadiu Z — P, může zboží fungovat jako kapitál jen potud, pokud si přináší tento charakter kapitálu už hotový z výrobního procesu, dříve než začíná jeho oběh. Během spřádacího procesu vytvořili přadláci hodnotu příze ve výši 128 liber št. Z toho je řekněme 50 liber št. pro kapitalistu pouze ekvivalentem jeho výloh na pracovní sílu a 78 liber št. — při vykořisťování pracovní síly na 156% — je nadhodnotou. Hodnota 10.000 liber příze obsahuje tedy za prvé hodnotu spotřebovaného produktivního kapitálu Pr, z něhož konstantní část = 372 liber št., variabilní část = 50 liber št., jejich souhrn = 422 liber št. = 8440 liber příze. Avšak hodnota produktivního kapitálu Pr = Z, hodnotě prvků, které jej tvoří, které ve stadiu P — Z vystupovaly vůči kapitalistovi jako zboží v rukou svých prodavačů. Za druhé však obsahuje hodnota příze i nadhodnotu 78 liber št. = 1560 liber příze. Z jako vyjádření hodnoty 10.000 liber příze se tedy rovná Z + ΔZ, Z plus přírůstek Z (= 78 liber št.), který nazveme z, protože v dané době existuje v téže zbožní formě jako původní hodnota Z. Hodnota 10.000 liber příze = 500 liber št., tedy Z + z = Z‘. Z jakožto vyjádření hodnoty 10.000 liber příze nestává se Z‘ pro svou absolutní hodnotovou velikost (500 liber št.), neboť tato velikost je jako u každého jiného Z, pokud je vyjádřením hodnoty nějaké sumy zboží, určena velikostí práce, která je v něm zpředmětněna. Z se mění v Z‘ v důsledku relativní velikosti své hodnoty — díky velikosti své hodnoty ve srovnání s hodnotou kapitálu Pr, který byl spotřebován při jeho výrobě. V Z‘ je obsažena tato hodnota plus nadhodnota dodaná produktivním kapitálem. Jeho hodnota je větší, převyšuje tuto kapitálovou hodnotu o tuto nadhodnotu z. 10.000 liber příze je nositelem zhodnocené, o nadhodnotu obohacené kapitálové hodnoty a je jím jako produkt kapitalistického výrobního procesu. Z‘ vyjadřuje poměr hodnot — poměr hodnoty zbožního výrobku k hodnotě kapitálu, který byl vynaložen na jeho výrobu; Z‘ tedy vyjadřuje, že jeho hodnota se skládá z kapitálové hodnoty a nadhodnoty. 10.000 liber příze je zbožním kapitálem Z‘ jen jako přeměněná forma produktivního kapitálu Pr, tedy jen v souvislosti, která existuje především jen v koloběhu tohoto individuálního kapitálu čili jen pro kapitalistu, který svým kapitálem přízi vyrobil. Jen, abych tak řekl, vnitřní vztah, a ne nějaký vnější vztah činí těchto 10.000 liber příze jako nositele hodnoty zbožním kapitálem; těchto 10.000 liber příze má své kapitalistické mateřské znaménko nikoli v absolutní velikosti své hodnoty, nýbrž v její relativní velikosti, ve velikosti své hodnoty v poměru k hodnotě, kterou měl produktivní kapitál v nich obsažený, dříve než se přeměnil ve zboží. Prodá-li se tedy 10.000 liber příze za svou hodnotu 500 liber št., je tento akt oběhu, zkoumán sám o sobě, = Z — P, pouhou přeměnou hodnoty, která zůstává nezměněna, ze zbožní formy v peněžní formu. Ale jako zvláštní stadium v koloběhu individuálního kapitálu je týž akt realisací kapitálové hodnoty 422 liber št.; tkvící ve zboží, + nadhodnoty 78 liber št., tkvící v témž zboží, je tedy Z‘ — P‘, přeměnou zbožního kapitálu z jeho zbožní formy v peněžní formu.^[4]

Funkce Z‘ je nyní táž jako funkce každého zbožního výrobku: přeměnit se v peníze, být prodán, projít fází oběhu Z — P. Dokud kapitál, který je nyní zhodnocen, setrvává ve formě zbožního kapitálu, dokud leží nehybně na trhu, výrobní proces se zastavuje. Kapitál nepůsobí ani jako tvůrce výrobku, ani jako tvůrce hodnoty. Podle různého stupně rychlosti, s níž kapitál odkládá zbožní formu a přijímá peněžní formu, čili podle rychlosti prodeje, bude jedna a táž kapitálová hodnota ve velmi nestejném stupni tvůrcem výrobku a tvůrcem hodnoty a měřítko reprodukce se podle toho bude rozšiřovat nebo zužovat. V první knize jsem ukázal, že stupeň působnosti daného kapitálu je podmíněn potencemi výrobního procesu, které jsou do jisté míry nezávislé na velikosti hodnoty kapitálu. Nyní vidíme, že proces oběhu uvádí do pohybu nové síly nezávislé na velikosti hodnoty kapitálu, podmiňující stupeň jeho působnosti, jeho rozpínání a smršťování.

Masa zboží Z‘ jako nositel zhodnoceného kapitálu musí dále projít metamorfosou Z‘ — P‘ v celém svém rozsahu. Zde je podstatné to, kolik se prodá. Jednotlivé zboží tu figuruje jen jako integrální část celé masy. 500 liber št. hodnoty existuje v 10.000 librách příze. Podaří-li se kapitalistovi prodat jen 7440 liber za jejich hodnotu 372 liber št., nahradí tak pouze hodnotu svého konstantního kapitálu, hodnotu vynaložených výrobních prostředků; prodá-li 8440 liber, nahradí jen velikost hodnoty celého zálohovaného kapitálu. Aby realisoval nadhodnotu, musí prodat více, a aby realisoval celou nadhodnotu 78 liber št. (= 1560 liber příze), musí prodat všech 10.000 liber příze. Dostává tedy v 500 librách št. peněz jen stejnou hodnotu za prodané zboží; jeho transakce uvnitř oběhu je prosté Z — P. Kdyby byl svým dělníkům zaplatil na mzdě 64 liber št. místo 50 liber št., byla by jeho nadhodnota jen 61 liber št. místo 78 liber št. a stupeň vykořisťování jen 100% místo 156%; ale hodnota jeho příze by zůstala nezměněna; změnil by se jen poměr jejích různých částí; akt oběhu Z — P by byl i nyní, stejně jako dříve, prodejem 10.000 liber příze za 500 liber št., za jejich hodnotu.

Z‘ = Z + z (= 422 liber št. + 78 liber št.). — Z se rovná hodnotě Pr, čili hodnotě produktivního kapitálu, a ta se rovná hodnotě P, které bylo zálohováno v aktu P — Z, v koupi prvků výroby; v našem příkladu = 422 librám št. Prodá-li se daná masa zboží za svou hodnotu, pak Z = 422 librám št. a z = 78 librám št., hodnotě nadvýrobku 1560 liber příze. Označíme-li z, vyjádřené v penězích, p, pak je Z‘ — P‘ = (Z + z) — (P + p) a koloběh P — Z...Pr...Z‘ — P', ve své rozvinuté formě se tedy bude označovat ...Pr... (Z+z)—(P+p).

V prvním stadiu odnímá kapitalista užitné předměty vlastnímu trhu zboží a trhu práce; ve třetím stadiu vrhá zboží zpět, ale jen na jeden trh, na vlastní trh zboží. Odejme-li však potom z trhu svým zbožím více hodnoty, než na něj původně vrhl, děje se tak jen proto, že vrhá na trh větší zbožní hodnotu, než z něho původně vzal. Vrhl na trh hodnotu P a vzal z něho stejnou hodnotu Z; vrhá na trh Z + z a bere z něho stejnou hodnotu P + p. — P se v našem příkladu rovnalo hodnotě 8440 liber příze; kapitalista však vrhá na trh 10.000 liber, dává mu tedy větší hodnotu, než mu vzal. Na druhé straně však vrhl tuto vzrostlou hodnotu na trh jen proto, že exploatací pracovní síly ve výrobním procesu vyrobil nadhodnotu (vyjádřenou v nadvýrobku jako poměrné části výrobku). Jen jako produkt tohoto výrobního procesu je masa zboží zbožním kapitálem, nositelem zhodnocené kapitálové hodnoty. Aktem Z‘ — P‘ se realisuje jak zálohovaná kapitálová hodnota, tak i nadhodnota. Realisace obou se děje současně v řadě prodejů anebo také v současném prodeji celé masy zboží najednou, což vyjadřuje Z‘ — P‘. Avšak týž akt oběhu Z‘ — P‘ je pro kapitálovou hodnotu a nadhodnotu odlišný potud, pokud pro každou z nich vyjadřuje odlišné stadium jejich oběhu, odlišný úsek řady metamorfos, kterou musí tyto hodnoty projít ve sféře oběhu. Nadhodnota z přišla na svět teprve ve výrobním procesu. Vstupuje tedy po prvé na trh zboží, a to ve formě zboží; je to první forma jejího oběhu, a proto je akt z—p první akt jejího oběhu čili její první metamorfosa, kterou je tedy nutno ještě doplnit protikladným aktem oběhu čili zpětnou metamorfosou p—z.^[5]

Jinak tomu je s oběhem, který uskutečňuje kapitálová hodnota Z v témž aktu oběhu Z‘ — P‘, který je pro ni aktem oběhu Z — P, kde Z = Pr, rovná se původně zálohovanému P. Kapitálová hodnota zahájila první akt svého oběhu jako P, jako peněžní kapitál, a vrací se aktem Z — P k téže formě; prošla tedy oběma protikladnými fázemi oběhu: 1) P — Z a 2) Z — P a je opět ve formě, v níž může znovu zahájit týž proces koloběhu. Co je pro nadhodnotu první přeměnou zbožní formy v peněžní formu, je pro kapitálovou hodnotu návratem čili zpětnou přeměnou v její původní peněžní formu.

Pomocí P — byl peněžní kapitál přeměněn v sumu zboží S a Vp, která má stejnou hodnotu. Tato zboží už nefungují jako zboží, jako předměty prodeje. Jejich hodnota existuje od této chvíle v rukou jejich kupce, kapitalisty, jako hodnota jeho produktivního kapitálu Pr. A ve funkci Pr, v produktivní spotřebě, se přeměňují v nový druh zboží, který je co do naturální formy odlišný od výrobních prostředků, v přízi, v níž se jejich hodnota nejen uchovává, ale i zvětšuje ze 422 liber št. na 500 liber št. Touto reálnou metamorfosou se zboží, odňatá trhu v prvním stadiu P — Z, nahrazují zbožím, které se od nich liší naturální formou i hodnotou a které nyní musí fungovat jako zboží, musí být přeměněno v peníze a prodáno. Proto se výrobní proces jeví jen jako přerušení procesu oběhu kapitálové hodnoty, která dosud proběhla jen jeho první fází P — Z. Kapitálová hodnota projde druhou a závěrečnou fází Z — P, jakmile u Z dojde ke změně v naturální formě a hodnotě. Vezmeme-li však kapitálovou hodnotu samu o sobě, zjistíme, že ve výrobním procesu se změnila jen její užitná forma. Existovala jako 422 liber št. hodnoty v S a Vp, nyní existuje jako 422 liber št. hodnoty 8440 liber příze. Pozorujeme-li tedy pouze obě fáze procesu oběhu kapitálové hodnoty, vzaté odděleně od její nadhodnoty, ukáže se, že prochází 1) P — Z a 2) Z — P, kde druhé Z je změněná užitná forma, ale má tutéž hodnotu jako první Z; kapitálová hodnota tedy prochází P — Z — P, — formou oběhu, která dvojí výměnou míst zboží v opačném směru, přeměnou z peněz ve zboží a ze zboží v peníze, nutně podmiňuje návrat hodnoty zálohované ve formě peněz k její peněžní formě: podmiňuje její zpětnou přeměnu v peníze.

Týž akt oběhu Z‘ — P‘, který je pro kapitálovou hodnotu zálohovanou v penězích druhou, závěrečnou metamorfosou, návratem k peněžní formě, je pro nadhodnotu, která tkví v témž zbožním kapitálu a která je realisována jeho přeměnou v peněžní formu, první metamorfosou, přeměnou ze zbožní formy v peněžní formu, Z — P, první fází oběhu.

Zde je tedy nutno zaznamenat dvě věci. Předně: závěrečná zpětná přeměna kapitálové hodnoty v její původní peněžní formu je funkcí zbožního kapitálu. Za druhé: tato funkce zahrnuje první přeměnu nadhodnoty z její původní zbožní formy v peněžní formu. Peněžní forma tu tedy hraje dvojí úlohu: je jednak formou, k níž se vrací hodnota, původně zálohovaná v penězích, tedy návratem k formě hodnoty, kterou byl proces zahájen, jednak je první přeměněnou formou hodnoty, která původně vstupuje do oběhu ve zbožní formě. Prodají-li se zboží, z nichž se skládá zbožní kapitál, za svou hodnotu, jak se zde předpokládá, přeměňuje se Z + z v P + p stejné hodnoty. V této formě P + p (422 liber št. + 78 liber št. = 500 liber št.) existuje nyní realisovaný zbožní kapitál v rukou kapitalisty. Kapitálová hodnota a nadhodnota existují nyní jako peníze, tedy ve všeobecné ekvivalentní formě.

Na konci procesu je tedy kapitálová hodnota opět v téže formě, v níž do něho vstoupila, může tedy jako peněžní kapitál znovu zahájit a prodělat tento proces. Právě proto, že počáteční a závěrečnou formou procesu je peněžní kapitál (P), nazvali jsme proces koloběhu v této formě koloběhem peněžního kapitálu. Na konci procesu není změněna forma, nýbrž jen velikost zálohované hodnoty.

P + p není nic jiného než peněžní suma určité velikosti, v našem případě 500 liber št. Ale jako výsledek koloběhu kapitálu, jako realisovaný zbožní kapitál, obsahuje tato peněžní suma kapitálovou hodnotu a nadhodnotu a přitom už tu nejsou srostlé jako v přízi; leží nyní vedle sebe. Jejich realisace dala každé z nich samostatnou peněžní formu. ²¹¹/₂₅₀ této sumy je kapitálová hodnota, 422 liber št., a ³⁹/₂₅₀ je nadhodnota 78 liber št. Toto rozdělení, způsobené realisací zbožního kapitálu, má nejen formální obsah, o čemž hned promluvíme; stává se důležitým v procesu reprodukce kapitálu podle toho, připojí-li se p k P zcela nebo zčásti nebo nepřipojí-li se k němu vůbec, tedy podle toho, zda funguje dál jako součást zálohované kapitálové hodnoty nebo ne. Oběh p a P může být rovněž úplně rozdílný.

V P‘ se kapitál vrátil opět ke své původní formě P, ke své peněžní formě; ale vrátil se v takové formě, v níž je tento návrat jeho realisací jako kapitálu.

Je tu předně kvantitativní rozdíl. Bylo P, 422 liber št.; nyní je P‘, 500 liber št., a tento rozdíl je vyjádřen v P...P‘, kvantitativně odlišných krajních článcích koloběhu, jehož průběh sám je naznačen jen tečkami ... P‘>P, P‘ — P = M, nadhodnotě. — Ale jako výsledek tohoto koloběhu P...P‘ existuje nyní pouze P‘; je to výsledek, ve kterém uhasl proces jeho tvorby. P‘ existuje nyní samostatně samo o sobě, nezávisle na pohybu, který je přinesl. Pohyb přešel, na jeho místě stojí P‘.

Ale P‘ jako P + p, 500 liber št. jako 422 liber št. zálohovaného kapitálu plus jeho přírůstek 78 liber št., představuje zároveň kvalitativní poměr, ačkoli tento kvalitativní poměr sám existuje jen jako poměr částí jedné a téže sumy, tedy jako kvantitativní poměr, P, zálohovaný kapitál, který je nyní opět ve své původní formě (422 liber št.), existuje nyní jako realisovaný kapitál. Nejenže se uchoval, realisoval se také jako kapitál, protože se právě jako kapitál liší od p (78 liber št.), k němuž je v takovém poměru jako ke svému přírůstku, ke svému plodu, k výhonku, který sám zplodil. Realisoval se jako kapitál, protože se realisoval jako hodnota, která zplodila hodnotu. P‘ existuje jako kapitalistický vztah; P už nejsou pouhé peníze — vystupuje přímo jako peněžní kapitál, je vyjádřen jako hodnota, která se zhodnotila, tedy jako hodnota, která má schopnost zhodnocovat se, plodit více hodnoty, než má sama. P se stalo kapitálem v důsledku svého vztahu k druhé části P‘ (t. j. k p) jako jím podmíněné, jím jako příčinou vyvolané, pro svůj vztah k této části jako následku, jehož je příčinou. Tak se jeví P‘ jako suma hodnoty, která je sama v sobě diferencována, která se v sobě samé funkčně (pojmově) odlišuje, která vyjadřuje kapitalistický vztah.

Ale tento vztah je vyjádřen jen jako výsledek, bez pomoci procesu, jehož je výsledkem.

Části hodnoty jako takové se od sebe navzájem kvalitativně neliší, ledaže vystupují jako hodnoty různých předmětů, konkretních věcí, tedy v různých užitných formách, vystupují tudíž jako hodnoty různých zbožních těles — rozdíl, který nevyplývá z nich samých jako pouhých částí hodnoty. V penězích zaniká všechen rozdíl mezi zbožími, poněvadž peníze právě jsou jim všem společnou ekvivalentní formou. Peněžní suma 500 liber št. se skládá z naprosto stejnojmenných prvků 1 libry št. Protože v prostém bytí této sumy peněz je setřen zprostředkující článek jejího původu a protože zmizela jakákoli stopa specifického rozdílu, který je mezi různými součástmi kapitálu ve výrobním procesu, existuje rozdíl pouze mezi pojmem hlavní sumy (anglicky principal), = zálohovanému kapitálu 422 liber št., a pojmem přebytečné sumy hodnoty = 78 librám št. Nechť na př. P‘ = 110 librám št., z nichž 100 = P, hlavní sumě, a 10 = M, nadhodnotě. Obě součásti sumy 110 liber št. jsou absolutně stejnorodé, tedy pojmově nerozdílné. Kterýchkoli 10 liber št. je vždy ¹/₁₁ celkové sumy 110 liber št., ať už je to ¹/₁₀ zálohované hlavní sumy 100 liber št. anebo přebytek 10 liber št. nad ní. Hlavní suma a přírůstek sumy, kapitál a nadsuma, mohou tedy být vyjádřeny jako zlomky celkové sumy; v našem příkladě tvoří ¹⁰/₁₁ hlavní sumu čili kapitál, ¹/₁₁ nadsumu. Je tedy peněžní výraz, v němž se tu realisovaný kapitál na konci svého procesu objevuje, irracionální vyjádření kapitalistického vztahu.

To ostatně platí i o Z‘ (= Z + z). Ale s tím rozdílem, že Z‘, v němž Z a z jsou také jen poměrnými částmi hodnoty jedné a téže stejnorodé masy zboží, ukazuje na svůj původ z Pr, jehož je přímým produktem, kdežto v P‘, formě, vzešlé přímo z oběhu, přímý vztah k Pr zmizel.

P‘ = P + p, ačkoli je irracionální formou kapitálu, je zároveň peněžním kapitálem teprve v jeho realisované formě jako peníze, které zplodily peníze. V tom je třeba vidět odlišnost od funkce peněžního kapitálu v prvním stadiu P — . V tomto prvním stadiu obíhá P jako peníze. P funguje jako peněžní kapitál jen proto, že jen v peněžním stavu může plnit funkci peněz, přeměňovat se v prvky Pr, v S a Vp, které vůči němu vystupují jako zboží. V tomto aktu oběhu funguje P pouze jako peníze; protože však tento akt je prvním stadiem v procesu pohybu kapitálové hodnoty, je v důsledku specifické užitné formy zboží S a Vp, jež se zde kupují, zároveň i funkcí peněžního kapitálu. Naproti tomu P‘, skládající se z P, kapitálové hodnoty, a p, nadhodnoty jí vyrobené, vyjadřuje zhodnocenou kapitálovou hodnotu — účel a výsledek, funkci celého procesu koloběhu kapitálu. Vyjadřuje-li P‘ tento výsledek v peněžní formě jako realisovaný peněžní kapitál, nevyplývá to z toho, že je peněžní formou kapitálu, peněžním kapitálem, nýbrž naopak z toho, že je peněžním kapitálem, kapitálem v peněžní formě, z toho, že kapitál v této formě zahájil proces, že byl zálohován v peněžní formě. Jak jsme viděli, je zpětná přeměna v peněžní formu funkcí zbožního kapitálu Z‘, a ne peněžního kapitálu. Pokud jde o rozdíl mezi P‘ a P, je tento rozdíl (p) jen peněžní formou z, přírůstku Z; P‘ je jen proto = P + p, poněvadž Z‘ bylo = Z + z. Tento rozdíl a vztah kapitálové hodnoty k nadhodnotě jí zplozené tedy existoval a byl vyjádřen v Z‘, dříve než se obě tyto hodnoty přeměnily v P‘, v jedinou peněžní sumu, v níž obě části hodnoty vystupují vůči sobě navzájem samostatně a dají se proto také použít k samostatným a vzájemně odlišným funkcím.

P‘ je jen výsledek realisace Z‘. Obě, Z‘ i P‘, jsou jen různé formy, zbožní forma a peněžní forma zhodnocené kapitálové hodnoty, obě mají společné to, že jsou zhodnocenou kapitálovou hodnotou. Obě jsou uplatněným kapitálem, poněvadž tu kapitálová hodnota jako taková existuje spolu s nadhodnotou jako plodem od ní odlišným a jí získaným, ačkoli je tento vztah vyjádřen jen v tak irracionální formě, jako je vztah dvou částí jedné peněžní sumy nebo jedné zbožní hodnoty. Ale jako výraz kapitálu v jeho vztahu k nadhodnotě jím vyrobené a v jeho odlišnosti od ní, tedy jako výraz zhodnocené hodnoty, jsou P‘ a Z‘ totéž a vyjadřují totéž, jenže v různé formě; neliší se od sebe navzájem jako peněžní kapitál a zbožní kapitál, nýbrž jako peníze a zboží. Pokud představují zhodnocenou hodnotu, kapitál uplatněný jako kapitál, vyjadřují jen výsledek fungování produktivního kapitálu, jediného fungování, jímž kapitálová hodnota plodí hodnotu. Společné je jim to, že oba, peněžní kapitál i zbožní kapitál, jsou způsoby existence kapitálu. ˂Rozdíl mezi nimi tkví v tom, že jsou různými způsoby existence kapitálu.˃ Jeden je kapitál v peněžní formě, druhý ve zbožní formě. Jejich specifické funkce, jimiž se liší, nemohou tudíž být ničím jiným než rozdíly mezi funkcí peněz a funkcí zboží. Zbožní kapitál, jako přímý produkt kapitalistického výrobního procesu, nese pečeť svého původu z výrobního procesu a je proto co do své formy racionálnější, méně nepochopitelný než peněžní kapitál, u něhož každá stopa výrobního procesu zmizela, jako vůbec u peněz mizí každá zvláštnost užitné hodnoty zboží. Proto tato bizarnost peněžní formy kapitálu mizí jen tam, kde P‘ samo funguje jako zbožní kapitál, kde je bezprostředním produktem výrobního procesu, a ne přeměněnou formou tohoto produktu — tedy ve výrobě peněžního materiálu samého. Na př. pro výrobu zlata by byl vzorec takovýto: P — ...Pr....P‘ (P + p), kde P‘ vystupuje jako zbožní výrobek, protože Pr dodává více zlata, než bylo zálohováno v prvním P, peněžním kapitálu, na prvky výroby zlata. Zde tedy mizí irracionálnost výrazu P...P‘ (P + p), kde se jedna část peněžní sumy jeví jako matka druhé části téže peněžní sumy.

IV. Celkový koloběh

Viděli jsme, že proces oběhu je po uplynutí své první fáze P — přerušen výrobou — Pr, v níž se zboží S a Vp, koupená na trhu, spotřebovávají jako hmotné a hodnotové součásti produktivního kapitálu; výsledkem této spotřeby je nové zboží Z‘, změněné co do své naturální formy i hodnoty. Přerušený proces oběhu, P — Z, musí být doplněn aktem Z — P. Ale jako nositel této druhé a závěrečné fáze oběhu se objevuje Z‘, zboží odlišné od prvního Z svou naturální formou i hodnotou. Řada oběhu je tedy vyjádřena jako: 1) P — Z1 2) Z‘2 — P‘, kde se v druhé fázi prvního zboží Z1 za toto zboží objevuje jiné zboží Z‘2, vyšší hodnoty a odlišné svou užitnou formou; k této přeměně dochází za přerušení, podmíněného funkcí Pr, t. j. za výroby Z‘ z prvků Z, z forem existence produktivního kapitálu Pr. Naproti tomu první jevová forma, v níž před námi vystoupil kapitál (kniha I, kap. IV, 1), P — Z — P‘ (rozpadá se na: 1) P—Z1; 2) Z1 —P‘), ukazuje totéž zboží dvakrát. Tam máme před sebou v obou případech totéž zboží — zboží, v něž se mění peníze v první fázi a jež se v druhé fázi přeměňuje zpětně ve větší množství peněz. Přes tuto podstatnou odlišnost je oběma oběhům společné to, že se v jejich první fázi mění peníze ve zboží a v druhé fázi zboží v peníze, tedy peníze vynaložené v první fázi se vracejí v druhé fázi. Je jim společný jednak návrat peněz k jejich výchozímu bodu a jednak to, že se peněz vrací více, než bylo zálohováno. Potud je P — Z...Z‘ — P‘ obsaženo už ve všeobecném vzorci P — Z — P‘.

Dále v obou metamorfosách P — Z a Z‘ — P‘, patřících k oběhu, po každé proti sobě stojí a vzájemně se nahrazují stejně velké, současně existující hodnoty. Změna velikosti hodnoty náleží výhradně metamorfose Pr, výrobnímu procesu, který se tak jeví jako reálná metamorfosa kapitálu, na rozdíl od pouhé metamorfosy forem, k níž dochází ve sféře oběhu.

Prozkoumejme nyní celkový pohyb P—Z...Pr...Z‘ — P‘ nebo jeho rozvinutou formu P — ...Pr...Z‘ (Z + z) — P‘ (P + p). Kapitál se tu jeví jako hodnota, která prochází řadou navzájem souvisících, vzájemně se podmiňujících přeměn, řadou metamorfos, které tvoří právě tolik fází nebo stadií celého procesu. Dvě z těchto fází patří do sféry oběhu, jedna do sféry výroby. V každé z těchto fází je kapitálová hodnota ve zvláštní formě, které odpovídá zvláštní, speciální funkce. V tomto pohybu se zálohovaná hodnota nejen uchovává, nýbrž i roste, zvětšuje svou velikost. Nakonec se v závěrečném stadiu vrací k téže formě, v níž vystoupila na počátku celého procesu. Tento proces jako celek je tedy proces koloběhu.

Obě formy, které kapitálová hodnota na sebe bere ve stadiích svého oběhu, jsou formy peněžního kapitálu a zbožního kapitálu; její forma, která patří do výrobního stadia, je forma produktivního kapitálu. Kapitál, který v průběhu svého celkového koloběhu přijímá a opět odkládá tyto formy a v každé z nich vykonává funkci, která jí odpovídá, je průmyslový kapitál — průmyslový zde v tom smyslu, že zahrnuje každé kapitalisticky provozované odvětví výroby.

Peněžní kapitál, zbožní kapitál, produktivní kapitál tu tedy vůbec neoznačují samostatné druhy kapitálu, jejichž funkce tvoří obsah rovněž samostatných a od sebe navzájem oddělených odvětví podnikání (Geschäftszweige). Označují tu jen zvláštní funkční formy průmyslového kapitálu, který je postupně všechny tři po sobě přijímá.

Koloběh kapitálu probíhá normálně jen tehdy, přecházejí-li jeho různé fáze bez přerušení jedna v druhou. Uvázne-li kapitál v první fázi P — Z, ztuhne peněžní kapitál v poklad; stane-li se tak ve výrobní fázi, leží na jedné straně výrobní prostředky, aniž fungují, zatím co na druhé straně pracovní síla zůstává nezaměstnána; uvázne-li kapitál v poslední fázi Z‘ — P‘, zastaví nahromaděné neprodané zboží proud oběhu.

Na druhé straně je v povaze věci, že koloběh sám podmiňuje fixaci kapitálu na určitou dobu v jednotlivých fázích koloběhu. V každé ze svých fází je průmyslový kapitál vázán na určitou formu — jako peněžní kapitál, produktivní kapitál, zbožní kapitál. Teprve když splní funkci, která odpovídá formě, v níž je kapitál v dané době, nabývá formy, v níž může vstoupit do nové fáze přeměny. Abychom to názorně objasnili, předpokládali jsme v našem příkladu, že se kapitálová hodnota masy zboží, vyrobené ve výrobním stadiu, rovná celkové sumě hodnoty původně zálohované v penězích, jinak řečeno, že celá kapitálová hodnota zálohovaná jako peníze přechází najednou z jednoho stadia do druhého, do dalšího stadia. Viděli jsme však (kniha I, kap. VI), že část konstantního kapitálu, pracovní nástroje ve vlastním smyslu (na př. stroje), slouží vždy znovu ve větším či menším množství opakovaných výrobních procesů, a proto předávají svou hodnotu výrobku jen po částech. Později uvidíme, do jaké míry tato okolnost modifikuje proces koloběhu kapitálu. Zde jen tolik: v našem příkladu obsahuje hodnota produktivního kapitálu = 422 librám št. jen průměrnou velikost opotřebování továrních budov, strojů atd., tedy jen tu část hodnoty, kterou přenášejí při přeměně 10.600 liber bavlny v 10.000 liber příze na tuto přízi, na výrobek šedesátihodinového týdenního spřádacího procesu. Ve výrobních prostředcích, v něž se přeměňuje zálohovaný konstantní kapitál 372 liber št., figurují tedy také pracovní nástroje, budovy, stroje atd. tak, jako by byly na trhu jen najaty na týdenní splátky. To však absolutně nic nemění na podstatě věci. Stačí jen násobit množství příze 10.000 liber, vyrobené za týden, počtem týdnů, který má určitá řada let — a celá hodnota koupených a za tuto dobu spotřebovaných pracovních nástrojů bude přenesena na přízi. Z toho je jasné, že zálohovaný peněžní kapitál musí být napřed přeměněn v tyto nástroje, tedy musí mít za sebou první stadium P — Z, a teprve pak může fungovat jako produktivní kapitál Pr. Stejně tak je v našem příkladu jasné, že suma kapitálové hodnoty 422 liber št., která se za výrobního procesu vtělila v přízi, nemůže vstoupit do fáze oběhu Z‘ — P‘ jako součást hodnoty 10.000 liber příze, dokud příze není hotova. Přízi nelze prodat, pokud není upředena.

Ve všeobecném vzorci se posuzuje výrobek procesu Pr jako materiální věc, odlišná od prvků produktivního kapitálu, jako předmět, který existuje odděleně od výrobního procesu a který má užitnou formu odlišnou od výrobních prvků. Tak se posuzuje všude tam, kde výsledek výrobního procesu vystupuje jako věc, i tam, kde část výrobku vchází opět jako prvek do pokračující výroby. Tak obilí slouží jako osivo k výrobě obilí; ale výrobek je jen obilí, má tedy podobu odlišnou od jiných prvků, kterých bylo rovněž použito, — pracovní síly, nářadí, hnojiva. Jsou však samostatná průmyslová odvětví, v nichž produkt výrobního procesu není novým hmotným výrobkem, není zbožím. Z nich je ekonomicky důležitý jen komunikační průmysl, ať už je to vlastní dopravní průmysl pro přepravu zboží a lidí anebo jen pro předávání zpráv, dopisů, telegramů atd.

A. Čuprov^[6] o tom praví: „Továrník může nejdříve vyrobit výrobky a pak pro ně hledat spotřebitele“; {jeho výrobek, vyvržený jako hotový z výrobního procesu, přechází jako zboží oddělené od tohoto procesu do sféry oběhu}; „výroba i spotřeba se tu jeví jako dva akty vzájemně od sebe oddělené co do místa a času; v dopravním průmyslu, který netvoří nové výrobky, nýbrž přepravuje lidi a věci, tyto dva akty spolu splývají; služby železnice {přemisťování} se spotřebovávají v témž okamžiku, kdy jsou vyrobeny. Proto se oblast, v níž mohou železnice hledat zákazníky, prostírá nejvýš na 50 verst (53 km) po obou stranách dráhy“.

Výsledkem přepravy — ať jde o dopravu lidí nebo zboží — je změna místa pobytu, na př. příze je nyní v Indii místo v Anglii, kde byla vyrobena.

Dopravní průmysl však prodává přemisťování samo. Užitečný efekt, který dává, je nerozlučně spjat s procesem dopravy, t. j. s výrobním procesem dopravního průmyslu. Lidé a zboží jedou spolu s dopravními prostředky a jejich jízda, jejich přemístění je právě výrobní proces, způsobený dopravními prostředky. Užitečný efekt je možno spotřebovat jen za výrobního procesu; tento efekt neexistuje jako užitná věc, odlišná od tohoto procesu, která teprve, když byla vyrobena, funguje jako předmět obchodu, obíhá jako zboží. Směnná hodnota tohoto užitečného efektu je však jako směnná hodnota každého jiného zboží určena hodnotou prvků výroby (pracovní síly a výrobních prostředků), jež na něj byly vynaloženy, plus nadhodnota, kterou vytvořila nadpráce dělníků zaměstnaných v dopravním průmyslu. Pokud jde o spotřebu užitečného efektu dopravního průmyslu, neliší se ani po této stránce od jiných zboží. Slouží-li osobní spotřebě, mizí jeho hodnota se spotřebou; je-li spotřebován produktivně, takže je sám výrobním stadiem zboží, které je v přepravě, přenáší se jeho hodnota jako dodatečná hodnota na zboží samo. Vzorec pro dopravní průmysl by tedy byl P — ...Pr — P‘, poněvadž se platí a spotřebovává výrobní proces sám, a ne výrobek, který je od něho oddělitelný. Máme tu tedy téměř tutéž formu jako pro výrobu drahých kovů, jedině s tím rozdílem, že P‘ je zde přeměněnou formou užitečného efektu, vytvořeného za výrobního procesu, a ne naturální formou zlata nebo stříbra, které byly za tohoto procesu vytěženy a z něho vyvrženy.

Průmyslový kapitál je jediná forma existence kapitálu, za níž je funkcí kapitálu nejen přivlastňování nadhodnoty resp. nadvýrobku, nýbrž i jejich vytvoření. Podmiňuje proto kapitalistický charakter výroby; existence průmyslového kapitálu zahrnuje v sobě třídní protiklad mezi kapitalisty a námezdními dělníky. Tou měrou, jak se zmocňuje společenské výroby, dochází k převratu v technice a společenské organisaci pracovního procesu, a s tím v ekonomicko- historickém typu společnosti. Jiné druhy kapitálu, které existovaly před ním uprostřed zaniklých nebo zanikajících společenských výrobních způsobů, jsou mu nejen podřízeny a nejen procházejí jemu odpovídajícími změnami v mechanismu svých funkcí, nýbrž pohybují se již jen na základě průmyslového kapitálu, tedy žijí a umírají, stojí a padají s tímto základem. Peněžní kapitál a zbožní kapitál, pokud se svými funkcemi vystupují vedle průmyslového kapitálu jako nositelé samostatných odvětví podnikání, jsou jen společenskou dělbou práce osamostatněné a jednostranně vyvinuté způsoby existence různých funkčních forem, které průmyslový kapitál ve sféře oběhu hned na sebe bere, hned odkládá.

Koloběh P...P‘ se na jedné straně proplétá s všeobecným zbožním oběhem, vychází z něho a vchází do něho, tvoří jeho část. Na druhé straně tvoří pro individuálního kapitalistu zvláštní samostatný pohyb kapitálové hodnoty — pohyb, který se uskutečňuje zčásti v mezích všeobecného zbožního oběhu, zčásti mimo něj, ale který si vždy zachovává svůj samostatný charakter. Předně proto, že obě jeho fáze, které probíhají ve sféře oběhu, P — Z a Z‘ — P‘, mají funkčně určený charakter jako fáze pohybu kapitálu; v P — Z je Z co do své naturální formy určeno jako pracovní síla a výrobní prostředky; v Z‘ — P‘ se realisuje kapitálová hodnota + nadhodnota. Za druhé Pr, výrobní proces, zahrnuje produktivní spotřebu. Za třetí návrat peněz k jejich výchozímu bodu činí pohyb P...P‘ koloběhem, který je sám v sobě uzavřen.

Na jedné straně je tedy každý individuální kapitál v obou svých polovinách oběhu P — Z a Z‘ — P‘ hybnou silou všeobecného zbožního oběhu, v němž funguje nebo do něhož je vpleten buď jako peníze, nebo jako zboží; tak je individuální kapitál sám článkem v obecné řadě metamorfos světa zboží. Na druhé straně opisuje uvnitř všeobecného oběhu svůj vlastní samostatný koloběh, v němž sféra výroby tvoří přechodné stadium a v němž se kapitál vrací ke svému výchozímu bodu v téže formě, v níž jej opustil. Uvnitř svého vlastního koloběhu, který zahrnuje i jeho reálnou metamorfosu ve výrobním procesu, mění kapitál i velikost své hodnoty. Nevrací se pouze jako peněžní hodnota, nýbrž jako zvětšená, vzrostlá peněžní hodnota.

Podíváme-li se konečně na P — Z...Pr... Z‘ — P‘ jako na zvláštní formu procesu koloběhu kapitálu vedle jiných forem, které budou prozkoumány později, vyznačuje se tímto:

1) Jeví se jako koloběh peněžního kapitálu, protože průmyslový kapitál ve své peněžní formě, jako peněžní kapitál, tvoří výchozí bod a bod návratu celého procesu. Vzorec sám vyjadřuje, že se tu peníze nevydávají jako peníze, nýbrž se jen zálohují, jsou tedy jen peněžní formou kapitálu, peněžním kapitálem. Vyjadřuje dále, že směnná hodnota, a ne užitná hodnota, je samoúčelem určujícím pohyb. Právě proto, že peněžní forma hodnoty je samostatnou, hmatatelnou jevovou formou hodnoty, právě proto forma oběhu P...P‘, jejímž výchozím a závěrečným bodem jsou skutečné peníze, nejnázorněji vyjadřuje hybný motiv kapitalistické výroby, dělání peněz. Výrobní proces je pro dělání peněz jen nevyhnutelným zprostředkujícím článkem, nutným zlem. {Proto se všech národů s kapitalistickým výrobním způsobem periodicky zmocňuje horečka, v níž chtějí dělat peníze bez prostřednictví výrobního procesu.}

2) Výrobní stadium, funkce Pr, tvoří v tomto koloběhu přeryv mezi dvěma fázemi oběhu ˂a právě proto figuruje jen jako zprostředkující článek oběhu P—Z...Z‘ — P‘, který zase jen zprostředkuje prostý oběh P—Z—P‘˃. Výrobní proces se právě v této formě procesu koloběhu jeví formálně i výslovně jako to, čím za kapitalistického způsobu výroby také je: jako pouhý prostředek ke zhodnocení zálohované hodnoty; obohacení jako takové je tu tedy samoúčelem výroby.

3) Protože pořadí fází zahajuje fáze P — Z, je Z‘ — P‘ druhým článkem oběhu; tedy výchozím bodem je P, peněžní kapitál, který má být zhodnocen; konečným bodem je P‘, zhodnocený peněžní kapitál P + p, kde P figuruje jako realisovaný kapitál se svým výhonkem p. Tím se liší koloběh P od obou ostatních koloběhů Pr a Z‘, a to po dvou stránkách. Liší se jednak peněžní formou obou krajních členů; peníze jsou však samostatnou hmatatelnou formou existence hodnoty, hodnotou výrobku v její samostatné hodnotové formě, v níž je setřena jakákoli stopa užitné hodnoty zboží. Na druhé straně se forma Pr...Pr nemusí nezbytně přeměnit v Pr...Pr‘ (Pr + pr), a ve formě Z‘...Z, není vidět žádný rozdíl v hodnotě dvou krajních členů. — Vzorec P...P‘ charakterisuje tedy jednak to, že kapitálová hodnota tvoří výchozí bod a zhodnocená kapitálová hodnota bod návratu, takže se zálohovaná kapitálová hodnota jeví jako prostředek a zhodnocená kapitálová hodnota jako účel celé operace; na druhé straně je charakteristické to, že tento vztah je vyjádřen v peněžní formě, samostatné formě hodnoty, a proto peněžní kapitál dochází výrazu jako peníze, jež plodí peníze. Tvoření nadhodnoty hodnotou je vyjádřeno nejen jako alfa a omega procesu, nýbrž je vyjádřeno přímo v oslňující peněžní formě.

4) Poněvadž P‘, realisovaný peněžní kapitál, je jako výsledek Z‘ — P‘, doplňující a závěrečné fáze P — Z, absolutně v téže formě, v níž zahájil svůj první koloběh, může, jakmile z něho vyjde, zahájit znovu týž koloběh jako zvětšený (akumulovaný) peněžní kapitál: P‘ = P + p; forma P...P‘ alespoň nevyjadřuje, že opakuje-li se koloběh, odděluje se oběh p od oběhu P. Pozorován ve své jednorázové podobě, formálně, vyjadřuje tudíž koloběh peněžního kapitálu pouze zhodnocovací a akumulační proces. Spotřeba je v něm vyjádřena prostřednictvím P — , jen jako produktivní spotřeba, jen ona je zahrnuta v tomto koloběhu individuálního kapitálu. P — S je S — P čili Z — P s hlediska dělníka; je tedy první fází oběhu, která zprostředkuje jeho osobní spotřebu: S — P — Z (životní prostředky). Druhá fáze, P — Z, nevchází už do koloběhu individuálního kapitálu; ale tento koloběh k ní vede a předpokládá ji, protože má-li dělník být stále na trhu jako materiál k vykořisťování pro kapitalistu, musí především žít, musí se tedy udržovat osobní spotřebou. Avšak tato spotřeba sama se tu předpokládá jen jako podmínka produktivní spotřeby pracovní síly kapitálem, tedy jen potud, pokud se dělník svou osobní spotřebou udržuje a reprodukuje jako pracovní síla. Pokud jde o Vp, vlastní zboží, která vcházejí do koloběhu, jsou jen potravou pro produktivní spotřebu. Akt S — P zprostředkovává osobní spotřebu dělníka, přeměnu životních prostředků v jeho maso a krev. Ovšem i kapitalista tu musí také být, musí tedy také žít a spotřebovávat, aby mohl hrát úlohu kapitalisty. K tomu však v podstatě potřebuje jen takovou spotřebu jako dělník — více tato forma procesu oběhu nepředpokládá. A to tu není vyjádřeno ani formálně, neboť vzorec končí P‘, tedy výsledkem, který může ihned znovu fungovat jako zvětšený peněžní kapitál.

V Z‘ — P‘ je přímo obsažen prodej Z‘; ale Z‘ — P‘, prodej pro jednu stranu, je P — Z, koupí pro druhou stranu; zboží se definitivně kupuje jen pro svou užitnou hodnotu, jen proto, aby (nepřihlížíme-li k překupnictví) vstoupilo do procesu spotřeby, ať už je to osobní nebo produktivní spotřeba, podle povahy kupovaného předmětu. Ale tato spotřeba nevchází do koloběhu onoho individuálního kapitálu, jehož produktem je Z‘; tento produkt <je vyvržen z koloběhu právě v takové formě zboží, které je určeno k prodeji>. Z‘ je přímo předurčeno pro cizí spotřebu. Proto se u vykladačů merkantilní soustavy (která má za základ vzorec P — Z..,Pr...Z‘ — P‘) setkáváme s velmi rozvláčnými kázáními o tom, že jednotlivý kapitalista musí spotřebovávat jen tolik jako dělník a že národ kapitalistů musí přenechat spotřebu svého zboží a vůbec spotřební proces druhým, hloupějším národům, kdežto sám že musí učinit svým životním úkolem produktivní spotřebu. Tato kázání připomínají často svou formou i svým obsahem analogická asketická nabádání církevních otců.

*

Proces koloběhu kapitálu je tedy jednota oběhu a výroby, zahrnuje obojí. Pokud jsou dvě fáze: P — Z a Z‘ — P‘ akty oběhu, je oběh kapitálu částí všeobecného zbožního oběhu. Ale pokud představují funkčně určené úseky, stadia v koloběhu kapitálu — v koloběhu, který patří nejen do sféry oběhu, nýbrž i do sféry výroby — uskutečňuje kapitál uvnitř všeobecného zbožního oběhu svůj vlastní koloběh. Všeobecný zbožní oběh mu slouží v prvním stadiu k tomu, aby na sebe vzal formu, v níž může fungovat jako produktivní kapitál; ve druhém stadiu k tomu, aby se zbavil formy zboží, v níž by nemohl obnovit svůj koloběh, a zároveň k tomu, aby mu byla dána možnost oddělit svůj vlastní koloběh jako kapitálu od oběhu nadhodnoty, která k němu přibyla.

Koloběh peněžního kapitálu je tedy nejjednostrannější, a proto i nejvýraznější a nejcharakterističtější z forem, v nichž se projevuje koloběh průmyslového kapitálu; jeho cíl a hybný motiv: zhodnocení hodnoty, dělání peněz a akumulace tu přímo bijí do očí (kupovat, aby se prodalo dráže). Tím, že první fází v této formě je P — Z, vychází tu také najevo, že součásti produktivního kapitálu pocházejí ze zbožního trhu, a vůbec to, že kapitalistický výrobní proces je podmíněn oběhem, obchodem. Koloběh peněžního kapitálu — to není jen zbožní výroba; sám se uskutečňuje jen prostřednictvím oběhu, předpokládá jej. To je jasné už z toho, že forma P, patřící do oběhu, je první a čistou formou zálohované kapitálové hodnoty, což není u druhých dvou forem koloběhu.

Koloběh peněžního kapitálu zůstává vždy všeobecným výrazem průmyslového kapitálu jen potud, pokud v sobě vždy zahrnuje zhodnocení zálohované hodnoty. V koloběhu Pr...Pr vystupuje peněžní výraz kapitálu jen jako cena prvků výroby, tedy jen jako hodnota vyjádřená v počítacích penězích, a právě v této formě je ustálena v účetnictví.

P...P‘ se stává zvláštní formou koloběhu průmyslového kapitálu potud, pokud se nově vystupující kapitál zálohuje nejprve v penězích a pak se v téže formě zase odebere, ať už při přechodu z jednoho výrobního odvětví do druhého nebo při vystoupení průmyslového kapitálu z podniku. Tato forma zahrnuje i fungování nadhodnoty, jež se zprvu zálohuje v peněžní formě, jako kapitálu; nejvýrazněji se to projevuje tehdy, funguje-li nadhodnota v jiném podniku než y tom, z něhož pochází. P...P‘ může být prvním koloběhem určitého kapitálu; může být posledním koloběhem; může být považováno za formu celého společenského kapitálu; je to forma kapitálu, který se vkládá po prvé, ať už jako kapitál nově akumulovaný v peněžní formě, ať už jako starý kapitál, který se celý přeměnil v peníze za tím účelem, aby byl přenesen z jednoho výrobního odvětví do druhého.

Jako forma trvale vlastní všem koloběhům opisuje peněžní kapitál tento koloběh právě pro tu část kapitálu, která vyrábí nadhodnotu, pro variabilní kapitál. Normální forma zálohování mzdy je placení penězi; tento proces se musí po krátkých obdobích stále opakovat, protože dělník žije z ruky do úst. Proto musí kapitalista vůči dělníkovi stále vystupovat jako peněžní kapitalista a jeho kapitál jako peněžní kapitál. Zde nemůže — na rozdíl od koupě výrobních prostředků a prodeje vyrobeného zboží — docházet k přímému nebo nepřímému vyrovnávání plateb (takže většina peněžního kapitálu fakticky figuruje jen ve formě zboží, peníze jen ve formě počítacích jednotek a hotové peníze konec konců jen k vyrovnání bilancí). Na druhé straně vydává kapitalista část nadhodnoty, pocházející z variabilního kapitálu, na svou osobní spotřebu, která patří do sféry maloobchodu; vydává tuto část konec konců hotově v peněžní formě nadhodnoty. Jak velká nebo malá je tato část nadhodnoty, to na věci nic nemění. Variabilní kapitál se objevuje stále znovu a znovu jako peněžní kapitál vynakládaný na mzdu (P — S) a p jako nadhodnota, která se vydává na krytí osobních potřeb kapitalisty. P, hodnota zálohovaného variabilního kapitálu, a p, její přírůstek, musí se tedy nezbytně udržovat v peněžní formě, ve které se mají vydávat.

Vzorec P — Z...Pr...Z‘ — P‘, jehož výsledkem je P‘ = P + p, je svým zevnějškem klamný, má ilusorní charakter, který vyplývá z toho, že zálohovaná i zhodnocená hodnota tu existují ve své ekvivalentní formě, v penězích. Důraz se tu neklade na zhodnocení hodnoty, nýbrž na peněžní formu tohoto procesu, na to, že se nakonec z oběhu odebralo více hodnoty v peněžní formě, než jí bylo původně zálohováno — tedy na rozmnožení masy zlata a stříbra, náležející kapitalistovi. Tak zvaná monetární soustava je pouze výrazem irracionální formy P — Z — P‘, pohybu, který probíhá výhradně ve sféře oběhu; proto mohou být oba akty: 1) P — Z, 2) Z — P‘ v této soustavě vysvětleny jen tím, že se Z v druhém aktu prodá dráže než za svou hodnotu, že tedy odebere z oběhu víc peněz, než do něho bylo při jeho koupi vrženo. Naproti tomu P — Z...Pr...Z‘ — P‘, fixováno jako výhradní forma, je základem vyspělejší merkantilní soustavy, jejímž nutným prvkem je nejen zbožní oběh, nýbrž i zbožní výroba.

Ilusorní charakter vzorce P — Z... Pr... Z‘ — P‘ a odpovídající mu ilusorní výklad se udržují dotud, dokud se tato forma fixuje jako jednorázová, a ne jako plynulá, ustavičně se obnovující, dokud se tedy nepovažuje za jednu z forem koloběhu, nýbrž za jeho výhradní formu. Ukazuje však již sama o sobě na jiné formy.

Celý tento koloběh předpokládá předně kapitalistický charakter výrobního procesu samého a jako základnu tedy předpokládá tento výrobní proces spolu se specifickým, jím podmíněným stavem společnosti. P — Z = P — ; ale P — S předpokládá existenci námezdního dělníka a tudíž výrobní prostředky jako část produktivního kapitálu, a proto pracovní proces a zhodnocovací proces, výrobní proces jako funkci kapitálu.

Za druhé, opakuje-li se akt P...P‘, ukazuje se, že návrat k peněžní formě je stejně pomíjivý jako peněžní forma v prvním stadiu. P — Z mizí, aby ustoupilo Pr. Ustavičně se opakující zálohování peněz, jakož i to, že se zálohovaná suma neustále vrací v podobě peněz, se samo jeví jen jako momenty, které mizí v koloběhu.

Za třetí:

P..Z..P..Pr..

atd.

Už při druhém opakování koloběhu, dříve než skončí druhý koloběh P, objevuje se koloběh Pr...Z‘ — P‘. P—Z...Pr; všechny další koloběhy P je tak možno pozorovat pod zorným úhlem formy Pr...Z‘ — P — Z...Pr, takže P — Z jako první fáze prvního koloběhu představuje jen pomíjející přípravu stále se opakujícího koloběhu produktivního kapitálu, kterou skutečně je, když jde o průmyslový kapitál, který se po prvé vkládá ve formě peněžního kapitálu.

Na druhé straně, dříve než skončí druhý koloběh Pr, je skončen první koloběh Z‘ — P‘. P — Z...Pr...Z‘ (zkráceně Z‘...Z‘) koloběh zbožního kapitálu. Tak už první forma obsahuje obě ostatní, a peněžní forma tak mizí, pokud není pouhým výrazem hodnoty, nýbrž jejím vyjádřením v ekvivalentní formě, v penězích.

Konečně, vezmeme-li nově vystupující jednotlivý kapitál, který opisuje po prvé koloběh P — Z...Pr...Z‘ — P‘, je P — Z přípravnou fází, předchůdcem prvního výrobního procesu, jímž tento jednotlivý kapitál prochází. Tato fáze P — Z se tedy nepředpokládá, nýbrž je spíše dána nebo podmíněna výrobním procesem. Ale to platí jen pro daný jednotlivý kapitál. Pokud se předpokládá kapitalistický výrobní způsob, tedy za stavu společnosti, určeného kapitalistickou výrobou, je všeobecnou formou koloběhu průmyslového kapitálu koloběh peněžního kapitálu. Kapitalistický výrobní způsob se proto předpokládá jako prius [předcházející], ne-li při prvním koloběhu peněžního kapitálu, v kteréžto formě se původně vkládá průmyslový kapitál, tedy za hranicemi tohoto koloběhu. Ustavičná existence kapitalistického výrobního procesu předpokládá neustálé obnovování koloběhu Pr...Pr.V prvním stadiu P — tento předpoklad už přímo vystupuje, protože tento akt na jedné straně předpokládá existenci třídy námezdních dělníků a protože na druhé straně to, co je pro kupce výrobních prostředků prvním stadiem P — Z, je pro jejich prodavače Z‘ — P‘; Z‘ tedy předpokládá zbožní kapitál, a proto i zboží samo jako výsledek kapitalistické výroby — předpokládá tak funkci produktivního kapitálu.

__________________________________

Poznámky:

1 Z rukopisu VII.

2 Odtud rukopis VII, začatý dne 2. července 1878.

3 Až potud rukopis VII. Odtud rukopis VI.

4 Až potud rukopis VI. Odtud rukopis V.

5 To platí, ať jakkoli od sebe oddělíme kapitálovou hodnotu a nadhodnotu. V 10.000 librách příze je obsaženo 1560 liber = 78 liber št. nadhodnoty, ale v 1 libře příze = 1 šilinku je zase obsaženo 2,496 uncí = 1,872 pence nadhodnoty.

6 A. Čuprov: „Железнодорожное хозяйство“. Moskva 1875, str 69—70.

Karel Marx Kapitál, II. díl Oddíl první