Poznámky o válce XXIX - Pruští frankiréři

Bedřich Engels

Poznámky o válce XXIX - Pruští frankiréři

Poznámky o válce - XXIX
Poznámky o válce - XXX
Vyhlídky války
Pruští frankiréři

Poznámky o válce - XXIX

{222} Dávno očekávaná bouře se konečně rozpoutala. Po dlouhém období pochodů a manévrování na obou stranách, zpestřovaných jen drobnými potyčkami a gerilovým bojem, vstoupila válka do dalšího kritického období, kdy úder stíhá úder. Dne 27. listopadu byla francouzská Severní armáda poražena u Amiensu^[117]; 28. listopadu byla značná část Loirské armády poražena u Beaune-la-Rolande princem Bedřichem Karlem; 29. listopadu podnikl Trochu neúspěšný výpad na jižní straně Paříže a 30. listopadu zřejmě zaútočil všemi silami, které měl k dispozici, na Sasy a Wiirttemberčany, kteří obkličují Paříž na severovýchodní straně.

Tyto různé akce jsou výsledkem kombinovaných operací, které jediné - jak jsme neustále zdůrazňovali, - mohou přinést Francouzům úspěch.^[a] Kdyby byla Severní armáda i přesto, že je početně slabší než její protivník, dokázala udržet v šachu dva Manteuffelovy sbory, aby nemohly posílit saského korunního prince v jeho liniích kolem severní strany Paříže, pak by byla tato armáda dobře využita. Skutečnost však byla jiná. Postup této Severní armády v otevřeném poli brzy zastavili početně slabší Prusové; ze srovnání různých zpráv totiž téměř s jistotou vyplývá, že Manteuffel nasadil do této bitvy jen jeden svůj sbor. Severní armáda by byla bývala využita lépe, kdyby její polní vojska byla buď poslána po železnici dolů na jih k Le Mansu, nebo kdyby soustavně znepokojovala Manteuffelovy přední stráže a vyčleněné oddíly a zároveň by odmítala přijmout bitvu jinde než pod ochranou valů některé z četných pevností na severu, které jsou její {223} operační základnou. Za současné situace Francie a s armádami, jež tvoří mladí vojáci, se však generál nemůže vždycky dát na ústup, i kdyby byl strategicky nutný, protože by to mohlo demoralizovat jeho vojska dokonce více než úplná porážka. V daném případě jsou Severní armádě spolehlivými útočišti její pevnosti, v nichž se může přeformovat a kam se Moltkovi právě nyní sotva bude hodit, aby za ní posílal Manteuffela. Současně se však teď Manteuffel může volně pohybovat kterýmkoli jiným směrem, a je-li pravdivá zpráva z Lille (ačkoli je popírána), že znovu vyklidil Amiens a spěšně vyrazil k Paříži, pak musíme přiznat, že Severní armáda svůj úkol nesplnila.

Na západě se 21. francouzskému sboru u Le Mansu a 22. (dříve Kératryho) sboru v conlieském táboře zatím dařilo odlákat vojska velkovévody meklenburského do velké vzdálenosti od Paříže, aniž se vystavily nebezpečí vážné porážky. Náš předpoklad, že se německá vojska dostala na svém postupu až příliš daleko^[b], se zřejmě potvrzuje souhlasnými francouzskými zprávami, podle nichž Němci znovu vyklidili postavení, která nedávno zaujali východně a jihovýchodně od Le Mansu, a tato postavení znovu obsadili Francouzi. Ti však patrně nevyužili svých pravidelných vojsk k nijak rozhodnému pronásledování nepřítele, protože se nedovídáme o žádných důležitých bojích. Západní armádě se tedy nepodařilo poutat vojska stojící proti ní o nic více než armádě Severní. Kde je Západní armáda nyní a co dělá, o tom nemáme žádné zprávy; je možné, že náhlý spor mezi Kératrym a Gambettou ochromil její pohyby právě v nejrozhodnější chvíli. Ať tak či onak, jestliže se této armádě nepodařilo ani porazit, ani upoutat vojska velkovévody meklenburského, pak by byla jednala moudřeji, kdyby ony součásti svých vojsk, které jsou vybaveny a zorganizovány k tažení, poslala po železnici k Loirské armádě, aby byl hlavní útok proveden soustředěnými silami.

Tento hlavní útok mohla provést jedině Loirská armáda, která je hlavní silou všech francouzských vojsk, jež jsou nyní v poli, a mohl být namířen jedině proti princi Bedřichu Karlovi, jehož armáda je nejpočetnější ze všech tří armád kryjících obklíčení {224} Paříže. Loirská armáda se prý skládá z 15., 16., 17. a 19. francouzského sboru, které byly po jistou dobu před Orleansem, a z 18. (nyní Bourbakiho) a 20. sboru, které byly v záloze za Loirou. Protože se jak 18., tak i 20. sbor - celé nebo jejich části - zúčastnily bojů z 28. listopadu, znamená to, že už před tímto datem překročily Loiru a že tedy všech šest těchto sborů bylo k dispozici pro útok na německou Druhou armádu. Francouzský sbor se v této válce vždycky skládal ze tří až čtyř pěších divizí. Podle ordre de bataille^[c], uveřejněného asi před čtrnácti dny vídeňským vojenským listem "Kamerad", měl 15. sbor pět brigád ve dvou divizích, 16. sbor čtyři brigády ve dvou divizích a 18. sbor deset brigád ve třech divizích. I když pomineme zprávu "Journal de Bruxelles"^[118], podle níž má Loirská armáda plný stav osmnáct pěších divizí (tedy tři na jeden sbor), protože mnohé z těchto divizí se jistě teprve tvoří, nelze pochybovat o tom, že útok z 28. listopadu mohl být uskutečněn s dvanácti nebo patnácti divizemi místo s pěti nebo nejvýše šesti. Pro vojska tvořící Loirskou armádu je příznačné, že byla poražena početně značně slabším nepřítelem, neboť proti nim byly nasazeny jen tři pěší divize (obě divize 10. sboru a 5. divize) čili méně než polovina Druhé armády. Jejich porážka musela být rozhodně velmi krutá; svědčí o tom nejen německé zprávy, ale i ten fakt, že se Loirská armáda od té doby nepokusila o nový útok soustředěnějšími silami.

Z těchto různých akcí vyplývá, že pokus o vyproštění Paříže zvenčí zatím ztroskotal. Ztroskotal především proto, že byly zanedbány skvělé možnosti v týdnu před příchodem německé První a Druhé armády; a za druhé proto, že útoky - když k nim došlo - nebyly provedeny s patřičnou rozhodností a s nutným soustředěním sil. Mladá vojska, z nichž se skládají nové francouzské armády, nemohou hned počítat s úspěchem v boji proti zkušeným vojákům protivníka, nemají-li přesilu dva na jednoho; je proto dvojnásob pochybené vést je do bitvy, pokud není zajištěno, že na bojiště budou posláni opravdu všichni vojáci, koně a děla, jež jsou k dispozici.

Na druhé straně však neočekáváme, že by porážky u Amiensu {225} a u Beaune-la-Rolande měly nějaké závažné důsledky kromě toho, že ztroskotaly plány na vyproštění Paříže. Ústupové linie Západní a Loirské armády jsou naprosto bezpečné, pokud nedojde k nejhrubším chybám. Největší část těchto dvou armád se na porážce vůbec nepodílela. Kam až je mohou německá vojska, nasazená proti nim, pronásledovat, to závisí na rozhodnosti lidového odporu a gerilové války - tedy na faktoru, jejž Prusové se zvláštní schopností vyvolávají v život všude, kam vkročí. Teď už se není nutno obávat, že princ Bedřich Karel potáhne z Orleansu k Bordeaux tak hladce, jako korunní princ táhl z Met do Remeše. Vzhledem k tomu, že před jakýmkoli dalším postupem k jihu (kromě operací velkých pohyblivých kolon) se musí spolehlivě obsadit rozsáhlé území, rozptýlí se sedm divizí prince Bedřicha Karla brzy do dálky i do šířky a jejich útočná síla se tak zcela vyčerpá. Francie potřebuje jen čas; a protože se už probudil duch lidového odporu, může tento čas ještě získat. Výzbroj vyrobená v průběhu posledních tří měsíců musí být všude už téměř úplná a počet dalších bojovníků, kteří jsou s každým novým týdnem k dispozici, bude určitě po jistou dobu nepřetržitě vzrůstat.

Pokud jde o dva výpady z Paříže, jsou zprávy, které jsme až do této chvíle dostali, příliš protichůdné a příliš nejasné, než aby bylo možno utvořit si konečné mínění. Z vylíčení samotného Trochuho však vyplývá, že výsledky dosažené do večera 30. listopadu rozhodně nebyly takové, aby ospravedlnily vítězný pokřik v Toursu. Všechny body, které Francouzi stále ještě drží jižně od Marny, jsou kromě toho chráněny palbou pařížských pevnůstek; a jediné místo, které je mimo dosah palby těchto pevnůstek a které Francouzi po jistou dobu drželi - Mont Mesly - museli opět vyklidit. Je více než pravděpodobné, že včera byly obnoveny boje u Paříže a dnes snad u Orleansu a u Le Mansu. Ať je tomu jakkoli, o výsledku této druhé krize války, která se vší pravděpodobností vyřeší osud Paříže, musí rozhodnout několik příštích dní.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1811 z 2. prosince 1870

Poznámky o válce - XXX

{226} Druhá pařížská armáda zahájila své útočné pohyby 29. listo-padu výpadem od jižní fronty města směrem na L'Hay a Choisy-le-Roi. Podle pruských zpráv tu 1. sbor Ducrotovy armády pod Vinoyovým velením napadl pruský 6. sbor pod velením Tiimplin- govým. Tento útok byl patrně jen klamnou akcí, která měla vy-plašit Prusy a přimět je, aby posílili tuto stranu, odkud by se mohli obležení při úspěšném výpadu připojit k Loirské armádě nejkratší cestou. Jinak by byl Vinoy nepochybně podporován dalšími sbory a měl by větší ztráty než pár set zabitých a raněných a sto zajatých. Skutečný útok začal příštího rána. Ducrot tentokrát postupoval po pravém břehu Seiny poblíž jejího soutoku s Marnou, zatímco druhý výpad na levém břehu mířil proti Tiimplingovi a předstírané útoky západně od Saint-Denis byly vedeny proti 4. a gardovému sboru. Nevíme, jakých vojsk bylo použito k těmto předstíraným útokům, oficiální francouzská zpráva však praví, že výpad proti Tumplingovi vedl admirál La Ronciere Le Noury. Tento důstojník velí jedné ze sedmi divizí pařížské Třetí armády, která je pod pří-mým velením Trochuho, a je proto možné, že všechny pomocné útoky byly svěřeny této armádě, aby tak mohlo být všech osm Ducrotových divizí k dispozici pro skutečný útok na Marně.

Tento útok musel být rovněž veden dvěma rozbíhajícími se směry. Část vojsk musela směřovat na východ k Chelles podél pravého břehu Marny, aby zadržovala 12. čili saský sbor, obkličující Paříž z východní strany. To byl další pomocný útok; o jeho průběhu jsme se dověděli velmi málo, až na to, co tvrdí Sasové; ti prý svá postavení udrželi, což je patrně také pravda. Hlavní síly {227} Ducrotových vojsk však překročily v čele s Renaultovým druhým sborem po osmi mostech Marnu a zaútočily na tři württemberské brigády, které držely prostor mezi Marnou a Seinou. Jak už bylo řečeno, tvoří tok Marny před ústím do Seiny obrovské S, jehož horní čili severní oblouk se přibližuje k Paříži, zatímco dolní se od ní vzdaluje. Oba tyto oblouky jsou ovládány palbou pevnůstek; avšak zatímco horní čili bližší oblouk se hodí svým tvarem pro výpady, je spodní čili vzdálenější úplně ovládán jednak terénem na levém břehu, jednak pevnůstkami; kromě toho je tu sama řeka pro směr svého toku a četná ramena nepříhodná ke stavbě mostů pod palbou. Větší část tohoto ohybu proto zřejmě zůstala jakousi neutrální půdou, po jejíchž obou stranách probíhal skutečný boj.

Vojska, která měla útočit v západním úseku, postupovala pod ochranou palby z pevnůstky Charenton a z reduty Gravelle směrem na Mesly a Bonneuil. Mezi těmito dvěma místy je osamělý pahorek zvaný Mont Mesly, který se tyčí nad okolní planinou do výše plných sto stop; tento pahorek byl nevyhnutelně prvním cílem francouzského postupu. Síly pověřené tímto úkolem se v telegramu velitele württemberské divize generála Obernitze označují jako "divize"; protože však tyto síly zpočátku zatlačily 2. a 3. württemberskou brigádu, které stály proti nim a nemohly Francouze zahnat, dokud nedostaly posily, a protože je nadto jasné, že Ducrot, který měl k dispozici dostatečný počet vojáků, by nepodnikl tak významný ú!ok jen se dvěma brigádami, můžeme bezpečně předpokládat, že je to další z velmi četných případů, kdy slovo "Abteilung", označující jakoukoli součást armády, bylo mylně přeloženo jako "divize", která znamená zcela určitou součást, složenou ze dvou nebo nejvýše tří brigád. Ať tak či tak, Francouzi však Mont Mesly dobyli a s ním i vesnice na jeho úpatí, a kdyby byli dokázali pahorek udržet a opevnit, dosáhli by tím výsledku, který by stál za celodenní boj. Němcům však přišly posily v podobě pruských jednotek 2. sboru, zejména 7. brigády, ztracená postavení byla dobyta zpět a Francouzi byli zatlačeni pod ochranu pevnůstky Charenton.

Dále na své levé straně se Francouzi pokusili o druhý útok. Pod ochranou palby z reduty de la Faisanderie a z pevnůstky Nogent {228} překročili Marnu na horním oblouku onoho S a obsadili vesnice Brie a Champigny, které leží na obou koncích tohoto oblouku. Skutečné postavení 1. württemberské brigády, která držela tento úsek, bylo poněkud dále vzadu, na pokraji pahorkatiny táhnoucí se od Villiers ke Coeuilly. Zda Francouzi vůbec obsadili Villiers, je problematické; král Vilém říká "ano" a generál Obernitz "ne". Jisté je to, že je neudrželi a že postup za hranice bezprostředního dostřelu pevnůstek byl odražen.

Výsledek tohoto dne bojů Ducrotovy armády, "která nechala Marnu za sebou", tj. bojovala na jih od řeky, shrnuje francouzská oficiální zpráva takto: "Armáda pak překročila po osmi mostech Marnu a udržela zabraná postavení, když předtím ukořistila dvě děla."^[119]

To znamená, že znovu ustoupila na pravý čili severní břeh řeky, kde "udržela" nějaká postavení, která samozřejmě "zabrala", ovšem nikoli nepříteli. Gambettovy bulletiny vyrábějí zřejmě stále tíž lidé, kteří tuto práci dělali pro Napoleona.

Dne 1. prosince dali Francouzi znovu najevo, že pokládají výpad za odražený. Ačkoli "Moniteur"^[120] oznámil, že toho dne má být podniknut z jižní strany útok pod velením generála Vinoye, dovídáme se 1. prosince z Versailles^[d] (hodina neuvedena), že se Francouzi v onen den nejen nepohnuli, ale naopak požádali o příměří, aby mohli sebrat mrtvé a raněné z bojiště mezi postaveními obou armád. Kdyby se byli domnívali, že jsou schopni toto bojiště znovu dobýt, obnovili by jistě okamžitě boj. Proto není žádný důvod pochybovat o tom, že tento Trochuho první výpad byl odražen, a to ještě podstatně slabším nepřítelem. Dá se předpokládat, že Trochu své úsilí brzy obnoví. Víme příliš málo o tom, jak byl tento první pokus proveden, abychom mohli soudit, zda pak bude mít větší vyhlídky na úspěch; bude-li však nový pokus opět odražen, zapůsobí to jistě jak na vojska, tak na pařížské obyvatelstvo velmi demoralizujícím způsobem.

Mezitím se Loirská armáda, jak jsme ostatně očekávali^[e], znovu pohnula. O srážkách u Loigny a Patay^[121], hlášených z Toursu, {229} se zřejmě mluví také v telegramu z Mnichova, kde se uvádí, že von der Tann zaznamenal úspěch západně od Orleansu. I v tomto případě si obě strany přisuzují vítězství. Za den či dva dostaneme pravděpodobně z této oblasti další zprávy, a protože stále ještě nemáme jasno o vzájemném postavení bojujících stran, bylo by zbytečné cokoli předpovídat.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1812 ze 3. prosince 1870

Vyhlídky války

{230} Poslední porážka francouzské Loirské armády a Ducrotův ústup za Marnu - byl-li tento pohyb skutečně tak rozhodující, jak se to líčilo v sobotu^[f] - definitivně určují osud první kombinované operace k vyproštění Paříže. Tato operace zcela selhala a lidé si znovu začínají klást otázku, zda tato nová řada neúspěchů nedokazuje, že Francie není s to úspěšně klást další odpor, a zda by nebylo lepší okamžitě vzdát hru, vydat Paříž a podepsat odstoupení Alsaska a Lotrinska.

Jde o to, že lidé už docela zapomněli, jak vypadá opravdová válka. Krymská, italská a rakousko-pruská válka byly vesměs války čistě konvenční, byly to války vlád, které podepisovaly mír hned, jakmile se jejich válečná mašinérie zhroutila nebo opotřebovala. Opravdovou válku - válku, jíž se zúčastní sám národ - jsme v srdci Evropy neviděli už po řadu pokolení. Viděli jsme ji na Kavkaze a v Alžírsku, kde se bojovalo více než dvacet let téměř bez přerušení; byli bychom ji viděli v Turecku, kdyby byli spojenci Turkům dovolili, aby se bránili způsobem, který je jim vlastní. Faktem však je, že naše společenské konvence dávají právo na skutečnou sebeobranu jen barbarům; očekáváme, že civilizované státy budou bojovat podle etikety a že se skutečný národ nedopustí takové neomalenosti, aby pokračoval v boji, když už se oficiální národ musel vzdát.

Francouzi se skutečně této neomalenosti dopouštějí. Prusové, kteří se pokládají za nejlepší znalce vojenské etikety, znechuceně {231} sledují, jak Francouzi se vší rozhodností bojují už tři měsíce od chvíle, kdy byla oficiální francouzská armáda vytlačena z bojiště, a jak dokonce dokázali to, čeho v tomto tažení nebyla jejich oficiální armáda nikdy schopna. Dosáhli jednoho významného úspěchu a četných malých úspěchů; ukořistili děla, transporty a zajali nepřátelské vojáky. Pravda, utrpěli právě řadu krutých porážek, ale tyto porážky neznamenají nic proti těm, k nimž bývala obvykle odsouzena jejich bývalá oficiální armáda při střetnutí s týmž protivníkem. Jejich první pokus osvobodit Paříž od obkličující armády současným útokem zvenčí i zevnitř sice naprosto selhal; musí z toho však už vyplývat, že by druhý pokus neměl žádné vyhlídky?

Obě francouzské armády - Pařížská i Loirská - bojovaly dobře, jak dosvědčují sami Němci. Byly ovšem poraženy početně slabšími silami, to se však u mladých a nově zorganizovaných vojsk dalo při srážce se starými vojáky čekat. Podle líčení dopisovatele listu "Daily News", který se ve své věci vyzná, byly jejich taktické pohyby pod nepřátelskou palbou rychlé a jisté; pokud se jim nedostávalo přesnosti, byla to chyba, kterou sdílejí i s leckterou vítěznou francouzskou armádou. Jasné je: tyto armády dokázaly, že jsou armádami, a jejich protivníci s nimi budou muset zacházet s příslušným respektem. Skládají se zajisté z velmi rozličných prvků: z praporů řadového vojska, v nichž je někde víc, někde méně zkušených vojáků; z oddílů mobilní gardy s nejrůznějším stupněm bojeschopnosti, počínaje dobře vycvičenými a vybavenými prapory, které jsou na tom dobře i pokud jde o důstojníky, a konče prapory složenými z nevycvičených nováčků, kteří stále ještě neznají základní "pořadová" a cviky s puškou; z franktirérů^[39] všech druhů - dobrých, špatných i prostředních - a těch prostředních je tam patrně nejvíc. Mají však rozhodně jádro dobrých bojeschopných praporů, kolem nichž se ostatní mohou seskupit. A měsíc příležitostných bojů, při nichž by se bylo možno vyvarovat zdrcujících porážek, udělá ze všech výborné vojáky. Při lepší strategii by mohli už nyní dosahovat úspěchů; ostatně veškerá strategie, jíž je momentálně zapotřebí, spočívá v odkladu všech rozhodných bojů a toho je podle našeho názoru možno dosáhnout.

{232} Vojska soustředěná u Le Mansu a u Loiry nejsou však zdaleka veškerou francouzskou ozbrojenou mocí. Nejméně 200 000 nebo 300 000 dalších mužů se právě organizuje na místech ležících dále v týlu. Každým dnem se blíží úrovni bojeschopných vojsk. Aspoň po nějakou dobu bude nutně den ode dne vzrůstat počet nových vojáků odesílaných na frontu. A za nimi čeká spousta dalších mužů, kteří mohou nastoupit na jejich místo. Zbraně a střelivo docházejí denně ve velkém množství; s moderními zbrojovkami a slévárnami děl, za pomoci telegrafu a parníků a při panství na moři se není třeba obávat v tomto směru nedostatku. Měsíc času také přinese obrovskou změnu ve výkonnosti těchto mužů, a kdyby získali dva měsíce, stali by se armádou, která by mohla Moltkovi pořádně zkazit náladu.

Kromě všech těchto víceméně pravidelných sil je tu ještě veliká domobrana, masa lidu, jejž Prusové donutili k sebeobranné válce, která - jak řekl otec krále Viléma^[g] - světí všechny prostředky. Když Fritz^[h] táhl od Met k Remeši, od Remeše k Sedanu a odtud k Paříži, nebylo o lidovém povstání ani řeči. Porážky císařských armád byly přijímány s jistou netečností; dvacet let císařského režimu navyklo lidové masy na tupou a trpnou závislost na oficiálním vedení. Tu a tam se vyskytli rolníci, kteří se účastnili skutečného boje, jako například v Bazeilles, to však byly výjimky. Jakmile se však Prusové rozložili kolem Paříže a uvalili na okolní kraj zničující systém nelítostných rekvizic, jakmile začali střílet franktiréry a spalovat vesnice, které jim poskytly pomoc, jakmile odmítli francouzské nabídky na uzavření míru a dali najevo, že chtějí vést dobyvačnou válku, všechno se změnilo. Všude kolem nich vypukla gerilová válka, vyvolaná jejich vlastní krutostí, a nyní stačí, aby Prusové vstoupili do nového departementu, a už tam široko daleko povstane nová domobrana. Kdo sleduje v německých novinách zprávy o postupu armád velkovévody meklenburského a Bedřicha Karla, okamžitě si všimne, jaký neobyčejný vliv má na pohyby těchto armád ono nepostižitelné, stále mizící a znovu se objevující, ale vždy hrozící povstání lidu. I početné německé {233} jezdectvo, proti němuž Francouzi nemají téměř co postavit, je do značné míry zneškodňováno tímto všeobecným aktivním i pasívním nepřátelstvím obyvatelstva.

Podívejme se nyní na situaci Prusů. Ze sedmnácti divizí před Paříží rozhodně nemohou postrádat ani jedinou, protože Trochu může každým dnem obnovit své výpady en masse. Čtyři Manteuffelovy divize budou mít v Normandii a Pikardii po nějakou dobu víc práce, než na kolik budou stačit; a možná že budou odtamtud i odvolány. Dva a půl Werderovy divize nemohou proniknout za Dijon - leda nějakými nájezdy - a tato situace potrvá nejméně do té doby, než bude donucen ke kapitulaci Belfort. Z vojáků, kterým bylo uloženo střežit dlouhou a tenkou komunikační linii, železnici Nancy-Paříž, nemůže být odeslán pryč ani jediný. 7. sbor má spoustu práce s tím, že musí dodávat posádky do lotrinských pevností a mimoto obléhat Longwy a Montmédy. K polním operacím proti větší části střední a jižní Francie zbývá jedenáct pěších divizí Bedřicha Karla a velkovévody meklenburského, které však i s jezdectvem nemají jistě více než 150 000 mužů.

K udržení Alsaska, Lotrinska a obou dlouhých komunikačních linií do Paříže a do Dijonu, jakož i k obklíčení Paříže tedy Prusové potřebují asi šestadvacet divizí, a přece nemají bezprostředně obsazenu snad ani osminu a nepřímo jistě ne více než čtvrtinu Francie. Pro zbytek země jim zbývá patnáct divizí, z nichž čtyřem velí Manteuffel. Jak daleko budou s to pronikat, to záleží výhradně na rozhodnosti lidového odporu, na který mohou narazit. Ale protože všechny jejich komunikace vedou přes Versailles - tažení Bedřicha Karla mu totiž neotevřelo novou linii přes Troyes - a protože se pohybují zemí, která povstala, budou se muset tato vojska roztáhnout po široké frontě a nechávat za sebou vyčleněné oddíly, aby zajišťovaly silnice a potlačovaly obyvatelstvo; brzy se tak dostanou ke krajnímu bodu, kdy už se jejich síly tak zmenší, že se jim vyrovnají francouzské síly stojící proti nim, a vyhlídky pak budou znovu příznivé Francouzům. Anebo budou tyto německé armády nuceny operovat jako velké pohyblivé kolony, které budou pochodovat zemí sem a tam, aniž ji s konečnou platností obsadí; a v takovém případě před nimi mohou francouzská {234} pravidelná vojska po nějakou dobu ustupovat a budou mít spoustu příležitostí, aby vpadla Němcům do boků nebo do týlu.

Kdyby bylo několika pohyblivým sborům, takovým, jaké poslal roku 1813 k obchvácení francouzských boků Blücher, uloženo, aby narušovaly německou komunikační linii, bylo by to velmi účinné. Tato linie je zranitelná téměř po celé své délce z Paříže do Nancy. Několik sborů, složených vždy z jedné či dvou eskadrou jezdectva a ze skupiny odstřelovačů, které by napadaly tuto linii, ničily kolejnice, tunely a mosty, útočily na vlaky atd., by značně přispělo k tomu, že by německé jezdectvo muselo být odvoláno z fronty, kde je velmi nebezpečné. Francouzům ovšem chybí ten pravý "husarský oheň".

To všechno platí za předpokladu, že se Paříž nadále udrží. Kromě hladu neexistuje zatím nic, co by mohlo Paříž donutit ke kapitulaci. Zpráva, kterou jsme četli ve včerejším "Daily News" z pera pařížského dopisovatele tohoto listu, však rozptýlí mnohé obavy - je-li ovšem pravdivá. Mimo vojenské koně je v Paříži stále ještě 25 000 koní; váží-li každý z nich 500 kg, pak by to znamenalo 6¹/₄ kg čili 14 liber masa na každého obyvatele, tj. asi ¹/₄ libry denně na dobu dvou měsíců. S takovým množstvím masa, s chlebem a vínem ad libitum^[ch] a se značným množstvím soleného masa a dalších potravin může Paříž spolehlivě vydržet až do začátku února. A to by pro Francii znamenalo získat dva měsíce, které mají nyní větší cenu než v době míru dva roky. Bude-li Francie mít aspoň trochu rozumné a energické vedení jak v centru, tak i v jednotlivých místech, mohla by být do té doby schopna vyprostit Paříž z obklíčení a sama se postavit na nohy.

A padne-li Paříž? Ke zkoumání této možnosti budeme mít dost času, až bude pravděpodobnější. Ať je tomu jakkoli, dokázala se Francie obejít bez Paříže více než dva měsíce a může i nadále bojovat bez ní. Pád Paříže by samozřejmě demoralizoval ducha odporu, stejně však mohou i teď působit špatné zprávy z posledních sedmi dnů. Ani jedno, ani druhé nemusí vést k takovým důsledkům. Opevní-li Francouzi několik postavení, z nichž se dá dobře {235} manévrovat, takových, jako je Nevers nedaleko soutoku Loiry a Allieru, zřídí-li předsunutá opevnění kolem Lyonu, aby byl tak silný jako Paříž, může válka pokračovat i po pádu Paříže; ale na takové úvahy ještě není vhodná doba.

Odvažujeme se tedy prohlásit, že pokud neochabne lidový duch odporu, je postavení Francouzů i po jejich posledních porážkách velmi silné. Vzhledem k tomu, že ovládají moře a mohou proto dovážet zbraně, že mají množství mužů, z nichž mohou udělat vojáky, vzhledem k tomu, že tři - první a nejhorší - měsíce organizační práce mají už za sebou a mají dobrou vyhlídku na získání jednoho nebo i dvou měsíců, aby si mohli oddechnout - a to právě v době, kdy Prusové jeví příznaky vyčerpání - vzhledem k tomu všemu by kapitulace byla dnes zradou. A kdo ví, co všechno se zatím může přihodit, k jakým dalším evropským komplikacím může dojít? Francouzi rozhodně musí bojovat!

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1816 z 8. prosince 1870

Pruští franktiréři^[39]

{236} Zprávy o vypalování francouzských vesnic pruskými vojáky na čas téměř zmizely z tisku. Začali jsme doufat, že pruská oficiální místa přišla na svou chybu a zastavila takové počínání v zájmu vlastních vojsk. Zmýlili jsme se. Noviny se znovu hemží zprávami o střílení zajatců a o ničení vesnic. Berlínský "Börsen-Courier"^[122] přináší tuto zprávu, datovanou ve Versailles 20. listopadu:

"Včera sem přibyli první ranění a zajatci z boje, k němuž došlo 17. listopadu u Dreux. S franktiréry se krátce a příkladně zatočilo; tato banda byla postavena do řady a jednomu po druhém byla prohnána hlavou kulka. Všeobecný armádní rozkaz zakazuje co nejdůrazněji brát franktiréry do zajetí a nařizuje, aby byli podle stanného práva zastřeleni všude, kde se ukáží. Vzhledem k nestydatě zbabělému a zločinnému jednání těchto lotrů a lumpů (Lumpengesindel) se stal uvedený postup železnou nutností."

Vídeňská "Tages-Presse"^[123] praví v článku datovaném téhož dne:

"Ve villeneuvském lese byli v posledním týdnu pověšeni čtyři franktiréři, protože stříleli z lesa na naše hulány."

Oficiální zpráva, datovaná 26. listopadu ve Versailles, oznamuje, že všude v okolí Orleansu zahájilo venkovské obyvatelstvo, podněcované k boji kněžími, kterým biskup Dupanloup přikázal hlásat křížové tažení, gerilovou válku proti Němcům. Rolníci, kteří se tváří, jako by pracovali na poli, pálí na hlídky a odstřelují důstojníky vezoucí rozkazy. Jako pomstu za tyto vraždy mají být okamžitě popraveny všechny civilní osoby, u nichž se najdou zbraně. Nemálo duchovních - je jich sedmdesát sedm - čeká nyní soud.

To je jen několik příkladů, v nichž by se mohlo pokračovat téměř donekonečna; Prusové se tedy zřejmě rozhodli provádět {237} tato zvěrstva až do konce války. Za těchto okolností může být užitečné upozornit je ještě jednou na některá fakta z moderních pruských dějin.

Nynější pruský král se určitě dokáže rozpomenout na dobu, kdy byla jeho země nejhlouběji ponížena, na bitvu u Jeny^[40], na dlouhý útěk k Odře, na postupnou kapitulaci téměř všech pruských vojsk, na ústup jejich zbytku za Vislu, na úplné zhroucení celého vojenského a politického systému země. A právě tehdy, pod ochranou jedné pomořanské pobřežní pevnosti, dala osobní iniciativa a osobní vlastenectví vzniknout novému aktivnímu odporu proti nepříteli. Prostý dragounský kornet Schill začal v Kolbergu formovat sbor dobrovolníků (gallice^[i] - franktirérů), přepadal s ním za podpory obyvatelstva hlídky, vyčleněné oddíly a polní stráže, zabíral státní peníze, potraviny a válečný materiál, zajal francouzského generála Victora, připravil v zemi všeobecné povstání ve francouzském týlu a na francouzských komunikačních liniích a vůbec dělal všechno to, z čeho jsou nyní obviňováni francouzští franktiréři, jež nyní Prusové titulují jako lotry a lumpy a jež jako bezbranné zajatce odměňují tím, že jim "proženou hlavou kulku". Avšak otec dnešního pruského krále^[j] Schillovy činy výslovně schválil a Schilla povýšil. Je dobře známo, že v roce 1809, kdy Prusko bylo s Francií v míru, ale Rakousko s ní válčilo, podnikl tento Schill se svým plukem na vlastní pěst tažení proti Napoleonovi, docela jako Garibaldi, že byl zabit u Stralsundu a jeho vojáci že byli zajati. Podle pruských válečných pravidel měl Napoleon plné právo všechny postřílet, dal však zastřelit ve Weselu jen jedenáct důstojníků. Na hrobech těchto jedenácti franktirérů musel otec nynějšího pruského krále - hodně proti své vůli, avšak donucen veřejným míněním v armádě i mimo ni - vybudovat pomník na jejich počest.

Jakmile v Prusku prakticky vzniklo hnutí dobrovolníků, přikročili Prusové - jak se sluší na národ myslitelů - k systematizaci a k vypracování teorie tohoto hnutí. Teoretikem hnutí dobrovolníků, velikým filosofickým franktirérem se z nich nestal nikdo {238} jiný než Anton Neithardt von Gneisenau, jeden čas polní maršál ve službách Jeho pruského Veličenstva. Gneisenau hájil v roce 1807 Kolberg; někteří ze Schillových franktirérů mu byli podřízeni; při obraně ho nadšeně podporovali místní obyvatelé, kteří si nemohli činit nárok ani na to, aby byli pokládáni za národní gardu, ať mobilní či místní^[17], a kteří si proto podle nynějších pruských pojmů jasně zasluhovali, aby byli "okamžitě popraveni". Obrovské zdroje, které skýtá napadené zemi odhodlaný lidový odpor, však učinily na Gneisenaua takový dojem, že po řadu let studoval problém, jak tento odpor nejlépe organizovat. Gerilová válka ve Španělsku a povstání ruských rolníků na linii, kudy ustupovali Francouzi od Moskvy, mu poskytly nové příklady, takže roku 1813 mohl začít uplatňovat svou teorii v praxi.

Už v srpnu 1811 sestavil Gneisenau plán přípravy lidového povstání. Tento plán předpokládal zorganizování milice, která neměla mít stejnokroj, jen vojenskou čapku (galsky: képi), černo-bílou šerpu a snad ještě vojenský plášť - zkrátka, byla to téměř stejná uniforma, jakou nosí dnešní francouzští franktiréři.

"Objeví-li se nepřítel v přesile, zbraně, čapky a šerpy se schovají a milicionáři se tváří jako obyčejní obyvatelé země."

A právě toto pokládají nyní Prusové za zločin, který se má trestat kulkou nebo šibenicí. Tato miliční vojska mají podle Gneisenaua znepokojovat nepřítele, přerušovat jeho komunikace, zajímat nebo ničit jeho transporty potravin, vyhýbat se pravidelným útokům a stahovat se do lesů nebo do bažin, jakmile se objeví masy pravidelných vojsk.

"Duchovenstvo všech vyznání má dostat příkaz, aby okamžitě po vypuknutí války hlásalo povstání, líčilo francouzský útlak v nejtemnějších barvách, připomínalo lidu Židy pod Makabejskými a vyzývalo jej, aby následoval jejich příkladu" ... Každý duchovní má žádat na svých farnících přísahu, že nevydají nepříteli žádné potraviny, zbraně atd., "pokud k tomu nebudou donuceni násilím".

Zkrátka, kněží měli hlásat stejné křížové tažení, které nyní biskup orleánský přikázal hlásat svým kněžím a za něž nemálo francouzských duchovních očekává soud.

Kdo otevře druhý svazek díla profesora Pertze "Život Gneisenauův", zjistí, že proti titulnímu listu tohoto svazku je reprodukována {239} část výše uvedeného citátu jako faksimile Gneisenauova rukopisu. U tohoto úryvku rukopisu je pak na okraji poznámka, kterou k tomu připsal král Bedřich Vilém: "Jakmile bude jediný kněz zastřelen, bude s tím konec."

Král zřejmě příliš nevěřil v hrdinství svého duchovenstva. To mu však nezabránilo, aby výslovně neschválil Gneisenauovy plány. Nezabránilo to ani tomu, aby po několika letech, kdy tíž lidé, kteří vyhnali Francouze, byli zatýkáni a stíháni jako "demagogové"^[124], jeden z tehdejších osvícených lovců demagogů, jemuž padl originál dokumentu do rukou, nenaléhal na stíhání neznámého autora pro pokus podnítit lid ke střílení kněží!

Až do roku 1813 Gneisenau neúnavně připravoval nejen pravidelnou armádu, ale i lidové povstání jako prostředek ke svržení francouzského jha. Když nakonec vypukla válka, provázely ji od samého začátku povstání, odpor rolníků a akce franktirérů. V dubnu povstala celá oblast mezi Vezerou a Labem, o něco později se pozdvihl lid v okolí Magdeburku, a Gneisenau sám napsal přátelům ve Francích - dopis publikoval Pertz - a vyzýval je, aby organizovali povstání podél nepřátelských komunikačních linií. Tehdy konečně přišlo i oficiální uznání této lidové války, "Landsturm-Ordnung" z 21. dubna 1813^[110] (uveřejněné teprve v červenci), v němž se každý tělesně schopný muž, který není příslušníkem řadového vojska ani zeměbrany, vyzývá, aby se připojil ke svému praporu domobrany a připravoval se na svatý sebeobranný zápas, který světí všechny prostředky. Domobrana měla znepokojovat nepřítele jak při postupu, tak i při ústupu, měla ho uvádět do stálého stavu poplachu, napadat jeho trény se střelivem a potravinami, jeho kurýry, nováčky i lazarety, přepadat ho v noci, měla ničit jeho opozdilce a vyčleněné oddíly, měla ho ochromovat a mást každý jeho pohyb. Na druhé straně měla pomáhat pruské armádě, doprovázet zásilky peněz, zásob, střeliva, eskortovat zajatce atd. Tento zákon lze opravdu nazvat úplnou příručkou pro franktiréry, a protože jej vytvořil výborný stratég, je dnes použitelný ve Francii právě tak jako tehdy v Německu.

Naštěstí pro Napoleona I. bylo toto nařízení uskutečňováno jen {239} velmi nedokonale. Král se obával svého vlastního díla. Dovolit lidu, aby bojoval sám za sebe, bez královského rozkazu - to bylo příliš proti pruskému duchu. Použití domobrany bylo proto odloženo až do chvíle, kdy k němu král vyzve, což ovšem nikdy neučinil. Gneisenau zuřil, ale nakonec si poradil i bez domobrany. Kdyby byl nyní živ a měl za sebou všechny své pozdější pruské zkušenosti, shledal by asi, že jeho beau idéal^[k] lidového odporu se téměř, ne-li úplně uskutečnil ve francouzských franktirérech. Gneisenau byl totiž člověk - a geniální člověk.

Otištěno v "The Pall Mall Gazette",
čís. 1817 z 9. prosince 1870

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz tento svazek zde a zde. (Pozn. red.)

b Viz tento svazek zde (str. 222). (Pozn. red.)

c - bitevního řádu, bojového členění. (Pozn. red.)

d Ve Versailles byl štáb německých vojsk obkličujících Paříž. (Pozn. čes. red.)

e Viz tento svazek zde (str 225). (Pozn. red.)

f Viz tento svazek zde (str. 226-229). (Pozn. red.)

g - tj. Bedřich Vilém III. (Pozn. red.)

h - tj. pruský korunní princ Bedřich Vilém. (Pozn. red.)

ch - dle libosti, v neomezeném množství. (Pozn. red.)

i - galsky, tj. francouzsky. (Pozn. red.)

j - tj. Bedřich Vilém III. (Pozn. red.)

k - vzor. (Pozn. red.)

117 V bitvě u Amiensu (nazývané též bitvou u Villers-Bretonneux), k níž došlo 27. listopadu 1870, byla francouzská Severní armáda poražena německou První armádou pod velením generála Manteuffela.

118 "Journal de Bruxelles" ["Bruselské noviny"] - belgické konzervativně klerikální noviny, orgán katolických kruhů; vycházely od roku 1820.

119 "The Times" z 3. prosince 1870.

120 "Moniteur" - zkrácený název francouzského deníku "Le Moniteur universel" ["Všeobecný zpravodaj"], který vycházel v Paříži v letech 1789-1901. V letech 1799-1814 a 1816-1868 byl oficiálním vládním orgánem. Za obležení Paříže vycházel současně v Paříži a v Toursu a později v Bordeaux a byl úředním orgánem delegace vlády národní obrany, v jejímž čele byl Gambetta.

121 V bitvě u Loigny-Poupry, ležícího asi 40 km severozápadně od Orleansu, porazily 2. prosince 1870 německé jednotky z armády velkovévody meklenburského 16. a 17. francouzský sbor, kterým veleli generálové Chanzy a Sonis. Oba sbory byly součástí Loirské armády.

122 Jde o "Berliner Börsen-Courier" ["Berlínský burzovní kurýr"], deník, který vycházel jako orgán berlínské burzy v letech 1868-1933.

123 "Die Tages-Presse" ["Denní tisk"] - rakouský deník založený roku 1869, orgán německé maloburžoazní Lidové strany.

124 Jde o pronásledování účastníků opozičního hnutí německé inteligence po válkách s napoleonskou Francií. Mnoho členů studentských spolků, které vznikly už za osvobozeneckého boje proti Napoleonově nadvládě a které se ho aktivně zúčastnily, brojilo po vídeňském kongresu proti reakčnímu zřízení v německých státech; studenti organizovali politické demonstrace, při nichž vytyčovali požadavek sjednocení Německa. Když student Sand roku 1819 zabil stoupence Svaté aliance a carského špióna Kotzebua, posloužilo to jako záminka k pronásledování opozičního hnutí. Represívní opatření proti účastníkům tohoto hnutí, nazývaným "demagogy", byla přijata na karlovarské konferenci ministrů hlavních německých států v srpnu 1819.

Bedřich Engels