Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Zpráva o hornických bratrstvech v saských uhelných dolech[270]
Kterýkoli mzdový sazebník, např. v Niederwiirschnitzské společnosti, nám osvětlí celkovou situaci horníků v uhelných dolech Rudohoří. Týdenní mzda činí u dospělých horníků 2 tolary až 3 tolary 12 stříbrných grošů 6 feniků a u mladistvých 1 tolar 10 stříbrných grošů až 1 tolar 20 stříbrných grošů. Týdenní mzda průměrného horníka je asi 22/3 tolaru. Na požádání musejí horníci pracovat v úkolu. Aby úkolová mzda nepřevyšovala obvyklou denní mzdu, o to se stará mzdový sazebník. Každý horník musí totiž dát výpověď měsíc předem, a to vždy prvního. Zdráhá-li se tedy pracovat v úkolu za nabízených podmínek, je k tomu přinejmenším na 4-8 týdnů donucen. Za takovýchto okolností je prostě směšné vykládat, že úkolová mzda se stanoví po vzájemné dohodě, že mezi dělníkem a kapitalistou existuje svobodná smlouva!
Mzdy se vyplácejí nadvakrát: 22. každého měsíce se vyplácí část mzdy jako záloha a 8. následujícího měsíce zbytek mzdy za uplynulý měsíc. Kapitalista tak zadržuje svým dělníkům mzdu, kterou jim dluží v průměru za plné tři týdny; tato panská půjčka je o to příjemnější, že přináší peníze, ale neplatí se z ní úroky.
Dělníci se střídají zpravidla po dvanácti hodinách a uvedené týdenní mzdy platí pro 6 dvanáctihodinových pracovních dní. Do dvanáctihodinového pracovního dne jsou zahrnuty 2 hodiny (2 půlhodiny a 1 celá hodina) na jídlo nebo na takzvanou dobu odpočinku. Při naléhavé práci se směny střídají po osmi hodinách (to znamená, že každý dělník nastoupí během 48 hodin do práce třikrát) s půlhodinovou přestávkou na jídlo, a někdy dokonce po šesti hodinách. V takovém případě není "povolena vůbec žádná přestávka na odpočinek".
Už tato fakta podávají chmurný obraz postavení horníků. Abychom však pochopili jejich nevolnické postavení, je třeba si prohlédnout stanovy hornických bratrstev. Vezměme stanovy platné pro uhelné doly: I. urozeného a mocného prince Schönburga, II. Niederwiirschnitzské společnosti, III. Niederwiirschnitzsko-kirchberské společnosti a IV. Spojených lugauských společností.
Příjmy hornických bratrstev se skládají: 1. ze zápisného a z příspěvků dělníků, z pokut, z nereklamovaných mezd atd. a 2. z příspěvků kapitalistů. Dělníci platí 3 nebo 4 % ze své mzdy a páni platí v I 7 stříbrných grošů 5 feniků měsíčně za každého horníka, který platí příspěvky; v II 1 fenik z každé měřice[a] prodaného uhlí, v III jako první vklad při založení bratrské pokladny -500 tolarů, dále pak stejné příspěvky jako horníci; konečně v IV stejně jako v II, jenže se zakládacím vkladem 100 tolarů za každou ze Spojených společností.
Nedojímá nás tento příklad nejlíbeznější harmonie mezi kapitálem a prací? Kdo se tu ještě odvažuje vykládat něco o tom, že jejich zájmy si odporují? Jenže "v peněžních věcech přestávají žerty!"[271] jak říká veliký německý myslitel Hansemann. A tak se naskýtá otázka: co stojí dělníka velkomyslnost "vznešených majitelů dolů"? Podívejme se na to!
Páni kapitalisté v jednom případě (III) platí tytéž příspěvky jako horníci, ve všech ostatních značně menší. Za to požadují tato vlastnická práva na bratrskou pokladnu:
I. "Členové bratrstva nemají vlastnické právo na bratrskou pokladnu a také nemohou žádat z pokladny nic víc než to, nač mají v daném případě podle stanov nárok, zejména nemohou navrlwvat, aby pokladna a jej{ hotovost byla rozdělena, a to ani v tom případě, že by na tom či onom dole byl zastaven provoz. Kdyby byl provoz v kamenouhelných dolech prince Schönburga v Oelsnitz úplně zastaven," pak - po vyrovnání existujících nároků - "je zbytek k dispozici knížecímu majiteli dolů."
II. ,,V případě, že by se rozpustila Niederwiirschnitzská kamenouhelná společnost, musí být současně likvidována i bratrská pokladna ... Zbylou hotovostí disponuje ředitelství."
Členové bratrské pokladny nemají na bratrskou pokladnu žádné vlastnické právo.
III. jako v II.
IV. "Bratrská pokladna je nezcizitelnjm vlastnictvím nyní žijících členů spolku a těch, kteří do něho ještě vstoupí... Pouze v případě, že by došlo k nepředvídanému zrušení všech zúčastněných kamenouhelných společností a že by tedy bylo zrušeno také hornické bratrstvo" - v tomto nepředvídaném případě bychom čekali, že si horníci rozdělí případný přebytek mezi sebou. Chyba lávky! V tomto případě "mají ředitelé společností, které se rozpouštějí jako poslední, předložit návrhy královskému krajskému ředitelství. Zmíněný úřad má rozhodnout, jak s těmito penězi naložit."
Jinými slovy: dělníci zaplatí do bratrské pokladny největší část příspěvků, ale kapitalisté si osobují vlastnické právo na tuto pokladnu. Zdá se, že kapitalisté dávají svým dělníkům dar. Ve skutečnosti jsou však dělníci nuceni dávat dar svým kapitalistům. Kapitalisté získávají s vlastnickým právem samozřejmě také kontrolu nad pokladnou.
Předsedou představenstva pokladny je ředitel uhelných dolů. Má hlavní správu pokladny, rozhoduje ve všech sporných případech, určuje výši peněžitých pokut atd. Po něm následuje tajemník bratrstva, který je zároveň pokladníkem. Buď jej jmenuje kapitalista, nebo jej kapitalista musí schválit, jestliže je volen dělníky. Pak přijdou řadoví členové představenstva. Obvykle jsou voleni dělníky, ale v jednom případě (III) jmenuje tři z nich kapitalista. Co to je za "představenstvo", vysvítá z ustanovení, že "má zasedat alespoň jednou do roka". Ve skutečnosti v něm rozhoduje předseda. Členové představenstva mu jen přikyvují.
Tento pan předseda, ředitel podniku, je i jinak mocný pán. Může zkracovat zkušební lhůtu novým členům, poskytovat mimořádné podpory a dokonce (III) vyhnat dělníky, kteří mají podle něho špatnou pověst, může se však vždycky odvolat ke kapitalistovi, jehož rozhodnutí jsou ve všech záležitostech bratrstva konečná. Tak mohou princ Schönburg a ředitelé akciových společností měnit spolkové stanovy, zvyšovat příspěvky dělníků, snižovat nemocenské podpory a penze, nárokům na pokladnu stavět do cesty další překážky a formality, zkrátka dělat si s penězi dělníků, co se jim zlíbí, s jedinou výhradou, že to schválí vládní úřady, a ty nedaly dosud ještě nikdy najevo, že by se chtěly s postavením a potřebami dělníků alespoň seznámit. V dolech III si ředitelé dokonce vyhradili, že mohou z bratrstva vyhnat každého dělníka, kterého dali soudně stíhat - ale soud ho osvobodil!
A jaké výhody plynou horníkům z toho, že tak slepě podřizují své vlastní záležitosti cizímu diktátu? Poslechněme si to.
1. V případě nemoci dostanou lékařské ošetření a týdenní o podporu, a to v dolech I ve výši jedné třetiny své mzdy, v III ve výši poloviny mzdy a v II a IV ve výši poloviny, respektive 2/3 a 3/4 mzdy, když nemoc byla způsobena úrazem v pracovní době. 2. Invalidé dostanou penzi podle toho, jak dlouho v dolech pracovali a tedy i podle příspěvků, které platili do bratrské pokladny, od 1/20 do 1/2 poslední mzdy. 3. Zemře-li člen bratrstva, dostane vdova podporu ve výši 1/5 až 1/3 penze, na kterou měl nárok její manžel, a nepatrnou týdenní almužnu na každé dítě. 4. Pohřebné při úmrtí v rodině.
Nejjasnější princ a osvícení kapitalisté, kteří tyto stanovy navrhli, a otcovská vláda, která je schválila, dluží světu vyřešení této úlohy: jestliže horník při plné průměrné mzdě 22/3 tolaru týdně napolo umírá hlady, jak může být živ z penze ve výši 1/2o této mzdy, dejme tomu ze 4 stříbrných grošů za týden?
Útlocitný ohled stanov na zájmy kapitálu ukazuje jasně část pojednávající o důlních neštěstích. S výjimkou podniků II a IV se neposkytuje žádná mimořádná podpora, jestliže nemoc nebo smrt byla způsobena úrazem "ve službě". Ani v jednom případě se penze nezvyšuje, jestliže invalidita je následkem důlního neštěstí. Příčina je zcela prostá. Tato položka by totiž povážlivě nafoukla pokladní výdaje a velmi brzy by i tomu nejnaivnějšímu pozorovateli prozradila podstatu darů, které dávají páni kapitalisté.
Stanovy naoktrojované saskými kapitalisty se od ústavy naoktrojované Ludvíkem Napoleonem liší jen v tom, že ústava na svůj zlatý hřeb stále ještě čeká, kdežto stanovy už jej mají, a to v tomto článku, který mají všechny společný:
"Každý dělník, který vystoupí ze služeb společnosti, ať už dobrovolně či nuceně, vystupuje tím také z bratrstva a ztrácí všechna práva a nároky jak na bratrskou pokladnu, tak na peníze, které do ní sám zaplatil."
A tak člověk, který 30 let pracoval v jednom dole a přispíval do bratrské pokladny, ztrácí všechny tak draze vykoupené nároky na penzi, jakmile se kapitalistovi zlíbí jej propustit! Tento článek mění námezdního dělníka v nevolníka, připoutává ho k hroudě a vystavuje ho nejohavnější zvůli. Jestliže si nepotrpí na kopance, brání se stlačování mezd až na hranici hladovění, jestliže se zpěčuje platit svévolně stanovené peněžité pokuty nebo jestliže dokonce naléhá na úřední přezkoušení měr a vah - dostane pokaždé tutéž stereotypní odpověď: sbal si svých pět švestek a kliď se, ale příspěvky do pokladny ani tvé nároky na ni s tebou nepůjdou!
Zdá se paradoxní očekávat od lidí v tak ubohém postavení mužnou nezávislost a sebeúctu. A přece patří tito horníci, k jejich cti budiž řečeno, k předním bojovníkům německé dělnické třídy. Jejich pánů se proto začíná zmocňovat velký neklid, přestože mají v nynější organizaci hornických bratrstev značnou oporu. Nejnovější a také nejhorší stanovy těchto bratrských spolků (III, z roku 1862) obsahují tuto groteskní výhradu vůči stávkám a spolčování:
"Každý člen bratrstva musí být vždy spokojen se mzdou, která mu byla stanovena podle mzdového sazebníku, a nesmí se nikdy propůjčit k společným akcím, jejichž cílem je vynutit zvýšení jeho příjmu, natož pak k nim podněcovat sváděním svých druhů, naopak atd."
Proč se Lykurgové akciové společnosti Niederwüschnitzsko-kirchberských kamenouhelných dolů, pánové B. Kruger, F. W. Schwamkrug a F. W. Richter, neráčili také usnést na tom, že od nynějška každý, kdo kupuje uhlí, "musí být vždy spokojen" s cenou uhlí, kterou vlastnoručně stanovili? To už by bylo příliš i pro "omezený poddanský rozum" pana von Rochowa.[272]
V důsledku agitace mezi horníky byl nedávno uveřejněn prozatímní návrh stanov na spojení hornických bratrstev všech saských uhelných dolů (Zwickau 1869). Je dílem dělnického výboru, jemuž předsedal pan J. G. Dinter. Hlavní body jsou: 1. Všechna bratrstva se spojují v jedno společné bratrstvo. 2. členům zůstávají zachovány jejich nároky, pokud bydlí v Německu a platí příspěvky. 3. Nejvyšším orgánem je valné shromáždění všech dospělých členů. Jmenuje výkonný výbor atd. 4. Příspěvky majitelů dolů do bratrské pokladny mají činit polovinu příspěvků, které platí jejich horníci.
Tento návrh zdaleka nevyjadřuje názor nejuvědomělejších saských horníků. Vychází spíše z té skupiny, která by chtěla reformovat se svolením kapitálu. Je očividně nepraktický. Vždyť je to vskutku naivní představa, že by kapitalisté, kteří byli až dosud neomezenými pány nad hornickými bratrstvy, postoupili svou moc demokratické valné hromadě dělníků a přesto platili příspěvky! Základni zlo spočívá právě v tom, že kapitalisté vůbec přispívaji. Pokud tomu tak je, není možné zbavit je řízení hornického bratrstva a bratrské pokladny. Aby se tato hornická bratrstva stala skutečnými dělnickými spolky, musejí být založena výlučně na příspěvcích dělníků. Jedině tak se budou moci změnit v tradeuniony hájící jednotlivé dělníky před zvůlí jednotlivých majitelů podniku. Cožpak mohou nicotné a problematické výhody, které přinášejí příspěvky kapitalistů, vůbec nějak vyvážit nevolnické postavení, do něhož zatlačují dělníky? Ať mají saští horníci vždycky na paměti, že co kapitalista zaplatí do bratrské pokladny, to a ještě vic ušetři na mzdách. Spolky takového druhu mají zvláštní účinek: suspenduji zákon poptávky a nabídky výhradně ve prospěch kapitalisty. Jinými slovy: tím, že poskytují neobvyklou podporu kapitálu v jeho moci nad jednotlivými dělníky, stlačují mzdy až pod obvyklý průměr.
Mají snad dělníci - samozřejmě po vyrovnání nabytých práv - věnovat zbývající hotovost kapitalistům? Tato otázka může být rozhodnuta jedině soudně. Ačkoli se těmto stanovám dostalo nejvyššího královského schválení, jsou některé jejich články v ostrém rozporu s všeobecně platnými zásadami civilního práva o smlouvách. Oddělení peněz dělníků od peněz kapitalistů však zůstane za všech okolností nezbytnou podmínkou jakékoli reformy hornických bratrstev.
Příspěvky saských majitelů dolů do pokladen hornických bratrstev jsou nedobrovolným přiznáním toho, že kapitál je do jisté míry odpovědný za úrazy, které ohrožují námezdního dělníka při výkonu práce, na pracovišti, na zdraví nebo na životě. Avšak místo aby se tato odpovědnost stala záminkou k rozšiřování despotismu kapitálu, jak se to děje nyní, měli by dělníci usilovat o to, aby tato odpovědnost byla stanovena zákonem.
Napsal B. Engels
mezi 17. a 21. únorem 1869
Otištěno u příloze
k "Demokratisches Wochenblatt",
čís. 12 z 20. března 1869Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a v originále Scheffel, tj. 1/8 tuny. (Pozn. red.)
270 "Zprávu o hornických bratrstvech v saských uhelných dolech" napsal Engels na Marxovu žádost podle materiálů, které mu poslali horníci z Lugau, Niederwürschnitz a Oelsnitz. Horníci se obrátili na generální radu a na Marxe osobně a žádali, aby se mohli připojit k Internacionále.
Zprávu, kterou Engels napsal anglicky, předložil Marx generální radě 23. února 1869. Generální rada přijala usnesení, aby zpráva byla uveřejněna anglicky a německy. Její stručný obsah byl uveřejněn ve zprávě ze zasedání generální rady v listu "Bee-Hive", čís. 385 z 27. února 1869. Ostatní anglické noviny, na které se Marx obrátil, "Times", ,,The Daily News" a "The Morning Advertiser", odmítly zprávu uveřejnit. Začátkem března 1869 přeložil Marx sám Engelsův rukopis do němčiny; překlad byl pak otištěn v listech: "Social-Demokrat", čís. 33 ze 17. března 1869, "Demokratisches Wochenblatt", čís. 12 z 20. března 1869, a "Zukunft", čís. 67 a 68 z 20. a 21. března 1869; anglický originál zprávy se nedochoval.
271 Z Hansemannova projevu na zasedání Spojeného zemského sněmu 8. června 1847 (viz "Der Erste Vereinigte Landtag in Berlín 1847" ["První spojený zemský sněm v Berlíně v roce 1847"] 3. díl, Berlín 1847, str. 55).
272 Narážka na výrok pruského ministra vnitra von Rochowa v dopise z 15. ledna 1838 obyvatelům města Elbingu, kteří projevili nesouhlas s tím, že z hannoverského zemského sněmu bylo vykázáno sedm opozičních profesorů. Rochow napsal mj.: "Poddaným přísluší prokazovat povinnou poslušnost svému králi a zeměpánu, ale nepřísluší jim posuzovat měřítkem svého omezeného úsudku jednání hlavy státu a pronášet veřejný úsudek o něm."