Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, I. díl
Sedmý oddíl
Kapitola dvacátá pátá
MODERNÍ TEORIE KOLONISACE[253]
Politická ekonomie zásadně zaměňuje dva velmi odlišné druhy soukromého vlastnictví, z nichž jeden je založen na vlastní práci výrobce, druhý na vykořisťování cizí práce. Zapomíná, že druhý druh nejen tvoří přímý protiklad prvního, nýbrž i roste pouze na jeho hrobě.
Na západě Evropy, v rodišti politické ekonomie, je proces původní akumulace více méně dokončen. Kapitalistický režim si tu buď přímo podrobil celou národní výrobu, anebo tam, kde jsou poměry méně vyvinuté, alespoň nepřímo kontroluje společenské vrstvy, patříc k zastaralému způsobu výroby, které ještě existují dál vedle něho a upadají. Tento hotový svět kapitálu měří ekonom právními a vlastnickými představami předkapitalistického světa s tím úzkostlivější horlivostí a tím větším dojetím, čím nápadněji se fakta nesrovnávají s jeho ideologií.
Jinak je tomu v koloniích. Kapitalistický režim tam na každém kroku naráží na překážky se strany výrobce, který jako vlastník svých pracovních podmínek obohacuje svou prací sám sebe, a ne kapitalistu. Rozpor těchto dvou diametrálně protikladných ekonomických systémů se tu prakticky projevuje v jejich boji. Jestliže za zády kapitalisty stojí moc jeho mateřské země, snaží se násilně odstranit způsob výroby a přivlastňování, založený na vlastní práci. Tytéž zájmy, které nutí ekonoma, sykofanta kapitálu, k tomu, aby v mateřské zemi theoreticky odůvodňoval totožnost kapitalistického výrobního způsobu s jeho pravým opakem, tytéž zájmy ho ženou zde „to make a clean breast of it“ [k tomu, „aby ulevil svému svědomí“] a aby hlasitě vyhlásil protikladnost obou výrobních způsobů. Za tím účelem dokazuje, že rozvoj společenské produktivní síly práce — kooperace, dělba práce, užívání strojů ve velkém atd. — je nemožný bez vyvlastnění dělníků a bez příslušné přeměny výrobních prostředků v kapitál. V zájmu tak zvaného národního bohatství hledá umělé prostředky k vytvoření bídy lidu. Jeho apologetické brnění se tu drolí kus po kuse jako křehký troud.
Velikou zásluhou E. G. Wakefielda není to, že řekl něco nového o koloniích[254], nýbrž to že v koloniích objevil pravdu o kapitalistických vztazích v mateřské zemi. Jako usiluje systém ochranářství ve svých počátcích[255] o vytvoření kapitalistů v mateřské zemi, tak usiluje Wakefieldova theorie kolonisace, kterou se Anglie snažila po určitou dobu uvést v život zákonodárnou cestou, o vytvoření námezdních dělníků v koloniích. Tomu říká Wakefield „systematic colonization“ (soustavná kolonisace).
Především objevil Wakefield v koloniích, že vlastnictví peněz, životních prostředků, strojů a jiných výrobních prostředků nečiní ještě z člověka kapitalistu, chybí-li ono doplnění, jímž je námezdní dělník, druhý člověk, který je nucen dobrovolně prodávat sama sebe. Objevil, že kapitál není věc, nýbrž společenský vztah mezi lidmi, zprostředkovaný věcmi.[256] Pan Peel — stěžuje si Wakefield vzal si s sebou z Anglie na Swan River v Novém Holandsku životní a výrobní prostředky celkem za 50.000 liber št. Pan Peel byl tak prozřetelný, že si kromě toho s sebou přivezl 3.000 lidí z dělnické třídy — mužů, žen a dětí. Když však dorazil na místo určení, „nezbyl panu Peelovi ani jeden sluha, který by mu ustlal lůžko nebo přinesl vodu z řeky.[257] Nebohý pan Peel! Pamatoval na všechno, jen zapomněl exportovat anglické výrobní poměry na Swan River! Abychom porozuměli následujícím Wakefieldovým objevům, je třeba předeslat dvě poznámky. Víme, že jsou-li výrobní a životní prostředky vlastnictvím bezprostředního výrobce, dělníka samého, nejsou kapitálem. Stávají se kapitálem jen za podmínek, kdy jsou zároveň prostředky vykořisťování a ovládání dělníka. Tato jejich kapitalistická duše se však v hlavě politického ekonoma tak úzce snoubí s jejich hmotnou substancí, že je za všech okolností nazývá kapitálem, i tam, kde jsou přímým opakem kapitálu. Tak je tomu i u Wakefielda. Dále: roztříštění výrobních prostředků představujících individuální vlastnictví mnoha na sobě navzájem nezávislých, samostatně hospodařících dělníků nazývá rovným dělením kapitálu. Ekonom si tu počíná stejně, jako si počínal feudální právník. Ten také lepil na čistě peněžní vztahy své feudální právní etikety.
„Kdyby byt kapitál, praví Wakefield „rozdělen mezi všechny členy společnosti rovným dílem, neměl by nikdo zájem na tom, aby akumuloval vice kapitálu, než kolik ho může použít svýma vlastníma rukama. To se do jisté míry jeví v nových amerických koloniích, kde vášnivá touha po pozemkovém vlastnictví zabraňuje existenci třídy námezdních dělníků.“[258] Pokud tedy může dělník akumulovat pro sebe samého — a to může činit, pokud zůstává vlastníkem svých výrobních prostředků — potud jsou kapitalistická akumulace a kapitalistický výrobní způsob nemožné. Chybí k tomu nezbytná třída námezdních dělníků. Ale jak tedy došlo ve staré Evropě k tomu, že dělník byl vyvlastněn z podmínek své práce, jak tedy byl vytvořen kapitál a námezdní práce? Na základě velmi originální contrat social [společenské smlouvy]. „Lidstvo… si osvojilo jednoduchou metodu napomáhání akumulaci kapitálu,“ která se mu ovšem od dob Adamových jevila jako poslední a jediný účel jeho existence; „rozdělilo se na vlastníky kapitálu a vlastníky práce;… tato dělba byla výsledkem dobrovolné dohody a úmluvy.“[259] Zkrátka: masa lidstva se sama vyvlastnila na počest „akumulace kapitálu“. Ale pak by se dalo předpokládat, že instinkt tohoto fanatického sebeodříkání by se musel v plné síle projevit právě v koloniích, kde jedině existují lidé a poměry, kteří by mohli tento contrat social přenést z říše snů do říše skutečnosti. Ale k čemu pak vůbec „soustavná kolonisace“ v protikladu k přirozené kolonisaci? Avšak přece: „je pochybné, zda v severních státech americké unie patří třeba jen desetina obyvatelstva ke kategorii námezdních dělníků… V Anglii… tvoří námezdní dělníci velkou masu lidu.“[260] Nejen to: úsilí pracujícího lidstva, aby se samo vyvlastnilo na počest kapitálu, je tak nepatrné, že — i podle Wakefielda — jediným přirozeným základem koloniálního bohatství je otroctví. Jeho soustavná kolonisace je pouze pis aller [nutné zlo], které je dáno tím, že má co činit se svobodnými lidmi, a ne s otroky. „První španělští osadnici v San Domingo neměli ani jednoho dělníka ze Španělska. Ale bez dělníků (tj. bez otroctví) by byl kapitál zanikl anebo by se byl alespoň scvrkl na tak malé rozměry, v nichž by ho bylo mohlo každé individuum použít vlastníma rukama. Tak se to skutečně stalo v poslední kolonii založené Angličany, kde velký kapitál v podobě osiva, skotu a nářadí zanikl pro nedostatek námezdních dělníků a kde ani jeden osadník nemá kapitál, přesahující rozměry, v nichž by ho osadník mohl použit jen svýma vlastníma rukama.“[261]
Viděli jsme, že vyvlastnění masy lidu z půdy tvoří základ kapitalistického výrobního způsobu. Podstata svobodné kolonie záleží naopak v tom, že masa půdy je ještě vlastnictvím lidu, a proto každý osadník může část z ní proměnit ve své soukromé vlastnictví a ve svůj individuální výrobní prostředek, aniž tím brání pozdějšímu osadníku postupovat stejně.[262] V tom spočívá tajemství jak rozkvětu kolonií, tak i rakoviny, jež je hubí — jejich odporu proti usazování kapitálu. „Kde je půda velmi levná a všichni lidé jsou svobodní, kde může každý podle svého přání dostat pro sebe kus půdy, tam je nejen práce velmi drahá, vezmeme-li v úvahu podíl dělníka na jeho výrobku, nýbrž je vůbec těžko dostat kombinovanou práci za jakoukoli cenu.“[263]
Protože v koloniích nebyl dělník ještě odloučen od pracovních podmínek a od jejich základu, půdy, nebo se takové odloučení vyskytuje jen jako ojedinělá výjimka nebo jen na docela omezeném prostoru, není ještě v koloniích odděleno zemědělství od průmyslu, nebyl ještě zničen venkovský domácký průmysl. Kde by se tam pak vzal vnitřní trh pro kapitál? „V Americe není ani jedna část obyvatelstva, která by se zabývala výhradně zemědělstvím, až na otroky a jejich pány, kteří kombinují kapitál a práci ve velkých podnicích. Svobodní Američané, kteří sami obdělávají půdu, provozují současně mnoho jiných zaměstnání. Část nábytku a nástrojů pro vlastní potřebu si obyčejně zhotovují sami. Stavějí si často sami domy a výrobky svého vlastního průmyslu dodávají na nejvzdálenější trhy. Předou a tkají, dělají si mýdlo a svíčky, boty a šaty pro svou vlastní potřebu. V Americe je zemědělství často vedlejším zaměstnáním kováře, mlynáře nebo kupce“.[264] Kde pak zbude mezi takovými podivíny místo pro kapitalistovo „sebeodříkání“?
Veliký půvab kapitalistické výroby je v tom, že nejen ustavičně reprodukuje námezdní dělníky jako námezdní dělníky, nýbrž úměrně akumulaci kapitálu vždy produkuje relativní přelidnění námezdních dělníků. Tím se udržuje zákon poptávky a nabídky práce ve správné koleji, kolísání mzdy se udržuje v mezích, které vyhovují kapitalistickému vykořisťování, a konečně je zaručena tak nezbytná sociální závislost dělníka na kapitalistovi, ta absolutní závislost, kterou může ekonom doma v mateřské zemi svým žvaněním překroutit ve svobodný smluvní vztah mezi kupujícím a prodávajícím, mezi dvěma stejně nezávislými majiteli zboží, majitelem zboží kapitál a majitelem zboží práce. Ale v koloniích se tento krásný přelud rozplývá. Absolutní růst obyvatelstva je tu daleko rychlejší než v mateřské zemi, neboť zde mnozí dělníci přicházejí na svět už dospělí, a přesto je tu trh práce stále nedostatečně zásoben. Zákon poptávky a nabídky práce se hroutí. Na jedné straně vrhá sem Starý svět neustále kapitál, toužící po vykořisťování a vyžadující odříkání; na druhé straně pravidelná reprodukce námezdních dělníků jako námezdních dělníků naráží na nejmrzutější a zčásti nepřekonatelné překážky. A což teprve vytváření přebytečných námezdních dělníků v poměru k akumulaci kapitálu! Dnešní námezdní dělník se zítra stává nezávislým, samostatně hospodařícím rolníkem nebo řemeslníkem. Mizí z trhu práce, ale ne do pracovny. Tato ustavičná přeměna námezdních dělníků v nezávislé výrobce, kteří nepracují pro kapitál nýbrž pro sebe, neobohacují pana kapitalistu, nýbrž sebe, má zase zpětně neobyčejně škodlivý účinek na stav trhu práce. Nejenže stupeň vykořisťování námezdního dělníka zůstává neslušně nízký. Spolu se svou závislostí na odříkavém kapitalistovi ztrácí námezdní dělník kromě toho i pocit své závislosti na něm. Odtud všechny ty smutné zjevy, které náš E. G. Wakefield tak otevřeně, tak výmluvně a tak dojemně líčí.
Nabídka námezdní práce stěžuje si — není ani stálá, ani pravidelná, ani dostatečná. „Je stále nejen příliš malá, nýbrž i nejistá.“[265] „Ačkoli výrobek, který se má rozdělit mezi dělníka a kapitalistu, je veliký, dostává z něho dělník tak velký díl, že se rychle stává kapitalistou… Naproti tomu může málokdo, i když žije neobyčejně dlouho, nahromadit velké masy bohatství.“[266] Dělníci prostě kapitalistovi nedovolí, aby se zříkal zaplacení největší části jejich práce. Není mu nic platné, že je tak chytrý a importuje se svým vlastním kapitálem z Evropy i své vlastní námezdní dělníky. „Přestávají být brzy námezdními dělníky, promění se brzy v nezávislé rolníky nebo dokonce v konkurenty svých dřívějších zaměstnavatelů přímo na trhu námezdní práce.“[267] Považte hrůzu takového stavu! Dobrý kapitalista importoval sám z Evropy za své vlastní krvavé peníze své vlastní konkurenty! To přestává všechno! Není divu, že si Wakefield stěžuje na nedostatek závislosti a pocitu závislosti u námezdních dělníků v koloniích. „Následkem vysokých mezd,“ praví jeho žák Merivale, „je v koloniích vášnivá touha po levnější a podřízenější práci, potřeba třídy, které by kapitalista mohl diktovat podmínky, místo aby si je naopak dal diktovat od dělníků… V zemích staré civilisace je sice dělník svobodný, ale podle přírodních zákonů závislý na kapitalistovi; v koloniích se musí tato závislost vytvářet umělými prostředky.“[268]
A jaké jsou podle Wakefielda důsledky takového smutného stavu v koloniích? „Barbarský systém rozptýlení“ výrobců a národního jmění.[269] Roztříštění výrobních prostředků mezi nesčetné, samostatně hospodařící vlastníky ničí s centralisací kapitálu i všechny základy kombinované práce. Každý dlouhodobý podnik, který je rozpočten na léta a vyžaduje vynaložení velkého fixního kapitálu, naráží při svém provádění na překážky. V Evropě neváhá kapitál ani okamžik, neboť dělnická třída tam tvoří jeho živé příslušenství, je jí stále nadbytek, je stále k disposici. Zato v koloniálních zemích!...Wakefield vypravuje velmi skličující anekdotu. Besedoval s několika kapitalisty z Kanady a ze státu New York, kde se ještě k tomu vlny přistěhovalectví často zadrží a zanechají usazeninu „přebytečných“ dělníků. „Náš kapitál,“ lká jedna z osob tohoto melodramatu, „náš kapitál byl v pohotovosti pro mnoho operací, které potřebují ke svému provedení značně dlouhou dobu; ale mohli jsme takové operace začít s dělníky, o nichž jsme věděli, že nám brzy ukážou záda? Kdybychom si byli jisti, že budeme s to udržet práci těchto přistěhovalců, byli bychom je ihned s radostí najali, a to za vysokou cenu. Nejen to: přestože jsme určitě věděli, že je ztratíme, byli bychom je přesto najali, kdybychom byli měli jistotu čerstvého dovozu přistěhovalců podle své potřeby.“[270]
Když byl Wakefield honosně zobrazil kontrast mezi anglickým kapitalistickým zemědělstvím s jeho „kombinovanou“ prací a mezi rozdrobeným americkým rolnickým hospodářstvím, uklouzlo mu také přiznání o rubu věci. Líčí americký lid jako zámožný, nezávislý, podnikavý a poměrně vzdělaný, kdežto „anglický zemědělský dělník je žalostný trhan (a miserable wretch), pauper... V které zemi mimo Severní Ameriku a některé nové kolonie mzdy za svobodnou práci v zemědělství značněji převyšují nejnutnější existenční prostředky dělníka?… Je nesporné, že tažní koně v Anglii jsou daleko lépe živeni než anglický zemědělec, protože jsou cenným majetkem.“[271] Ale never mind [co na tom], vždyť národní bohatství je již svou povahou totožné s bídou lidu.
Avšak jak léčit protikapitalistickou rakovinu v koloniích? Kdyby se všechna půda rázem přeměnila z vlastnictví lidu v soukromé vlastnictví, zničil by se sice kořen zla, ale s ním i kolonie, Umění je v tom zabít dvě mouchy jednou ranou. Je nutno, aby vláda dala panenské půdě umělou cenu, nezávislou na zákonu nabídky a poptávky, tak aby přistěhovalec byl nucen pracovat delší dobu jako námezdní dělník, až by si vydělal tolik peněz, aby si mohl koupit pozemek[272] a stát se nezávislým rolníkem. Fondu, který se tvoří z prodeje těchto pozemků za cenu vzhledem k námezdnímu dělníkovi prohibitivní, tj. peněžního fondu ždímaného ze mzdy porušováním posvátného zákona poptávky a nabídky, by měla vláda na druhé straně použít v té míře, jak by fond rostl, k tomu, aby dovážela z Evropy chudáky do kolonií a tak udržovala pánům kapitalistům trh námezdní práce dostatečně plný. Za takových okolností „tout sera pour le mieux dans le meilleur des mondes possibles“ [„bude všechno nejlépe zařízeno na tomto nejlepším ze všech možných světů“]. To je velké tajemství „soustavné kolonisace“. „Podle tohoto plánu,“ volá Wakefield vítězoslavně, „bude nabídka práce stálá a pravidelná; protože za prvé všichni přistěhovalí dělníci by pracovali pohromadě námezdně, ježto žádný z nich není s to si koupit půdu, dokud nepracoval nějakou dobu za peníze, a tak by vyráběli svému zaměstnavateli kapitál pro použití ještě většího množství práce; protože za druhé každý, kdo by námezdní práci pověsil na hřebík a stal se pozemkovým vlastníkem, zajišťoval by právě koupí půdy určitý fond na přísun čerstvé práce do kolonií.“[273] Cena půdy oktrojovaná státem musí být ovšem „dostatečná“ (sufficient price), tj. tak vysoká, „aby bránila dělníkům stávat se nezávislými rolníky, dokud se nevyskytnou jiní, ochotní zaujmout jejich místo na trhu námezdní práce.“[274] Tato ‚‚dostatečná cena půdy“ není nic jiného než eufemistický opis výkupného, které platí dělník kapitalistovi za dovolení, aby směl odejít z trhu námezdní práce na svůj pozemek. Napřed musí vytvořit panu kapitalistovi „kapitál“, aby mohl vykořisťovat ještě větší počet dělníků, a pak musí dodat na trh práce „náhradníka“, kterého vláda na jeho útraty dopraví ze zámoří jeho bývalému pánu-kapitalistovi.
Je nanejvýš charakteristické, že anglická vláda po léta prováděla tuto metodu „původní akumulace“, kterou doporučuje pan Wakefield speciálně k použití v koloniích. Neúspěch byl ovšem stejně ostudný jako neúspěch Peelova bankovního zákona. Výsledkem bylo jen to, že se proud vystěhovalců odvrátil od anglických kolonií do Spojených států. Mezitím pokrok kapitalistické výroby v Evropě, provázený stoupajícím vládním útlakem, učinil Wakefieldův recept zbytečným. Jednak zanechává ohromný a nepřetržitý lidský proud, hnaný rok co rok do Ameriky, na východě Spojených států zbylou usazeninu, protože vystěhovalecká vlna z Evropy vrhá lidi na tamější trh práce rychleji, než je může druhá vystěhovalecká vlna odnést na západ. Jednak přinesla americká občanská válka s sebou ohromný národní dluh a s ním daňový tlak, vznik nejsprostší finanční aristokracie, rozdání ohromné části veřejných pozemků společnostem spekulantů, jež se vytvořily za účelem exploatace železnic, dolů atd. zkrátka nejrychlejší centralisaci kapitálu. Veliká republika přestala tak být zaslíbenou zemí pro dělníky-emigranty. Kapitalistická výroba tam postupuje sedmimílovými kroky, třebaže pokles mezd a závislost námezdního dělníka ještě nedosáhly normální evropské úrovně. Nestoudné rozdávání neobdělané koloniální půdy aristokratům a kapitalistům anglickou vládou — což tak hlasitě káže sám Wakefield spolu s proudem lidí, které vábí zlatá ložiska, a s konkurencí která postihuje v důsledku dovozu anglického zboží i nejmenšího řemeslníka — to všechno vyvolalo zejména v Australii[275] dostatečný „relativní nadbytek dělnického obyvatelstva“, takže skoro každý poštovní parník přináší Jobovu zvěst o přeplnění australského trhu práce — „glut of the Australian labour-market“, a prostituce tam místy kvete tak bujně jako na londýnském Haymarketu.
Avšak situací v koloniích se tu nezabýváme. Zajímá nás tu jedině tajemství, které v Novém světě objevila a hlasitě proklamovala politická ekonomie Starého světa: kapitalistický způsob výroby a akumulace, a tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví předpokládají zničení soukromého vlastnictví, založeného na vlastní práci, tj. předpokládají vyvlastnění dělníka.
__________________________________
Poznámky:
[253] Jde tu o skutečné kolonie, panenskou půdu, která je osidlována svobodnými přistěhovalci. Spojené státy jsou v ekonomickém smyslu stále ještě kolonií Evropy. Patři sem ostatně také takové staré osady, kde zrušení otroctví přivodilo úplný převrat poměrů.
[254] Několik bystrých postřehů Wakefieldových o podstatě kolonii samých plně anticipoval již Mirabeau-otec, fysiokraté a ještě mnohem dříve angličtí ekonomové.
[255] Stává se později dočasně nezbytným v mezinárodním konkurenčním boji. Ať už jsou jeho motivy jakékoli, následky zůstávají stejné.
[256] „Černoch je černoch. Teprve v určitých vztazích se stává otrokem. Bavlnářský spřádací stroj je stroj na předení bavlny. Jen v určitých poměrech se stává kapitálem. Je-li vytržen z těchto poměrů, je právě tak málo kapitálem, jako zlato samo o sobě penězi nebo cukr cenou cukru... Kapitál je společenský výrobní vztah… Je to historický výrobni vztah. (Karl Marx: „Lohnarbeit und Kapital“ v „Neue Rheinische Zeitung“, čís. 266 ze dne 7. dubna 1849. [Srov. Karel Marx: „Námezdní práce a kapitál“.])
[257] E. G. Wakefield: „England and America“, Londýn 1833 sv. II, str. 33.
[258] E. G. Wakefield: „England and America“, sv I str. 17.
[259] Tamtéž, str. 18.
[260] E. G. Wakefield: „England and America“, sv I., str. 42, 43, 44.
[261] Tamtéž, sv. II, str. 5.
[262] „Má-li se půda stát prvkem kolonisace, must být nejen neobdělaná, nýbrž veřejným vlastnictvím, které může být proměněno v soukromé vlastnictví.“ (Tamtéž, sv, II, str. 152.)
[263] E. G. Wakefield: „England and America“, sv I, str. 247.
[264] Tamtéž, str. 21, 22.
[265] E. G. Wakefield: „England and America“, sv II, str. 116.
[266] Tamtéž, str. 131.
[267] Tamtéž, str. 5.
[268] Merivale: „Lectures on Colonization etc.“, sv. II, str. 235—314, porůznu. Dokonce mírný vulgární ekonom, freetrader Molinari, praví: „V koloniích, kde bylo zrušeno otroctví, aniž byla nucená práce nahrazena příslušným množstvím svobodné práce, viděli jsme opak toho, co se denně odchrává před našima očima. Viděli jsme, jak prosti dělníci vykořisťovali průmyslové podnikatele a vyžadovali na nich mzdy, které byly mnohem vyšší než zákonitý podíl vyrobku (part légitime), který na ně připadal. Ježto plantážníci nebyli s to dostat za svůj cukr takovou cenu, která by kryla zvýšení mzdy, byli nuceni hradit schodek z počátku na úkor svého zisku, pak na úkor svého kapitálu. Mnoho plantážníků bylo takto přivedeno na mizinu, jiní museli zavřít podniky, aby unikli hrozící zkáze… Je nesporně lepší, zaniknou-li nahromaděné kapitály, než zahynou-li celé generace lidi (jak velkodušné od pana Molinariho!): nebylo by však lépe, kdyby nehynuly ani ty, ani ony?“ (Molinari: „Etudes Economiques“, str. 51, 52.) Pane Molinari, pane Molinari! Co bude s desaterem přikázání, s Mojžíšem a proroky, se zákonem poptávky a nabídky, může-li v Evropě „entrepreneur“ („podnikatel“] dělníkovi a v Západní Indii dělník podnikateli zkracovat jeho part légitime [zákonitý podíl]? A řekněte laskavě, jaký je to „part légitime“, který podle vašeho doznání kapitalista v Evropě denně neplatí? Pan Molinari má velké trhání: tam, v koloniích, kde jsou dělníci tak „simples“ [„neotesaní“], že „vykořisťují“ kapitalisty, uvést policejními opatřeními do správných koleji zákon poptávky a nabídky, který jinak působí automaticky.
[269] E. G. Wakefield: „England and America“, sv II, str. 52.
[270] E. G. Wakefield: „England and America“, sv II, str. 191, 192.
[271] Tamtéž, sv. I, str. 47, 246.
[272] „Říkáte, že člověk, který nemá nic než vlastni ruce, nalézá práci a dostává plat dik přivlastňování půdy a kapitálu… naopak, jen diky individulnimu přivlastňování půdy se vyskytují lidé, kteři nemají nic než své ruce… Postavíte-li člověka do vzduchoprázdna, odnimáte mu vzduch nutný k dýchání. Totéž děláte, zmocňujete-li se půdy… Znamená to postavit ho mimo bohatství, aby směl žit jen podle vaší vůle.“ (Colins: „L'Economie Politique etc.“, sv. III, str. 267 —271, porůznu.)
[273] E. G. Wakefield: „England and America“, sv II, str. 192.
[274] Tamtéž, str. 45.
[275] Jakmile se Australie stala svým vlastním zákonodárcem, začala ovšem vydávat zákony příznivé osadníkům, ale plýtváni půdou, které prováděli předtim Angličané, stojí stále v cestě. „První a hlavní cíl, k němuž směřuje nový pozemkový zákon z roku 1862, je ulehčit lidu možnost usídlení.“ („The Land Law of Victoria“ by the Hon. G. Duffy, Minister of Public Lands. Londýn 1862 [str. 3].)