Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, I. díl
Třetí oddíl
Kapitola osmá
PRACOVNÍ DEN
1. HRANICE PRACOVNÍHO DNE
Vycházeli jsme z předpokladu, že pracovní síla se kupuje a prodává za svou hodnotu. Její hodnota, jako hodnota každého jiného zboží, je určena pracovní dobou nutnou k její výrobě. Je-li tedy k výrobě životních prostředků dělníka, které průměrně denně spotřebuje, zapotřebí 6 hodin, musí pracovat průměrně 6 hodin denně, aby denně vyrobil svou pracovní sílu čili aby reprodukoval hodnotu, kterou dostává při jejím prodeji. Nutná část jeho pracovního dne činí v tomto případě 6 hodin a je proto, za jinak nezměněných podmínek, danou veličinou. Ale tím ještě není určena velikost pracovního dne samého.
Předpokládejme, že přímka a ____________________ b představuje trvání čili délku nutné pracovní doby, dejme tomu 6 hodin. Podle toho, je-li práce prodloužena za ab o 1, 3 nebo 6 hodin atd., dostaneme 3 různé přímky:
pracovní den I: a_____________________ b_______c,
pracovní den II: a_____________________ b______________c,
pracovní den III: a_____________________ b _____________________c,
které představují tři různé pracovní dny o 7, 9 a 12 hodinách. Přímka bc, která je prodloužením přímky ab, představuje délku nadpráce. Protože pracovní den = ab + bc čili ac, mění se s proměnnou veličinou bc. Protože ab je veličina daná, může být poměr bc k ab vždy změřen. Činí u pracovního dne I 1/6, u pracovního dne II 3/6 a u pracovního dne III 6/6 ab. Protože dále poměr nadbytečná pracovní doba / nutná pracovní doba určuje míru nadhodnoty, je tato míra dána, je-li znám poměr těchto přímek. Činí u oněch tří různých pracovních dnů 16⅔, 50 a 100%. Naopak, míra nadhodnoty sama by nám neudala velikost pracovního dne. Kdyby se míra nadhodnoty na př. rovnala 100%, mohl by pracovní den trvat 8, 10, 12 atd. hodin. Ukazovala by, že dvě součásti pracovního dne, nutná práce a nadpráce, jsou stejně veliké, ale neukazovala by, jak veliká je každá z těchto částí.Pracovní den není tedy veličina stálá, nýbrž je veličina proměnná. Jedna z jeho částí je sice určena pracovní dobou, nutnou k ustavičné reprodukci dělníka samého, ale jeho celková velikost se mění s délkou čili trváním nadpráce. Proto lze pracovní den určit, ale sám o sobě je neurčitou veličinou.[35]
Ačkoli tedy pracovní den není veličina pevná, nýbrž pohyblivá, může se na druhé straně měnit jen v určitých mezích. Jeho minimální hranici však určit nelze. Ovšem, předpokládáme-li, že přímka bc, prodlužující přímku ab, čili nadpráce = 0, dostaneme minimální hranici, totiž tu část dne, po kterou musí dělník nezbytně pracovat k udržení vlastní existence. Ale při kapitalistickém výrobním způsobu činí nutná práce vždy jen část dělníkova pracovního dne, a proto se pracovní den nikdy nemůže zkrátit na toto minimum. Naproti tomu má pracovní den maximální hranici. Za určitou mez jej nelze prodloužit. Tato maximální mez je určena dvojím způsobem. Předně fysickou hranicí pracovní síly. Člověk může během přirozeného dne o 24 hodinách vynakládat jen určité množství životní síly. Tak může kůň pracovat den co den jen 8 hodin. Po určitou část dne musí síla odpočívat, spát, po jinou část dne musí člověk uspokojovat jiné fysické potřeby — jíst a pít, mýt se, oblékat se atd. Kromě této čistě fysické meze naráží prodlužování pracovního dne na morální meze: dělník potřebuje čas k uspokojování duševních a sociálních potřeb, jejichž rozsah a počet je určen všeobecným stavem kultury. Proto se změny, kterým podléhá pracovní den, pohybují mezi fysickými a sociálními hranicemi. Obojí tyto hranice jsou však velmi pružné a skýtají největší možnosti. Tak se na př. setkáváme s pracovním dnem o 8, 10, 12, 14, 16, 18 hodinách, tj. s pracovním dnem nejrozmanitější délky.
Kapitalista koupil pracovní sílu za její denní hodnotu. Jemu patří její užitná hodnota během jednoho pracovního dne. Získal tedy právo, aby dělník pro něj pracoval během jednoho dne. Ale co je pracovní den?[36] V každém případě méně než přirozený den života. O kolik? Kapitalista má svůj vlastní názor o této ultima Thule [krajní hranici], o nutné mezi pracovního dne. Jako kapitalista je jen zosobněným kapitálem. Jeho duše je duše kapitálu. Kapitál má však jediný životní pud — pud zhodnocovat se, vytvářet nadhodnotu, svou konstantní částí, výrobními prostředky, vstřebávat co největší masu nadpráce.[37] Kapitál je mrtvá práce, která ožívá jako upír jen tehdy, když ssaje živou práci, a žije tím více, čím více se živé práce naloká. Doba, po kterou dělník pracuje, je doba, během níž kapitalista spotřebovává pracovní sílu, kterou koupil.[38] Spotřebovává-li dělník sám pro sebe čas, jímž disponuje kapitalista, okrádá kapitalistu. [39]
Kapitalista se tedy dovolává zákona zbožní směny. Jako každý jiný kupec snaží se vytlouci co největší užitek z užitné hodnoty svého zboží. Náhle se však ozve hlas dělníka, dosud přehlušovaný hlukem a rachotem výrobního procesu:
Zboží, které jsem ti prodal, se liší od ostatní zbožní luzy tím, že jeho spotřeba vytváří hodnotu, a to větší hodnotu, než kolik samo stojí. Proto jsi je také koupil. Co se tobě jeví jako zhodnocování kapitálu, je pro mne zbytečné vydávání pracovní síly. Ty a já známe na trhu jen jeden zákon: zákon směny zboží. Spotřeba zboží nepatří prodavači, který je zcizuje, nýbrž kupci, který ho nabývá. Tobě tedy patří spotřeba mé denní pracovní síly. Ale s pomocí ceny, za kterou ji každý den prodávám, ji musím denně reprodukovat, abych ji pak mohl znovu prodat. Nehledě na přirozené opotřebování stářím atd., musím být schopen pracovat zítra za téhož normálního stavu síly, zdraví a svěžesti jako dnes. Kážeš mi ustavičně evangelium „spořivosti“ a „zdrženlivosti“. Nu dobrá! Jako rozumný, spořivý hospodář chci šetřit svým jediným jměním — pracovní silou a zdržovat se jakéhokoli bláznivého plýtvání jí. Budu jí denně uvolňovat, uvádět do pohybu, přeměňovat v práci jen tolik, kolik se srovnává s jejím normálním trváním a zdravým vývojem. Bezmezným prodlužováním pracovního dne můžeš za jeden den uvolnit větší množství mé pracovní síly, než bych mohl nahradit za tři dny. Co ty získáváš na práci, ztrácím já na substanci práce. Užívání mé pracovní síly a její drancování jsou zcela různé věci. Činí-li průměrné období, po které může průměrný dělník žít při rozumné míře práce, 30 let, je hodnota mé pracovní síly, kterou mi platíš den co den 1 / (365 x 30) čili 1 / 10950 její celkové hodnoty. Spotřebuješ-li ji však za 10 let, platíš mi denně 1 / 10950 místo 1 / 3650 její celkové hodnoty, tedy jen ⅓ její denní hodnoty, a tak mě denně okrádáš o ⅔ hodnoty mého zboží. Platíš mi za jednodenní pracovní sílu, ačkoli spotřebováváš třídenní. To je proti naší úmluvě a proti zákonu směny zboží. Žádám tedy pracovní den normální délky a žádám jej bez dovolávání se tvého srdce, protože při peněžních záležitostech přestává všecka dobrota. Jsi možná vzorným občanem, snad i členem spolku na ochranu zvířat a požíváš možná pověsti světce, ale věc, kterou proti mně zastupuješ, nemá srdce v těle. Jestliže se zdá, že v ní něco bije, pak je to tlukot mého vlastního srdce. Požaduji normální pracovní den, protože jako každý jiný prodavač požaduji hodnotu svého zboží.[40]
Vidíme tedy, že nepřihlížíme-li k velmi pružným hranicím pracovního dne, povahou směny zboží samou nejsou dány žádné hranice pracovního dne, tedy ani meze nadpráce. Kapitalista uskutečňuje své právo kupce, snaží-li se co nejvíce prodloužit pracovní den a udělat pokud možná z jednoho pracovního dne dva. Na druhé straně specifická povaha prodávaného zboží podmiňuje mez jeho spotřeby kupcem, a dělník uskutečňuje své právo prodavače, snaží-li se omezit pracovní den na určitou normální velikost. Vzniká tu tedy antinomie, právo se staví proti právu, a obě jsou stejně sankcionována zákonem směny zboží. Při konfliktu dvou stejných práv rozhoduje síla. A tak se v dějinách kapitalistické výroby jeví normování pracovního dne jako boj o hranice pracovního dne — boj mezi souhrnným kapitalistou, t j třídou kapitalistů a souhrnným dělníkem, tj. dělnickou třídou.
2. NENASYTNÁ CHTIVOST NADPRÁCE. TOVÁRNÍK A BOJAR
Kapitál nevynalezl nadpráci. Všude, kde část společnosti má monopol výrobních prostředků, musí dělník, svobodný či nesvobodný, přidávat k pracovní době nutné k udržení sebe samého nadbytečnou pracovní dobu, aby vyrobil životní prostředky pro majitele výrobních prostředků,[41] ať je tímto majitelem athénský caloς cagaqoς [šlechtic], etruský theokrat, civis Romanus [římský občan], normanský baron, americký otrokář, valašský bojar, moderní landlord nebo kapitalista.[42] Je ovšem jasné, že má-li v nějaké společensko-ekonomické formaci převládající význam nikoli směnná hodnota, nýbrž užitná hodnota výrobku, je nadpráce omezena užším nebo širším okruhem potřeb, ale ze samého charakteru vlastní výroby nevyplývá neomezená potřeba nadpráce. Hrozná je ve starověku nadměrná práce tam, kde jde o získávání směnné hodnoty v její samostatné peněžní formě — při výrobě zlata a stříbra. Nucená práce do úpadu je tu oficiální formou nadměrné práce. Stačí si přečíst Diodora Sicula[43]. Ale to jsou ve starém světě výjimky. Jakmile jsou však národy, jejichž výroba se dosud provozuje v poměrně nízkých formách otrocké práce, roboty atd., vtahovány do světového trhu, kde vládne kapitalistický výrobní způsob a kde se jejich převážným zájmem stává prodej jejich výrobků do ciziny, připojují se k barbarským hrůzám otroctví, nevolnictví atd. civilisované hrůzy nadměrné práce. Proto práce černochů v jižních státech americké Unie měla umírněně patriarchální charakter, dokud účelem výroby bylo hlavně bezprostřední uspokojování vlastních potřeb. Tou měrou však, jak se vývoz bavlny stával životním zájmem těchto států, stávala se nadměrná práce černocha, v některých případech i spotřebování jeho života za sedm pracovních let, činitelem vypočítané a vypočítavé soustavy. Nešlo už o to, aby se z něho vytlouklo určité množství užitečných výrobků. Šlo tu o samu výrobu nadhodnoty. Stejně tomu bylo s robotou, na př. v podunajských knížetstvích.
Zvlášť zajímavé je srovnání nenasytné chtivosti nadpráce v podunajských knížetstvích s touž nenasytnou chtivostí v anglických továrnách, protože nadpráce za roboty má samostatnou, smyslově vnímatelnou formu.
Dejme tomu, že pracovní den se skládá ze 6 hodin nutné práce a 6 hodin nadpráce. V tomto případě dodává svobodný dělník kapitalistovi týdně 6 x 6 čili 36 hodin nadpráce. Je to totéž, jako by pracoval 3 dny v týdnu pro sebe a 3 dny v týdnu zadarmo pro kapitalistu. Ale toto rozdělení pracovní doby není vidět. Nadpráce a nutná práce spolu splývají. Proto bych mohl týž poměr vyjádřit na př. také tak, že dělník pracuje každou minutu 30 vteřin pro sebe 30 vteřin pro kapitalistu atd. Jinak je tomu s robotou. Nutná práce, kterou koná na př. valašský rolník k udržení vlastní existence, je prostorově oddělena od jeho nadpráce pro bojara. První práci koná na svém vlastním poli, druhou práci koná na panském statku. Obě části pracovní doby existují proto samostatně vedle sebe. Ve formě roboty je nadpráce přesně oddělena od nutné práce. Tento rozdíl v jevové formě nemění však zřejmě nic na kvantitativním poměru mezi nadprací a nutnou prací. Tři dny nadpráce v týdnu zůstávají třemi dny práce, která netvoří ekvivalent pro dělníka samého, ať se jí říká robota nebo námezdní práce. Ale u kapitalisty se projevuje nenasytná chtivost nadpráce v úsilí po neomezeném prodlužování pracovního dne, u bojara jednodušeji: v přímé honbě za robotními dny.[44]
Robota, která byla v podunajských knížetstvích spojena s naturálními rentami a ostatními atributy nevolnictví, tvořila však hlavní tribut placený panující třídě. Tam, kde existovala robota, vznikala zřídka z nevolnictví, spíše naopak, nevolnictví obyčejně vznikalo z roboty.[44a] Tak tomu bylo v rumunských provinciích. Jejich původní výrobní způsob byl založen na pospolném vlastnictví, od1išném od slovanské a zejména indické formy. Na části pozemků hospodařili členové občiny samostatně jako na svobodném soukromém majetku, druhou část — ager publicus [obecní pole] — obdělávali společně. Výrobky této společné práce sloužily jednak jako reservní fondy pro případ neúrody a pro jiné pohromy, jednak jako státní fond na krytí válečných výdajů, k náboženským účelům a na jiné obecní výdaje. Během času vojenští a církevní hodnostáři strhli na sebe spolu s obecním majetkem i služebnosti s ním spojené. Práce svobodných rolníků na jejich obecní půdě se přeměnila v robotu pro usurpátory obecní půdy. Zároveň s tím se vyvinuly nevolnické vztahy, ale jen fakticky, a ne právně, dokud je „osvoboditel“ světa, Rusko, neuzákonilo pod záminkou zrušení nevolnictví. Zákoník roboty, který roku 1831 vyhlásil ruský generál Kiselev, nadiktovali ovšem sami bojaři. Rusko tak získalo jednou ranou magnáty podunajských knížetství a souhlasný potlesk liberálních kreténů celé Evropy.
Podle „Règlement organique“, jak se nazývá tento zákoník roboty, je povinen každý valašský rolník, kromě toho, že odvádí množství podrobně vypočtených naturálních dávek, tzv. majiteli pozemků: 1) dvanácti pracovními dny vůbec; 2) jedním dnem práce na poli a 3) jedním dnem svážení dříví. Celkem 14 dní za rok. Ale s hlubokým pochopením politické ekonomie nebrali autoři zákoníku pracovní den v jeho obvyklém smyslu, nýbrž jako pracovní den nutný k výrobě průměrného denního výrobku; ale průměrný denní výrobek je chytrácky stanoven tak, že by jej za 24 hodin nedokázal udělat ani obr. Suchými výrazy s pravou ruskou ironií vysvětluje proto sám „Règlement“, že 12 pracovními dny nutno rozumět výrobek 36 dnů ruční práce, jedním dnem polní práce tři dny a jedním dnem svážení dříví rovněž tři dny. Celkem 42 dny roboty. K tomu však přistupuje tzv. „jobagie“, tj. výpomoc poskytovaná statkáři v mimořádných případech, kde toho vyžadují výrobní potřeby. Každá vesnice má na jobagii dodávat ročně určitý kontingent pracovních sil podle počtu obyvatelstva. Tato další robota je u každého valašského rolníka stanovena na 14 dnů. Tak činí povinná robota 56 pracovních dnů ročně. Ale pro nepříznivé podnebí má zemědělský rok ve Valašsku jen 210 dnů, z nichž 40 jsou neděle a svátky, na 30 připadá průměrně nepohoda, dohromady tedy odpadá 70 dnů. Zbývá tedy 140 pracovních dnů. Poměr roboty k nutné práci, 56/84 čili 66% procenta, vyjadřuje daleko menší míru nadhodnoty, než je míra, která určuje práci anglického zemědělského nebo továrního dělníka. To je však jen zákonem předepsaná robota. A s ještě větší „liberálností“ než anglické tovární zákonodárství dovedl „Règlement organique“ usnadnit své vlastní obcházení. Když udělal z 12 dnů 54, stanoví nominální denní úkol pro každý z 54 dnů roboty tak, že se musí opět dosazovat z následujících dnů. Na př. za jeden den se má vyplít výměra, k jejímuž vypletí, zejména na kukuřičných lánech, je zapotřebí dvakrát tolik času. Zákonem stanovený denní úkol pro některé zemědělské práce se dá vykládat tak, že den začíná v květnu a končí v říjnu. Pro Moldavsko jsou předpisy ještě tvrdší. „Dvanáct dnů roboty podle Règlement organique,“ zvolal ve vítězném opojení jeden bojar, „činí 365 dní za rok!“[45]
Byl-li „Règlement organique“ podunajských knížetství positivním výrazem nenasytné chtivosti nadpráce, kterou každý paragraf uzákoňuje, jsou anglické Factory Acts [tovární zákony] negativními výrazy téže nenasytné chtivosti. Tyto zákony krotí úsilí kapitálu po bezmezném vyssávání pracovní síly tím, že pracovní den je nuceně omezován z moci státu, a to státu, v němž vládnou kapitalista a landlord. Nehledě na rostoucí dělnické hnutí, den ze dne hrozivější, bylo omezování tovární práce diktováno touž nutností, která si vynutila polévání anglických polí guanem. Táž slepá dravost, která v jednom případě vymrskávala půdu, podrývala v druhém případě životní sílu národa u samého kořene. Periodicky se opakující epidemie tu mluvily stejně zřetelně jako snížení vojenské míry v Německu a ve Francii.[46]
Factory Act [tovární zákon] z roku 1850, který nyní (1867) platí, stanoví průměrný den v týdnu na 10 hodin, totiž prvních 5 dnů v týdnu 12 hodin, od 6 hodin ráno do 6 hodin večer — z čehož však podle zákona odpadá ½ hodiny na snídani a hodina na oběd, takže zbývá 10½ pracovní hodiny — a 8 hodin v sobotu, od 6 hodin ráno do 2 hodin odpoledne, z čehož odpadá ½ hodiny na snídani. Zbývá 60 pracovních hodin, po 10½ prvních pět dní v týdnu, 7½ poslední den v týdnu.[47] Jsou ustanoveni zvláštní kontroloři, dozírající na plnění zákona, tovární inspektoři, podléhající přímo ministerstvu vnitra, jejichž zprávy jsou každého půl roku uveřejňovány parlamentem. Podávají tedy průběžné a oficiální statistické údaje o kapitalistické nenasytné chtivosti nadpráce.
Poslechněme si na okamžik tovární inspektory.[48]
„Továrník, uchylující se k podvodu, začíná práci čtvrt hodiny — někdy víc, někdy méně — před 6. hodinou ranní a končí ji čtvrt hodiny — někdy víc, někdy méně — po 6. hodině večerní. Ubírá pět minut na začátku a na konci půlhodiny vyhrazené na snídani a uštípne 10 minut na začátku a na konci hodiny vyhrazené na oběd. V sobotu končí u něho práce čtvrt hodiny — někdy více, někdy méně — po 2. hodině odpolední.
Tak získává:
před 6. hod. ranní 15 minut po 6. hod. večerní 15 " při snídani 10 " při obědě 20 " ¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯ 60 minut Úhrnem za 5 dní 300 minut V sobotu před 6. hod. ranní 15 minut při snídani 10 " po 2. hod. odpol. 15 " Celkový zisk za týden 340 minut. Čili 5 hodin 40 minut týdně, což násobeno 50 pracovními týdny, po odečtení 2 týdnů na svátky nebo na příležitostné přerušení práce, dává 27 pracovních dnů.“[49]
„Je-li pracovní den prodloužen denně o 5 minut nad normální délku, činí to 2½ pracovního dne za rok.“[50] „Další hodina denně, která se získá tím, že se urve kousek času hned tu, hned zase tam, dělá z 12 měsíců za rok 13.“[51]
Krise, za nichž je výroba přerušována a pracuje se jen „neplnou dobu“, jen několik dnů v týdnu, nemění ovšem nic na úsilí o prodlužování pracovního dne. Čím méně obchodů se dělá, tím větší musí být zisk z každého obchodu. Čím méně času se může pracovat, tím větší má být nadbytečná pracovní doba. Tovární inspektoři sdělují o období krise z let 1857—1858 toto:
„Může to vypadat, jako nedůslednost, že je možná nadměrná práce v době, kdy obchody jdou tak špatně, ale právě špatný stav obchodu podněcuje bezohledné lidi k přehánění; tak si zajišťují mimořádný zisk…“ „V téže době,“ praví Leonhard Horner, „kdy 122 továren v mém obvodu bylo úplně zrušeno, 143 stojí a všechny ostatní pracují jen neplnou dobu, dochází dál k překračování pracovní doby stanovené zákonem.“[52] Pan Howell praví: „Ačkoli se pro špatný stav obchodu ve většině továren pracuje jen polovinu doby, dostávám stále stejný počet stížností, že je dělníkům denně uštipována (snatched) půlhodina nebo ¾ hodiny omezováním doby, stanovené zákonem na oběd a odpočinek.“[53]
Týž jev se opakuje v menším měřítku za hrozné bavlnové kalamity z let 1861—1865.[54]
„Přistihneme-li dělníky při práci v době oběda nebo v jinou protizákonnou dobu, tvrdí se nám někdy na omluvu, že dělníci vůbec nechtějí odejít z továrny, takže je třeba je nutit, aby přerušili práci (čištění strojů atd.), zejména v sobotu odpoledne. Ale zůstávají-li ‚ruce‘ po zastavení strojů v továrně, děje se tak jen proto, že jim mezi 6. hodinou ranní a 6. hodinou večerní, v pracovních hodinách stanovených zákonem, nebyl vymezen čas na provedení těchto prací.“[55]
Mimořádný zisk, jehož lze dosáhnout nadměrnou prací přes čas stanovený zákonem, je patrně pro mnohé továrníky příliš velkým pokušením, než aby mu mohli odolat. Počítají s tím, že nebudou dopadeni, a vypočítávají si, že i když budou odhaleni, při nízkých pokutách a nepatrných soudních výlohách mají stále ještě zaručen zisk.[56] „Kde se získává další čas hromaděním drobných krádeží („a multiplication of small thefts“) v průběhu dne, narážejí inspektoři na téměř nepřekonatelné obtíže, chtějí-li získat důkazy o porušování zákona.“[57] Tyto „drobné krádeže“, jichž se dopouští kapitál na čase dělníků určeném na jídlo a odpočinek, nazývají tovární inspektoři také „petty pilferings of minutes“, štípáním minut[58], „snatching a few minutes“, utrháváním minut[59], nebo jak to odborně nazývají dělníci, „nibbling and cribbling at meal times“ uhryzávání a uškrabování doby na jídlo.[60]
Vidíme, že v tomto ovzduší není tvoření nadhodnoty nadprací žádným tajemstvím. „Kdybyste mi dovolili,“ řekl mi jeden velmi úctyhodný továrník, „nechat pracovat denně jen 10 minut přes čas, dali byste mi do kapsy ročně 1000 liber št.“[61] „Atomy času jsou prvky zisku.“[62]
Po této stránce není nic charakterističtějšího než označení dělníků, kteří pracují plný čas, jako „full times“ [plnočasy], a dětí pod 13 let, které smějí pracovat jen 6 hodin, jako „half times“ [poločasy].[63] Dělník tu není nic jiného než zosobněná pracovní doba. Všechny individuální rozdíly se omezují na rozdíl mezi „plnočasy“ a „poločasy“.
3. ANGLICKÁ PRŮMYSLOVÁ ODVĚTVI BEZ ZÁKONNÉ HRANICE VYKOŘISŤOVÁNÍ
Úsilí o prodlužování pracovního dne, vlkodlačí chtivost nadpráce, jsme dosud pozorovali v oblasti, kde nezměrné zlořády, které, jak praví jeden anglický buržoasní ekonom, nebyly překonány ani ukrutnostmi Španělů vůči americkým rudochům[64], vyvolaly nakonec nutnost přivázat kapitál na řetěz zákonné úpravy. Všimněme si nyní několika výrobních odvětví, kde vyssávání pracovní síly buď ještě dnes není ničím spoutáno, anebo ještě včera nebylo.
„Pan Broughton, smírčí soudce hrabství, prohlásil jako předseda schůze, konané v městském sále v Nottinghamu 14. ledna 1860, že mezi tou částí městského obyvatelstva, která se zabývá výrobou krajek, panuje taková bída a strádání, jaké jsou naprosto neznámé ostatnímu civilisovanému světu… Ve 2, 3, 4 hodiny ráno vytáhnou devítileté až desítileté děti ze špinavých lůžek a nutí je pracovat za holé živobytí do 10, 11, 12 hodin v noci, takže jim údy přestávají sloužit, tělo chřadne, obličej dostává tupý výraz a všechno, co je na nich lidské, upadá v němou ztrnulost, na kterou je hrůza se podívat. Nedivíme se tomu, že pan Mallet a jiní továrníci vystoupili s protestem proti jakékoli diskusi… Systém, jaký popsal Rev. Montagu Valpy, je systém bezmezného otroctví, otroctví po stránce sociální, tělesné, mravní a duševní… Co si máme myslit o městě, které svolává veřejnou schůzi, aby se usneslo na petici, že pracovní doba mužů má být omezena na 18 hodin denně!… Řečníme rozhořčeně proti virginským a karolinským plantážníkům. Ale je jejich obchod s černochy se všemi hrůzami karabáče a čachrování s lidským masem hnusnější než toto pozvolné vraždění lidí, které se denodenně provádí, aby byly ve prospěch kapitalistů zhotovovány závoje a límce?“[65]
Hrnčířství (pottery) ve Staffordshiru bylo za posledních 22 let třikrát předmětem parlamentního vyšetřování. Výsledky tohoto vyšetřování jsou uloženy ve zprávě pana Scrivena předložené roku 1841 „Children's Employment Commissioners“ [členům komise pro vyšetření práce dětí], ve zprávě dr. Greenhowa z roku 1860, uveřejněné na rozkaz lékařského úředníka Privy Council [Tajné rady] (Public Health, 3rd Report, I, 102—113) a konečně ve zprávě pana Longe z roku 1863, ve „First Report of the Children's Employment Commission“ ze dne 13. června 1863. Pro můj úkol postačí, vyberu-li ze zpráv z roku 1860 a 1863 několik svědeckých výpovědí vykořisťovaných dětí. Podle postavení dětí je možno si udělat úsudek o postavení dospělých, zejména dívek a žen, a to v průmyslovém odvětví, vedle něhož vypadá práce v přádelně bavlny a pod. jako velmi příjemné a zdravé zaměstnání.[66]
William Wood, devítiletý, začal pracovat, když mu „bylo 7 let 10 měsíců“. Od počátku „ran moulds“ (odnášel hotové výrobky ve formách do sušárny a odtud nosil zpět prázdné formy). Přichází každý den v týdnu v 6 hodin ráno a končí asi v 9 hodin večer. „Pracuji celý týden až do 9 hodin večer. Tak to bylo na př. po posledních 7 až 8 týdnů.“ Tedy patnáctihodinová pracovní doba pro sedmileté dítě! J. Murray, dvanáctiletý chlapec, vypovídá: „I run moulds and turn jigger“ [odnáším formy a točím kruhem]. „Přicházím v 6 hodin, někdy ve 4 hodiny ráno. Na dnešek jsem pracoval celou noc až do 6 hodin ráno. Od včerejška jsem nebyl v posteli. V noci na dnešek pracovalo se mnou 8 nebo 9 chlapců. Dnes ráno přišli zase všichni až na jednoho. Dostávám 3 šilinky 6 pencí týdně. Nedostanu přidáno, i když pracuji celou noc. Tento týden jsem pracoval dvakrát celou noc.“ Fernyhough, desítilety chlapec: „Nemám vždycky celou hodinu na oběd, často jen půl hodiny, tak vždycky ve čtvrtek, v pátek a v sobotu.“[67]
Dr. Greenhow prohlašuje, že lidský život v hrnčířských obvodech Stoke-upon-Trent a Wolstantonu je neobyčejně krátký. Ačkoli je v obvodu Stoke zaměstnáno v hrnčírnách jen 36,6% a ve Wolstantonu jen 30,4% mužského obyvatelstva nad 20 let, připadá mezi muži tohoto věku v prvním obvodu více než polovina, v druhém asi 2/5 úmrtí na plicní choroby na hrnčíře. Dr. Boothoyd, praktický lékař v Hanley, vypovídá: „Každá další generace hrnčířů je zakrslejší i a slabší než předcházející generace.“ Rovněž jiný lékař, pan MacBean, praví: „Od té doby, co jsem před 25 lety začal svou praxi mezi hrnčíři, projevila se nápadná degenerace této třídy v postupném klesání výšky a váhy.“ Tyto výpovědi jsou vzaty ze zprávy dr. Greenhowa z roku 1860.[68]
Ze zprávy členů komise z roku 1863 uvádím: Dr. J. T. Arledge, vrchní lékař nemocnice v severním Staffordshiru, praví: „Jakožto třída představují hrnčíři, muži i ženy… obyvatelstvo degenerované tělesně i mravně. Jsou zpravidla zakrslí, špatně rostlí a často mají pokřivený hrudní koš. Předčasně stárnou a brzy umírají; jsou flegmatičtí a nedokrevní a slabost jejich konstituce se projevuje úpornými záchvaty dyspepsie, poruchami v činnosti jater a ledvin a reumatismem. Ale hlavně podléhají plicním chorobám: zánětu plic, souchotinám, bronchitidě a záduše. Vyskytuje se u nich zvláštní forma záduchy, známá pod jménem hrnčířské záduchy nebo hrnčířských souchotin. Skrofulosa, zachvacující mandle, kosti a jiné části těla, je nemoc, kterou trpí víc než dvě třetiny hrnčířů. Že degenerace obyvatelstva tohoto obvodu není ještě větší, na tom má zásluhu výhradně ta okolnost, že se dělnictvo rekrutuje z okolních venkovských obvodů a že se uzavírají sňatky se zdravějším obyvatelstvem.“ Pan Charles Pearson, nedávno ještě lékař téže nemocnice, píše v jednom dopisu komisaři Longeovi mimo jiné toto: „Mohu mluvit jen na základě vlastního pozorování, nikoli podle statistik, ale mohu vás ujistit, že ve mně vždy znovu a znovu vzkypělo rozhořčení při pohledu na tyto nebohé děti, jejichž zdraví se obětuje na oltář chamtivosti jejich rodičů a zaměstnavatelů.“ Vypočítává příčiny hrnčířských nemocí a jako hlavní z nich uvádí „long hours“ [dlouhou pracovní dobu]. Zpráva komise vyslovuje naději, že „manufaktura, která zaujímá tak význačné postavení v očích světa, nestrpí na sobě poskvrnu, že její vynikající úspěchy jsou doprovázeny tělesnou degenerací, tak rozmanitými tělesnými útrapami a předčasným umíráním dělníků, jejichž prací a dovedností bylo dosaženo tak velkých výsledků.[69] To, co tu bylo řečeno o hrnčířství v Anglii, platí i o hrnčířství ve Skotsku.[70]
Manufaktura zápalek se datuje od roku 1833, od vynálezu, podle něhož se fosfor nanáší přímo na sirku. Od roku 1845 se tato výroba začala v Anglii rychle rozvíjet a z hustě obydlených částí Londýna se rozšířila zejména do Manchestru, Birminghamu, Liverpoolu, Bristolu, Norwiche, Newcastlu, Glasgowa a s ní i ztrnutí úst, které jeden vídeňský lékař již roku 1845 objevil jako zvláštní nemoc sirkařů. Polovina dělníků jsou děti mladší 13 let a mladiství pod 18 let. Tato manufaktura je tak pověstná škodlivým vlivem na zdraví a hnusnými podmínkami, že jen nejubožejší část dělnické třídy, polovyhladovělé vdovy atd., k ní propůjčuje děti, „otrhané, polomrtvé hladem, úplně zubožené a zanedbané“.[71] Ze svědků, které vyslýchal člen komise Withe (1863), bylo 270 mladších 18 let, 40 mladších 10 let, 10 ve věku jen 8 let a 5 jen 6letých. Pracovní den kolísá mezi 12 až 14 a 15 hodinami, pracuje se v noci, nepravidelně se obědvá, většinou v dílnách zamořených fosforem. Dante by zjistil, že v tomto odvětví manufaktury byly překonány nejhrůznější obrazy pekla, které se zrodily v jeho fantasii.
V továrně na čalouny se hrubší druhy tisknou strojem, jemnější ručně (block printing). Nejživější provoz tu připadá na dobu mezi počátkem října a koncem dubna. Během tohoto období trvá tu práce často, a to skoro bez přestávky, od 6 hodin ráno do 10 hodin večer a dlouho do noci.
J. Leach vypovídá: „Minulou zimu (1862) odpadlo z 19 dívek 6 pro nemoci z přepracování. Aby neusnuly, musím na ně ustavičně křičet.“ W. Duffy: „Děti často nemohly únavou udržet oči otevřené; ovšem i nám se velmi často klíží oči únavou.“ J. Lightbourne: „Je mi 13 let... Minulou zimu jsme pracovali až do 9 hodin večer a předešlou zimu do 10 hodin. Minulou zimu jsem skoro každý večer plakal bolestí, protože jsem měl boláky na nohou.“ G. Apsden: „Když mému klukovi bylo 7 let, nosíval jsem ho ve sněhu na zádech do práce a z práce; pracovával 16 hodin!… Často jsem si klekl a krmil jsem ho, zatím co stál u stroje, protože nesměl ani od stroje odběhnout, ani jej zastavit.“ Smith, společník a vedoucí jedné manchesterské továrny: „My (míní „ruce“, které pracují pro „nás“) pracujeme bez přestávek na jídlo, takže 10½ hodinový pracovní den končí vlastně v půl páté odpoledne, a všechna další práce je práce přes čas.[72] (Zajímalo by nás, zda pan Smith také po 10½ hodiny vůbec nejí?) My (týž Smith) končíme zřídka před 6. hodinou večer (míní: přestáváme spotřebovávat „naše“ živé stroje, představující pracovní sílu), takže my (iterum Crispinus [týž Kryšpín]) ve skutečnosti po celý rok pracujeme přes čas… Děti a dospělí (152 dětí a mladistvé osoby pod 18 let a 140 dospělých) pracovali stejně po posledních 18 měsíců průměrně nejméně 7 dní a 5 hodin týdně čili 781/2 ; hodiny týdně. Za 6 týdnů před 2. květnem tohoto roku (1863) byl průměr vyšší než 8 dní, čili 84 hodin týdně!“ A přesto týž pan Smith, který si tak libuje v plurálu majestatis [tak rád říká o sobě, jako veličenstvo, „my“], dodává s úsměvem: „Strojní práce je lehká.“ A továrníci, kteří používají ručního tisku, říkají: „Ruční práce je zdravější než strojní práce.“ Vcelku se páni továrníci rozhořčeně vyslovují proti návrhu, „aby se stroje zastavovaly alespoň v době jídla“. „Zákon, praví pan Otley, ředitel továrny na čalouny v Borough (v Londýně), „který by nám povolil pracovní den od 6 hodin ráno do 9 hodin večer, by nám (!) velmi vyhovoval, ale pracovní den podle továrního zákona od 6 hodin ráno do 6 hodin večer nám (!) nevyhovuje… U nás zastavujeme stroje za oběda (jaká velkomyslnost!). Toto zastavení nezpůsobuje ztrátu papíru a barvy, která by stála za zmínku.“ „Ale,“ dodává soucitně, „chápu, že ztráta s tím spojená není vítána.“ Zpráva komise naivně míní, že strach některých „vedoucích firem“, že ztratí čas, tj. čas, v němž si přivlastňují cizí práci, a že tím „ztratí zisk“, není ještě dostatečným důvodem k tomu, aby děti mladší 13 let a mladistvé osoby pod 18 let „ztrácely jídlo“ po 12—16 hodin nebo aby se jim potrava dodávala tak, jako se dodávají pomocné látky pracovním prostředkům: parnímu stroji uhlí a voda, vlně mýdlo, kolům olej atd., tj. během výrobního procesu samého.[73]
V žádném průmyslovém odvětví v Anglii (necháváme tu stranou strojní výrobu chleba, která si teprve začíná razit cestu) se nedochoval tak starodávný, dokonce — jak je možno se dočíst u básníků z dob římského císařství — předkřesťanský způsob výroby jako v pekařství. Ale kapitál, jak již bylo poznamenáno, je z počátku lhostejný k technickému charakteru pracovního procesu, jehož se zmocňuje. Bere jej zprvu tak, jak jej nachází.
Neuvěřitelné falšování chleba, zejména v Londýně, bylo po prvé odhaleno výborem dolní sněmovny pro vyšetření „falšování potravin“ (1855—1856) a spisem dr. Hassalla: „Adulterations detected“.[74] Tato odhalení vyvolala zákon ze dne 6. srpna 1860 „for preventing the adulteration of articles of food and drink“ [aby se zabránilo falšování potravin a nápojů]; tento zákon je neúčinný, protože ovšem zachovává co největší delikátnost vůči každému vyznavači svobodného obchodu, který si usmyslí, že kupováním a prodejem falšovaného zboží „to turn an honest penny“ [bude poctivě vydělávat].[75] Sám výbor vyslovil dosti naivní formou své přesvědčení, že svobodný obchod znamená v podstatě obchod se zfalšovanými nebo, jak tornu Angličané vtipně říkají „sofistikovanými produkty“. Opravdu tento druh „sofistiky“ dovede lépe než Protagoras udělat z bílého černé a z černého bílé a lépe než eleaté, demonstrovat ad oculos [názorně] pouhé zdání všeho reálného.[76]
V každém případě obrátil výbor pozornost obecenstva na jeho „chléb vezdejší“ a tím i na pekařství. Zároveň se na veřejných schůzích a v peticích parlamentu ozvaly stížnosti londýnských pekařských tovaryšů na nadměrnou práci atd. Tyto stížnosti zněly tak naléhavě, že pan H. S. Tremenheere, také člen častěji již zmíněné komise z roku 1863, byl ustanoven královským vyšetřujícím komisařem. Jeho zpráva[77] se svědeckými výpověďmi vzrušila veřejnost, ne snad její srdce, ale její žaludek. Angličan, který je sčetlý v bibli, sice věděl, že člověk, není-li z milosti boží kapitalistou nebo landlordem nebo sinekuristou, musí v potu tváře pojídat svůj chléb, ale nevěděl, že ve svém chlebu musí denně pojídat určité množství lidského potu, smíšeného s hnisem z boláků, pavučinami, mrtvolami švábů a shnilým německým droždím, nemluvě o kamenci, písku a jiných neméně příjemných nerostných přísadách. Bez jakéhokoli ohledu na jeho svatost „svobodný obchod“ bylo proto pekařství, až dosud „svobodné“, dáno pod dozor státních inspektorů (na konci parlamentního zasedání roku 1863) a týmž parlamentním aktem zakázána práce pekařských tovaryšů mladších 18 let od 9 hodin večer do 5 hodin ráno. Tato doložka mluví za celé svazky o nadměrné práci v tomto výrobním odvětví, které působí tak patriarchálním dojmem.
„Práce londýnského pekařského tovaryše začíná zpravidla v 11 hodin v noci. V tuto dobu zadělává těsto; to je velmi namáhavá procedura, která trvá ½ až ¾ hodiny, podle množství a jakosti pečiva. Potom si lehne na desku, na níž se mísí těsto a která je zároveň poklopem na díži, v níž se těsto zadělává, a spí asi dvě hodiny s jedním moučným pytlem pod hlavou a přikryt druhým. Pak začne rychlá a nepřetržitá práce, která trvá 5 hodin: těsto se musí vyválet, zvážit, zformovat, sázet do pece, vybírat z pece atd. Teplota v pekárně se pohybuje mezi 75 až 90° [Fahrenheita, čili 24 až 32° celsia] a v malých pekárnách je spíš vyšší než nižší. Když jsou chleby, housky atd. hotové, začíná roznášení chleba a značná část dělníků, když skončí popsanou těžkou noční práci, roznáší po celý den chléb v koších nebo jej rozváží na vozících dům od domu a mezi tím ještě často dělá různé práce v pekárně. Podle toho, jaká je roční doba a jak velký je závod, končí práce mezi 1. a 6. hodinou odpolední, kdežto jiná část dělníků je zaměstnána v pekárně až do pozdního večera.“[78] „Za londýnské sezóny začínají tovaryši v pekárnách, kde se dělá chléb ‚za plnou cenu‘, ve Westendu pracovat pravidelně v 11 hodin v noci a pečou chléb až do 8 hodin ráno s jednou nebo dvěma velmi krátkými přestávkami. Potom roznášejí chléb až 4, 5, 6, ba i 7 hodin nebo někdy pečou v pekárně suchary. Po práci spí 6 hodin, často jen 5 hodin nebo 4 hodiny. V pátek začíná práce vždycky dříve, na př. v 10 hodin večer, a trvá nepřetržitě, ať již je to příprava chleba nebo jeho roznáška, až do soboty do 8 hodin večer, ale většinou do neděle do 4 nebo 5 hodin ráno. Také v prvotřídních pekárnách, které prodávají chléb ‚za plnou cenu‘, musí se v neděli po 4 až 5 hodin dělat přípravná práce pro následující den... Pekařští tovaryši, pracující u ‚underselling masters‘ [kteří prodávají chléb pod plnou cenou], a těch je, jak bylo poznamenáno dříve, více než ¾ londýnských pekařů, mají ještě delší pracovní dobu; ale pracují skoro výhradně jen v pekárně, protože jejich mistři, s výjimkou dodávek do malých krámků, prodávají jen ve svém vlastním pekařství. Ke konci týdne… tj. ve čtvrtek, začíná tu práce v 10 hodin večer a trvá s nepatrnou přestávkou až do pozdního večera v sobotu.“[79]
Pokud jde o „underselling masters“, tu i buržoasní stanovisko uznává, že „neplacená práce dělníků (the unpaid labour of the men) tvoří základ jejich konkurence“.[80] A „full priced baker“ [pekař prodávající chléb za plnou cenu] udává své konkurenty „prodávající pod cenou“ vyšetřující komisi jako zloděje cizí práce a falšovatele. „Udržují se jen podváděním obecenstva a tím, že vytloukají ze svých dělníků 18 hodin práce a platí mzdu jen za 12 hodin.“[81]
Falšování chleba a vytvoření kategorie pekařů, kteří prodávají chléb pod plnou cenou, oba tyto jevy se v Anglii vyvíjejí od počátku XVIII. století, tj. od doby, kdy se rozložil cechovní charakter řemesla a za zády nominálního pekařského mistra se objevil kapitalista v osobě mlynáře nebo obchodníka s moukou.[82] Tím byl položen základ ke kapitalistické výrobě, k bezmeznému prodlužování pracovní doby a noční práci, ačkoli noční práce se i v Londýně značně rozšířila teprve po roce 1824.[83]
Po všem, co bylo uvedeno, je pochopitelné, proč zpráva komise počítá pekařské tovaryše ke kategorii dělníků krátkého života; i když šťastně uniknou strašné dětské úmrtnosti, která je normálním zjevem u všech kategorií dělnické třídy, zřídka dosáhnou věku 42 let. Nicméně je pekařské řemeslo stále přeplněno kandidáty. Zdrojem, odkud se čerpají tyto „pracovní síly“ pro Londýn, je Skotsko, západní zemědělské obvody Anglie a Německo.
V letech 1858—1860 organisovali pekařští tovaryši v Irsku z vlastních prostředků velké schůze k agitaci proti noční a nedělní práci. Veřejnost, na př. na květnové schůzi v Dublině roku 1860, se s čistě irskou vřelostí postavila na jejich stranu. Výsledkem tohoto hnutí bylo skutečně prosazení výhradně denní práce ve Wexfordu, Kilkenny, Clonmelu, Waterfordu atd. „V Limericku, kde utrpení námezdních dělníků, jak známo, přesahuje všechnu míru, ztroskotalo toto hnutí o odpor pekařských mistrů, zejména pekařů-mlynářů. Příklad Limericku měl za následek neúspěch v Ennisu a Tipperary. V Corku, kde se veřejné rozhořčení projevilo nejživěji, rozbili mistři hnutí tím, že použili své moci a vyhodili dělníky z práce. V Dublině kladli mistři nejhouževnatější odpor a pronásledováním těch tovaryšů, kteří stáli v čele agitace, přinutili ostatní dělnictvo k tomu, že povolilo a přistoupilo na noční a nedělní práci.“[84] Komise anglické vlády, která je v Irsku ozbrojena až po zuby, se obrací s úpěnlivými připomínkami na neúprosné pekařské mistry dublinské, limerické, corské atd. „Výbor soudí, že pracovní doba je omezena přirozenými zákony, které nelze beztrestně přestupovat. Jestliže mistři vyhrožují dělníkům, že je vyženou, a nutí je tak, aby jednali proti svému náboženskému přesvědčení, aby neposlouchali zákonů země a nedbali veřejného mínění“ (toto všechno se týká nedělní práce), „zasévají tím sémě nepřátelství mezi kapitálem a prací a dávají příklad nebezpečný pro náboženství, mravnost a veřejný pořádek… Výbor soudí, že prodlužování pracovního dne přes 12 hodin je usurpátorským zasahováním do rodinného a soukromého života dělníka a vede ke zhoubným morálním důsledkům; je to zasahování do rodinného života člověka a do rodinných povinností, které plní jako syn, bratr, manžel a otec. Práce přes 12 hodin nepochybně podkopává dělníkovo zdraví, vede k předčasnému stárnutí a brzké smrti a tedy k neštěstí dělnických rodin, které jsou připraveny („are deprived“) o péči a podporu hlavy rodiny právě v době, kdy je nejvíc potřebují.“[85]
Právě jsme se podívali na Irsko. Na druhé straně průlivu, ve Skotsku, si stěžuje zemědělský dělník, muž od pluhu, na svou 13 — l4hodinovou práci, v nejdrsnějším podnebí, při čtyřhodinové práci navíc v neděli (v této zemi světitelů sabatu!)[86] v téže době stojí před londýnskou Grand Jury [porotou] tři železniční dělníci: průvodčí osobních vlaků, strojvedoucí a zřízenec u návěští. Velké železniční neštěstí dopravilo stovky cestujících na onen svět. Příčinou neštěstí byla nedbalost železničních dělníků. Vypovídají před porotou souhlasně, že před 10—12 lety trvala jejich práce jen 8 hodin denně. Za posledních 5—6 let byla vyšroubována na 14, 18 a 20 hodin a při zvlášť velkém návalu cestujících, na př. když vrcholí sezóna výletů, trvá často nepřetržitě 40—50 hodin. A oni, železniční dělníci, jsou jen obyčejní lidé, a ne kyklopové. V určitém okamžiku jejich pracovní síla vypovídá službu. Upadají do jakési ztrnulosti, jejich mozek přestává pracovat a oči vidět. Nanejvýš „respectable British Juryman“ [ctihodný britský porotce] odpovídá na tyto výpovědi rozsudkem, kterým je pro manslaughter [zabití] posílá před další soud, a v dodatku smířlivě vyslovuje zbožné přání, aby páni železniční magnáti v budoucnu projevili větší štědrost při nákupu nutného počtu „pracovních sil“ a větší „zdrženlivost“ nebo „odříkavost“ nebo „šetrnost“ při vyssávání koupené pracovní síly. [87]
Z pestrého zástupu dělníků všech povolání, nejrůznějšího věku a obou pohlaví, kteří nás pronásledují úporněji než duše zabitých Odyssea a na nichž je i bez Modrých knih, které drží pod paží, na první pohled vidět nadměrnou práci, vyjmeme ještě dvě postavy, jejichž nápadný kontrast nejlépe dokazuje, že před kapitálem jsou si všichni lidé rovni — modistku a kováře.
V posledním týdnu června roku 1863 přinesly všechny londýnské noviny poznámku se „sensačním“ nadpisem „Death from simple overwork“ (Smrt z pouhého přepracování). Šlo o smrt dvacetileté modistky Mary Anne Walkleyové, zaměstnané ve velmi ctihodné dvorní módní dílně, kterou exploatovala dáma se sympatickým jménem Elise. Byla tu znovu objevena stará, často omílaná historie[88], že tato děvčata pracují průměrně 16 ½ hodiny denně, v sezóně však často nepřetržitě 30 hodin, zatím co jejich umdlévající „pracovní síla“ je občas povzbuzována doušky sherry, portského vína a kávy. Sezóna byla právě v plném proudu. Měly být narychlo vykouzleny nádherné šaty urozených ladies pro ples na počest čerstvě importované princezny z Walesu. Mary Anne Walkleyová pracovala nepřetržitě 26½ hodiny spolu s 60 jinými děvčaty, po 30 v jedné místnosti, poskytující sotva ⅓ nezbytného krychlového objemu vzduchu ; v noci spaly po dvou na jedné posteli v jedné z těch dusných děr, na něž je ložnice rozdělena prkennými přepážkami.[89] A to byla jedna z lepších londýnských módních dílen. Mary Anne Walkleyová v pátek onemocněla a v neděli zemřela, aniž k velkému údivu paní Elisy alespoň předtím dodělala poslední plesové šaty. Lékař pan Keys, který byl zavolán příliš pozdě k lůžku umírající, prohlásil suše před „Coroner‘s Jury“ [soud pro ohledávání mrtvol]: „Mary Anne Walkleyová zemřela následkem nadměrně dlouhé práce v přeplněné dílně a následkem toho, že spávala v příliš těsné, špatně větrané ložnici.“ Ale naproti tomu „Coroner‘s Jury“, aby dal lékaři lekci dobrého chování, prohlásil : „Zesnulá zemřela mrtvicí, ale jsou prý důvodné obavy, že její smrt mohla být urychlena přepracováním v přeplněné dílně atd.“ Naši „bílí otroci“, volal „Morning Star“, orgán pánů freetraderů Cobdena a Brighta, „naši bílí otroci se dřou do úpadu, hynou a umírají bez hluku a slávy“.[90]
„Dřít do úpadu, to je na denním pořádku nejen v módních dílnách, nýbrž na tisíci místech, lépe řečeno všude, kde jdou obchody dobře… Vezměme na příklad kováře. Máme-li věřit básníkům, není na světě statnějšího, veselejšího muže nad kováře. Vstává za svítání a již před východem slunce buší, až jiskry prší, jí, pije a spí jako nikdo jiný. Uvážíme-li jen fysické podmínky, je při mírné práci postavení kováře skutečně jedno z nejpříjemnějších. Ale pojďme za ním do města a pohleďme na břemeno práce, které je navaleno na jeho silná bedra — podívejme se, jaké místo zaujímá ve statistikách úmrtnosti naší země. V Marylebone (v jedné z největších londýnských čtvrtí) umírá 31 kovářů z 1000 ročně, čili o 11 více, než činí průměrná úmrtnost dospělých mužů v Anglii. Zaměstnání, jež je skoro instinktivním uměním člověka, samo o sobě bez hany, se stává při nadměrné práci pro člověka zhoubným. Může tolikrát denně uhodit perlíkem, udělat tolik a tolik kroků, tolikrát nadechnout, vykonat tolik a tolik práce, a bude žít průměrně, řekněme, 50 let. Je nucen tolikrát víc uhodit, o tolik víc kroků udělat, o tolik víckrát nadechnout, a to všechno dohromady zvýší výdaje jeho životních sil o čtvrtinu. Kovář se o to pokusí, a výsledek je, že za určitou dobu udělá skutečně o čtvrtinu víc práce a umírá ve věku 37 let místo 50 let.“[91]
4. DENNÍ A NOČNÍ PRÁCE. SYSTÉM SMĚN
Konstantní kapitál, výrobní prostředky existují — s hlediska zhodnocovacího procesu — jen proto, aby vstřebávaly práci a s každou kapkou práce příslušné množství nadpráce. Pokud to nedělají, jejich neplodná existence znamená pro kapitalistu určitou ztrátu, neboť po dobu, kdy výrobní prostředky leží ladem, představují neužitečně zálohovaný kapitál; tato ztráta se stává positivní, jestliže si obnovení přerušené výroby vyžádá další náklady. Prodlužování pracovního dne za hranice přirozeného dne až do noci působí jen jako palliativ [hojivý prostředek], jen do jisté míry hasí upíří žízeň po živé krvi práce. Proto je imanentní snahou kapitalistické výroby přivlastňovat si práci po celých 24 hodin dne. Ale protože je fysicky nemožné vyssávat ve dne v noci tytéž pracovní síly, je k překonání fysických překážek zapotřebí střídat pracovní síly, požírané ve dne v noci; toto střídání připouští různé metody, na př. může být organisováno tak, že část dělnického personálu má jeden týden denní směnu, druhý týden noční směnu atd. Víme, že tento systém směn, toto střídavé hospodářství, převládalo v epoše, kdy byl anglický bavlnářský průmysl v plném květu mládí atd., a v přítomné době kvete mimo jiné v přádelnách bavlny v moskevské gubernii. Jako systém existuje tento 24hodinový výrobní proces ještě dnes v mnohých dosud „svobodných“ průmyslových odvětvích Velké Britannie, mimo jiné u vysokých pecí, v kovárnách, válcovnách a v jiných kovodělných manufakturách v Anglii, Walesu a Skotsku. Pracovní proces tu trvá 24 hodin nejen každý ze šesti všedních dnů, ale většinou zahrnuje i nedělních 24 hodin. Dělníky jsou muži i ženy, dospělí i děti obojího pohlaví. Věk dětí a mladistvých osob zahrnuje všechny stupně od 8 (v některých případech od 6) do 18 let.[92] V některých odvětvích pracují děvčata i a ženy v noci společně s mužským personálem.[93]
Nehledě na všeobecné škodlivé účinky noční práce,[94] poskytuje nepřetržitý, 24 hodiny trvající výrobní proces velmi vítanou příležitost k překračování hranic nominálního pracovního dne. Na př. v uvedených, velmi namáhavých průmyslových odvětvích činí oficiální pracovní den většinou 12 hodin nočních nebo denních. Ale prodlužování práce přes tuto hranici je v mnoha případech, abychom užili slov anglické oficiální zprávy, „opravdu hrozné“ („truly fearful“).[95] „Žádný lidský rozum“ — praví se ve zprávě — „si nemůže představit onu masu práce, kterou podle svědeckých výpovědí vykonávají chlapci ve věku 9—12 let, a nedospět k nevyhnutelnému závěru, že se takové zneužívání moci rodičů a zaměstnavatelů nesmí déle trpět.“[96]
„Již ta okolnost, že někde nutí chlapce pracovat střídavě ve dne a v noci, vede jak v dobách oživení obchodu, tak i za normálního chodu k hanebnému prodlužování pracovního dne. Toto prodlužování je v mnoha případech nejen příšerné, nýbrž přímo neuvěřitelné. Občas se stává, že některý z chlapců, kteří mají vystřídat první směnu, z té či oné příčiny nepřijde. Tu musí jeden nebo více přítomných chlapců, kteří svůj pracovní den již skončili, nahradit chybějícího chlapce. Tento systém je tak všeobecně známý, že ředitel jedné válcovny na mou otázku, jak vyplňují místa chlapců, kteří se nedostavili, odpověděl : ‚Vždyť to víte stejně dobře jako já,’ — a bez rozpaků přiznal tento fakt.“[97]
„V jedné válcovně, kde nominální pracovní den trvá od 6 hodin ráno do 5½ hodin večer, pracoval jeden hoch týden co týden po čtyři noci nejméně do 8½ hodin večer příštího dne… a to po 6 měsíců.“ „Jiný, devítiletý, pracoval někdy tři dvanáctihodinové směny po sobě a jako desítiletý dva dny a dvě noci po sobě.“ „Třetí chlapec, nyní desítiletý, pracoval od 6 hodin ráno do 12 hodin v noci po tři noci za sebou a po ostatní tři noci do 9 hodin večer.“ „Čtvrtý, nyní třináctiletý, pracoval po celý týden od 6 hodin večer až do druhého dne do 12 hodin v poledne, někdy tři směny za sebou, na př. od pondělka ráno do úterka večer.“ „Pátý, nyní dvanáctiletý, pracoval ve slévárně železa v Stavely od 6 hodin ráno do 12 hodin v noci po 14 dnů; není už schopen tak dále pracovat.“ George Allinsworth, devítiletý: „Přišel jsem sem minulý pátek. Příštího dne jsme měli začít ve 3 hodiny ráno. Zůstal jsem tu tedy celou noc. Bydlím 5 mil odtud. Spal jsem na zemi, dal jsem si koženou zástěru pod hlavu a přikryl jsem se krátkou kazajkou. Další dva dny jsem přicházel v 6 hodin ráno. Jó, pane! Tady je teploučko! Než jsem přišel sem, pracoval jsem celý rok u vysoké pece. Byl to hodně veliký závod na venkově. Začínali jsme také v sobotu ve 3 hodiny ráno, ale mohl jsem alespoň chodit spát domů, protože to bylo blízko. Ostatní dny jsem začínal v 6 hodin ráno a končil v 6 nebo 7 hodin večer“ atd.[98]
Poslyšme, jak se dívá sám kapitál na tento čtyřiadvacetihodinový systém. Zlořády tohoto systému, jeho zneužívání k „hroznému a neuvěřitelnému“ prodlužování pracovního dne, přechází ovšem mlčením. Mluví jen o systému v jeho „normální“ formě.
Pánové Naylor a Vickers, ocelářští továrníci, kteří zaměstnávají 600—700 dělníků, z nichž je jen 10% mladších 18 let, a z toho opět jen 20 hochů pracuje v noční směně, prohlašují toto : „Hoši netrpí nijak vedrem. Teplota je asi 86° - 90° [Fahrenheita ; 30° - 32° Celsia]... V kovárně a ve válcovně pracují ruce ve dne i v noci ve směnách, naproti tomu ve všech ostatních dílnách se dělá ve dne, od 6 hodin ráno do 6 hodin večer. V kovárně se pracuje od 12 do 12. Některé ruce pracují neustále v noci, aniž střídají denní a noční práci… Neshledáváme, že by denní a noční práce měla nějaký rozdílný vliv na zdraví (pánů Naylora a Vickerse ?)‚ a pravděpodobně spí lidé lépe, odpočívají-li vždy v tutéž dobu, než kdyby ji měnili… V noční směně pracuje asi dvacet hochů mladších 18 let… Bez noční práce hochů mladších 18 let bychom se nemohli dost dobře obejít (not well do). Naše námitka je — zvýšení výrobních nákladů. Obratné ruce a vedoucí oddělení lze těžko dostat, ale hochů dostaneme, kolik chceme… Ovšem vzhledem k poměrně malému počtu hochů, které zaměstnáváme, nemělo by omezení noční práce pro nás valný význam či závažnost.“[99]
Pan J. Ellis, od firmy pánů John Brown a Co., ocelářské a železářské závody, které zaměstnávají 3000 mužů a hochů — při čemž se část těžkých prací při zpracovávání oceli a železa provádí „v denních a nočních směnách“ — prohlašuje, že v těžkých podmínkách oceláren připadají na dva dospělé muže jeden nebo dva hoši. Jejich závod zaměstnává 500 hochů mladších 18 let, z nich asi ⅓ čili 170 mladších 13 let. O navrhované změně zákona soudí pan Ellis: „Nemyslím, že by bylo velmi zavrženíhodné (very objectionable), kdyby žádná osoba mladší 18 let nesměla být zaměstnávána déle než 12 hodin ze 24. Ale nemyslím, že lze uvést nějaké důkazy o tom, že se lze při noční práci obejít bez hochů starších 12 let. Přijali bychom spíše zákon, zakazující vůbec zaměstnávání dětí mladších 13 let nebo i mladších 15 let, než zákon, který by zakazoval noční práci hochů již u nás pracujících. Hoši, kteří pracují v denní směně, musí střídavě pracovat i v noční směně, protože dospělí dělníci nemohou ustavičně pracovat v noci; to by ničilo jejich zdraví. Myslíme však, že noční práce, střídá-li se ob týden, neškodí. (Pánové Naylor a Vickers, hájíce zájmy svého závodu, se naopak domnívali, že neškodí nepřetržitá práce noční, nýbrž že možná škodí právě noční práce, která se periodicky střídá.) Vidíme, že lidé, kteří konají střídavě noční a denní práci, jsou právě tak zdraví jako ti, kteří pracují jen ve dne… Máme námitky proti zákazu noční práce hochů mladších 18 let, protože by se tím zvýšily náklady, ale to je také jediný důvod. (Jak cynicky naivní!) Myslíme, že tento vzrůst nákladů by byl větší, než by podnik (the trade) mohl unést bez újmy na svých úspěších. (As the trade with due regard to etc. could fairly bear! Jak nabubřelá frazeologie!) Pracuje se zde málo a mohlo by se stát, že při takovéto úpravě by práce nedostačovala“ (t. j. Ellis, Brown a Co. by mohli přijít do fatální situace: musili by plně platit hodnotu pracovní síly).[100]
„Ocelářské a železářské závody ‚Cyklop‘ pánů Cammella a Co. jsou vedeny ve stejně velkém rozsahu jako závody zmíněného Johna Browna a Co. Provozní ředitel doručil vládnímu komisaři Whitovi svou svědeckou výpověď písemně, ale později uznal za vhodné skrýt rukopis, který mu byl vrácen k revisi. Ale pan White má velmi dobrou paměť. Vzpomíná si docela dobře, že pro tyto pány Cyklopy je zákaz noční práce dětí a mladistvých osob ‚nemožná věc ; bylo by to totéž, jako by jim závody zavřeli‘, a přece zaměstnává jejich závod o málo více než 6% hochů mladších 18 a jen 1% mladších 13 let!“[101]
Pan E. F. Sanderson, z firmy Sanderson Bros. a Co., ocelárny, válcovny a kovárny V Attercliffe, se vyslovuje k této otázce takto: „Zákaz noční práce hochů mladších 18 let by způsobil velké potíže; hlavní potíž by způsobil vzrůst nákladů, který by nezbytně nastal, kdyby byla dětská práce nahrazena prací mužů. Kolik by to dělalo, nemohu říci, ale pravděpodobně by vzrůst nákladů nebyl tak veliký, aby továrník mohl zvýšit cenu oceli, a tak by postihla ztráta jeho, protože dělníci (ti paličáci!) by se samozřejmě vzpírali ztrátu nést.“ Pan Sanderson neví, kolik platí dětem, ale „snad to dělá 4—5 šilinků na hlavu týdně. Práce hochů je taková, že na ni všeobecně („generally“, ovšem ne vždy „v jednotlivém případě“) síla hochů úplně stačí, a proto by z větší síly dospělých dělníků neplynula žádná výhoda, která by mohla vyvážit ztrátu, anebo by tomu tak bylo jen v řídkých případech, kdy se pracuje s velmi těžkým kovem. Dospělým dělníkům by se to také méně zamlouvalo, kdyby mezi sebou neměli hochy, protože muži jsou méně poslušní. Mimo to musí hoši začínat od mládí, aby se naučili řemeslu. Omezení práce hochů výhradně na denní práci by překáželo dosažení tohoto cíle.“ A proč? Proč by se hoši nemohli učit svému „řemeslu“ za dne? Vaše důvody? „Protože kdyby dospělí dělníci, kteří pracují střídavě jeden týden ve dne a druhý v noci, byli v době své noční práce odloučeni od hochů své směny, ztratili by tím polovinu výdělku, který z hochů mají. Rady, které hochům dávají, se totiž započítávají jako část mzdy těchto hochů, a to dospělým dělníkům umožňuje dostávat práci hochů levněji. Každý dospělý dělník by ztratil polovinu výdělku.“ Jinými slovy, páni Sandersonové by museli část mzdy dospělých dělníků platit z vlastní kapsy, místo aby ji platili noční prací hochů. Zisk pánů Sandersonů by při tom poněkud klesl, a to je ten sandersonský vážný důvod, proč se nemohou hoši učit svému řemeslu za dne.[102] Kromě toho by se tím všechna pravidelná noční práce uvalila na muže, kteří jsou nyní vystřídáváni hochy, a muži by to nevydrželi. Zkrátka, potíže by byly tak velké, že by pravděpodobně vedly k úplnému odstranění noční práce. „Co se týče vlastní výroby oceli,“ praví E. F. Sanderson, „neznamenalo by to ani nejmenší rozdíl, ale!… Ale páni Sandersonové mají ještě jiné starosti než výrobu oceli. Dělání oceli je pouhou záminkou k dělání zisku. Tavicí pece, válcovny atd., budovy, stroje, železo, uhlí atd. mají důležitější úkol než přeměňovat se v ocel. Jsou tu proto, aby vstřebávaly nadpráci a vstřebají jí ovšem víc za 24 hodin než za 12. Dávají ve skutečnosti podle božských a lidských zákonů Sandersonům právo na pracovní dobu určitého počtu rukou po plných 24 hodin dne; ztrácejí svůj charakter kapitálu a jsou proto pro Sandersony čistou ztrátou, jakmile je přerušena jejich funkce vstřebávání práce. „Ale pak by nastala ztráta, protože velmi nákladné stroje by polovinu času zahálely, a abychom vyrobili stejné množství výrobků, jaké jsme schopni vyrobit za nynějšího systému, museli bychom zdvojnásobit rozměry místností a množství strojů, což by zdvojnásobilo náklady.“ Ale proč si dělají právě tito Sandersonové nárok na výsadu oproti ostatním kapitalistům, kteří smějí pracovat jen za dne a jejichž budovy, stroje, suroviny tedy v noci „zahálejí“? „Je pravda,“ odpovídá E. F. Sanderson jménem všech Sandersonů, „je pravda, že tato ztráta ze zahálejících strojů postihuje všechny podniky, kde se pracuje jen za dne. Ale užívání tavicích pecí by v našem případě vedlo k mimořádným ztrátám. Kdybychom je udržovali v chodu, mrhali bychom palivem (kdežto nyní mrhají životy dělníků), a kdybychom je neudržovali v chodu, vznikala by ztráta času tím, že by se znovu musel rozdělávat oheň a získávat potřebný stupeň žáru (kdežto ztráta spánku dokonce osmiletých dětí znamená zisk na pracovní době pro sandersonský rod), a pece samy by trpěly střídáním teploty“ (kdežto přece tytéž pece nijak netrpí střídáním denní a noční práce).[103]
5. BOJ ZA NORMÁLNÍ PRACOVNÍ DEN.
ZÁKONY VYNUCUJÍCÍ PRODLUŽOVÁNÍ PRACOVNÍHO DNE OD POLOVINY XIV. STOLETÍ AŽ DO KONCE XVII. STOLETÍ„Co je pracovní den?“ Jak velká je doba, po kterou smí kapitál spotřebovávat pracovní sílu, jejíž denní hodnotu platí? Až kam může být pracovní den prodloužen přes pracovní dobu nutnou k reprodukci pracovní síly samé? Na tyto otázky, jak jsme viděli, odpovídá kapitál: pracovní den má denně plných 24 hodin po odečtení několika hodin odpočinku, bez nichž pracovní síla absolutně není s to obnovit svou službu. Rozumí se při tom samo sebou, že po celičký svůj život není dělník nic než pracovní síla, že proto všechen jeho volný čas přirozeně a po právu je pracovní doba, tedy patří sebezhodnocování kapitálu. Čas, který člověk potřebuje k vzdělání, k duševnímu rozvoji, k plnění sociálních funkcí, k družnému styku, k svobodné hře fysických a duševních sil, ba i volný čas v neděli — a třeba i v zemi světitelů sabatu[104] — to jsou všechno tlachy! Ale ve svém bezmezně slepém pudu, ve své vlkodlačí chtivosti nadpráce kapitál strhává nejen morální, nýbrž i čistě fysické maximální hranice pracovního dne. Uchvacuje pro sebe dobu nutnou k růstu, vývoji a udržování těla při zdraví. Loupí pro sebe čas, který dělník nutně potřebuje k tomu, aby užil čistého vzduchu a slunečního světla. Utrhává čas z doby obědů a přidává jej, kde to jen jde, k výrobnímu procesu samému, takže do dělníka se přikládá potrava jako do pouhého výrobního prostředku, jako se přikládá do parního kotle uhlí nebo jako se stroje mažou lojem nebo olejem. Zdravý spánek, nutný k nabrání, obnovení a osvěžení životní síly, omezuje na tolik hodin ztrnulosti, kolika je nezbytně zapotřebí k oživení úplně vyčerpaného organismu. Místo aby normální udržování pracovní síly určovalo hranici pracovního dne, určuje naopak co největší denní vynakládání pracovní síly, jakkoli nezdravé, násilné a mučivé, hranici dělníkova odpočinku. Kapitál se neptá na délku života pracovní síly. Jej zajímá jen a jen maximum pracovní síly, které lze uvést do pohybu během pracovního dne. Tohoto cíle dosahuje tím, že zkracuje život pracovní síly, jako dosahuje lakomý sedlák zvýšení výnosu půdy tím, že vymrskává půdu.
Kapitalistická výroba, která je v podstatě: výrobou nadhodnoty, vstřebáváním nadpráce, vede tedy prodlužováním pracovního dne nejen k vysílení lidské pracovní síly, která je olupována o normální morální a fysické podmínky rozvoje a činnosti. Vede k předčasnému vyčerpání a ničení pracovní síly samé.[105] Prodlužuje výrobní dobu dělníka po určitý časový úsek tím, že zkracuje dobu jeho života.
Ale hodnota pracovní síly zahrnuje v sobě hodnotu zboží, nutných k reprodukci dělníka nebo k rozmnožování dělnické třídy. Jestliže tedy nepřirozené prodlužování pracovního dne, o něž usiluje kapitál ve svém bezmezném pudu po sebezhodnocování, zkracuje dobu života jednotlivých dělníků a. tím i dobu fungování jejich pracovní síly, stává se nutným rychleji nahrazovat opotřebované pracovní síly, tj. do reprodukce pracovní síly musí vcházet větší náklady na opotřebování; stejně jako je část hodnoty stroje, která má být denně reprodukována, tím větší, čím rychleji se stroj opotřebovává. Zdálo by se proto, že vlastní zájem kapitálu ukazuje na nutnost stanovení normálního pracovního dne.
Otrokář kupuje svého dělníka, tak jako kupuje svého koně. Ztratí-li otroka, ztrácí kapitál, který se musí nahradit novým výdajem na trhu otroků. Ale „třeba měla georgijská rýžová pole a mississipské bažiny sebeosudnější a sebezhoubnější vliv na lidský organismus, přesto není toto ničení lidského života tak veliké, aby se nedalo nahradit z ohrad plných černochů ve Virginii a Kentucky. Ekonomické důvody, které by mohly skýtat jakousi záruku, že se bude s otrokem zacházet lidsky, pokud ztotožňují pánův zájem s udržením otroka, se po zavedení obchodu s otroky naopak mění v příčinu nejbezohlednějšího poměru k otrokovi, neboť jakmile je možno jej nahradit novým černochem dovezeným Z cizích ohrad, stává se délka jeho života méně důležitou než jeho produktivita po dobu jeho života. Proto je zásadou otrokářského hospodářství v zemích, kam se otroci dovážejí: nejúčinnější hospodárnost spočívá v tom, vyždímat z lidského dobytka (human cattle) co největší masu práce v co nejkratší době. Právě v zemích tropické kultury, kde roční zisk se často rovná celému kapitálu plantáží, je život černochů obětován nejbezohledněji. Zemědělství Západní Indie, po staletí kolébky pohádkového bohatství, pohltilo miliony lidi afrického plemene. A dnes na Kube, kde příjmy dosahuji milionů a kde plantážníci jsou knížaty, je značná část otroků každoročně vyhlazována nejen nejhrubší stravou a ustavičnou úmornou dřinou, nýbrž i pomalým mučením nadměrnou prací a nedostatkem spánku a odpočinku.“[106].
Mutato nomine de te fabula narratur![Pod změněným jménem se tu mluví o tobě!] Čti místo obchod otroky — trh práce, místo Kentucky a Virginie — Irsko a zemědělské obvody Anglie, Skotska, Walesu, místo Afrika — Německo! Viděli jsme, jak nadměrná práce ničí pekaře v Londýně, a přesto je londýnský trh práce stále přeplněn německými a jinými kandidáty smrti v pekařství. Hrnčířství, jak jsme viděli, je jedno z průmyslových odvětví s nejkratší délkou života dělníků. Je snad proto nedostatek hrnčířů? Josiah Wedgwood, vynálezce moderního hrnčířství, sám původem obyčejný dělník, prohlásil roku 1785 před dolní sněmovnou, že celá tato výroba zaměstnává 15—20.000 osob.[107] Roku 1861 čítalo obyvatelstvo jen městských center tohoto průmyslu ve Velké Britannii 101 302 osoby. „Bavlnářský průmysl existuje již 90 let… Za období odpovídající třem generacím anglického plemene pohltil devět generaci bavlnářských dělníků.“[108] Ovšem v jednotlivých epochách horečného rozmachu vykazoval trh práce povážlivý nedostatek nabídky pracovní síly. Tak na př. roku 1834. Ale tu páni továrníci navrhli Poor Law Commissioners [chudinským úřadům], aby poslaly „přebytečné obyvatelstvo“ ze zemědělských obvodů na sever, prohlásili, že „je továrnici pohltí a spotřebuji“.[109] To byla jejich vlastní slova. „Se svolením Poor Law Commissioners byli do Manchesteru povoláni agenti. Byly vyhotoveny seznamy zemědělských dělníků a dodány těmto agentům. Továrníci přispěchali do kanceláře, a když si vybrali, co se jim hodilo, byly celé rodiny vypraveny z jihu Anglie. Tyto zásilky lidí byly dopravovány s nálepkami jako balíky zboží po průplavech a na nákladních vozech; někteří putovali pěšky a mnozí ztratili cestu a polomrtví hladem bloudili po manufakturních obvodech. Stalo se z toho skutečné odvětví obchodu. Dolní sněmovna to bude pokládat za neuvěřitelné. Tento pravidelný obchod, toto čachrování s lidským masem trvalo neustále a lidé byli kupováni a prodáváni manchesterskými agenty manchesterským továrníkům tak pravidelně, jako černoši bavlnářským plantážníkům v jižních státech… Rok 1860 je kulminačním bodem bavlnářského průmyslu… Zase se nedostávalo dělnických rukou. Továrníci se znovu obrátili na agenty s lidským masem… a ti proslídili dorsetské písčiny, devonskou pahorkatinu a wiltské roviny, ale nadbytečné obyvatelstvo bylo již pohlceno.“ „Bury Guardian“ trpce naříkal, že po uzavření anglicko-francouzské obchodní smlouvy by mohlo být pohlceno 10.000 dalších rukou a že jich bude brzy zapotřebí ještě 30.000 nebo 40.000. Když agenti a subagenti, zabývající se obchodem s lidským masem, roku 1860 proslídili zemědělské obvody téměř bezvýsledně, obrátila se deputace továrníků na pana Villierse, předsedu Poor Law Board [nejvyššího chudinského úřadu], se žádostí, aby bylo znovu dovoleno brát do továren sirotky a děti chudáků z workhouses [pracovních domů].[110]
Všeobecně ukazuje zkušenost kapitalistovi, že stále existuje jistý přebytek obyvatelstva, tj. přebytek ve srovnání se zhodnocovací potřebou kapitálu, existující v každé dané chvíli, ačkoli tento přebytek tvoří zakrnělé, brzy umírající, rychle se vzájemně vytlačující, takřka ve stavu nezralosti trhané lidské generace.[111] Ovšem na druhé straně ukazuje zkušenost chápavému pozorovateli, jak rychle a jak hluboko se kapitalistické výrobě, která, historicky vzato, se zrodila teprve včera, podařilo od kořene podlomit životní sílu lidu, jak je degenerace průmyslového obyvatelstva zpomalována jen ustavičným vstřebáváním nedotčených životních elementů z venkova a jak i venkovští dělníci začínají již hynout, přestože jsou na čerstvém vzduchu a přestože mezi nimi tak neomezeně vládne principle of natural selection [zásada přirozeného výběru], podle níž přežívají jen nejsilnější individua.[112] Jestliže kapitál má tak „vážné důvody“ popírat utrpení současné dělnické generace, pak vyhlídky na degeneraci lidstva v budoucnu, tj. konec konců na nevyhnutelné vymření, mají na jeho praktickou činnost stejně malý vliv, jako úvahy o tom, že se možná země zřítí do slunce. Při každé spekulaci s akciemi každý ví, že se jednou strhne bouřka, ale každý doufá, že hrom uhodí do jeho bližního, až už on sám nachytá a dopraví do bezpečí zlatý déšť. Aprěs moi le déluge! [Po mně ať přijde potopa!] — to je heslo každého kapitalisty a každého kapitalistického národa. Proto je kapitál bezohledný ke zdraví a životu dělníka všude, kde ho společnost nedonutí k jinému poměru.[113] Na stížnosti na tělesné a duševní mrzačení, na předčasnou smrt, muka nadměrné práce odpovídá: Mám se mučit touto mukou, když mé blaho (můj zisk) zvyšuje? Vcelku to také nezávisí na dobré nebo zlé vůli jednotlivého kapitalisty. Za svobodné konkurence imanentní zákony kapitalistické výroby působí vůči jednotlivému kapitalistovi jako vnější donucovací zákon.[114]
Stanovení normálního pracovního dne je výsledkem staletého boje mezi kapitalistou a dělníkem. Ale v dějinách tohoto boje se projevují dva protikladné proudy. Srovnejme na př. anglické tovární zákonodárství dnešní doby s anglickými dělnickými statuty (Statutes of Labourers) od XIV. století až do poloviny XVIII. století.[115] Zatím co novodobý tovární zákon pracovní den násilně zkracuje, snaží se jej tyto statuty násilně prodloužit. Ovšem nároky kapitálu v embryonálním stavu — kdy teprve vzniká, tedy zabezpečuje si svoje právo vstřebávat dostatečné množství nadpráce nejen pouhou silou ekonomických poměrů, nýbrž i s pomocí státní moci — tyto nároky se jeví velmi skromnými, srovnáme-li je s ústupky, které musí kapitál činit v mužném věku, i když se zaťatými zuby. Bylo zapotřebí staletí, než byl „svobodný“ dělník v důsledku rozvoje kapitalistického výrobního způsobu dobrovolně ochoten, tj. společenskými poměry donucen, prodávat za cenu obvyklých životních prostředků všechen aktivní čas svého života, dokonce samu svou pracovní schopnost — prodávat své prvorozenství za mísu čočovice. Je proto naprosto přirozené, že se prodloužení pracovního dne, jež se kapitál od poloviny XIV. století do konce XVII. století snaží s pomocí státní moci vnutit plnoletým dělníkům, přibližně kryje s hranicí pracovní doby, kterou stát v druhé polovině XIX. století tu a tam stanoví pro přeměnu dětské krve v kapitál. Co je prohlášeno dnes, na př. ve státě Massachusetts, až do nedávna nejsvobodnějším státě severoamerické republiky, za zákonnou hranici práce dětí mladších 12 let, bylo v Anglii ještě v polovině XVII. století normálním pracovním dnem řemeslníků zdravých jako buk, statných čeledínů a obrů kovářů.[116]
Bezprostřední záminkou k vydání prvního „Statute of Labourers“ [„Dělnického statutu“] (23, Eduard III., 1349[*]) (nikoli příčinou, neboť zákonodárství tohoto druhu trvá po staletí, i když záminka odpadla) byla velká morová rána, která decimovala obyvatelstvo tak, že — jak praví jeden toryovský spisovatel — „obtíž nalézt dělníky za rozumné ceny (tj. za ceny, které by ponechávaly zaměstnavatelům rozumné množství nadpráce) se stala vskutku nesnesitelnou.“[117] Rozumné mzdy byly proto nuceně nadiktovány zákonem, rovněž hranice pracovního dne. Tento bod, který nás tu jedině zajímá, nucené stanovení pracovního dne, se opakuje ve statutu z roku 1496 (za Jindřicha VII.). Pracovní den měl trvat pro všechny řemeslníky (artificers) a zemědělské dělníky od března do září — což se však nikdy nepodařilo v praxi provést — od 5 hodin ráno do 7—8 hodin večer, přitom však přestávky na jídlo činily 1 hodinu na snídani, 1½ hodiny na oběd a ve 4 hodiny odpoledne ještě ½ hodiny na svačinu, tj. právě dvakrát tolik, než určuje nyní platný tovární zákon.[118] V zimě se mělo pracovat od 5 hodin ráno až do setmění s týmiž přestávkami. Statut Alžbětin z roku 1562 pro všechny dělníky, „najaté na denní nebo týdenní mzdu“, mění délku pracovního dne, ale snaží se omezit přestávky na 2½ hodiny v létě a 2 hodiny v zimě. Oběd má trvat jen jednu hodinu a „polední půlhodinový spánek“ je dovolen jen od poloviny května do poloviny srpna. Za každou hodinu nepřítomnosti se strhuje ze mzdy 1 penny. Avšak v praxi byly podmínky pro dělníky mnohem příznivější než podle statutů. Otec politické ekonomie a do jisté míry vynálezce statistiky, William Petty, praví v jednom spise, který uveřejnil v poslední třetině XVIII. století: „Dělníci (labouring men, tehdy vlastně zemědělští dělníci) pracují 10 hodin denně a jedí 20krát za týden, totiž v pracovní dny 3krát a v neděli 2krát; z toho jasně vidíme, že kdyby se chtěli v pátek večer postit a kdyby se chtěli v poledne naobědvat za 1½ hodiny, zatím co nyní na toto jídlo potřebují 2 hodiny, od 11 hodin do 1 hodiny, tj. kdyby pracovali o 1/20 vice a spotřebovali o 1/20 méně, stačilo by to na uhrazení 1/10 zmíněné daně.“[119] Neměl pravdu dr. Andrew Ure, když křičel, že návrh zákona o dvanáctihodinové pracovní době z roku 1833 znamená návrat do temnot minulosti? Ovšem ustanovení statutů a ta, o nichž se zmiňuje Petty, platí také pro „apprentices“ [učně]. Ale jak to vypadalo s dětskou prací ještě na konci XVI století, vidíme z této stížnosti: „Naše mládež v Anglii nedělá až do doby, kdy jde do učení; pak ovšem potřebují dlouhou dobu — 7 let — aby se stali dobrými řemeslníky.“ Naproti tomu je vychvalováno Německo, protože tam jsou děti již od kolébky alespoň „trochu přiučovány práci“.[120]
Ještě během větší části XVIII. století, až do epochy velkého průmyslu, se anglickému kapitálu nedařilo zmocnit se placením týdenní hodnoty pracovní síly celého dělníkova týdne; výjimku však tvoří zemědělští dělníci. Ta okolnost, že dělníci mohli žít celý týden ze mzdy za 4 dny, nezdála se jim dostatečným důvodem k tomu, aby i zbývající dva dny pracovali pro kapitalistu. Angličtí ekonomové jednoho směru ve službách kapitálu napadali dělníky s největší zuřivostí za toto sobectví; ekonomové druhého směru dělníky hájili. Poslechněme si na př. polemiku mezi Postlethwaytem, jehož obchodní slovník byl tehdy stejně proslulý jako dnes podobné spisy MacCullochovy a MacGregorovy, a mezi dříve citovaným autorem spisu „Essay on Trade and Commerce“.[121]
Postlethwayt praví mezi jiným: „Nemohu těchto několik poznámek uzavřít, aniž se zmíním o otřepané frázi, kterou lze často slyšet, že může-li dělník (industrious poor) za 5 dní vydělat tolik, aby mohl být živ, nechce pracovat plných 6 dnů. Z toho se vyvozuje, že je nutno daněmi nebo nějakými jinými prostředky zdražit i nezbytné životní prostředky, aby řemeslníci a manufakturní dělníci byli přinuceni k nepřetržité šestidenní práci v týdnu. Musím poprosit o prominutí, že jsem jiného názoru než tito velcí politikové, kteří lámou kopí za věčné otroctví dělnického obyvatelstva tohoto království („the perpetual slavery of the working people“); zapomínají na přísloví „all work and no play“ (práce, nevystřídaná hrou, ohlupuje). Neholedbají se Angličané nadáním a dovedností svých řemeslníků a manufakturních dělníků, kteří dosud zajišťovali britskému zboží všeobecnou důvěru a slávu? Čemu za to vděčíme? Pravděpodobně ničemu jinému než způsobu, jímž se náš pracující lid, svou povahou veselý, dovede bavit. Kdyby byli nuceni pracovat po celý rok všech 6 dnů v týdnu, konajíce den co den stále tutéž práci, což by to neotupilo jejich schopnosti a nestali by se z veselých hbitých lidí tupými a netečnými? A neztráceli by naši dělníci pod jhem takového věčného otroctví svou dobrou pověst, mohli by si ji udržet?… Jaké umění bychom mohli očekávat od takových krutě týraných zvířat (hard driven animals)?.. Mnoho z nich udělá za 4 dny tolik práce jako Francouz za 5 nebo 6. Ale stanou-li se Angličané dělníky zatíženými věčnou dřinou, je obava, že zdegenerují ještě více než Francouzi. Jestliže náš lid je slavný svou udatností ve válce, což neříkáme, že za to vděčíme na jedné straně dobrému anglickému roastbeefu a puddingu, které jsou jeho potravou, a na druhé straně v nemenší míře našemu konstitučnímu duchu svobody? A proč by neměla být příčinou většího důmyslu, energie a zručnosti našich řemeslníků a manufakturních dělníků svoboda, s níž se baví po svém? Doufám, že už nikdy neztratí tyto výsady, ani dobré existenční podmínky, z nichž vyplývá jak jejich dovednost v práci tak jejich odvaha.“[122]
Na to odpovídá autor „Essay on Trade and Commerce“:
„Pokládá-li někdo svěcení sedmého dne v týdnu za boží přikázání, předpokládá se, že ostatní dny v týdnu patří práci (myslí: kapitálu, jak hned uvidíme), a násilné vynucování, aby toto boží přikázání bylo plněno, nelze nazývat krutostí… Že lidstvo má vůbec od přirozenosti sklon k pohodlí a lenosti, o tom nás přesvědčuje neblahá zkušenost s tím, jak si počíná naše manufakturní luza, která nepracuje průměrně více než 4 dny v týdnu, vyjma v případě zdražení životních prostředků… Dejme tomu, že bušl pšenice představuje všechny dělníkovy životní prostředky, že stojí 5 šilinku a že dělník vydělává svou prací šilink denně. Pak potřebuje pracovat pouze 5 dní v týdnu; a jen 4 dny, stojí-li bušl 4 šilinky. Protože však mzda v tomto království je daleko vyšší ve srovnání s cenou životních prostředků, má manufakturní dělník, který pracuje 4 dni, přebytek peněz za který může zbytek týdne prozahálet… Doufám, že jsem řekl dosti, abych objasnil, že mírná práce po 6 dnů v týdnu není otroctvím. Naši zemědělští dělníci pracují právě 6 dní v týdnu a podle všech známek jsou to nejšťastnější z dělníků (labouring poor);[123] Holanďané pracují právě tolik dní v manufakturách a zdají se být velmi šťastným lidem. Francouzi tak pracují, pokud jim v tom nepřekáží velký počet svátků…[124] Ale naše luza si vzala do hlavy myšlenku, že jim jako Angličanům vrozeným právem patří výsada těšit se větší svobodě a nezávislosti než (dělníci) v kterékoli jiné zemi v Evropě. Pokud tato myšlenka působí na chrabrost našich vojáků, přináší snad jakýsi užitek; ale čím méně jsou jí nakaženi manufakturní dělníci, tím lépe pro ně samé i pro stát. Dělníci by se nikdy neměli považovat za nezávislé na svých představených („independent of their superiors“). Je neobyčejně nebezpečné nadržovat chátře v průmyslovém státě, jako je náš, kde snad sedm osmin všeho obyvatelstva má jen malý majetek nebo nemá vůbec žádný…[125] Vyléčení nebude úplné, dokud se naše průmyslová chudina nepodrobí nutnosti pracovat 6 dní za tutéž částku, kterou nyní vydělává za 4 dny.“[126] K tomuto účelu, jakož i k „vymýcení lenosti, zhýralosti a romantického blouzněni o svobodě“, dále ke „zmenšení chudinské daně, k povzbuzení podnikavosti a ke stlačení ceny práce v manufakturách“ navrhuje náš věrný Eckart kapitálu osvědčený prostředek, aby „takoví dělníci, kteří připadnou na obtíž veřejné dobročinnosti“, tj. paupeři, byli zavřeni do „ideálního pracovního domu“ (an ideal workhouse). Z takového domu se musí udělat dům hrůzy“ (house of Terror).[127] V tomto „domě hrůzy“, v tomto „ideálu workhousu [pracovního domu]“ se má pracovat „14 hodin denně, ale se započtením příslušných přestávek na jídlo, tak aby zbývalo plných 12 hodin práce“.[128]
Dvanáctihodinový pracovní den v „ideal workhousu“ [ideálním pracovním domě], v domě hrůzy z roku 1770! Za 63 let nato, když anglický parlament snížit ve čtyřech továrních odvětvích pracovní den pro děti od 13 do 18 let na plných 12 hodin, se zdálo, že nastal soudní den anglického průmyslu! Roku 1852, když Ludvík Bonaparte, snažící se získat srdce měšťáků, hodlat sáhnout na zákonně stanovenou pracovní dobu, rozlehlo se jednotné volání francouzského pracujícího lidu: „Zákon, který zkracuje pracovní den na 12 hodin, je jediná vymoženost, která nám zbyla ze zákonodárství republiky! “[129] V Curychu byla práce dětí nad 10 let omezena na 12 hodin; v kantonu Aargau byla roku 1862 práce dětí od 13 do 16 let snížena s 12½ hodiny na 12 hodin, v Rakousku roku 1860 pro děti mezi 14 a 16 lety rovněž na 12 hodin.[130] Jaký to „pokrok od roku 1770“, zajásal by s „exultation‘ [nadšením] Macaulay!
„Dům hrůzy“ pro chudáky, o němž kapitalistická duše roku 1770 jen snila, vyrostl za několik let v podobě obrovského „pracovního domu“ pro manufakturní dělníky samé. Nazýval se továrna. A tentokrát skutečnost zastínila ideál.
6. BOJ ZA NORMÁLNÍ PRACOVNÍ DEN. NUCENÉ OMEZOVÁNÍ PRACOVNÍ DOBY.
ANGLICKÉ TOVÁRNÍ ZÁKONODÁRSTVÍ V LETECH 1833—1864Zatím co kapitál potřeboval celá století, aby prodloužil pracovní den až k jeho normálním maximálním hranicím a pak i za tyto hranice, až k hranicím přirozeného 12hodinového dne,[131] od dob vzniku velkého průmyslu v poslední třetině XVIII. století se začíná rozmáhat lavinovitě dravé a bezmezné strhávání všech přehrad. Byly strženy všechny hranice, které klade zvyk a příroda, stáří a pohlaví, střídání dne a noci. I pojmy dne a noci, tak selsky prosté ve starých statutech, se tak rozplizly, že jeden anglický soudce ještě roku 1860 musel vynaložit vskutku talmudistický důvtip na to, aby vysvětlil „pořadem soudního rozsudku“, co je den a co je noc.[132] Kapitál slavil své orgie.
Jakmile dělnická třída, ohlušená hřmotem výroby, se zase trochu vzpamatovala, začala klást odpor, především v rodné zemi velkého průmyslu, v Anglii. Ale po tři desetiletí zůstávaly ústupky, které si vybojovala, jen na papíře. Parlament vydal v letech 1802—1833 5 zákonů o práci, ale byl tak mazaný, že na jejich nucené provádění, na nutný úřednický personál atd. nepovolil ani haléř.[133] Zůstaly mrtvou literou. „Je fakt, že před zákonem z roku 1833 byly děti a mladistvé osoby nuceny pracovat („were worked“) celou noc, celý den, nebo den i noc ad libitum [podle libosti].“[134]
Teprve od továrního zákona z roku 1833, kterému podléhaly bavlnářské, vlnařské, lnářské a hedvábnické továrny, se datuje normální pracovní den pro novodobý průmysl. Nic necharakterisuje ducha kapitálu lépe než dějiny anglického továrního zákonodárství v letech 1833—1864!
Zákon z roku 1833 prohlašuje, že obyčejný pracovní den v továrně má začínat v půl šesté ráno a končit v půl deváté večer. V těchto mezích, během těchto 15 hodin, dovoluje zákon používat práce mladistvých osob (t. j. osob od 13 do 18 let) v kterékoli denní době, ovšem za předpokladu, že táž mladistvá osoba tohoto věku nesmí pracovat déle než 12 hodin denně, s výjimkou některých zvlášť stanovených případů. Bod 6 zákona stanoví, „že během každého dne musí být každé osobě, jejíž pracovní doba je omezena, vyhrazeno nejméně 1½ hodiny na jídlo“. Zakazovalo se zaměstnávání dětí mladších 9 let, s jedinou výjimkou, o níž bude zmínka později; práce dětí od 9 do 13 let byla omezena na 8 hodin denně. Noční práce, tj. podle tohoto zákona práce mezi 8½ hod. večer a 5½ hod. ráno, se zakazovala pro všechny osoby od 9 do 18 let.
Zákonodárce ani nenapadlo, aby chtěli zasahovat do svobody kapitálu při vyssávání pracovní síly dospělých, čili, jak tomu říkali, „do svobody práce“, a proto vymyslili zvláštní systém, aby zabránili tak hrozivému důsledku továrního zákona.
„Velké zlo továrního systému, jak je nyní organisován,“ praví se v první zprávě ústřední rady komise z 25. června 1833, „spočívá v tom, že vyvolává nutnost prodlužovat práci dětí až k nejzazší mezi pracovního dne dospělých. Jediným lékem proti tomuto zlu, nemá-li být omezována práce dospělých, což by mělo za následek větší zlo, než je ono, kterému se má čelit, je, jak se zdá, plán na zavedení dvou směn dětí.“ Tento „plán“ byl uskutečněn pod názvem system relais („System of Relays“; relay znamená v angličtině i ve francouzštině: vyměňování poštovních koní na různých stanicích — přepřahací systém); tak se na př. od 5½ hod. ráno do 1½ hod. odpoledne zapřáhne do práce jedna směna dětí od 9 do 13 let, od 1½ hod. odpoledne do 8½ hod. večer druhá směna.
V odměnu za to, že páni továrníci co nejdrzeji ignorovali všechny zákony o dětské práci, vydané za posledních 22 let, byla jim i tentokrát pozlacena pilulka, kterou museli spolknout. Parlament se usnesl, že od 1. března 1834 nesmí v továrně pracovat déle než 8 hodin ani jedno dítě mladší 11 let, od 1. března 1835 ani jedno dítě mladší 12 let a od 1. března 1836 ani jedno dítě mladší 13 let! Tento „liberalismus“, tak ohleduplný ke „kapitálu“, si zasloužil tím více uznání, čím důrazněji prohlašovali dr. Farre, sir A. Carlisle, sir B. Brodie, sir C. Bell, Mr. Guthrie atd., zkrátka nejvýznamnější londýnští physicians and surgeons [lékaři], ve svých svědeckých výpovědích před dolní sněmovnou, že je „periculum in mora“ [nebezpečí v prodlení]! Dr. Farre se o tom vyjádřil ještě poněkud ostřeji: „Zákonodárství je rovněž nutné proto, aby se zabránilo předčasné smrti v jakékoli formě, a tento způsob (tovární způsob) musíme ovšem považovat za jeden z nejhroznějších způsobů, jak přivodit smrt.“[135] Týž „reformovaný“ parlament, který z jemnocitu k pánům továrníkům odsoudil děti mladší 13 let ještě na léta do pekla dvaasedmdesátihodinové tovární práce týdně, zakázal emancipačním zákonem, který také podával svobodu po kapkách, plantážníkům, že nesmějí nadále nutit černošského otroka pracovat déle než 45 hodin týdně!
Ale kapitál se s tím nesmířil a zahájil hlučnou agitaci trvající několik let. Točila se hlavně kolem věku kategorií, které pod názvem děti nesměly pracovat déle než osm hodin a podléhaly jisté školní povinné docházce. Podle kapitalistické anthropologie končil dětský věk v deseti letech, nebo když už to muselo být, v jedenácti letech. Čím více se blížila lhůta úplného provedení továrního zákona, osudný rok 1836, tím vztekleji zuřila továrnická sebranka. Podařilo se jí opravdu zastrašit vládu natolik, že roku 1835 navrhla, aby hranice dětského věku byla snížena ze 13 na 12 let. Zatím však hrozivě vzrostl pressure from without [nátlak zvenčí]. Dolní sněmovna ztratila odvahu. Odmítla vrhat třináctileté déle než 8 hodin denně pod kola Džagannáthova vozu kapitálu a zákon z roku 1833 vstoupil v plnou platnost. Zůstal nezměněn do června 1844.
Během desetiletí, kdy zákon upravoval tovární práci zprvu zčásti, potom úplně, hemžily se oficiální zprávy továrních inspektorů stížnostmi na nemožnost jeho provádění. Protože zákon z roku 1833 ponechával pánům kapitalistům na vůli, aby v rozmezí patnácti hodin od půl šesté hodiny ráno do půl deváté hodiny večer určovali dobu, kdy má každá „mladistvá osoba“ a každé „dítě“ začínat svou dvanáctihodinovou, respektive osmihodinovou práci, přerušovat nebo končit, a aby rovněž určovali těmto různým osobám různé hodiny na jídlo, vynalezli tito pánové brzy nový „přepřahací systém“ (Relaissystem), kde se pracovní koně nevyměňují na určitých stanicích, nýbrž jsou stále znovu a znovu zapřaháni na měnících se stanicích. Nebudeme se podrobněji zabývat půvaby tohoto systému, protože se k němu musíme později vrátit. Ale i na první pohled je jasné, že zrušil celý tovární zákon nejen co do jeho ducha, nýbrž i co do jeho litery. Jak by mohli tovární inspektoři při tomto složitém účetnictví o každém jednotlivém dítěti a o každé mladistvé osobě přinutit továrníky, aby dodržovali zákonem stanovenou pracovní dobu a aby určili zákonné přestávky na jídlo? Ve většině továren začal brzy znovu beztrestně bujet starý surový zlořád. Na schůzce s ministrem vnitra (roku 1844) dokázali tovární inspektoři naprostou nemožnost jakékoli kontroly za nově vynalezeného systému relais.[136] Zatím se však poměry velmi změnily. Tovární dělníci, zejména po roce 1838, učinili osnovu zákona o desetihodinové pracovní době svým hospodářským heslem, podobně jako se charta stala jejich politickým heslem. Dokonce i část továrníků, která upravila provoz v továrně podle zákona z roku 1833, zaplavovala parlament přípisy o nemravné „konkurenci“ „neupřímných bratří“, jimž jejich větší drzost nebo šťastnější místní podmínky dovolují přestupovat zákon. Kromě toho, i když měli jednotliví továrníci sebevětší chuť popustit uzdu své chamtivosti, ideologové a političtí vůdcové továrnické třídy doporučovali jinak s dělníky jednat a jinak s nimi mluvit. Zahájili tažení za odstranění obilních zákonů a k vítězství potřebovali pomoc dělníků! Slibovali proto nejen dvakrát větší bochník chleba, nýbrž i přijetí osnovy zákona o desetihodinové pracovní době v tisícileté říši svobodného obchodu.[137] Nehodilo se jim tedy, aby potírali opatření, která měla jen uvést ve skutek zákon z roku 1833. Konečně toryové, jejichž nejsvětějšímu zájmu, pozemkové rentě, hrozilo nebezpečí, hřímali v rozhořčených filantropických filipikách proti „hanebným praktikám“[138] svých nepřátel.
Tak vyšel doplňovací tovární zákon ze dne 7. června 1844. Vstoupil v platnost dne 10. září 1844. Staví pod ochranu zákona novou kategorii dělníků, totiž ženy starší 18 let. Byly ve všech směrech postaveny na roveň mladistvým osobám: jejich pracovní doba byla omezena na 12 hodin, byla zakázána jejich noční práce atd. Zákonodárství bylo tedy po prvé nuceno přímo a oficiálně kontrolovat i práci plnoletých. V tovární zprávě z roku 1844—1845 se praví ironicky: „Nedověděli jsme se ani o jediném případu, že by si byly dospělé ženy stěžovaly na toto zasahování do svých práv.“[139] Pracovní den dětí mladších 13 let byl omezen na 6½ a za jistých podmínek na 7 hodin denně.[140]
Aby se zabránilo zneužívání falešného relaissystému, zavedl zákon mimo jiné tyto důležité podrobné předpisy: „Pracovní den dětí a mladistvých osob musí být počítán od chvíle, kdy třeba jen jedno dítě nebo jedna mladistvá osoba začíná ráno v továrně pracovat.“ Takže začíná-li na př. A práci v 8 hodin ráno a B v 10 hodin, pracovní den B musí přesto končit v tutéž hodinu jako pracovní den A. Začátek pracovního dne se má oznamovat podle veřejných hodin, na př. podle nejbližších nádražních hodin, podle nichž se zvoní na tovární zvonec. Továrník má v továrně vyvěsit vyhlášku vytištěnou velkým písmem, kde je uveden začátek pracovního dne, jeho konec a přestávky. Děti, které začnou svou práci dopoledne před 12. hodinou, nesmějí být znovu zaměstnány po 1 hodině odpolední. V odpolední směně nesmějí tedy být tytéž děti jako v dopoledni směně. Přestávka 1½ hodiny na jídlo se musí poskytovat všem dělníkům, kteří jsou pod ochranou zákona, v tutéž denní dobu, z toho alespoň jedna hodina před 3. hodinou odpolední. Děti nebo, mladistvé osoby nesmějí pracovat před 1 hodinou v poledne déle než 5 hodin, není-li jim poskytnuta alespoň půlhodinová přestávka na jídlo. Děti, mladistvé osoby nebo ženy nesmějí při žádné přestávce na jídlo prodlévat v tovární místnosti, kde probíhá nějaký pracovní proces, atd.
Viděli jsme, že tyto podrobné předpisy, které určují tak vojensky jednotně čas, hranice, přestávky práce podle úderu zvonce, nebyly rozhodně produktem parlamentních výmyslů. Vyvíjely se postupně z daných poměrů jako přirozené zákony novodobého výrobního způsobu. Jejich formulace, oficiální uznání a vyhlášení státem byly výsledkem dlouhého třídního boje. Jedním z jejich nejbližších následků bylo, že praxe podrobila pracovní den dospělých továrních dělníků týmž omezením, protože ve většině výrobních procesů byla nutná součinnost dětí, mladistvých osob a žen. Vcelku tedy v období 1844—1847 platil dvanáctihodinový pracovní den všeobecně a jednotně ve všech průmyslových odvětvích, podléhajících továrnímu zákonodárství.
Ale továrníci nepřipustili tento „pokrok“ bez vyvažujícího „kroku zpět“. Na jejich naléhání snížila dolní sněmovna nejnižší věk továrně zpracovávaných dětí z 9 let na 8, aby se kapitálu zajistila „další nabídka továrních dětí,“[141] která mu patřila podle všech zákonů božských i lidských.
Léta 1846—1847 tvoří epochu v ekonomických dějinách Anglie. Zrušení obilních zákonů, zrušení dovozních cel na bavlnu a jiné suroviny, vyhlášení svobody obchodu za vůdčí hvězdu zákonodárství! Slovem, nadcházela tisíciletá říše. Na druhé straně hnutí chartistů a agitace za desetihodinový pracovní den dosáhly v těchto letech svého vrcholu. Získaly spojence v toryích, dychtících po pomstě. Přes fanatický odpor věrolomného vojska svobodného obchodu s Brightem a Cobdenem v čele prošla parlamentem tak dlouho vymáhaná osnova o desetihodinovém pracovním dni.
Nový tovární zákon ze dne 8. června 1847 stanovil, že od 1. července 1847 vstoupí v platnost předběžné zkrácení pracovního dne „mladistvých osob“ (od 13 do 18 let) a všech dělnic na 11 hodin, a od 1. května 1848 definitivní omezení pracovního dne týchž kategorií na 10 hodin. V ostatních bodech byl tento zákon jen doplňujícím dodatkem zákonů z roku 1833 a 1844.
Kapitál zahájil předběžné tažení, aby zabránil plnému provedení zákona od 1. května 1848. A při tom měli dělníci sami, domněle zmoudřelí zkušenostmi, pomoci zničit své vlastní dílo. Chvíle byla zvolena obratně. „Musíme si připomenout, že následkem hrozné krise z roku 1846—1847 panovala mezi továrními dělníky velká bída, protože mnoho továren pracovalo jen neplnou dobu, jiné vůbec stály. Značný počet dělníků byl proto v nejtísnivějším postavení, mnozí se zadlužili. Dalo se proto téměř s jistotou předpokládat, že dají přednost delšímu pracovnímu dni, aby vyrovnali minulé ztráty, snad splatili dluhy, nebo vyplatili svůj nábytek ze zastavárny, nebo prodané svršky nahradili novými, nebo aby sobě a svým rodinám opatřili nové šaty. “[142] Páni továrníci se pokusili vystupňovat přirozený účinek těchto okolností všeobecným snížením mezd o 10%. Bylo to takřka svátkem zasvěcení nové éry svobodného obchodu. Pak, jakmile byl pracovní den zkrácen na 11 hodin, následovalo další snížení mezd o 81/3% a dvojnásobné snížení, jakmile byl zkrácen definitivně na 10 hodin. Kde to tedy poměry jen poněkud dovolovaly, došlo ke snížení mezd nejméně o 25%.[143] Za tak vhodně připravených okolností byla zahájena agitace mezi dělníky za zrušení zákona z roku 1847. Podvod, lákání, vyhrožování — žádným prostředkem se nepohrdalo, ale všechno bylo marné. Jestliže se podařilo dosáhnout půl tuctu petic, v nichž si dělníci stěžovali na „své utlačování zákonem“, prohlásili při ústním výslechu sami ti, kdo petici podepsali, že podpisy byly na nich vynuceny. „Jsou utlačování, to je pravda, ale někým jiným než továrním zákonem.“[144] Když se továrníkům nepodařilo pohnout dělníky k tomu, aby mluvili tak, jak si přáli, křičeli sami jménem dělníků tím hlasitěji v tisku a v parlamentě. Odsuzovali tovární inspektory jako jakési komisaře Konventu, kteří svým chimérám o zdokonalení světa nemilosrdně obětují nešťastné dělníky. Ale i tento manévr selhal. Tovární inspektor Leonhard Horner osobně a s pomocí svých podinspektorů shromáždil mnoho svědeckých výpovědí v továrnách v Lancashiru. Asi 70% dotázaných dělníků se vyslovilo pro desetihodinový pracovní den, daleko menší procento pro jedenáctihodinový a úplně bezvýznamná menšina pro dosavadní dvanáctihodinový.[145]
Jiný manévr „po dobrém“ spočíval v tom, že dospělí dělníci-muži byli donuceni pracovat 12—15 hodin, a pak byla tato skutečnost prohlašována za nejlepší výraz nejvroucnějšího přání proletářů. Ale „nemilosrdný“ tovární inspektor Leonhard Horner byl zase hned na místě. Většina pracujících přes čas prohlásila, „že by rozhodně dali přednost tomu, pracovat 10 hodin za menší mzdu, ale že si nemohou vybrat; tolik prý je jich bez práce, tolik přadláků musí prý pracovat jen jako piecers [přisukovači], takže kdyby odepřeli delší pracovní den, nastoupili by ihned jiní na jejich místa, takže mají na vybranou: buď pracovat delší dobu — nebo se octnout na dlažbě.“[146]
Předběžné tažení kapitálu skončilo nezdarem a zákon o desetihodinovém pracovním dni vstoupil v platnost 1. května 1848. Ale zatím fiasko chartistické strany, jejíž vůdcové byli uvězněni a organisace rozbita, otřáslo sebedůvěrou anglické dělnické třídy. Brzy nato sjednotilo pařížské červnové povstání a jeho krvavé potlačení jak na evropské pevnině, tak i v Anglii všechny frakce panujících tříd, statkáře i kapitalisty, bursovní vlky i hokynáře, stoupence ochranných cel i stoupence svobodného obchodu, vládu i oposici, kněžoury i volnomyšlenkáře, mladé prostitutky i staré jeptišky, pod společným heslem záchrany vlastnictví, náboženství, rodiny, společnosti! Dělnická třída byla všude dána do klatby, pronásledována a postavena pod „loi des suspects“ [zákon proti podezřelým]. Páni továrníci se tedy nemuseli ostýchat. Rozpoutali otevřené povstání nejen proti zákonu o desetihodinovém pracovním dni, nýbrž celému zákonodárství, které se od roku 1833 snažilo poněkud zkrotit „svobodné“ vyssávání pracovní síly. Byla to Proslavery Rebellion [vzpoura na obranu otroctví] v miniatuře, prováděná po více než dva roky s cynickou bezohledností, s teroristickou energií, což bylo o to prostší, že rebelující kapitalista neriskoval nic než kůži svých dělníků.
Abychom porozuměli tomu, co následuje, musíme si připomenout, že tovární zákony z roku 1833, 1844 a 1847 všechny tři podržují plnou platnost, pokud jeden nějak nepozměňuje druhý; že žádný z nich neomezuje pracovní den dělníků-mužů starších 18 let a že od roku 1833 platila patnáctihodinová doba od 5½ hodin ráno do 8½ hodin večer za zákonný „den“, v jehož rozmezí se měla za zákonem předepsaných podmínek konat z počátku dvanáctihodinová, později desetihodinová práce mladistvých osob a žen.
Továrníci tu a tam začali tím, že propustili část, někdy polovinu mladistvých osob a dělnic, které zaměstnávali, a zato obnovili skoro již zapomenutou noční práci dospělých dělníku-mužů. Zákon o desetihodinovém pracovním dni, tvrdili, nedává prý jim jiné východisko![147]
Druhý krok se týkal uzákoněných přestávek na jídlo. Poslyšme, co říkají tovární inspektoři: „Od omezení pracovního dne na 10 hodin tvrdí továrníci, ačkoli prakticky tento názor ještě neprovádějí do všech důsledků, že pracuje-li se na př. od 9 hodin ráno do 7 hodin večer, vyhovují dostatečně zákonným předpisům, dávají-Ii na jídlo jednu hodinu před 9. hodinou ráno a půlhodiny po 7. hodině večer, tedy dávají-li dělníkům na jídlo 1½ hodiny. V některých případech povolují nyní půl hodiny nebo celou hodinu na oběd, ale zároveň trvají na tom, že nejsou vůbec povinni vřazovat jakoukoliv část této 1½ hodiny do desetihodinového pracovního dne.[148]
Páni továrníci tedy tvrdili, že pedanticky přesná ustanovení zákona z roku 1844 o přestávkách na jídlo dávají dělníkům jen dovolení najíst se a napít před příchodem do továrny a po odchodu z ní, tedy doma! A proč by se neměli dělníci i naobědvat před 9. hodinou ranní? Korunní právníci však rozhodli, že zákonem předepsaný čas na jídlo „musí být poskytován v přestávkách během skutečného pracovního dne a že je protizákonné, trvá-li pracovní doba bez přestávky 10 hodin po sobě od 9 hodin ráno do 7 hodin večer“.[149]
Po těchto bodrých demonstracích zahájil kapitál svou revoltu krokem, který odpovídal liteře zákona z roku 1844, tedy byl legální.
Zákon z roku 1844 zakazoval ovšem zaměstnávat po 1 hodině polední znovu děti od 8 do 13 let, které pracovaly dopoledne před 12. hodinou. Ale nijak neupravil 6½hodinovou práci dětí, jejichž pracovní doba začínala ve 12 hodin v poledne nebo později. Osmileté děti, které začaly pracovat ve 12 hodin v poledne, mohly být tedy zaměstnány od 12 do 1, to jest 1 hodinu; od 2 do 4 odpoledne, to jest 2 hodiny, a od 5 do 8½ večer, to jest 3½ hodiny; dohromady 6½ hodiny podle zákona! Anebo ještě lépe. Aby továrnici jejich zaměstnání přizpůsobili práci dospělých dělníků-mužů, pracujících do 8½ hodin večer, stačilo, aby před 2. hodinou odpolední nedali dětem práci, a pak je mohli držet v továrně nepřetržitě do 8½ hodin večer! „A teď se už přímo přiznává, že pro chamtivost továrníků, kteří chtějí, aby jejich stroje běžely déle než 10 hodin denně, rozmohla se v poslední době v Anglii praxe odstranit z továrny všechny mladistvé osoby a ženy a zaměstnávat s dospělými muži až do 8½ hodin večer samé osmileté až třináctileté děti obojího pohlaví.“[150] Dělníci a tovární inspektoři protestovali z hygienických a morálních důvodů. Ale kapitál odpovídal:
„Mé skutky na mou hlavu! Právo chci
a trest a pokutu dle zápisu!“[**]Vskutku, podle statistických dat, předložených dolní sněmovně dne 26. července 1850, bylo přese všechny protesty k 15. červenci 1850 podrobeno této „praxi“ 3742 dětí ve 257 továrnách.[151] A nejen to! Rysí zrak kapitálu objevil, že zákon z roku 1844 nedovoluje pětihodinovou dopolední práci bez přestávky na odpočinek, trvající alespoň 30 minut, ale že nepředpisuje nic takového pro odpolední práci. Žádal proto a vynutil si požitek z toho, nejen dřít osmileté děti, ale i nechávat je o hladu nepřetržitě od 2 hodin odpoledne do 8½ hodin večer!
„Aj, prsa!
tak zápis dí.“[***][152]Ale toto shylockovské lpění na liteře zákona z roku 1844, pokud upravuje dětskou práci, mělo jen připravit otevřenou vzpouru proti témuž zákonu, pokud upravuje práci „mladistvých osob a žen“. Je nutno připomenout, že hlavním účelem a hlavním obsahem tohoto zákona je odstranění „nesprávného relaissystému“ [přepřahacího systému]. Továrníci zahájili svou vzpouru prostým prohlášením, že články zákona z roku 1844, které zakazují libovolně používání pracovní síly mladistvých osob a žen v libovolných kratších úsecích patnáctihodinového továrního dne, zůstaly „poměrně neškodnými (comparatively harmless), dokud byla pracovní doba omezena na 12 hodin. Za zákona o desetihodinovém pracovním dni jsou nesnesitelnou nespravedlností (hardship)“.[153] Oznámili proto inspektorům úplně chladnokrevně, že nehodlají dbát litery zákona a že na vlastní pěst znovu zavedou starý systém.[154] Bude prý to v zájmu samých dělníků, svedených špatnými rádci, „aby se jim mohly platit vyšší mzdy“. „Je to jediný prostředek, jak udržet za zákona o desetihodinovém pracovním dni průmyslovou převahu Velké Britannie.“[155] „Je snad poněkud obtížné za ‚přepřahacího systému‘ odhalovat porušování zákona, ale co na tom? (what of that?) Lze snad odsunovat velké průmyslové zájmy této země stranou, jen aby se továrním inspektorům a podinspektorům ušetřilo trochu víc námahy (some little trouble) ?“[156]
Všechny tyto kličky ovšem nic nepomohly. Tovární inspektoři se začali domáhat soudního řízení. Ale brzy zaplavily ministra vnitra George Greye takové spousty petic továrníků, že v oběžníku z 5. srpna 1848 doporučil inspektorům, aby „nestíhali všeobecně porušování litery zákona, pokud přepřahacího systému není prokazatelně zneužíváno k tomu, aby mladistvé osoby a ženy byly zaměstnávány déle než 10 hodin“. Nato povolil tovární inspektor J. Stuart tak zvanou soustavu směn v rozmezí patnáctihodinového továrního dne v celém Skotsku, kde se brzy znovu rozbujela. Naproti tomu angličtí tovární inspektoři prohlásili, že ministr nemá diktátorskou moc rušit zákony, a pokračovali dál v soudním stíhání proslavery rebels [rebelů na ochranu otroctví].
Ale co pomohlo všechno pohánění před soud, když soudy, county magistrates[157], vynášely osvobozující rozsudky? V těchto soudech zasedali páni továrníci, aby soudili sami sebe. Uvedeme příklad. Jakýsi Eskrigge, z přádelnické firmy Kershaw, Leese & Co., předložil továrnímu inspektorovi svého obvodu schema „přepřahacího systému“, který chtěl zavést ve své továrně. Byl odmítnut a zprvu nepodnikal žádné další kroky. Za několik měsíců nato stálo před Borough Justices [místními smírčími soudci] ve Stockportu individuum jménem Robinson, rovněž majitel přádelny bavlny, a nebyl-li to Eskrigguv Pátek, pak to byl rozhodně jeho příbuzný; byl obviněn, že zavedl stejný „přepřahací“ systém, který si vymyslil Eskrigge. Zasedali čtyři soudci, mezi nimi 3 majitelé přádelen bavlny, v jejich čele týž nepostradatelný Eskrigge. Eskrigge Robinsona osvobodil a prohlásil pak, že co je dovoleno Robinsonovi, je dovoleno i Eskriggovi. Opíraje se o své vlastní pravoplatné soudní rozhodnutí, zavedl pak ihned onen systém ve své vlastní továrně.[158] Již samo složení těchto soudu bylo ovšem zřejmým porušením zákona.[159] „Soudní frašky tohoto druhu,“ volá inspektor Howell, „přímo volají po odstranění… buď přizpůsobte zákon těmto rozsudkům, anebo svěřte rozhodování méně chybujícímu tribunálu, který uvede svá rozhodnutí v soulad se zákonem… ve všech takových případech. Je třeba houževnatě usilovat o to, aby hodnost soudce byla placena![160]
Korunní právníci prohlásili továrnický výklad zákona z roku 1848 za nesmyslný, ale zachránci společnosti se nedali zmást. Leonhard Horner sděluje: „Když jsem se pokusil vynutit plnění zákona stíháním 10 případů v 7 různých soudních okresech, podporovali mě soudci jen v jediném případě… pokládám další stíhání obcházení zákona za zbytečné. Ta část zákona, která byla formulována, aby zavedla jednotnost pracovních hodin… v Lancashiru už neexistuje. Ani já, ani moji pomocníci nemáme naprosto žádné prostředky k tomu, abychom se přesvědčili, zda továrny, kde vládne tzv. přepřahací systém, nezaměstnávají mladistvé osoby a ženy déle než 10 hodin… Ke konci dubna 1849 pracovalo podle této metody v mém obvodu již 114 továren a jejich počet v poslední době neobyčejně rychle stoupá. Všeobecně nyní pracují 13½ hodiny, od 6 hodin ráno do 7½ hodin večer; v některých případech 15 hodin, od 5½ hodin ráno do 8½ hodin večer.[161] Již v prosinci roku 1848 měl Leonhard Horner seznam 65 továrníků a 29 továrních dozorců, kteří jednomyslně prohlašovali, že za tohoto přepřahacího systému žádný systém kontroly nemůže zabránit bujení nadměrné práce v nejširším měřítku.[162] Tytéž děti a mladistvé osoby se přesunují (shifted) hned z přadlácké dílny do tkalcovské atd., hned během 15 hodin z továrny do továrny. [163] Jak chcete kontrolovat systém, „který zneužívá slova směna k tomu, aby v nekonečné rozmanitosti míchal dělníky jako karty a aby hodiny práce a odpočinku různých osob každodenně měnil tak, že táž úplná skupina dělníků nikdy není zaměstnána na témže místě jako dříve a v tutéž dobu!“[164]
Ale nehledě vůbec na skutečnou nadměrnou práci, byl tento tak zv. „přepřahací systém“ takovým výplodem fantasie kapitálu, že ho nikdy nepřekonal ani Fourier ve svých humoristických črtách „courtes séances“ [krátké seance], jen s tím rozdílem, že tu dělníka nepřitahuje práce, nýbrž přitahuje ho kapitál k práci. Podívejme se na tato schemata vytvořená továrníky a velebená loyálním tiskem jako vzor toho, „co zmůže rozumný stupeň pečlivosti a metodičnosti“ („what a reasonable degree of care and method can accomplish“). Dělnický personál se někdy dělil až na 12—15 kategorií, jejichž součásti se samy zase neustále měnily. Během patnácti hodin továrního dne přitahoval kapitál dělníka tu na 30 minut, tu na hodinu a pak ho zase odpuzoval, aby ho znovu přitáhl do továrny a vypudil z továrny, a tak ho štval sem a tam v roztříštěných útržcích času a ani na chvíli ho nepouštěl ze své moci, dokud nebyla úplně skončena desetihodinová práce. Jako na jevišti měly tytéž osoby střídavě vystupovat v různých výstupech různých jednání. Ale jako patří herec po celou dobu trvání divadelní hry jevišti, tak patřili nyní dělníci po celých 15 hodin továrně, nepočítaje v to čas na cestu do továrny a zpět. Hodiny odpočinku se tak měnily v hodiny nucené zahálky, které hnaly mladistvého dělníka do hospody a mladistvou dělnici do bordelu. Každý nový nápad, který si kapitalista denně vymýšlel, aby udržel stroje v chodu po 12 nebo 15 hodin bez zvětšení dělnického personálu, vedl k tomu, že dělník musel hltat svůj oběd hned v ten, hned v onen útržek času. V dobách agitace za desetihodinový pracovní den křičeli továrníci, že dělnická sebranka podává petice, doufajíc, že za desetihodinovou práci dostane dvanáctihodinovou mzdu. Nyní to obrátili na ruby. Platili mzdu za deset hodin a disponovali pracovními silami dvanáct až patnáct hodin.[165] V tom byl ten háček; to bylo to továrnické vydání zákona o desetihodinovém pracovním dni! Byli to tíž spásu hlásající, láskou k lidstvu se rozplývající stoupenci svobodného obchodu, kteří za agitace proti obilním zákonům po plných deset let vypočítávali dělníkům na halíř, že při svobodném dovozu obilí by úplně stačila desetihodinová práce k tomu, aby při prostředcích, které má anglický průmysl, se kapitalisté mohli obohacovat.[166]
Dvouletá vzpoura kapitálu byla konečně korunována rozsudkem jednoho ze čtyř nejvyšších soudních dvorů v Anglii, Court of Exchequer [soudu státní pokladny], který v jednom případě, jenž mu byl předložen, rozhodl 8. února 1850, že továrníci sice jednali proti smyslu zákona z roku 1844, ale že tento zákon sám prý obsahuje jistá slova, která způsobují, že zákon nemá smysl. „Tímto rozhodnutím byl zákon o desetihodinovém pracovním dni zrušen.“[167] Spousta továrníků, kteří se dosud báli používat „přepřahacího“ systému pro mladistvé osoby a dělnice, sáhla nyní po něm oběma rukama.[168]
Ale po tomto zdánlivě definitivním vítězství kapitálu nastal ihned obrat. Dělníci kladli dosud pasivní, třeba tvrdošíjný a denodenně znovu projevovaný odpor. Nyní začali hlasitě protestovat na hrozivých schůzích v Lancashiru a Yorkshiru. Domnělý zákon o desetihodinové pracovní době je prý tedy pouhý humbuk, parlamentní podfuk, a nikdy neexistoval! Tovární inspektoři varovali důtklivě vládu, že třídní antagonismus dostoupil neuvěřitelného stupně napětí. Reptala i část továrníků: „Vzájemně si odporující výroky soudů prý vyvolaly úplně nenormální a anarchický stav. Jiný zákon prý platí v Yorkshiru, jiný v Lancashiru, jiný zákon v jedné farnosti Lancashiru, jiný hned vedle v sousedství. Továrník ve velkých městech muže zákon obcházet, ale ve venkovských místech nenajde personál potřebný pro ‚přepřahací systém‘ a tím méně k postrkování dělníků z továrny do továrny atd.“ A rovnost při vykořisťování pracovní síly — to je pro kapitál první lidské právo.
Za těchto okolností došlo ke kompromisu mezi továrníky a dělníky, který byl parlamentem zpečetěn v novém doplňovacím továrním zákonu z 5. srpna 1850. Pro „mladistvé osoby a ženy“ byl pracovní den v prvních 5 všedních dnech zvýšen z 10 na 10½ hodiny, v sobotu omezen na 7½ hodiny. Pracovat se smí jen v době od 6 hodin ráno do 6 hodin večer[169] s přestávkami 1½ hodiny na jídlo, které se mají poskytovat všem dělníkům najednou a podle ustanovení z roku 1844 atd. Tím byl jednou provždy odstraněn „přepřahací systém“.[170] Pro práci dětí zůstal v platnosti zákon z roku 1844.
Jedna kategorie továrníků si tentokrát, jako dříve, zajistila zvláštní vrchnostenská práva na proletářské děti. Byli to továrníci hedvábí. Roku 1833 výhružně lkali, že „budou-li oloupeni o svobodu zaměstnávat děti všech věků 10 hodin denně, zastaví to jejich továrny“ (if the liberty of working children of any age for 10 hours a day were taken away, it would stop their works). Je prý nemožné nakoupit dostatečný počet dětí starších 13 let. Vymohli si žádanou výsadu. Jejich záminka se při pozdějšímu vyšetřování ukázala pustou lží[171], ale to jim nebránilo, aby po deset let nepředli 10 hodin denně hedvábí z krve malých dětí, které musely stát na židli, aby mohly konat svou práci.[172] Zákon z roku 1844 je sice „oloupil“ o „svobodu“ zaměstnávat děti mladší 11 let déle než 6½ hodiny denně, ale zajistil jim zato výsadu zaměstnávat děti od 11 do 13 let 10 hodin denně a zrušil povinnou školní docházku pro ostatní tovární děti. Tentokrát měli tuto záminku: „Jemnost tkaniny prý vyžaduje jemnost prstů, kterou prý lze zajistit jen příchodem do továrny v útlém věku.“[173] Pro jemné prsty zabíjeli děti, stejně jako v jižním Rusku zabíjejí skot pro kůži a tuk. Nakonec roku 1850 zůstala výsada, udělená roku 1844, jen oddělení skaní a svíjení hedvábí; aby však kapitál, oloupený o svou „svobodu“, byl odškodněn, byla pracovní doba dětí od 11 do 13 let zvýšena z 10 hodin na 10½ hodiny. Záminka: „Práce v hedvábnických továrnách je lehčí než v jiných továrnách a není rozhodně tak škodlivá pro zdraví.[174] Oficiální lékařské vyšetřování později dokázalo, že naopak „průměrná úmrtnost je v hedvábnických obvodech neobyčejně vysoká a mezi obyvatelstvem ženského pohlaví dokonce vyšší než v bavlnářských obvodech Lancashiru.“[175] Přes protesty továrních inspektorů, které se opakují každého půl roku, trvá tento nešvar dodnes.[176]
Zákon z roku 1850 změnil — jen pro „mladistvé osoby a ženy“ — patnáctihodinovou dobu od 5½ hodin ráno do 8½ hodin večer ve dvanáctihodinovou dobu od 6 hodin ráno do 6 hodin večer. Nevztahovalo se to tedy na děti, které nadále bylo možno vykořisťovat půl hodiny před začátkem této doby a 2½ hodiny po jejím skončení, třebaže vcelku jejich práce nesměla trvat déle než 6½ hodiny. Při debatě o tomto zákoně předložili tovární inspektoři parlamentu statistická data o neslýchaných zlořádech, k nimž tato anomalie vede. Ale nadarmo. V pozadí číhal záměr vyšroubovat s pomocí dětí v letech prosperity pracovní den dospělých dělníků znovu na 15 hodin. Zkušenost následujících tří let ukázala, že takový pokus musí ztroskotat o odpor dospělých dělníků-mužů.[177] Zákon z roku 1850 byl proto roku 1853 konečně doplněn zákazem, že „děti nesmějí být zaměstnávány ráno před začátkem a večer po skončení práce mladistvých osob a žen“. Od té doby upravoval tovární zákon z roku 1850 s malými výjimkami pracovní den všech dělníků v průmyslových odvětvích, která mu podléhala.[178] Od vydání prvního továrního zákona uplynulo tehdy již půl století.[179]
Za svou původní sféru zasáhlo zákonodárství po prvé zákonem ‚‚Printworks' Act“ [zákon o tiskárnách kartounu atd.] z roku 1845. Nelibost, s níž kapitál připustil tuto novou „výstřednost“, čiší z každé řádky zákona! Zákon omezuje pracovní den dětí od 8 do 13 let a žen na 16 hodin, od 6 hodin ráno do 10 hodin večer, a nestanoví žádnou zákonitou přestávku na jídlo. Dovoluje mořit prací chlapce starší 13 let libovolně ve dne v noci.[180] Je to parlamentní zmetek.[181]
Přesto zásada rozhodně zvítězila, a to svým vítězstvím ve velkých průmyslových odvětvích, která jsou specifickým výtvorem moderního výrobního způsobu. Úžasný rozvoj těchto odvětví v letech 1853—1860, kráčející ruku v ruce s tělesným a mravním obrozením továrních dělníků, musel vidět i slepý. Sami továrníci, na nichž byly zákonné omezení a úprava pracovního dne vybojovány krok za krokem půlstoletou občanskou válkou, chvástavě poukazovali na kontrast mezi těmito průmyslovými odvětvími a těmi oblastmi vykořisťování, které zůstaly ještě „svobodné“.[182] Farizejové „politické ekonomie“ si pospíšili prohlásit myšlenku nezbytnosti zákonodárné úpravy pracovního dne za novou charakteristickou vymoženost své ‚‚vědy“.[183] Pochopíme snadno, že jakmile byli továrničtí magnáti přinuceni podrobit se nevyhnutelnému a smířit se s ním, síla kapitálu k odporu postupně slábla, zatím co současně vzrůstala útočnost dělnické třídy tou měrou, jak rostl počet jejích spojenců ve společenských vrstvách, kterých se to přímo nedotýkalo. Tím se vysvětluje poměrně rychlý pokrok od roku 1860.
Továrnímu zákonu z roku 1850 byly podrobeny barvírny a bělírny[184] roku 1860, továrny na krajky a pletárny punčoch roku 1861. Následkem první zprávy „komise o dětské práci“ (1863) bylo, že týž osud postihl všechny manufaktury hliněného zboží (nejen hrnčírny), sirkárny, kapslovny, výrobny patron, továrny na čalouny, střihárny plyše (fustian cutting) a četné procesy, shrnuté pod názvem „finishing“ [konečná úprava]. Roku 1863 byly podřízeny zvláštním zákonům „bělírny na otevřeném vzduchu“[185] a pekařství; první zákon zakazuje mezi jiným práci dětí, mladistvých osob a žen v noci (od 8 hodin večer do 6 hodin ráno) a druhý zákon zakazuje zaměstnávání pekařských tovaryšů mladších 18 let mezi 9 hodinami večer a 5 hodinami ráno. Vrátíme se ještě k pozdějším návrhům zmíněné komise, hrozícím oloupit „o svobodu“ všechna důležitá odvětví anglického průmyslu, s výjimkou zemědělství, hornictví a dopravy.[185a]
7. BOJ ZA NORMÁLNÍ PRACOVNÍ DEN.
VLIV ANGLICKÉHO TOVÁRNÍHO ZÁKONODÁRSTVÍ NA JINÉ ZEMĚČtenář si vzpomene, že výroba nadhodnoty čili získávání nadpráce tvoří specifický obsah a účel kapitalistické výroby, bez ohledu na změny ve výrobním způsobu samém, které vznikají z podřízení práce kapitálu. Vzpomene si, že s hlediska, jímž jsme se dosud řídili, jen samostatný, tedy právně plnoletý dělník uzavírá jako prodavač zboží smlouvu s kapitalistou. Hraje-li proto v našem historickém nástinu hlavní úlohu na jedné straně novodobý průmysl, na druhé straně práce fysicky i právně nezletilých, znamená pro nás novodobý průmysl jen zvláštní sféru vyssávání práce, práce nezletilých jen zvlášť pádný příklad tohoto vyssávání. Aniž však předbíháme pozdější výklad, docházíme na základě pouhé souvislosti historických skutečností k těmto závěrům:
Za prvé. V průmyslových odvětvích, nejdříve zrevolucionovaných vodou, parou a stroji, v těchto prvních výtvorech novodobého výrobního způsobu, v přádelnách a tkalcovnách bavlny, vlny, lnu a hedvábí, je pud kapitálu po bezmezném a bezohledném prodlužování pracovního dne uspokojován nejdříve. Změny materiálního výrobního způsobu a tomu odpovídající změny sociálních vztahů výrobců[186] vedou nejprve k bezmeznému překračování pracovního dne a pak jako reakci na to vyvolávají společenskou kontrolu, která zákonně omezuje, upravuje a sjednocuje pracovní den s jeho přestávkami. Proto během první poloviny XIX. století zavádí zákonodárství tuto kontrolu jen výjimečně.[187] Jakmile se však tato kontrola rozšířila na oblast nového výrobního způsobu, kde se jí po prvé používalo, ukázalo se, že nejen mnoho jiných výrobních odvětví již spadá do působnosti opravdového továrního režimu, nýbrž že i manufaktury s více či méně zastaralými výrobními metodami, jako hrnčírny, sklárny atd., starodávná řemesla, jako pekařství, a konečně i roztroušená tzv. domácká práce, jako výroba hřebíků atd.,[188] již dávno propadly kapitalistickému vykořisťování stejně jako továrna. Proto bylo zákonodárství nuceno pozvolna se zříkat svého výjimečného rázu nebo tam, kde se řídí římskou kasuistikou, jako v Anglii, prohlásit podle libosti za továrnu (factory) každý dům, kde se pracuje.[189]
Za druhé. Dějiny úpravy pracovního dne v některých výrobních odvětvích, dosud trvající boj za tuto úpravu v jiných odvětvích názorně dokazují, že isolovaný dělník, dělník jako „svobodný“ prodavač své pracovní síly, není s to klást jakýkoli odpor, jakmile kapitalistická výroba dozrává k jistému stupni. Stanovení normálního pracovního dne je proto výsledkem vleklé, více či méně skryté občanské války mezi třídou kapitalistů a dělnickou třídou. Protože boj začíná ve sféře novodobého průmyslu, rozpoutává se nejdříve v rodné zemi tohoto průmyslu, v Anglii.[190] Angličtí tovární dělníci byli předními bojovníky nejen anglické dělnické třídy, nýbrž novodobé dělnické třídy vůbec, stejně tak jako jejich theoretikové první hodili rukavici kapitalistické theorii.[191] Tovární filosof Ure proto odsuzuje jako nesmazatelnou hanbu anglické dělnické třídy tu okolnost, že vepsala na svůj prapor „otroctví továrních zákonů“, stavějíc toto heslo proti kapitálu, který se mužně bil za „úplnou svobodu práce“.[192]
Francie pokulhává pomalu za Anglií. Potřebovala únorovou revoluci, aby přivedla na svět zákon o dvanáctihodinovém pracovním dni,[193] zákon mnohem nedostatečnější než jeho anglický originál. Přesto uplatňuje francouzská revoluční metoda i své zvláštní přednosti. Naráz diktuje všem dílnám a továrnám bez rozdílu tutéž hranici pracovního dne, zatím co anglické zákonodárství, vzpírajíc se, ustupuje tlaku poměrů brzy v tom, brzy v onom bodě a je na nejlepší cestě zplodit vždy znovu nějakou novou právnickou motanici.[194] Naproti tomu vyhlašuje francouzský zákon jako zásadu to, co bylo v Anglii vybojováno jen ve jménu dětí, nezletilých a žen a co se teprve v nejnovější době začíná požadovat jako všeobecné právo.[195]
Ve Spojených státech severoamerických bylo ochromeno každé samostatné dělnické hnutí, dokud část republiky byla hyzděna otroctvím. Práce bělochů se nemůže osvobodit tam, kde práce černochů je cejchována znamením hanby. Ale smrt otroctví zrodila ihned nový, omlazený život. Prvním plodem občanské války byla agitace za osmihodinový pracovní den, která se šířila sedmimílovými kroky lokomotivy od Atlantického až k Tichému oceánu, od Nové Anglie až po Kalifornii. Všeobecný dělnický kongres v Baltimore (16. srpna 1866) prohlašuje: „Prvním a velkým požadavkem přítomné doby, nutným pro osvobození práce této země od kapitalistického otroctví, je vydání zákona, který by uznal osmihodinový den za normální pracovní den ve všech státech americké unie. Jsme odhodláni vynaložit všechny své síly k boji za dosažení tohoto slavného výsledku.“[196] Současně (počátkem září 1866) se usnesl kongres „Mezinárodního dělnického sdružení“ v Ženevě na návrh londýnské Generální rady: „Prohlašujeme omezení pracovní doby za předběžnou podmínku, bez níž musí ztroskotat všechny ostatní pokusy o zlepšení postavení dělníků a o jejich osvobození… Navrhujeme uznat 8 hodin práce za zákonitou hranici pracovního dne.“
Tak potvrzuje dělnické hnutí, instinktivně vyrostlé z výrobních poměrů samých na obou stranách Atlantického oceánu, výrok anglického továrního inspektora R. J. Saunderse: „Nelze podniknout další kroky k reformě společnosti s nějakou vyhlídkou na úspěch, nebude-li nejprve omezen pracovní den a nebude-li vynuceno přísné dodržování jeho stanovených hranic.“[197]
Musíme přiznat, že náš dělník vychází z výrobního procesu jiný, než do něho vstoupil. Na trhu vystupoval jako majitel zboží „pracovní síly“ proti majitelům jiných zboží, tj. jako majitel zboží proti majitelům zboží. Smlouva, podle níž prodával kapitalistovi svou pracovní sílu, dokazovala takřka černé na bílém, že svobodně nakládá se sebou samým. Po uzavření obchodu se ukazuje, že vůbec nebyl „svobodným agentem“, že doba, na kterou svobodně prodává svou pracovní sílu, je doba, na kterou je nucen ji prodávat,[198] že ho ve skutečnosti jeho upír nepustí, „dokud se ještě z něho dá vyssát jediný sval, jediná šlacha, jediná kapka krve“[199]. Na „ochranu“ před „hadem svých trýzní“ musí se dělníci spojit a jako třída si vynutit státní zákon, mocnou společenskou překážku, která by bránila jim samým prodávat sebe a své potomstvo podle dobrovolné smlouvy s kapitálem na smrt a do otroctví.[200] Místo honosného výčtu „nezadatelných lidských práv“ nastupuje skromná Magna Charta [velká charta] zákonem omezeného pracovního dne, která „konečně přesně stanoví, kdy končí doba, kterou dělník prodává, a kdy začíná doba, která patří jemu samému“.[201] Quantum mutatus ab illo! [Jaká změna proti tomu, co bylo!]
__________________________________
Poznámky:
[35] „Pracovní den je neurčitá veličina; může být dlouhý nebo krátký.“ („An Essay on Trade and Commerce, containing Observations on Taxes etc.“, Londýn 1770, str. 73.)
[36] Tato otázka je nekonečně důležitější než slavná otázka sira Roberta Peela k birminghamské obchodní komoře: „Co je to libra šterlinků?“ — tato otázka mohla být položena jen proto, že Peel chápal povahu peněz stejně špatně jako birminghamští „little shilling men“ [slovní hříčka: „přívrženci devalvace“ a zároveň „držgrešlové“].
[37] „Kapitalistovým úkolem je, aby s vynaloženým kapitálem vytloukl co největší sumu práce.“ (J. G. Courcelle-Seneuil: „Traité Théorique et Pratique des Entreprises Industrielles“, 2. vyd., Paříž 1857, str. 63.)
[38] „Ztráta jedné pracovní hodiny denně znamená obrovskou škodu pro obchodní stát.“ „Lze pozorovat neobyčejně velkou spotřebu přepychových předmětů u pracující chudiny tohoto království, zejména mezi manufakturní luzou; přitom však spotřebovávají i svůj čas, což je nejzhoubnější ze všech druhů plýtvání.“ („An Essay on Trade and Commerce etc.“, str. 47 a 153.)
[39] Jestliže si dělník, osvobodiv se od práce, na chvíli odpočine, hamižná ekonomie, která jej sleduje neklidným zrakem, začne tvrdit, že ji okrádá.“ (N. Linguet: „Théorie des Lois Civiles etc.“. Londýn 1767, sv. II, str. 466.)
[40] Za velké stávky londýnských stavebních dělníků roku 1860—1861 za snížení pracovního dne na 9 hodin uveřejnil jejich výbor prohlášení, které se téměř shoduje s řečí našeho dělníka. Prohlášení naráží s jemnou ironií na to, že největší ziskuchtivec mezi „building masters“ [stavebními podnikateli], jakýsi sir M. Peto — požívá „pověsti světce“. (Týž Peto skončil po roce 1867 tak jako Stroussberg!)
[41] „Ti, kdož pracují… živí ve skutečnosti ty, kdo žijí z renty… kterým se říká bohatí... i samy sebe.“ (Edmund Burke: „Thoughts and Details on Scarcity“, Londýn 1800, str. 2, 3.)
[42] Velmi naivně poznamenává Niebuhr ve svém spise „Römische Geschichte“: „Nelze si zatajovat, že díla, jako jsou díla etruská, která i v rozvalinách budí úžas, předpokládají v malých (!) státech existenci pánů a nevolníků.“ S daleko hlubším pochopením pravil Sismondi, že „bruselské krajky“ předpokládají existenci pánů a námezdních služebníků.
[43] „Na tyto nešťastníky (ve zlatých dolech mezi Egyptem, Habeší a Arabií), kteří nemohou ani své tělo udržovat v čistotě, ani pokrývat svou nahotu, není možno pohledět bez soucitu s jejich žalostným osudem. Neboť zde není ohledů ani slitování s nemocnými, mrzáky, starci, se ženskou slabostí. Všichni musí bez ustání pracovat, donucováni k tomu ranami biče, dokud smrt neukončí jejich muka a jejich bídu.“ (Diodorus Siculus: „Historische Bibliothek“, kniha 3, kap. 13.)
[44] To, co následuje, se týká poměrů v rumunských provinciích, jak se vytvářely před převratem, který nastal po Krymské válce.
[44a] {Poznámka ke 3. vyd. — To platí také o Německu a zejména o Prusku ne východ od Labe. V XV. století byl německý sedlák sice skoro všude povinen odvádět určité dávky výrobků a práce, ale jinak byl alespoň fakticky svobodným člověkem. Němečtí kolonisté v Braniborech, Pomořansku, Slezsku a Východním Prusku byli dokonce právně uznáváni za svobodné. Vítězství šlechty v selské válce tomu učinilo konec. Nevolníky se znovu stali nejen poražení jihoněmečtí sedláci, ale již od poloviny XVI. století upadají východopruští, braniborští, pomoranští a slezští, a brzy nato i šlesvicko-holštýnští svobodní sedláci do poníženého stavu nevolníků. (Maurer:„Geschichte der Fronhöfe etc.“, IV. sv. — Meitzen: „Der Boden des preussischen Staats“. — Hanssen: „Leibeigenschaft in Schleswig-Holstein“.) — B. E.) }
[45] Další podrobnosti najdeme ve spise E. Regnaulta: „Histoire Politique et Sociale des Principautés Danubiennes“, Paříž 1855.
[46] „Vcelku svědčí překračování průměrné míry v určitých mezích o tom, že se organické bytosti dobře daří… Tělesná míra se u člověka zmenšuje, je-li jeho prospívání ohroženo fysickými nebo sociálními poměry... Ve všech evropských zemích, kde existují odvody, klesla od zavedení odvodů průměrná tělesná míra dospělých mužů a jejich celková schopnost k vojenské službě. Před revolucí (1789) činila nejnižší míra pro pěšáka ve Francii 165 centimetrů; roku 1818 (zákon z 10. března) 157, podle zákona z 21. března 1832 156 centimetrů. Ve Francii se průměrně neodvede více než polovina povolaných pro nedostatečnou výšku a tělesné vady. V Sasku byla vojenská míra roku 1780 178 cm, nyní 155. V Prusku je nyní 157. Podle údajů dr. Meyera v ‚Bayrische Zeitung‘ ze dne 9. května 1862 vychází z 9letého průměru, že v Prusku je z 1000 branců 716 neschopných vojenské služby: 317 pro nedostatečnou výšku a 399 pro tělesné vady… Město Berlín nemohlo roku 1858 dodat svůj kontingent náhradního mužstva, scházelo 156 mužů.“ (J. v. Liebig: „Die Chemie in ihrer Anwendung auf Agrikultur und Physiologie“, 1862, 7. vyd., svazek I, str. 117, 118.)
[47] „Dějiny továrního zákona z roku 1850 následují ve výkladu této kapitoly.
[48] Období od vzniku velkého průmyslu v Anglii do roku 1845 se dotýkám jen tu a tam a odkazuji čtenáře na spis „Die Lage der arbeitenden Klasse in England“ [Postavení dělnické třídy v Anglii] od Bedřicha Engelse, Lipsko 1845. Jak hluboce pochopil Engels ducha kapitalistického výrobního způsobu, dokazují Factory Reports [zprávy továrních inspektorů], Reports on Mines [zprávy důlních inspektorů] atd., které vyšly po roce 1845; a jak obdivuhodně vylíčil podrobnosti postavení dělnické třídy, o tom svědčí nejzběžnější srovnání jeho spisu s oficiálními zprávami „Children‘s Employment Commission“ [komise pro vyšetření dětské práce] (1863—1867), které vyšly o 18—20 let později. Tyto zprávy pojednávají totiž o průmyslových odvětvích, v nichž do roku 1862 nebylo ještě zavedeno tovární zákonodárství a zčásti není zavedeno ani dnes. Zde tedy poměry, které líčí Engels, nebyly nijak podstatně změněny zásahem zvenčí. Mé příklady jsou vzaty hlavně z období svobodného obchodu po roce 1848, z oné rajské doby, o níž Němce tak báječně „lakují“ stejně chvástaví jako vědecky ubozí podomní obchodníci s ideou svobodného obchodu. — Anglie tu ostatně vystupuje v popředí jen proto, že je klasickou představitelkou kapitalistické výroby a že ona jediná má stálou oficiální statistiku o otázkách, které probíráme.
[49] „Suggestions etc. by Mr. L. Horner, Inspector of Factories“ ve „Factories Regulation Acts. Ordered by the House of Commons to be printed 9 August 1859“, str. 4, 5.
[50] „Reports of the Insp. of Fact, for the half year, October 1856“, str. 35.
[51] „Reports etc. 30th April 1858“, str. 9.
[52] „Reports etc. 30th April 1858“, str. 10.
[53] Tamtéž, str. 250
[54] „Reports etc. for the half year ending 30th April 1861“. Viz Dodatek čís. 2; „Reports etc. 31st October 1862“, str. 7, 52, 53. Přestupky se tu množí v posledním pololetí 1863. Srov. „Reports etc. ending 31st October 1863“, str. 7.
[55] „Reports etc. 31st Qctober 1860“, str. 23. S jakým fanatismem, podle soudních výpovědí továrníků, se jejich tovární ruce brání jakémukoli přerušení tovární práce, o tom svědčí tato kuriosita: Začátkem června roku 1836 došla smírčím soudcům v Dewsbury (Yorkshire) udání, že majitelé 8 velkých továren nedaleko Batley přestupují tovární zákon. Část těchto pánů byla obviněna z toho, že nechali pracovat 5 chlapců ve věku od 12 do 15 let od 6 hodin ráno v pátek do 4 hodin odpoledne následující soboty, aniž jim dovolili oddech, kromě doby na jídlo a jedné hodiny spánku o půlnoci. A tyto děti musely pracovat nepřetržitě 30 hodin v „shoddy-hole“, jak se říká díře, kde se trhají vlněné hadry a kde je vzduch tak prosycen prachem, chloupky z hadrů atd., že i dospělí dělníci si tu musí ustavičně ovazovat ústa kapesníkem, aby si chránili plíce! Páni obžalovaní ujistili místopřísežně — jako kvakeři byli příliš úzkostlivě nábožní, než aby mohli přísahat — že ve svém velkém milosrdenství by byli dovolili dětem 4 hodiny spánku, ale paličaté děti nechtěly o spaní ani slyšet! Páni kvakeři byli odsouzeni k pokutě 20 liber št. Dryden předvídal tyto kvakery:
„Fox full fraught in seeming sanctity,
That feared an oath, but like the devil would lie,
That look'd like Lent, and had the holy leer,
And durst not sin! before he said his prayer!“
[„Liška, která svatost předstírala
a přísah bála se, lhouc při tom jako čert,
vždy tvářila se jak sám půst a kroutíc zbožně oči,
bez vroucí modlitby hřích nespáchala nikdy!“][56] „Reports etc. 31st October 1856“, str. 34.
[57] Tamtéž, str. 35.
[58] Tamtéž, str. 48.
[59] Tamtéž.
[60] Tamtéž.
[61] Tamtéž.
[62] „Reports of the Insp. etc. 30th April 1860“, str. 56.
[63] Tento výraz má oficiální občanské právo jak v továrně, tak i v továrních zprávách.
[64] „Chamtivost továrníků, páchajících při honbě za ziskem takové ukrutnosti, které nebyly překonány ani ukrutnostmi Španělů při dobýváni Ameriky při honbě za zlatem.“ (John Wade: „History of the Middle and Working Classes“, 3. vyd., Londýn 1835, str. 114.) Theoretická část této knihy, jakýsi nástin politické ekonomie, obsahuje na svou dobu leccos originálního, na př. názor na obchodní krise. Historická část je nestoudným plagiátem knihy sira M. Edena: „The State of the Poor“, Londýn 1797.
[65] „London Daily Telegraph“ ze dne 17. ledna 1860.
[66] Srov. Engels: „Lage etc.“, str. 249—251. [„Postaveni dělnické třídy v Anglii“, str. 192—193.]
[67] Children's Employment Commission. First Report etc. 1863“. Příloha, str. 16, 19, 18.
[68] „Public Health, 3rd Report etc.“, str. 103, 105.
[69] „Children's Employment Commission 1863“, str. 22, 24 a XI.
[70] Tamtéž, str. XLVII.
[71] Tamtéž, str. LIV.
[72] Toto nelze považovat za nadměrnou pracovní dobu v našem smyslu. Tito pánové považují 10½ hodinovou práci za normální pracovní den, který tedy také zahrnuje normální nadpráci. Pak teprve začíná „přesčas“, který je poněkud lépe placen. Později ještě uvidíme, že používání pracovní síly po dobu tak zvaného normálního dne je placeno pod hodnotu, takže „přesčas“ není nic jiného než kapitalistický úskok, jak vyždímat více „nadpráce“; to zůstává ostatně stejné i tehdy, je-li pracovní síla, používaná během „normálního dne“, skutečně plně placena.
[73] „Children‘s Employment Commission 1863“, Svědecké výpovědi, str. 123, 124, 125, 140 a LIV.
[74] Kamenec, rozemletý na prášek nebo smíchaný se solí, je normální obchodní artikl, který má příznačný název „baker‹s stuff“ [pekařský prášek].
[75] „Saze jsou, jak známo, velmi energickou formou uhlíku a tvoří hnojivo, které kapitalističtí kominíci prodávají anglickým farmářům. Roku 1862 měl britský „juryman“ [porotce] v jednom procesu rozhodnout, zda saze, k nimž je bez vědomí kupce přimícháno 90% prachu a písku, jsou „opravdové“ saze v „komerčním“ smyslu nebo saze „falšované“ ve „smyslu zákona“; „amis du commerce“ [přátelé obchodu] rozhodli, že jsou to „opravdové“ komerční saze, a zamítli farmářovu žalobu, který nadto musel zaplatit soudní útraty.
[76] Francouzský chemik Chevallier vypočítává v pojednání o „sophistications“ [falšování] zboží u více než 600 výrobků, které uvádí jeden za druhým, 10, 20, 30 různých způsobů falšování. Dodává, že nezná všechny způsoby a že se nezmiňuje o všech, které zná. U cukru uvádí 6 způsobů falšování, u olivového oleje 9, u másla 10, u soli 12, u mléka 19, u chleba 20, u kořalky 23, u mouky 24, u čokolády 28, u vína 30, u kávy 32 atd. Ani pánbůh tomuto osudu neušel. Viz Rouard de Card: „De la falsification des Substances Sacramentales“. Paříž 1856.
[77] „Report etc. relative to the Grievances complained of by the Journeymen Bakers etc.“, Londýn 1862 a „Second Report etc.“, Londýn 1863.
[78] Tamtéž, „First Report etc.“, str. VI.
[79] Tamtéž, str. LXXI.
[80] George Read: „The History of Baking“, Londýn 1848, str. 16.
[81] Report (First) etc. Evidence. Výpověď pekaře „za plnou cenu“ Cheesemana, str. 108.
[82] George Read: „The History of Baking“. Na konci XVII. a na začátku XVIII. století byli faktoři [překupníci], kteří se vetřeli do všech možných řemesel, ještě oficiálně označováni za „public nuisances“ [veřejné škůdce]. Tak na př. Grand Jury [porota] při čtvrtém zasedání smírčích soudců v hrabství Somerset se usnesla na „připomínce“ dolní sněmovně, kde se mimo jiné praví: „Tito agenti z Blackwell Hall jsou veřejným zlořádem a poškozují soukenickou živnost a jako škůdci mají být potřeni.“ („The Case of our English Wool etc.“, Londýn 1685, str. 6, 7.)
[83] „First Report etc.“, str. VIII.
[84] „Report of Committee on the Baking Trade in Ireland for 1861“.
[85] „Report of Committee on the Baking Trade in Ireland for 1861“.
[86] Veřejná schůze zemědělských dělníků v Lasswade u Glasgowa ze dne 5. ledna 1866. (Viz „Workman‘s Advocate“ ze dne 13. ledna 1866.) Vytvoření — koncem roku 1865 — trade-unionu zemědělských dělníků, nejdříve ve Skotsku, je historická událost. V jednom z nejutlačovanějších zemědělských obvodů Anglie, v Buckinghamshiru, vstoupili v březnu 1867 námezdní dělníci do velké stávky za zvýšení týdenní mzdy z 9 — 10 šilinků na 12 šilinků. — (Z toho, co bylo uvedeno, je vidět, že hnutí anglického zemědělského proletariátu, úplně rozbité od té doby, co byly po roce 1830 potlačeny jeho mohutné demonstrace a zejména po zavedení nového chudinského zákona, začíná v šedesátých letech znovu, až konečně roku 1872 zahajuje novou epochu. Vrátím se k tomu v II. dílu, rovněž k Modrým knihám o postavení anglického zemědělského dělníka, které vyšly po roce 1867. Dodatek ke 3. vydání.)
[87] „Reynolds‘ Newspaper“, 20. ledna 1866. Týž týdeník přináší v každém čísle zprávy o mnoha dalších železničních neštěstích pod „sensational headings“ [sensačními titulky] : „Fearful and fatal accidents“ [Hrozné a osudné nehody], ‚.Appalling tragedies“ [Otřásající tragedie] atd. Na to odpovídá jeden dělník z trati North Stafford: „Každý ví, jaké následky to má, ochabne-li třeba jen na chvíli pozornost strojvůdce nebo topiče. A může tomu být jinak při bezmezném prodlužování pracovní doby v největší nepohodě, bez přestávky a odpočinku? Vezměme tento příklad, jaký se stává každodenně: minulé pondělí začal topič pracovat velmi časně ráno. Skončil po 14 hodinách 50 minutách. Nestačil ani vypít čaj a už ho volali znovu do práce… Tak pracoval nepřetržitě 29 hodin 15 minut. Zbytek jeho týdenního zaměstnání vypadal takto: ve středu 15 hodin; ve čtvrtek 15 hodin 35 minut; v pátek 14½ hodiny; v sobotu 14 hodin 10 minut; celkem za týden 88 hodin 30 minut. A nyní si představte jeho překvapení, když dostal plat jen za 6 pracovních dnů. Byl to nováček a požádal o vysvětlení, co se rozumí pracovním dnem. Odpověď: 13 hodin, tedy 78 hodin týdně. Ale jak je to s platem za dalších 10 hodin 30 minut? Po dlouhých tahanicích se mu podařilo dostat odměnu 10 pencí.“ (Tamtéž, číslo ze 4. února 1866.)
[88] Srov. B. Engels: „Die Lage etc.“, str. 253, 254. [,‚Postavení dělnické třídy v Anglii“, str. 194, 195.]
[89] Dr. Letheby, lékař Board of Health [zdravotní správy] tehdy prohlásil: „Na každého dospělého by mělo v ložnici připadat nejméně 300 krychlových stop vzduchu a v obytném pokoji nejméně 500 krychlových stop.“ Dr. Richardson, vrchní lékař jedné londýnské nemocnice, praví : „Různé švadleny : modistky, krejčové a šičky prádla trpí trojí bídou — přepracováním, nedostatkem vzduchu a nedostatkem výživy nebo poruchami zažívání. Vcelku se hodí tento druh práce rozhodně spíše pro ženy než pro muže. Ale je neštěstím tohoto oboru, že je, zejména v hlavním městě, monopolem asi 26 kapitalistů, kteří prostředky nátlaku, vyvěrajícími z kapitálu (that spring from capital), vytloukají z práce úsporu ( force economy out of labour ; míní tím: šetří na výdajích tím, že mrhají pracovní silou). Jejich moc pociťuje na sobě celá třída těchto dělnic. Podaří-li se švadleně získat malý okruh zákaznic, nutí ji konkurence pracovat doma až do úpadu, aby si tyto zákaznice udržela, a stejnou prací do úpadu musí nezbytně týrat i své pomocnice. Nejde-li její podnik nebo nemůže-li se zařídit pro sebe, obrátí se na závod, kde sice není méně práce, ale zato jistější výdělek. Tak se stává pravou otrokyní, zmítanou sem a tam každou sebemenší společenskou vlnou; hned zmírá hlady doma v malém pokojíku nebo nemá k tomu daleko; pak zase pracuje 15, 16, ba 18 hodin denně v ovzduší, kde se stěží dá dýchat, a při jídle, které, i když je dobré, nemůže organismus pro nedostatek čistého vzduchu strávit. To je živná půda pro souchotiny, které nejsou nic jiného než nemoc ze špatného vzduchu.“ ( Dr. Richardson: „Work and Overwork“, v „Social Science Review“, 18. července 1863.)
[90] „Morning Star“, 23. června 1863. „Times“ použily tohoto případu k obhajobě amerických otrokářů proti Brightovi atd. „Velmi mnozí z nás,“ píší „Times“, „jsou toho názoru, že dokud sami moříme naše vlastní děvčata prací až k smrti, hrozíce jim důtkami hladu místo svištícím karabáčem, máme sotva právo metat hromy a blesky na rodiny, jejichž členové přišli na svět jako otrokáři a které své otroky aspoň dobře živí a vyžadují na nich jen ‚mírnou práci‘.“ „Times“, 2. července 1863.) List toryů „Standard“ plísnil v témže duchu Rev. Newmana Halla: „ Že dává do klatby otrokáře, ale modlí se se slušnými lidmi, kteří londýnské kočí a průvodčí omnibusů atd. nutí pracovat celkem 16 hodin denně za psí mzdu.“ Nakonec promluvil věštec, pan Tomáš Carlyle, o němž jsem již roku 1850 napsal: „Genius šel k čertu, kult zůstal.“ V krátkém podobenství redukuje jedinečně velkolepou událost současných dějin, americkou občanskou válku, na to, že Petr ze Severu chce stůj co stůj rozbít palici Pavlovi z Jihu, protože Petr ze Severu si „najímá“ dělníka „na den“, kdežto Pavel z Jihu „doživotně“. („Macmillan's Magazine“. Ilias Americana in nuce. Srpnový sešit 1863.) Tak konečně zplaskla bublina toryovských sympatií s městským — naprosto ne s venkovským! — námezdním dělníkem. Jádro těchto sympatií se nazývá otroctví.
[91] Dr. Richardson: „Work and Overwork“, v „Social Science Review“, 18. července 1863.
[92] „Children's Employment Commission. Third Report“. Londýn 1864, str. IV, V, VI.
[93] „Jak ve Staffordshiru, tak i v jižním Walesu pracují mladé dívky a ženy v uhelných dolech a v koksovnách nejen ve dne, nýbrž i v noci. Ve zprávách předkládaných parlamentu se na to často poukazuje jako na příčinu vážných a všeobecně známých zlořádů. Ženy, pracující společně s muži a stěží se od nich lišící oděvem, ušpiněné a zamazané mourem, jsou vystaveny nebezpečí, že propadnou mravní zkáze, protože ztrácejí úctu k sobě samým, což je téměř nevyhnutelný následek zaměstnání nevhodného pro ženy.“ (Tamtéž, 194, str. XXVI. Srov. Fourth Report (1865), 61, str. XIII.) Stejně je tomu ve sklárnách.
[94] „Zdá se přirozené,“ podotýká jeden ocelářský továrník, který používá dětí k noční práci, „že hoši, kteří pracují v noci, ve dne nemohou spát a pořádně si odpočinout, nýbrž musí se celý příští den bez ustání potloukat.“ („Children's Employment commission. Fourth Report“, 63, str. XIII.) O důležitosti slunečního světla pro udržení a rozvoj organismu praví jeden lékař mimo jiné: „Světlo působí přímo na tkáně těla, jimž dodává pevnost a pružnost. Svaly zvířat, kterým odejmeme normální množství světla, zhoubovatí a ztratí svou pružnost, nervová síla ztrácí svůj tonus nedostatkem dráždění a vývin všeho, co je v procesu růstu, se zpomaluje… Pokud jde o děti, je ustavičný hojný přístup denního světla a přímý účinek slunečních paprsků po určitou část dne neobyčejně důležitý pro jejich zdraví. Světlo pomáhá zpracovávat potravu v dobrou plastickou krev a utužuje nově se tvořící svalová vlákna. Působí rovněž jako dráždidlo na zrakové orgány a vyvolává tím intensivnější činnost různých mozkových funkcí.“ Pan W. Strange, vrchní lékař worcesterské „všeobecné nemocnice“, z jehož spisu o „Zdraví“ (1864) je toto místo vyňato, píše v dopise jednomu z vyšetřujících komisařů, panu Whitovi: „Měl jsem dříve v Lancashiru možnost pozorovat účinky noční práce na tovární děti a v rozporu s oblíbeným tvrzením některých zaměstnavatelů prohlašuji s rozhodností, že zdraví dětí jí brzy trpí.“ („Children's Employment Commission. 4th Report“, 284, str. 55.) Již ta okolnost, že takové věci se vůbec mohou stát předmětem vážných diskusí ukazuje nejlépe, jak působí kapitalistická výroba na „mozkové funkce“ kapitalistů a jejich přisluhovačů.
[95] „Children‘s Employment Commission. Fourth Report“, 57, str. XII.
[96] Tamtéž (4th Report, 1865), 58, str. XII.
[97] Tamtéž.
[98] Tamtéž, str. XIII. Duševní úroveň těchto „pracovních sil“ musí být ovšem taková, jak se ukazuje z rozmluv z jedním z vyšetřujících komisařů: Jeremiáš Hynes, dvanáctiletý: „...čtyřikrát čtyři je osm, ale 4 čtyřky (4 fours) jsou 16... Králem je u něho ten kdo má všechny peníze a všechno zlato (A king is him that has all the money and gold). Máme krále; říkají, že je to královna, říkají jí princezna Alexandra. Prý si vzala za muže královnina syna. Princezna je mužský.“ William Turner, dvanáctiletý: „Nežiju v Anglii. Myslím, že nějaká taková země je“, dřív jsem o ní nic neslyšel.“ John Morris, čtrnáctiletý : „Slyšel jsem povídat, že pánbůh stvořil svět a že všichni lidi se utopili až na jednoho; slyšel jsem, že ten člověk byl malinký ptáček.“ William Smith patnáctiletý: „Bůh udělal muže, muž udělal ženu.“ Edward Taylor, patnáctiletý: „O Londýně nevím nic.“ Henry Mathewman, sedmnáctiletý : „Někdy chodím do kostela... Jméno, o kterém tam kážou, to je nějaký Ježíš Kristus, ale jiná jména nedovedu jmenovat. O něm také nedovedu nic říci. Nebyl zabit, zemřel jako jiní lidé. Nebyl jaksi jako jiní lidé, protože byl jaksi nábožný, a ty druhý ne.“ (He was not the same as other people in some ways, because he was religious in some ways and others isn't). (Tamtéž 74, str. XV.) „Ďábel je dobrá osoba. Nevím, kde žije.“ „Kristus byl zlý člověk.“ („The devil is a good person. I don‘t know where he lives.“ „Christ was a wicked man.“) „Toto děvče (10 let) hláskuje slovo God [bůh] jako Dog [pes] a neví, jak se jmenuje královna (Children's Employment Commission. 5th Report“, 1866, str. 55, čís. 278.) Týž systém jako v uvedených kovodělných manufakturách panuje i ve sklárnách a papírnách. V papírnách, kde se papír vyrábí strojově, je noční práce pravidlem pro všechny procesy až na třídění hadrů. V některých případech trvá noční práce dík směnám bez ustání po celý týden, obyčejně od neděle v noci do 12 hodin v noci příští soboty. Denní směna pracuje každý týden pět dní 12 hodin a jeden den 18 hodin a noční směna 5 nocí 12 hodin a jednu noc 6 hodin v každém týdnu. V jiných případech pracuje ve dny střídání každá směna 24 hodin jedna za druhou. Jedna směna pracuje 6 hodin v pondělí a 18 v sobotu, aby odpracovala 24 hodin. V jiných případech je zaveden systém, který je něco mezi tím, při němž všichni dělníci zaměstnaní u papírenských strojů pracují každý den v týdnu 15 — 16 hodin. „Tento systém — praví vyšetřující komisař Lord — v sobě jaksi spojuje všechny zlořády dvanáctihodinových a čtyřiadvacetihodinových směn.“ Za tohoto systému noční práce pracují děti pod 13 let, mladistvé osoby pod 18 let a ženy. Někdy, při dvanáctihodinovém systému musely pracovat dvojí směnu, 24 hodiny, protože nepřišel chlapec, který je měl vystřídat. Svědecké výpovědi dokazují, že hoši a děvčata pracují velmi často přes čas a že práce se tak někdy prodlužuje na 24, ba 36 hodin bez přestávky. V „nepřetržitém a jednotvárném“ procesu v hladírně se setkáváme s dvanáctiletými děvčaty, která pracují po celý měsíc l4hodin denně „bez jakéhokoli pravidelného oddechu nebo přestávky v práci, kromě dvou, nanejvýš tří půlhodin na obědy“. V některých továrnách, kde bylo úplně upuštěno od pravidelné noční práce, se pracuje hrozně mnoho přes čas, a „to často v největší špíně, v největším vedru a při nejjednotvárnějších procesech“. („Children's Employment Commission. 4th Report, 1865“, str. XXXVIII a XXXIX.)
[99] „Fourth Report etc.“, 1865, 79, str. XVI.
[100] „Fourth Report etc.“, 1865, 80, str. XVI.
[101] Tamtéž, 82, str. XVII.
[102] „V naší době, bohaté na přemýšlení a uvažování, člověk, který nedovede uvést dobrý důvod pro všechno možné, i pro nejšpatnější a nejzvrácenější myšlenky a skutky, musí být už pořádně omezený. Všechno, co se na světě zkazilo, zkazilo se z dobrých důvodů.“ (Hegel: „Enzyklopädie“, I. díl, „Die Logik“, Berlín 1840, str. 249.)
[103] „Children‘s Employment Commission. 4th Report etc.“, 1865, 85, str. XVII. Podobnou jemnocitnou námitku má jeden z pánů sklářských továrníků, že prý stanovení „pravidelné doby na jídlo“ dětí je nemožné, protože by prý určité množství tepla, které pece vyzařují, bylo „čistou ztrátou“ a „přišlo nazmar“. Na tuto námitku odpovídá vyšetřující komisař White, který se nijak nepodobá Urovi, Seniorovi atd. a jejich ubohým německým přitakavačům, jako je Roster a jiní, kteří jsou dojati „zdrženlivostí“, „odříkáním“ a „spořivostí“ kapitalistů při vydávání peněz a jejich timur-tamerlanovskou „marnotratností“ při mrhání lidskými životy : „I když přijde nazmar jisté větší množství tepla oproti nynějšímu, tím že budou zajištěny pravidelné přestávky na jídlo, pak tato ztráta, třeba i vyjádřená v peněžní hodnotě, neznamená nic ve srovnání s mrháním životní silou (,‚the waste of animal power“), k němuž dochází nyní v království tím, že děti, které jsou zaměstnány ve sklárnách a dorůstají, nemají chvilku času ani k tomu, aby se v klidu najedly a trávily.“ (Tamtéž, str. XLV.) A to v „roce prosperity“ 1865! Nehledě na vynakládání síly při zvedání a nošení břemen urazí takové dítě ve sklárnách, kde se vyrábějí láhve a flintové sklo, při nepřetržitém výkonu své práce 15 — 20 (anglických) mil za 6 hodin! A práce trvá často 14— 1 5 hodin! V mnohých sklárnách je zaveden, jako v moskevských přádelnách, systém šestihodinových směn. „Během týdenní pracovní doby činí nejdelší souvislá doba odpočinku šest hodin. Od toho je však třeba odečíst dobu cesty do továrny a z továrny, mytí, oblékání a jídlo, což všechno stojí čas. Tak zbývá ve skutečnosti jen velmi krátká doba na odpočinek. Na hru a pobyt na čerstvém vzduchu není čas, leda na úkor spánku, a přece je to tak nepostradatelné pro děti, které konají tak namáhavou práci v horké atmosféře… I krátký spánek dítěte je rušen v noci starostí, aby nezaspalo a nepřišlo pozdě do práce, a ve dne hlukem zvenčí.“ Pan White uvádí případy, jak jeden hoch pracoval 36 hodin bez přerušení; nebo 12letí chlapci pracují až do 2 hodin v noci a potom spí ve sklárně do 5 hodin ráno (3 hodiny!), a pak znovu začnou denní práci! Redaktoři všeobecné zprávy, Tremenheere a Tufnell, praví : „Množství práce, kterou vykonávají chlapci, děvčata a ženy během své denní nebo noční směny (spell of labour), je úžasné.“ (Tamtéž, str. XLIII a XLIV.) A mezitím se „odříkavý“ sklářský kapitál, podroušen portským vínem, možná vrací pozdě v noci z klubu domů a idiotsky si pobrukuje: „Britons never, never shall be slaves!“ [Britové nikdy, nikdy nebudou otroky!]
[104] Na některých místech v Anglii bývá na př. stále ještě odsuzován dělník k trestu vězení za to, že znesvětil sabat prací na zahrádce před svým domkem. Týž dělník je však trestán pro porušení smlouvy, nepřijde-li v neděli, třeba to bylo z náboženských důvodů, do kovodělného, papírenského nebo sklářského závodu. Orthodoxni parlament nemá sluchu pro znesvěcení sabatu, dochází-li k němu při „zhodnocovacím procesu“ kapitálu. V přípisu (ze srpna 1863), v němž londýnští nádeníci v obchodech s rybami a drůbeží žádají odstranění nedělní práce, se praví, že jejich práce trvá v prvních 6 všedních dnech týdně průměrně 15 hodin denně a v neděli 8 — 10 hodin. Zároveň se z tohoto přípisu dovídáme, že tato „nedělní práce“ je podněcována právě vybraným labužnictvím aristokratických svatoušků z Exeter Hallu. Tito „světitelé“, tak horliví „in cute curanda“ [v starosti o své tělesné blaho], osvědčují své křesťanství odevzdaností, s níž snášejí nadměrnou práci, strádání a hlad — jiných. „Obsequium ventris istis (dělníkům) perniciosus est.“ [Přecpávání je jim (dělníkům) velmi zhoubné.]
[105] „V předcházejících zprávách jsme přinesli výroky různých zkušených továrníků o tom, že práce přes čas... beze sporu vede k předčasnému vyčerpání lidské pracovní síly.“ („Children‹s Employment Commission, 4th Report, 1865“, 64, str. XIII.)
[106] J.E. Cairnes: „The Slave Power“. Londýn 1862, str. 110, 111.
[107] John Ward: „History of the Borough of Stoke-upon-Trent“. Londýn 1843, str. 42.
[108] Ferrandova řeč v dolní sněmovně dne 27. dubna 1863.
[109] „That the manufacturers would absorb it and use it up. Tak doslova zněla slova bavlnářských továrníků.“ (Tamtéž.)
[110] Tamtéž. Ačkoli měl Villiers nejlepší vůli vyhovět žádosti továrníků, musel ji „po zákonu“ zamítnout. Ale tito pánové dosáhli svého cíle díky úslužnosti místních chudinských správ. Tovární inspektor A. Redgrave ujišťuje, že tentokrát „systém“, podle něhož sirotci a děti chudáků jsou „podle zákona“ považováni za apprentices [učně], „nebyl provázen starými zlořády“ — (o těchto „zlořádech“ srov. Engels: „Die Lage der arbeitenden Klasse etc.“ [,‚Postavení dělnické třídy atd.“]) — ačkoli ovšem v jednom případě „se dělaly neplechy s tímto systémem na úkor děvčat a mladých žen, které byly přivedeny ze zemědělských obvodů Skotska do Lancashiru a Cheshiru“. Tento „systém“ spočívá v tom, že továrník uzavírá na určité období smlouvu s úřady, které spravují chudobince. Továrník děti živí, šatí a ubytuje a dává jim malý přídavek v penězích. Podivně zní dále uvedená poznámka pana Redgrave, zejména uvážíme-li, že rok 1860 byl jedinečný rok v letech prosperity anglického bavlnářského průmyslu a že mzdy byly neobvykle vysoké, protože mimořádná poptávka po dělnících narazila na pokles počtu obyvatelstva v Irsku, na bezpříkladné vystěhovalectví z anglických a skotských zemědělských obvodů do Australie a Ameriky, na positivní úbytek obyvatelstva v některých anglických zemědělských obvodech, což bylo zčásti následkem úspěšně dosaženého podlomení životní síly, zčásti následkem toho, že obchodníci s lidským masem již odčerpali všechno přebytečné obyvatelstvo. A přes to všechno pan Redgrave praví: „Avšak tohoto druhu práce (práce dětí z chudobinců) se používá jen tehdy, nelze-li nalézt žádnou jinou, neboť je to drahá práce (high-priced labour). Obvyklá mzda l3letého hocha je asi 4 šilinky týdně; ale 50 nebo 100 takových hochů šatit, živit, ubytovat, opatřit jim lékařskou péči a patřičný dozor a k tomu jim dávat ještě malý příplatek v penězích — na to 4 šilinky na hlavu týdně nestačí.“ („Reports of the Insp. of Factories for 3Oth April 1860“, str. 27.) Pan Redgrave zapomíná říci, jak to všechno může poskytnout sám dělník svým hochům za jejich 4 šilinky mzdy, nemůže-li to pořídit továrník pro 50 nebo 100 hochů, kteří mají u něho společný byt, stravu a dozor. Abych zabránil nesprávným závěrům z textu, musím zde ještě poznamenat, že od té doby, co anglický bavlnářský průmysl podléhá továrnímu zákonu z roku 1850, který upravil pracovní den atd., je třeba se na něj dívat jako na vzorný anglický průmysl. Anglický bavlnářský dělník stojí po všech stránkách výše než jeho druh na pevnině. „Pruský tovární dělník pracuje týdně nejméně o 10 hodin více než jeho anglický soupeř, a pracuje-li doma u svého vlastního tkalcovského stavu, odpadá i tato hranice přesčasových pracovních hodin!“ („Reports of the Insp. of Fact. 31st October 1855“, str. 103.) Zmíněný tovární inspektor Redgrave cestoval po průmyslové výstavě z roku 1851 po Evropě, zejména ve Francii a v Prusku, aby prozkoumal poměry v tamějších továrnách. O pruském továrním dělníkovi praví: „Dostává mzdu, která stačí na opatření jednoduché stravy a skromného pohodlí, na něž je zvyklý a s nímž se spokojuje… Žije hůře a pracuje krušněji něž jeho anglický druh.“ („Reports of the Insp. of Fact. 31st Oct. 1853“, str. 85.)
[111] „Z nadměrné práce umírají lidé s překvapující rychlostí; ale místa těch, kteří zajdou, se ihned zase vyplní a časté střídání osob nepůsobí žádné změny na jevišti.“ („England and America“. Londýn 1833, sv. I, str. 55; autor E. G. Wakefield.)
[112] Viz „Public Health. Sixth Report of the Medical Officer of the Privy Council, 1863“. Uveřejněno v Londýně roku 1864. Tato zpráva pojednává právě o zemědělských dělnících. „Hrabství Sutherland se líčilo jako hrabství, kde se poměry zlepšily, ale nedávným vyšetřováním vyšlo najevo, že v obvodech, které slynuly krásnými muži a statečnými vojáky, obyvatelstvo zdegenerovalo ve vyzáblé a zakrslé plémě. V nejzdravějších přímořských krajích na svazích pahorků jsou obličeje dětí tak vyzáblé a bledé, jak mohou být jen ve smrdutém ovzduší nějaké zapadlé londýnské uličky.“ (Thornton: „Overpopulation etc.“, str. 74, 75.) Připomínají vskutku oněch 30.000 „gallant Highlanders“ [udatných horalů], kteří bydlí v glasgowských wynds [uličkách] a closes [dvorech] s prostitutkami a zloději.
[113] „Ačkoli zdraví obyvatelstva je tak důležitý prvek národního kapitálu, musíme bohužel přiznat, že kapitalisté se nemají k tomu, aby tento poklad chránili a vážili si ho… Ohledy na zdraví dělníků byly továrníkům vnuceny.“ (,‚Times“, 5. listopadu 1861.) „Muži z West Ridingu se stali soukeníky pro celé lidstvo... zdraví dělnického obyvatelstva bylo obětováno, a v několika generacích by bylo celé plémě zdegenerovalo, kdyby nebyla nastala reakce. Hodiny dětské práce byly omezeny atd.“ („Report of the Registrar General for October 1861.“)
[114] Vidíme tedy na př., že počátkem roku 1863 26 firem, které vlastní rozsáhlé hrnčírny ve Staffordshiru, mezi nimi i firma J. Wedgwood a synové, žádají ve zvláštním memorandu „násilný zásah státu“. „Konkurence s ostatními kapitalisty“ prý jim nedovoluje provést „dobrovolné“ omezení pracovní doby dětí atd. „Třebaže hodně reptáme na zmíněné zlořády, nebylo by možné je odstranit nějakou dohodou mezi továrníky… Vzhledem ke všem těmto okolnostem jsme dospěli k přesvědčení, že je zapotřebí donucovacího zákona.“ („Children's Employment Commission. 1st Report, 1863“, str. 322.) Dodatek k poznámce 114. Ještě daleko pádnější příklad nám přinesla nedávná minulost. Vysoké ceny bavlny v době horečných obchodů přiměly majitele tkalcoven bavlny v Blackburnu k tomu, že na základě vzájemné dohody zkrátili na jistý čas pracovní dobu ve svých továrnách. Tato lhůta uplynula asi koncem listopadu (1871). Zatím bohatší továrníci, kteří mají přádelny spojené s tkalcovnami, využili snížení výroby, vyvolaného touto dohodou, k tomu, že rozšířili svůj vlastní podnik a tak vytloukli velké zisky na úkor malých podnikatelů. Tito podnikatelé se v této obtížné situaci obrátili — na tovární dělníky, vybízeli je, aby vážně agitovali pro devítihodinový pracovní den, a slibovali peněžní pomoc na tuto agitaci!
[115] Tyto dělnické statuty, s nimiž se setkáváme současně i ve Francii, v Nizozemsku atd., byly v Anglii formálně zrušeny teprve roku 1813, když byly již dávno odstraněny výrobními vztahy samými.
[116] „Žádné dítě mladší 12 let nesmí pracovat v nějakém manufakturním podniku déle než 10 hodin denně.“ („General Statutes of Massachusetts“, 63, kap. 12.) (Tyto předpisy byly vydány v letech 1836—1858.) „Práce po dobu 10 hodin denně budiž pokládána za zákonitou pracovní dobu denní ve všech závodech bavlnářských, vlnařských, hedvábnických, papírenských, sklářských a lnářských, jakož i v průmyslu železářském a měďařském. Dále se nařizuje, že napříště žádná mladistvá osoba, pracující v nějaké továrně, nesmí být přidržována ani nucena k práci po více než 10 hodin denně čili 60 hodin týdně a že napříště nesmí být v žádné továrně v hranicích tohoto státu zaměstnávána jako dělník žádná mladistvá osoba mladší 10 let.“ („State of New Jersey. An act to limit the hours of labour etc.“ § 1 a 2. Zákon z 11. března 1851.) „Žádná mladistvá osoba ve věku od 12 do 15 let nesmí být zaměstnávána v nějakém průmyslovém podniku déle než 11 hodin denně, ani před 5. hodinou ranní ani po ½8. hodině večerní.“ („Revised Statutes of the State of Rhode Island etc.“, kap. 39, § 23, 1. července 1857.)
[*] To jest zákon vydaný ve 23. roce vlády Eduarda III. (Pozn. red. čes. vydání)
[117] „Sophisms of Free Trade“, 7. vyd., Londýn 1850, str. 205. Týž tory ostatně dodává: „Parlamentní zákony, které upravovaly mzdy na úkor dělníků a ve prospěch zaměstnavatelů, se udržely po dlouhé období 464 let. Obyvatelstva přibylo. Tyto zákony se nyní staly zbytečnými a jsou na obtíž.“ (Tamtéž, str. 206.)
[118] J. Wade poznamenává právem k tomuto statutu: „Ze statutu z roku 1496 vyplývá, že vydání na stravu se považovalo za ekvivalent ⅓ řemeslníkova příjmu a ½ příjmu zemědělského dělníka, a to svědčí o tom, že postavení dělníků bylo tehdy nezávislejší než nyní, kdy strava zemědělských a manufakturních dělníků činí daleko větší část jejich mzdy.“ (J. Wade: „History etc.“, str. 24, 25 a 577.) Názor, že tento rozdíl lze vysvětlit rozdílem mezi nynějšími a tehdejšími cenami potravin a šatstva, vyvrací nejpovrchnější seznámení se s „Chronicon Preciosum etc.“ By Bishop Fleetwood. 1. vyd. Londýn 1707. 2. vyd. Londýn 1745.
[119] W. Petty: „Political Anatomy of Ireland“, 1672, vyd. 1691, str. 10.
[120] „A Discourse on the Necessity of Encouraging Mechanic Industry“. Londýn 1689, str. 13. Macaulay, který zfalšoval anglické dějiny v zájmu whigů a buržoasie, deklamuje takto: „Praxe přidržovat děti předčasně k práci… panovala v XVII. století v míře, která byla při tehdejším stavu průmyslu skoro neuvěřitelná. V Norwichi, hlavním středisku vlnařského průmyslu, bylo považováno šestileté dítě za práce schopné. Různí spisovatelé té doby — mezi nimi mnozí, kteří byli považováni za neobyčejně blahovolné — se zmiňuji s „exultation“ [nadšením] o tom, že v tomto městě se jen prací chlapců a děvčat vytváří bohatství, které činí mimo jejich vlastní výživu 12.000 liber št. za rok. Čím bedlivěji zkoumáme dějiny minulosti, tím více důvodů nalézáme pro to, odmítat názory těch, kdo považují náš věk za bohatý novými sociálními zlořády... Co je nového, je vzdělanost, která tyto zlořády odhaluje, a humanita, která je léčí.“ („History of England“. sv. I, str. 417.) Macaulay by byl mohl rovněž vykládat o tom, že „neobyčejně blahovolní“ amis du commerce [přátelé obchodu] v XVII. století vvpravují s „exultation“ [nadšením], jak v jednom chudobinci v Holandsku muselo pracovat 4leté dítě, a že tento příklad „vertu mise en pratique“ [prakticky osvědčené ctnosti] se objevuje ve všech spisech představitelů humanity à la Macaulay až do doby A. Smitha. Je pravda, že se vznikem manufaktury, na rozdíl od řemesla, se objevují náznaky vykořisťování dětí, které do jisté míry existovalo odedávna u rolníků a bylo tím více rozšířeno, čím těžší bylo jho, které tížilo zemědělce. Tendence kapitálu je zřejmá, ale případy samy jsou ještě tak řídké jako porody dětí se dvěma hlavami. Proto je prozřetelní „amis du commerce“ [přátelé obchodu] s „exultation“ [nadšením] zachycovali pro poučení současníků i potomků jako něco zvlášť pozoruhodného, obdivuhodného a hodného napodobení. Týž skotský sykofant a krasořečník Macaulay praví: „V dnešní době slyšíme jen o úpadku a vidíme jen pokrok.“ Jaké to oči a hlavně jaké to uši!
[121] Mezi těmi, kdo obviňují dělníky, je nejzarputilejší v textu vzpomenutý anonymní autor spisu „An Essay on Trade and Commerce: containing Observations on Taxes etc.“ Londýn 1770. Již dříve se takto projevil ve svém spise „Consideration on Taxes“. Londýn 1765. Patří sem také Polonius — Arthur Young, nepopsatelný statistický žvanil. Mezí obhájci dělníků vynikají: Jacob Vanderlint v „Money answers all Things“. Londýn 1734, pastor Nathaniel Forster, doktor theologie, v „An Enquiry into the Causes of the Present High Price of Provisions“. Londýn 1767, dr. Price a zejména Postlethwayt, jak v jednom dodatku k jeho „Universal Dictionary of Trade and Commerce“, tak i v „Great Britain's Commercial Interest explained and improved“, 2. vyd., Londýn 1775. Fakta sama konstatuje mnoho jiných tehdejších spisovatelů, mimo jiné Josiah Tucker.
[122] Postlethwayt, tamtéž „First PreIiminary Discourse“, str. 14.
[123] „An Essay etc.“ Autor sám na str. 96 vypravuje, v čem záleželo již roku 1770 „štěstí“ anglických zemědělských dělníků. „Jejich pracovní síla („their working powers“) je stále napjata do krajnosti („on the stretch“); nemohou žít hůře, než žijí („they cannot live cheaper than they do“), ani namáhavěji pracovat („no work harder“)“.
[124] Protestantismus hraje důležitou úlohu v genesi kapitálu již tím, že skoro všechny tradiční svátky přeměnil ve všední dny.
[125] „An Essay etc.“, str. 41, 15, 96, 97, 55, 56, 57.
[126] „An Essay etc.“, str. 69. Jacob Vanderlint prohlásil již roku 1734, že tajemství stížností kapitalistů na lenost dělníků tkvi jednoduše v tom, že kapitalisté by chtěli získat 6 pracovních dnů místo 4 za tutéž mzdu.
[127] „An Essay etc.“, str. 242: „Z takového ideálního pracovního domu se musí udělat „dům hrůzy“, a ne útočiště pro chudáky, kde dostávají hojnost jídla, teplý a pěkný oděv a kde jen málo pracují.“
[128] Tamtéž. „Francouzi,“ praví, „se smějí našim nadšeným idejím o svobodě.“ (Tamtéž, str. 78.)
[129] „Vzpírali se pracovat déle než 12 hodin denně hlavně proto, že zákon, který tento pracovní den stanovil je jediné dobro, které jim zbylo ze zákonodárství republiky.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1855“ str. 80) Francouzský zákon o dvanáctihodinovém pracovním dni z 5. záři 1850, v zájmu buržoasie pozměněné vydání dekretu prozatímní vlády z 2. března 1848, se vztahuje na všechny dílny bez rozdílu. Před tímto zákonem nebyl ve Francii pracovní den nijak omezen. Trval v továrnách 14, 15 a vice hodin. Viz „Des Classes ouvrières en France pendant lʼannée 1848. Par M. Blanqui“. Pan Blanqui, ekonom, nikoli revolucionář, byl vládou pověřen provést šetření o poměrech dělníků.
[130] Belgie se osvědčuje i v otázce úpravy pracovního dne jako vzorný buržoasní stát. Lord Howard de Welden anglický vyslanec v Bruselu, padává anglickému Foreign Office [ministerstvu zahraničních věcí] tuto zprávu z 12. května 1862: „Ministr Rogier mi prohlásil, že dětská práce není omezena ani všeobecným zákonem, ani místními ustanoveními; že vláda se v posledních třech letech na každé své schůzi zabývala myšlenkou předložit sněmovně návrh zákona o tomto předmětu, ale že vždy narazila na nepřekonatelnou překážku sobeckých obav, na kterou naráží každé zákonodárství odporující zásadě úplné svobody práce!“
[131] „Je jistě velmi politováníhodné, že nějaká třída lidí musí dřít 12 hodin denně. Připočteme-li k tomu dobu na jídlo a na cestu do dílny a z dílny, činí to ve skutečnosti 14 hodin ze 24 hodin celého dne. Nehledě na zdraví nebude, doufám, nikdo popírat, že s morálního hlediska takové úplné pohlcování času pracujících tříd, nepřetržitě od útlého věku 13 let, a ve „svobodných“ průmyslových odvětvích dokonce od ještě útlejšího věku, je neobyčejně škodlivé a hrozný zlořád… V zájmu veřejné morálky, v zájmu výchovy zdravého obyvatelstva a aby většině lidu bylo umožněno rozumně užívat života, je nutno trvat na tom, aby ve všech průmyslových odvětvích byla část každého pracovního dne vyhrazena pro oddech a volno.“ (Leonhard Horner v „Reports of Insp. of Fact. for 31st December 1841“.)
[132] Viz „Judgement of Mr. J. H. Otway, Belfast, Hilary Sessions, County Antrim 1860“.
[133] Je velmi charakteristické pro režim Ludvíka Filipa, krále-buržoy, že jediný tovární zákon vydaný za jeho vlády, zákon z 22. března 1841, nebyl nikdy proveden. A tento zákon se týká jen práce dětí. Stanoví 8 hodin práce pro děti od 8 do 12 let, 12 hodin pro děti od 12 do 16 let atd., při čemž dělá mnoho výjimek, které dovolují noční práci dokonce i u osmiletých dětí. Dozor nad prováděním tohoto zákona a vynucování jeho dodržování v zemi, kde je pod policejním dohledem každá myš, bylo přenecháno dobré vůli „amis du commerce“ [přátel obchodu]. Teprve od roku 1853 se v jediném departementu, v Département du Nord, zřizuje placený úřad vládního inspektora. Neméně charakteristické pro vývoj francouzské společnosti vůbec je to, že zákon Ludvíka Filipa byl až do revoluce z roku 1848 jediným zákonem tohoto druhu, ačkoli francouzská zákonodárná fabrika obetkala svou sítí všechny stránky života!
[134] „Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1860“, str. 50.
[135] „Legislation is equally necessary for the prevention of death, in any form in which it can be prematurely inflicted, and certainly this must be viewed as a most cruel mode of inflicting it.“ [,‚Report of the select Committee on the Bill to regulate the Labour of Children in the Mills and Factories.“ Londýn] 1831 – 1832, str. 602.]
[136] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1849“, str. 6.
[137] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 98.
[138] Leonhard Horner používá dokonce oficiálně výrazu „nefarious practices“. (Reports of Insp. Fact. for 31st October 1859“, str. 7.)
[139] „Reports etc. for 30th September 1844“, str. 15.
[140] Zákon dovoluje zaměstnávat děti 10 hodin denně, nepracují-li každý den, nýbrž ob den. V celku zůstala tato doložka bez účinku.
[141] „Protože zkrácení jejich pracovní doby povede k vzrůstu množství dětí potřebných k práci, bylo rozhodnuto, že další nabídka dětí ve věku od osmi do devíti let by mohla krýt zvýšenou poptávku.“ („Reports etc. 30th September 1844“, str. 13.)
[142] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 16.
[143] „Zjistil jsem, že lidem, kteří dostávali 10 šilinků týdně, se strhával 1 šilink na účet všeobecného snížení mezd o 10%, a další 1 šilink 6 pencí na zkrácení pracovní doby, dohromady 2 šilinky 6 pencí, a přes to všechno byla většina pro osnovu zákona o desetihodinové pracovní době.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 16.)
[144] „Když jsem petici podpisoval, říkal jsem hned, že dělám něco špatného. — Pročpak jste ji tedy podepsal? — Protože kdybych byl odmítl, byli by mě vyhodili na dlažbu. Podepsaný na petici se cítil opravdu ‚utlačován‘, ale vůbec ne továrním zákonem.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 102
[145] „Reports of Insp. of Fact, for 3lst October 1848“, str. 17. V obvodu pana Hornera bylo tak vyslechnuto 10.270 dospělých dělníků-mužů ve 181 továrnách. Jejich výpovědi najdeme v dodatku k tovární zprávě za pololetí končící říjnem 1848. Tyto svědecké výpovědi skýtají cenný materiál i po jiné stránce.
[146] „Reports of Insp. of Fact. for 31st. October 1848“. Viz výpovědi, sebrané samým Leonhardem Hornerem, čís. 69, 70, 71, 72, 92 a 93 a výpovědi, sebrané podinspektorem A, čís. 51, 52, 58, 59, 62, 70 „dodatku“. Dokonce jeden továrník sám nalil čistého vína. Viz čís. 14 po čís. 265 tamtéž.
[147] „Reports etc. for 31th October 1848“, str. 133, 134.
[148] „Reports etc. for 30th April 1848“, str. 47.
[149] „Reports etc. for 31th October 1848“, str. 130.
[150] „Reports etc.“, tamtéž, str. 142.
[**] Shakespeare:“ „Kupec benátský“, překlad J. V. Sládka. (Pozn. překl. čes. vydání)
[151] „Reports etc. for 31th October 1850“, str. 5, 6.
[***] Shakespeare:“ „Kupec benátský“, překlad J. V. Sládka. (Pozn. překl. čes. vydání)
[152] Povaha kapitálu zůstává táž jak v jeho nevyvinutých, tak v jeho vyvinutých formách. V zákoníku, který nadiktovala nadvláda otrokářů krátce před vypuknutím americké občanské války na území Nového Mexika, se praví: „Dělník, jakmile kapitalista koupil jeho pracovní sílu, je jeho (kapitalistovými) penězi“ [„The labourer is his (the capitalist‘s) money“]. Týž názor byl běžný u římských patricijů. Peníze, které půjčili plebejskému dlužníkovi, se pomocí životních prostředků mění v maso a krev dlužníka. Toto „maso a krev“ byly tedy „jejich peníze“. Odtud shylockovský zákon 10 tabulí! Linguetova hypothesa, že patricijští věřitelé pořádali občas za Tiberou slavnostní hostiny, při nichž se podávalo vařené maso dlužníků, zůstává právě tak nedokázána jako Daumerova hypothesa o křesťanské poslední večeři.
[153] „Reports etc. for 30th April 1848“, str. 28.
[154] Prohlásil to mezi jinými i lidumil Ashworth v kvakersky odporném dopisu Leonhardu Hornerovi. („Reports etc. April 1849“, str. 4.)
[155] „Reports etc. for 31st October 1848“, str. 138.
[156] Tamtéž, str. 140.
[157] Tyto „county magistrates“, tito „great unpaid“ [„velcí neplacení“], jak je nazývá W. Cobbett, jsou jacísi bezplatní smírčí soudci, vybraní z honorací jednotlivých hrabství. Tvoří ve skutečnosti vrchnostenské soudy panujících tříd.
[158] „Reports etc. for 30th April 1849‘, str. 21, 22. Srov. podobné příklady tamtéž, str. 4, 5.
[159] Zákonem 1 a 2 Viléma IV., § 24, str. 10, známým jako tovární zákon sira Johna Hobhouse, se zakazuje, aby nějaký majitel přádelny bavlny nebo tkalcovny, nebo otec, syn a bratr takového majitele plnil funkce smírčího soudce v otázkách, které se týkají továrního zákona. [„Reports etc. for 30th April 1849“, str. 22, pozn.]
[160] „Reports etc. for 30th April 1849“ [str. 22].
[161] „Reports etc. for 30th Apríl 1849“, str. 5.
[162] „Reports etc. for 31st October 1849“, str. 6.
[163] „Reports etc. for 30th April 1849“, str. 21.
[164] „Reports etc. for 31st October 1849“, str. 95.
[165] Viz „Reports etc. for 30th April 1849“, str. 6, a obšírný výklad o „shifting system“ [přesunovacím systému] od továrních inspektorů Howella a Saunderse v „Reports etc. for 31st October 1848“. Viz také petici proti „přesunovacímu systému“, podanou královně duchovenstvem z Ashtonu a sousedství na jaře roku 1849.
[166] Srov. na př. R. H. Greg: „The Factory Question and the Ten Hours Bill“, 1837.
[167] B. Engels: „Die englische Zehnstundenbill“ (v časopise mnou vydávaném — „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“. Dubnový sešit 1850, str. 13). Týž „vysoký“ soudní dvůr objevil za americké občanské války šroubovaný způsob slovního výkladu, který obrátil v přímý opak zákon proti vyzbrojování pirátských lodí.
[168] „Reports etc. for 30th Apríl 1850“.
[169] V zimě to může být doba od 7 hodin ráno do 7 hodin večer.
[170] „Nynější zákon (z roku 1850) byl výsledkem kompromisu, při němž se dělníci vzdali výhod zákona o desetihodinovém pracovním dni za výhodu jednotné doby začátku a konce práce těch, jejichž práce byla vůbec omezena.“ („Reports etc. for 30th April 1852“‚ str. 14.)
[171] „Reports etc. for 30th September 1844“, str. 13.
[172] Tamtéž.
[173] „Reports etc. for 31st October 1846“, str. 20.
[174] „Reports etc. for 31st October 1861“, str. 26.
[175] „Reports etc. for 31st October 1861“, str. 27. Vcelku se fysický stav dělnického obyvatelstva, na něž se vztahuje platnost továrního zákona, značně zlepšil. Všechny lékařské posudky se v této věci shodují a mé osobní pozorování v různých obdobích mě o tom přesvědčilo. Přesto, a nehledě k úžasně vysoké úmrtnosti dětí v prvních letech života, vykazují oficiální zprávy dra Greenhowa nepříznivý zdravotní stav továrních obvodů ve srovnání se „zemědělskými obvody s normálním zdravotním stavem“. Na důkaz toho uvádím mimo jiné tabulku z jeho zprávy z roku 1861:
Procento dospělých
mužů zaměstnaných
v průmyslu14.9 42.6 37.3 41.9 31.0 14.9 36.6 30.4 — Úmrtnost na
plicní choroby na
každých 100.000 mužů598 708 547 611 691 588 721 726 305 Jméno
obvoduWigan Blackburn Halifax Bradford Macclesfield Leek Stoke-
upon-TrentWoolstanton Osm zdravých
zemědělských
obvodůÚmrtnost na
plicní choroby na
každých 100.000 žen644 734 564 603 804 705 665 727 340 Procento dospělých
žen zaměstnaných
v průmyslu18.0 34.9 20.4 30.0 26.0 17.2 19.3 13.9 — Způsob
ženského
zaměstnáníbavlna bavlna česaná vlna česaná vlna hedvábí hedvábí hrnčířské zboží hrnčířské zboží — [176] Je známo, s jakým zdráháním se angličtí „freetradeři“ vzdali ochranných cel pro manufakturu hedvábí. Ochrana proti francouzskému dovozu je nyní vystřídána tím, že jsou bez ochrany anglické tovární děti.
[177] „Reports etc. for 30th April 1833“, str. 31.
[178] V letech největšího rozkvětu anglického bavlnářského průmyslu, roku 1859 a 1860, pokusili se někteří továrníci vnadidlem vysokých mezd za práci přes čas získat dospělé přadláky muže atd. pro prodloužení pracovního dne. Přadláci u ručních strojů a u selfaktorů skoncovali s tímto experimentem tím, že podali svým zaměstnavatelům memorandum, kde se mimo jiné praví: „Otevřeně řečeno, náš život je nám na obtíž, a ježto jsme přikováni k továrně skoro o 2 dny týdně (20 hodin) déle než ostatní dělníci, připadáme si ve své zemi jako heloti a vyčítáme si, že upevňujeme na věky systém, který tělesně a mravně poškozuje nás samy a naše potomstvo… Proto dáváme tímto uctivě na vědomost, že od prvního dne nového roku nebudeme pracovat ani minutu déle než 60 hodin týdně, od 6 hodin do 6 hodin, po odečtení zákonem stanovených přestávek 1½ hodiny.“ („Reports etc. for 30th April 1860“, str. 30.)
[179] O prostředcích, jak přestupovat tento zákon, umožněných jeho stylisací, srov. parlamentní zprávu: „Factories Regulation Acts“ (6. srpna 1859). Tamtéž Leonhard Horner:„Suggestions for Amending the Factory Acts to enable the Inspectors to prevent Illegal Working, now become very prevalent“.
[180] „V posledním pololetí (1857) byly v mém obvodu osmileté a starší děti skutečně mučeny prací od 6 hodin ráno do 9 hodin večer.“ („Reports etc. for 31st October 1857“, str. 39.)
[181] „Připouští se, že Printworksʼ Act [zákon o tiskárnách kartounu] je neuspokojivý, jak pokud jde o výchovná, tak i pokud jde o ochranná opatření.“ („Reports etc. for 31st October 1862“, str. 52.)
[182] Tak se vyslovil na př. E. Potter v dopisu listu „Times“ ze dne 24. března 1863. „Times“ mu připomínají továrnickou vzpouru proti zákonu o desetihodinovém pracovním dni.
[183] Tak se vyslovil mimo jiné pan W. Newmarch, Tookův spolupracovník a vydavatel jeho „History of Prices“. Je to snad vědecký pokrok, dělají-li se zbabělé ústupky veřejnému mínění?
[184] Zákon o bělírnách a barvírnách, vydaný roku 1860, stanoví, že pracovní den se od 1. srpna 1861 snižuje prozatím na 12 hodin, od 1. srpna 1862 definitivně na 10 hodin, tj. na 10½ v prvních pěti všedních dnech a na 7½ v sobotu. Když pak přišel neblahý rok 1862, opakovala se stará fraška. Páni továrníci podali parlamentu petici, aby bylo dovoleno zaměstnávat mladistvé osoby a ženy dvanáct hodin ještě aspoň jediný rok... „Za nynějšího stavu průmyslu (v době bavlnové kalamity) znamená prý to velkou výhodu pro dělníky, dovolí-li se jim pracovat 12 hodin denně a vydělávat co největší mzdu… Podařilo se již dostat do dolní sněmovny osnovu vypracovanou v tomto smyslu. Propadla následkem agitace dělníků ve skotských bělírnách.“ („Reports etc. for 31st October 1862“, str. 14, 15.) Kapitál poražený takto týmiž dělníky, za jejichž mluvčího se vydával, přišel pak s pomocí právnických brýlí na to, že zákon z roku 1860, jako všechny parlamentní zákony na „ochranu práce“, je napsán šroubovaně a ve výrazech zatemňujících smysl, což dává záminku k tomu, aby byla z jeho působnosti vyňata kategorie dělníků zvaných „calenderers“ [dělníci pracující u lisu na sukno] a „finishers“ [apretovači]. Anglická jurisdikce, vždy věrný otrok kapitálu, sankcionovala soudním dvorem „Common Pleas“ [civilní soud] tuto rabulistiku. „To vyvolalo velkou nespokojenost mezi dělníky a je velmi politováníhodné, že jasný úmysl zákonodárství je mařen pod záminkou neuspokojivého definování slov.“ (Tamtéž, str. 18.)
[185] „Běliči na otevřeném vzduchu“ se vykroutili ze zákona z roku 1860 o bělírnách lží, že u nich ženy v noci nepracují. Tuto lež odhalili tovární inspektoři a zároveň petice dělníků otřásly idylickými představami parlamentu o „bělírnách na otevřeném vzduchu“, „na svěžích vonných lučinách“. V těchto vzdušných bělírnách se používá sušáren při 90 až 100 stupňů Fahrenheita [32 až 38 stupních Celsia], kde pracují hlavně děvčata. Existuje dokonce odborný výraz „cooling“ [ochlazení], jímž se označuje občasný odchod ze sušárny na svěží vzduch. „Patnáct děvčat v sušárně, vedro 80 až 90 stupňů [Fahrenheita, t. j. 27 až 32 stupňů Celsia] pro plátno, 100 stupňů [38 stupňů C] a více pro batist. Dvanáct děvčat žehlí a skládá (batist atd.) v komůrce asi o 10 čtverečních stopách, uprostřed jsou rozžhavená kamna. Děvčata stojí kolem kamen, z nichž sálá strašlivý žár a která rychle vysušují batist pro žehlířky. Počet pracovních hodin těchto ‚rukou‘ je neomezený. Je-li mnoho práce, pracují do 9 nebo do 12 hodin v noci po mnoho dní za sebou.“ („Reports etc. for 31st October 1862“, str. 56.) Jeden lékař prohlašuje: „Na ochlazení se nepovolují zvláštní hodiny, ale je-li teplota příliš nesnesitelná nebo mají-li dělnice špinavé a zpocené ruce, smějí na několik minut odejít… Má zkušenost z léčení nemocí těchto dělnic mě nutí konstatovat, že jejich zdravotní stav je mnohem horší než zdravotní stav přadlen bavlny (a kapitál je ve svých peticích parlamentu vymaloval rubensovsky jako překypující zdravím!). Nemoci, jež se u nich nejčastěji vyskytují, jsou souchotiny, záněty průdušek, choroby dělohy, hysterie v nejhroznější formě a reumatismus. Všechny tyto nemoci pocházejí, podle mého názoru, přímo nebo nepřímo z příliš horkého vzduchu v jejich dílnách a z nedostatku dostatečně teplého oděvu, který by je chránil cestou domů v zimních měsících před sychravým a chladným vzduchem.“ (Tamtéž, str. 56, 57.) Tovární inspektoři poznamenávají o zákonu z roku 1863, který byl dodatečně vybojován na žoviálních majitelích „bělíren na otevřeném vzduchu“: „Tento zákon nejen nedosahuje cíle ve smyslu ochrany práce dělníků, kterou jim zdánlivě poskytuje… je formulován tak, že ochrana začíná až tehdy, jsou-li děti a ženy přistiženy při práci po 8. hodině večer, ale i pak je zákonem předepsaný způsob důkazu tak složitý, že sotva může dojít k potrestání viníků.“ (Tamtéž, str. 52.) „Jako zákon s humánním a výchovným posláním je tento zákon naprosto pochybený. Sotva přece nazveme humánním to, je-li ženám a dětem dovoleno nebo, což je totéž, jsou-li nuceny pracovat 14 hodin denně a možná i déle, s přestávkami na jídlo nebo bez nich, jak se to hodí, bez omezení věkové hranice, bez rozdílu pohlaví a bez ohledu na společenské zvyky rodin, žijících v sousedství bělíren.“ („Reports etc, for 30th April 1863“, str. 40.)
[185a] (Poznámka ke 2. vyd.) Od roku 1866, kdy jsem napsal tyto řádky, nastala opět reakce.
[186] „Chování každé z těchto dvou tříd (kapitalistů a dělníků) bylo výsledkem vzájemných vztahů, do nichž se tehdy dostaly.“ („Reports etc. for 31st October 1848“, str. 113.)
[187] „Podnikání, spadající pod omezení, souvisela tak či onak s výrobou textilního zboží, k níž se používá parní nebo vodní síly. Dvě podmínky byly nutné k tomu, aby určité pracovní odvětví spadalo pod dozor: užívání parní nebo vodní sily a zpracovávání určitého druhu vláken.“ („Reports etc. for 31st October 1864“, str. 8.)
[188] O stavu tohoto tak zvaného domáckého průmyslu nesmírně bohatý materiál v posledních zprávách „Children's Employment Commission“.
[189] „Zákony posledního zasedání (1864)… se týkají různých zaměstnání, jejichž výrobní metody jsou velmi různé; používání mechanické síly k pohonu strojů není již, jako dříve, nutnou podmínkou k tomu, aby podnik byl podle zákona považován za ‚továrnu‘.“ („Reports etc. for 31st October 1864“, str. 8.)
[190] Belgie, ráj kontinentálního liberalismu, nevykazuje ani stopy tohoto hnutí. I v jejích uhelných a rudných dolech jsou spotřebováváni dělníci obou pohlaví a každého věku s úplnou „svobodou“ v kteroukoli dobu a po jakkoli dlouhou dobu. Na každých 1000 osob zaměstnaných v těchto odvětvích připadá 733 mužů, 88 žen, 135 hochů a 44 dívek mladších 16 let: u vysokých pecí atd. připadá na každých 1000 osob 668 mužů, 149 žen, 98 hochů a 85 dívek mladších 16 let. K tomu přistupuje ještě nízká mzda za obrovské vykořisťování zralých a nezralých pracovních sil, denně průměrně 2 šilinky 8 pencí u mužů, 1 šilink 8 pencí u žen, 1 šilink 2½ pence u mladistvých. Zato však také Belgie roku 1863 proti roku 1850 skoro zdvojnásobila množství a hodnotu svého vývozu uhlí, železa atd.
[191] Když Robert Owen na počátku druhého desetiletí tohoto století nejen theoreticky hájil nutnost omezení pracovního dne, nýbrž skutečně zavedl ve své továrně v New-Lanarku desetihodinový pracovní den, vysmívali se tomuto pokusu jako komunistické utopii, stejně jako se vysmívali jeho „spojování produktivní práce s výchovou dětí“ nebo kooperativním podnikům dělníků, které uvedl v život. Dnes je první utopie továrním zákonem, druhá figuruje jako oficiální fráze v každém „Factory Act“ [továrním zákoně] a třetí slouží dokonce již za pláštík reakčního šarlatánství.
[192] Ure (franc. překl.): „Philosophie des Manufactures“, Paříž 1836, sv. II, str. 39, 40, 67, 77 aj.
[193] V Compte Rendu [zprávě] „Mezinárodního statistického kongresu v Paříži 1855“ [str. 332] se praví mimo jiné: „Francouzský zákon, který omezuje trvání denní práce v továrnách a dílnách na 12 hodin, nestanoví pro tuto práci určité pevné hodiny (určité časové rozmezí), neboť jen pro dětskou práci je předepsána doba mezi 5 hodinami ráno a 9 hodinami večer. Z toho vyvozuje část továrníků pro sebe právo, které jim umožňuje toto osudné mlčení, aby nutili dělníky pracovat bez přestání den co den, snad s výjimkou nedělí. K tomu používají dvou různých směn dělníků, z nichž žádná není v dílně déle než 12 hodin, ale v závodě se pracuje ve dne v noci. Požadavkům zákona se vyhovuje, ale vyhovuje se také humanitě?“ Mimo „ničivý vliv noční práce na lidský organismus“ se též připomíná „osudný vliv toho, že obě pohlaví jsou v noci pohromadě v týchž matně osvětlených dílnách“.
[194] „Na př. v mém obvodu v téže tovární budově podléhá týž továrník jako bělič a barvíř ‚zákonu o bělírnách a barvírnách‘, jako tiskař kartounu — ‚zákonu o tiskárnách kartounu‘, a jako finisher — ‚továrnímu zákonu‘...“ (Zpráva pana Bakera v „Reports etc. for 31st October 1861“, str. 20.) Pan Baker vypočítává různá ustanovení těchto zákonů a komplikace, které z nich vyplývají, a praví: „Vidíme, jak je těžké zajistit provádění těchto tří parlamentních zákonů, zachce-li se majiteli továrny zákon obcházet.“ Ale zato páni právníci tím mají zajištěny procesy.
[195] Tak se nakonec tovární inspektoři odhodlávají prohlásit: „Tyto námitky (kapitálu proti zákonnému omezení pracovní doby) musí ustoupit před velkou zásadou práv práce… Nastává chvíle, kdy právo zaměstnavatele na práci jeho dělníka přestává, a dělníkův čas se stává dělníkovým vlastnictvím, i když ještě není vyčerpán.“ („Reports etc. for 31st October 1862“, str. 54.)
[196] „My dělníci z Dunkirku prohlašujeme, že délka pracovní doby, vyžadovaná za nynějšího systému, je příliš veliká a neponechává dělníkovi čas na oddech a vzděláni, naopak, snižuje ho do stavu poroby, který není o mnoho lepší než otroctví („a condition of servitude but little better than slavery“). Proto jsme se usnesli, že 8 hodin práce denně stačí a musí být uznáno zákonem za postačující; voláme k součinnosti tisk, tuto mocnou páku… a všechny, kdo odmítnou tuto součinnost, budeme považovat za nepřátele dělnické reformy a dělnických práv.“ (Usnesení dělníků v Dunkirku, stát New York, 1866.)
[197] „Reports etc. for 31st October 1848“, str. 112.
[198] „Tyto machinace (manévry kapitálu na př. v letech 1848 až 1850) podaly nadto nezvratný důkaz, jak nesprávné je tvrzení, s nímž se tak často setkáváme, že dělníci nepotřebují ochranu a že musí být považováni za agenty naprosto svobodně nakládající se svým jediným vlastnictvím, tj. prací svých rukou a potem své tváře.“ („Reports etc. for 30th April 1850“, str. 45.) „Svobodná práce, je-li vůbec možno ji tak nazývat, potřebuje ke své ochraně i ve svobodné zemi silné paže zákona.“ („Reports etc. for 31st October 1864“, str. 34.) „Dovolit… čili, což je totéž, donutit… aby se pracovalo 14 hodin denně s přestávkami na jídlo nebo bez nich atd.“ („Reports etc. for 30th April 1863“, str. 40.)
[199] Bedřich Engels: „Die englische Zehnstundenbill“ (v „Neue Rheinische Zeitung“, duben 1850, str. 5.)
[200] Zákon o desetihodinovém pracovním dni v průmyslových odvětvích, která mu podléhala, „zachránil dělníky před úplnou degenerací a ochránil jejich fysické zdraví“. („Reports etc. for 31st October 1859“, str. 47.) „Kapitál (v továrnách) nemůže nikdy udržovat stroje v pohybu déle než omezenou dobu, aniž poškozuje zdraví a mravnost zaměstnaných dělníků; a ti nejsou s to chránit se sami.“ (Tamtéž, str. 8.)
[201] „Ještě větší výhoda spočívá v tom, že konečně je zřetelně stanovena hranice mezi vlastním časem dělníka a časem jeho zaměstnavatele. Dělník nyní ví, kdy končí čas, který prodává, a kdy začíná jeho vlastní čas, a protože předem přesně zná svůj čas, může si co nejúčelněji rozdělit své vlastní minuty.“ (Tamtéž, str. 52.) „Tím, že učinily dělníka pánem svého vlastního času, daly mu (tovární zákony) mravní sílu, která ho vede k zmocnění se politické moci.“ (Tamtéž, str. 47.) Se skrytou ironií a velmi opatrnými výrazy naznačují tovární inspektoři, že nynější zákon o desetihodinovém pracovním dni osvobodil do jisté míry i kapitalistu od jeho primitivní hrubosti, která mu byla vlastní jako pouhému ztělesnění kapitálu, a dal mu čas k jistému „vzdělávání“. Dříve „zaměstnavatel neměl čas na nic jiného než na vydělávání peněz a zaměstnanci neměli čas na nic jiného než na práci“. (Tamtéž, str. 48.)