Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Ludvík Napoleon a Itálie
Každý den se nám znovu objasňují slova a činy Napoleona III. v Itálii a lépe chápeme, co rozumí svobodou „od Alp až po Jadran“. Pro něho byla válka jen další francouzskou expedicí do Říma, po všech stránkách sice ve větším měřítku, ale svými pohnutkami a výsledky od tohoto „republikánského“ podniku[314] celkem málo odlišná. Když „osvoboditel“ uzavřením villafrancké smlouvy „zachránil“ Francii před evropskou válkou, chystá se nyní „zachránit“ italskou společnost násilnou restaurací panovníků, které jediné slovo z Tuilerií zbavilo moci, a ozbrojeným potlačením lidového hnutí ve střední Itálii a papežském státě. Zatímco britský tisk byl plný nejasných dohadů a pověstí, že ustanovení villafrancké smlouvy budou pravděpodobně změněna na konferenci v Curychu, zatímco lord John Russell se sobě vlastní nenapravitelnou nediskrétností, která přiměla lorda Palmerstona, aby mu svěřil křeslo ministra zahraničních věcí, se cítil oprávněn slavnostně prohlásit v Dolní sněmovně, že Bonaparte nikdy nedá své bodáky k díspozíci svrženým panovníkům, objevilo se 8. srpna na první straně „Wiener Zeitung“ toto oficiální prohlášení:
„Brzy se má sejít konference v Curychu, aby byl definitivně uzavřen mír, v hlavních rysech už dohodnutý ve Villafrance. Vzhledem k jasnému významu konference v Curychu je těžko pochopitelné, jak si mohl tisk, a to nejen za hranicemi, ale dokonce i v Rakousku, dovolit pochybovat o provedení či proveditelnosti podmínek víllafrancké smlouvy. Splnění předběžných mírových podmínek stvrzených vlastnoručními podpisy obou císařů je zaručeno slavnostními sliby i mocí obou panovníků“
To je řečeno jasně. Na jedné straně jsou marné protesty oklamaných Italů, na druhé straně „sic volo, sic iubeo“[315] Františka Josefa a Ludvíka Bonaparta, podepřené bodáky, kanóny s rýhovanou hlavní a jinými „armes de précision“[a]. Nechtějí-li se italští vlastenci dát přesvědčit úlisnými domluvami, budou muset ustoupit hrubému násilí. Jinou volbu nemají přes opačné tvrzení lorda Russella, myšlené pravděpodobně naprosto poctivě, neboť mu bylo vloženo do úst jen proto, že by mohlo pomoci zbavit se britského parlamentu na dobu určenou k rozdrcení Itálie železnou patou spojeneckých despotů. Pokud jde o světskou moc papežovu v papežském státě, nevyčkal Ludvík Napoleon ani konce války a nadiktoval její zachování. Podle předběžných podmínek villafrancké smlouvy mají být znovu nastoleni rakouští vladaři v Toskánsku a Modeně. Že by se měla navrátit k moci také vévodkyně parmská, nebylo do těchto podmínek zahrnuto, protože František Josef se chtěl této panovnici pomstít za to, že veřejně odmítla spojit svůj osud s osudem Rakouska, ale Ludvík Napoleon se s vrozenou velkodušností blahosklonně uvolil vyslechnout pokorné prosby této donna errante[b]. Prostřednictvím Walewského dal Bonaparte čestné slovo panu Saint-Monovi, španělskému vyslanci v Paříži, který je současně také zmocněncem vévodkyně, že se vévodkyně znovu vrátí na trůn a že bude vládnout stejně velkému území jako dříve, leda snad s výjimkou pevností Piacenzy, kterou má dostat Viktor Emanuel, bude-li se na konferenci v Curychu slušně chovat. Tomuto parvenu nejenže nesmírně lichotila myšlenka, že si zahraje na ochránce sestry Bourbonů, ale domníval se také, že konečně přišel na pravý způsob, jak získat sympatie Faubourg Saint-Germain[316], které dosud přezíravě odmítalo jeho snahy o sblížení a chovalo se vůči němu s hrdou rezervovaností.
Jakým způsobem se však měl z „osvoboditele národů“ stát misionář „zákona a pořádku“, zachránce „stávající společnosti“? Jak si s úspěchem osvojit tuto méně poetickou roli? To byl prudký sestup. Vyvolat a udržovat ve veřejnosti nejistotu o pravém významu předběžných podmínek villafrancké smlouvy a nahrávat bláznivým pověstem i rozumným dohadům, to byl zřejmě způsob, jak připravit Evropu postupně na nejhorší. Lord Palmerston, který nenávidí Rakousko a tvrdí, že má rád Itálii, a který jak známo je důvěrníkem Napoleona III., pomáhal prosincovému hrdinovi přes tuto kluzkou půdu. Palmerston, jenž odstranil vládu Derbyho, protože sympatizovala s Rakouskem, se zřejmě celé Evropě a hlavně Itálii zaručil, že jeho nejjasnější spojenec Napoleon III. to s ní myslí poctivě. Tak ve vší tichosti odklidil parlament z cesty, nebo jej možná i poslal domů, když jej napřed vědomě obelhal. Jeho naprosto jasné prohlášení, že Anglie se ještě nerozhodla, zda se zúčastní nebo nezúčastní evropského kongresu — který pravděpodobně schválí usnesení curyšské konference, a tak ulehčí tíži hany, jež by jinak spočívala jen na bedrech Napoleonových, tím že ji rozdělí mezi všechny evropské mocnosti — vyvracejí pruské noviny, které otiskly polooficiální zprávu, v níž se tvrdí, že Anglie a Rusko se společně obrátily na berlínský dvůr se žádostí, aby se Prusko zúčastnilo tohoto evropského kongresu.
Druhý krok podnikl Napoleon, až když se trochu uklidnilo horečně rozjitřené veřejné mínění, a podnikl jej v Sardinii. Snažil se přimět Viktora Emanuela, aby tuto práci udělal za něho, což nebylo nikterak snadné. Viktor Emanuel jako by získal všechno to, co Rakousko a jeho vazalové ztratili. Fakticky, i když ještě ne podle jména, se stal vládcem střední Itálie a papežského státu, kde všude obyvatelstvo uznávalo jeho dynastii, ne-li z lásky k Piemontu, tedy z nenávisti k Rakousku. Prvním požadavkem, který francouzský křižák svobody předložil svému novému vazalovi, bylo, aby se vzdal oficiálního vedení lidového hnutí. To mu Viktor Emanuel nemohl odepřít. Povolal zpět sardinské zmocněnce z vévodství a z papežského státu a odvolal Boncompagniho z Florencie, Massima dʼAzeglia z Romagne a Fariniho (alespoň jako oficiálního zmocněnce) z Modeny[317].
Císařský „osvoboditel“ však stále ještě nebyl spokojen. Z dřívějších zkušeností ve Francii vyvodil závěr, že při vhodném řízení je lidové hlasování vůbec nejlepší způsob, jak nastolit despotismus na pevném a vyhovujícím základě. Proto požadoval od sardinského krále, aby ovlivnil lidové volby v povstaleckých provinciích tak, aby to vypadalo, jako by se tam panovníci vraceli z vůle lidu. Viktor Emanuel nechtěl ovšem ani slyšet o požadavku, jehož splnění by určitě navždycky zmařilo vyhlídky na svobodu Itálie a volání „evviva!“[c] by proměnilo na celém poloostrově v proklínání. Francouzskému pokušiteli, hraběti de Reiset odpověděl prý Viktor Emanuel těmito slovy:
„Pane, jsem především italský panovník. Na to nezapomínejte. Zájmy Itálie jsou mi bližší než zájmy Evropy, o nichž jste se ráčil zmínit. Nemohu propůjčit autoritu svého jména pro znovunastolení sesazených vládců. To neudělám. Byl jsem dosud příliš shovívavý, když jsem ponechal událostem volný průběh.“
K tomu prý rytířský král ještě dodal:
„Bude-li přijato rozhodnutí o ozbrojené intervenci, ještě o mně uslyšíte. Pokud jde o konfederaci, jsem proti ní svými zájmy i svou ctí, a proto budu proti ní bojovat do posledního dechu.“
Brzy poté, co tato odpověď byla odevzdána v Paříži, vyšel proslulý článek Graniera de Cassagnac o nevděku Itálie[318] se zlověstnou narážkou, že stáhne-li se mocná ruka ochráncova, rakouský orel se brzy uhnízdí na královském paláci v Turíně. Viktor Emanuel byl neprodleně zpraven, že bude záviset na jeho dobrém chování, zda dostane Piacenzu, a že míra vlivu italských panovníků v zamýšlené konfederaci je stále ještě předmětem jednání. Poslední ránu dostal, když přišla na pořad otázka národnosti obyvatel Savojska; přitom mu bylo dáno na srozuměnou, že když Bonaparte pomohl Viktoru Emanuelovi osvobodit Itálii od rakouského jha, bude Viktor Emanuel sotva moci odmítnout osvobodit Savojsko od jha sardinského. Tyto výhrůžky nabyly záhy hmatatelné podoby v nepokojích, které na signál z Paříže vypukly v kruzích savojské feudální a katolické strany. „Savojané odmítají vydávat peníze a prolévat krev svých synů za věc Itálie,“ vykřikovaly jedny pařížské noviny.
Pro Viktora Emanuela to bylo silné argumentum ad hominem[d], a jestliže požadovaný úkol nevzal přímo na sebe, jsou určité důvody k obavám, že alespoň slíbil připravit cestu pro ozbrojenou intervenci Francie. Dá-li se věřit zprávě obsažené v telegramu z Parmy z 9. srpna, v níž se říká, že „Piemonťané byli vyhnáni z města, byla vyhlášena rudá republika a ti, kdo mají nějaké jmění, a přátelé pořádku prchají“, nevěstí to pro budoucnost nic dobrého. Ať už je tato zpráva pravdivá nebo lživá, může být pro „zachránce pořádku a vlastnictví“ signálem k intervenci, k tomu, aby vyslal své zuávy proti „nenapravitelným anarchistům“ a připravoval cestu pro návrat panovníků; jeden z nich, syn velkovévody toskánského[e], který se v jeho prospěch zřekl trůnu, byl už „srdečně přijat“ v Tuíleriích. Francouzská vojska, která jsou na cestě domů, už dostala rozkaz zůstat v Itálii, takže překážky stojící v cestě úspěšným jednáním v Curychu brzy zmizí.
Napsal K. Marx v polovině srpna 1859
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5725 z 29. srpna 1859Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — „přesnými zbraněmi“. (Pozn. red.)
b — bloudící dámy. (Pozn. red.)
c — „ať žije!“ (Pozn. čes. red.)
d — subjektivně přesvědčivý důkaz; argument, který platí na určitou osobu. (Pozn. red.)
e — tj. Ferdinand IV., syn Leopolda II. (Pozn. red.)
314 Je míněn expediční sbor, který byl z popudu presidenta Francouzské republiky Ludvíka Napoleona poslán v dubnu 1849 do Itálie, aby tam intervenoval proti římské republice a obnovil světskou moc papežovu.
315 „Sic volo, sic iubeo“, přesněji „Hoc volo, sic iubeo“ („Tak to chci, tak to poroučím“) jsou slova ze VI. Juvenálovy satiry, v níž autor tepe bezmeznou panovačnost aristokracie.
316 Faubourg Sain-Germain — aristokratická čtvrť v Paříži.
317 Uvedené mimořádné sardinské zmocněnce poslal Viktor Emanuel do vévodství, která se vzbouřila proti rakouské nadvládě, a do Romagne (v papežském státu), aby tam připravili připojení těchto území k Piemontu. Když byl uzavřen villafrancký mír (viz poznámku [248]), po němž se v celé Itálii zvedla vlna protestního hnutí, Viktor Emanuel na nátlak Francie zmocněnce odvolal.
318 Tím se míní článek francouzského žurnalisty Graniera de Cassagnac nazvaný „Nevděk Itálie“ a otištěný v listu „Constitutionnel“ 3. srpna 1859.