Od dubna do července 1849 Garibaldi fakticky vedl obranu římské republiky, vytvořeně po lidovém povstání. Republikánská armáda po několik měsíců úspěšně odrážela útok francouzských, rakouských a neapolských vojsk, která měla potlačit revoluci. Římská republika padla 3. července 1849, protože kontrarevoluční síly měly přesilu a protože francouzský generál Oudinot věrolomně porušil příměří a zmocnit se Říma.
49 Jde o dohodu uzavřenou v srpnu 1858 mezi Ruskem a Piemontem, podle které ruská paroplavební a obchodní společnost dostala právo dočasně používat východní části přístavu Villafranca (Villefranche) nedaleko Nizzy, kotvit tam, zásobovat lodi palivem a opravovat je.
50 Marx ironizuje „vděčnost“, kterou se Rakousko odměnilo carskému Rusku za pomoc při potlačení maďarské revoluce z let 1848—1849. Když se počátkem padesátých let vyhrotila východní otázka, nastal v rakouské zahraniční politice obrat a Rakousko zaujalo nepřátelský postoj vůči Rusku. Výrazem tohoto postoje je známý výrok, připisovaný rakouskému ministerskému předsedovi Schwarzenbergovi: „Rakousko ještě udiví svět velikostí svého nevděku.“
51 Albion — nejstarší název pro britské ostrovy; označení „proradný Albion“ se začalo používat po francouzské buržoazní revoluci z konce 18. století; francouzští republikáni tak nazývali Anglii za to, že anglická vláda neustále intrikovala proti Francouzské republice a organizovala protifrancouzské koalice.
52 „Vrahem Říma“ nazývá Marx Ludvíka Bonaparta, a to proto, že když byl Ludvík Bonaparte presidentem, vyslala vláda francouzské republiky v dubnu 1849 — porušujíc tím ústavu — do Itálie expediční sbor, který měl zničit římskou republiku a obnovit světskou moc papeže. Touto intervencí chtěl Ludvík Bonaparte podrýt zdání, že ve Francii trvá republikánský režim, a zajistit si papežovu podporu pro plány na zřízení císařství. Římská republika podlehla po statečném odporu přesile francouzské a rakouské intervence.
53 Tím se myslí Napoleon III., který v noci z 1. na 2. prosince roku 1851 zorganizovat kontrarevoluční státní převrat ve Francii, a tím přivodil pád druhé republiky (1848—1851).
54 Itálie byla tehdy roztříštěna na množství malých států, které byly více nebo méně závislé na Rakousku; část horní Itálie — Lombardie a Benátsko — byla přímo součástí rakouské monarchie. Na počátku roku 1848 vypukla v Itálii buržoazně demokratická revoluce, jejíž hlavní úlohou bylo vytvoření jednotně, nezávislé a demokratické Itálie. Italský lid bojoval hrdinně proti rakouské cizácké nadvládě a proti zrádným italským vládcům. Vládnoucí feudální šlechtě Sardinského království (tj. Sardinie a Piemontu), v jejímž čele stát král Karel Albert, jakož i velké buržoazii se podařilo strhnout na sebe vedení italskěho osvobozeneckého hnutí. Vládnoucí třídy a král Sardinie a Piemontu chtěli na jedné straně rozšířit svou moc na celou horní Itálii, na druhé straně — a to bylo pro ně nejdůležitější — potlačit revoluci a porazit bojující italský lid. Karel Albert proto vytrvale odmítal poskytnout pomoc Benátsku a Milánu, které v březnu 1848 povstaly proti rakouské nadvládě. Revolucí byl však donucen koncem března 1848 vypovědět Rakousku válku. Po několika počátečních úspěších byla sardinská armáda poražena. Porážku zavinil Karel Albert a jeho generálové zbabělým a neschopným vedením války. 9. srpna 1848 uzavřel Karel Albert proradné příměří, a tím dal rakouské monarchii možnost krvavě potlačit revoluci v Lombardii. Revoluční boj italského lidu donutit přesto krále, aby 12. března 1849 příměří zrušil. 20. března byly vojenské operace obnoveny a 23. března byla armáda Karla Alberta u Novary poražena. Král se zřekl trůnu. Nový král Viktor Emanuel II. uzavřel 26. března s Rakouskem příměří; 6. srpna 1849 byl uzavřen mír. Engels odhalil r. 1849 proradné jednání piemontské monarchie v řadě článků v „Neue Rheinische Zeitung“ (viz Marx-Engels, Spisy 6, Porážka Piemonťanů).