Karel Marx
Otřes britského obchodu[272]
Jak se zdá, projevil se mohutný otřes britského obchodu v celém svém průběhu ve třech zřetelně rozdílných formách: tlakem na peněžní a zbožní trhy v Londýně a Liverpoolu, bankovní panikou ve Skotsku a ochromením průmyslu v továrních obvodech. Podrobnosti jsme přinesli v našem listě v pátek v četných výňatcích z britských listů, ale význam těchto jevů a jejich očekávané důsledky vyžadují, abychom se na ně ještě blíže podívali.
I když vládě nakonec nezbývalo než pozastavit platnost bankovního zákona z roku 1844, jak jsme to v jednom z předchozích článků předvídali[a], učinila to teprve potom, když Anglická banka ve snaze zachránit se odvážně nechala utonout mnoho svých zákazníků. Nakonec však 11. listopadu večer svolali vedoucí činitelé banky válečnou radu, která se usnesla požádat vládu o pomoc; vláda odpověděla tím, že pozastavila platnost ustanovení zmíněného zákona. Toto vládní nařízení bude okamžitě předloženo ke schválení parlamentu, který má být svolán koncem měsíce. Jak jsme dříve ukázali, muselo pozastavení platnosti tohoto zákona přinést určitou úlevu. Odstraňuje totiž umělý nedostatek peněz, jejž ve chvílích obchodních otřesů zákon vyvolává ještě navíc vedle přirozené tísně na peněžním trhu.[273]
V průběhu nynější krize zvýšila Anglická banka pětkrát diskontní sazbu v marné naději, že zastaví prudký proud, který strhával všechno s sebou. 8. října zvýšila sazbu na 6 %, 12. října na 7 %, 22. října na 8 %, 5. listopadu na 9 % a 9. listopadu na 10 %. Prudký vzestup diskontní sazby výrazně kontrastuje se vzestupem diskontní sazby za krize roku 1847. Tehdy byla minimální diskontní sazba zvýšena v dubnu na 5%, v červenci na 51/2 % a nejvyššího stupně 8 % — dosáhla 23. října. Potom klesla 20. listopadu na 7 %, 4. prosince na 6% a 25. prosince na 5 %. Následujících pět let je obdobím trvalého poklesu diskontní sazby, který byl tak pravidelný, jako kdyby klesala po pohyblivé stupnici. Tak 26. června 1852 klesla na nejnižší stupeň —2 %. V dalších pěti letech, od roku 1852 do roku 1857, je pohyb opačný. Diskontní sazba činila 8. ledna 1853 21/2 %, 1. října 1853 5 % a po mnoha postupných změnách dosáhla nakonec nynější výše. Až dosud byly výkyvy úrokové sazby v uplynulých deseti letech jen odrazem jevů, které jsou v periodicky se opakujících fázích moderního obchodu obvyklé. Tyto fáze jsou stručně řečeno tyto: v roce paniky se úvěr snižuje na nejnižší míru, načež se postupně zvyšuje a dosahuje maxima v době, kdy úroková sazba klesá na nejnižší stupeň; potom zase začíná opačný pohyb, při němž se úvěr postupně snižuje a dosahuje nejnižšího stupně v době, kdy úroková sazba dosáhla maxima, a znovu nastává rok paniky. Při bližším zkoumání však objevíme v druhé části nynějšího období některé jevy, jimiž se značně liší od všech předcházejících období. V letech prosperity, od roku 1844 do roku 1847, se úroková sazba v Londýně pohybovala mezi 3—4 %, takže v celém tomto období byl úvěr poměrně levný. Když 10. dubna 1847 dosáhla úroková sazba 5 %, začala už krize a její všeobecný výbuch byl oddálen řadou strategických manévrů jen o několik měsíců. Na druhé straně úroková sazba, která 6. května 1854 dosáhla už 51/2 %, znovu postupně klesala na5 %, 41/2 %, 4 % a 31/2 %, na nichž se držela od 16. června 1855 do 8. září 1855. Potom se opět obdobně měnila v opačném směru a stoupala na 4 %, 41/2 % a 5 %, až nakonec v říjnu 1855 dosáhla téhož bodu, z něhož v květnu 1854 vyšla, tj. 51/2 %. Po dvou týdnech, 20. října 1855, stoupla na 6 % pro krátkodobé směnky a 7 % pro dlouhodobé. Pak se ale znovu dostavila reakce. Během roku 1856 se hned snižovala, hned zvyšovala, až v říjnu 1856 opět dosáhla 6 a 7 %, tj. bodů, z nichž v říjnu předcházejícího roku vyšla. 15. listopadu 1856 stoupla na 7 %, ale nepravidelně a často kolísala směrem dolů a jednou se celé tři měsíce držela dokonce na 51/2 %. Své původní výše, 7 %‘ dosáhla teprve 12. října tohoto roku, kdy se vliv americké krize začal projevovat v Anglii. Od té doby stále prudce stoupala, takže se eskont nakonec téměř úplně zastavil.
Jinak řečeno, v druhé polovině období od roku 1848 do roku 1857 se úroková sazba měnila ještě mnohem častěji a od října 1855 do října 1857 uplynuly dva roky, kdy byly peníze drahé a kdy úroková sazba kolísala mezi 51/2 % a 7 %. Současně se přes tuto vysokou úrokovou sazbu výroba a směna neustále rozvíjely, a to takovýni tempem, jak se o tom dříve nikomu ani nezdálo. Na jedné straně lze tyto výjimečné zjevy vysvětlit tím, že vždycky v pravou chvíli došlo zlato z Austrálie a ze Spojených států, což Anglické bance umožnilo, aby občas uvolnila tvrdá opatření ale na druhé straně je zřejmé, že krize měla vypuknout už v říjnu 1855 a že ji oddálila řada přechodných otřesů, a že proto její konečný výbuch překoná co do intenzity příznaků i co do rychlosti šíření všechny dosavadní krize. Tyto naše vývody by mohla dokázat už ta pozoruhodná skutečnost, že se úroková sazba vracela na 7 % 20. října 1855, 4. října 1856 a 12. října 1857, my však kromě toho víme, že už v roce 1854 došlo v Anglii k výstražnému krachu a že na evropském kontinentě se všechny příznaky paniky opakovaly už v říjnu 1855 a 1856. Vcelku však, ponecháme-li stranou tyto přitěžující okolnosti, se období od roku 1848 do roku 1857 nápadně podobá obdobím let 1826 až 1836 a 1837 až 1847.
Říkali nám sice, že tohle všechno by změnil britský svobodný obchod, ale jestli se neukázalo nic jiného, je jasné přinejmenším to, že lékaři svobodného obchodu jsou pouzí mastičkáři. Tak jako to bývalo v dřívějších obdobích, střídala se řada dobrých sklizní s řadou špatných. Přes všelék svobodného obchodu byla průměrná cena pšenice a všech ostatních surovin v Anglii od roku 1853 do roku 1857 dokonce vyšší než od roku 1820 do roku 1853; ještě pozoruhodnější je, že zatímco průmysl tehdy zaznamenal navzdory vysokým cenám obilí nevídaný rozmach, nyní, jako by chtěl znemožnit jakékoli vytáčky, utrpěl navzdory skvělým žním neslýchaný krach.
Naši čtenáři ovšem pochopí, že nynější 10% diskontní sazba Anglické banky je jen nominální a že úrok, který se v Londýně za prvořadé cenné papíry skutečně platí, je značně vyšší.
„Úroková sazba, která se žádá na volném trhu,“ píše „Daily News“, „je značně vyšší než sazba Anglické banky.«
„Anglická banka sama,“ píše „Morning Chronicle“, „na 10 % neeskontuje, kromě několika málo případů, které jsou výjmkou, a ne pravidlem; sazby na volném trhu vůbec neodpovídají oficiálnim sazbám.“
„Okolnost, že na druhořadé a třetiřadé cenné papíry se za žádných podmínek neposkytuje půjčka,“ píše „Morning Herald“, „způsobila už mnoha zla.“
„Proto“, píše „G1obe“[274], „začínají obchody váznout; firmy, jejichž aktiva jsou vyšší než pasíva, se pokládají; zdá se, že obchod zachvátila všeobecná revoluce.“
Tlak na peněžní trh a příliv amerického zboží způsobily, že ceny všeho zboží na trhu poklesly. Během několika týdnů klesla v Liverpoolu cena bavlny o 20—25 %, cukru o 25 %, obilí o 25 % a potom klesly i ceny kávy, ledku, loje, kůží aj.
„Směnky nelze téměř eskontovat, ani dostat zápůjčku na zboží“ píše „Morning Post“.
„V Mincing Lane[275],“ píše „Standard“[276], „byl obchod obrácen naruby. Žádné zboží se už nedá prodat jinak než výměnou zboží za zboží; peníze nepřicházejí v úvahu.“
Všechny tyto potíže by však nebyly srazily Anglickou banku tak rychle na kolena, kdyby nebyla vypukla bankovní panika ve Skotsku. Po krachu Západní banky zkrachovala v Glasgowě také Glasgowská městská banka, což zase vedlo k všeobecnému runu vkladatelů z řad buržoazie a držitelů bankovek z řad pracujících tříd a nakonec k bouřlivým výtržnostem, které přiměly glasgowského starostu, aby si vyžádal na pomoc bodáky. Glasgowská městská banka, která má tu čest, že ji nespravuje nikdo menší než vévoda z Argyllu, měla splacený kapitál 1 milión liber št., rezervní fond 90 595 liber št. a devadesát šest poboček po celé zemi. Emise, k nimž byla oprávněna, dosáhly 72 921 liber št., přičemž emise Západní skotské banky činily 225 292 liber št., tedy celkem 298 213 liber št., neboli téměř jednu desetinu veškerého zákonně platného oběživa ve Skotsku. Kapitál těchto bank se skládal do značné míry z drobných vkladů zemědělského obyvatelstva.
Panika ve Skotsku se přirozeně odrazila na Anglické bance a z jejích sklepení bylo 11. listopadu převedeno do Skotska 300 000 liber št. a 12. listopadu 600 000 až 700 000 liber št. Další částky si vyzvedly irské banky, a také provinční anglické banky vypověděly velké vklady; bankovní oddělení Anglické banky se tak ocitlo na samém pokraji bankrotu. Je pravděpodobné, že dvěma zmíněným skotským bankám poskytla všeobecná krize jen záminku, aby mohly důstojně odejít ze scény, neboť už dávno byly skrz naskrz prohnilé. Přesto zůstává skutečností, že proslulý skotský bankovní systém, který v letech 1825 až 1826, 1836 až 1837 a v roce 1847 odolal hurikánům, jimiž byly smeteny anglické a irské banky, pod záštitou Peelova bankovního zákona, který byl Skotsku vnucen v roce 1845, poprvé prodělal všeobecný run vkladatelů; poprvé se ve skotských bankách začalo volat „zlato místo papírů“, a v Edinburghu se poprvé odmítaly dokonce i bankovky Anglické banky. Vzala za své iluze obránců Peelova zákona, kteří se domnívali, že zákon zajistí alespoň směnitelnost obíhajících bankovek, nebude-li moci odvrátit peněžní krize vůbec, neboť držitelé bankovek teď sdílejí stejný osud s vkladateli.
Celkovou situaci v britských průmyslových obvodech nejlépe líčí dva výňatky — jeden z manchesterského obchodního oběžníku, otištěný v „Economistu“, a druhý ze soukromého dopisu z Macclesfieldu, otištěný v „London Free Press“[277]. Manchesterský oběžník nejprve přináší přehlednou tabulku o obchodu s bavlnou za posledních pět let a pak pokračuje:
„Tento týden klesaly ceny den ze dne čím dál tím rychleji. Ceny četných druhů nelze vůbec uvést, neboť je nikdo nekupoval, a tam, kde jsou ceny uvedeny, závisely víc na postavení nebo na obavách prodávajícího než na poptávce. Běžná poptávka neexistuje. Na vnitřním trhu se nahromadily větší zásoby, než jaké bude možné, soudě podle vyhlídek na blížící se zimu, prodat.“ (Oběžník se ovšem nezmiňuje o tom, že také zahraniční trhy jsou přeplněny.) „Běžně se nyní omezuje pracovní doba jako nutné opatření; odhaduje se, že omezení je nyní zavedeno ve víc než jedné pětině veškeré výroby. Námitek proti dalšímu omezování pracovní doby každým dnem ubývá a nyní se diskutuje o tom, zda by nebylo lepší továrny na čas vůbec zavřít.“
Pisatel dopisu z Macclesfieldu říká:
„Nejméně 5000 lidí, kvalihkovaných řemeslníků s rodinami, kteří každé ráno vstávají a nevědí, kde by sehnali potravu, aby nemuseli déle hladovět, požádalo o pomoc chudinskou péči; protože patří do kategorie fyzicky schopných chuďasů, mají na vybranou: buď jít lámat kámen, asi za 4 pence denně, anebo jít do pracovních domů, kde se s nimi jedná jako s vězni a kde otvorem ve zdi dostávají nezdravou a skrovnou stravu; posílat do kamenolomu lidi, kteří dovedou pracovat jen s nejjemnějším materiálem, zejména s hedvábím, je totéž jako nedat jim vůbec žádnou práci.“
Angličtí autoři soudí, že nynější krize má na rozdíl od krize roku 1847 tu výhodu, že neumožňuje rozsáhlou spekulaci, například s železničními akciemi, která by pohlcovala kapitál; ale to vůbec není pravda. Pravda je, že se Angličané rozsáhle podílejí na spekulacích v zahraničí, jak na evropském kontinentě, tak i v Americe, přičemž doma investovali svůj přebytečný kapitál především do továren, takže nynější otřes má víc než kdykoli dříve charakter průmyslové krize a dotýká se tudíž samých kořenů národní prosperity.
Na evropském kontinentě se nákaza rozšířila jedním směrem od Švédska až po Itálii a druhým od Madridu do Budapešti. Hamburk, který je velkým vývozním a dovozním obchodním střediskem Celního spolku[278] a hlavním peněžním trhem severního Německa, musel ovšem vydržet první náraz. Pokud jde o Francii, vyhnala Francouzská banka diskontní sazbu na úroveň anglické; dekrety o zákazu vývozu obilí byly zrušeny[279] všechny pařížské listy byly důvěrně vyzvány, aby se při psaní vyvarovaly chmurných úvah, směnárníky zastrašují četníci a dokonce sám Ludvík Bonaparte se uráčil informovat značně chvástavým dopisem své poddané, že nehodlá prozatím provést žádný finanční coup dʼétat[b], že tudíž „toto zlo existuje jen v představách“.[280]
Napsal K. Marx 13. listopadu 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5183 z 30. listopadu 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — doslova: státní převrat; zde: převrat, puč. (Pozn. red.)
272 V Marxově zápisníku za rok 1857 je článek nadepsán „Anglická peněžní krize. — Zastavení platnosti Peelova zákona“.
273 Následuje věta, kterou doplnila redakce „New-York Daily Tribune“: „Toto hledisko potvrzují zprávy, které došly parníkem „Fulton“ a které nám byly dnes ráno doručeny telegraficky.“
274 „The Globe“ — zkrácený název anglického deníku „The Globe and Traveller“ [„Svět a cestovatel“], který vycházel v Londýně od roku 1803; orgán whigů; v době, kdy byli u moci, vládní orgán; od roku 1866 orgán konzervativců.
275 Mincing Lane — londýnská třída, kde je středisko velkoobchodu s koloniálním zbožím.
276 „The Standard“ [„Prapor“] — anglický deník konzervativního zaměření, založený roku 1827 v Londýně.
277 „The Free Press“ [„Svobodný tisk“] — anglický buržoazní list, který vydával Urquhart se svými stoupenci v Londýně v letech 1855—1865.
278 Celní spolek německých států, které si stanovily společnou celní hranici, byl založen roku 1834. Spolek, který si vynutila potřeba vytvořit celoněmecký trh, zahrnoval časem všechny německé státy až na Rakousko a některé menší státy. Vedoucí úlohu ve spolku mělo Prusko.
279 Marx má na mysli dekret, který 10. listopadu 1857 podepsal Napoleon III. Tímto dekretem se rušila platnost zákonů z 8. září 1856 a 22. září 1857, které zakazovaly vývoz obilí, mouky a jiných potravin do zahraničí.
280 Následuje věta, kterou doplnila redakce „New-York Daily Tribune“: „Nemýlíme-li se, něco podobného se hlásalo i v naší zemi, když si filosofové, podobně jako naši kolegové z ‚Timesů‘ a ‚Independentu‘, mysleli, že by se dalo zabránit katastrofě, kdyby se jen lid rozhodl tvářit se vesele a provolávat třikrát ‚sláva‘.“