Karel Marx
Finanční aféry v Anglii
Londýn 1. května 1857
Vyšetřování konkursního soudu, jež má odhalit záhady Královské britské banky, se chýlí k závěru. Od dnů pádu železničního krále Hudsona nebyly snad tak dokonale odhaleny bezohlednost, pokrytectví, hanba a podlost, skrývající se pod pozlaceným zevnějškern úctyhodné společnosti. Jeden z posledních, kdo se dostal na pranýř veřejného mínění, je pan Humphrey Brown, bývalý poslanec za Tewkesbury, kterého Doddův „Parlamentní průvodce“ na rok 1855 charakterizoval jako „obchodníka“ a „činného zakladatele železničních společností“, „známou autoritu v otázkách železniční statistiky a železniční dopravy“, „stoupence zásad svobodného obchodu v pravém slova smyslu“ a „navíc liberála“. Hned po krachu Královské britské banky vešlo ve známost, že tato vlivná osobnost využila svého postavení člena správní rady této banky k tomu, aby ji ošidila asi o 70 000 liber šterlinků; toto odhalení mu však nijak nepřekáželo, aby vykonával dál své obvyklé státní funkce. Humphrey Brown se klidně i nadále objevoval v Dolní sněmovně i na křesle „neplaceného velikána“[188]. Brown dokonce veřejně projevil hluboký smysl pro sociální odpovědnost, když chudému vozkovi, který ukradl trochu brambor, uložil jako smírčí soudce hrabství nejpřísnější trest, jaký zákon dovoluje, a udělal viníkovi vzletné kázání o tom, jak ohavné je zneužívání důvěry. Jedny noviny v Tewkesbury se domnívaly, že při této příležitosti mohou po právu kritizovat tu zvláštnost britských institucí, která dovoluje, aby velcí zloději soudili malé. Pan Brown tehdy pohrozil, že nejen požene nešťastného novináře před soud, ale že dá dobrému městu Tewkesbury navždy vale, jestliže jeho obyvatelé kajícně neodčiní zločin urážky nevinnosti nějakým slavnostním pokáním. Nato se konalo triumfální procesí, které přineslo „oběti nesvědomitého spiknutí“ pozdravnou adresu, jejíž umělecké nedostatky, jak se dá soudit ze zpráv tehdejšího tisku, byly vyváženy váhou kovu. Pan Brown strčil adresu do kapsy a ze svého balkónu promluvil k zástupům; prohlásil, že kdyby nebylo přísahy, která ho zavazuje k mlčení v záležitostech Britské banky, byla by jeho nevinnost každému nad slunce jasná, a uzavřel svůj řečnický projev tvrzením, že on se prohřešil méně, než se jiní prohřešili na něm. Při posledních všeobecných volbách znovu kandidoval na poslance za svůj milý volební obvod, ale vláda, kterou vždy oddaně podporoval, byla tak nevděčná, že ho nechala padnout.
29. dubna byl tento domýšlivý gentleman konečně osvobozen od pout přísahy, která mu až dosud zavírala ústa a odsuzovala jej, aby se nechal urážet ostudnými pomluvami; jeho zpovědníkem byl komisař konkursního soudu. U akciových společností je zvykem, že chce-li se někdo stát členem správní rady, musí nejprve mít určitý počet akcií společnosti. Pan Brown to však udělal obráceně, než jak je zvykem, a stal se nejprve členem správní rady a pak teprve akcionářem; a když tyto akcie měl, neobtěžoval se, aby je zaplatil. Obstaral si akcie velmi prostým způsobem: pan Cameron, ředitel Britské banky, který později utekl, předat totiž Brownovi dvacet akcií v ceně 1000 liber št., a pan Brown zase předal panu Cameronovi úpis na 1000 liber št., dal si však dobrý pozor, aby na něj nesplatil ani šilink. V únoru 1853 se stal členem správní rady, a v březnu zahájil své bankovní operace. Uložil si v bance skromnou částku 18 liber 14 šilinků a ještě téhož dne si v bance na směnku vypůjčil částku 2000 liber št; tím hned ukázal, že není v řízení akciových společností žádným nováčkem. Skutečně také před svým obchodním spojením s Královskou britskou bankou i po něm pan Brown poctil svou řídící činností ve správní radě také výsadní Australskou společnost pro dovoz a rafinování cukru, Společnost pro výrobu patentovaných impregnovaných i obyčejných cihel a tašek, Vodárenskou společnost ve Wardle; jednu realitní a jednu dokařskou společnost — prostě společnosti pro všechny čtyři přírodní živly. Na otázku pana Linklatera, právního zástupce věřitelů, co se stalo se všemi těmito společnostmi, odpovědět pan Brown výstižně: „Dneska už jsou tytam.“ Jeho účet v Britské bance, který si otevřel vkladem ve výši 18 liber 14 šilinků, skončil pohledávkou 77 000 liber št. Všechny tyto půjčky mu byly vypláceny na pokyn pana Camerona, přičemž „ostatní členově správní rady nebyli požádáni o souhlas“.
„Ředitel společnosti,“ praví pan Brown, „je osoba, jejímž prostřednictvím se provádějí všechny obchody. Takový byl obvyklý postup této banky a,“ dodal mentorským tónem, „je to velmi zdravý postup.“
Pravda je zřejmě taková, že celý podnik, guvernéři, členové správní rady, ředitelé, právní zástupci a účetní si hráli podle předem dohodnutého plánu navzájem do ruky a každý z nich předstíral, že neví, jaká část kořisti připadla každému jeho partnerovi. A sám pan Brown dokonce div nenaznačuje, že jako člen správní rady banky neměl vlastně ani potuchu o svých vlastních operacích jako zákazníka banky. Pokud jde o zákazníky, kteří nepatřili k vedoucím činitelům banky, zdá se, že pan Brown měl ještě za svého výslechu nepříjemný pocit, že se snad někteří z nich pokoušeli osobovat si privilegia členů správní rady. Tak o jakémsi panu Oliverovi říká:
„Mohu bez váhání říci, že Oliver z banky podvodně vylákal 20 000 liber šterlinků. Je to velmi silné slovo, ale nepochybuji o tom, že je správné: Oliver byl podvodník.“
Na otázku pana Linklatera: „Co jste byl vy?“ klidně odpověděl: „Bohužel, členem správní rady, který nebyl dostatečně informován.“ Všechny jeho odpovědi vyznívají stejně nevzrušeně. Tak například směšný nepoměr mezi jeho vklady a částkou, kterou činily směnky, jež si dal v bance eskontovat, daly podnět k tomuto pozoruhodnému rozhovoru mezi ním a panem Linklaterem:
Pan Linklater: „Což nebylo obvyklou podmínkou bankovních operací, že v bance nikdo nemohl mít eskontní účet, kdo neměl také běžný účet, a že na běžném účtu musela vždy zůstat částka rovnající se jedné čtvrtině hodnoty směnek zaznamenaných na jeho eskontním účtě?“
Pan Brown: „Ano, ano, byl to skotský systém, jak jsem byl informován.“
Pan Linklater: »Vy jste tohoto systému nepoužíval?“
Pan Brown: „Ne, protože to není spolehlivé.“Kdykoli se pan Brown laskavě uvolil nabídnout bance záruky, byly to dlužní úpisy nebo lodě, a dal si dobrý pozor, aby je současně dal do zástavy i jiným lidem; vůbec velmi štědře poskytoval záruky, a činil to způsobem, který se soudní úředník nerozpakoval nazvat „podvodnými transakcemi“. 1. března 1856 pan Brown fakticky uzavřel svůj účet v‘bance; to znamená, že správní rada rozhodla, že mu nedovolí, aby dál zvyšoval své dluhy. Přesto však 7. června znovu vymámil na bance 1020 liber št. Na otázku pana Linldatera, „jakým trikem to dokázal,“ odpovídá pan Brown klidně: „Nebylo‘ to tak těžké.“
Z následujícího dopisu, který poslal svému nejlepšímu příteli, panu Cameronovi, je vidět jeho celkový názor na tu bouři rozhořčení, kterou v tisku vyvolala odhalení o Královské britské bance:
Westminster, Little Smith Street, 5. října 1855
„Vážený pane Camerone, protože nevím, kde se právě zdržujete, využívám příležitosti a posílám Vám tento dopis po jednom členovi Vaší rodiny. Protože špatné zprávy se šíří rychle, mám za to, že už víte, jak nás všechny noviny — velké i malé — pomlouvají, a že lví podíl z toho padá na mne a na Vás. Mám důvod se domnívat, že zvlášť ostré články v „Times“ byly inspirovány některými našimi kolegy za pomoci účetního. Nevím vůbec, co se děje, znám jen uveřejněné zprávy; když je čtu, připadá mi málem, že dříve nikdo nikdy žádné bance nedlužil peníze, že všechna dřívější sdělení byla mylná, a že „Times“ si střádaly všechno své rozhořčení, aby mohly urážet právě nás... Od uzavření banky, které bylo provedeno naprosto břídilsky, jsem se nesetkal s žádným jiným členem správní rady.
Vám oddaný
Humphrey Brown“Jako kdyby „dříve nikdo nikdy žádné bance nedlužil peníze“! Pan Brown se zřejmě domnívá, že všechno morální rozhořčení se soustředilo na něho a jeho společníky jen tak, pro formu. „Všude samý zloděj !“ To říká Timón[a], to říká i pan Brown, který je zřejmě v hloubi duše přesvědčen, že to říká i každý člen takzvané úctyhodné společnosti. Důležité je jen jedno: nebýt malým zlodějem.
Napsal K. Marx 1. května 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5015 z 16. května 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Shakespeare, „Timón Atěnský“, 4. jednání, 3. scéna. (Pozn. red.)
188 „Neplacený velikán“ („Great Unpaid“) — ironická přezdívka, která se v Anglii dávala osobám zastávajícím hodnost smírčích soudců; za svou funkci nedostávali žádnou odměnu.