Karel Marx
Válka proti Persii[116]
Abychom pochopili politické příčiny a cíl války, kterou Angličané nedávno rozpoutali proti Persii a kterou podle nejnovějších zpráv vedli tak důrazně, že šáh byl nucen kapitulovat, musíme si připomenout některé události z perských dějin. Perská dynastie, založená v roce 1502 Ismáílem, který o sobě tvrdil, že je potomkem starých perských králů, si po víc než dvě století zachovávala moc a důstojnost velkého státu, ale kolem roku 1720 jí těžce otřáslo povstání Afghánců obývajících východoperské provincie. Afghánci vpadli do západní Persie a dvěma afghánským knížatům se podařilo udržet se několik let na perském trůnu. Brzy je však vypudil proslulý Nádir, který působil zpočátku jako vojevůdce pretendenta na perský trůn. Později se zmocnil koruny sám a nejen potlačil afghánské povstání, ale svým známým vpádem do Indie značně přispěl k rozkladu upadající mughalské říše, jímž se otevřela cesta k vzestupu britské moci v Indii.
Za anarchie, která v Persii nastala po smrti Nádira šáha roku 1747, vzniklo pod vládou Ahmada Durraního nezávislé afghánské království, zahrnující knížectví Herát, Kábul, Kandahár, Péšávár a celé území, které později ovládli sikhové[117]. Toto nepevně slepené království se po smrti svého zakladatele zhroutilo a znovu se rozpadlo na své původní složky — nezávislé afghánské kmeny s vlastními náčelníky, které rozdělovaly nekonečné sváry a které se sjednocovaly výjimečně jen tehdy, když je k tomu donutila srážka s Persií, ohrožující všechny. Tento politický antagonismus mezi Afghánci a Peršany, spočívající na kmenové odlišnosti, prohlubovaný historickými reminiscencemi a rozdmýchávaný pohraničními spory a vzájemnými nároky, je ke všemu jaksi sankcionován antagonismem náboženským, neboť Afghánci jsou muslimové sunnitské sekty, vyznávají tedy ortodoxní muslimskou víru, kdežto Persie je baštou kacířských šíitů.
Přes tento hluboký a všeobecný antagonismus měli Peršané a Afghánci jeden styčný bod — společné nepřátelství k Rusku. Rusko přepadlo Persii poprvé za Petra Velikého, ovšem bez valného výsledku. Alexandr I. byl úspěšnější a připravil Persii gulistánskou smlouvou[118] o dvanáct provincií ležících většinou jižně od Kavkazu. Mikuláš válkou z let 1826—1827, která skončila turkmánčájskou smlouvou[119], uloupil Persii několik dalších oblastí a zakázal jí plavbu podél jejího vlastního pobřeží na Kaspickém moři. Vzpomínky na plenění v minulosti, útlak snášený v přítomnosti a obavy z dalších výbojů v budoucnosti, to všechno dohromady způsobilo, že se Persie stala úhlavním nepřítelem Ruska. Pokud jde o Afghánce, ti sice do skutečných srážek s Ruskem nebyli nikdy zapleteni, ale vždy považovali Rusko za věčného nepřítele své víry, za obra, který jednou spolkne Asii. Protože obojí — Peršané i Afghánci — považova]i Rusko za svého přirozeného nepřítele, byli nuceni považovat Anglii za svého přirozeného spojence. Aby si tedy Anglie udržela svou nadvládu, stačilo jí hrát úlohu laskavého prostředníka mezi Persií a Afghánistánem a rozhodně se stavět proti ruským výbojům. Předstírané přátelství na jedné straně a skutečný odpor na straně druhé — nic jiného nebylo zapotřebí.
Nelze však říci, že by Angličané využívali výhod tohoto postavení nějak zvlášť úspěšně. V roce 1834, při volbě následníka perského šáha, byli nuceni podporovat prince prosazovaného Ruskem a v příštím roce, když tento princ hájil své nároky zbraněmi proti svému soupeři, nezbylo jim než poskytnout mu peněžní podporu a aktivní pomoc britských důstojníků[120]. Anglickým vyslancům odcházejícím do Persie bylo ukládáno varovat perskou vládu, aby se nedala vyprovokovat k rozpoutání války proti Afgháncům, která by vedla jedině k vyplýtvání peněžních prostředků; když však tito vyslanci naléhavě požadovali, aby jim byla dána pravomoc zabránit takovéto hrozící válce, připomněla jim jejich vláda článek staré smlouvy z roku 1814, podle něhož se Angličané nesmějí vměšovat do případné války mezi Persií a Afghánistánem, leda by byli o zprostředkování požádáni. Britští diplomatičtí zástupci i britské úřady v Indii byli toho názoru, že tuto válku chystá Rusko, neboť chce využít rozšíření perské moci na východ jako prostředku k otevření cesty, po níž by mohla ruská armáda dříve či později vstoupit do Indie. Na lorda Palmerstona, který tehdy vedl ministerstvo zahraničních věcí, však tyto připomínky zřejmě zäpůsobily pramálo nebo vůbec ne, a tak v září 1837 vpadla perská armáda do Afghánistánu. Po několika menších úspěších se dostala k Herátu, před tímto městem se utábořila a zahájila obléhací operace za osobního řízení hraběte Simoniče, ruského vyslance u perského dvora. V průběhu těchto válečných akcí mařily všechnu činnost britského vyslance McNeilla protichůdné instrukce. Na jedné straně mu lord Palmerston nakazoval, „aby se vystřihal diskusí o vztazích mezi Persií a Herátem“, protože tyto vztahy se prý Anglie netýkají. Na druhé straně lord Auckland, generální guvernér Indie, na něm požadoval, aby odradil šáha od pokračování v operacích. Hned když se toto tažení objevilo na obzoru, odvolal pan Ellis britské důstojníky sloužící v perské armádě, ale Palmerston nařídil, aby se zase vrátili. Když pak indický generální guvernér McNeillovi opět uložil, aby britské důstojníky odvolal, Palmerston znovu toto rozhodnutí zvrátil. Dne 8. března 1838 se McNeill dostavil do perského tábora a nabídl své zprostředkování, ne však jménem Anglie, nýbrž jménem Indie.
Koncem května 1838, když obléhání trvalo už asi devět měsíců, poslal Palmerston perskému dvoru výhružnou depeši, v níž poprvé protestoval ve věci Herátu a poprvé se důrazně ozval proti „stykům Persie s Ruskem“. Současně vystoupila nepřátelsky indická vláda a poslala námořní expedici do Perského zálivu s příkazem zmocnit se ostrova Charaku — ostrova, který nedávno obsadili Angličané. O něco později pak odjel anglický vyslanec z Teheránu do Erzerumu a Anglie nepřijala perského vyslance. Mezitím se Herát přes velmi dlouhou blokádu udržel, perské útoky byly odraženy a 15. srpna 1838 byl šáh donucen zrušit obléhání a spěšnými pochody ustoupit z Afghánistánu. Dalo by se předpokládat, že tím mohly anglické akce skončit; to se však ani zdaleka nestalo, nýbrž nastal velmi zvláštní obrat. Angličané se nespokojili s tím, že zmařili pokusy Persie zmocnit se části Afghánistánu — podniknuté, jak se tvrdilo, z podnětu a v zájmu Ruska — a pokusili se obsadit ho celý sami. Tak vznikla proslulá afghánská válka[121], jejíž konečný výsledek byl pro Angličany tak katastrofální, přičemž dodnes zůstává velkou záhadou, kdo je za ni vlastně odpovědný.
Pohnutkou k rozpoutáni nynější války proti Persii byla událost velmi podobná té, která předcházela afghánskou válku, totiž útok Peršanů na Herát, který tentokrát skončil dobytím města. Překvapující však je to, že Angličané dnes jednají jako spojenci a obránci téhož Dústa Muhammada, jehož se za afghánského konfliktu tak neúspěšně pokoušeli zbavit trůnu. Teprve budoucnost ukáže, bude-li mít tato válka tak neobyčejné a nečekané následky, jako měla válka minulá.
Napsal K. Marx kolem 27. ledna 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4937 ze 14. února 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
116 Název článku je převzat z Marxova rukopisného zlomku.
117 Sikhové byli v 16. století příslušníci náboženské sekty v Paňdžábu. Jejich učení o rovnosti lidí (snažící se smířit hinduismus s islámem) se stalo ideologií boje rolníků proti indickým feudálům a afghánským dobyvatelům, který se rozpoutal koncem 17. století. Později se mezi sikhy samými vytvořila vrstva feudálního panstva, jejíž představitelé byli v čele sikhského státu, k němuž počátkem 19. století patřil celý Paňdžáb a několik sousedních oblastí.
118 Gulistánskou smlouvou, podepsanou 24. (12.) října 1813, skončila rusko-perská válka z let 1804—1813. Na základě smlouvy byla k ruské říši připojena tato území: Dagestán, Gruzie s Šuragelskou provincií, Imeretie, Gurie, Mingnelie a Abchazie, a dále chanáty Karabagský, Gandžský, Šekský, Šinvanský, Derbentský, Kubský, Bakuský a severní část Talyšského chanátu. Rusko dostalo výhradní právo mít na Kaspickém moři válečné loďstvo; jednou z podmínek smlouvy byla také svoboda obchodu pro kupce obou smluvních stran.
119 Turkmánčájskou smlouvou, podepsanou 22. (10.) února 1828 v osadě Turkmánčáj, skončila rusko-perská válka z let 1826—1828, kterou začal perský šáh s úmyslem zmocnit se ruských držav v Zakavkazsku. Smlouva stanovila nové hranice mezi Ruskem a Persií, vedoucí v podstatě po řece Araksu. K Rusku bylo připojeno území Jerevanského chanátu (po obou stranách řeky Araksu) a Nachičevanského chanátu. Smlouva potvrdila svobodu plavby ruských obchodních lodí po Kaspickém moři a výhradní právo Ruska mít na něm válečné loďstvo. Dále byla Rusku zaručena konzulární pravomoc a byla mu poskytnuta řada výhod ve vzájemných obchodních stycích s Persií.
120 Po smrti následníka perského trůnu Abbase mirzy v říjnu 1833 byl za jeho nástupce prohlášen jeho syn Muhammad mirza, který byl jmenován vládcem Ázerbájdžánu. Když v říjnu 1834 zemřel přestárlý šáh Fath Alí, děd Muhammada mirzy, objevilo se několik nápadníků trůnu perského šáha. Anglický vyslanec Campbell, který počítal s tím, že se mu podaří dostat nového šáha do závislosti na Anglii, zásobil Muhammada penězi, aby mohl táhnout z Tabrízu na Teherán, a pomohl mu tak k tomu, že se pevně udržel na trůně. Vojsku šáha Muhammada velel anglický důstojník Lindsay.
121 Tím se myslí první anglo-afghánská válka z let 1838—1842, kterou podnilda Anglie, aby si podrobila Afghánistán jako svou kolonii. V srpnu 1839 byl obsazen Kábul, ale povstání, které tam vypuklo v listopadu 1841, donutilo Angličany dát se v lednu 1842 na ústup do Indie, který se změnil v panický útěk. Ze 4500 anglických vojáků a z 12 000 osob pomocného personálu se dostal na indické hranice jen jeden jediný muž.