Karel Marx
Sardinie[17]
Dějiny savojské dynastie se dají rozdělit do tří období: první, kdy je na vzestupu a vzmáhá se tím, že zaujímá dvojakou pozici mezi guelfy a ghibelliny, mezi italskými republikami a německou říší; druhé období, v němž těží z toho, že ve válkách mezi Francií a Rakouskem[18] přechází z jedné strany na druhou, a poslední období, v němž se snaží využít ve svůj prospěch celosvětového boje mezi revolucí a kontrarevolucí, podobně jako svého času pro sebe využila antagonismu mezi národy a dynastiemi. V těchto třech obdobích je osou, kolem níž se točí celá její politika, obojetnost, a je přirozené, že výsledky této politiky jsou jen nepatrné a jejich hodnota pochybná.
Vidíme, jak na konci prvního období, v téže době, kdy se vytvářejí velké evropské monarchie, vytváří savojská dynastie malou monarchii. Na konci druhého období se vídeňský kongres milostivě usnáší postoupit jí janovskou republiku, zatímco Rakousko pohltí Benátsko a Lombardii, a Svatá aliance umlčí všechny druhořadé mocnosti bez výjimky. A konečně v třetím období dostává Piemont dovolení zúčastnit se pařížského kongresu, sestavuje memorandum proti Rakousku a Neapolsku[19], dává papežovi moudré rady a nechá si od Orlova blahosklonně poklepávat na rameno; ve svých konstitučních snahách je tu povzbuzen státním převratem[a], ve svých snech o nadvládě v Itálii je podněcován týmž Palmerstonem, který jej tak úspěšně zradil v letech 1848 a 1849.[20]
Je to poněkud absurdní představa, jestliže si sardinští představitelé myslí, že konstitucionalismus, jehož agónii mohou v současné době na vlastní oči sledovat ve Velké Británii a jehož krach na celém evropském kontinentě odhalily revoluce z let 1848 —1849 — ukázaly totiž, že je stejně bezmocný proti královským bodákům jako proti lidovým barikádám — že právě tento konstitucionalismus v nejbližší době nejen oslaví svou restitutio in integrum[b] na piemontské scéně, ale že se dokonce stane vítěznou silou. Tková představa se nemohla zrodil jinde než v hlavách velkých mužů malého státu. Pro každého nestranného pozorovatele je nespornou skutečností, že dokud je Francie velkou monarchií, musí být Piemont monarchií malou; dokud ve Francii vládne císařský despotismus, je Piemont v nejlepším případě jen trpěn, a kdyby se ve Francii zrodila skutečná republika, pak by piemontská monarchie zmizela, rozplynula by se v italské republice. Už samy podmínky, na nichž závisí existence sardinské monarchie, jí bráni, aby dosáhla svých ctižádostivých cílů. Úlohu osvoboditele Itálie může hrát jedině v období, kdy v Evropě neprobíhá revoluce a kdy ve Francii neomezeně vládne kontrarevoluce. Za takových podmínek může pomýšlet na to, že se jako jediný italský stát s pokrokovými tendencemi, s vlastní dynastií a národní armádou ujme vedoucí úlohy v Itálii. Avšak právě tyto podmínky ji vystavuji nátlaku císařské Francie z jedné strany a císařského Rakouska z druhé. Kdyby mezi těmito dvěma sousedícími říšemi došlo k vážným neshodám, stal by se Piemont nevyhnutelně satelitem jedné z nich a bojištěm pro obě. V případě, že by uzavřely entente cordiale[c], musela by se Sardinie spokojit s živořením, s životem z milosti. Kdyby se savojský rod opřel o revoluční stranu v Itálii, byla by to prostě sebevražda — vždyť události z let 1848 až 1849 rozptýlily všechny iluze o jeho revolučním poslání. Naděje savojské dynastie jsou tedy spjaty se zachováním statu quo v Evropě, a status quo vylučuje možnost rozšíření piemontského panství na Apeninském poloostrově a přiděluje mu jen skromnou roli italské Belgie.
Piemonští zmocněnci, kteří se pokusili hrát na pařížském kongresu touž hru jako roku 1847, mohli tu předvést jen žalostnou podívanou. Každým tahem, který na diplomatické šachovnici udělali, dávali vlastně šach sami sobě. Zatímco prudce protestovali proti rakouské okupaci střední Itálie, byli nuceni dotknout se jen velmi opatrně francouzské okupace Říma[21]; zatímco si stěžovali na papežskou teokracii, byli nuceni sklonit se před svatouškovskými přetvářkami prvorozeného syna církve[d]. Na Clarendona, který projevil tolik milosti a pochopení pro Irsko v roce 1848[22], byli nuceni se obrátit, aby udělil lekci v lidskosti králi neapolskému[e], a na žalářnika z Cayenne, Lambessy a Belle Ile[23], aby otevřel brány vězení v Miláně, Neapoli a Římě. Vydávali se za bojovníky za svobodu v Itálii, ale přitom se poníženě skláněli před útoky Walewského na svobodu tisku v Belgii a odůvodňovali to svým hlubokým přesvědčením, že
„je těžké, aby se mezi dvěma zeměmi udržovaly dobré vztahy, jestliže v jedné z nich vycházejí časopisy, které hlásají extrémní doktríny a útočí na sousední vlády“.
Rakousko se tak mohlo opřít o bláhovou oddanost piemontských zmocněnců bonapartským doktrínám, a vzneslo proto okamžitě kategorický požadavek, aby kampaň, kterou proti němu vede piemontský tisk, byla zastavena a viníci potrestáni.
Piemontští zmocněnci se tvářili, jako by proti mezinárodní politice států[f] stavěli mezinárodní politiku národů, a zároveň blahopřáli k uzavření smlouvy obnovující přátelské svazky, které po staletí spojovaly savojskou dynastii s rodem Romanovců. Chtěli se před zmocněnci staré Evropy blýsknout svou výmluvností, ale za to si museli dát od Rakouska líbit, že s nimi jednalo jako s druhořadou mocností, která není oprávněna zasahovat do jednání o věcech prvořadého významu. Zatímco s pocitem nesmírného zadostiučinění sepisovali memorandum, bylo Rakousku dovoleno, aby rozestavilo svou armádu po celé délce sardinských hranic od Pádu až po vrcholky Apenin, aby obsadilo Parmu, bez ohledu na vídeňskou smlouvu opevnilo Piacenzu a rozmístilo svá vojska na jadranském pobřeží od Ferrary a Bologne až po samu Anconu. Týden po tom, co byly tyto stížnosti předloženy kongresu, 15. dubna, byla podepsána zvláštní smlouva mezi Francií a Anglií na jedné straně a Rakouskem na druhé, v níž se konstatuje, jakou škodu toto memorandum způsobilo Rakousku.[24]
Takové tedy bylo na pařížském kongresu postavení důstojných představitelů Viktora Emanuela, který po abdikaci svého otce a po jeho porážce v bitvě u Novary[25] šel před zraky krajně rozhořčené armády obejmout Radeckého, nenáviděného nepřítele Karla Alberta. Jestliže Piemont nyní úmyslně nezavírá oči, musí vidět, že jej obalamutili mírem, stejně jako jej dříve balamutili válkou. Bonaparte toho možná využije, aby v Itálii zkalil vodu a v tomto bahnu pak lovil koruny.[26] Rusko možná poklepe na rameno malé Sardinii, aby tak znepokojilo Rakousko na jihu, a tím je oslabilo na severu. Palmerston bude možná z důvodů, které nejlépe zná on sám, opakovat komedii z roku 1847 a nebude se ani namáhat, aby ke své staré písničce vymyslil novou notu. A při tom všem Piemont není ničím jiným než nástrojem cizích mocností. Pokud jde o projevy pronesené v britském parlamentě, řekl v sardinské poslanecké sněmovně její člen pan Brofferio, že tyto projevy „nebyly nikdy delfské věštby, nýbrž vždycky jen věštby Trofóniovy“. Mýlí se jen v tom, že si plete věštby s ozvěnou.[27]
Piemontské intermezzo samo o sobě je naprosto nezajímavé až na to, že ukazuje, jak se savojská dynastie znovu dožila nezdaru ve své tradiční politice lavírování i při svých opětovných pokusech využít italské otázky jako základny pro své vlastní dynastické pletichy. Je tu však jiný, důležitější moment, o němž anglický a francouzský tisk úmyslně mlčí, na který však sardinští zmocněnci výslovně naráželi ve svém pověstném memorandu. Nepřátelský postoj Rakouska, odůvodňovaný chováním sardinských zmocněnců v Paříži, „Sardinii nutí, aby zůstala i nadále ve zbrani a učinila opatření, která jsou nesmírným zatížením pro její pokladnu, beztak již zruinovanou událostmi z let 1848 a 1849 a válkou, jíž se zúčastnila.“ To ale není všechno.
„Neklid mezi lidem,“ praví se v sardinském memorandu[28], „jak se zdá, v poslední době opadl. Když Italové viděli, že jeden z jejich národních vládců je spojencem velkých západních mocností... začali doufat, že mír nebude uzavřen, dokud jejich žal nebude alespoň zčásti zmírněn. Tato naděje způsobila, že byli klidní a odevzdaní; až se však dovědí negativní výsledky pařížského kongresu, až se dovědí, že se Rakousko, přes dobré služby a laskavé zprostředkování Francie a Anglie, postavilo dokonce proti jakémukoli jednání, projeví se rozhořčení, které na čas utichlo, bezpochyby ještě prudčeji než dosud. Až se Italové přesvědčí, že od diplomacie nemohou už nic očekávat, vrhnou se znovu s jižním temperamentem do náruče podvratné a revoluční strany a Itálie se tak znovu stane ohniskem spiknutí a nepokojů, které samozřejmě bude možno s dvojnásobnou přísností potlačit, které však s neobyčejnou prudkostí vzplanou znovu pokaždé, kdykoli v Evropě dojde k sebemenšímu neklidu. Propuknou-li v kterékoli zemi, jež sousedí s Piemontem, revoluční vášně, které by mohly vyvolat sympatie lidu, vystaví to sardinskou vládu neobyčejně vážnému nebezpečí.“
Ano, je to tak. Bohatá buržoazie v Lombardii za války[g] takříkajíc ani nedýchala v marné naději, že až válka skončí, dosáhne diplomatickými akcemi a pod záštitou savojské dynastie národního osvobození a občanské svobody, aniž bude muset přebrodit rudé moře revoluce a poskytnout rolnictvu a proletariátu ty ústupky, kterým, jak ví po zkušenostech z let 1848 až 1849, se nevyhne při žádném lidovém hnutí. Ale tyto epikurejské naděje se nyní rozplynuly. Jediný hmatatelný výsledek války — alespoň jediný, který je zřejmý italským očím, jsou materiální a politické výhody, které získalo Rakousko — tj. nové posílení této nenáviděné mocnosti, zajištěné spoluprací takzvaného nezávislého italského státu. Piemontští konstitucionalisté měli opět v rukou dobré karty, a znovu prohráli; byli tak zase usvědčeni, že nejsou schopni být vedoucí silou v Itálii, na což si tak hlasitě činili nároky. Budou se muset odpovídat před svou vlastní armádou. Buržoazie je znovu nucena opřít se o lidové masy a nedělat rozdíl mezi národním osvobozením a sociální obrodou. Piemontská můra byla setřesena, diplomatické kouzlo zlomeno a ohnivé srdce revoluční Itálie se znovu hlasitě rozbušilo.
Napsal K. Marx kolem 25. dubna 1856
Otištěno v „The People’s Paper“,
čís. 211 ze 17. května 1856
podpis: K. M.
a v „New-York Daily Tribune“, čis. 4717 z 31. května 1856Podle textu
v „The People’s Paper“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Tím se míní státní převrat Ludvíka Napoleona. (Pozn. red.)
b — úplnou obnovu. (Pozn. red.)
c — srdečnou dohodu. (Pozn. red.)
d — tj. Napoleona III. (Pozn. red.)
e — tj. Ferdinandovi II. (Pozn. red.)
f V „New-York Daily Tribune“ z 31. května 1856 je místo slova „států“ vytištěno „dynastií“. (Pozn. red.)
g — tj. za krymské války. (Pozn. red.)
17 Článek „Sardinie“ je jeden z Marxových článků, které byly napsány pro „People’s Paper“ a zároveů vyšly v „New-York Daily Tribune“.
„New-York Daily Tribune“ [„Newyorská denní tribuna“] byl americký deník, který vycházel v letech 1841—1924. Založil jej význačný americký novinář a politik Horace Greeley. Do poloviny padesátých let minulého století byl list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla „Tribune“ pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů „Tribune“ Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro „New-York Daily Tribune“ napsal na Marxovo přání Engels. Na Engelsových článcích, zasílaných z Manchesteru do Londýna, uved! Marx obvykle datum jejich odeslání do NewYorku, proto se data uváděná na začátku článků někdy rozcházejí s datem, kdy byly napsány. Některé články označoval Marx tak, jako by byly odeslány z Paříže nebo z Berlína. Marxovy a Engelsovy články v „New-York Daily Tribune“ pojednávaly o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemích atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, využívali Marx a Engels tohoto amerického listu s širokým okruhem čtenářů k tomu, aby na konkrétních faktech odhalovali zlořády kapitalistické společnosti, její nesmiřitelné rozpory a omezenost buržoazní demokracie.
Redakce „New-York Daily Tribune“ někdy Marxovy a Engelsovy články libovolně upravovala, některé otiskovala bez autorova podpisu jako redakční úvodníky. Od poloviny roku 1855 uveřejňovala všechny Marxovy a Engelsovy články bez podpisu. Někdy dokonce zasahovala i do textu článků. Marx proti těmto redakčním zásahům několikrát protestoval. Od podzimu 1857, kdy v USA vypukla hospodářská krize, která se obrazila také na finanční situaci listu, redakce Marxovi navrhla, aby omezil počet svých příspěvků pro „New-York Daily Tribune“. Marxova spolupráce s listem definitivně skončila na počátku občanské války v USA. K Marxovu rozchodu s „New-York Daily Tribune“ značně přispělo i to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a že list přestal být pokrokový. Marxovy a Engelsovy články, které napsali v období zahrnutém v tomto svazku, ale které redakce „New-York Daily Tribune“ značně pozměnila a tím jejich text zkomolila, nebyly zařazeny do Spisů.
18 Guelfové a ghibellini — politické strany, které vznikly v Itálii ve 12. století za bojů mezi římskými papeži a německými císaři z rodu Hohenstaufů. Guelfové, přívrženci papežovi, byli příslušníci hořeních kupeckých a řemeslnických vrstev italských měst. Ghibellini byli většinou příslušníci feudální šlechty, která podporovala císaře a vedla rozhořčený boj proti guelfům. Strany guelfů a ghibellinů trvaly až do 15. století.
Války mezi Francií a Rakouskem (a jinými evropskými mocnostmi) — války o španělské dědictví (1701—1714) a o rakouské dědictví (1741—1743). První válkou získalo savojské vévodství ostrov Sicílii, Monferrato a část milánského vévodství. Se Sicílií získal savojský vévoda roku 1813 královský titul. Když anglické loďstvo vytlačilo roku 1718 ze Sicílie a Sardinie Španěly, kteří tyto ostrovy okupovali v roce 1717, připadla roku 1820 Sicilie Rakousku a Sardinie Savojsku. Tak vzniklo roku 1820 ze Savojska, Piemontu a Sardínie Království sardinské (Piemont) s vládnoucí dynastii savojskou. Po válce o rakouské dědictví dostalo Království sardinské od Rakouska značnou část pavijského knížectví a část dalších rakouských držav v Itálii.
19 Míní se memorandum o zoufalé situaci italského lidu v oblastech obsazených Rakouskem a Francií, a také v království neapolském (Království obou Sicílii), které sepsal pro pařížský kongres roku 1856 hrabě Cavour, piemontský ministcrský přcdseda a ministr zahraničních věcí. Protože mu nebylo dovoleno přečíst toto memorandum na kongresu, přednesl Cavour jeho obsah ůčastntkům kongresu 8. dubna v řeči, která ostře útočila proti rakouskému panství na Apeninském poloostrově. V nótách zaslaných 27. března a 16. dubna 1856 francouzskému ministru zahraničních věcí hraběti Walewskému, který kongresu předsedal, žádali piemontští zmocněnci oslabení rakouského vlivu v Itálii, likvidaci rakouské okupace italského území a skoncováni s reakční politikou a terorem v neapolském království. Přestože představitelé Francie, Anglie a Ruska vyslovili svůj souhlas s piemontským memorandem, nebyla italská otázka na pařížském kongresu prakticky vyřešena.
20 Za revoluce z let 1848—1849 anglická whigovská vláda, v níž byl lord Palmerston ministrem zahraničních věcí, slovy sice podporovala umírněné liberální reformy v Itálii (a také v Piemontu), avšak ani v roce 1848, ani v roce 1849 nepomohla Piemontu v jeho boji proti rakouskému panství v severní Itálii.
21 V dubnu 1849 vyslala kontrarevoluční vláda francouzské republiky do Itálie intervenční sbor proti římské republice, který měl rozdrtit revoluci a obnovit světskou moc papežovu. Po zuřivé bitvě 3. července 1849 pronikla francouzská vojska do Říma a zůstala tam do roku 1870.
22 Koncem července 1848 vypukly v Irsku bouře proti britským utlačovatelům, kteří nechali irské obyvatelstvo hladovět. Situace irských zemědělských dělníků a rolníků byla po několikaleté neúrodě brambor v letech 1845 až 1847 tak nesnesitelná, že jim nezbývalo nic jiného než chopit se zbraně. Lord Clarendon, který byl v letech 1847—1852 místodržitelem Irska, tyto bouře krutě potlačil.
23 Žalářníkem z Cayenne, Lambessy a Belle Ile nazývá Marx Ludvíka Bonaparta, narážeje na to, že když se dostal k moci, dal provést masové zatýkání republikánů a účastníků revoluce z let 1848—1849, které poslal do vyhnanství.
Cayenne je město ve Francouzské Guayaně (Jižní Amerika), kam byli vypovídáni na nucené práce a do vyhnanství političtí vězňové; město dostalo přezdívku „suchá gilotina“ pro hromadnou úmrtnost, kterou způsoboval galejnický režim a nesnesitelné tropické podnebí.
Lambessa (Lambèse) — francouzská trestanecká kolonie založená na rozvalinách starořímského města v severní Africe; od roku 1851 do roku 1860 sem byli posíláni do vyhnanství političtí vězňové.
Belle Ile — Ostrov u jižního pobřeží Bretaně; v letech 1849 až 1857 zde byli vězněni političtí provinilci, zejména dělnici, kteří se zúčastnili pařížského červnového povstání z roku 1848.
24 O škodě způsobené Rakousku mluví Marx ironicky. Přestože na pařížském kongresu roku 1856 francouzští a angličtí zmocněnci vyjádřili svůj souhlas s memorandem Piemontu (viz poznámku [19]), Francie a Anglie vůbec neměly v úmyslu bránit politice Rakouska v Itálii a na Balkáně. Svědčí o tom konvence o zárukách nedotknutelnosti osmanské říše, kterou Rakousko, Francie a Anglie společně podepsaly 15. dubna 1856.
25 Za rakousko-italské války v letech 1848—l849 utrpělo vojsko sardinského krále Karla Alberta těžkou porážku v bitvě u Novary (v severní Itálii) 23. března 1349. Ze strachu před hněvem lidu zřekl se Karel Albert přímo na bojišti trůnu ve prospěch svého syna Viktora Emanuela a prchl z Itálie. 26. března uzavřel Viktor Emanuel II. s Rakušany příměří a 6. srpna 1849 byl podepsán mír.
26 Je to zřejmě narážka na to, že Ludvík Bonaparte připravoval pro svého bratrance prince Napoleona sňatek s Klotildou, dcerou sardinského krále Viktora Emanuela II.; sňatek byl uzavřen roku 1859.
27 Delfská věštírna u Apollónova chrámu v Delfách ve starém Řecku byla proslulá svými věštbami, které se týkaly vnitřních záležitostí i zahraniční politiky řeckých států; měla proto velký vliv na politický život v Řecku. Věštby pronášela kněžka Pýthie, sestavovali je však kněží, kteři dobře znali situaci v Řecku. Starší tzv. Trofóniova věštírna v Lebadei takový vliv neměla. Marxova poznámka o ozvěně znamená, že výroky členů anglického parlamentu nejen neměly rozhodující význam pro zahraniční politiku Anglie, ale nebyly ani nijak samostatné, neboť byly jen odrazem té politiky, kterou parlamentu diktoval Palmerston.
28 Marx cituje nótu piemontských zmocněnců ze 16. dubna 1856 (viz poznámku [19]).