Ruská armáda

Bedřich Engels

Ruská armáda

Když byla vyhlášena válka mezi západními mocnostmi a Ruskem, anglo-francouzský tisk soudil, že Rusko bude mít sice dostatek vojáků, ale že bude mít brzy nedostatek peněz. Počítalo se, že finanční potíže budou podvazovat vojenskou sílu a brzdit pohyby miliónů vojáků, které Rusko může, jak se říkalo, kdykoli poslat proti svým nepřátelům. Jaká však byla skutečnost? Přestože bylo Rusko naoko vyloučeno ze všech velkých evropských burz, bez obtíží si peníze vypůjčilo;^{^[303]} jeho papírové peníze, i když stále vydává nové, si udržují svou hodnotu; obyvatelstvo zásobuje jeho vojska na pochodu potravinami a dopravními prostředky tak, jak by to v žádné jiné, ne čistě agrární zemi nebylo možné. Přestože jsou jeho přístavy blokovány, dokázalo se dosud vyhnout všem finančním úskalím, na něž podle pcvného přesvědčení londýnských mudrců mělo narazit. Pokud však jde o nevyčerpatelné zdroje lidí, vypadá situace docela jinak. Zatímco Anglie dokázala dobrovolnými odvody doma i v zahraničí postupně zvětšit svou armádu na Krymu na nějakých 40 000 mužů a zatímco Francie povolala jen v tomto roce místo 80 000 mužů 140 000 a mohla již poslat na Východ tak početnou armádu, že ji Pélissicr ani nemůže zaměstnat, čeho dosáhlo Rusko? Na celém území, kde se provádějí odvody branců, byly nařízeny dvojí všeobecné odvody a při každých bylo odvedeno průměrně deset mužů na tisíc obyvatel mužského pohlaví, dále všeobecné odvody do domobrany po dvaceti třech mužích na tisíc obyvatel a nyní se opět nařizují všeobecné odvody po deseti mužích na tisíc obyvatel. Průměrné odvody v době míru činí asi pět mužů na tisíc obyvatel v jedné polovině říše, přičemž příští rok dodává brance druhá polovina. Tak z celé říše (ovšem s výjimkou těch gubernií, kde se odvody neprovádějí) přichází do armády dva a půl muže na každý tisíc obyvatel mužského pohlaví. Avšak ve dvou letech války už muselo být odvedeno celkem padesát tři mužů na tisíc obyvatel, čili asi dvě a půl procenta všeho mužského i ženského obyvatelstva, tj. po oba roky desetkrát víc než při pravidelných odvodech v době míru. Za předpokladu, že by Francie povolala v prvních dvou letech války do armády celkem 300 000 mužů, což je jistě víc, než skutečně povolala, představovalo by to při 36 miliónech obyvatel za dva roky pět šestin procenta, čili pět dvanáctin procenta za rok, tj. přesně jednu šestinu počtu, který muselo povolat do armády Rusko. Pravda, v dobách míru se v Rusku do vojenské služby povolává ročně asi jedna devítina procenta a ve Francii dvě devítiny procenta z veškerého obyvatelstva. Protože však v Rusku je délka vojenské služby proti Francii víc než dvojnásobná, poměr se tím přinejmenším vyrovnává.

Ze všech stran se dovídáme, že Rusko už začíná pociťovat trvalý úbytek fyzicky zdatného mužského obyvatelstva, zatímco ve Francii je sotva znatelný. Zejména z Polska docházejí zprávy, že je tam nedostatek pracovních sil na obdělávání půdy; dalším důkazem je velká nespokojenost šlechty, že je vůbec zbavována nejcennější části svého majetku — nevolníků. Jmenování dokonalého aristokrata Lanského ministrem vnitra a jeho oběžník šlechtě, v němž konstatuje, že imperátor Alexandr svým ukazem zaručil šlechtě všechna práva a privilegia^{^[304]}, ukazují, jak vážně je dvůr zneklidněn příznaky nespokojenosti mezi vlastníky nevolníků.

Nejpozoruhodnější na těchto rychle za sebou následujících odvodech je však to, že početní stav armády se jimi ve skutečnosti zvýšil zcela nepatrně. Počítáme-li, že celkový počet mužského obyvatelstva, které podléhá odvodům, činí 22 milióny, což jistě není přehnaný počet, bylo za dva roky zařazeno do řadového vojska neméně než 660 000 mužů a do domobrany 560 000 mužů. Z domobrany však byla mobilizována jen část, snad asi 200 000 mužů, takže skutečný úbytek fyzicky zdatného mužského obyvatelstva byl asi 860 000 mužů. Mimoto je třeba vzít v úvahu také záložníky propuštěné na dovolenou na posledních pět nebo deset let jejich služební doby, kteří byli povoláni do služby předtím, než válka vypukla; protože však většina z nich byla povolána již v roce 1853, nebudeme je do našeho počtu zahrnovat.

Přes tyto zálohy, tvořící pátý a šestý prapor v každém pěším pluku, a přes 660 000 branců, zčásti zařazených do prvních čtyř řadových praporů v každém pluku, zčásti do nově utvořených praporů druhé zálohy (sedmých a osmých) v těchto plucích, nemají různé řadové útvary ještě ani zdaleka plné početní stavy. Nejpozoruhodnější důkaz o tom podává prohlášení, které v Nikolajevu vydal generál Liděrs, velitel Jižní armády. Prohlašuje, že podle carova rozkazu bude 23 družin domobrany (23 000 mužů), které jsou připojeny k Jižní armádě, včleněno do řadové armády a zařazeno do třetích a čtvrtých praporů každého pluku. Toto opatření nemůže zřejmě znamenat nic jiného, než že početní stavy pluků Jižní armády jsou tak nízké, že většina vojáků třetích a čtvrtých praporů má být převedena do stavu prvních a druhých praporů a na jejich místo má přijít domobrana. Jinými slovy, než do nich byla včleněna domobrana, měly čtyři prapory těchto pluků sotva tolik mužů jako dva plné prapory. Měla-li takové ztráty armáda, jejíž větší část se nikdy nesetkala s nepřítelem a od Silistry nebyl ani jeden její útvar nasazen do boje, jaké ztráty potom museli Rusové mít na Krymu a v Asii! Dostáváme rázem obraz o skutečném stavu ruské armády. Tento obraz nám dovoluje vyslovit domněnku o jejím opotřebování a vysvětlit si, jak je možné, že armáda pohltila dvě třetiny miliónu vojáků, aniž se její početní stav nějak znatelně zvýšil.

Ale jaké jsou příčiny tohoto ohromného a neúměrného opotřebování armády? Předně, nesmírně dlouhé pochody, které branci musí vykonat ze svých domovů do hlavních měst gubernií, odtud na shromaždiště a konečně k plukům, nehledě k pochodům, které potom musí vykonat tyto pluky. Není maličkost, má-li branec pochodovat z Permu do Moskvy, z Moskvy do Vilna a koncčně z Vilna do Oděsy nebo Nikolajeva. A jsou-li tyto nekonečně dlouhé pochody urychlovány nejvyšší vůlí člověka, jako je Mikuláš, který stanoví hodinu příchodu a hodinu odchodu a každou odchylku od svého rozkazu trestá; jsou-li brigády, divize, armádní sbory honěny o překot z jednoho konce říše na druhý, bez ohledu na to, kolik lidí odpadne v důsledku nemocí a vyčerpáním; musí-li být pochod z Moskvy do Perekopu vykonán tempem obvyklým při usilovném pochodu, který nikde jinde netrvá déle než dva dny, je opotřebování ruské armády do značné míry vysvětleno. K tomuto přepínání fyzických sil ruského vojáka je třeba přičíst ještě zmatek, který nutně vzniká v důsledku pověstně špatného řízení všech složek ruské vojenské správy, zejména intendantury. K tomu ještě přistupuje okolnost, že vojáky na pochodu pokud možno zásobuje potravinami obyvatelstvo míst ležících na pochodové ose, což je při dobré organizaci ve výlučně agrární zemi zcela na místě, ale iluzorní a nejvýš nevýhodné tam, kde, jako v Rusku, intendantura a velitelé vyrovnávají své defraudace ze zásob, které ukradli rolníkům. Konečně je třeba vzít v úvahu ohromné omyly, k nimž nutně musí docházet všude, kde armády rozptýlené na tak rozsáhlém území mají provádět akce podle rozkazů z jednoho centra a očekává se, že je provedou s přesností hodinového stroje, i když všechny předpoklady, na jejichž základě jsou tyto rozkazy vydávány, jsou nesprávné a nespolehlivé. Ruskou armádu neničí ani nepřátelské meče a střely, ani nemoci, které jsou v mnoha částech jižního Ruska nevyhnutelné, dokonce ani nutnost konat dlouhé pochody, nýbrž zvláštní okolnosti, za nichž ruský voják vstupuje do armády, cvičí a pochoduje, jak je s ním zacházeno, jak je živen, oblékán a ubytováván, jací jsou jeho velitelé a jak bojuje; tím vším se dá vysvětlit strašná skutečnost, že téměř celá ruská armáda z roku 1853 již zmizela z povrchu země a přitom nezpůsobila svému protivníku ani třetinu těch ztrát, které utrpěla sama.

Denní rozkaz generála Liděrse je pozoruhodný ještě v jednom ohledu. Otevřeně přiznává, že domobranci nejsou na boj proti nepříteli vůbec připraveni. Apeluje na staré vojáky, aby se těmto nováčkům nevysmívali a nepohrdali jimi proto, že neohrabaně zacházejí se zbraněmi; přiznává, že nováčci mají sotva ponětí o výcviku, a zavádí změny v cvičebním řádu, které musel výslovně schválit car. Vojáci nemají být „znechucováni“ zbytečným parádním drilem; mají se s nimi cvičit jen nejnezbytnější pohyby a cviky: zacházení se zbraní, nabíjení, střelba z ručnic, střelba do terče, pohyby v kolonách a boj v rozvinutém tvaru; všechno ostatní se prohlašuje za zbytečný parádní dril. Tak ruský generál s výslovným souhlasem carovým odsuzuje dvě třetiny ruského cvičebního řádu jako zbytečný balast, který jen znechucuje vojákům jejich povinnosti; a právě tento řád byl dílem, na které byl zesnulý car Mikuláš tak hrdý!

„Mladí vojáci“, jejichž každý pohyb a krok vyvolává, jak se nám říká, smích kamarádů, by v žádné jiné zemi nebyli považováni za nováčky. Jsou ve zbrani šest až deset měsíců, a přesto jsou tak neohrabaní, jako kdyby právě přišli od pluhu. Nelze také říci, že jim nezbýval čas na výcvik, protože museli vykonávat dlouhé pochody. Napoleon při svých posledních taženích zařazoval nováčky do příslušných praporů již po čtrnáctidenním výcviku, načež je posílal do Španělska, Itálie a Polska; byli cvičeni na pochodu, jednak přímo za pochodu, jednak když přišli do ubikací; když pak po šesti či osmi týdnech pochodu došli k armádě, byli považováni za schopné bojové služby. Napoleon nikdy nedával svým nováčkům delší než tříměsíční výcvik, aby se z nich stali vojáci.. I v roce 1813, když musel vytvořit novou armádu, nové velitelské kádry a všechno ostatní, přivedl své brance na bojiště v Sasku za tři měsíce potom, co přišli na shromaždiště, a jeho protivníci brzy poznali, co s těmito „neostřílenými nováčky“ dokáže. Jaký rozdíl mezi touto rychlou přizpůsobivostí Francouzů a venkovskou neohrabaností Rusů! Jaké vysvědčení neschopnosti pro důstojníky této ruské domobrany! A přece Liděrs říká, že téměř všichni tito důstojníci sloužili v řadovém vojsku a mnozí z nich si už čichli ke střelnému prachu.

Omezení výcviku na nejnezbytnější pohyby také ukazuje, co Liděrs od nových sil očekává. Mají cvičit jen boj v rozptýleném tvaru a pohyby v kolonách, žádné rozvíjení v linii a přeskupení z linie do kolony. Ruský voják se opravdu ze všeho nejméně hodí pro pohyb v linii, ale stejně tak je neschopen bojovat v rozptýleném tvaru. Jeho silnou stránkou je boj v semknutých kolonách. Při tomto způsobu boje vyvolávají chyby velících důstojníků co nejmenší nepořádek a neovlivňují tolik celkový průběh boje, přičemž pocit semknutosti statečné, ale pasívní masy může tyto chyby odčinit. Ruští vojáci, podobně jako divocí stepní koně, když je pronásledují vlci, se tisknou jeden k druhému v beztvaré mase, s níž nelze pohnout a ovládnout ji a která neustoupí z místa, takže nepřítel musí vyvinout veškeré úsilí, aby ji rozrazil. Nicméně lineární formace jsou v mnoha případech nutné a sami Rusové k nim, i když ne tak často, sahají. Co může dokázat armáda, která buď vůbec nedovede rozvinout linii, anebo, když ji s velkými potížemi rozvine, nedovede znovu přejít do kolon, aniž způsobí všeobecný zmatek?

Napsal B. Engels kolem 2. listopadu 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4548 ze 16. listopadu 1855

Podle textu novin
Přeloženo angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

303 V červnu 1855 získalo Rusko prostřednictvím petrohradského bankovního domu Stieglitz a spol. zahraniční pětiprocentní půjčku na 50 miliónů rublů ve stříbře. Z těchto prostředků měly být hlavně kryty výdaje na krymskou válku.

304 Tento oběžník byl vydán 28. srpna 1855.