Ke kritice rakouské politiky v krymském tažení

Karel Marx

Ke kritice rakouské politiky v krymském tažení

Londýn 15. srpna. Bratianu poslal v těchto dnech dopis „Daily News“, v němž líčí, jak obyvatelé podunajských knížectví trpí pod jhem rakouské okupační armády, naráží na obojetný postoj francouzských a anglických konzulů a potom se táže:

„Jedná Rakousko jako spojenec, nebo také jen jako neutrál, když v podunajských knížectvích udržuje armádu o 80 000 mužích, čímž, jak o tom svědčí oficiální depeše, brání vstupu tureckých vojsk do Besarábie a vytvoření rumunské armády, která by se mohla aktivně zúčastnit války, a když z Haliče odvolává 200 000 mužů, a tak Rusku umožňuje poslat stejný počet mužů na Krym?“

Rakousko zaujalo obojetné stanovisko od okamžiku, kdy vystoupilo v roli prostředníka, tedy ani spojence, ani neutrála. Tuto roli mu částečně vnutila Anglie, což, jak se zdá, dokazuje následující výňatek z depeše, kterou lord Clarendon poslal 14. června 1853 vídeňskému kabinetu:

„Kdyby ruská armáda prošla knížectvími a vpadla do dalších tureckých provincií, vypuklo by pravděpodobně všeobecné povstání křesťanského obyvatelstva, a to ani na pomoc Rusku, ani na pomoc sultánovi, nýbrž za vlastní nezávislost; je zbytečné dodávat, že by se taková vzpoura brzy rozšířila i na rakouské podunajské provincie. Je však věcí rakouské vlády, aby posoudila, jak by asi tyto události zapůsobily v Uhrách a v Itálii a jak by tím byli povzbuzeni evropští buřiči, jichž se Rakousko právem obává a kteří zřejmě věří, že právě teď se blíží okamžik, kdy budou moci uskutečnit své plány. Právě pro tyto zřetele si vláda Jejího Veličenstva přeje společně s Rakouskem usilovat o dosažení cíle, který je pro společnost životně důležitý, a společně s ním najít způsob, jak sladit oprávněné nároky Ruska se svrchovanými právy sultána.“

Ještě jedna otázka rakouské politiky zůstává na konci zasedání parlamentu stejně nezodpověděna jako na jeho začátku. Jaké stanovisko zaujalo Rakousko ke krymské výpravě? Disraeli se 23. července tohoto roku otázal lorda Johna Russella, na základě čeho prohlásil, že „jedním z hlavních důvodů krymské výpravy bylo to, že Rakousko odmítlo překročit Prut“.

Lord John Russell si nemohl vzpomenout, tj. řekl, že to prohlásil „na základě neurčité vzpomínky, povšechné vzpomínky“. Disraeli potom položil tutéž otázku Palmerstonovi, který

„nechtěl odpovídat na takovéto otázky, které jsou vytrženy z četných jednání mezi vládou Jejího Veličenstva a vládou panovníka, který je do určité míry spojencem Jejího Veličenstva.“

Palmerston touto zdánlivě vyhýbavou odpovědí potvrdil zřejmě Russellovo tvrzení jen nepřímo, předstíraje jemnocit vůči „spojenci do určité míry“. Nyní se odebereme z Dolní sněmovny do Sněmovny lordů. 26. června tohoto roku pronesl lord Lyndhurst svou filipiku proti Rakousku:

„Počátkem června“ (1854) „se Rakousko rozhodlo vyzvat Rusko, aby vyklidilo podunajská knížectví. Výzva byla formulována velmi ostře, takže to byla jakási pohrůžka, že Rakousko použije ozbrojené moci, nebude-li jeho požadavek splněn.“

Po několika historických poznámkách Lyndhurst pokračoval:

„A zasáhlo Rakousko nějak bezprostředně proti Rusku? Pokusilo se poslat svá vojska do podunajských knížectví? Vůbec ne. Několik týdnů nedělalo vůbec nic, a teprve když bylo zrušeno obléhání Silistry a ruská armáda začala ustupovat, když Rusko samo prohlásilo, že do určité doby knížectví vyklidí a stáhne se za Prut — teprve tehdy si Rakousko opět vzpomnělo na své závazky.“

V odpověď na tuto řeč lord Clarendon prohlásil:

„Když Rakousko postupně převzalo řadu závazků vůči Anglii a Francii, provedlo rozsáhlé a nákladné válečné přípravy a když pak naléhavě navrhovalo, aby Francie a Anglie vyslaly do hlavního stanu generála Hesse své vojenské zástupce, zamýšlelo bezpochyby vstoupit do války a počítalo s ní. Počítalo však také s tím, že dávno předtím, než budou zahájeny válečné operace, dosáhnou spojenecké armády na Krymu rozhodujících vítězství, že budou moci uvolnit své síly a budou s to podniknout spolu s jeho vlastními silami další operace. To se na neštěstí nestalo, a kdyby bylo Rakousko vyhlásilo na naši výzvu válku, bylo by ji muselo se vší pravděpodobností vést samo.“

Ještě překvapivější je pozdější Ellenboroughovo prohlášení ve Sněmovně lordů, které do této chvíle žádný ministr nepopřel:

„Než odplula válečná výprava na Krym, navrhlo Rakousko, že se poradí se spojeneckými mocnostmi o budoucích válečných operacích. Spojenci však na základě předchozích úvah výpravu vyslali, načež Rakousko ihned prohlásilo, že samo proti Rusku válčit nemůže a že krymskd výprava je nutí volit jiný postup. Později, právě na začátku vídeňské konference, kdy bylo nanejvýš důležité, aby Rakousko postupovalo společně s námi, tehdy jste se stále ještě zabývali jen myšlenkou na úspěch nových operací na Krymu, odvolali jste z území bezprostředně sousedícího s Rakouskem 50 000 dobrých tureckých vojáků, a tak jste Rakousko připravili o jedinou podporu, s níž mohlo v případě válečného tažení proti Rusku počítat. Je proto jasné, vážení lordové, a vysvítá to také z posledního prohlášení hraběte Clarendona, že právě vaše neuvážená krymská výprava ochromila politiku Rakouska a přivedla je do nynějšího obtížného postavení. Ještě než výprava odplula na Krym, varoval jsem vládu. Upozorňoval jsem ji na účinek, jaký tato výprava nutně bude mít na rakouskou politiku.“

Je tu tedy přímý rozpor mezi tím, co prohlásil ministr zahraničních věcí Clarendon, lord John Russell a lord Ellenborough. Russell říká: Krymská výprava odplula, protože Rakousko odmítlo překročit Prut, tj. vystoupit proti Rusku se zbraní v ruce. Nikoli, říká Clarendon, Rakousko nemohlo vystoupit proti Rusku, protože krymská výprava nedopadla podle přání. A nakonec lord Ellenborough: Krymská výprava byla podniknuta proti vůli Rakouska a donutila je, aby od války s Ruskem upustilo. Ať už se tyto rozpory vykládají jakkoli, rozhodně dokazují, že obojetné nebylo jen Rakousko.

Napsal K. Marx 15. srpna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 383 z 18. srpna 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny