Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Bitva u Sevastopolu[115]
Dnešní číslo našeho listu přináší oficiální francouzské, anglické a ruské zprávy o bitvě mezi těmito protivníky, k níž došlo u Sevastopolu. Byla to dost závažná událost a je proto třeba, abychom k oficiálním dokumentům dodali několik slov na vysvětlenou a svůj komentář.
Asi před měsícem jsme na základě celkem úspěšných ruských výpadů došli k závěru, že zákopy byly natolik posunuty kupředu, že mezi silami obléhaných a obléhajících nastala rovnováha[a]; jinými slovy, zákopy byly posunuty tak blízko, že Rusové mohou použít pro výpad na kterémkoli úseku zákopů nejméně takových sil, jaké mohou spojenci přivést během jedné či dvou hodin. Protože jedna či dvě hodiny úplně stačí na roznýtování a zatlučení děl[b] v celé baterii, je přirozené, že spojenci své přibližovací zákopy už dál posunovat nemohli. Od té doby uvízlo obléhání na mrtvém bodě, dokud příchod tří francouzských brigád (jedné z 8. a dvou z 9. divize) neumožnil spojencům vystřídat část anglické pěchoty a zesílit zákopové stráže. Současně po příchodu generálů ženijních vojsk Niela a Jonese ožily obléhací operace a byly napraveny chyby, které zavinila hlavně tvrdohlavost francouzského generála Bizota a početní slabost britské pěchoty. Byly zřízeny nové přibližovací zákopy, zejména na anglické straně, kde byla asi 300 yardů od ruských opevnění na Malachovské mohyle založena nová paralela.[c] Některé z nově postavených baterií byly posunuty tak daleko směrem k Inkermanu, že jakmile budou moci zahájit palbu, zasáhnou čásť ruských baterií z týlu nebo je budou postřelovat podélně. Rusové proti těmto novým liniím právě podnikli neobyčejně obratné a smělé kroky.
Jak je vidět z každého plánu, táhnou se ruské linie polokruhovým obloukem kolem města od vnitřního konce Karanténní zátoky ke konci vnitřního válečného přístavu a odtud až k vnitřnímu konci Kilenské zátoky. Tato zátoka je jen malý záliv, který tvoří konec hluboké úžlabiny sahající od Velké rejdy čili Sevastopolské zátoky hluboko do planiny, na níž se utábořili spojenci. Na západní straně této úžlabiny se táhne řada výšin, na nichž jsou ruské linie; nejvýznamnější z těchto vyvýšenin je Malachovská mohyla, která je pro své dominující postavení klíčem k celému pravému ruskému křídlu. Na východní straně úžlabiny a Kilenské zátoky je další vyvýšenina, která je úplně pod palbou ruských baterií i válečných lodí; spojenci jí proto nemohli dosáhnout do té doby, dokud se jim nepodařilo úplně přerušit spojení mezi Sevastopolem a Inkermanem, chráněné palbou pevnůstek a baterií na severní straně rejdy. Jakmile však spojenci zřídili postavení pro baterie na východ a jihovýchod od Malachovské mohyly, aby mohli zasahovat ruské linie z boku a z týlu, nabyla tato neutrální výšina významu. Rusové tam proto poslali v noci 21. února pracovní četu, aby na výšině postavila redutu[d], jejíž projekt ruští inženýři vypracovali předem. Ráno uviděli spojenci dlouhý zákop a za ním vznikající náspy, ale zřejmě vůbec nedovedli pochopit smysl těchto prací, a proto v nich Rusům nebránili. Následujícího jitra byla však reduta téměř hotova, alespoň v hlavních rysech, neboť, jak se později ukázalo, její profil, tj. hloubka příkopu a odolnost náspu, nebyl ještě zdaleka dostačující. Tehdy začali spojenci chápat, že toto opevnění je skvěle umístěno, neboť Rusům umožňuje podélně postřelovat jejich vlastní baterie určené pro podélné postřelování, takže nebudou vlastně k ničemu. Inženýři prohlásili, že toto opevnění musí být dobyto za každou cenu. Canrobert proto v největší tajnosti sestavil útočnou kolonu z asi 1600 zuávů a 3000 vojáků námořní pěchoty. Protože rozkazy měly být vydány pozdě v noci a zcela neočekávaně, došlo při shromažďování vojska na místo srazu k určitému zdržení a vojsko, se zuávy v čele, bylo s to zahájit zteč až 24. února ve dvě hodiny ráno. Po krátkém pochodu se dostali na 20 yardů od příkopu. Jako obvykle při zteči nesměl nikdo vystřelit; vojáci dostali rozkaz odstranit z pušek zápalky, aby se nedali strhnout ke zbytečné střelbě, která by je zdržela. Náhle zaznělo několik ruských povelů, silný oddíl Rusů uvnitř reduty se zvedl ze země, opřel pušky o hřeben náspu a vypálil salvu proti postupující koloně. Vzhledem k temnotě a dobře známému, zakořeněnému zvyku vojáků v zákopech střílet vždy přímo přes násep nemohlo úzké čelo kolony touto salvou nijak zvlášť utrpět. Zuávové, pro něž šikmé stěny nedokončeného příkopu a valu mohly být sotva nějakou překážkou, okamžitě pronikli do reduty a napadli svého protivníka bodáky. Rozpoutal se strašný boj muže proti muži. Za nějakou dobu se zuávové zmocnili poloviny reduty a později ji Rusové opustili celou. Mezitím vojáci námořní pěchoty, kteří v krátké vzdálenosti postupovali za zuávy, buď zabloudili, nebo se z jiných příčin zastavili na okraji vrchu. Zde je z obou boků napadla ruská kolona a přes zoufalý odpor je zatlačila dolů. Během tohoto boje nebo krátce po něm začalo už asi svítat, neboť Rusové se spěšně stáhli z vrchu a ponechali redutu v rukou zuávů, na něž pak začalo pálit všechno ruské dělostřelectvo, které bylo možno na toto místo zamířit. Zuávové na chvíli zalehli, zatímco několik střelců-dobrovolníků, kteří je doprovázeli, se připlížilo k opevněním na Malachovské mohyle, a pokoušeli se střílet na ruské dělostřelce střílnami. Palba však byla příliš silná a zuávové museli zakrátko ustoupit na svah obrácený k Inkermanu, kde byli chráněni před palbou většiny ruských baterií. Zuávové tvrdí, že všechny své raněné vzali s sebou.
V této nevelké akci projevili zuávové pod velením generála Moneta velkou odvahu a Rusové velkou obratnost a svou obvyklou houževnatost. Ruské síly se skládaly ze dvou pluků, Selenginského a Volyňského, jejichž počet po několika taženích nemohl být větší než 500 mužů na prapor, čili celkem 4000 mužů. Velel jim generál Chruščov. Počínali si tak obdivuhodně, že Francouzi prohlašují, že museli předem znát celý plán útoku. Ruský útok na námořní pěchotu měl naprostý a téměř okamžitý úspěch a jejich ústup z nedokončené reduty způsobil, že nešťastní zuávové, kteří byli ponecháni bez podpory, byli vystaveni drtivé palbě, jež nemohla být zahájena, dokud se v redutě bojovalo.
Generál Canrobert zjistil, že tato porážka velmi silně zapůsobila na jeho vojsko. Nespokojenost, kterou bylo možné u něho pozorovat při různých příležitostech už dříve, vypukla nyní s plnou silou. Vojáci žádali zteč na město. Hlasitě se mluvilo o zradě, kterou se obvykle omlouvala každá porážka Francouzů, a bez jakýchkoli zřejmých důvodů byl dokonce jmenován generál Forey, jenž prý nepříteli vyzradil tajné usnesení francouzské válečné rady. Canrobert byl tak zmatcn, že ihned vydal denní rozkaz, v němž celou akci vylíčil jako skvělý, i když jen relativní úspěch, a součdsně poslal lordu Raglanovi nótu, v níž mu navrhuje provést okamžitě zteč, což lord Raglan ovšem odmítl.
Rusové tedy svou novou redutu udrželi a od té doby pilně pracují na jejím dokončení. Toto postavení je velmi důležité. Zajišťuje spojení s Inkermanem a přísun zásob z této strany. Ohrožuje z boku celý pravý úsek spojeneckých obléhacích staveb a nutí spojence budovat nové přibližovací zákopy, aby toto postavení paralyzovali. Navíc to ukazuje, že Rusové jsou nejen schopni se udržet, ale že jsou i s to postoupit dále. V druhé polovině února zřídili protizákopy od nové reduty ke spojeneckým opevněním. Ve zprávách se však neříká přesně, kterým směrem tyto stavby vedou. V každém případě přítomnost dvou řadových pluků v Sevastopolu dokazuje, že posádka, kterou dosud tvořili jen vojáci námořní pěchoty a námořníci, byla značně posílena a je dostatečně silná pro všechny eventuality.
Nyní se sděluje, že 10. nebo 11. března budou spojenci s to zahájit ze svých baterií palbu na ruské obranné stavby. Ale vzhledem k tomu, jaké zdroje mají Rusové a s jakými potížemi se setkávají spojenci, se dá těžko očekávat, že bude splněna základní podmínka, aby totiž obléhatelé měli palebnou převahu nad obleženými, a to takovou převahu, že by jejich palba umlčela ruské baterie dříve, než Angličané a Francouzi vyčerpají své zásoby střeliva. Předpokládejme však, že i to se podaří. Předpokládejme dokonce, že ruská polní armáda promešká tento rozhodující okamžik a nezaútočí na postavení u Inkermanu a Balaklavy. Předpokládejme, že spojenci podniknou zteče na první ruskou linii a že tuto linii dokonce prolomí. Co potom? Před útočícími kolonami budou další obranné stavby, další baterie a pevné budovy změněné v malé citadely, takže bude třeba nových baterií, aby byly zdolány; krupobití kartáčů a hustá palba z pěchotních zbraní zatlačí kolony zpět, takže v nejlepším případě dokáží udržet první ruskou obrannou linii.
Potom bude následovat obléhání druhé a pak třetí linie, nemluvě už o četných menších překážkách; neboť jak už známe ruské inženýry, jistě neopomenuli nakupit tyto překážky uvnitř prostoru, který jim byl svěřen. A zatím se bude střídat déšť a horko, horko a déšť, a to zplodí na půdě prosycené produkty rozkladu tisíců lidských a koňských mrtvol dosud neznámé a neslýchané nemoci. Nákaza sice zachvátí právě tak město jako okolí, ale kdo ví, která strana bude muset před ní kapitulovat dříve?
Bude to hrozné jaro na tomto malém, pět mil širokém a deset mil dlouhém poloostrově, kde vedou tvrdošíjný boj tři největší evropské státy; a Ludvík Bonaparte bude mít dost důvodů, aby si blahopřál, jestliže jeho velká expedice začne přinášet všechny své plody.
Napsal B. Engels kolem 23. března 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4358 ze 7. dubna 1855
a v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. l43 z 26. března 1855Podle textu
v „New-York Daily Tribune“,
srovnaného s textem
v „Neue Oder-Zeitung“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b „Zatlouci dělo“ znamenalo vrazit do prachové pánvičky dělové hlavně dlouhý hřebík nebo tyč. Dělo se tak stalo dočasně nezpůsobilým k palbě. (Pozn. čes. red.)
c Přibližovací zákopy (approche) byly klikaté zákopy, budované směrem k obležené pevnosti; umožňovaly, aby obléhatelé skrytě pronikli co nejblíže k hlavnímu valu nebo hradbám. Spojovaly se paralelami probíhajícími rovnoběžně s pevnostním obvodem, z nichž se vedla proti pevnosti palba. Z poslední, nejbližší paralely se prováděla zteč. (Pozn. čes. red.)
d — tj. Selenginskou redutu. (Pozn. red.)
115 O německé variantě tohoto článku viz poznámku [113]. První odstavec zřejmě doplnila redakce „New-York Daily Tribune“.