Kritika francouzského způsobu vedení války

Karel Marx a Bedřich Engels

Kritika francouzského způsobu vedení války

Londýn 17. břczna. Když brožura Jérôma Bonaparta (mladšího) prozradila, že krymská expedice je originální nápad Ludvíka Bonaparta, že vypracoval její plán do všech podrobností, aniž se s kýmkoli poradil, a že jej poslal napsaný vlastní rukou do Cařibradu, aby se vyhnul námitkám maršála Vaillanta — když to všechno je nyní známo, vysvětluje se velká část nejkřiklavějších vojenských chyb této expedice dynastickými potřebami jejího původce. Na válečné radě ve Varně ji musel Saint-Arnaud přítomným generálům a admirálům vnutit tím, že se přímo odvolal na autoritu „císaře“, který veřejně pranýřoval názory odpůrců jako „ustrašené rady“. Jakmile však přišel na Krym, přijal Saint-Arnaud přeochotně Raglanovu skutečně „ustrašenou radu“ táhnout na Balaklavu, protože i když nevedla přímo do Sevastopolu, vedla alespoň blízko k jeho branám. Horečné úsilí popohnat obléhání, i bez dostatečných prostředků; dychtivost zahájit palbu, pro niž Francouzi vybudovali svá opevnění tak ledabyle, že nepřítel umlčel jejich baterie v několika hodinách; přetěžování vojáků v zákopech, které, jak je nyní dokázáno, přispělo ke zkáze britské armády neméně než intendantura, dopravní služba, lékařská služba atd.; nesmyslná a zbytečná kanonáda od 17. října do 5. listopadu; zanedbání všech obranných staveb — to všechno je nyní dostatečně vysvětleno. Dynastie Bonapartů potřebovala dobýt Sevastopol, a to v co nejkratší době; spojenecká armáda to měla provést. Kdyby se to Canrobertovi podařilo, stal by se maršálem Francie, hrabětem, vévodou, princem, čím by jen chtěl, s neomezenou plnou mocí, pokud jde o finance. Kdyby utrpěl nezdar, byla by jeho kariéra u konce. Raglan byl taková baba, že svému zištnému kolegovi ustoupil.

To však nejsou nejzávažnější důsledky císařského operačního plánu. Devět francouzských divizí čili 81 praporů se zúčastnilo tohoto beznadějného podniku. Uznává se, že byl téměř beznadějný; největší úsilí, nejmarnotratnější oběti nevedly k žádnému výsledku. Sevastopol je silnější než předtím; francouzské zákopy, jak se teď dovídáme z hodnověrného pramene, jsou vzdáleny ještě plných 400 yardů od ruských opevnění a britské dvakrát tolik. Generál Niel, kterého Bonaparte poslal, aby zkontroloval obléhací práce, prohlašuje, že na zteč není ani pomyšlení; přenesl těžiště útoku z francouzské strany na britskou, a tak nejen prodloužil obléhání, ale také zaměřil hlavní útok na předměstí, které i když bude dobyto, je stále ještě odděleno od města vnitřním přístavem. Zkrátka plán na plán, úskok na úskok, aby se udržela nikoli už naděje, nýbrž pouhé zdání naděje na úspěch. A zatímco věci dospěly k tomuto bodu, zatímco je v dohledu všeobccná válka na kontinentě, zatímco se chystá nová výprava do Baltského moře, která má tentokrát něčeho dosáhnout a proto musí mít mnohem víc výsadkového vojska než roku 1854 — v tomto okamžiku posílá Bonaparte dalších pět pěších divizí do krymského bahna, kde lidé mizejí a pluky se rozplývají jako kouzlem. Ano, Bonaparte je odhodlán jít tam sám a také tam půjde, jedině nepravděpodobný mír nebo důležité události na polské hranici mohou změnit toto rozhodnutí. Do takové situace přivedl Bonaparta a „císařskou“ Francii jeho první vlastní strategický experiment. Nepohání ho jen svéhlavost, nýbrž i fatalistický instinkt, že se osud francouzského císařství rozhodne v zákopech u Sevastopolu. Dosud ještě žádné Marengo neospravedlnilo druhé vydání 18. brumairu^{^[105]}.

Lze pokládat za ironii dějin, že třebaže se restaurované císařství úzkostlivě snaží napodobovat svůj vzor, je nuceno dělat vždy opak toho, co dělal Napoleon. Napoleon útočil na srdce států, s nimiž válčil; dnešní Francie zaútočila na „cul de sac“^{^[a]} Ruska. Nepomýšlela na velké vojenské operace, nýbrž na šťastné coup de main^{^[b]}, na zaskočení, dobrodružství. V tomto odlišném záměru je celý rozdíl mezi prvním a druhým francouzským císařstvím a jejich představiteli. Napoleon vstupoval do hlavních měst moderní Evropy jako vítěz. Jeho nástupce přemístil pod různými záminkami — ochrany papeže, ochrany sultána, ochrany helénského krále — francouzské posádky do hlavních měst antické Evropy, do Říma, Cařihradu a Atén, což ve skutečnosti neznamená vzrůst moci, nýbrž jen roztříštění sil. Napoleonovo umění spočívalo v soustředění, umění jeho nástupce v roztříštění. Když byl Napoleon nucen vést válku na dvou různých válčištích jako například ve válkách proti Rakousku, soustředil daleko nejvýznamnější část svých sil na rozhodující operační linii (ve válkách s Rakouskem linie od Štrasburku po Vídeň), kdežto na podružném válčišti nechal jen poměrně nepatrné síly (Itálie), neboť si byl jist, že i kdyby tu bylo jeho vojsko poraženo, budou jeho vlastní úspěchy na hlavní linii brzdit postup nepřátelské armády spolehlivěji než nějaký přímý odpor. Naproti tomu jeho nástupce rozptyluje francouzské síly na mnoho míst a část z nich soustřeďuje v bodě, kde nejnepatrnější, jestliže vůbec nějaké, výsledky musejí být vykoupeny největšími oběťmi. Kromě vojska v Římě, Aténách, Cařihradě a na Krymu má být vyslána jedna pomocná armáda do Rakouska na polské hranice a druhá do Baltského moře. Francouzská armáda by tedy musela operovat nejméně na třech válčištích, vzdálených od sebe nejméně tisíc mil. Podle tohoto plánu by byly téměř všechny francouzské síly nasazeny ještě dříve, než by válka v Evropě opravdu začala. Když Napoleon shledal, že některý jeho už zahájený podnik je nerozumný (jako u Aspern), netrval na něm a uměl najít nějaký nový obrat, přesunul neočekávaně své vojsko a zaútočil proti jinému bodu a skvělým, úspěšným manévrem dokázal vyvolat dojem, že i sama dočasná porážka přispěla ke konečnemu vitezstvi. Teprve ve dnech upadku, když se po roce 1812 zhroutila jeho sebedůvěra, zvrhla se jeho silná vůle v zaslepenou tvrdošíjnost, takže například u Lipska hájil postavení, která jeho vojenský úsudek zavrhoval. Avšak jeho pokračovatel je nucen začínat tím, čím předchůdce končil. U jednoho to byl výsledek nevysvetlitelných porážek, u druheho je to výsledek nevysvetlitelnych šťastných náhod. Jeden věřil ve hvězdu vlastního génia; druhý musí nahrazovat génia vírou ve hvězdu. Jeden porazil skutečnou revoluci, protože byl jediným mužem, který ji byl schopen uskutečnit; druhý porazil znovu oživlou reminiscenci minulé revoluční epochy, protože měl jméno tohoto jediného muže, a byl tedy sám reminiscencí. Bylo by snadné dokázat, jak se ve vnitřní správě druhého císařství zrcadlí domýšlivá prostřednost jeho způsobu vedení války, jak i zde nastoupilo zdání na místo skutečnosti a jak jeho „hospodářská“ tažení nebyla o nic úspěšnější než vojenská.

__________________________________

Napsali K. Marx a B. Engels 17. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 133. z 20. března 1855

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — slepou uličku. (Pozn. red.)

b — přepadeni. (Pozn. red.)

105 Osmnáctý brumaire (9.listopad 1799) — státní převrat, kterým vyvrcholil proces buržoazní kontrarevoluce ve Francii; převrat nastolil vojenskou diktaturu Napoleona Bonaparta.

14. července 1800 zvítězila v bitvě u Marenga (severní Itálie) armáda Napoleona Bonaparta nad rakouským vojskem. Toto první velké Bonapartovo vítězství po státním převratu pomohlo upevnit jeho moc.

Druhým vydáním 18. brumairu míní Marx a Engels státní převrat Ludvíka Bonaparta z 2. prosince 1851.