Pád Aberdeenovy vlády

Karel Marx

Pád Aberdeenovy vlády

Londýn, v pátek 2. února 1855

V dějinách zastupitelského zřízení nemusela dosud nikdy vláda odstupovat s takovou hanbou jako proslulá vláda „všech talentů“ v Anglii. Každému se může stát, že se ocitne v menšině, ale být poražen 305 hlasy proti 148, tedy více než dvěma třetinami, a to v takovém shromáždění, jako je Dolní sněmovna Velké Británie — taková výsada je vyhrazena pouze plejádě géniů, vedených ce cher^{^[a]} Aberdeenem.

Hned jak se sešel parlament, vláda jistě poznala, že její dny jsou sečteny. Skandální situace na Krymu, zkáza celé armády, nemohoucnost všech orgánů a osob, které mají co dělat s vedením války, nespokojenost v zemi, živená jízlivými výpady listu „Times“, pevné rozhodnutí Johna Bulla dovědět se jednou, kdo je tím vinen, nebo alespoň vylít si na někom zlost — to všechno muselo vládě ukázat, že se blíží její poslední hodinka.

Najednou se začaly kupit otázky a návrhy, které vládě naháněly hrůzu; zvlášť hrozivé bylo ohlášení Roebuckova návrhu, aby byl vytvořen výbor, který by vyšetřoval vedení války a sledoval činnost všech, kdo jsou za její řízení jakkoli odpovědni. To všechno vedlo k rychlému rozuzlení. Politický čich lordu Russellovi okamžitě napověděl, že Roebuckův návrh bude přijat bez ohledu na to, jak budou hlasovat menšiny^{^[37]} státník, jako je Russell, který se může chlubit, že byl víckrát v menšině, než kolik je mu let, si nemůže dost dobře dovolit, aby byl znovu přehlasován. A proto s příznačnou pro něj zbabělostí a podlostí, která se u něho v celé jeho kariéře prozrazuje pod maskou chvástavé mnohomluvnosti a vrozené povýšenosti, usoudil, že „lepší část rekovnosti jest opatrnost“^{^[b]}, a odešel z úřadu, aniž svým kolegům cokoli předem řekl. I když je to člověk, o němž se těžko dá předpokládat, že by mohl být někde postrádán, přece byly zřejmě „všechny talenty“ jeho náhlým odstoupením úplně vyvedeny z míry. Anglický tisk sice malého státníka jednomyslně odsoudil, ale k čemu to bylo dobré? Žádný tisk a žádné odsuzování nemohlo překonat vládní zmatky. A za tohoto stavu dezorganizace, kdy ministr války vévoda z Newcastlu podal demisi a lord Palmerston toto ministerstvo ještě nepřevzal, stála vláda tváří v tvář hrozivému Roebuckovu návrhu.

Pan Roebuck je malý právník a byl by stejně směšným a neškodným malým whigem, jako je lord John Russell, jen kdyby byl úspěšnější ve své parlamentní kariéře. Ale cidevant^{^[c]} advokátovi bez klientů a nyní parlamentnímu mluvkovi se přes všechnu jeho břitkost a aktivitu nepodařilo nahromadit žádný politický kapitál, který by stál za zmínku. I když býval vždy jakýmsi tajným a důvěryhodným přisluhovačem každé whigovské vlády, nikdy se mu nepodařilo dosáhnout takového postavení, aby měl zajištěno „místo“, nejvyšší to cíl všech britských liberálů. Náš přítel Roebuck, zklamán ve svých nejlepších nadějích, podceňován vlastní stranou, zesměšňován svými odpůrci, postupně zatrpkl a stával se tím nejnevraživějším, nejnespolečenštějším, nejnepříjemnějším a nejvyzývavěji provokujícím psíkem, jaký kdy v Dolní sněmovně štěkal. A v této funkci sloužil postupně všem, kdo věděli, jak s ním mají jednat, aniž si kdy činil nároky na vděčnost nebo ohledy kterékoli strany. A nikdo ho nedovedl využít lépe než náš starý přítel Palmerston, jemuž 26. ledna znovu posloužil jako nástroj.

Roebuckův návrh, tak jak byl formulován, mohl mít sotva nějaký smysl ve shromáždění, jako je britská Dolní sněmovna. Každý ví, jak těžkopádně, zdlouhavě a neplodně pracují výbory Dolní sněmovny; bude-li vedení války vyšetřovat takový výbor, nebude to mít vůbec žádný praktický význam, neboť výsledky jeho šetření se dostaví teprve po mnoha měsících, takže sotva budou k něčemu — i kdyby z vyšetřování mohlo vůbec něco dobrého vzejít. Takové výbory mohly být k něčemu dobré jen v revolučním shromáždění za diktatury, jakým byl francouzský Národní konvent z roku 1793. V takových případech však je vláda vlastně sama takovým výborem; její členové jsou přímými zmocněnci shromáždění, a proto by tam byly podobné návrhy zbytečné. Pan Sidney Herbert se přece jen zcela nemýlil, když poukázal na to, že návrh (jistě bez jakéhokoli Roebuckova úmyslu) má poněkud neústavní charakter, a když se se svým obvyklým smyslem pro historickou přesnost tázal, zda Dolní sněmovna zamýšlí poslat na Krym své zmocněnce, tak jako je poslalo direktorium (sic!) za generálem Dumouriezem. Mimochodem upozorňujeme, že tato přesná chronologie, podle níž direktorium (vytvořené roku 1795) vyslalo ke generálu Dumouriezovi své komisaře, které Dumouriez zatkl a vydal Rakousku již roku 1793 — že tato přesná chronologie je věrným obrazem zmatku v čase i místě, který je charakteristický pro všechno, co Sidney Herbert a jeho kolegové podnikají. Pokud jde o Roebuckův návrh, zmínka o jeho neústavním charakteru poskytla mnoha kandidátům na místa záminku, aby pro něj nehlasovali a ponechali si tak možnost podílet se na kterékoli možné kombinaci. A přece protivládní většina byla tak drtivá!

Vlastní debata se vyznačovala zejména vzájemnými spory a obviňováním různých vládních resortů. Tajemník pro vojenské záležitosti Sidney Herbert řekl, že všechno zavinila doprava; sekretář admirality Bernal Osborne prohlásil, že příčinou všeho zla je špatný a prohnilý systém, který se usídlil v hlavním štábu [Horse Guards]^{^[38]}. Jeden z lordů admirality, admirál Berkeley, dal Herbertovi dost jasně najevo, že musí dávat vinu především sám sobě atd. Podobně příjemná debata probíhala současně v Horní sněmovně mezi ministrem války vévodou z Newcastlu a vrchním velitelem vikomtem Hardingem. Je pravda, že lord John Russell velmi ztížil Herbertovo postavení, neboť když vysvětloval svou rezignaci, přiznal, že všechno, co bylo v tisku napsáno o stavu armády na Krymu, je v podstatě správné a že situace vojska je „strašná a nesnesitelná“. Sidneymu Herbertovi proto nezbylo, než aby bez námitek přiznal skutečnost a ospravedlnil se několika nejvýš chabými a částečně i neopodstatněnými omluvami. Přesněji řečeno, musel dokonce přiznat naprostou neschopnost a dezorganizaci vojenské správy. Podařilo se nám, řekl Herbert, poměrně snadno dopravit 240 000 tun různých zásob a početnou armádu do Balaklavy, 3000 mil daleko (následuje pohotový výčet různého oblečení, stanů, potravin, dokonce i luxusních předmětů štědře armádě zaslaných). Ale běda! Zásob nebylo třeba v Balaklavě, nýbrž o 6 mil dále ve vnitrozemí. Dopravit všechny tyto zásoby do vzdálenosti 3000 mil bylo možné, ale dopravit je do vzdálenosti 3006 mil — to možné nebylo! Skutečnost, že měly být dopraveny o šest mil dál, všechno zmařila!

Přesto by byl Herbertův kajícný postoj mohl vyvolat určitý soucit, kdyby nevystoupil Layard, Stafford a Herbertův kolega Gladstone. Poslanci Layard a Stafford se teprve nedávno vrátili z Východu; všechno, o čem vyprávěli, viděli na vlastní oči. Zdaleka se neomezili jen na to, co už bylo uveřejněno v tisku, nýbrž uvedli příklady nedbalosti, špatného řízení a neschopnosti. Vylíčili hrůzné scény, daleko překonávající všechno, co bylo dosud známo. Koně byli posíláni na plachetnicích z Varny do Balaklavy bez jakéhokoli krmení. Vojenské tlumoky s šatstvem a jídlem putovaly pětkrát nebo šestkrát z Krymu do Bosporu, zatímco vojáci umírali hladem, mrzli a mokli. „Rekonvalescenti“ se posílali zpět do činné služby na Krym, ačkoli byli ještě tak slabí, že sotva stáli na nohou; nemocní a ranění, ponechaní ve Skutari, v Balaklavě a na palubách lodí napospas osudu, zůstali ve strašné špíně bez jakéhokoli ošetření a péče. To všechno dávalo takový obraz, že před ním úplně bledla líčení od „našeho vlastního dopisovatele“ nebo sdělení obsažená v soukromých dopisech z Východu.

Měl-li být setřen hrozný dojem těchto líčení, musela pomoci Gladstonova samolibá moudrost, ale naneštěstí pro Sidneyho Herberta odvolal Gladstone všechno, co jeho kolegové přiznali první večer debaty. Roebuck se Herberta bez obalu otázal: Vyslali jste z této země 54 000 vojáků, nyní je jich ve zbrani jen 14 000, kam se podělo zbývajících 40 000? Herbert na to Roebuckovi jednoduše odpověděl, že někteří z nich zahynuli již v Gallipoli a ve Varně; nikdy nepochyboval o správnosti celkových výkazů ztrát či vyřazených z boje. Nyní se však ukázalo, že Gladstone je lépe informován než tajemník pro vojenské záležitosti: „Podle nejnovějších údajů, které jsme dostali,“ řekl, není skutečný stav vojska 14 000, nýbrž 28 200, nepočítaje v to 3000—4000 vojáků námořní pěchoty a námořníků, konajících službu na pobřeží. Gladstone si dal ovšem pozor, aby neřekl, o jaké „nejnovější údaje“ jde. Ale vzhledem k obvyklým průtahům, s nimiž všechny instance, zejména štáby brigád, divizí a generální štáb výkazy ztrát sestavují, můžeme předpokládat, že skvělé Gladstonovy údaje jsou datovány někdy kolem 1. prosince 1854 a zahrnují mnoho mužů, kteří po tomto datu byli definitivně vyřazeni v šesti týdnech špatného počasí a přílišné námahy. Gladstone zřejmě věří v oficiální dokumenty tak slepě, jak dříve chtěl, aby veřejné mínění věřilo v jeho finanční plány.

Nebudu tuto debatu obšírněji rozebírat. Vedle mnoha dli minorum gentium^{^[d]} mluvil Disraeli a také bývalý toryovský ministr vnitra Walpole a konečně Palmerston, který se „šlechetně“ zastal svých pomlouvaných kolegů. Po celou dobu debaty neřekl ani slovo, dokud si nebyl zcela jist, jaký bude její výsledek. Teprve potom se ujal slova. Informace, které posílali do ministerské lavice podřízení, jakož i všeobecná nálada ve sněmovně — to všechno nasvědčovalo, že porážka vlády je nevyhnutelná — porážka, která měla zničit jeho kolegy, ale jemu uškodit neměla. I když Palmerston naoko odešel z vlády spolu s ostatními, byl tak přesvědčen o svém pevném postavení a tak si byl jist prospěchem, který bude mít z odchodu svých kolegů, že považoval téměř za povinnou slušnost vyslovit jim při jejich odchodu poklonu. A učinil to ve svém projevu těsně před hlasováním.

Palmerston si opravdu vedl velmi dobře. V souvislosti s Pacificovou záležitostí byl prohlášen za „ryze anglického ministra“^{^[39]} a od té doby si tuto pověst dokázal natolik udržet, že se John Bull přes všechna ohromující odhalení cítil vždy zaprodán některé cizí velmoci, kdykoli Palmerston opustil ministerstvo zahraničních věcí. Když byl Palmerston z tohoto ministerstva velmi nešetrně vypuzen lordem Johnem Russellem, přiměl tohoto človíčka výhrůžkami, aby mlčel o příčinách jeho nuceného odchodu; tu ihned ještě víc vzrostl zájem o „ryze anglického ministra“, o nevinnou oběť ctižádostivých a neschopných kolegů, o muže, jehož whigové zradili. Po pádu Derbyho vlády byl Palmerston poslán do ministerstva vnitra, tedy na místo, které mu opět dodávalo aureolu oběti. Nemohou se obejít bez tohoto velkého muže, jehož nenávidí, a protože ho nechtějí postavit na místo, které by mu náleželo, odbývají ho místem, které zdaleka není důstojné takového génia. Tak smýšlel John Bull a byl na svého Palmerstona ještě víc hrdý, když viděl, jak se tento ryze anglický ministr na podřízeném místě tuží, jak zasahuje do činnosti smírčích soudců, zakročuje proti drožkářům, kárá orgány pečující o kanalizaci, zkouší sílu své výmluvnosti na licenčním systému, zápolí s vážnou otázkou kouře, pokouší se o centralizaci policie a staví se proti pohřbívání v městském obvodu. Ryze anglický ministr! Vodítkem, zdrojem informací, pokladnicí nových opatření a reforem byla Palmerstonovi nekonečná řada dopisů „Paterfamilias“^{^[e]} v „Times“. Největší radost z toho měl sám Paterfamilias, prototyp většiny voličů z řad anglické buržoazie, pro něž je Palmerston modlou. „Hleďte, co dokáže velký muž v nízkém postavení! Kterého dřívějšího ministra vnitra vůbec napadlo odstraňovat takové zlořády!“ Pravda, u drožkářů zůstalo všechno při starém, kouř také nebyl odstraněn, hřbitovy z města nezmizely, policie nebyla centralizována — zkrátka, ani jedna z těch velkých reforem nebyla provedena, ale to byla chyba Palmerstonových závistivých a omezených kolegů! Postupně se tato Palmerstonova zbytečná starostlivost a všetečnost začala považovat za důkaz velké energie a aktivity. A tento nejnestálejší ze všech anglických státníků, který nikdy nedokázal dovést v parlamentě nějaké jednání nebo návrh zákona k uspokojivému konci, tento politik, který se lopotil jen kvůli vlastnímu uspokojení a jehož všechna opatření nakonec zase klidně usnula, tento Palmerston byl halasně vychvalován jako jediný muž, na něhož se Anglie může v kritické chvíli spolehnout. K tomuto vychvalování ovšem velkou měrou přispěl sám. Nestačilo mu, že je spolumajitelem listu „Morning Post“^{^[40]}, který jej každodenně označoval za budoucího spasitele země, ale najímal si i chlapíky, jako byl dobrodruh Wikoff, aby o něm šířili chválu ve Francii a v Americe; před několika měsíci podplatil list „Daily News“^{^[41]} tím, že mu dal telegrafické zprávy a jiné užitečné informace; měl vliv v redakcích téměř všech londýnských novin. V důsledku špatného vedení války nastala ona kritická situace, za níž se právě Palmerston na troskách koalice chtěl stát velkým, nedostiženým a nedostižitelným. V této rozhodující chvíli si získal bezvýhradnou podporu „Times“. Jak se mu to podařilo, jakou dohodu s panem Delanem uzavřel, nemůžeme ovšem říci. A tak den po hlasování všechny londýnské deníky kromě „Heraldu“^{^[42]} jednohlasně volaly po tom, aby se předsedou vlády stal Palmerston, a předpokládáme, že ten považoval svá přání za splněná. Na neštěstí však královna tohoto ryze anglického ministra příliš dobře zná, a bude-li moci, jeho plány překazí.

Napsal K. Marx 2. února 1855
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4316 ze 17. února 1855
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tim milým. (Pozn. red.)

b Toto rčení je vzato ze Shakespearova dramatu „Král Jindřich IV.“, I. díl, 5. jednání, 4. scéna. (Pozn. red.)

c — bývalému. (Pozn. red.)

d — mladších bohů; v přeneseném smyslu slova: druhořadých veličin. (Pozn. red.)

e — „Otce rodiny.“ (Pozn. red.)

37 Menšinami rozumí Marx různé malé frakce a skupiny v anglickém parlamentě, které, přestože jich bylo málo, hrály za Aberdeenovy koaliční vlády významnou úlohu; měly totiž vliv na průběh vnitroparlamentního boje, protože v parlamentě nebyla pevná většina. Charakteristiku parlamentních frakcí a skupin podal Marx v článku „Strany a kliky“ v tomto svazku.

38 Horse Guards byla britská královská jízdní garda. Tímto názvem se však označovala také budova v Londýně na Whitehall Street (vedleAdmirality), kde později sídlil hlavní štáb armády. Marx a Engels používají názvu „Horse Guards“ zpravidla jako synonyma pro hlavní štáb.

39 Narážka na Palmerstonův postoj v anglo-řeckém konfliktu v záležitosti portugalského obchodníka Pacifica, který byl anglickým státním příslušníkem. Pacificův dům v Aténách byl v roce 1847 vypálen a Palmerston, tehdy ministr zahraničních věcí, toho později použil jako záminky, vyslal do Recka anglické loďstvo a řecké vládě předložil ostré ultimátum. 25. června 1850 pronesl Palmerston v parlamentě o tomto konfliktu útočný projev, v němž ospravedlňoval své akce nutností chránit prestiž anglických státních příslušníků, které srovnával s občany starověkého Říma.

40 „The Morning Post“ [„Ranní pošta“] — anglický konzervativní deník; vycházel v Londýně v letech 1772 až 1937. V polovině 19. století byl orgánem pravicové skupiny ve straně whigů, která se vytvořila kolem Palmerstona.

41 „The Daily News“ [„Denní zprávy“] — anglické buržoazní noviny liberálního zaměření; vycházely pod tímto názvem v Londýně v letech 1846 až 1930.

42 „The Herald“ — zkrácený název anglického konzervativního deníku „The Morning Herald“ [„Ranní věstník“]; vycházel v Londýně v letech 1780 až 1869.