Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Revoluční Španělsko
VI
(Přijetí jakobínské ústavy mimořádnými kortesy)
24. září 1810 se mimořádné kortesy sešly na Isla de León[a]; od 20. února 1811 zasedaly v Cádizu; 19. března 1812 vyhlásily novou ústavu a 20. září 1813 — tři roky po zahájení — své zasedání skončily.
Okolnosti, za nichž se toto shromáždění sešlo, nemají v dějinách obdoby. Dosud žádný zákonodárný sbor nebyl složen z členů shromážděných z tak různých částí světa a nedělal si nároky na kontrolu tak obrovského území v Evropě, Americe a Asii s tak rozmanitým obyvatelstvem a s tak spletitými zájmy; a přitom bylo téměř celé Španělsko obsazeno Francouzi a samo shromáždění, doslova odříznuté od Španělska nepřátelskými armádami a zatlačené na malý výběžek země, mělo vydávat zákony téměř před zraky armády, která je obklíčila a obléhala. Ze vzdáleného cípu Isla Gaditana[b] chtěly kortesy položit základy nového Španělska, jako to kdysi učinili jejich předkové z hornatého kraje u Cavadongy a v Sobrarbe.[263] Jak si máme vysvětlit ten podivný zjev, že ústava z roku 1812 — kterou korunované hlavy Evropy později na veronském kongresu odsoudily jako nejbuřičtější výplod jakobínství — byla výplodem starého mnišského a absolutistického Španělska, a to v době, kdy bylo zdánlivě plně zaujato vedením svaté války proti revoluci? A jak si máme dále vysvětlit to, že tato ústava náhle zmizela, že se ztratila jako stín — jako „sueño de sombra“, jak říkají španělští historikové — jakmile přišla do styku s živým Bourbonem? Je-li zrození této ústavy hádankou, je nemenší hádankou i její zánik. Abychom mohli tuto záhadu rozluštit, bude dobře začít stručným výkladem o této ústavě z roku 1812, kterou se Španělé pokusili později ještě dvakrát uvést v život, a to poprvé v letech 1820 až 1823 a podruhé v roce 1836.
Ústava z roku 1812 má 384 článků a skládá se z těchto 10 oddílů: 1) O španělském národu a o Španělech; 2) o španělském území, o náboženství, o vládě a o španělských občanech; 3) o kortesech; 4) o králi; 5) o soudech a soudnictví civilním i trestním; 6) o vnitřní správě provincií a obcí; 7) o daních; 8) o národních ozbrojených silách; 9) o školství; 10) o dodržování ústavy a o postupu při provádění změn v ústavě.
Opírajíc se o zásadu, že
„nositelem svrchované moci je v podstatě národ, jemuž jedinému tudíž přísluší výhradní právo stanovit základní zákony,“
ústava přesto vyhlašuje rozdělení mocí, podle něhož
„zákonodárná moc přísluší kortesům spolu s králem“; „provádění zákonů se svěřuje králi“ a „aplikace zákonů v civilních a trestních věcech přísluší výhradně soudům, neboť ani kortesy, ani král nejsou v žádném případě zmocněni vykonávat soudní pravomoc, zaujímat stanovisko v projednávaných případech nebo nařizovat revizi vyneseného rozsudku“.
Pro národní zastupitelstvo je základnou počet obyvatelstva, na každých 70 000 obyvatel připadá jeden poslanec. Kortesy mají jen jednu sněmovnu, a to poslaneckou; poslanci se volí všeobecným hlasováním. Volební právo mají všichni Španělé kromě služebnictva, osob, které ohlásily úpadek, a zločinců. Po roce 1830 nebudou mít volební právo občané, kteří neumějí číst a psát. Volby jsou však nepřímé, probíhají ve třech stupních: ve farnosti, v okrese a v provincii. Pro poslance neplatí žádný majetkový census. V článku 92 se sice praví:
„Má-li být někdo zvolen jako poslanec kortesů, je třeba, aby měl přiměřený roční důchod z osobního nemovitého majetku.“
Avšak článek 93 stanoví, že předcházející článek nabude platnosti, teprve až to kortesy výslovně prohlásí na některém ze svých příštích zasedání. Král nemá právo ani rozpouštět kortesy, ani odročovat jejich zasedání; kortesy se scházejí v hlavním městě každoročně vždy 1. března, aniž se svolávají, a zasedají nepřetržitě nejméně po tři měsíce.
Každý druhý rok se volí nové kortesy a žádný poslanec nesmí zasedat ve dvou po sobě následujících kortesech; to znamená, že poslanec může být znovu zvolen teprve po dvouletém mezidobí. Poslanci nesmějí požadovat ani přijímat odměny, penze nebo hodnosti od krále. Státní sekretáři, členové státní rady a hodnostáři královského dvora nemohou být zvoleni za poslance kortesů. Veřejní úředníci ve službách vlády nemohou být zvoleni jako poslanci kortesů za tu provincii, kde působí. Výdaje poslanců hradí příslušné provincie; platí jim denní diety ve výši, kterou stanoví kortesy v druhém roce své činnosti pro příští kortesy. Rozpravy v kortesech nesmějí probíhat v přítomnosti krále. Mají-li ministři učinit nějaké sdělení kortesům jménem královým, mohou se zúčastnit rozpravy v době a způsobem, jaké kortesy uznají za vhodné, mohou v rozpravě promluvit, ale nesmějí být při hlasování. Král, asturský princ a regenti musejí před kortesy přísahat na ústavu; kortesy také řeší všechny faktické či právní problémy, které se snad vyskytnou v otázce následnictví trůnu, a v případě potřeby volí regenty. Kortesy schvalují ještě před ratifikací všechny smlouvy o útočném spojenectví, o subvencích a obchodní smlouvy, dovolují nebo nedovolují cizímu vojsku vstup na španělské území, nařizují zřízení nebo zrušení úředních hodností u soudů vytvořených podle ústavy a zřizují nebo ruší veřejné hodnosti; každoročně určují podle králova doporučení počet pozemních i námořních sil v míru i za války, vydávají příkazy armádě, loďstvu a národní milici a všem jejich složkám; určují výdaje na státní správu, každoročně stanoví výši daní, je-li třeba, vypisují státní půjčky, rozhodují ve všech záležitostech měny, vah a měr; stanoví celkový plán v otázkách školství, střeží politickou svobodu tisku, dbají na to, aby se uskutečňovala a uplatňovala odpovědnost ministrů atd. Král má jen právo suspenzívního veta, jehož může použít při dvou po sobě následujících zasedáních; je-li však týž návrh nového zákona předložen potřetí a schválen kortesy příštího roku, rozumí se tím, že král dal svůj souhlas, a král ho skutečně musí dát. Před skončením každého zasedání jmenují kortesy stálý výbor, skládající se ze sedmi poslanců, který zasedá v hlavním městě až do příští schůze kortesů; úkolem tohoto výboru je dbát na přísné dodržování ústavy a plnění zákonů. Jestliže tento výbor zjistí nějaké nepřístojnosti, podává o tom zprávu na nejbližší schůzi kortesů a v případě nebezpečí je zmocnčn svolat mimořádné zasedání kortesů. Král nesmí opustit království bez svolení kortesů. Chce-li uzavřít sňatek, musí si vyžádat svolení kortesů. Kortesy stanoví výši ročního důchodu královského dvora.
Jedinou tajnou radou královou je státní rada, v níž ncjsou ministři a která se skládá ze 40 osob: čtyř církevních hodnostářů, čtyř španělských grandů a dále z významných státních činitelů; všechny členy státní rady vybírá král ze seznamu 120 osob, sestaveného kortesy; ten, kdo je právě poslancem, nemůže být členem rady, a žádný člen státní rady nesmí přijmout od krále úřad, hodnost nebo funkci. Členové státní rady nemohou být sesazeni bez dostatečných důvodů prokázaných před nejvyšším soudem. Kortesy určují plat těchto členů státní rady, jejichž mínění má král vyslechnout ve všech důležitých otázkách a kteří navrhují kandidáty pro církevní a soudní úřady. V oboru soudnictví se ruší všechny dřívější consejos[c] a zavádí se nová síť soudů, zřizuje se nejvyšší soud, před nímž mají být souzeni ministři, je-li proti nim vznesena žaloba, a u něhož se mají projednávat všechny případy propuštění a sesazení členů státní rady a soudců vyšších soudů atd. Procesy smějí být zahájeny jen tehdy, jestliže se prokáže, že byl proveden pokus o smír. Je zakázáno mučení, nátlak při výslechu a konfiskace majetku. Všechny mimořádné soudy se ruší, kromě vojenských a církevních, proti jejichž rozsudkům je však možno se odvolat k nejvyššímu soudu.
Pro vnitřní správu měst a obcí (tam, kde obce neexistují, mají být vytvořeny z obvodů s přibližně 1000 obyvatel) mají být vytvořeny ayuntamientos, skládající se z jednoho či více členů obecní rady, obecních starších a radních za předsednictví policejního náčelníka (corregidora); tyto ayuntamientos se volí ve všeobecných volbách. Nemohou do nich být voleni státní úředníci, jmenovaní a placení králem. Členství v obecní správě je třeba považovat za občanskou povinnost, od níž nemůže být nikdo osvobozen bez závažných důvodů. Tyto obecní správy plní všechny své povinnosti pod dohledem provinčních deputací.
Politickou správou provincie je pověřen guvernér (jefe politico) jmenovaný králem. Tento guvernér spolupracuje s provinčním zastupitelstvem, jehož je předsedou a které volí obvody, když se scházejí k všeobecným volbám členů nových kortesů. Tato provinční zastupitelstva se skládají ze sedmi členů a mají k ruce tajemníka placeného kortesy. Zastupitelstva mají zasedat nanejvýš 90 dní v roce. Svou pravomocí a svými povinnostmi se podobají stálým výborům kortesů. Všichni členové ayuntamientos a provinčních zastupitelstev přísahají při nastoupení úřadu na ústavu. Pokud jde o daně, jsou všichni Španělé bez výjimky povinni přispívat úměrně svým prostředkům na státní výdaje. Ruší se všechny celnice, ponechávají se jen v námořních přístavech a na hranicích. Všichni Španělé jsou rovněž povinni vykonávat vojenskou službu; kromě pravidelné armády má být v každé provincii vytvořen sbor národní milice z tamějších obyvatel v síle odpovídající počtu obyvatel a jiným okolnostem. Konečně ústava z roku 1812 nemůže být změněna, doplněna nebo upravena ani v jednotlivostech, dokud neuplyne osm let od doby, kdy nabyla platnosti.
Když se kortesy zabývaly tímto novým plánem španělského státního zřízení, uvědomovaly si samozřejmě, že takové moderní politické zřízení by bylo naprosto neslučitelné se starým sociálním systémem, a proto vydaly celou řadu dekretů, podle nichž se měly provést organické změny v občanské společnosti. Tak zrušily inkvizici. Zrušily vrchnostenské soudnictví a zároveň i všechny feudální výsady spojené s výhradami, zákazy a omezeními, např. o honbě, rybolovu, užívání lesa, mlýnů atd., kromě těch výsad, které byly nabyty koupí a které mohly být vykoupeny. V celém království zrušily kortesy vybírání desátků, zakázaly prozatím udělování církevních prebend kromě těch, které byly spojeny s vykonáváním bohoslužeb, a podnikly kroky ke zrušení klášterů a k sekvestraci jejich půdy.
Zamýšlely přeměnit obrovské ladem ležící pozemky, královské domény a obecní půdu v celém Španělsku v soukromý majetek, a to tak, že by polovinu této půdy prodaly a z výtěžku likvidovaly státní dluh, druhou část by přidělily po kouscích jako odměnu vlasti propuštěným vojákům, kteří bojovali ve válce za nezávislost, a třetí část by zdarma a rovněž po malých kouscích rozdaly chudým rolníkům, kteří touží po půdě, ale nemohou si ji koupit. Dovolily ohrazování pastvin a ostatního pozemkového majetku, což bylo dosud zakázáno. Zrušily nesmyslné zákony, které znemožňovaly přeměnu pastvin v ornou půdu nebo orné půdy v pastviny, a vůbec zbavily zemědělství dřívějších svévolných a směšných předpisů. Zrušily všechny feudální zákony o pachtovních smlouvách i zákon, podle něhož nový pán dědičného statku nemusel potvrdit pacht sjednaný jeho předchůdcem, takže pachtovní smlouva pozbývala platnosti, zemřel-li ten, s kým byla sjednána. Zrušily takzvané voto de Santiago, starobylou dávku, kterou tvořilo určité množství nejlepšího chleba a nejlepšího vína a kterou museli odvádět venkované v některých provinciích hlavně na vydržování santiagského arcibiskupa a tamější kapituly. Nařídily zavedení rozsáhlé progresívní daně atd.
Protože jedním z hlavních záměrů kortesů bylo udržet si americké kolonie, které se už začínaly bouřit, uznaly naprostou politickou rovnoprávnost amerických a evropských Španělů, vyhlásily všeobecnou amnestii bez jakékoli výjimky, vydaly dekrety proti útlaku domorodého obyvatelstva v Americe i v Asii, odvolaly tzv. mitas, repartimientos[264] atd., zrušily monopol na rtuť a první v Evropě zakázaly obchod s otroky.
Ustavě z roku 1812 se vytýkalo jednak — to jí vytýkal např. sám Ferdinand VII. (viz jeho dekret ze 4. května 1814) — že je pouhou napodobeninou francouzské ústavy z roku 1791[265], kterou přesadili do španělské půdy snílkové bez ohledu na historické tradice Španělska. Naproti tomu jiní — např. abbé de Pradt v díle „Nynější španělská revoluce“[266] — dokazovali, že kortesy zbytečně lpěly na zastaralých formulích, převzatých ze starobylých fueros[267] a patřících do feudální doby, kdy královská moc byla omezena nadměrnými výsadami grandů.
Pravda je taková, že ústava z roku 1812 je jakousi reprodukcí starých fueros, ale chápaných v duchu francouzské revoluce a přizpůsobených potřebám moderní společnosti. Například právo na povstání se všeobecně považuje za jednu z nejsmělejších novot jakobínské ústavy z roku 1793[268], avšak totéž právo najdeme už ve starých sobrarbských fueros, kde se nazývá Privilegio de la Unión[d]. Vyskytuje se také ve staré kastilské ústavě. Podle sobrarbských fueros nemůže král bez předchozího souhlasu kortesů ani uzavřít mír, ani vyhlásit válku, ani podepsat nějakou smlouvu. Stálý výbor, který tvoří sedm členů kortesů a který má dozírat na přesné dodržování ústavy v době, kdy nezasedá zákonodárný sbor, existoval už dávno v Aragonii a v Kastilii byl zaveden v době, kdy hlavní kortesy celého království byly sloučeny v jeden orgán. V době francouzského vpádu stále ještě existovala obdobná instituce v navarském království. Pokud jde o to, že členové státní rady jsou vybíráni ze seznamu 120 osob, které králi navrhují kortesy a také je platí — tento prazvláštní výtvor ústavy z roku 1812 byl inspirován vzpomínkami na osudný vliv kamaril ve všech obdobích španělské monarchie. Státní rada měla tedy vystřídat kamarilu. Mimoto existovaly obdobné instituce už v minulosti. Např. za vlády Ferdinanda IV. byl král neustále obklopen dvanácti občanskými poslanci, které vysílala kastilská města jako členy královy tajné rady; a roku 1419 si delegace tčchto měst stěžovala, že jejich zmocněnci nejsou už pouštěni do královské rady. Na první pohled se zdá, že to, že nejvyšší hodnostáři a dvořané nesměli být členy kortesů, stejně jako to, že poslanci kortcsů nesměli přijímat žádné hodnosti nebo úřady od krále, bylo převzato z ústavy z roku 1791 a že to přirozeně vyplývá z novodobého rozdělení moci, sankcionovaného ústavou z roku 1812. Ale ve skutečnosti se s precedenty toho jednak setkáváme ve staré kastilské ústavě, a za druhé víme, že lid se několikrát vzbouřil a zavraždil ty poslance, kteří přijali hodnosti nebo úřad od koruny. Pokud jde o právo kortesů jmenovat regenty za nezletilého panovníka, uplatňovaly toto právo staré kastilské kortesy ve 14. století v celých dlouhých obdobích nezletilosti panovníků.
Cádizské kortesy sice zbavily krále pravomoci, která mu vždy příslušela — svolávat, rozpouštět nebo odročovat kortesy; ale protože kortesy se stávaly zbytečnými právě v důsledku těch metod, jimiž se králové snažili rozšířit své výsady, bylo naprosto nezbytné tuto královu pravomoc zrušit. Uvedené skutečnosti jsou snad dostatečným důkazem, že snaha omezit královskou moc — nejvýraznější rys ústavy z roku 1812, který si lze ostatně plně vysvětlit nedávnými pobuřujícími vzpomínkami na nenáviděný Godoyův despotismus — pramenila ze starých španělských fueros. Cádizské kortesy jen přenesly kontrolu královské moci z privilegovaných stavů na národní zastupitelstvo. Jak se španělští králové obávali starých fueros, je vidět z toho, že když roku 1805 měl být vydán nový španělský zákoník, vyšel královský příkaz nařizující, aby z něho byly odstraněny všechny pozůstatky feudalismu, které byly v posledním zákoníku a pocházely z doby, kdy monarchie byla slabá a králové byli nuceni činit svým vazalům ústupky podrývající jejich svrchovanou moc.
Volba poslanců všeobecným hlasováním byla sice novinkou, ale nesmíme zapomínat, že kortesy z roku 1812 byly také zvoleny všeobecným hlasováním, stejně jako všechny junty; že by tedy nějaké omezení bylo porušením práva, které si lid už vydobyl; a konečně, že majetkový census v době, kdy téměř všechen nemovitý majetek ve Španělsku držela „mrtvá ruka“, by byl vyloučil z hlasování většinu španělského obyvatelstva.
Vytvoření jediné sněmovny, v níž se scházeli zástupci lidu, rozhodně nebylo napodobením francouzské ústavy z roku 1791, jak by nás rádi přesvědčili škarohlídští angličtí toryové. Naši čtenáři vědí, že už za Karla I. (císaře Karla V.) ztratily šlechta a duchovenstvo zastoupení v kastilských kortesech. Ale i v dobách, kdy kortesy byly rozděleny na brazos (větve) zastupující různé stavy, scházely se v jedné síni, jenže na oddělených místech, a hlasovaly společně. Z těch provincií, kde si za francouzského vpádu kortesy ještě udržely reálnou moc, jediná Navarra zachovávala starý zvyk a svolávala kortesy podle stavů; ale v naprosto demokratických shromážděních baskických provincií nebylo zastoupeno ani duchovenstvo. A navíc i tam, kde si duchovenstvo a šlechta udržely své pověstné výsady, netvořily už dávno samostatné politické celky, které kdysi byly základními složkami dřívějších kortesů.
Oddělení soudní a výkonné moci, které uzákonily cádizské kortesy, požadovali už v 18. století nejosvícenější španělští státníci; a všeobecná nenávist vůči královské radě, která se projevila hned na počátku revoluce, si vynutila omezení pravomoci soudů na vlastní sféru jejich činnosti.
Ta část ústavy, která se týká obecní samosprávy, je původním španělským výtvorem, jak jsme ukázali v dřívějším článku. Kortesy jen znovu zavedly starý municipální systém, z něhož jen oprášily starý středověký nános. Pokud jde o provinční zastupitelstva, která měla ve vnitřní správě provincií stejnou pravomoc jako ayuntamientos v obecní, kortesy je vytvořily po vzoru podobných orgánů, které v době francouzského vpádu stále ještě existovaly v Navaře, Biskajsku a Asturii. Zrušením výjimek z vojenské povinnosti kortesy jen sankcionovaly to, co se všeobecně praktikovalo za války o nezávislost. Rovněž zrušení inkvizice jen sankcionovalo faktický stav, protože inkviziční soud, ačkoli jej ústřední junta znovu zavedla, se neodvážil začít znovu působit. Jeho svatí členové se spokojili s tím, že pobírali plat, a moudře čekali na lepší časy. Pokud jde o potlačení feudálních zlořádů, kortcsy neprovedly ani všechny ty reformy, které požadoval známý pamětní spis Jovellanosův, předložený roku 1795 královské radě jménem madridské hospodářské společnosti.
Už ministři osvíceného despotismu z konce 18. století, Floridablanca a Campomanes, podnikli první kroky v tomto směru. Kromě toho je třeba si připomenout, že v téže době, kdy zasedaly kortesy, působila v Madridu francouzská vláda, která ve všech provinciích obsazených Napoleonovým vojskem smetla všechny mnišské a feudální instituce a nastolila moderní správní systém. Bonapartistické listy tvrdily, že povstání bylo vyvoláno jen a jen anglickými intrikami a úplatky a s pomocí mnichů a inkvizice. Do jaké míry soupeření s vládou vetřelců blahodárně ovlivňovalo rozhodování kortesů, o tom je možné si udělat představu z toho, že dokonce i ústřední junta ve svém dekretu ze září 1809, jímž se oznamuje svolání kortesů, oslovila Španěly takto:
„Naši osočovatelé tvrdí, že bojujeme, abychom ubránili staré zlořády a odvěké nešvary naší zkažené vlády. Ukažte jim, že bojujete za štěstí a nezávislost své vlasti, že už nikdy nechcete být hříčkou zvůle a rozmarů jediného člověka“ atd.
Naproti tomu v ústavě z roku 1812 nacházíme nesporné příznaky kompromisu mezi liberálními idejemi 18. století a temnými přežitky neomezené moci kléru. Postačí ocitovat 12. článek ústavy, podle něhož
„náboženství španělského národa je a musí být vždy katolické, apoštolské a římské, jediné pravé náboženství. Národ je chrání moudrými a spravedlivými zákony a zakazuje vyznávání jakéhokoli jiného.“
Nebo 173. článek, podle něhož má král při svém nastolení složit před kortesy tuto přísahu:
„Já, z milosti boží a podle ústavy španělského království král španělský, přísahám při Bohu všemohoucím a při Písmu svatém, že budu bránit a chránit katolické, římské a apoštolské náboženství a nebudu ve své říši trpčt žádné jiné.“
Při podrobnějším rozboru ústavy z roku 1812 docházíme tedy k závěru, že tato ústava vůbec není otrockou napodobeninou francouzské ústavy z roku 1791, nýbrž že je svérázným a původním výplodem španělského duchovního života; obrozuje starobylé a národní instituce, zavádí reformy, po nichž volali nejproslulejší spisovatelé a státníci 18. století, a dělá nezbytné ústupky lidovým předsudkům.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Ostrov na jihozápadním pobřeží Španělska, na jehož severním výběžku leží Cádiz. (Pozn. čes. red.)
b Starověký latinský název Cádizu je „Gades“; odtud název okolí Cádizu — Isla Gaditana. (Pozn. čes. red.)
c — rady. (Pozn. red.)
d — spolčovací právo. (Pozn. red.)
263 U Cavadongy (v asturských horách) porazilo španělské vojsko v roce 718 Araby. Po tomto vítězství vznikl v asturské hornatině malý nezávislý stát, který se stal jednou z bašt boje proti arabským dobyvatelům.
V Sobrarbe, malém hornatém území na severu Aragonie, vzniklo o něco později než v Asturii další ohnisko odporu proti arabským dobyvatelům.
264 Mita — posílání Indiánů na nucené práce do dolů na zlato a stříbro ve španělských koloniích v Jižní Americe.
Repartimiento — přidělování obecní půdy, které se po určité době měnilo a provádělo losováním; bylo zrušeno dekretem ze 4. ledna 1813, podle něhož se obecní půda stala soukromým vlastnictvím.265 Ústava z roku 1791 schválená buržoazním Ústavodárnýni shromážděním zaváděla ve Francii konstituční monarchii a zabezpečovala zájmy velké buržoazie a liberální šlechty. Dávala králi veškerou výkonnou moc a právo veta. Tím, že dělila občany na aktivní a pasívní, zbavovala fakticky většinu obyvatelstva politických práv. Tato ústava byla odstraněna lidovým povstáním z 10. srpna 1792, jímž byla svržena i královská moc.
266 Dominique Dufour de Pradt, „De la révolution actuelle de lʼEspagne, et de ses suites“ [„O nynější revoluci ve Španělsku a jejích důsledcích“], Paříž— Rouen 1820, str. 177—178.
267 Fueros — listiny, na nichž byly ve středověkém Španělsku zapsány zvláštní výsady a privilegia měst a venkovských obcí v oboru samosprávy, soudnictví, daňové povinnosti, vojenské služby atd. Fueros omezovaly feudální zvůli, ale zároveň se tím podporoval rozvoj místního partikularismu.
268 Je míněn 35. článek Deklarace lidských a občanských práv — úvodu k jakobínské ústavě z roku 1793. V tomto článku se pravilo: „Jestliže vláda porušuje práva národa, je povstání nejsvětějším právem a bezodkladnou nevyhnutelnou povinností celého národa a každé jeho části.“