Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Revoluční Španělsko
II
(Vyhnání Bonapartů a restaurace španělské koruny)
Seznámili jsme už naše čtenáře se stručným přehledem dřívějších revolučních dějin Španělska, abychom jim umožnili lépe pochopit a posoudit současné události, které nyní sleduje celý svět. Ještě zajímavější a stejně důležité pro pochopení současnosti je velké národní hnutí, které provázelo vyhnání Bonapartů a vrátilo španělskou korunu rodu, který ji drží podnes. Máme-li však správně zhodnotit toto hnutí, v němž bylo prokázáno tolik hrdinství a v němž lid, pokládaný téměř za mrtvý, tak skvěle projevil svou životaschopnost, musíme se vrátit až k počátkům Napoleonova útoku na španělský národ. Pravá příčina toho všeho byla patrně poprvé vyslovena v tylžské smlouvě, která byla uzavřena 7. července 1807 a byla prý doplněna tajnou konvencí podepsanou knížetem Kurakinem a Talleyrandem. Text smlouvy přinesla madridská „Gaceta“ z 25. srpna 1812; mimo jiné tu čteme i tato ustanovení:
„Článek 1. Rusko má dostat pod svou moc evropské Turecko a své državy v Asii má rozšířit tak daleko, jak to uzná za vhodné.
Článek 2. Bourbonská dynastie ve Španělsku a rod Braganzů v Portugalsku přestanou panovat. Obě tyto koruny připadnou princům z rodu Bonapartů.“
Je-li tato smlouva autentická — a proti její pravosti se dá sotva co namítat, svědčí o tom ostatně i nedávno vydané paměti krále Josefa Bonaparta[246] — pak byla skutečnou příčinou francouzského vpádu do Španělska v roce 1808, a tehdejší pohnuté události v této zemi jsou tedy neviditelnými nitkami spjaty s osudem Turecka.
Když vzápětí po madridském masakru a pojednání v Bayonne propukla povstání v Asturii, Galicii, Andalusii a Valencii a francouzská armáda obsadila Madrid, zmocnil se Bonaparte úskokem čtyř pevností na severu — Pamplony, San Sebastiánu, Figuérasu a Barcelony; část španělské armády byla už předtím poslána na ostrov Fyn, odkud měla podniknout útok na Švédsko; také všechny dosud existující úřady — vojenské, církevní, soudní i správní — a rovněž šlechta vybízely lid, aby se podrobil cizím vetřelcům. Jedna okolnost však vyvažovala všechny ostatní těžkosti. Díky Napoleonovi se země zbavila svého krále, královské rodiny a královské vlády. Tím byly rozbity okovy, které by jinak byly španělskému lidu zabránily projevit svou vrozenou energii. Jak špatně se dovedl španělský lid bránit proti Francouzům pod velením svých králů a za normálních okolností, to se ukázalo za ostudného tažení z roku 1794 a 1795.[247]
Napoleon povolal nejvznešenější španělské osobnosti do Bayonne a tam jim milostivě daroval krále a ústavu. Až na pár výjimek se dostavili všichni. 7. června 1808 přijal král Josef v Bayonne poselstvo španělských grandů, jejichž jménem ho vévoda Infantado, nejbližší přítel Ferdinanda VII., oslovil takto:
„Sire, španělští grandové vždy slynuli oddaností svému panovníkovi, a také Vaše Veličenstvo najde u nich nyní stejnou věrnost a příchylnost.“
Kastilská královská rada ujistila chudáka Josefa, že je „hlavním výhonkem rodu, Bohem předurčeného vládnout“. Stejně podlízavě ho oslovil vévoda del Parque v čele delegace vyslané armádou. Příštího dne vydaly tyto osobnosti provolání nařizující, aby se všichni podrobili bonapartské dynastii. 7. července 1808 podepsalo novou ústavu 91 nejurozenějších Španělů, vévodové, hrabata, markýzové a také nejvyšší představitelé církevních řádů. Když se jednalo o ústavě, jediné, proti čemu měli námitky, bylo zrušení jejich starých výsad a úlev. Prvními ministry a prvními dvorními hodnostáři Josefovými byli tíž lidé, kteří byli ministry a dvořany za Ferdinanda VII. Někteří příslušníci horních tříd viděli v Napoleonovi člověka povolaného prozřetelností obrodit Španělsko, jiní zas jedinou záštitu proti revoluci, ale nikdo z nich nevěřil, že by národní odboj měl vyhlídky na úspěch.
A tak hned od počátku španělské války za nezávislost ztratili vysoká šlechta i někdejší vysocí úředníci jakýkoliv vliv na střední třídy a na lid, protože hned na počátku boje přešli do druhého tábora. Na jedné straně stáli afrancesados (pofrancouzštěnci) a na druhé národ. Ve Valladolidu, v Cartageně, v Granadě, v Jaénu, v San Lúcaru, v La Carolině, v Ciudad Rodrigu, v Cádizu a ve Valencii se bývalí nejvýznamnější vysocí úředníci — guvernéři, generálové a jiné význačné osobnosti pokládané za francouzské agenty a za překážku v cestě národního hnutí — stali obětí rozzuřeného lidu. Všude byli tito úředníci vyhnáni. Několik měsíců před povstáním z 19. března 1808 propukly v Madridu lidové nepokoje, jejichž cílem bylo svrhnout El Chorizera (uzenáře — přezdívka Godoye) a jeho nenáviděné přisluhovače. Tohoto cíle bylo nyní dosaženo v národním měřítku, a tím také byla dokončena vnitřní revoluce v tom rozsahu, v jakém si ji představovaly masy; tato revoluce nebyla zatím spojena s odbojem proti cizímu vetřelci. Vůbec se zdálo, že hnutí směřuje spíš proti revoluci než pro ni. Bylo to hnutí sice národní, neboť hlásalo nezávislost Španělska na Francii, ale zároveň bylo dynastické, neboť stavělo „milovaného“ Ferdinanda VII. proti Josefu Bonapartovi; bylo reakční, neboť stavělo staré instituce, zvyky a zákony proti Napoleonovým racionálním novotám; bylo pověrčivé a fanatické, neboť stavělo „svaté náboženství“ proti takzvanému francouzskému ateismu, ve skutečnosti proti zrušení zvláštních výsad katolické církve. Kněží, vyděšení tím, co potkalo jejich bratry ve Francii, rozněcovali vášně lidu v zájmu sebezáchovy. „Oheň vlastenectví“, praví Southey, „vzplanul ještě výš, živen svatým olejem pověry.“[248]
Všechny války za nezávislost vedené proti Francii mají jeden společný rys: touhu po obrodě spojenou s reakcí; nejvýrazněji se to projevilo ve Španělsku. V představách lidu byl král obklopen jakousi romantickou svatozáří hodného prince, kterého přemohl a zajal obr loupežník. Nejpoutavější a nejznámější období španělské minulosti byla spojena s posvátnými a zázračnými tradicemi válek svatého kříže proti půlměsíci; a množství lidí z nižších tříd si zvyklo nosit kutnu žebravého mnicha a živit se z církevních milodarů, Jeden španělský spisovatel, don José Clemente Carnicero, vydal v letech 1814 a 1816 tato díla: „Napoleon, pravý evropský Don Quijote“, „Hlavní události slavné španělské revoluce“, „Zákonné obnovení práv inkvizice“[249] stačí povšimnout si názvů těchto knih, a pochopíme charakteristický rys španělské revoluce, s nímž se setkáváme i v četných manifestech provinčních junt: všechny tyto manifesty se hlásily ke králi, ke svému svatému náboženství a k vlasti a některé dokonce sdělovaly lidu, že „jeho vyhlídky na onom světě jsou v sázce a velmi nebezpečně ohroženy“.
Avšak i když valnou většinu národní strany tvořili rolníci, obyvatelé malých vnitrozemských měst a početná armáda žebráků v kutnách i bez kuten, lidé plní hluboko zakořeněných náboženských a politických předsudků, patřila k ní naproti tomu i čilá a vlivná menšina, která považovala lidové povstání proti francouzskému vpádu za signál k politické a sociální obrodě Španělska. Tuto menšinu tvořili obyvatelé námořních přístavů, obchodních měst a některých hlavních provinčních měst, kde se za vlády Karla V. do jisté míry rozvinuly materiální podmínky moderní společnosti. Podporovala je i vzdělanější část vyšších a středních tříd — spisovatelé, lékaři, právníci, ba i někteří kněží — kterou Pyreneje neuchránily před vpádem filosofie 18. století. Pravým manifestem této skupiny bylo proslulé Jovellanosovo memorandum o zdokonalení zemědělství a o agrárním zákoně, vydané roku 1795 a sestavené z příkazu kastilské královské rady.[250] Konečně tu byla mládež ze středních tříd, například universitní studenti, kteří byli nadšenými stoupenci tužeb a zásad francouzské revoluce a kteří po určitou dobu dokonce doufali, že se jejich vlast obrodí s pomocí Francie.
Dokud šlo jen o společnou obranu země, byly obě hlavní součásti národní strany naprosto jednotné. Rozpory mezi nimi se začaly projevovat teprve tehdy, když se sešly v kortesech, na bojišti, kde se měl svést boj o novou ústavu, jež tu měla být vypracována. Revoluční menšina chtěla roznítit vlastenectví lidu a neváhala proto dovolávat se nacionálních předsudků odedávna zakořeněných v lidu. Ačkoli tato taktika zdánlivě prospívala bezprostředním cílům národního odboje, byla nakonec pro tuto menšinu osudná, když později konzervativní část staré společnosti použila právě těchto předsudků a lidových vášní jako štítu proti vlastním dalekosáhlým plánům revolucionářů.
Když Ferdinand vyzván Napoleonem odjížděl z Madridu, vytvořil nejvyšší vládní juntu v čele s infantem donem Antoniem. Ale už v květnu tato junta zmizela. Ústřední vláda neexistovala, a tak si vzbouřená města tvořila vlastní junty řízené juntami v hlavních provinčních městech. Tyto provinční junty byly vlastně nezávislými vládami a každá z nich si vytvořila vlastní armádu. Junta zástupců v Oviedu prohlásila, že všechna svrchovaná moc přešla do jejích rukou, vyhlásila Bonapartovi válku a vyslala do Anglie delegaci, která tam měla uzavřít příměří. Stejně postupovala později junta v Seville. Je zajímavé, že sám tlak okolností vehnal tyto fanatické katolíky do spolku s Anglií, mocností, kterou byli Španělé zvyklí považovat za vtělení nejodpornějšího kacířství, za něco jen trochu lepšího než sám Veliký Turek[a]. Aby se ubránili proti francouzskému ateismu, vrhli se do náruče britskému protestantství. Není proto divu, že Ferdinand VII., když se pak vrátil do Španělska, prohlásil v dekretu, jímž se obnovovala svatá inkvizice, že jednou z příčin,
„které poskvrnily čistotu náboženství ve Španělsku, byla přítomnost cizích vojsk, vyznavačů různých sekt, vesměs nakažených nenávistí ke svaté církvi římské“.
Provinční junty, které se tak rychle vytvořily a byly na sobě navzájem nezávislé, uznávaly určitou, ovšem velmi nepatrnou a mlhavou nadřazenost nejvyšší junty v Seville, neboť v době, kdy Madrid byl obsazen cizím vetřelcem, byla Sevilla pokládána za hlavní město Španělska. Tak byla nastolena jakási velmi anarchická federální vláda, zmítaná protichůdnými zájmy, lokální řevnivostí a soupeřením o vliv, která nebyla vhodným nástrojem pro sjednocení vojenského velení a zkoordinování vojenských operací.
Provolání těchto junt k lidu jsou prodchnuta hrdinstvím a silou lidu, který náhle procitl z dlouhé letargie a vrhl se jakoby zelektrizován do horečné činnosti, ale přesto se v nich ozývá i ona okázalá nabubřelost, styl, v němž se mísí fraškovitost s bombastičností, ona rozvláčná mnohomluvnost, pro kterou Sismondi obdařil španělskou literaturu epitetem „orientální“.[251] Kromě toho se v nich projevuje dětinská marnivost vlastní španělské povaze — členové junt si například osobovali titul „Výsost“ a nosili nádherné uniformy.
V souvislosti s juntami je třeba připomenout dvě okolnosti — jedna svědčí o nízké úrovni lidu v době, kdy povstal, zatímco druhá brzdila rozvoj revoluce. Junty byly voleny všeobecným hlasováním; ale „pravé nadšení nižších tříd se projevovalo v poslušnosti“. Volily obvykle jen své přirozené představené, příslušníky vyšší i nižší provinční šlechty, za nimiž stálo duchovenstvo, a sem tam nějaké význačné osobnosti z řad buržoazie. Lid si byl tak dalece vědom své slabosti, že svou iniciativu omezoval na to, aby vyšší třídy donutil postavit se proti vetřelci, ale nesnažil se už nějak tento odboj usměrňovat. V Seville například „první, na co lid pomyslel, bylo, aby se sešlo duchovenstvo z farnosti a představení klášterů k volbě členů junty“. Tak byli v juntách hlavně lidé zvolení na základě svého dřívějšího společenského postavení, lidé, kteří byli všechno možné, jen ne revoluční vůdci. Přitom lid, když vytvářel tyto orgány, nepomyslel na to, aby nějak vymezil jejich moc nebo aby stanovil dobu jejich trvání. A junty, ty samozřejmě myslely jen na to, jak by svou moc rozšířily a dobu svého trvání prodloužily. A tak tyto první výtvory iniciativy lidu z počátku revoluce přetrvaly celou revoluci a osvědčily se jako hráze proti revolučnímu přívalu, kdykoli se vzedmul příliš vysoko.
20. července 1808, když Josef Bonaparte vstoupil do Madridu, donutil Castaños u Bailénu 14 000 Francouzů, jimž veleli generálové Dupont a Vedel, aby složili zbraně, a za několik dní nato musel Josef ujet z Madridu do Burgosu. A ještě další dvě události velmi povzbudily Španěly: předně generál Palafox vyhnal ze Zaragozy Lefebvra, a za druhé v La Coruñi přistala armáda markýze de la Romana, celkem 7000 mužů, kteří, ač jim v tom Francouzi bránili, připluli z ostrova Fynu, aby pomohli své zemi.
Po bitvě u Bailénu revoluce vyvrcholila, a ta část vysoké šlechty, která uznala dynastii Bonapartů nebo se dosud moudře držela v ústraní, se přidala na stranu lidu — což pro lid byla ovšem výhoda velmi pochybná.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. turecký sultán. (Pozn. red.)
246 „Memoires et correspondance politique et militaire du roi Joseph“ [„Paměti a korespondence krále Josefa o politických a vojenských záležitostech“], Paříž 1853— 1854. Text tajné smlouvy, kterou prý uzavřeli Alexandr I. a Napoleon I. v Tylži, je citován ve 4. svazku těchto pamětí, na str. 246—247, podle madridské „Gacety“ z 25. srpna 1812.
Ani v tylžské smlouvě mezi Ruskem a Francií ze 7. července (25. června) 1807, ani v tajných konvencích, které tuto smlouvu doplňují, tyto body nejsou.
247 Tím se míní účast Španělska ve válce první koalice proti republikánské Francii (1793 —1795). Po určitých úspěších, kterých španělské vojsko dosáhlo v roce 1793, bylo úplně poraženo a Španělsko bylo v červenci 1795 nuceno uzavřít s Francií separátní mír.
248 Robert Southey, „History of the Peninsular War“ [„Dějiny války na Pyrenejském poloostrově“], 3 díly, Londýn 1823— 1832. Marx cituje z 1. dílu, str. 301.
249 José Clemente Carnicero, „Napoleón o El verdadero D. Quixote de la Europa, o sean Comentarios critico-patriotico-burlescos a varios decretos de Napoleón y su hermano José, distribuidos en dos partes y cincuenta capitulos y escritos por un español amante de su patria“ [„Napoleon, neboli pravý evropský Don Quijote, čili kriticko-vlastenecko-satirické komentáře k různým dekretům Napoleona a jeho bratra Josefa, ve dvou dílech a padesáti kapitolách; spis Španěla milujícího svou vlast“], sv. 1—6, Madrid 1813; „Historia razonada de los principales sucesos de la gloriosa revolución de España“ [„Rozbor dějin nejdůležitějších událostí slavné španělské revoluce“], sv. 1—4, Madrid 1814—1815; „La Inquisición justamente restablecida e impugnación de la obra ‚Anales de la Inquisición en España‘ por Lorente“ [„Zákonné obnovení práv inkvizice a vyvrácení díla ‚Kronika inkvizice ve Španělsku‘ od Lorenta“], sv. 1—2, Madrid 1816.
250 Jde o Jovellanosovu zprávu „Informe de la sociedad económica de esta corte al real y supremo Consejo de Castilla en el expediente de ley agraria“ [„Memorandum madridské hospodářské společnosti nejvyšší kastilské královské radě o agrárním zákonu“], vydanou poprvé v Madridu roku 1795. Marx použil sedmého svazku osmisvazkového souboru Jovellanosových spisů, vydaného v Barceloně v letech 1839—1840.
251 Jean Charles Sismondi, „De la Littérature du Midi de lʼEurope“ [„O literatuře jižní Evropy“], sv. 4, Paříž—Štrasburk 1813, str. 258—259.