Svatá válka

Bedřich Engels

Svatá válka

Na Dunaji přece jen vypukla válka — válka náboženského fanatismu na obou stranách, válka tradičních ambicí pro Rusy, válka na život a na smrt pro Turky. Jak se dalo čekat, zahájil skutečné válečné akce Ömer paša; bylo na něm, aby nějak ukázal, že je odhodlán násilně vypudit vetřelce z osmanského území; není však nijak jisté, zda poslal přes Dunaj 30 000 až 50 000 mužů, jak se proslýchá ve Vídni, a jestliže to udělal, pak jsou příčiny k obavám, že se dopustil osudné chyby. Na břehu, který opouští, má množství obranných prostředků a dobré pozice. Na břehu, k němuž směřuje, bude mít pro útok menší síly než jeho protivník a v případě porážky nebude mít žádnou možnost ústupu. Zprávy o překročení Dunaje s takovými silami je proto třeba brát s rezervou, dokud nebudou k dispozici přesné informace.

Zatímco válka v Evropě začala za nepříznivých okolností pro Turky, v Asii je tomu jinak. Zde se pohraniční území Ruska a Turecka z vojenského hlediska dělí na dvě zcela odlišná válčiště. Horský hřeben, či spíše soustava horských hřebenů, spojuje Kavkaz s náhorní planinou střední Arménie a odděluje povodí Černého moře od povodí Kaspického moře s Araksem a Perského zálivu s Eufratem; tento hřeben, který dříve odděloval Arménii od Pontu, odděluje nyní dvě rozdílné oblasti, kde má být vedena válka. Toto pásmo příkrých a téměř holých skal přetíná jen velmi málo cest, z nichž dvě hlavní vedou z Trapezuntu a Batumi do Erzerumu. Pro jakékoli vojenské účely mohou proto být tyto hory považovány za téměř nepřekročitelné. To nutí oba soupeře, aby měli na každé straně zvláštní jednotky, jež by jednaly víceméně nezávisle.

Území na pobřeží Černého moře brázdí mnoho řek a horských potoků a všechny tvoří vojenské obranné pozice. Rusové i Turci mají na důležitých bodech opevněná místa. V tomto většinou nerovném terénu (jedíně v údolí řeky Rionu je jakási rovina) by bylo možné velmi úspěšně vést obrannou válku i proti silnější armádě (protože jen velmi málo postavení je pro horský terén možno obejít z pevniny), kdyby s ní nespolupracovalo příslušné loďstvo. Kdyby se loďstvo přiblížilo k pobřeží a v případě potřeby vysadilo vojsko v boku nepřítele, zatímco pozemní jednotky napadnou nepřítele čelně, mohlo by všechna tato silná postavení obeplout jedno po druhém a neutralizovat, ne-li zničit opevnění, která nejsou ani na té, ani na oné straně hranic příliš odolná. Bude tedy černomořské pobřeží patřit tomu, kdo ovládne moře; jinými slovy, nebude-li spojenecké loďstvo aktivně spolupracovat s Turky, pak bude toto pobřeží s veškerou pravděpodobností náležet Rusům.

Území na opačné straně hor, ve vnitrozemí, zahrnuje kraje, kde pramení Eufrat, Araks a Kura; na jedné straně hranic je tu turecká provincie Arménie, na druhé straně ruská provincie Gruzie. I toto území je velmi hornaté a většinou neschůdné pro vojsko. Erzerum na turecké straně a Tiflis na ruské straně lze považovat za dvě bezprostřední operační základny, jejichž ztráta by nevyhnutelně znamenala ztrátu celého okolního území. Tak rozhodli Rusové dobytím Erzerumu o výsledku asijského tažení v roce 1829.^{^[342]}

Ale to, co je bezprostřední operační základnou jedné strany, bude přímým operačním objektem druhé strany. Silnice spojující Tiflis s Erzerumem budou tedy operačními liniemi obou stran. Jsou tam tři silnice: jedna vede podle horního toku Kury přes Achalciche, druhá podle horního toku Araksu přes Jerevan, třetí mezi těmito dvěma přes hory směrem na Kars. Všechny tyto silnice chrání na obou stranách opevněná města a místa a těžko lze říci, která by byla pro Turky nebo Rusy nejvhodnější. Stačí říci, že silnice přes Achalciche by přivedla tureckou armádu nejpřímější cestou k povstaleckým oblastem Kavkazu, ale právě při tomto postupu by mohly Turky obejít ruské sbory postupující od Batumi údolím řeky Čorochu přes Olti na Erzerum. Silnice od Batumi se spojuje se silnicí od Tiflisu jen asi 15 mil od Erzerumu, což by umožnilo ruským sborům postupujícím v uvedeném směru odříznout Turky od jejich komunikací, a kdyby byly dost silné, zmocnit se i Erzerumu, jehož opevnění jsou vybudována pouze asijským způsobem a nelze jich použít pro vážný odpor.

Klíčem k válčišti v Asii na obou stranách hor je tedy Batumi, a přihlédneme-li též k jeho obchodní důležitosti, nemusí nás udivovat, že car vždy usiloval o to, aby se ho zmocnil. Ale Batumi je dokonce klíčem k válčišti v celém asijském Turecku, protože ovládá jedinou schůdnou cestu od pobřeží do vnitrozemí, cestu, která vede mimo všechna turecká postavení před Erzerumem. A ze dvou loďstev na Černém moři ovládne Batumi to, které zatlačí soupeře do jeho přístavů.

Rusové si plně uvědomují důležitost tohoto místa. Posílají po zemí i po moři na zakavkazské pobřeží posily. Ještě nedávno by bylo možné se domnívat, že Turci jsou sice slabší v Evropě, ale v Asii mají rozhodnou převahu. Abdi paša, který velí asijské armádě, prý shromáždil 60 000 nebo 80 000, či dokonce 120 000 mužů a pod jeho prapory se prý denně shromažďují spousty beduínů, Kurdů a jiných válkychtivých bojovníků nepravidelného vojska. Tvrdilo se, že pro kavkazské povstalce jsou připraveny zbraně a střelivo, a jakmile bude vyhlášena válka, budou prý turecká vojska postupovat přímo do středu tohoto ohniska odboje proti Rusku. K tomu je však třeba poznamenat, že Abdi paša nemůže mít rozhodně víc než asi 30 000 mužů pravidelného vojska, a než dosáhnou Kavkazu, musí se tyto jeho síly — a jen ony — střetnout s houževnatým odporem ruských praporů. Jeho beduínští a kurdští jezdci mohou být nedostižní v horské válce, neboť tam mohou Rusy donutit, aby se značně rozptýlili a oslabili své hlavní síly; mohou způsobit značné škody vesnicím Gruzínců a ruských kolonistů na ruském území a dokonce mohou navázat nějaké tajné styky s kavkazskými horaly. Jestliže však Abdi pašovo pravidelné vojsko nebude s to zablokovat silnici z Batumi do Erzerumu a porazit jádro armády v poli, kterou se Rusům podaří dát dohromady, ať už bude jakkoli silné, pak bude úspěch nepravidelných jednotek vždy jen přechodný. Mají-li jakékoli povstalecké nebo nepravidelné jednotky v dnešní době vést úspěšný boj proti silné pravidelné armádě, potřebují nutně podporu pravidelné armády. Situace Turků na této hranici by se podobala Wellingtonově situaci ve Španělsku, a teprve se pozná, zda Abdi paša bude umět hospodařit se svými zdroji tak dobře, jak to dokázal britský generál proti nepříteli, který měl při vedení pravidelné války značnou převahu a měl také k jejímu vedení daleko víc prostředků. V roce 1829 měla ruská vojska v Asii, soustředěná před Erzerumem, pouze 18 000 mužů; a uvážíme-li, že se od té doby v turecké armádě uskutečnila různá zlepšení (třebaže se asijské jednotky na nich nejméně podílely), lze říci, že by Rusové měli značnou naději na úspěch, kdyby nyní dokázali soustředit na stejném místě k úderu 30 000 mužů.

Zda se jim to podaří nebo ne, to může těžko někdo předpovědět dnes, kdy je o ruské armádě v Asii známo ještě méně skutečných faktů a rozšiřováno ještě víc planých pověstí než o ruské armádě v Evropě. Kavkazská armáda má podle oficiálních údajů v plném stavu 200 000 mužů; k tureckým hranicím bylo posláno 21 000 černomořských kozáků; několik divizí prý bylo dopraveno po moři z Oděsy do Redut-Kale na jižním kavkazském pobřeží. Ale každý ví, že kavkazská armáda nemá ani polovinu svého oficiálně udávaného stavu a že posily, které byly poslány za Kavkaz, nemohou ze známých příčin být tak silné, jak tvrdí ruské listy. Ze vzájemně si odporujících zpráv, které docházejí, si už vůbec nelze udělat nějakou představu o síle ruských vojsk na asijských hranicích. Můžeme však říci, že síly obou protivníků budou se vší pravědpodobností téměř vyrovnány (okamžité všeobecné povstání na Kavkaze je vyloučeno), že Turci snad mohou být o něco silnější než Rusové, a že proto budou moci plným právem vést na tomto válčišti útočné akce.

V Asii mají Turci vskutku mnohem větší naděje na úspěch než v Evropě. V Asii musejí hájit jediné důležité místo, Batumi, a úspěšný postup ke Kavkazu, ať už od Batumi nebo od Erzerumu, by jim umožnil navázat styk se spojenci, kavkazskými horaly, a naráz odříznout ruskou armádu stojící jižně od Kavkazu od Ruska nebo přinejmenším přerušit její pozemní spojení s Ruskem; to by mohlo mít za následek úplné zničení této armády. Naproti tomu, kdyby byli poraženi, riskují Turci ztrátu Batumi, Trapezuntu a Erzerumu, ale ani pak by Rusové nebyli dost silní, aby mohli postupovat dál. Výhody, které by Turkům přineslo vítězství, jsou značně větší než ztráty, které by utrpěli v případě porážky. Proto se patrně, vycházejíce z logických a správných předpokladů, rozhodli vést v těchto oblastech útočnou válku.

Napsal B. Engels kolem 27. října 1853
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3925 z 15. listopadu 1853

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

342 Dobytí Erzerumu — tato důležitá turecká pevnost na Kavkaze byla dobyta ruským vojskem pod velením Paskevičovým v červenci roku 1829. Dobytí Erzerumu mělo pro Rusko velký význam, neboť mu pomohlo vítězně ukončit válku s Tureckem z let 1828—1829.