Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Rusko-turecké komplikace. —
Uhýbání a vykrucování britské vlády. —
Nesselrodova poslední nóta. —
Východoindická otázkaLondýn, v úterý 12. července 1853
Parlamentní fraška zahájená minulý čtvrtek pokračovala a skončila na schůzi v pátek 8. t. m. Lord Palmerston požádal pana Layarda, aby nejen odložil svůj návrh na pondělí, ale aby se o něm už vůbec nezmiňoval. „V pondělí to pak mělo dopadnout jako v pátek.“ Pan Bright využil této příležitosti, aby blahopřál lordu Aberdeenovi k jeho opatrné politice a vůbec aby ho ujistil o své naprosté důvěře.
„Kdyby byla u vlády sama Mírová společnost[179],“ píše „Morning Advertiser“, „nebyla by mohla učinit víc, aby povzbudila Rusko, odradila Francii, ohrozila Turecko a zostudila Anglii, než náš předobrý Aberdeen. Projev pana Brighta měl být jakýmsi manchesterským manifestem na podporu ustrašených členů kabinetu.“
Snaha ministrů zmařit chystanou Layardovu interpelaci vyvěrala z oprávněné obavy, že by se pak rozpory uvnitř kabinetu už nedaly utajit před veřejností. Aby se nerozpadla koalice, musí se rozpadnout Turecko. Vedle lorda Aberdeena projevovali k ruským piklům nejblahovolnější postoj tito ministři: vévoda z Argyllu, lord Clarendon, lord Granville, pan Sidney Herbert, pan Cardwell a „radikál“ sír William Molesworth. Lord Aberdeen prý už jednou vyhrožoval, že podá demisi. „Neoblomná“ Palmerstonova strana (civis romanus sum[180]) čekala ovšem jen na takovou záminku, aby ustoupila. Bylo přijato usnesení poslat petrohradskému a cařihradskému dvoru nóty stejného znění, doporučující, aby „výsady požadované carem pro pravoslavné byly zaručeny i všem ostatním křesťanům žijícím v tureckých državách, a to garanční smlouvou, kterou by podepsaly velmoci“. Týž návrh byl však už předložen knížeti Menšikovovi těsně předtím, než odjel z Cařihradu, a jak každý ví, bylo to bezvýsledné. Je proto naprosto směšné čekat nějaký výsledek od opakování návrhu, tím spíše, že dnes Rusko zcela nepochybně usiluje právě o uzavření smlouvy s velmocemi, totiž s Rakouskem a Pruskem, a ty se tomu už nebrání. Rakouský ministerský předseda hrabě Buol je švagr ruského vyslance barona Meyendorfa a jedná v úplné shodě s Ruskem. Téhož dne, kdy obě koaliční strany, dřímající i „neoblomná“, dospěly k zmíněnému rozhodnutí, uveřejnila „Patrie“ tuto zprávu:
„Nový rakouský internuncius v Cařihradě von Bruck zahájil svou činnost tím, že požadoval na Portě, aby zaplatila 5 000 000 piastrů odškodného a aby přistoupila na vydání přístavů Kleku a Sutoriny. Tento požadavek byl považován za podporu Rusku.“
To není jediná podpora, kterou Rakousko poskytlo ruským zájmům v Cařihradě. Je třeba připomenout, že pokaždé, když potřebovali panovníci v roce 1848 střílet do vlastního lidu, opatřili si „nedorozumění“. Téže taktiky se nyní používá proti Turecku. Rakouský konzul ve Smyrně dal unést jednoho Maďara[a] z anglické kavárny na palubu rakouské lodi. Když pak emigranti v odvetu zabili jednoho rakouského důstojníka a zranili dalšího, žádal von Bruck od Porty satisfakci do čtyřiadvaceti hodin.[181] Současně s touto zprávou uveřejnila „Morning Post“ v sobotu pověsti o tom, že Rakušané vtrhli do Bosny. Když byla koaliční vláda na včerejší schůzi obou sněmoven parlamentu dotazována na věrohodnost tohoto tvrzení, samozřejmě odpověděla, že „nedostala žádné informace“; jedině Russell se odvážil vyslovit domněnku, že pověsti pravděpodobně vznikly pouze z toho, že Rakušané shromažďují vojsko u Petrovaradinu. Tak se splňuje předpověď pana Tatiščeva, který roku 1828 prohlásil, že v rozhodující chvíli se Rakousko bude velmi horlivě domáhat podílu na kořisti.
Zpráva z Cařihradu, datovaná 26. minulého měsíce, oznamuje:
„Protože se rozšířily pověsti, že celé ruské loďstvo odplulo ze Sevastopolu a směřuje k Bosporu, dotázal se sultán anglického a francouzského vyslance, zda v případě ruské demonstrace před Bosporem bude spojenecké loďstvo připraveno proplout Dardanelami. Oba odpověděli kladně. Turecký parník s francouzskými a anglickými důstojníky na palubě byl právě poslán z Bosporu do Černého moře na průzkum.“
Když Rusové vstoupili do podunajských knížectví, bylo jejich prvním činem to, že zakázali uveřejnění sultánova fermanu potvrzujícího výsady všech křesťanů a potlačili německý list vydávaný v Bukurešti, který se odvážil uveřejnit článek o východní otázce. Zároveň vymáhali na turecké vládě, aby zaplatila první roční poplatek, stanovený za dřívější ruské okupace Moldavska a Valašska v letech 1848—1849. Od roku 1828 musela knížectví zaplatit za ruskou ochranu 150 miliónů piastrů, nehledě na nesmírné ztráty způsobené pleněním a pustošením. Anglie uhradila Rusku náklady na jeho války proti Francii, Francie na jeho válku proti Persii, Persie na jeho válku proti Turecku, Turecko a Anglie na jeho válku proti Polsku; Maďarsko a knížectví mají nyní platit za jeho válku proti Turecku.
Nejdůležitější aktuální událostí je nová cirkulární nóta hraběte Nesselroda, datovaná v Petrohradě 20. června 1853. Prohlašuje se v ní, že ruské armády nevyklidí knížectví, dokud sultán nevyhoví všem carovým požadavkům a dokud francouzské a anglické loďstvo neopustí turecké vody. Tato nóta zní jako přímý výsměch Anglii a Francii. Praví se v ní:
„Postavení, které zaujaly obě námořní mocnosti, je vlastně námořní okupace, a to nám dává právo, abychom obnovili vzájemnou rovnováhu stran tím, že zaujmeme příslušné vojenské postavení.“
Budiž poznamenáno, že Bešická zátoka je vzdálena 150 mil od Cařihradu. Car si osobuje právo obsadit turecké území, a přitom upírá Anglii a Francii právo obsadit neutrální vody bez jeho zvláštního svolení. Vychvaluje svou velkomyslnou shovívavost, s níž ponechal Portě plně na vůli, jakou formou se vzdá své svrchovanosti — zda na základě „konvence, senedu nebo jiné oboustranně závazné smlouvy, nebo jen podepsáním obyčejné nóty“. Je přesvědčen, že „nezaujatá Evropa“ určitě pochopí, že kajnardžská smlouva, poskytující Rusku právo na ochranu jediného pravoslavného kostela ve Stambulu,[182] prohlašuje eo ipso[b] Rusko Římem Východu. Lituje, že Západ nechápe neškodnost ruského církevního protektorátu v cizích zemích. Dokazuje svou péči o celistvost turecké říše historickými fakty — „značnou umírněností, kterou projevil v roce 1829 po svém vítězství u Drinopolu,“ kdy ho k umírněnosti donutil pouze bídný stav jeho armády a hrozba anglického admirála, že bude bombardovat celé pobřeží Černého moře, ať už k tomu dostane zmocnění nebo ne; přitom za všechno, čeho dosáhl, mohl car děkovat pouze „shovívavosti“ západních vlád a věrolomnému zničení tureckého loďstva u Navarina.
„V roce 1833 byl jediným člověkem v Evropě, který uchránil Turecko od nevyhnutelného rozkouskování.“
V roce 1833 uzavřel car podle známé hünkjariskeleské smlouvy s Tureckem obranný spolek; podle této smlouvy bylo cizím loďstvům zakázáno přiblížit se k Cařihradu,[183] čímž bylo Turecko zachráněno před rozkouskovánírnjen proto, aby bylo zachováno celé pro Rusko.
„Roku 1839 byl spolu s jinými mocnostmi iniciátorem návrhů, jejichž společné uskutečnění uchránilo sultána od toho, že by musel postoupit svůj trůn nové arabské říši.“
Jinými slovy, v roce 1839 přiměl jiné mocnosti, aby se chopily iniciativy, zničily egyptské loďstvo a odsoudily k nemohoucnosti jediného člověka,[c] který by byl mohl přeměnit Turecko v ohnisko smrtelného nebezpečí pro Rusko a nahradit „parádní turban“ skutečnou hlavou.
„Základní zásadou politiky našeho vznešeného panovníka bylo vždy udržovat na Východě co nejdéle status quo.“
Zcela správně. Pečlivě se snažil udržovat rozklad tureckého státu pod výsadním poručenstvím Ruska.
Je třeba doznat, že se Východ ještě nikdy neodvážil vrhnout Západu do tváře ironičtější dokument. Ne nadarmo byl jeho autorem Nesselrode, jehož jméno označuje zároveň kopřivu a metlu.[d] Je to vskutku dokument svědčící o tom, kam až klesla Evropa pod metlou kontrarevoluce. Revolucionáři mohou carovi k tomuto mistrovskému kousku blahopřát. Jestliže Evropa ustoupí, nebude to pouhý ústup po porážce, bude to pochod skrze furculae Caudinae.[184]
Zatímco anglická královna pořádá hostiny pro ruské kněžny, zatímco se osvícená anglická aristokracie a buržoazie klaní barbarskému autokratu, jedině anglický proletariát protestuje proti nemohoucnosti a poníženosti vládnoucích tříd. 7. července uspořádala manchesterská škola velké mírové shromáždění v Odd-Fellows Hall v Halifaxu. Poslanec za Halifax Crosley a všechny ostatní „veličiny“ manchesterské školy přijely speciálně na toto shromáždění z „města“[e]. Sál byl přeplněn a mnoho tisíc zájemců se vůbec nedostalo dovnitř. Ernest Jones (jehož agitace v továrních obvodech je velmi úspěšná, jak lze usoudit podle počtu chartistických peticí podaných parlamentu a podle útoků provinčního buržoazního tisku) byl tehdy v Durhamu. Chartisté z Halífaxu, místa, kde byl dvakrát navržen jako kandidát do dolní sněmovny a zvolen aklamací[185], jej telegraficky pozvali a Jones přijel těsně před začátkem shromždění. Pánové z manchesterské školy se už domnívali, že jejich rezoluce bude schválena a že získají pro dobrého Aberdeena podporu továrních obvodů, tu se však ujal slova Ernest Jones a předložil pozměňovací návrh, vyzývající lid k válce a prohlašující, že dokud nebude nastolena svoboda, je mír zločinem. Došlo k velmi prudké diskusi, přesto však byl pozměňovací návrh Ernesta Jonese obrovskou většinou schválen.
Články zákona o Indii se postupně projednávají a v rozpravě se nevyskytuje téměř nic pozoruhodného kromě nedůslednosti takzvaných „indických reformátorů“. Jedním z nich je například poslanec mylord Jocelyn, který si vybudoval jakousi politickou existenci pravidelným odsuzováním indických zlořádů a přehmatů Východoindické společnosti. Co byste řekli, že doporučoval jeho pozměňovací návrh? Aby byla s Východoindickou společností obnovena smlouva na 10 let. Naštěstí komromitoval tímto návrhem jen sebe. Je tu i další profesionální „reformátor“, pan Joseph Hume, jemuž se za dlouhé parlamentní praxe podařilo proměnit i opozici ve zvláštní způsob podpory vlády. Navrhl, aby se počet členů ředitelské rady Východoindické společnosti nesnižoval z 24 na 18. Jediný rozumný pozměňovací návrh, který byl dosud schválen, je návrh pana Brighta, který pro členy ředitelské rady jmenované vládou ruší podmínku, že musejí mít určitý počet akcií Východoindické společnosti, jak je tomu u členů volených radou akcionářů. Prolistujte si publikace uveřejněné Společností pro reformu Východní Indie[186] a budete mít podobný pocit, jako kdybyste vyslechli dlouhou obžalobu proti Bonapartovi, sepsanou společně legitimisty, orleanisty, modrými i rudými republikány a dokonce i zklamanými bonapartisty. Jedinou zásluhou těchto publikací bylo dosud to, že vůbec upozornily veřejnost na indické záležitosti, a při dosavadním eklektickém charakteru opozičních názorů, které vyjadřují, nic víc dokázat nemohou. Tak například odsuzují počínání anglické aristokracie v Indii, ale současně protestují proti likvidaci indické aristokracie, indických knížat.
Když už britští vetřelci vstoupili na indickou půdu a rozhodli se tam zůstat, nezbyla jim jiná možnost než zbavit indická knížata moci násilím nebo intrikami. Dostali se do podobného postavení vůči indickým knížatům, v jakém byli staří Římané vůči svým spojencům, a začali uplatňovat římskou politiku. „Byl to systém vykrmování spojenců,“ napsal jistý anglický publicista, „jako krmíme voly, než je sníme.“ Když Východoindická společnost získala své spojence metodou starého Říma, vypořádala se s nimi už moderní metodou obvyklou v Change Alley[187]. Domorodá knížata, aby mohla splnit své závazky vůči Společnosti, byla nucena vypůjčovat si od Angličanů obrovské částky na lichvářské úroky. Když jejich nesnáze dosáhly vrcholu, postupoval věřitel nelítostně, „šroub se utahoval“ a knížatům nezbývalo, než buď odevzdat svá území Společnosti po dobrém, nebo se pustit do války; v prvním případě je dali jejich utlačovatelé do penze, v druhém případě byli zbaveni moci jako zrádci. V nynější době zaujímají domorodé státy oblast 699 961 čtverečních mil s 52 941 263 obyvateli, jejich panovníci nejsou však už spojenci, nýbrž vazalové britské vlády a jsou k ní vázáni nejrůznějšími podmínkami a různými formami subsidiárních a protektorátních smluv. Společným rysem všech těchto druhů závislosti je to, že se domorodé státy vzdávají práva na sebeobranu, na udržování diplomatických vztahů a na vzájemné řešení sporů lez zásahu generálního guvernéra. Všechny musejí platit tribut buď v penězích, nebo v kontingentech ozbrojených sil pod velením britských důstojníků. O konečném pohlcení nebo anexi těchto domorodých států se dnes vede prudká diskuse mezi reformátory, kteří to odsuzují jako zločin, a obchodníky, kteří to omlouvají jako nezbytnost.
Podle mého názoru je už sám problém zcela chybně vytyčen. Pokud jde o domorodé státy samé, přestaly prakticky existovat ve chvíli, kdy se staly subsidiárním nebo protektorátním územím Společností. Jestliže rozdělíte důchod některé země mezi dvě vlády, rozhodně ochromíte prameny příjmů jedné z nich a správní systém obou. Za dnešního systému klesají domorodé státy pod dvojím břemenem‚ jednak vlastních správních výdajů a poplatků, a za druhé mimořádných vojenských nákladů, které jim ukládá Společnost. Podmínky, za nichž se jim povoluje udržovat si zdání nezávislosti, jsou zároveň podmínkami neustálého úpadku a naprosté nemožností nápravy. Základním zákonem jejich existence, jako každé existence pouze trpěné, je organická nemohoucnost. Nejde tedy o udržení domorodých států, nýbrž domorodých knížat a jejich dvorů. Je podivné, že tíž lidé, kteří odsuzují „barbarskou nádheru anglického dvora a aristokracie“, prolévají slzy nad úpadkem indických navábů, rádžů a džágírdárů[188], kteří z velké většiny nevynikají ani starobylostí rodu, nýbrž nabyli moci celkem nedávno s pomocí anglických intrik. Na celém světě se nenajde směšnější, absurdnější dětinštější despotismus, než je vláda těchto šáhzamánů a šahríjárů „Tisíce a jedné noci“. Vévoda Wellington, sír John Malcolm, sir Henry Russell, lord Ellenborough, generál Briggs a jiné autority se vyslovily pro status quo. Jak to však odůvodňovali? Tím, že domorodé vojsko pod anglickým velením musí být zaměstnáno drobnými potyčkami s vlastními krajany, aby neobrátilo zbraně proti svým evropským pánům. Tím, že existence nezávislých států poskytuje příležitostné zaměstnání anglickému vojsku. Tím, že dědičná knížata jsou nejpovolnějšími nástroji anglického despotismu a zabraňují tomu, aby mohli vyniknout smělí vojenští dobrodruzi, jimiž Indie vždy oplývala a bude oplývat. Tím, že nezávislá území poskytují útulek všem domorodým nespokojencům a odvážlivcům. Ponechám stranou všechny tyto důvody, které tak mnohomluvně dokazují, že domorodá knížata jsou oporou nynějšího hanebného anglického systému a největší překážkou indického pokroku, a přejdu k siru Thomasu Munrovi a lordu Elphinstonovi, což jsou alespoň lidé nevšední inteligence a skutečně sympatizují s indickým lidem. Ti se domnívají, že bez domorodé aristokracie nebude žádna třida spolecnosti dost životaschopná a že potlačení této aristokracie by nezpůsobilo vzestup, nýbrž pokles všeho indického lidu. Mají snad pravdu pokud jde o to, že pod přímou vládou Angličanů jsou domorodci soustavně vylučováni ze všech vyšších funkcí vojenských i civilních. Tam, kde nikdo nemůže dosáhnout vynikajícího postavení vlastním přičiněním, musejí být alespoň lidé vynikající rodem, aby potlačenému lidu přece jen zbyla nějaká vlastní velikost. K vylučování domorodců z vyšších funkcí na anglickém území došlo jen proto, že v takzvaných nezávislých územích byla ponechána dědičná knížata. Domorodé armádě, o jejíž sílu se opírá celé britské panství v Indii, bylo nutno učinit jeden z těchto dvou ústupků. Domnívám se, že můžeme věřit tvrzení pana Campbella, že domácí indická aristokracie naprosto není schopna zastávat vyšší funkce, že vzhledem k novým požadavkům bude třeba vytvořit novou třídu a že „díky bystrosti a učelivosti nižších tříd to bude v Indii snazší než v kterékoli jiné zemi.“[189]
Sama domorodá knížata rychle mizí, protože jejich rody vymírají. Ale od počátku tohoto století provádí britská vláda tu politiku, že jim povoluje, aby si následníky stanovili adopcí, nebo dosazuje na uprázdněná místa loutky podle svého výběru. Vynikající generální guvernér lord Dalhousie první proti tomuto systému otevřeně protestoval. Kdyby se uměle nebrzdil přirozený vývoj, na odstranění domorodých knížat by nebylo třeba ani válek, ani výdajů.
Pokud jde o knížata v penzi, znamená oněch 2 468 969 liber št., které jim britská vláda určila z indických příjmů, velmi těžké břemeno pro lid, který žije o rýži a nemá ani základní životní potřeby. Jestliže jsou tato knížata vůbec k něčemu dobrá, pak jen k tomu, aby ukázala, jak hluboko a k jaké směšnosti může klesnout panovnická moc. Vezměme si například Velkého Mughala[f], potomka Timúrova[190]: dostává důchod 120 000 liber št. ročně. Jeho pravomoc nepřesahuje zdi jeho paláce a idiotští členové královského rodu, ponecháni sami sobě, se množí uvnitř těchto zdí jako králíci.
Dokonce ani dillískou policii nenechali Angličané pod jeho pravomocí. Scvrklý, zežloutlý stařík sedí na trůně v operetním, zlatem vyšívaném hávu, který připomíná kostým hindustánských tanečnic. O některých státních svátcích vychází tato pozlacená loutka z paláce, aby oblažila srdce svých poddaných. Jde-li k němu cizinec na recepci, musí zaplatit vstupné několik guinejí, jako by šel na představení kteréhokoli jiného komedianta vystupujícího na veřejnosti; on zase obdarovává cizince turbany, diamanty a podobně. Kdo se však podívá pozorněji, vidí, že královské diamanty jsou jen obyčejná sklíčka, hrubě obarvená, velmi nedokonalá napodobenina drahokamů, a tak špatně zpracovaná, že se v ruce drobí jako marcipán.
Musíme přiznat, že angličtí lichváři spolu s anglickou aristokracií se vyznají v tom, jak zprofanovat moc panovníka. Doma ji zredukovali na konstituční nulu a v zahraničí na pouhou etiketu. A tu se najednou začali radikálové nad touto podívanou rozhořčovat.
Napsal K. Marx 12. července 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3828 z 25. července 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Kosztu (byl zatčen na příkaz konzula Weckbeckera). (Pozn. red.)
b — už tím; právě proto. (Pozn. red.)
c — tj. Muhammada Alího. (Pozn. red.)
d Slovní hříčka: „Nessel“ — „kopřiva“ (německy); „rod“ — „metla“ (anglicky). (Pozn. red.)
e tj. z Londýna. (Pozn. red.)
f — šáha Bahádura II. (Pozn. red.)
179 Mírová společnost — buržoazní pacifistická organizace, kterou roku 1816 založila v Londýně náboženská sekta kvakerů. Tuto společnost aktivně podporovali freetradeři, protože měli za to, že v době míru bude Anglie moci díky svobodě obchodu lépe využívat své průmyslové převahy, a tak si získá hospodářskou a politickou nadvládu.
180 Narážka na Palmerstonovo stanovisko v anglo-řeckém konfliktu roku 1850 v záležitosti portugalského obchodníka Pacifica, který byl anglickým státním příslušníkem. Pacificův dům v Aténách byl při povstání vypálen, načež anglická vláda poslala do řeckých vod válečnou flotilu a předložila řecké vládě ostré ultimátum. Palmerston pronesl v parlamentu útočný projev, v němž zdůvodňoval postup Anglie nutností podporovat prestiž anglických státních příslušníků, jejichž postavení přirovnával k postavení občanů starého Říma. Přitom použil obratu „civis romanus sum“ [„jsem římský občan“], formule, která zahrnovala výsady a vysoké postavení spojené se státním občanstvím ve starém Římě.
181 Tím se myslí takzvaný „smyrenský incident“, k němuž došlo v červnu 1853, když byl na příkaz rakouského konzula ve Smyrně zatčen maďarský emigrant Koszta, který byl státním příslušníkem Spojených států amerických. Zatčený Koszta byl dopraven na palubu rakouské válečné lodi „Husar“. Nato došlo ve Smyrně k ozbrojené srážce mezi emigranty a několika rakouskými námořními důstojníky. Do incidentu zasáhl kapitán americké válečné lodi „Saint Louis“ Ingraham, který na radu prozatímního chargé dʼaffaires USA v Cařihradu Browna položil kapitánovi rakouské lodi ultimativní požadavek, aby Koszta byl propuštěn na svobodu. Ozbrojenému konfliktu zabránil zásah konzulů jiných zemí. Po několikaměsíčním vyjednávání byl Koszta propuštěn a vrátil se do USA.
183 Hünkjariskeleská smlouva mezi Ruskem a Tureckem byla uzavřena 8. července (26. června) 1833. Než byla smlouva podepsána, vylodily se v oblasti Bosporu, v Hünkjar Iskelesi ruské výsadkové oddíly, které měly pomoci sultánovi v boji proti vzbouřenému egyptskému pašovi Muhammadu Alímu, jehož armáda ohrožovala turecké hlavní město. V květnu 1833 uzavřela Porta za anglického a francouzského zprostředkování s Muhammadem Alím mír a odstoupila mu Sýrii a Palestinu. Přestože sultánovi už nehrozilo přímé nebezpečí, využila carská diplomacie napjaté situace a přítomnosti ruského vojska v Turecku a přiměla Portu, aby uzavřela s Ruskem obranný spolek; dosáhla toho, že do hünkjariskeleské smlouvy, jíž byl tento spolek právně uzavřen, byl pojat tajný článek, kterým se Turecko zavazovalo nedovolit průjezd úžinami žádným cizím válečným lodím kromě ruských. Tento článek zůstal v platnosti až do další egyptské krize v letech 1839—1841 (viz poznámku [8]), kdy Mikuláš I., který se s Anglií a ostatními mocnostmi dohodl na společných akcích proti Muhammadu Alímu, musel na jejich naléhání uznat zásadu, že v době míru budou úžiny uzavřeny pro válečné lodi všech států.
184 Furculae Caudinae — Caudijské soutěsky nedaleko starověkého města Caudia v jižní Itálii; roku 321 před n. 1. tu za druhé samnitské války porazili Samnité římské legie a donutili je projít pod „jhem“, což se považovalo za největší pohanu poražené armády. Odtud výraz „projít skrze furculae Caudinae“, to jest zažít krajní ponížení.
185 Do roku 1872 se v Anglii v den oznámení kandidátů (Nomination Day) hlasovalo aklamací a hlasování se mohli zúčastnit i ti, kdo neměli volební právo. Avšak v den vlastních voleb (Declaration Day)‚ při nichž se mohlo hlasovat i o kandidátu zamítnutém při volbě aklamací, se hlasování účastnil jen úzký okruh „oprávněných“ voličů omezený vysokým majetkovým censem, censem podle délky trvalého pobytu atd.
187 Change Alley — londýnská ulice, kde byla budova správy Společnosti jižních moří; jedno z míst, kde se soustřeďovaly nejrůznější finanční transakce a spekulace.
188 Navábové a rádžové — tituly indických knížat; džágírdárové — představitelé muslimské feudální šlechty v říši Velkých Mughalů, kteří dostávali do dočasného užívání rozsáhlé pozemky (džágíry) a za to byli povinni konat vojenskou službu a dodávat určité kontingenty vojska. V době rozkladu říše Velkých Mughalů se džágírdárové stali dědičnými feudálními vlastníky.
189 George Campbell, „Modern India: a Sketch of the System of Civil Government“, Londýn 1852, str. 64.
190 Zakladatel říše Velkých Mughalů Bábur (1483—1530) odvozoval svůj původ od Tímúra (Tamerlána) a Čingischána. V 18. století, když se jejich říše rozpadla, byli mughalští panovníci loutkami v rukou guvernérů jednotlivých oblastí, afghánských dobyvatelů a velkých indických feudálů. Když roku 1803 Angličané dobyli Dillí, hráli tito panovníci úlohu nastrčených figur Východoindické společnosti a stali se jejími chráněnci. Roku 1858 prohlásili angličtí kolonizátoři Indii za državu britské koruny a definitivně likvidovali zbytky nominální moci mughalské dynastie.