Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Východoindická společnost,
její historie a výsledky její činnosti
Londýn, v pátek 24. června 1853
Rozprava o návrhu lorda Stanleyho, podle něhož se má se schválením zákona o Indii vyčkat, byla odročena na dnešní večer. Poprvé od roku 1783 se indická otázka stala v Anglii otázkou vládní. Čím to?
Skutečný počátek Východoindické společnosti lze datovat teprve od roku 1702, kdy se různé společnosti, které si činily nárok na monopol obchodu s Východní Indií, sloučily v jedinou společnost. Do té doby byla sama existence původní Východoindické společnosti několikrát ohrožena, jednou, za Cromwellova protektorátu, byla její činnost na celá léta přerušena, jednou, za vlády Viléma III., jí hrozilo, že bude zásahem parlamentu definitivně rozpuštěna. Teprve když se tento holandský princ dostal k moci, když se whigové stali správci důchodů britského impéria, když vznikla Anglická banka, když v Anglii pevně zakotvil ochranářský systém a když byla definitivně nastolena rovnováha sil v Evropě, uznal parlament existenci Východoindické společnosti. Toto období zdánlivé svobody bylo ve skutečnosti obdobím monopolů, které nebyly vytvořeny královskými dekrety jako za dob Alžběty a Karla I., ale byly uznány za zákonné a národní schválením parlamentu. Tato epocha v dějinách Anglie se v podstatě velmi podobá epoše Ludvíka Filipa ve Francii, kdy stará pozemková aristokracie byla poražena a buržoazie mohla zaujmout její místo jedině pod praporem plutokracie čili „haute finance“[a]. Východoindická společnost vyloučila prostý lid z obchodu s Indií v téže době, kdy jej dolní sněmovna vyloučila z parlamentního zastoupení. V tomto případě, stejně jako v mnoha jiných, je první rozhodné vítězství buržoazie nad feudální aristokracií provázeno ostrou reakcí proti lidu. Nejednoho lidového publicistu, jako třeba Cobbetta, to přimělo, aby hledal svobodu pro lid spíše v minulosti než v budoucnosti.
Unie mezi konstituční monarchií a monopolními finančními kruhy, mezi Východoindickou společností a „slavnou“ revolucí z roku 1688 byla podporována touž silou, která ve všech dobách a všech zemích spojovala a slučovala liberální kapitál a liberální dynastie, silou korupce, která je hlavní hnací silou konstituční monarchie, andělem strážným Viléma III. a démonem zkázy Ludvíka Filipa. Už v roce 1693 vyšlo při parlamentním vyšetřování najevo, že roční výdaje Východoindické společnosti v rubrice „dary“ vlivným osobám, které před revolucí zřídkakdy překročily 1200 liber št., dosáhly částky 90 000 liber št. Vévoda z Leedsu byl obviněn, že přijal úplatek 5000 liber št., a sám ctnostný král byl usvědčen, že přijal 10 000 liber št. Kromě těchto přímých úplatků vytlačovala Východoindická společnost konkurenční společnosti také tím, že poskytovala vládě obrovské úvěry na velmi nízký úrok a že si kupovala ředitele konkurenčních společností.
Moc, kterou Východoindická společnost, podobně jako Anglická banka, získala podplácením vlády, musela být, stejně jako tomu bylo u Anglické banky, udržována dalšími úplatky. Pokaždé, když jí měl monopol vypršet, mohla dosáhnout obnovení své charty jedině novými úvěry a novými dary vládě.
Události sedmileté války přeměnily Východoindickou společnost z mocnosti obchodní v mocnost vojenskou a teritoriální.[137] Tehdy byly položeny základy dnešní britské říše na Východě. Tehdy stouply akcie Východoindické společnosti na 263 liber št. a byly vypláceny 121/2procentní dividendy. Tehdy se však také vynořili noví nepřátelé Společnosti, nikoli už v podobě konkurenčních společností, nýbrž v podobě konkurujících ministrů a konkurujícího národa. Poukazovalo se na to, že Společnost dobyla území s pomocí britského loďstva a britské armády a že žádný britský poddaný nemůže mít svrchovanou moc nad nějakým územím nezávisle na koruně. Ministři i národ požadovali v té době svůj podíl na „pohádkových pokladech“, které podle jejich představ Společnost při posledních výbojích získala. Společnost se zachránila jen dohodou uzavřenou v roce 1767, podle níž se zavázala platit státu 400 000 liber št. ročně.
Ale Východoindická společnost, místo aby dohodu plnila, dostala se do finančních obtíží a nejenže neplatila daně anglickému národu, nýbrž žádala naopak na parlamentu peněžní výpomoc. V důsledku tohoto kroku došlo k podstatným změnám v chartě Společnosti. Když se záležitosti Společnosti ani za nových podmínek nezlepšovaly a když Anglie zároveň ztratila své kolonie v Severní Americc, pociťovala se stále víc nutnost získat velkou koloniální říši někde jinde. V roce 1783 usoudil důvtipný Fox, že nadešla vhodná doba, aby předložil návrh svého proslulého zákona o Indii, v němž se doporučovalo zrušit ředitelskou radu a akcionářskou radu a svěřit celou správu Indie sedmi pověřencům jmenovaným parlamentem. Ale slabomyslný král[b] ovlivnil tehdy sněmovnu lordů natolik, že Foxův zákon byl zamítnut, tehdejší koaliční vláda pana Foxe a lorda Northe byla kvůli němu svržena a do čela vlády byl postaven známý Pitt. V roce 1784 dosáhl Pitt v obou sněmovnách schválení zákona, podle něhož se zřizoval Kontrolní úřad, skládající se ze šesti členů tajné rady, kteří měli
„zkoumat, přešetřovat a kontrolovat všechny akce, operace a záležitosti, které se tak nebo onak týkají civilní a vojenské správy území a držav Východoindické společnosti nebo příjmů, které z nich plynou“.
Historik Mill k tornu poznamenává:
„Vyhlášení tohoto zákona sledovalo dvojí záměr. Aby se čelilo námitkám, že je snaha dosáhnout stejného cíle, který byl ve Foxově návrhu označován za mrzký, bylo třeba, aby rozhodující moc naoko zůstávala v rukou ředitelů. V zájmu vlády bylo třeba, aby jim ve skutečnosti byla všechna moc odňata. Pitt dokazoval, že jeho návrh se liší od návrhu jeho soupeře právě v tom, že Fox prý chtěl skoncovat s pravomocí ředitelů, kdežto on se jí téměř nedotýká. Podle Foxova zákona by moc přešla otevřeně do rukou ministrů. Podle Pittova zákona tam přecházela tajně a podvodně. Foxův zákon odevzdával moc Společnosti pověřencům jmenovaným parlamentem. Pittův zákon odevzdával moc pověřencům jmenovaným králem.“[138]
Léta 1783 a 1784 byla tedy první a dosud jediná, kdy se otázka Indie stala otázkou vládní. Když byl Pittův zákon schválen, byla charta Východoindické společnosti obnovena a indická otázka na dvacet let odsunuta. V roce 1813 byly však všechny politické otázky zatlačeny do pozadí válkou proti jakobínům a v roce 1833 právě schváleným zákonem o reformě.[139]
To je tedy hlavní příčina, proč se indická otázka nestala velkou politickou otázkou ani před rokem 1784, ani po něm. Do roku 1784 si totiž Východoindická společnost ještě nevydobyla svou existenci a nezískala vliv, po roce 1784 se oligarchie zmocnila všech práv Společnosti, která si mohla přisvojit, aniž zároveň přejímala odpovědnost; a v poslední době, v letech 1813 a 1833, právě ve chvílích, kdy měla být charta Společnosti obnovena, byl všechen anglický lid zaměstnán jinými, nadmíru důležitými problémy.
Nyní se na tuto otázku podíváme z jiného hlediska. Východoindická společnost se nejprve snažila zřizovat jen faktorie pro své agenty a skladiště pro své zboží. K jejich ochraně vybudovala několik pevností. Třebaže už v roce 1689 pomýšlela na to, že by v Indii měla být vytvořena územní država a že by se důchod z ovládnutého území mohl stát jedním ze zdrojů jejích příjmů, získala do roku 1744 jen několik nevýznamných oblastí kolem Bombaje, Madrásu a Kalkaty. Válka, která nato vypukla v Karnátaku, přinesla Společnosti po řadě bojů faktickou svrchovanost nad touto částí Indie. Mnohem významnější výsledky měla válka v Bengálsku a Clivova vítězství. Vynesla jí skutečnou okupací Bengálska, Biháru a Urísy. Koncem osmnáctého století a v prvních letech našeho století následovaly války s Tipú Sáhibem,[140] které znamenaly další rozmach moci a rozšíření subsidiárního systému.[141] V druhém desetiletí devatenáctého století byla konečně dobyta první vhodná hranice, totiž indická hranice uvnitř pouště. Teprve tehdy se britská říše dostala na východě k oněm částem Asie, které byly za všech dob sídlem každé silné ústřední moci v Indii. Ale nejzranitelnější bod říše, odkud byla napadána pokaždé, když noví dobyvatelé vyháněli staré, západní hraniční bariéra, dosud v britských rukou nebyla. V době od roku 1838 do roku 1849, za sikhských a afghánských válek, se Britové definitivně zmocnili etnografických, politických i vojenských hranic východoindického kontinentu násilnou anexí Paňdžábu a Sindhu.[142] Tyto državy byly nezbytné k odražení jakékoli síly útočící ze střední Asie a proti postupu Ruska k hranicím Persie. V posledním desetiletí bylo britské území v Indii rozšířeno o 167 000 čtverečních mil s 8 572 630 obyvateli. Pokud jde o vnitřní situaci Indie, byly teď všechny domorodé státy obklíčeny britskými državami, podřízeny tou či onou formou britské svrchovanosti a až na Gudžarát a Sindh odříznuty od mořského pobřeží. Pokud jde o zahraniční vztahy Indie, byl teď s nimi nadobro konec. Jednotné velké angloindické impérium existuje teprve od roku 1849.
Britská vláda vedla tedy pod jménem Společnosti po dvě staletí válku, než bylo konečně dosaženo přirozených hranic Indie. Nyní chápeme, proč po celou tu dobu všechny strany v Anglii k tomu všemu přihlížely mlčky, i ty, které byly rozhodnuty co nejhlučněji přednášet své pokrytecké mírové tirády, až bude arrondissement[c] jednotné indické říše dokončeno. Nejprve musely samozřejmě tuto říši získat, aby ji pak mohly vystavit náporu své dotěrné lidumilnosti. Z tohoto hlediska chápeme, proč to v letošním roce 1853 vypadá s indickou otázkou jinak než ve všech dřívějších obdobích, kdy se obnovovala charta.
Podívejme se na věc ještě z jiného hlediska. Zvláštní krizi, kterou prožívá zákonodárství o Indii, pochopíme ještě lépe, připomeneme-li si jednotlivé fáze vývoje britských obchodních vztahů s Indií.
Když Východoindická společnost začínala za vlády královny Alžběty rozvíjet svou činnost, bylo jí povoleno, aby mohla s Indií úspěšně obchodovat, vyvážet ročně 30 000 liber št. ve stříbře, zlatě a cizích mincích. To znamenalo průlom do předsudků tehdejší doby a Thomas Mun byl nucen v „Rozpravě o obchodu mezi Anglií a Východní Indií“[143] vytyčit zásady „merkantilního systému“; doznal tu sice, že drahé kovy jsou jediným skutečným bohatstvím, které může země vlastnit, ale zároveň tvrdil, že jejich vývoz lze bez obav povolit, jestliže platební bilance je příznivá pro vyvážející stát. V tomto smyslu dokazoval, že zboží dovážené z Východní Indie se převážně vyváží dál do jiných zemí, z nichž se získává mnohem víc zlata, než ho bylo zapotřebí k zaplacení zboží v Indii. V témž duchu napsal sir Josiah Child „Pojednání, v němž je dokázáno, že obchod s Východní Indií je nejnárodnější ze všech obchodů“.[144] Postupně nabývali stoupenci Východoindické společnosti větší odvahy a lze zaznamenat jako kuriozitu v této podivné indické historii, že indičtí monopolisté byli prvními apoštoly svobodného obchodu v Anglii.
Požadavek parlamentního zásahu ve věci Východoindické společnosti se znovu ozýval, ne už z řad obchodní, nýbrž průmyslové třídy, koncem 17. století a po převážnou část 18. století, kdy se prohlašovalo, že dovoz východoindických bavlněných a hedvábných látek ruinuje ubohé britské průmyslníky. Tento názor vyslovil John Pollexfen ve svém díle „Neslučitelnost anglické a indické průmyslové výroby“, Londýn 1697.[145] Název díla byl překvapivým způsobem potvrzen o půl druhého století později, ale v úplně jiném smyslu. Parlament tehdy zasáhl. Článkem 10 zákona z 11. a 12. roku vlády Viléma III. se zakazovalo nosit vyšívané hedvábí a tištěné nebo barevné kaliko z Indie, Persie a Číny a každé osobě, která by je vlastnila nebo prodávala, se ukládala pokuta 200 liber št. Podobné zákony byly přijaty za Jiřího I., II. a III. po opětovných nářcích britských průmyslníků, kteří se později tvářili tak „osvíceně“. Po převážnou část 18. století se tedy indické výrobky dovážely do Anglie jen pro další prodej na kontinentě, ale z britského trhu byly vyloučeny.
Kromě tohoto parlamentního zásahu do záležitostí Východní Indie, vyvolaného hamižností domácích průmyslníků, pokoušeli se obchodníci z Londýna, Liverpoolu a Bristolu pokaždé, když se jednalo o obnovení charty, zlomit obchodní monopol Společnosti a zajistit si podíl na tomto obchodu, který byl považován za pravý zlatý důl. V důsledku těchto snah bylo do zákona z roku 1773, prodlužujícího platnost charty Společnosti do 1. března 1814, pojato ustanovení, podle něhož směly soukromé britské osoby vyvážet z Anglie a indičtí zaměstnanci Společnosti dovážet do Anglie téměř všechny druhy zboží. Tento ústupek byl však vázán na tolik podmínek, že vývoz do britské Indie byl soukromým obchodníkům prakticky znemožněn. V roce 1813 už Společnost nebyla s to odolávat nátlaku širokých obchodních kruhů, a tak byl obchod s Indií za jistých podmínek otevřen pro soukromou konkurenci a Společnost si udržela jen monopol obchodu s Čínou. Při obnovování charty v roce 1833 byla konečně zrušena i tato poslední omezení, Společnosti bylo vůbec zakázáno obchodovat, její obchodní charakter byl zrušen a byla jí odňata výsada zakazovat britským občanům pobyt na indickém území.
Mezitím prodělal obchod s Východní Indií velmi vážné změny, které od základu změnily stanovisko, jež k němu různé třídní skupiny v Anglii zaujímaly. Po celé 18. století se bohatství, které plynulo z Indie do Anglie, nezískávalo ani tak obchodem — ten byl poměrně nevýznamný — jako přímým vykořisťováním země a uchvacováním obrovského bohatství, které se pak odvlékalo do Anglie. Po uvolnění obchodu v roce 1813 se obrat s Indií za krátkou dobu víc než ztrojnásobil. Ale to ještě není všechno. Změnil se celý charakter tohoto obchodu. Do roku 1813 byla Indie převážně vývozní zemí, kdežto nyní se stala zemí dovozní; a to tak rychle, že už v roce 1823 klesl devizový kurs z obvyklých 2 šilinků 6 pencí za rupii na 2 šilinky za rupii. Indie, která byla od nepaměti velkou dílnou dodávající bavlněné výrobky do celého světa, byla nyní zaplavena anglickou přízí a bavlněnými látkami. Zatímco indické výrobky se v Anglii nesměly prodávat nebo byl jejich prodej vázán velmi přísnými podmínkami, britské výrobky volně pronikaly do Indie za malé, spíše jen formální clo a ruinovaly kdysi tak proslavené tamější bavlnářské továrny. V roce 1780 bylo dovezeno britské zboží včetně hotových výrobků jen v hodnotě 386 152 liber št., zlato a stříbro v hodnotě 15 041 liber št., a protože celková hodnota britského vývozu v roce 1780 činila 12 648 616 liber št., připadala na obchod s Indií pouze 1/32 celého zahraničního obchodu. V roce 1850 dosáhl vývoz z Velké Británie a Irska do Indie hodnoty 8 024 000 liber št.; z toho připadalo jen na bavlněné zboží 5 220 000 liber št., tj. víc než 1/8 celkového britského vývozu a víc než 1/4 všeho britského vývozu bavlněného zboží. Ale výroba bavlněného zboží zaměstnávala nyní 1/8 britského obyvatelstva a tvořila 1/12 národního důchodu. Po každé obchodní krizi stále víc rostl prvořadý význam obchodu s Východní Indií pro britské výrobce bavlněného zboží a východoindický kontinent se pro ně stal skutečně nejlepším odbytištěm. Tou měrou, jak bavlnářství nabývalo životní důležitosti pro celé společenské zřízení Velké Británie, nabývala Východní Indie životní důležitosti pro britské bavlnářství.
Do této doby se zájmy plutokracie, která přeměnila Indii ve své panství, zájmy oligarchie, která Indii dobyla svými armádami, a zájmy průmyslových magnátů, kteří ji zaplavili svým zbožím, plně shodovaly. Čím víc se však britský průmysl stával závislým na indickém trhu, tím víc pociťovali průmyslníci nutnost vytvářet v Indii nové výrobní síly místo domácího průmyslu, který předtím zruinovali. Nelze natrvalo zaplavovat zemi zbožím, jestliže se jí neumožní, aby za ně dávala výměnou nějaké výrobky. Britští průmyslníci shledali, že jejich obchod klesá, místo aby se zvyšoval. Za čtyřleté období do roku 1846 se z Velké Británie do Indie vyvezlo za 261 miliónů rupií, za čtyřleté období do roku 1850 pouze za 253 miliónů; z Indie se vyvezlo v prvním období za 274 miliónů rupií a v druhém období za 254 miliónů rupií. Průmyslníci shledali, že v Indii se schopnost konzumovat jejich zboží smrskla na nejnižší možnou míru, že britská Západní Indie spotřebovala na jednoho obyvatele asi za 14 šilinků jejich zboží ročně, Chile za 9 šilinků 3 pence, Brazílie za 6 šilinků 5 pencí, Kuba za 6 šilinků 2 pence, Peru za 5 šilinků 7 pencí, Střední Amerika za 10 pencí, kdežto Indie pouze za 9 pencí. Pak přišla neúroda bavlny ve Spojených státech, která britským výrobcům bavlněného zboží způsobila v roce 1850 ztrátu 11 000 000 liber št. Byli rozhořčeni, že musí spoléhat na Ameriku, když by si mohli opatřit dostatek surové bavlny z Východní Indie. Kromě toho shledali, že při všech pokusech investovat kapitál v Indii narážejí na překážky a obtíže, které jm působí indické úřady. Indie se tak stala kolbištěm v zápase průmyslových kruhů proti plutokracii a oligarchii. Průmyslníci jsou si vědomi, že jejich vliv v Anglii roste, a požadují nyní zničení sil svých protivníků v Indii, rozbití celého zastaralého aparátu indické správy a definitivní odstranění Východoindické společnosti.
A nyní čtvrté a poslední hledisko, z něhož je třeba indickou otázku posuzovat. Od roku 1784 zabředaly indické finance do stále větších obtíží. Státní dluh dnes dosahuje 50 miliónů liber št., zdroje příjmů se ustavičně ztenčují a současně stoupají výdaje. Schodek se stěží vyrovnává vysokými příjmy z daně z opia. Nyní, když Číňané začali sami pěstovat mák, vzniklo nebezpečí, že tento zdroj příjmů zcela zanikne. Celková finanční situace se ještě ztíží výdaji, které si jistě vyžádá nesmyslná barmská válka.[146]
„Situace vypadá tak,“ praví pan Dickinson, „že ztráta impéria v Indii by ohrozila Anglii krachem, ale i nutnost udržet je napíná naše finanční zdroje až k nebezpečí krachu.“[147]
Takové jsou příčiny, proč se indická otázka stala poprvé od roku 1783 otázkou anglickou a otázkou vládní.
Napsal K. Marx 24. června 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3816 z 11. července 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — finančních magnátů. (Pozn. red.)
b — tj.Jiří III. (Pozn. red.)
c — zaokrouhlování hranic. (Pozn. red.)
137 Sedmiletá válka (1756—1763) — válka mezi dvěma koalicemi evropských států: anglo-pruskou a francouzsko-rusko-rakouskou. Jednou z hlavních příčin této války bylo koloniální a obchodní soupeření Anglie a Francie. Válečné akce mezi těmito dvěma státy, kromě námořních, se odehrávaly především na území jejich amerických a asijských kolonií. Hlavním dějištěm války na Východě byla Indie, kde proti Francouzům a jejich chráněncům z řad místních knížat operovala Východoindická společnost, která značně posílila své ozbrojené síly a využila války k tomu, aby se zmocnila dalších indických území. V sedmileté válce ztratila Francie téměř všechny své državy v Indii (zůstalo jí jen pět přímořských měst, jejichž opevnění musela strhnout); koloniální moc Anglie značně vzrostla.
138 James Mill, „The History of the British India“ [„Dějiny Britské Indie“]. První vydání vyšlo roku 1818. Ve vydání z roku 1858 je místo, které tu Marx cituje, ve svazku V, kniha VI, str. 60 a 65; také výše uvedený citát o funkcích Kontrolního úřadu je převzat z Millova díla (ve vydání z roku 1858 svazek IV, kniha V, str. 395).
139 Jde o reformu volebního práva, kterou anglický parlament provedl v červnu 1832. Tato reforma měla odstranit politický monopol pozemkové a finanční aristokracie, neboť otevřela přístup do parlamentu představitelům průmyslové buržoazie. Proletariát a maloburžoazie, které byly hlavní silou v boji za reformu, byly liberální buržoazií oklamány a volební právo nedostaly.
140 Marx vypočítává řadu dobyvačných válek, které vedla v Indii Východoindická společnost, aby se zmocnila dalších indických území a podrobila si je jako kolonie, a rovněž proto, aby rozdrtila svého hlavního koloniálního soupeře — francouzskou Východindickou společnost.
Válka v Karnátaku (knížectví v jihovýchodní části Indie) trvala s přestávkami od roku 1746 do roku 1763. Obě bojující strany — angličtí a francouzští kolonizátoři — bojovali o porobení Karnátaku pod záminkou, že podporují různé místní uchazeče o moc v tomto knížectví. Nakonec zvítězili Angličané, kteří se již v lednu 1761 zmocnili hlavního opěrného bodu Francouzů na jihu Indie — Pondichéry (Puduččéri).
Roku 1756 bengálský naváb ve snaze zabránit tomu, aby Angličané vtáhli na jeho území, zahájil proti nim válku a zmocnil se jejich opěrné základny v severovýchodní Indii — Kalkaty. Avšak vojsko anglické Východoindické společnosti, kterému velel Robert Clive, se brzy znovu zmocnilo Kalkaty, zničilo francouzská opevnění v Bengálsku, neboť Francouzi podporovali navába, a toho pak 23. června 1757 porazilo u Palásí. Roku 1763 vypuklo v Bengálsku, které se stalo vazalskou državou Východoindické společnosti, povstání, které angličtí kolonizátoři potlačili. Zároveň s Bengálskem se Angličané zmocnili Biháru, kraje na středním toku Gangy, který byl součástí území bengálského navába. Roku 1803 bylo dovršeno dobytí Urísy, ležící jižně od Bengálska, na jejímž území bylo několik feudálních knížectví, která si Východoindická společnost podrobila už dříve.
V letech 1790— 1792 a v roce 1799 vedla Východoindická společnost války proti Majsúru, nezávislému feudálnímu státu v jižní Indii, jehož panovník Tipú Sáhib, který bojoval i v předešlých válkách proti Angličanům, byl nesmiřitelným odpůrcem anglických kolonizátorů. Po první z těchto válek ztratil Majsúr polovinu svého území, kterou uchvátila Východoindická společnost a knížata s ní spolčená. Ve druhé válce byl sultán Tipú na hlavu poražen a zahynul a Majsúr se stal vazalským knížectvím.
141 Subsidiární systém čili systém takzvaných subsidiárních smluv byla jedna z forem přeměny panovníků indických knížectví ve vazaly Východoindické společnosti. Nejčastěji se používalo smluv, podle nichž musela knížata vydržovat (subsidovat) vojsko Východoindické společnosti, které bylo umístěno na jejich území. Dále to byly smlouvy vnucující knížatům půjčky za zotročujících podmínek; když nebyly tyto podmínky dodrženy, bylo jejich území zkonfiskováno.
142 O dobytí Sindhu a Paňdžábu viz poznámku [22].
143 Thomas M[un], „A Discourse of Trade, from England into the East-Indies: Answering to diverse Objections which are usually made against the same“ [„Rozprava o obchodu mezi Anglií a Východní Indií; odpověď na různé námitky proti tomuto obchodu“], Londýn 1621.
144 [Josiah Child], „A Treatise Wherein is Demonstrated I. That the East-India Trade is the most National of all Foreign Trades“, Londýn 1681. Vyšlo pod pseudonymem φιλοπατρις [Vlastenec].
145 [John Pollexfen], „England and East-India Inconsistent in their Manufactures. Being an answer to a treatise, intituled, an Essay on the East-India Trade“ [„Neslučitelnost anglické a indické průmyslové výroby. Odpověď na pojednání nazvané Studie o obchodu s Východní Indií“], Londýn 1697.
146 Angličtí kolonizátoři začali Barmu dobývat na začátku 19. století. V první barmské válce (v letech 1824—1826) dobylo vojsko Východoindické společnosti provincii Ásám, hraničící s Bengálskem, a Arakán a Tenaserim, ležící na pobřeží. V druhé barmské válce (1852) dobyli Angličané provincii Pegu. V roce 1853 se očekávaly nové vojenské akce proti Barmě, protože po skončení druhé barmské války nebyla podepsána mírová smlouva a nový barmský král, který vstoupil na trůn v únoru 1853, neuznal dobytí Pegu.
147 John Dickinson, „The Government of India under a Bureaucracy“ [„Správa Indie v moci byrokracie“], Londýn—Manchester 1853, str. 50. Edice Sdružení pro reformy ve Východní Indii (India Reform), sešit VI.