Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Nepokoje v Cařihradě. — Duchaření v Německu. — Rozpočet[74]
Londýn, v pátek 22. dubna 1853
Dostali jsme telegrafickou zprávu, že 12. t. m. vypukly v Cařihradě a v okolí velké nepokoje, při nichž zfanatizovaný dav Turků zabil nebo zranil patnáct křesťanů.
„Pořádek byl ihned obnoven za pomoci ozbrojené moci.“
Jiná zpráva, z Kodaně, oznamuje, že sněmovna čili folkething zamítla vládní poselství o navrhovaném následnictví dánského trůnu. To můžeme považovat za vážný neúspěch ruské diplomacie. Poselství totiž hájilo zájmy Ruska, neboť je podle londýnského protokolu uznávalo za nepopiratelného dědice dánského království.[75]
Z Haagu se dovídáme, že podobné pobouření, jaké před dvěma lety vyvolala v Anglii „římskokatolická agrese“,[76] se nyní zmocnilo Nizozemí a vedlo k vytvoření ultraprotestantské vlády. Pokud jde o Německo, či spíše o tu jeho část, která byla dříve známa pod názvem říše, nemůže být pro nynější smýšlení vzdělané buržoazie nic příznačnějšího než prohlášení šéfredaktora listu „Frankfurter Journal“[77] z 20. dubna. Pro informaci vašich čtenářů uvádím překlad tohoto prohlášení:
„Zprávy o duchaření (Tisch-Rücken),[78] jež dostáváme každou poštou, nabývají takového rozsahu, že pro to není obdoby od památné Beckerovy „Písně o Rýně“ a od prvních dnů revoluce v březnu 1848. Třebaže jsou tyto zprávy velmi potěšitelné, neboť dokazují lépe než jakékoli politické úvahy, v jak poklidných a neškodných dobách opět žijeme, litujeme, že se jimi nemůžeme dál zabývat, neboť se obáváme, že by zaujaly naše čtenáře i nás tak, že by nakonec zabraly všechno místo v našem listě.“
Čtenář podepsaný „An Englishman“ (Angličan)[a] zaslal listu „Times“ a lordu Palmerstonovi dopis o nedávné Kossuthově aféře[b] a v závěru říká:
„Až bude koaliční kabinet povolán ke svým otcům či ke svým strýcům nebo dědům, naznačíme jemně Otci nebeskému, že by bylo třeba nového Joe Millera. Myslíme, že už jméno Joe neuslyšíme. Teď budeme slyšet jméno Palmerston. A to je trochu dlouhé, což je chyba. Ostatně myslíme, že už byla nalezena lepší forma, anglosaské Pam. To se hodí pro prózu i pro verše, neboť se rýmuje s sharn, flam a cram[c].“
Ve svém článku z úterka[d] jsem podal hrubý nástin Gladstonova rozpočtu. Nyní mám před sebou úřední publikaci o 50 stránkách kvartového formátu s názvem: „Rezoluce, které hodlá navrhnout kancléř pokladu“, a „Expozé k rezolucím“; dotknu se však jen těch podrobností, které by zajímaly zahraniční čtenáře, kdyby se tyto rezoluce staly ve Velké Británii zákonem.
Nejdůležitější rezoluce se týkají cel. Obsahují návrh na zrušení cel na 123 druhů podružnějšího zboží s celkovým ročním výnosem 55 000 liber št.; patří sem všechno nábytkové dřevo, až na čtyři výjimky, dále pak krokve a rámy, cihly a tašky. K 5. dubnu 1854 bude sníženo clo, za prvé z čaje ze 2 šilinků 1/4 pence na 1 šilink 10 pencí, za druhé z 12 druhů potravin. Nynější clo z mandlí má být sníženo na 2 šilinky 2 pence za 1 cent, ze sýra z 5 šilinků na 2 šilinky 6 pencí za 1 cent, z kakaa z 2 pencí na 1 penci za libru, z ořechů z 2 šilinků na 1 šilink za bušl, z vajec z 10 pencí na 4 za sto, u pomerančů a citrónů na 8 pencí za bušl, z másla z 10 šilinků na 5 za 1 q, z rozinek z 15 šilinků 9 pencí na 10 šilinků za 1 cent a jablek ze 2 šilinků na 3 pence za bušl. Cla z těchto všech druhů zboží vynášejí dnes 262 000 liber št. Za třetí se plánuje snížení cel u dalších 133 druhů potravin, která vynášejí 70 000 liber št. Kromě toho bude u některých druhů zboží zjednodušeno zdanění tím, že se bude vybírat pevné clo, a ne clo ad valorem[e].
Pokud jde o spotřební daně, zmiňoval jsem se už o navrhovaném zrušení daně z mýdla a zvýšení poplatků z živnostenských oprávnění pro sládky a pro obchodníky s čajem, kávou, tabákem a mýdlem.
Pokud jde o kolky, má být kromě poplatků z advokátských diplomů a dávky z inzerátů snížen také poplatek ze životního pojištění, kolkovné ze stvrzenek, z praktikantských smluv a drožkářských koncesí.
Pokud jde o přímé daně, má být snížena daň ze sluhů, soukromých ekvipáží, koňů, ponyů a psů a o 17 % % bude snížen poplatek za vynětí z pozemkové daně.
Pokud jde o poštu, má být sníženo poštovné do kolonií na jednotnou sazbu 6 pencí.
Pozoruhodným rysem celého rozpočtu je to, že k většině jeho opatření byla koaliční vláda donucena, přestože se po celé nynější zasedání proti nim tvrdošíjně bránila.
Nyní pan Gladstone navrhuje, aby daň z odkazu byla rozšířena i na nemovitý majetek, třebaže ještě 1. března odmítal návrh pana Williamse, aby se z nemovitého majetku platila „stejná daň z ověření závěti a z odkazu, jaká se nyní platí z movitého majetku“. Tvrdil tehdy, jako to dnes tvrdí toryovský tisk, že tato úleva je jen zdánlivá, neboť je vyrovnána jinými poplatky, které se platí jen z nemovitého majetku. Je rovněž pravda, že téhož 1. března pan Williams hrozil panu Gladstonovi, že „bude nahrazen panem Disraelim, jestliže v tomto bodě neustoupí“.
Nyní pan Gladstone navrhuje zrušit nebo snížit ochranná cla z asi 268 podřadnějších druhů zboží, ale ještě 3. března odmítal návrh pana Huma, aby „byla neprodleně zrušena povýtce ochranná cla z asi 285 druhů zboží“. Je rovněž pravda, že pan Disraeli toho dne prohlásil: „Nemůžeme lpět na ochranářském systému do poslední tečky.“
Pan Gladstone nyní navrhuje, aby byla o polovinu snížena dávka z inzerátů, ale ještě čtyři dny před tím, než předložil svůj rozpočet, odmítal návrh pana Milnera Gibsona, aby tato dávka byla zrušena. Je ovšem pravda, že při hlasování ve sněmovně byl poražen.
Mohli bychom v tomto seznamu ústupků koaliční vlády manchestcrské škole snadno pokračovat. Co dokazují tyto ústupky? Že průmyslová buržoazie, třebaže je ve sněmovně slabě zastoupena, je přesto pánem situace a že každá vláda, ať whigovská, toryovská nebo koaliční, může udržet sebe u moci a buržoazii mimo moc jen tehdy, jestliže pro ni vykonává přípravnou práci. Proberte si britskou zákonodárnou činnost od roku 1825 a uvidíte, že se buržoazii čelí politicky jen tím, že se jí finančně dělá jeden ústupek za druhým. Oligarchie není s to pochopit jednoduchý fakt, že politická moc je jen výplodem ekonomické moci a že třída, které je nucena postupovat ekonomickou moc, uchvátí i moc politickou. Když Ludvík XIV. prostřednictvím Colbertovým vydával zákony sloužící zájmům majitelů manufiktur, připravoval tím jen revoluci z roku 1789, kdy najeho „lʼétat cʼest moi“[f] odpověděl Sieyès „le tiers état est tout“[g].[79]
Dalším velmi výrazným rysem rozpočtu je to, že přesně napodobuje politiku pana Disracliho, onoho „nerozvážného dobrodruha“, který si dovolil ve sněmovně tvrdit, že nutným důsledkem systému svobodného obchodu je finanční revoluce, tj. postupné nahrazování nepřímého zdanění přímým. A co nyní navrhuje pan Gladstone? Upevňuje a rozšiřuje systém přímého zdanění, aby oslabil a omezil systém nepřímého zdanění.
Na jedné straně obnovuje daň z příjmu v nezměněné formě na sedm let. Rozšiřuje její platnost na celou zemi, i na Iry. Rozšiřuje ji podle vzoru pana Disraeliho na celou společenskou skupinu, na osoby s příjmem od 100 do 150 liber št. částečně přijímá rozšíření domovní daně navrhované Disraelim, nazývá ji pozměněnou daní z koncese a zvyšuje poplatek z koncese podle velikosti místností. Konečně zvyšuje přímé zdanění o 2 000 000 liber št. tím, že rozšiřuje daň z odkazu i na nemovitosti, což rovněž sliboval pan Disraeli.
Na druhé straně omezuje dvě formy nepřímého zdanění — cla a spotřební daň. V prvním případě přijímá Disraeliho snížení cla na čaj a ruší, snižuje nebo zjednodušuje cla u 268 druhů zboží; v druhém případě úplně ruší daň z mýdla.
Jediný rozdíl mezi Gladstonovým rozpočtem a rozpočtem jeho předchůdce je v tom, že Disraeli byl autor, kdežto Gladstone je jen plagiátor, že Disraeli odstraňoval spotřební daně v zájmu pozemkových vlastníků, kdežto Gladstone je odstraňuje v zájmu městské buržoazie, že Disraeli vyhlásil zásadu, byl ji však v důsledku svého mimořádného postavení nucen v praxi zrazovat, kdežto Gladstone zásadu odmítá, ale koaliční charakter jeho vlády mu umožňuje, aby ji v jednotlivostech s pomocí řady kompromisů prováděl.
Jaký bude asi osud koaličního rozpočtu, jaké stanovisko k němu pravděpodobně zaujmou jednotlivé strany?
Vcelku jsou nanejvýš tři body, o něž se možná svede bitva: daň z příjmu, daň z odkazu a Irsko.
Manchesterská škola se závazala bojovat proti jakémukoli prodlužování „strašlivé nespravedlnosti“, nynější daně z příjmu. Orákulum z Printing House Square[80], „Times“, hřímá už deset let proti této „obludnosti“ a britské veřejné mínění už vyneslo ortel nad nynějším systémem stejného zdaňování všech druhů příjmů. Ale právě v tomto jediném bodě pan Gladstone odmítá kompromis. Protože pan Disraeli, když byl kancléřem pokladu, navrhl, aby daň z příjmu byla změněna tak, že se bude rozlišovat mezi nejistými a jistými příjmy, že v prvním případě se bude platit 5 pencí a v druhém 7 pencí z libry št., zdá se, že se daň z příjmu stane jednotícím poutem celé opozice — konzervativců, manchesterské školy a „veřejného mínění“, zastupovaného listem „Times“.
Splní však příslušníci manchesterské školy svůj závazek? O tom se dá velmi pochybovat. Jako obchodníci jsou zvyklí shrábnout hmatatelný zisk a nechat zásady zásadami. A hmatatelné zisky, které slibuje Gladstonův rozpočet, nejsou rozhodně nepatrné. Už dnes je tón manchesterských novin, pokud jde o daň z příjmu, velmi umírněný a velmi smířlivý. Začínají se utěšovat vyhlídkami, které slibuje pan Gladstone, že „celá daň z příjmu za sedm let zanikne“, přičemž ve chvíli, kdy by si to měli připomenout, zapomínají, že v roce 1842, když nebožtík sír Robert Peel tuto daň zaváděl, sliboval, že zanikne do roku 1845. Neuvědomují si, že rozšiřování daně je poněkud nevhodná cesta k její konečné likvidaci.
Pokud jde o „Times“, je to jediný list, který bude mít prospěch z Gladstonova návrhu na zrušení kolkovného z novinových příloh! Dosud musejí platit týdně za dvojitou přílohu, uveřejňovanou každý den, 40 000 pencí čili 166 liber št. 3 šilinky. Celých těchto 40 000 pencí, které jim pan Gladstone promíjí, půjde do jejich sejfů. Můžeme si pak představit, že z Kerbera se stane krotké jehňátko, i když se pan Gladstone nepromění v Herkula. Těžko by se našel v celých dějinách britského parlamentu tak nedůstojný čin, jakého se dopustil pan Gladstone, když si koupil podporu listu tím, že do rozpočtu zařadil zvláštní opatření v jeho prospěch. Zrušení daní z vědomostí se žádalo zejména proto, aby byl zlomen monopol mamutích novínových podniků. Svatouškovský pan Gladstone však z toho přijal za své právě to, co vede k zdvojnásobení monopolu „Times“.
V zásadě uznáváme, že pan Gladstone právem odmítá rozlišovat mezi zdroji, z nichž příjem plyne. Rozlišujete-li mezi kvalitou příjmů, musíte rozlišovat i mezi jejich kvantitou, neboť v 99 případech ze 100 určuje kvantita příjmu jeho kvalitu. Rozlišujete-li mezi kvantitou, dospějete nevyhnutelně k progresívnímu zdanění a od progresívního zdanění je jen krůček k velmi radikální odrůdě socialismu, z níž by měli Gladstonovi odpůrci určitě hrůzu. Při úzkém a zaujatém výkladu rozdílu mezi jistým a nejistým příjmem po vzoru manchesterské školy bychom dospěli k směšnému závěru, že příjem nejbohatší třídy Anglie, třídy obchodníků a průmyslníků, je pouze nejistý. Pod záminkou lidumilnosti se manchesteriáni pokoušejí přenést část veřejného břemene ze svých vlastních beder na bedra pozemkových vlastníků a držitelů cenných papírů.
Pokud jde o rozšíření daně z odkazu na nemovitosti, bude strana pozemkových vlastníků bezpochyby ostře proti. Ti si samozřejmě přejí, aby dostávali jako dosud své dědictví nezdaněné. Ale už pan Disraeli, když byl kancléřem pokladu, uznal nespravedlnost této výjimky a manchesteríáni budou hlasovat jako jeden muž shodně s vládou. Včerejší „Morning Advertiser“ upozorňuje stranu pozemkových vlastníků, že bude-li tak nerozvážná a bude hájit svůj názor na daň z odkazu, musí se vzdát jakékoli naděje na podporu liberálů. Stěží by se našla výsada, proti níž má britská buržoazie větší odpor, a stěží by se našel pádnější doklad oligarchického zákonodárství. Pitt předložil v roce 1796 dva návrhy zákonů, z nichž jeden zaváděl daň z odkazu a daň z ověření závěti z movitostí a druhý zaváděl stejnou daň z nemovitostí. Tyto dva návrhy předložil Pitt odděleně z obavy, že členové obou sněmoven se dokáží úspěšně ubránit tomuto zdanění svých statků. První návrh zákona nenarazil v parlamentu téměř na odpor. Hlasovalo se jen jednou a proti se vyslovilo jen 16 poslanců. Druhý návrh prošel všemi fázemi jednání, ale při třetím čtení byl zamítnut poměrem 30 hlasů pro a 30 proti. Když Pitt viděl, že není naděje na schválení návrhu v obou sněmovnách, byl nucen jej stáhnout. Kdyby se daň z odkazu a daň z ověření závěti platily od roku 1796 i z nemovitostí, mohla dnes být splacena značná část státního dluhu. Jedinou skutečnou námitkou, kterou by strana pozemkových vlastníků mohla nyní vznést, je to, že držitelé cenných papírů požívají stejné výsady; ale nijak by si tím nepomohla, jen by proti sobě popudila držitele cenných papírů, kteří mají zvláštní zálibu v daňových výsadách.
Zbývá tedy jediná vyhlídka na úspěšný odpor proti koaličnímu rozpočtu, a to je koalice strany pozemkových vlastníků s irskou brigádou. Pan Gladstone se sice snažil Iry přimět, aby souhlasili s rozšířením daně z příjmu na Irsko - věnoval jim čtyři a půl miliónu v konsolidačních dluhopisech. Jenže Irové tvrdí, že tři z těchto čtyř a půl miliónu, které dostali v souvislosti s hladomorem v letech 1846—1847, nebyly nikdy považovány za státní dluh a irský lid je také nikdy za součást dluhu neuznával.
Vláda sama si pravděpodobně není zcela jista úspěchem, neboť vyhrožuje předčasným rozpuštěním sněmovny, nebude-li rozpočet přijat beze změny. To je velmi vážná výstraha pro velkou většinu poslanců, jejichž „kapsy byly materiálně postiženy legálními výdaji v posledním volebním boji“, a pro ty radikály, kteří se zuby nehty drží staré definice opozice, totiž že opozice má ve vládním mechanismu úlohu pojistného ventilu parního stroje. Pojistný ventil nezastavuje pohyb stroje, nýbrž jej udržuje, a to tím, že vypouští v podobě páry přebytečnou sílu, která by jinak celý mechanismus rozmetala. A tak radikálové vypouštějí jako páru i požadavky lidu. Zřejmě předkládají návrhy jen proto, aby je později odvolali a aby dali průchod své překypující výmluvnosti.
Rozpuštění sněmovny by jen odhalilo rozklad starých stran. Po vytvoření koaliční vlády se irská brigáda rozpadla na dvě frakce — vládní a nezávislou. Strana pozemkových vlastníků je rovněž rozdělena do dvou táborů — jeden vede pan Disraeli a druhý sir John Pakington, ačkoli nyní, v hodině nebezpečí, se oba tábory opět semkly kolem Disraeliho. I radikálové jsou rozštěpeni na dvě skupiny — na mayfairské[81] a manchesteriány. Ve starých stranách už není žádná tmelící síla, ale není tam ani žádná síla skutečně antagonistická. Nové všeobecné volby by situaci nezlepšily, jen by ji potvrdily.
Odhalením volebních zlořádů klesla dolní sněmovna tak hluboko, jak je to jen možné. Ale zároveň týden po týdnu pranýřovala prohnilost svých vlastních základů, korupčnost samého voličstva. Odhodlá se nyní vláda po všech těchto odhaleních apelovat na toto pomlouvané voličstvo, apelovat na celou zemi? Obyvatelstvu země nemá co nabídnout, neboť v jedné ruce třímá odmítnutí parlamentní reformy a v druhé rakouský diplom, který ji jmenoval generálním donášečem kontinentální policie.[82]
Napsal K. Marx 22. dubna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3761 ze 6. května 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. A. Richards. (Pozn. red.)
c — hanba, lež a klam. (Pozn. red.)
e — podle ceny. (Pozn. red.)
f — stát jsem já. (Pozn. red.)
g — třetí stav je všechno. (Pozn. red.)
74 Zároveň s tímto článkem otiskla redakce „New-York Daily Tribune“ v témž čísle (ze 6. května 1853) tuto redakční poznámku: „Naši čtenáři najdou mistrovský výklad rozpočtu pana Gladstona i stanoviska, jaké k němu zaujímají strany existující nyní v Anglii, v článku našeho londýnského dopisovatele dr. Marxe, který přinášíme v dnešním ranním vydání ‚Tribune‘. Dosud jsme nikde nečetli skvělejší kritiku tohoto rozpočtu a jeho autora a domníváme se, že lepší nikdo nenapíše.“
75 Tím se míní londýnský protokol z 8. května 1852 o celistvosti dánské monarchie, který podepsali zástupci Ruska, Rakouska, Anglie, Francie, Pruska a Švédska spolu se zástupci Dánska. Základem smlouvy byl protokol schválený 4. července 1850 uvedenými účastníky londýnské konference (vyjma Prusko), v němž byla stanovena zásada nedílnosti zemí dánské koruny včetně vévodství Šlesviku a Holštýnu. Londýnský protokol uznával ruského cara za jednoho z oprávněnýeh následníků dánského trůnu (jako potomka holštýnsko-gottorpského vévody Karla Petra Ulricha, jenž vládl v Rusku jako Petr III.), kteří se vzdali svých práv ve prospěch vévody Kristiána Glücksburského, když byl prohlášen za nástupce krále Bedřicha VII. Tím se vytvářel precedens pro nároky ruského cara na dánský trůn v budoucnu, kdyby glücksburská dynastie vymřela.
76 Narážka na to, že se římský papež pokusil roku 1850 jmenovat katolické biskupy pro Anglii. Tyto pokusy narazily na odpor anglikánské církve a anglické vlády. Roku 1851 byl vydán zákon, jímž se neuznávala platnost papežských jmenování.
77 „Frankfurter Journal“ [„Frankfurtské noviny“] — německý buržoazní deník, který vycházel ve Frankfurtu nad Mohanem od 17. století do roku 1903.
78 Tím se myslí velké rozšíření spiritismu v Německu na počátku padesátých let 19. století.
79 Marx cituje — poněkud pozměněnou — první větu z brožury Emmanuela Josepha Sieyèse „Co je třetí stav?“ („Quʼest-ce que le tiers état?“), která vyšla roku 1789, v předvečer francouzské buržoazní revoluce. Tato věta zní: „Co je třetí stav? — Všechno. — Čím byl dosud politicky? — Ničím. — Oč usiluje? — Být něčím.“
80 Printing House Square (Tiskárenské náměstí) — londýnské náměstí, kde je budova hlavní redakce listu „Times“.
81 Mayfairští čili mayfairští radikálové — přezdívka skupiny pseudoradikálů (Molesworth, Bernal Osborne aj.); ve skutečnosti zastupovali tu část anglické aristokracie, která koketovala s demokratickými kruhy. Říkalo se jim „mayfairští“ podle jedné z přepychových londýnských čtvrtí, Mayfairu, kde jsou sídla aristokracie.
82 Narážka na reakční postoj Aberdeenovy koaliční vlády, zejména ministra vnitra v této vládě, Palmerstona, vůči politickým emigrantům žijícím v Anglii, a na úsluhy, které tato vláda prokazovala rakouské policii a policii jiných států v boji proti revolučně demokratickému hnutí (viz poznámku [71]).