Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Otázka desetihodinového pracovního dne[147]
Bojovníci za zájmy dělnické třídy odpovídali na argumenty freetraderovské buržoazie z takzvané „manchesterské školy“[148] obyčejně jen rozhořčenými výklady o tom, jak je toto učení nemravné a nestoudně sobecké. Dělník, zdeptaný a ušlápnutý, tělesně zmořený a duševně udolaný nadutou třídou hrabivých továrníků, by si vskutku zasloužil svůj osud, kdyby nebyl do hloubi duše pobouřen, kdykoli mu někdo začne chladnokrevně vykládat, že je na věky věků odsouzen k tomu, aby sloužil jen jako součást stroje, aby se ho užívalo a zneužívalo, jak se zlíbí jeho pánovi, pro větší slávu rychlejší akumulaci kapitálu, a že jen pod touto podmínkou může být zajištěna „převaha jeho země“ i existence dělnické třídy samé. Nebýt tohoto pocitu vášnivého revolučního rozhořčení, nebylo by ani naděje na osvobození proletariátu. Ale něco jiného je udržovat ducha statečného odporu mezi dělníky a něco jiného je čelit jejich nepřátelům ve veřejné diskusi. Tady nepostačí pouhé rozhořčení, pouhé výbuchy prudkého citu, byť sebeoprávněnější. Tady je zapotřebí argumentů. A není pochyby, že zastánci zájmů dělnictva snadno porazí školu svobodného obchodu i v klidné věcné diskusi i na jejím oblíbeném poli politické ekonomie.
Pokud jde o opovážlivou nestoudnost, s níž freetraderovští továrníci tvrdí, že existence moderní společnosti závisí jen na tom, budou-li s to dál hromadit bohatství z krve a mozolů dělnictva, k tomu podotýkáme jen jedno. Ve všech obdobích dějin byla ohromná většina lidu v té či oné formě pouhým nástrojem k obohacování hrstky privilegovaných. V minulosti se toto vydřidušství provádělo vždycky pod různými morálními, náboženskými a politickými záminkami; kněží, filosofové, právníci a státníci říkali lidu, že je vydán napospas bídě a hladu pro své vlastní dobro a protože je to vůle boží. Teď naopak stoupenci svobodného obchodu troufale prohlašují: „Vy, dělníci, jste otroci a zůstanete otroky, protože jen z vašeho otroctví může růst naše bohatství a blahobyt, protože my, vládnoucí třída této země, bychom nemohli dál vládnout, kdybyste nebyli otroky.“ Nyní tedy bylo konečně prozrazeno tajemství útlaku; nyní si konečně může lid, dík stoupencům svobodného obchodu, jasně uvědomit své postavení; nyní je konečně otázka postavena přímo a jednoznačně: buďto my, anebo vy! A proto stejně jako je nám milejší otevřený nepřítel než falešný přítel, je nám milejší drzý freetrader než pokrytecky lidumilný aristokrat, je nám milejší kvaker Bright než lord Ashley.
Zákon o desetihodinovém pracovním dni byl přijat :po dlouhém a urputném boji, který se vlekl po čtyřicet let v parlamentě, na tribunách, v tisku, v každé továrně a dílně všech průmyslových krajů. Na jedné straně se veřejnosti předváděly otřesné obrazy: děti zakrnělé ve vývoji a pozvolna vražděné; ženy vyháněné z domovů a od svých robátek; celá pokolení zachvácená vleklými chorobami; hromadně obětované lidské životy, lidské štěstí ničené v celonárodním měřítku; a to všechno jen proto, aby se obohacovala hrstka už beztak nadměrně bohatých jednotlivců. A nebyly to žádné výmysly; to všechno byla fakta, nezvratná fakta. Nikdo se však přitom neodvážil žádat, aby se s tímto hanebným systémem skoncovalo; žádalo se jen, aby byl poněkud omezen. Na druhé straně vystoupil chladný, bezcitný ekonom, placený sluha těch, kdo z tohoto systému tyli, a dokázal řadou vývodů, tak nezvratných a přesných jako trojčlenka, že se na tomto systému nedá nic změnit, nemá-li být „země zruinována“.
Je nutno přiznat, že obhájci továrních dělníků nedovedli vyvrátit argumenty ekonomů, ba málokdy si vůbec troufali pustit se s nimi do křížku. Je to způsobeno tím, že za dnešního společenského řádu, dokud je kapitál v rukou hrstky lidí, jimž valná většina musí prodávat svou práci, všechny tyto argumenty ekonomů jsou prostě fakta, stejně nepopíratelná jako fakta uváděná jejich odpůrci. Ano, za dnešního společenského řádu je Anglie se všemi třídami svého obyvatelstva zcela závislá na rozkvětu svého průmyslu; a tento rozkvět je za dnešního řádu zcela závislý na naprosto neomezené svobodě kupovat a prodávat, vytloukat co největší zisk ze všech zdrojů země.
Ano, jediný prostředek, jak udržet takový rozkvět průmyslu, na němž teď závisí sama existence impéria, je za dnešního řádu vyrábět každý rok víc a levněji. Ale jak vyrábět víc a levněji? Předně tak, že donutíme výrobní nástroje — stroje a dělníky — pracovat letos víc než loni; za druhé, že nahradíme dosavadní způsob výroby novým a dokonalejším, tj. nahradíme lidi zdokonalenými stroji; za třetí, že snížíme náklady na dělníka tím, že snížíme náklady na jeho výživu (svobodný obchod s obilím atd.), anebo tím, že prostě snížíme jeho mzdu na minimum. Ve všech těchto případech na to tedy doplácí dělník — neboli Anglie může být zachráněna jen zničením svých dělníků! Taková je situace — to jsou nezbytné důsledky, k nimž dovedly Anglii pokrok techniky, akumulace kapitálu a tím vyvolaná domácí i zahraniční konkurence.
Podle toho byl tedy návrh zákona o desetihodinovém pracovním dni, posuzován sám o sobě, jako konečné opatření, rozhodně nesprávným krokem, nevhodným, dokonce reakčním opatřením, jež v sobě nese zárodek svého vlastního zničení.[149] Tento zákon ani nerozbil dnešní společenský řád, ani neprospěl jeho rozvoji. Místo aby podporoval rozvoj systému až k nejzazší mezi, k bodu, kdy vládnoucí třída vyčerpá všechny své možnosti, k onomu bodu, kdy se stane nezbytným přechod moci do rukou jiné třídy — tedy sociální revoluce — místo toho měl zákon o desetihodinovém pracovním dni strhnout společnost zpátky do stavu, který byl dnešním systémem už dávno překonán. To se jasně ukáže, všimneme-li si jen, které strany prosadily návrh zákona v parlamentu proti odporu stoupenců svobodného obchodu. Prosadila jej snad dělnická třída tím, že dávala najevo své pobouření, že vystupovala hrozivě? Naprosto ne. Kdyby tomu tak bylo, bylo by si dělnictvo už dávno vynutilo Chartu[150]. Mimochodem ti z dělníků, kteří stáli v čele hnutí za zkrácení pracovní doby, rozhodně nebyli hroziví revolucionáři. Byli to většinou skromní a důstojní mužové oddaní církvi a králi. Stranili se chartismu a byli většinou stoupenci jakéhosi sentimentálního toryismu. Žádné vládě nikdy hrůzu nenaháněli. Zákon o desetihodinovém pracovním dni prosadili reakční odpůrci svobodného obchodu, spojené zájmy velkostatkářů, finančníků, kolonialistů a rejdařů; tedy aristokracie spolčená s těmi částmi buržoazie, které měly samy strach z nastolení vlády freetraderovských továrníků. Prosadili jej z nějaké sympatie k lidu? Ale kdež! Vždyť žili a žijí z vykořisťování lidu. Jsou právě tak špatní, i když ne tak nestoudní, a sentimentálnější než továrníci. Ale nechtějí, aby nad nimi získali převahu, a tak z nenávisti k nim prosadili tento zákon, který jim měl zajistit sympatie lidu a zároveň zabrzdit rychlý růst sociální a politické moci továrníků. Odhlasování zákona o desetihodinovém pracovním dni tedy nedokázalo, že by dělnická třída byla silná, dokázalo jen to, že továrníci nejsou zatím dost silní, aby už mohli dělat, co se jim zlíbí.
Od té doby si továrníci zajistili skutečnou nadvládu tím, že prostřednictvím parlamentu prosadili zásady svobodného obchodu v obchodování s obilím a v námořní dopravě. Zájmy velkostatkářů a rejdařů byly obětovány vzcházející hvězdě továrníků. Čím víc rostla jejich síla, tím víc pociťovali okovy, jimiž je poutal zákon o desetihodinovém pracovním dni. Rozhodli se, že se proti němu otevřeně postaví; zavedli znovu systém práce na směny a přinutili ministerstvo vnitra, aby vydalo oběžníky, v nichž se továrním inspektorům nařizovalo nevšímat si tohoto porušování zákona; a když se jim nakonec protesty některých neodbytných inspektorů při stoupající poptávce po jejich průmyslových výrobcích staly prostě nesnesitelnými, obrátili se s celou otázkou na Court of Exchequer, který jediným rozsudkem zákon o desetihodinovém pracovním dni prostě zrušil.[151]
A tak byly plody čtyřicetileté agitace zničeny v jednom dni rostoucí silou továrníků, kterým pomohla chvilková „prosperita“ a „stoupající poptávka“; angličtí soudci přitom dokázali, že jsou — stejně jako kněží, advokáti, státníci a ekonomové — placenými přisluhovači vládnoucí třídy, ať už je to třída velkostatkářů, finančních magnátů anebo továrníků.
Jsme tedy proti zákonu o desetihodinovém pracovním dni? Přejeme si, aby ten hrůzný systém hromadění bohatství z potu a krve žen a dětí trval dál? Jistěže ne. Jsme tak rozhodně proti tomuto systému, že podle našeho názoru hned první den, kdy dělnická třída dobude politické moci, bude muset vydat daleko přísnější opatření proti přetěžování žen a dětí, než je zákon o desetihodinovém, ba i osmihodinovém pracovním dni. Tvrdíme však, že zákon tak, jak byl odhlasován roku 1847, neprosadila dělnická třída, nýbrž její dočasní spojenci, reakční společenské třídy, a ježto po něm nenásledovalo ani jedno další opatření, které by zásadně měnilo vztahy mezi kapitálem a prací, bylo to opatření nevčasné, neudržitelné, ba dokonce reakční.
Ale i když byl zákon o desetihodinovém pracovním dni zmařen, dělnická třída tím tentokrát jen získá. Jen ať dělníci klidně nechají továrníky chvíli jásat, nakonec budou jásat sami a naříkat budou továrníci. Proč?
Za prvé. Čas a úsilí, vynakládané po tolik let na agitaci pro zákon o desetihodinovém pracovním dni, nejsou ztraceny, i když se bezprostřední výsledky této agitace zhatily. V této agitaci našli příslušníci dělnické třídy mocný prostředek, jak se vzájemně poznat, ujasnit si své postavení ve společnosti a své zájmy, zorganizovat se a uvědomit si svou sílu. Dělník, který prošel touto agitací, není už týž jako předtím; a celá dělnická třída, když jí prošla, je stokrát silnější, uvědomělejší a lépe organizovaná než předtím. Dříve to byl pouhý shluk jednotlivců, kteří se navzájem neznali a které k sobě nic nepoutalo; nyní je to mocný celek, vědomý si své síly, uznávaný jako „čtvrtý stav“, který se brzy stane prvním.
Za druhé. Dělnická třída z vlastní zkušenosti pozná, že jakékoli trvalé zlepšení jejího postavení jí nemůže dobýt někdo jiný, ale že si je musí dobýt sama tím, že především získá politickou moc. Dělníci teď už jistě pochopili, že zlepšení jejich sociálního postavení jim zajistí jedině všeobecné hlasovací právo, jež jim umožní dostat dělnickou většinu do poslanecké sněmovny. A proto tedy bude zrušení zákona o desetihodinovém pracovním dni pro demokratické hnutí nesmírně prospěšné.
Za třetí. Faktické zrušení zákona z roku 1847 dožene továrníky k tak horečné nadvýrobě, že bude následovat jedna krize za druhou, takže všechny prostředky a zdroje nynějšího systému budou brzy vyčerpány a bude nevyhnutelná revoluce, která zasáhne kořeny společnosti daleko hlouběji než revoluce z roku 1793 a 1848 a povede rychle k politické a sociální nadvládě proletariátu. Viděli jsme už, jak je nynější společenský řád závislý na nadvládě průmyslových kapitalistů a jak je tato nadvláda závislá na tom, budou-li moci neustále rozšiřovat výrobu a zároveň snižovat výrobní náklady. Ale toto rozšiřování výroby má určité meze: nelze vyrábět víc, než kolik je třeba pro existující trhy. Vyrobí-li se víc, přijde krize a po ní zhroucení, bankrot a bída. Zažili jsme mnoho takových krizí, dosud však byly pokaždé šťastně překonány otevřením nových trhů (Čína 1842) nebo lepším využitím starých a zároveň snížením výrobních nákladů (např. při zavedení svobodného obchodu s obilim). Ale i to má své meze. Nyní už další nové trhy nebudou: zbývá už jen jediný prostředek, jak snížit mzdy — totiž radikální finanční reforma a snížení daní anulováním státního dluhu. A nebudou-li mít freetraderovští továrníci dost odvahy jít touto cestou až do konce nebo ukáže-li se nakonec i tento dočasný prostředek neúčinným, nu, pak zahynou přesycením. Je zřejmé, že nebudou-li vyhlídky na další rozšiřování trhů, pak za systému, který musí každým dnem rozšiřovat výrobu, je konec s nadvládou továrníků. Ale copak? „Všeobecná zkáza a chaos“, říkají stoupenci svobodného obchodu. Sociální revoluce a vláda proletariátu, říkáme my.
Angličtí dělníci! Nezoufejte, zavrou-li vás, vaše ženy a děti znovu na třináct hodin denně do „klece“ továren. Je to kalich, který musíte vypít do dna, i když je to kalich hořkosti. Čím dřív to budete mít za sebou, tím lépe. Vaši nadutí páni, tím si můžete být jisti, si vykopali vlastní hrob tím, že nad vámi „zvítězili“, jak to nazývají. Faktickým zrušením zákona o desetihodinovém pracovním dni se podstatně přiblížila hodina vašeho osvobození. Vaši bratří, francouzští a němečtí dělníci, se nikdy nespokojili požadavkem zákona o desetihodinovém pracovním dni. Chtěli se úplně osvobodit od tyranie kapitálu. A vy, kteří máte víc strojů, vyšší kvalifikaci, i počtem je vás víc, a proto se spíš můžete sami osvobodit a vyrábět tolik, abyste všichni měli dost — vy se jistě nedáte odbýt skrovnými almužnami. Nežádejte proto už jen „ochranu práce“, ale směle a hned se pusťte do boje za politickou a sociální nadvládu proletariátu, která vám umožní, abyste si svou práci chránili sami.
Napsal B. Engels v polovině února 1850
Otištěno v „The Democratic Review“
v březnu 1850
Podpis: B. E.Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).147 Engelsův článek „Otázka desetihodinového pracovního dne“, napsaný přímo pro anglické čtenáře, je jedním z dokladů těsného kontaktu, který udržovali Marx a Engels s revolučním křídlem chartistické strany a s jeho vůdci Georgem Julianem Harneyem a Ernestem Jonesem. Měsíčník „The Democratic Review of British and Foreign Politics, History and Literature“ [„Demokratická revue pro britskou a zahraniční politiku, dějiny a literaturu“] vydával Harney v Londýně od června 1849 do září 1850. Kromě uvedeného Engelsova článku tu byl otištěn i zkrácený překlad první kapitoly Marxových „Třídních bojů ve Francii“. Od 1. července 1859 vydával Harney rovněž týdeník „The Red Republican“ [„Rudý republikán“], kde byl otištěn první anglický překlad „Manifestu Komunistické strany“. Tento týdeník přestal vycházet v listopadu 1850. Od prosince začal Harney vydávat nový týdeník „Friend Of the People“ [„Přítel lidu“], který vycházel do léta 1851 a pro který napsal Engels sérii kritických článků o maloburžoazní demokracii. Avšak Harneyův obojaký postoj v době rozkolu Svazu komunistů a jeho přátelské styky s představiteli maloburžoazní demokracie způsobily, že se Marx a Engels s ním rozešli. Zato s Ernestem Jonesem udržovali styky dále a ke spolupráci na týdeníku „Notes to the People“ [„Zprávy pro lid“], který Jones v květnu 1851 založil, přizvali i některé své nejbližší stoupence a pomáhali jim při publicistické práci (Georg Eccarius, Konrad Schramm, Wilhelm Pieper). Podporou chartistického tisku chtěli Marx a Engels posílit tradice revolučního chartismu ze čtyřicátých let a šířit revoluční teorii v masovém hnutí anglických dělníků.
148 Manchesterská škola — teoretický směr v politické ekonomii, který vyjadřoval zájmy průmyslové buržoazie. Stoupenci tohoto směru, freetradeři (free trade — svobodný obchod), hlásali svobodu obchodu a nevměšování státu do hospodářského života. Střediskem agitace freetraderů byl Manchester. V čele tohoto hnutí stáli dva tamější textilní továrníci, Richard Cobden a John Bright, kteří roku 1838 zorganizovali Ligu proti obilním zákonům. Ve čtyřicátých a padesátých letech tvořili freetradeři zvláštní politickou skupinu, představující levé křídlo liberální strany v Anglii.
149 Ve svých pozdějších pracích podali Marx a Engels všestrannější charakteristiku zákona o desetihodinovém pracovním dni (viz Karel Marx, „Ustavující manifest Mezinárodního dělnického sdružení“ a „Kapitál“, díl 1).
150 Jde o Lidovou chartu, s níž vystoupili chartisté roku 1838 a v níž žádali všeobecné volební právo a zajištění takových podmínek, aby dělníci mohli tohoto práva využívat: každoroční volby do parlamentu, platy poslancům, tajné hlasování, stejné volební obvody a odstranění majetkového censu pro kandidáty na poslance parlamentu.
151 Court of Exchequer vynesl v únoru 1850 osvobozující rozsudek nad továrníky obviněnými z porušování zákona o desetihodinovém pracovním dni. Toto rozhodnutí, které fakticky znamenalo zrušení zákona, vyvolalo protest dělnictva. Na základě toho vydal pak parlament 5. srpna 1850 nový zákon, který stanovil pracovní dobu pro ženy a nezletilé na l01/2 hodiny denně a určoval začátek a konec pracovního dne.
Court oj Exchequer (soud státní pokladny) — jeden z nejstarších anglických soudů, pod nějž původně spadaly finanční záležitosti, v 19. století plnil funkci jednoho z nejvyšších soudních dvorů v Anglii.