Poznaňsko

Bedřich Engels

*Poznaňsko

Kolín 28. dubna. Naši čtenáři přijmou s povděkem, pohovoříme-li čas od času o „lesku a moci“ naší hohenzollernské dynastie a o současném nádherném rozkvětu hlavních opor tohoto ušlechtilého trůnu, braniborského rytířstva, které se jako štčnice rozlezlo po všech provinciích.

V tomto poučném pojednání věnujeme dnes pozornost polské části naší užší vlasti^{^[a]}. Již loni v létě, v souvislosti s proslulou pacifikací a reorganisací Polska za pomoci šrapnelů a pekelného kamínku^{^[312]}, přezkoumali jsme německo-židovské lži o „převážně německém obyvatelstvu“ ve městech, o „velkém německém pozemkovém vlastnictví“ na venkově a královsko-pruských zásluhách na vzrůstu všeobecného blahobytu. Čtenáři „Neue Rheinische Zeitung“ si vzpomenou, že jsme na základě úředního sčítání a z dokladů arcibiskupa hnězdenského a poznaňského, zaslaných buržoasnímu ministru přechodu Camphausenovi, zjistili, že části území začleněné do pruské demarkační čáry nejsou ani z poloviny, nýbrž sotva z šestiny obydleny Němci^{^[313]}, zatímco prolhané statistiky pruské vlády zvyšovaly postupně počet údajně německého obyvatelstva podle toho, jak postupující kontrarevoluce umožňovala nové dělení a nové oklešťování polského území; zjistili jsme tehdy, že německá nacionalistická sebranka a spekulanti z frankfurtského parlamentního močálu počítali v těchto statistikách polské židy vždy k Němcům, třebaže tento odporný pronárod nemůže být spřízněn s Frankfurtem ani svým žargonem, ani svým původem, leda snad svou ziskuchtivostí; dále jsme zjistili, že jen poměrně malý počet drobných německých vlastníků půdy je pevně usazen v jednotlivých poznaňských okresech, a to jenom díky hanebné pruské spekulaci s polskou bídou, neboť podle královského nařízení z roku 1833 se všechny statky, které přišly do dražby, směly prodávat jedině pruským krautjunkerům, kterým na to vláda půjčila peníze; a že konečně dobrodiní a zásluhy hohenzollernské otcovské péče tkvěly v tom, že se po březnové revoluci dávaly ze zbabělosti velkolepé sliby, že bude provedena „národní reorganisace“, ale později, jak sílila kontrarevoluce, utahovala se smyčka kolem polského území paterým, stále bezohlednějším dělením; potom se činila „reorganisace“ závislou na „pacifikaci“ a odzbrojení, a když byla tato podmínka splněna, byla nakonec puštěna na bezbrannou důvěřivou zemi „Moje skvělá armáda“ a společně s židy drancovala kostely, zapalovala vesnice, utloukala Poláky na veřejných místech nabijáky nebo je cejchovala pekelným kamínkem, a když ukojila pomstu za víru v „březnové sliby“, vzdávala na tomto poli pokrytém mrtvolami chválu bohu a Jeho křesťansko-germánskému Veličenstvu.

Takové bylo dobrodiní pruské „reorganisace“ v Poznaňsku. Podívejme se nyní na původ pruského velkého pozemkového vlastnictví, na domény a vrchnostenské statky. Jejich historie v nemalé míře doplňuje obraz „lesku a moci“ hohenzollernské dynastie a chrabrosti jejich milovaného loupežného rytířstva.

Roku 1793 si tři korunovaní zloději mezi sebou rozdělili polskou kořist podle práva, podle něhož si tři loupežníci rozdělují měšec bezbranného pocestného. Poznaňsko a jižní Prusko získalo tehdy Hohenzollerny za dědičné vládce zcela stejně, jako je roku 1815 získala za své dědičné vládce Porýnská provincie: podle práva čachrování s národy a prodávání duší. Jakmile bude zrušeno právo čachrovat s lidmi a prodávat duše, udělají Poláci a Porýňané svým dědičným hohenzollernským velkovévodům rudou čáru přes jejich vlastnický titul.

První čin, jímž projevil hohenzollernský zeměpán svou otcovskou péči v uloupeném Polsku, byla konfiskace královských a církevních statků. Proti takovéto konfiskaci celkem nic nenamítáme, doufáme naopak, že brzo přijde řada i na jiné korunní statky. Ptáme se jen, k jakým účelům bylo takto zkonfiskovaných statků použito? V zájmu „všeobecného blahobytu“ země, o který tak milostivě pečovala braniborská otcovská vláda za „pacifikace“ a „reorganisace“ v roce 1848? V zájmu lidu, z jehož potu a krve tyto statky vzešly? Uvidíme.

Tehdejší ministr Hoym, který již dvacet let nezávisle, bez jakéhokoli dozoru spravuje Slezskou provincii a který využíval této své moci k chvalně známým junkerským podvodům a vyděračství, byl za své zásluhy o boha, krále a vlast pověřen také správou jižního Pruska. Hoym navrhl svému pánu a veliteli, aby v zájmu „lesku a moci“ dynastie a proto, aby se vytvořilo skvělé a mocné krautjunkerstvo, které by mu bylo oddáno, daroval co nejvíc z konfiskovaných církevních a státních statků takzvaným „zasloužilým mužům“. A tak se také stalo. Celá smečka hrabivých lapků, milců královských metres, ministerských kreatur, pomahačů, kterým bylo třeba zacpat ústa, byla podarována největšími a nejbohatšími statky oloupené země, a tak byly mezi Poláky nasazeny „německé zájmy“ a „převážně německé pozemkové vlastnictví“.

Z opatrnosti, aby nepodnítil královu chamtivost, oceňoval Hoym tyto statky před králem pouze na čtvrtinu nebo šestinu jejich skutečné ceny, někdy ještě levněji; obával se, asi ne bezdůvodně, že kdyby král zvěděl jejich skutečnou cenu, pomýšlel by spíš na svou vlastní otcovskou kapsu než na všechno ostatní. Za čtyři roky Hoymovy správy po „pacifikaci“ od roku 1794 až do roku 1798 bylo takto v poznaňském správním obvodu rozdáno 22, v kališském, dříve piotrkowském obvodu 19, ve varšavském obvodu 11, celkem 52 větších a menších statkářských celků, které zahrnují ne méně než dvě stě jedenačtyřicet statků. Králi se řeklo, že jejich cena je 3¹/₂ milionu tolarů, zatímco jejich skutečná cena činila přes dvacet milionů tolarů.

Poláci si na to vzpomenou, až budou těchto ukradených 20 milionü tolarů, tuto polskou miliardu při příští revoluci žádat nazpět!

Jen v kališském obvodu se rozdané statky rovnaly rozlohou víc než třetině všech královských a církevních panství a důchod z nich činil i podle nízkého darovacího odhadu z roku 1799 ročně 247 000 tolarů.

V poznaňském správním obvodu bylo panství Owińska s rozsáhlými lesy darováno obchodníku s galanterním zbožím Treskowovi, a přitom sousední panství Szrem, bez jediného stromu, bylo prohlášeno za státní doménu a musí nyní kupovat dříví na státní útraty z Treskowových lesů.

V jiných obvodech konečně byly tyto statky v darovacích listinách výslovně osvobozeny od běžných daní, a to „na věčné časy“, takže žádný pruský král nebude mít právo zatížit je novými daněmi.

A nyní se podívejme, jak a kterým „zasloužilým mužům“ byly tyto nakradené statky darovány. Zásluhy těchto krautjunkerů jsou tak veliké, že nás nutí, abychom jim v zájmu souvislosti věnovali zvláštní kapitolu.^{^[b]}

Napsal B. Engels 28. dubna 1849
Otištěno v druhém vydání
„Neue Rheinische Zeitung“
čís. 285 z 29. dubna 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Pruska, na rozdíl od Německa. (Pozn. red.)

b Pokračování článku v „Neue Rheinische Zeitung“ není. (Pozn. red.)

312 O pekelném kamínku viz poznámku ^[158] zde.

313 Viz sérii článků „Debaty o polské otázce ve Frankfurtu“ (Marx—Engels, Spisy 5‚ zde).