Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Camphausen
Kolín 3. února. Ze zcela spolehlivého pramene se dovídáme, že Brandenburgova vláda před novým zasedáním sněmoven odstoupí a pan Camphausen se na začátku zasedání představí sněmovnám jako nový ministerský předseda.
Věděli jsme bezpečně, že se něco podobného chystá, když před několika dny zdejší přátelé tohoto obratného státníka rozšiřovali pověsti, že už má politiky dost:
Ach! já mdlý jsem žití zmatky!
Nač ta strast i slast — Bůh suď! —
Míre sladký,
vstup, ó sestup v moji hruď![186]Proto prý má v úmyslu uchýlit se opět do svého domácího zátiší a omezit své meditace na oblast méně vzrušující — na spekulaci s olejem.
Každému prozíravému člověku muselo být jasné, že pan Camphausen pociťoval potřebu znovu se dát povolat k záchraně koruny a „dojat svou vlastní velkomyslností“, s důstojností sobě vlastní podruhé sehrát úlohu „porodní báby konstitučního trůnu“.
Buržoasní oposice ve sněmovně bude jásat nad tímto parlamentním „vítězstvím“. Němci jsou zapomnětliví a snadno odpouštějí. Táž levice, která loni vystupovala proti panu Camphausenovi, vděčně uvítá jeho příchod do úřadu jako velký ústupek koruny.
Aby se však lid nedal oklamat podruhé, zopakujeme stručně nejznamenitější činy tohoto „hloubavého“ státníka.
Pan Camphausen vzkřísil Spojený sněm, pochovaný 18. března, a dohodl se s ním o některých základních rysech budoucí ústavy.
Tím se pan Camphausen dohodl o právní půdě, tj. o nepřímém popření revoluce.
Pan Camphausen nás mimoto obšťastnil nepřímými volbami.
Pan Camphausen podruhé zapřel revoluci, jeden z jejích hlavních výsledků, když z útěku prince Pruského udělal studijní cestu a povolal ho z Londýna nazpět.
Pan Camphausen organisoval občanskou gardu tak, aby se od počátku změnila z ozbrojení lidu v ozbrojení třídy a postavil lid a občanskou gardu proti sobě jako nepřátele.
Pan Camphausen současně připustil, aby se staropruská byrokracie a armáda reorganisovaly a byly každým dnem způsobilejší připravit kontrarevoluční státní převrat.
Pan Camphausen dal souhlas k památné šrapnelové řeži proti téměř neozbrojeným polským rolníkům.
Pan Camphausen začal válku s Dánskem, aby dal průchod přebytku vlasteneckého zápalu a obnovil popularitu pruské gardy. Když tohoto cíle dosáhl, pomáhal ze všech sil, aby hanebné příměří podepsané v Malmö bylo ve Frankfurtu schváleno, což Wrangel potřeboval k svému tažení na Berlín.
Pan Camphausen se omezil na zrušení několika reakčních staropruských zákonů v Porýnské provincii, ale ponechal nedotčeno veškeré státně policejní zákonodárství pruského zákoníku ve všech starých provinciích.
Pan Camphausen byl první, kdo intrikoval proti jednotě Německa — tehdy ještě rozhodně revoluční — tím, že jednak svolal vedle frankfurtského Národního shromáždění svůj berlínský dohodovací parlament a později všemožně bojoval proti usnesením a vlivu frankfurtského shromáždění.
Pan Camphausen žádal od svého shromáždění, aby omezilo svůj ústavodárný mandát na pouhý „dohodovací“ mandát.
Pan Camphausen od něho dále žádal, aby se obrátilo na korunu s adresou, v níž by uznalo toto omezení svého mandátu; jako by bylo ústavodárnou sněmovnou, která může být podle libosti odročena nebo rozpuštěna.
Pan Camphausen od něho dále žádal, aby se zřeklo revoluce, dokonce z toho učinil otázku důvěry k vládě.
Pan Camphausen předložil svému shromáždění návrh ústavy, který se mnoho nelišil od oktrojované ústavy a vzbudil tehdy všeobecné pobouření.
Pan Camphausen se honosil, že byl ministrem zprostředkování, ale toto zprostředkování bylo jen zprostředkováním mezi korunou a buržoasií, aby mohli společně zradit lid.
Pan Camphausen konečně odstoupil, když byla tato zrada dokonale zprostředkována a natolik uzrála, že ji vláda činu se svými konstábly mohla uskutečnit.
Pan Camphausen se stal vyslancem u takzvané ústřední moci a zůstal jím za všech vlád. Zůstal vyslancem, když ve Vídni deptala německou zemi vojska Chorvatů, Rusínů a Valachů, když dělostřelbou zapálila první město Německa a počínala si tak hanebně, jak si nepočínal ani Tilly v Magdeburku[187]. Zůstal vyslancem, a nehnul ani prstem.
Pan Camphausen zůstal vyslancem za Brandenburga, zúčastnil se tedy pruské kontrarevoluce a propůjčil své jméno pod nedávnou pruskou cirkulární nótu, která otevřeně a bez obalu žádala obnovení starého Spolkového sněmu[188].
Pan Camphausen teď konečně přebírá vládu, aby kryl ústup kontrarevolucionářů a na delší dobu nám zajistil listopadové a prosincové vymoženosti.
To je několik velkých činů pana Camphausena. Stane-li se teď ministrem, pospíší si, aby je rozmnožil. My zase o nich povedeme pokud možno přesnou evidenci.
Napsal K. Marx 3. února 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 213 e 4. února 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)186 Goethe, „Noční píseň poutníkova“.
187 Tilly, vojevůdce katolické ligy za třicetileté války, dobyl 20. května 1631 město Magdeburk a dal ho v plen soldatesce. Město téměř úplně lehlo popelem a bylo vojskem vydrancováno; na třicet tisíc obyvatel bylo pobito.
188 Cirkulární nóta pruské vlády z 23. ledna 1849, adresovaná všem pruským diplomatům v německých státech, žádala obnovení ústředního orgánu Německého spolku — Spolkového sněmu, reakční feudální instituce, která byla německému lidu vnucena rozhodnutím vídeňského kongresu v roce 1815.