Švýcarský tisk

Bedřich Engels

Švýcarský tisk

Bern 11. ledna. Švýcarský politický tisk rozvíjí rok od roku stále větší činnost. Kromě asi dvaceti literárních časopisů vychází nyní ve 22 švýcarských kantonech 98 politických listů. Nesmíme si však pod těmito listy představovat noviny velkého formátu, jako jsou německé nebo dokonce francouzské. Až na několik waadtských listů jsou to malé listy, vycházející vesměs jen na půlarchu kvartového formátu; sotva tucet z nich vychází denně, některé pětkrát, většina třikrát a několik jen jednou týdně, a až na nepatrné výjimky jsou řízeny a psány vskutku uboze. Přirozeně, vždyť jak by také mohly na omezené půdě zdejších kantonálních poměrů a v malicherné polemice, jaká je možná jen zde, vyrůst významné novinářské talenty, a který skutečný talent by se dal omezit na tyto trpasličí poměry a na rozměry kvartového obdeníčku!

Nejlepší vlastností švýcarského tisku je jeho nestydatost. Říkají si tu v novinách takové věci, dovolují si tu docela bez ostychu tak drzé osobní útoky, že by to porýnský prokurátor, kterému je svatý článek 370 Code pénal^{^[162]}, v takové zemi nevydržel ani tři dny.

Ale to je také vše. Odmysli si tuto bezohlednost, která je ostatně bez špetky vtipu, a nezůstane téměř nic, než ponížené pochlebování odporné omezenosti malého, přitom ještě roztříštěného a bezmezně nafoukaného národa předpotopních alpských pastevců, zabedněných sedláků a špinavých šosáků. Ve velkých zemích se noviny řídí potřebami své strany a neotiskují nic, co by škodilo jejím zájmům — je to pochopitelné a nevadí to příliš svobodě diskuse, protože každý směr, i ten nejpokrokovější, má své tiskové orgány. Ale v omezených švýcarských poměrech jsou omezeny samy strany a tisk je omezen právě tak jako strany. Proto se všude uplatňují uzoučká hlediska, proto tu vůbec nenajdeš orgány směrů, které jsou sice pokrokové, ale dokonce i v Německu už dávno obvyklé, proto se i největší radikálové bojí odchýlit byť jen o vlásek od omezeného, jen na nejbližší budoucnost zaměřeného programu své strany, napadnout byť i jen tu nejomezenější ze švýcarských národních omezeností. Každého, kdo by znesvětil národní svatyni, by neprodleně stihl patriarchální soud lynče. K čemu by jinak měl bodrý Švýcar své pěsti?

Takový je průměr švýcarského tisku. Nad tímto průměrem jsou lepší orgány vlašského Švýcarska a Bernu; pod ním je většina východošvýcarských listů.

Začněme tiskem švýcarského hlavního města. V Bernu už dochází k jisté centralisaci švýcarského tisku. Soustředil se tu tisk kantonu a tento tisk už začíná do určité míry nabývat vlivu, jaký mívá tisk hlavního města.

Hlavním orgánem reakční, nebo jak se zde říká, aristokratické strany je „Schweizerischer Beobachter“, orgán švýcarských důstojníků v cizích službách, jak jej správně nazývá „Berner Zeitung“. Tento povedený obdeníček velebí hrdinské činy švýcarských Chorvatů v Itálii, napadá nejšpinavějším způsobem radikály, obhajuje vojenské kapitulace^{^[163]}, podkuřuje patricijům, opěvá Radeckého a Windischgrätze, ospravedlňuje zavraždění Roberta Bluma, pomlouvá revoluci ve všech zemích a denuncuje uprchlíky vládě. Tento ušlechtilý list nemá vlastně vůbec redaktora; je slátán z všelijakých příspěvků a noticek lenošivých patricijských synků a lovců teplých místeček v obecní radě. K němu se důstojně řadí „Intelligenzblatt“, list, v němž najdete vpředu jen inzeráty a vzadu chvalozpěvy na pietismus a patricijsko-statkářskou ziskuchtivost. „Die Biene“ má představovat „Charivari“^{^[164]} této strany. Protože však je v dnešní době pánům patricijům vcelku spíš do pláče než do smíchu, je vtip této včely hrozně kožený a krotký.

Orgánem umírněné nebo liberální strany, strany Ochsenbeinovy, je především „Berner Verfassungsfreund“. Tento list, redigovaný doktorem a bývalým profesorem Karlem Herzogem, se pokládá přímo za polooficiální Ochsenbeinův orgán. Je redigován s jistou rutinou, ale zcela bez talentu, a omezuje se na obhajování všeho, co dělá vláda a spolková rada, pokud to vychází z Ochsenbeinovy strany. Pokud jde o východní, zejména pak o původní kantony, je ovšem hrozně svobodomyslný, a také zahraniční politika mu skýtá čas od času příležitost ke zvučné fanfáře, pod jejímž bojovným hlaholem propašovává nejbezbarvější neutralitu. Víceméně obskurní „Bundeszeitung“ pluje asi v týchž vodách jako francouzský list „La Suisse“, který rediguje špatnou francouzštinou Piemonťan Bassi. Není tak spjatý s vládou jako „Verfassungsfreund“, podkuřuje však neméně vládnoucí liberální většině a napadá velmi neúnavně, ale nepříliš šťastně, revoluční tisk francouzského Švýcarska, jmenovitě „Nouvelliste Vaudois“. Slušněji si počíná v italské otázce, na níž má jeho redaktor přímou účast. — Tyto tři listy vycházejí denně.

Nejvíce časopisů má radikální strana. Z nich nejdůležitější je „Berner Zeitung“ s advokátem, místopředsedou Velké rady a členem Stavovské rady Niggelerem jako hlavním redaktorem. Je to orgán krajní radikální strany německé části kantonu, zastoupené ve vládní radě finančním ředitelem Stämpflim. Hlavní zásady, podle nichž je list řízen, jsou: uskutečnění demokracie v zákonodárství a ve správě kantonu, odkud je třeba odklidit ještě mnoho starého neřádu, co největší centralisace celého Švýcarska a zrušení politiky neutrality při první příležitosti.

V „Berner Zeitung“ působí nejvýznamnější osobnosti bernských radikálů, a proto není divu, že je to nejlépe redigovaný list kantonu, ba celého německého Švýcarska. Kdyby mohli jeho redaktoři a spolupracovníci psát docela svobodně, byl by ještě o mnoho lepší; hovořila by tu jednotná a nedělitelná helvetská republika, a to velmi rudého zabarvení; ale jaká pomoc, to nejde, strana to ještě nedovolí. Vedle „Berner Zeitung“ vychází od 1. ledna rovněž denně „LʼHelvétie fédérale“, pokračovatelka „Helvétie“ vydávané předtím v jurském Pruntrutu, orgán jurských radikálů a jejich vůdce, plukovníka a vládního rady Stockmara. Stará „Helvétie“ vystupovala rozhodně rudě; nová rovněž, ba ještě rozhodněji.

„Schweizer Zeitung“ (dříve „Freier Schweizer“) zastupuje rovněž radikalismus, ale výlučně buržoasní, a proto požaduje jen takové ekonomické reformy, které jsou výhodné pro vládnoucí majetnou třídu. Konec konců však i tyto noviny vybočují z hranic obvyklé švýcarské kantonální omezenosti (neutralita, kantonální svrchovanost atd.). Kromě těchto tří deníků vydávají bernští radikálové ještě satirický časopis, Jenniho „Guckkasten“, jediný dobrý satirický časopis ve Švýcarsku. „Guckkasten“ (vychází jednou týdně) se omezuje pouze na švýcarské záležitosti, zejména pak na záležitosti bernského kantonu, ale právě proto se mohl stát ve státě mocí, která přispěla svým poctivým dílem k pádu Neuhausovy vlády, a teď se zase stará o to, aby strana Ochsenbeinova nezůstala příliš dlouho u vesla. Bezohledný vtip, s nímž se Jenni snaží strhnout s každé vládnoucí osobnosti včetně Ochsenbeina nimbus popularity, vynesl mu za vlády Neuhausovy nesčetné procesy a šikany a později výhružné dopisy a surovosti; ale všechno nadarmo, a ještě dnes očekávají velcí páni z Bernu každé nové sobotní číslo „Guckkasten“ se značným neklidem. Když byl zastřelen Blum, přinesl „Guckkasten“ jako kresbu týdne špalek a sekeru uprostřed spousty rozbitých korun — s nápisem: „Jediná pomoc“. Když se nad tím rozšafní bernští občané pohoršovali, našli v příštím čísle lucernu, na níž se houpala koruna, a pod tím nápis: „Suaviter in modo, fortiter in re^{^[a]} — stínům Messenhauserovým!“

„Seeländer Anzeiger“, vydávaný členem Národní rady a Velké rady J. A. Weingartem, byl do Nového roku jediným mluvčím socialismu. „Seeländer Anzeiger“ káže podivnou směsici ubrečeného sentimentálního a dobročinného socialismu a rudé revoluce. První pro kanton Bern a druhé, když mluví o cizině. Pokud jde o formu, je tento týdeník jedním z nejhůř redigovaných časopisů kantonu. Ostatně v politice je pan Weingart přes své křesťansky soucitné výlevy duše stoupencem nejkrajnějšího radikalismu. Od Nového roku dostal „Seeländer Anzeiger“ konkurenta v jiném týdeníku, „Der Unabhängige“, který si ovšem uložil trochu nevděčný úkol, najít v poměrech bernského kantonu a Švýcarska vůbec půdu pro propagandu základů socialismu a navrhnout opatření, jak odstranit aspoň ty nejhorší zlořády. Tento týdeník je rozhodně jediným listem v celém Švýcarsku, který se dal správnou cestou, aby v této zemi získal přívržence pro svůj směr; a jsou-li jeho naděje na úspěch úměrné zuřivosti, kterou už vyvolal u vysokých a nejvyšších úřadů, pak nemá tak docela špatné vyhlídky.

Z listů, které vycházejí mimo Bern, se zmíním pouze o jednom: o „Evolution“^{^[165]}, jak nyní vůdce dobrovolníků Becker překřtil svou „Revolution“. Tento nejradikálnější ze všech švýcarských listů se orientuje výhradně na novou evropskou revoluci a snaží se pro ni ve svém okruhu získat bojovníky. Pokojní měšťáci se mu odměňují nenávistí; kromě německých uprchlíků ve Švýcarsku, Besançonu a Alsasku má málo čtenářů.

V některém z příštích článků se budu podrobněji zabývat mimobernským tiskem.^{^[166]}

Napsal B. Engels 11. ledna 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 197 ze 17. ledna 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Se sladkým úsměvem, ale tvrdě. (Pozn. red.)

162 O článku 370 francouzského trestního zákoníku (Code pénal) — z oddílu o pomluvě — viz pasáž v Engelsově řeči na procesu proti „Neue Rheinische Zeitung“ (Soudní proces proti „Neue Rheinische Zeitung“ - Engelsova řeč, zde).

163 Tím se míní smlouvy švýcarských kantonů s evropskými státy o dodávání vojáků jako žoldnéřů. Takovéto smlouvy se uzavíraly od poloviny 15. století až do poloviny 19. století; za buržoasních revolucí v 18. a 19. století byli švýcarští žoldnéři nástrojem monarchistické kontrarevoluce.

164 „Le Charivari“ [„Kočičina“] — francouzský satirický list buržoasně republikánského zaměření; vycházel v Paříži od roku 1832; za červencové monarchie jízlivě útočil na vládu; v roce 1848 podporoval buržoasně republikánskou vládu a Cavaignacovu diktaturu.

165 „Die Evolution“ [„Evoluce“] — revolučně demokratický týdeník, orgán německých emigrantů ve Švýcarsku; vycházel v Billu (kanton Bern) v letech 1848 až 1849 za redakce Johanna Philippa Beckera; ukázkové číslo listu z 1. prosince 1848 vyšlo pod titulem „Die Revolution“ [„Revoluce“].

166 Pokračování tohoto článku Engels nenapsal, neboť se v polovině ledna 1849 vrátil do Kolína.