Bedřich Engels
Podrobnosti o událostech 23. června
Povstání je pravým dělnickým povstáním. Propukl tu hněv dělníků proti vládě a shromáždění, jež zklamaly jejich naděje, denně se usnášely v zájmu buržoasie na nových protidělnických opatřeních, rozpustily dělnickou komisi v lucemburském paláci, omezily činnost národních dílen a vydaly zákon proti srocování.[79] Všechny podrobnosti potvrzují, že povstání má vysloveně proletářský charakter.
Bulváry, tato hlavní tepna pařížského života, byly dějištěm prvního srocení lidu. Od brány Saint-Denis až dolů k ulici Vieille du Temple bylo všechno zaplaveno davy lidu. Dělníci z národních dílen prohlásili, že nepůjdou do Sologne do tamějších národních dílen; jiní vypravovali, že by tam byli včera odjeli, ale už u Fontainebleauské brány marně čekali na cestovní průkaz a na příkaz k odjezdu, které jim byly večer den předtím přislíbeny.
Kolem 10. hodiny se začalo šířit volání po barikádách. Východní a jihovýchodní část Paříže počínaje čtvrtí a předměstím Poissonnière byla rychle zabarikádována, ale jak se zdá, ještě dost nesoustavně a nesouvisle. Ulice Saint-Denis, Saint-Martin, Rambuteauova, předměstí Poissonnière a na levém břehu Seiny přístupy k předměstím Saint-Jacques a Saint-Marceau - ulice Saint-Jacques, Laharpova, la Huchette a přilehlé mosty byly víceméně dobře opevněny. Na barikádách byly vztyčeny prapory s nápisy: "Chléb nebo smrt" a "Práci nebo smrt"!
Povstání se tedy jasně opíralo o východní část města, obydlenou převážně dělníky; zprvu o předměstí Saint-Jacques, Saint-Marceau, Saint-Antoine, Temple, Saint-Martin a Saint-Denis, o "aimables faubourgs"[80], dále o čtvrti ležící mezi nimi (Saint-Antoine, Marais, Saint-Martin a Saint-Denis).
Když byly postaveny barikády, začalo se s útoky. Na bulváru Bonne Nouvelle, na který se útočí takřka při každé revoluci nejdříve, hlídkovala mobilní garda[81]. Lid ji odzbrojil.
Brzy nato však přišla na pomoc měšťanská garda ze západních čtvrtí; znovu rozestavila hlídky. Druhý oddíl obsadil vyvýšený chodník před divadlem du Gymnase, odkud lze ovládat velký úsek bulváru. Lid se pokusil odzbrojit předsunuté hlídky; dosud však žádná strana nepoužila zbraní.
Konečně přišel rozkaz vzít útokem barikádu postavenou napříč bulváru ubrány Saint-Denis. Národní garda s policejním komisařem v čele postoupila vpřed; začalo se vyjednávat; vtom padlo neznámo z které strany několik výstřelů, a vzápětí se rozpoutala přestřelka.
Hned potom začala střílet také hlídka na Bonne Nouvelle; prapor druhé legie, který obsadil bulvár Poissonnière, začal rovněž postupovat s nabitými puškami. Lid byl obklíčen ze všech stran. Národní garda zahájila ze svých výhodných a zčásti zajištěných posic na dělníky prudkou křížovou palbu. Dělníci se bránili půl hodiny; nakonec národní garda dobyla bulvár Bonne Nouvelle a barikády až k bráně Saint-Martin. Také zde obsadila národní garda k 11. hodině barikády směrem od Templu a přístupy k bulváru.
Hrdinové, kteří ztekli tyto barikády, byli buržoové z druhého okresu, který se táhne od Palais Ex-Royal[82] přes celý Montmartre. Zde bydlí bohatí majitelé obchodů z ulic Vivienne, Richelieuovy a bulváru des Italiens, velcí bankéři z ulic Laffittovy a Bergère a blahobytní rentiéři z Chaussée d'Antin. Zde bydlí Rothschild a Fould, Rougemont de Lowenberg a Ganneron. Zkrátka, tady je bursa, Tortoni[83] a všecko, co s nimi stojí i padá.
Tito hrdinové, první a ze všech nejvíc ohrožení rudou republikou, byli také první na místě. Je příznačné, že první barikáda z 23. června byla dobyta poraženými z 24. února. 3000 mužů postupovalo vpřed. Čtyři setniny vzaly útokem převržený omnibus. Povstalci se mezitím asi zase zachytili u brány Saint-Denis, neboť k poledni sem musel přitáhnout generál Lamoricière se silnými oddíly mobilní gardy, řadového vojska, jezdectva a se dvěma děly, aby společně s druhou legií (národní garda 2. okresu) dobyl útokem dobře opevněnou barikádu. Jeden oddíl mobilní gardy donutili povstalci k ústupu.
Boj na bulváru Saint-Denis byl signálem ke srážkám ve všech východních okresech Paříže. Byl to krvavý boj. Přes 30 povstalců bylo zabito nebo zraněno. Rozlícení dělníci přísahali, že příští noci zaútočí ze všech stran a budou bojovat na život a na smrt proti "municipální gardě republiky".
V 11 hodin došlo k potyčce také v ulici Planche-Mibray (pokračování ulice Saint-Martin směrem k Seině); jeden muž byl zabit.
Také v okolí Tržnice (Halles) ‚ Rambuteauovy ulice aj. došlo ke krvavým srážkám. Na místě zůstalo čtyři až pět mrtvých.
V jednu hodinu se strhla potyčka v ulici de Paradis-Poissonnière; národní garda střílela, výsledek není znám. V předměstí Poissonnière byli po krvavé srážce odzbrojeni dva poddůstojníci národní gardy.
Ulice Saint-Denis byla vyklizena útoky jezdectva. Odpoledne se rozhořčeně bojovalo v předměstí Saint-Jacques. V ulicích Saint-Jacques a Laharpově a na náměstí Maubert útočilo vojsko se střídavým úspěchem na barikády a silně je ostřelovalo kartáči. Také v předměstí Montmartre střílelo vojsko z děl.
Povstalci byli vcelku zatlačeni. Radnice (Hôtel de Ville) nebyla obsazena; ve tři hodiny bylo povstání omezeno na předměstí a čtvrť Marais.
Ostatně mezi ozbrojenými národními gardisty bylo vidět málo neuniformovaných (tj. dělníků, kteří nemají peníze, aby si opatřili uniformu). Zato bylo mezi nimi vidět lidi s luxusními zbraněmi, loveckými puškami atd. Také jízdní národní gardisté (k nimž se vždy hlásili mladí lidé z nejbohatších rodin) se zařadili do pěchoty. Na bulváru Poissonnière se nechali národní gardisté lidem klidně odzbrojit a vzali do zaječích.
V pět hodin boj ještě pokračoval a přerušil jej teprve liják.
V jednotlivých místech se však bojovalo až do pozdního večera. V devět hodin bylo ještě slyšet výstřely z pušek v předměstí Saint-Antoine, v centru dělnické Paříže.
Až dosud se ještě nebojovalo tak rozhořčeně, jak to vyžaduje rozhodný revoluční boj. Zdá se, že národní garda, až na druhou legii, většinou otálela s útokem na barikády. Dělníci se přes všechno své rozhořčení pochopitelně omezili jen na obranu svých barikád.
Večer se tedy obě strany rozešly, když si daly schůzku na příští den ráno. První den boje nepřinesl vládě žádné výhody; zatlačení povstalci mohli během noci opět obsadit ztracené posice a také to udělali. Naproti tomu mluvily proti vládě dvě důležité skutečnosti: střílela z děl a nepotlačila vzpouru hned prvního dne. Avšak po dělostřelecké palbě a po noci, která nepřinesla vítězství, nýbrž jen příměří, končí vzpoura a začíná revoluce.
Napsal B. Engels 25. června 1848
Otištěno ve zvláštní příloze
k „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 26 z 26. června 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)79 Jde o vládní komisi pro dělnickou otázku, která zasedala v Lucemburském paláci za předsednictví Louis Blanca; komisi zřídila prozatímní vláda 28. února 1848 pod tlakem dělníků, kteří žádali zřízení ministerstva práce. Praktická činnost této tzv. lucemburské komise, složené ze zástupců dělnictva a podnikatelů, se omezila na zprostředkování v pracovních sporech, namnoze ve prospěch podnikatelů, k čemuž přispívala smířlivecká taktika Louis Blanca. Po vystoupení lidových mas 15. března 1848, ve kterém hráli hlavní úlohu pařížští dělníci, vláda 16. května 1848 lucemburskou komisi zrušila.
Národní dílny byly zřízeny hned po únorové revoluci z roku 1848 dekretem francouzské prozatímní vlády. Vláda tak chtěla zdiskreditovat mezi dělníky Blancovy myšlenky o organisaci práce a na druhé straně využít vojensky zorganisovaných dělníků v národních dílnách k boji proti revolučnímu proletariátu. Když však tento provokační plán na rozštěpení dělnické třídy ztroskotal a dělníci zaměstnaní v národních dílnách se stále víc revolucionovali, učinila buržoasní vláda řadu opatření, jejichž účelem bylo likvidovat národní dílny (snížením počtu dělníků, posíláním dělníků na veřejné práce na venkov atd.). To vyvolalo mezi pařížským proletariátem velké pobouření a bylo jedním z podnětů k červnovému povstání v Paříži. Po jeho potlačení schválila Cavaignacova vláda 3. července 1848 dekret o rozpuštění národních dílen.
Zákon o zákazu srocování (interdiction des attroupements) byl schválen francouzským Ústavodárným shromážděním 7. června 1848 ze strachu před vzrůstající nespokojeností francouzského proletariátu; všechny schůze a tábory lidu byly zakázány pod trestem vězení do 10 let.
80 "Aimables faubourgs" ["roztomilá předměstí"] - tak nazval Ludvík Filip pařížská předměstí.
81 Mobilní garda byla zřízena dekretem prozatímní vlády z 25. února 1848 k boji proti revolučním lidovým masám. Oddílů mobilní gardy, skládající se převážně z lumpenproletariátu, bylo použito k potlačení červnového povstání.
82 Tj. bývalý královský palác. - Palais Royal [Královský palác] v Paříži byl od roku 1643 residencí Ludvíka XIV. a od roku 1692 jej vlastnila orleánská větev Bourbonů. Po únorové revoluci roku 1848 byl prohlášen za majetek státu a přejmenován na Palais National [Národní palác].
83 Tím se míní kavárna Tortoni na bulváru des Italiens; v této kavárně a v jejím okolí se konaly bursovní obchody v hodinách, kdy byla bursa zavřena. Na rozdíl od oficiální bursy byla kavárna Tortoni s okolím nazývána "malou bursou".