B. Engels: Pražské povstání

Bedřich Engels

Pražské povstání

Kolín 17. června. Nová poznaňská krvavá lázeň se připravuje v Čechách. Rakouská soldateska utopila možnost pokojného soužití Čech a Německa v české krvi.

Kníže Windischgrätz dal na Vyšehradě a na Hradčanech postavit děla proti Praze. Soustřeďuje se vojsko a chystá se útok proti Slovanskému sjezdu^{^[60]} a proti Čechům.

Lid se dovídá o těchto přípravách. Proudí k sídlu knížete a žádá zbraně. Nedostane je. Nepokoj stále vzrůstá, ozbrojené i neozbrojené masy rostou. Vtom třeskne z hostince proti paláci vojenského velitele výstřel a kněžna Windischgrätzová klesne smrtelně zraněna. Ihned je dán rozkaz k útoku, granátníci vyrazí a zatlačí davy lidu. Ale všude vyrůstají barikády a zadržují vojsko. Vojáci přitáhnou děla a smetou barikády kartáčovou palbou. Krev teče proudem. Celou noc z 12. na 13. června a ještě 13. se neustále bojuje. Konečně se vojákům podaří obsadit široké ulice a zatlačit lid do těsnějších čtvrtí, kde nelze použít dělostřelectva.

Tolik naše poslední zprávy. Dodává se k tomu, že mnozí účastníci Slovanského sjezdu byli zesílenou stráží eskortováni z města. Soudě podle toho vojsko aspoň částečně zvítězilo.

Ať už povstání skončí jakkoli, jediným možným východiskem nyní zůstává vyhlazovací válka Němců proti Čechům.

Němci musí ve své revoluci pykat za hříchy celé své minulosti. Pykali za ně už v Itálii. V Poznani si znovu vysloužili prokletí celého Polska. A teď k tomu přibývají ještě Čechy.

Francouzi si dovedli i tam, kam přišli jako nepřátelé, získat uznání a sympatie. Němci nejsou nikde uznáváni, nikde se nesetkávají se sympatiemi. I tam, kde vystupují jako velkomyslní apoštolové svobody, narazí jen na trpký výsměch.

A po zásluze. Národ, který se po celou svou minulost dal zneužívat jako nástroj útlaku proti jiným národům, takový národ musí nejprve dokázat, že se skutečně stal revolučním. A musí to dokázat jinak než několika polovičatými revolucemi, které nemají jiný výsledek než ten, že zachovávají v jiné podobě dřívější nerozhodnost, slabost a nejednotnost - revolucemi, při nichž si takový Radecký klidně zůstává v Miláně, Colomb a Steinäcker v Poznani, Windischgrätz v Praze a Hüser v Mohuči, jako by se nebylo nic stalo.

Revoluční Německo se mělo - zejména vůči sousedním národům - zříci celé své minulosti. Mělo zároveň s vlastní svobodou proklamovat svobodu národů, které dosud utlačovalo.

A co učinilo revoluční Německo? Plně ratifikovalo staré utlačování Itálie, Polska a teď také Čech německou soldateskou. Kounicovi a Metternichovi je dáno za pravdu.

A pak Němci chtějí, aby jím Češi důvěřovali?

A pak se Čechům zazlívá, že se nechtějí připojit k národu, který v době, kdy se sám osvobozuje, potlačuje a znásilňuje jiné národy?

Zazlívá se jim, že nechtějí obeslat shromáždění, jako je naše ubohé, zbabělé frankfurtské "národní shromáždění", třesoucí se před svou vlastní svrchovaností?

Zazlívá se jim, že se zříkají impotentní rakouské vlády, která je tu ve své bezradnosti a bezmocnosti zřejmě jen k tomu, aby pouze konstatovala, že se Rakousko rozpadá, a nebyla s to tomu zabránit nebo to aspoň organisovat? Vlády, která je sama příliš slabá, aby mohla osvobodit Prahu od děl a vojáků takového Windischgrätze?

Ale nejvíc k politování jsou sami stateční Češi. Ať už zvítězí nebo budou poraženi, jejich záhuba je jistá. Čtyřstaletý útlak Čechů Němci, který nyní pokračuje v pražských pouličních bojích, vehnal Čechy do náručí Rusům. Ve velikém boji mezi Západem a Východem Evropy, který vbrzku - snad za několik týdnů - vypukne, postaví neblahý osud Čechy na stranu Rusů, na stranu despotismu proti revoluci. Revoluce zvítězí a první, koho rozdrtí, budou Češi.

Touto záhubou Čechů jsou vinni opět Němci. Neboť Němci je zradili Rusku.

Napsal B. Engels 17. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 18 z 18. června 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

60 Slovanský sjezd se sešel 2. června 1848 v Praze; na sjezdu se projevil boj dvou tendencí v národním hnutí slovanských národů, utlačovaných habsburskou říší. Pravicový, umírněně liberální směr, k němuž se hlásili vůdcové sjezdu (Palacký, Šafařík), se snažil vyřešit národnostní otázku zachováním a upevněním habsburské monarchie. Levicový, demokratický směr (Sabina, Frič, Libelt aj.) vystupoval rozhodně proti tomuto názoru a usiloval o společný postup s revolučně demokratickým hnutím v Německu a v Uhrách. Někteří delegáti sjezdu, kteří se hlásili k radikálnímu křídlu a aktivně se účastnili pražského povstání, byli krutě pronásledováni. Představitelé umírněně liberálního křídla, kteří zůstali v Praze, vyhlásili 16. června, že se sjezd odkládá na neurčito.