Proces proti Gottschalkovi a druhům

Karel Marx

Proces proti Gottschalkovi a druhům

Kolín 21. prosince. Dnes ráno byl před zdejší mimořádnou porotou zahájen proces proti Gottschalkovi, Annekovi a Esserovi.

V poutech jako sprostí zločinci byli obžalovaní eskortováni z nové věznice do soudní budovy, kde byly dost značné ozbrojené síly.

Jak naši čtenáři vědí, nelze v porotě při její dnešní organisaci spatřovat vůbec žádnou záruku. Census dává určité třídě privilegium, aby z ní byli vybíráni porotci. Sestavování seznamů porotců dává vládě monopol vybírat z privilegované třídy osoby, které jí vyhovují. Pan president krajské správy sestavuje totiž seznam určitého počtu osob, které si vypíše ze seznamů porotců celého kraje; soudní představitelé vlády prosejí tento seznam, neklame-li nás paměť, na 36 jmen. A když už se konečně porotní soud opravdu tvoří, je na prokuratuře, aby tento poslední seznam, výsledek to třídního privilegia a dvojnásobné vládní destilace, prosela potřetí a vyškrtala všechny až na posledních nezbytných dvanáct.

Byl by to opravdu zázrak, kdyby se obžalovaní, kteří veřejně vystupovali proti privilegované třídě a existující státní moci, nedostávali při tomto způsobu sestavování porot přímo do rukou svých nejhorších nepřátel.

Ale což svědomí porotců — může se nám namítnout — což existuje větší záruka než svědomí? Ach, mon dieu^{^[a]}, svědomí souvisí s vědomím a celým životním způsobem člověka.

Republikán má jiné svědomí než royalista, majetný má jiné svědomí než nemajetný, myslící člověk jiné než nemyslící. Člověk, který se stane porotcem jen proto, že vyhovuje censu, má i svědomí censu.

„Svědomí“ privilegovaných je právě privilegované svědomí.

I když je tedy porotní soud při svém nynějším složení nástrojem k zachování privilegií některých, a vůbec ne nástrojem k zajištění práv všech, i když zejména v tomto případě využilo státní zastupitelství co nejšíře svého práva vyškrtat z posledního seznamu posledních dvanáct nežádoucích jmen — přece jen ani na okamžik nepochybujeme, že obžalovaní budou osvobozeni. Zárukou toho je nám obžalovací spis. Připadá ti, že čteš ironicky formulovanou obhajobu Gottschalka a druhů.

Podívejme se blíže na tuto obžalobu, kterou lze srovnat jen s obžalobou proti Mehmetovi a druhům (risquons-toutský proces v Antverpách)^{^[135]}.

V Kolíně je Dělnický spolek^{^[136]}. Gottschalk byl jeho předsedou, Anneke a Esser členy výboru. Dělnický spolek, poučuje nás obžalovací spis,

„vydával svůj vlastní, Gottschalkem redigovaný orgán ‚Arbeiterzeitung‘, a kdo neměl příležitost účastnit se osobně schůzí, mohl z tohoto listu poznat nebezpečné tendence spolku, lichotící proletariátu a usilující o komunismus a o svržení stávajícího řádu“.

Bylo tedy možno poznat tendence, ale ne protizákonnou činnost. Důkaz: až do zatčení Gottschalka a dalších prokuratura „Arbeiterzeitung“ nežalovala a po Gottschalkově zatčení byl list odsouzen jen jednou — v monstrprocesu zdejší prokuratury, totiž na žalobu zdejší prokuratury pro urážku zdejší prokuratury.^{^[137]}

„Sama ‚Arbeiterzeitung‘,“ přiznává však obžalovací spis, „se zřejmě nepokoušela ve svých zprávách o tom“ (o jednáních Dělnického spolku, jeho výborových schůzí a odboček) „něco zastírat.“

Jestliže tedy „Arbeiterzeitung“ nemohla být soudně stíhána pro své „zprávy“ o jednáních Dělnického spolku, pak nemohl být soudně stíhán ani Dělnický spolek pro sama jednání.

„Dělnický spolek“ lze vinit jen z toho, z čeho je viněna „Arbeiterzeitung“ — z nežádoucí tendence tohoto spolku. Což patří k březnovým vymoženostem také — tendenční procesy, procesy proti tendencím, které zůstaly pouhými tendencemi? Zářijové zákony^{^[138]} nebyly u nás zatím ještě vydány. Gottschalk a druzi také vůbec nebyli zatčeni a obžalováni pro protizákonné zprávy listu „Arbeiterzeitung“ nebo pro protizákonná jednání Dělnického spolku. Obžaloba z toho nedělá žádné tajemství. Justici neuvedla do pohybu dosavadní činnost Dělnického spolku, nýbrž — slyšte:

„Ve dnech 14.—l7. června t. r. sešel se ve Frankfurtu kongres delegátů mnoha demokratických spolků, které se vyrojily v Německu. Gottschalk a Anneke tu zastupovali jako delegáti kolínský Dělnický spolek. Tento kongres se, jak známo, vyslovil veřejně pro demokratickou republiku, a zdejší úřady očekávaly ohlas tamějšího hnutí; a tu byla na neděli 25. června znovu svolána valná hromada Dělnického spolku do Gürzenichu.“

Zdejší úřady očekávaly ohlas frankfurtského hnutí. Ale k jakému hnutí došlo ve Frankfurtu? Demokratický kongres se veřejně vyslovil pro nežádoucí tendenci demokratické republiky. Očekával se tedy „ohlas“ této „tendence“ a konaly se přípravy k boji s touto ozvěnou.

Jak známo, zasedal demokratický kongres ve Frankfurtu a ústřední výbor v Berlíně, zvolený k výkonu jeho usnesení,^{^[139]} aniž proti nim vlády nějak zasáhly.

Německé vlády musely tedy přes nežádoucí tendenci uznat zákonnost frankfurtského kongresu a organisace demokratické strany jím stanovené.

Ale kolínské úřady „očekávaly ovšem“ ohlas frankfurtského hnutí. Čekaly na příležitost, aby mohly přistihnout Gottschalka a druhy při protizákonném jednání. Aby tuto příležitost vytvořilo, vyslalo policejní ředitelství 25. června na valnou hromadu Dělnického spolku v Gürzenichu „policejní komisaře Luttera a Hünnemanna“ a „zvlášť jim uložilo, aby sledovali všechno, co se tu bude dít“. Na téže valné hromadě byl náhodou přítomen „knihař Johann Maltheser“, který, jak říká s povzdechem obžaloba, „by mohl být hlavním svědkem, kdyby nebyl ve službách policie“, tj. jinými slovy, kdyby nebyl placeným policejním agntem. Konečně sem přišel, pravděpodobně z ryzího vlasteneckého fanatismu, „referendář von Groote“, který podává Annekův projev na valné hromadě „nejpodrobněji, neboť jej zapisoval přímo na schůzi“.

Je to jasné: kolínské úřady čekaly, že se Gottschalk a soudruzi dopustí 25. června zločinu. Policie učinila všechna opatření, aby byl tento eventuální zločin zjištěn. Ale když už úřady „čekají“, nechtějí čekat nadarmo.

„Zprávy“ policejních komisařů, kteří byli vysláni, aby zjistili očekávaný zločin, a zprávy ostatních pomahačů

„vedly úřady k tomu, že navrhly 2. července proti Gottschalkovi a Annekovi vyšetřování pro jejich buřičské projevy, pronesené (čti: očekávané) na onom veřejném shromáždění. 3. července byli jmenovaní zatčeni a jejich písemnosti zabaveny.

5. července, když byla vyslechnuta řada svědků a došly podrobnější údaje, bylo vyšetřování rozšířeno na celou dosavadní činnost předáků Dělnického spolku a tím i na více jeho členů, zejména na bednáře Essera a jiné. Při vyšetřování zavedeném proti obžalovaným vyšla najevo fakta, týkající se jednak jejich projevů v Dělnickém spolku, jednak jejich písemností a tiskovin, které rozšiřovali.“

Ve skutečnosti vyšlo při vyšetřování najevo — a my to zítra dokážeme přímo z obžalovacího spisu — že hnutí očekávané 25. června se omezilo na hnutí úřadů (ozvěnu to frankfurtského hnutí), že Gottschalk a druzi museli pykat za to, že se úřady 25. června zklamaly ve svém očekávání, šestiměsíční přísnou vyšetřovací vazbou. Nic není tak nebezpečné, jako zklamat očekávání úřadů, že si vyslouží medaili za záchranu vlasti. Nikdo se neklame rád ve svém očekávání, a státní úřady teprve ne!

Celý způsob, jak byl inscenován zločin 25. června, nám prozrazuje, že jediným strůjcem tohoto kriminálního dramatu byly úřady, vyšetřovací spisy nám pak skýtají příležitost obdivovat se důmyslné vynalézavosti, s níž se jim podařilo natáhnout tento prolog na šest měsíců.

Citujeme doslova z publikace „Tendenční politický proces proti Gottschalkovi a druhům, vydala M. F. Anneková. Nákladem ‚Neue Kölnische Zeitung‘“^{^[140]}

„Když vyšetřování trvalo asi 5 až 6 týdnů, prohlásil je vyšetřující soudce Leuthaus, nástupce pana Geigera, povýšeného na policejního ředitele, za skončené. Státní návladní Hecker však prohlédl akta a předložil nové návrhy, na něž přistoupil i vyšetřující soudce. Po uplynutí dalších 14 dní bylo předběžné vyšetřování uzavřeno podruhé. Pan Hecker pak znovu beze spěchu prostudoval spisy a předložil opět spoustu nových návrhů. Vyšetřující soudce je nechtěl přijmout, stejně tak radní komora. Pan Hecker se odvolal k obžalovacímu senátu, a ten rozhodl, aby některým z návrhů bylo vyhověno a jiné byly naproti tomu zamítnuty. K těmto patřil například návrh, aby jen na základě seznamu osob ze všech částí Německa, který byl nalezen v Annekově náprsní tašce, bylo proti všem těmto osobám, celkem asi 30 nebo 40 lidem, zavedeno vyšetřování.

Když se podařilo vyšetřování tak natáhnout a dál už se proto roztahovat nedalo, rozhodla radní komora 28. září, aby byly spisy postoupeny obžalovacímu senátu. Ten potvrdil žalobu 10. října a 28. října podepsal generální prokurátor obžalovací spis.

Řádné kvartální zasedání poroty, které začalo 9. října, bylo tím pro tento proces šťastně promeškáno.

Po 27. listopadu bylo stanoveno mimořádné zasedání poroty. I to mělo být pokud možno promeškáno. Spisy předběžného vyšetřování byly totiž poslány ministerstvu spravedlnosti s žádostí, aby proces byl předán jiné porotě. Ministerstvo spravedlnosti však pro to nevidělo dostatečný důvod a koncem listopadu byli konečně obžalovaní Gottschalk, Anneke a Esser odkázáni na 21. prosince před zdejší mimořádnou porotu.“

Během tohoto dlouhého prologu byl první vyšetřující soudce Geiger povýšen na úřadujícího policejního ředitele a státní návladní Hecker na vrchního státního návladního. Protože byl pan Hecker ve své nové funkci krátce před zahájením mimořádné poroty přeložen z Kolína do Elberfeldu, neobjeví se před porotou zároveň s obžalovanými.

Kolín 22. prosince. Kterého dne se to konala valná hromada v Gürzenichu, na níž měl být zjištěn „očekávaný“ zločin? Bylo to 25. června. 25. červen byl den konečné porážky pařížských červnových povstalců. Kterého dne to úřady podaly svůj návrh proti Gottschalkovi a druhům? 2. července, tj. ve chvíli, kdy se pruská buržoasie a tehdejší její spojenec vláda ve své zpupné pomstychtivosti domnívaly, že udeřila hodina, kdy se mohou vypořádat se svými politickými odpůrci. 3. července byli Gottschalk a druzi zatčeni. 4. července vstoupil v osobě Ladenbergově do Hansemannova kabinetu dnešní kontrarevoluční kabinet. Téhož dne se pravice berlínského dohodovacího shromáždění odhodlala k státnímu převratu: využila toho, že se část levice rozběhla, a na témž zasedání zase klidně zrušila usnesení o Polsku, přijaté většinou hlasů.^{^[141]}

Tato fakta mluví. Mohli bychom svědecky dokázat, že 3. července „jistá“ osoba prohlásila: „Zatčení Gottschalka a druhů udělalo na veřejnost příznivý dojem.“ Stačí však odkázat na příslušná čísla „Kölnische Zeitung“, „Deutsche Zeitung“ a „Karlsruher Zeitung“,^{^[142]} abychom se přesvědčili, že se tehdy v Německu a mezi jiným i v Kolíně nerozléhala „ozvěna“ imaginárního „frankfurtského hnutí“, ale naopak tisícerá „ozvěna“ „cavaignacovského hnutí“.

Naši čtenáři si vzpomenou: 25. června „očekávaly“ kolínské úřady ohlas „frankfurtského hnutí“ v souvislosti s valnou hromadou Dělnického spolku v Gürzenichu. Vzpomenou si také, že vyšetřování proti Gottschalkovi a druhům nevycházelo z nějakého skutečného zločinu Gottschalka a ostatních, spáchaného před 25. červnem, nýbrž jen a jen z očekávání úřadů, že 25. června konečně bude spáchán nějaký stíhatelný zločin.

25. červen toto očekávání zklamal, a tak se náhle 25. červen 1848 mění v rok 1848. Obžalovaným se klade za vinu hnutí roku 1848. Gottschalk, Anneke a Esser jsou obviněni, že

„během roku 1848“ (všimněte si pružnosti tohoto výrazu) „zosnovali v Kolíně spiknutí, jehož cílem bylo změnit a svrhnout příslušnou vládu a naváděním občanů, aby se proti sobě ozbrojovali, vyvolat občanskou válku, nebo alespoň“ (dejte pozor!) „nebo alespoň podněcovali projevy na veřejných shromážděních, tištěnými spisy a vylepovanými plakáty k atentátům a takovým cílům.“

To tedy znamená: zosnovali spiknutí „nebo alespoň“ žádné spiknutí nezosnovali. Ale přece jen podněcovali k „atentátům a takovým cílům“. Tj. k atentátům nebo jiným takovým věcem. Tenhle právnický styl je ale nádherný!

Tak se praví ve výroku obžalovacího senátu.

V závěru obžalovacího spisu spiknutí vypadlo, a Gottschalk, Anneke a Esser jsou „vzhledem k tomu“ obžalováni, že:

„během roku 1848 svými projevy na veřejných shromážděních, jakož i tiskovinami přímo podněcovali své spoluobčany k násilné změně ústavy, k ozbrojené vzpouře proti královské moci a k ozbrojení jedné části občanů proti druhé, aniž však toto podněcování mělo úspěch. Zločin proti článku 102 ve spojení s články 87 a 91 trestního zákoníku“.

A proč tedy úřady nezakročily během roku 1848 před 2. červencem?

Ostatně aby pánové mohli mluvit o „násilné změně ůstavy“, museli by nejdřív dokázat, že nějaká ústava existovala. Koruna dokázala opak, neboť poslala dohodovací shromáždění k čertu. Kdyby byli dohodovači silnější než koruna, byli by možná dokázali totéž, jenže obráceně.

Co se pak týče podněcování „k ozbrojené vzpouře proti královské moci a k ozbrojení jedné části občanů proti druhé“, obžalovací spis je dokazuje:

1) projevy obžalovaných během roku 1848,
2) netištěnými a
3) tištěnými dokumenty.

Ad 1) Projevy skýtají obžalovacímu spisu tento corpus delicti^{^[b]}:

Na schůzi 29. května vidí Esser v „republice“ „lék proti strázním dělnictva“. Podněcování k ozbrojené vzpouře proti královské moci! Gottschalk prohlašuje, že „reakcionáři přivodí republiku“. Někteří dělníci si stěžují, že sotva „uhájí holé živobytí“. Gottschalk jim odpovídá: „Musíte se naučit postupovat jednotně, rozeznávat své přátele od zakuklených nepřátel, musíte se naučit řídit si sami vlastní záležitosti.“

Zřejmé podněcování k ozbrojené vzpouře proti královské moci a k ozbrojení jedné části občanů proti druhé!

Obžalovací spis shrnuje své důkazy takto:

„Svědkové, kteří byli vyslechnuti stran těchto dřívějších shromáždění, členové i nečlenové, se vyslovují o Gottschalkovi a Annekovi, zejména o prvním, vcelku jen pochvalně. Vždycky prý varoval před výstřelky, snažil se masy spíše uklidňovat než pobuřovat. Přitom ovšem označoval za konečný cíl svých snah republiku, tohoto cíle lze prý však dosáhnout ne pouličním rámusením, nýbrž jen tím, že se podaří přesvědčit většinu národa, že republika je jedinou spásou. Pokoušeje se takto, jakje jasně vidět, podrývat postupně základy existujícího řádu, měl pochopitelně častokrát co dělat, aby zkrotil netrpělivost hrubého davu.“

Právě proto, že uklidňovali masy, místo aby je pobuřovali, dokázali obžalovaní jasně svou zlomyslnou tendenci podrývat postupně základy existujícího řádu, tj. zákonně používat svobody tisku a spolčovacího práva, což se úřadům nelíbí. A tomu říká obžaloba „podněcování k ozbrojené vzpouře proti královské moci a k ozbrojení jedné části občanů proti druhé“!!!

Konečně je tu 25. červen a s ním úřady „očekávaná“ valná hromada. O tom, praví obžalovací spis, „jsou k disposici zevrubná svědectví“ A co tato zevrubná svědectví dokazují? Že Gottschalk podal zprávu o frankfurtských událostech; že se debatovalo o spojení tří demokratických spolků v Kolíně^{^[143]} že Gottschalk pronesl „závěrečné slovo“, které upoutalo zvláštní pozornost Malthesera a referendáře von Groota a končilo touto „pointou“: „Vyčkat vyžaduje víc odvahy než udeřit. Je třeba počkat, až reakce učiní krok, který si vynutí vyhlášení republiky.“ Zjevné podněcování k ozbrojené vzpouře proti královské moci a k ozbrojení jedné části občanů proti druhé!!!

Pokud jde o Anneka, tomu se v obžalovacím spisu neklade za vinu „nic jiného, než že v debatě o spojení tří spolků“ (tří demokratických spolků v Kolíně) „se velmi ohnivě přimlouval za toto spojení a kromě toho oslovoval shromáždění jako ‚občany republikány‘“.

Projev pro „spojení“ tří demokratických spolků v Kolíně je zřejmě „podněcováním k ozbrojení jedné části občanů proti druhé“!

A oslovení „občané republikáni“! Pánové Maltheser a von Groote se snad cítili tímto oslovením uraženi. Ale což generál von Drigalski neoslovuje sám sebe a düsseldorfské občany „občané komunisté“?

Uvážíme-li, že to je celý čistý výtěžek z „očekávané“ valné hromady 25. června, pochopíme, že se úřady musely uchýlit k formulaci „během roku 1848“. A také to dělají, opatřujíce si zprávy o hnutí tohoto roku zabavováním dopisů a tiskovin; konfiskují například tři čísla „Arbeiterzeitung“, která byla k dostání na každém rohu, 4 feniky za kus.

Z dopisů se pak přesvědčují, jaký „politický fanatismus“ panuje v roce 1848 v Německu. Zvlášť „fanatický“ jim připadá dopis profesora Karla Henkela z Marburgu Gottschalkovi. Za trest denuncují tento dopis hesensko-kaselské vládě a se zadostiučiněním se dovídají, že proti profesorovi se zavádí vyšetřování.

Jako konečný závěr z dopisů a tiskovin vyplývá, že roku 1848 řádil v hlavách i na papíře všeliký fanatismus a vůbec došlo k událostem, které se jako vejce vejci podobají „ozbrojené vzpouře proti královské moci a ozbrojení jedné části občanů proti druhé“.

Gottschalk a druzi se pak tím vším zabývali, kdežto úřady se dovídají teprve o „ohlasu“ tohoto podivného hnutí po konfiskaci tiskovin a dopisů obžalovaných!

Napsal K. Marx 21. a 22. prosince 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 175 a 176 z 22. a 23. prosince 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — bože můj. (Pozn. red.)

b — skutková podstata. (Pozn. red.)

135 Takzvaný risquon-toutský proces, který probíhal ve dnech 9. až 30. srpna 1848 v Antverpách, inscenovala vláda belgického krále Leopolda, aby se vypořádala s demokraty. Záminkou k němu byla srážka, k níž došlo 29. března 1848 mezi belgickou republikánskou legií, která přicházela z Francie do vlasti, a oddílem vojáků u vesničky Risquons-Tout nedaleko od francouzských hranic.

136 Kolínský Dělnický spolek byl založen 13. dubna 1848 členem kolínské obce Svazu komunistů Andreasem Gottschalkem. Spolek měl zpočátku jen asi 300 členů, ale už počátkem května stoupl počet členů na 5000; většinou to byli dělníci a řemeslníci. V čele spolku byl předseda a výbor, do něhož byli voleni zástupci různých povolání. Tiskovým orgánem spolku byl list „Zeitung des Arbeiter-Vereines zu Köln“ [„Noviny kolínského Dělnického spolku“] a od 26. října 1848 list „Freiheit, Brüderlichkeit, Arbeit“ [„Svoboda, bratrtví, práce“]. Spolek měl ve městě několik odboček. Po Gottschalkově zatčení byl 6. července zvolen za předsedu spolku Josef Moll, který tuto funkci vykonával do zářijových událostí v Kolíně, kdy musel emigrovat, protože mu hrozilo zatčení. 16. října se předsednictví spolku na žádost dělníků dočasně ujal Marx. 28. února 1849 byl za předsedu zvolen Karl Schapper, který tuto funkci zastával do konce května 1849.

Většina vedoucích funkcionářů Dělnického spolku (Gottschalk, Anneke, Schapper, Moll, Lessner, Jansen, Röser, Nothjung a Bedorf) byla členy Svazu komunistů.

Zprvu byl Dělnický spolek pod vlivem Gottschalkovým, který v duchu „pravých“ socialistů ignoroval význam historických úkolů proletariátu v buržoasně demokratické revoluci, v duchu sektářské taktiky bojkotoval nepřímé volby do celoněmeckého a pruského Národního shromáždění a vystupoval proti podpoře demokratických kandidátů ve volbách. Ultralevé fráze spojoval Gottschalk s velmi umírněnými metodami boje (byl pro to, aby se jménem dělnictva podávaly petice vládě a městské správě, orientoval se jen na „legální“ formy boje, podporoval některé požadavky zaostalých dělníků, nakažených cechovními předsudky, atd.). Gottschalkova sektářská taktika narazila hned na počátku na odpor některých členů spolku, kteří podporovali taktickou linii Marxovu a Engelsovu. Pod jejich vlivem došlo koncem června v činnosti spolku k obratu. Od podzimu 1848 rozvinul kolínský Dělnický spolek velkou agitační činnost také mezi rolníky. Členové spolku zakládali v okolí Kolína demokratické a dělnické spolky a rozšiřovali revoluční literaturu, mimo jiné také „Požadavky Komunistické strany v Německu“. Spolek udržoval těsné spojení s jinými dělnickými spolky v Porýnské provincii a ve Vestfálsku.

V zimě 1848 až 1849 zahájili Gottschalk a jeho stoupenci urputný boj, aby dosáhli v kolínském Dělnickém spolku rozkolu. Od ledna 1849 vydávali list „Freiheit, Arbeit“ [„Svoboda, práce“], který ostře útočil na Marxe a redakci „Neue Rheinische Zeitung“ a hanebně je pomlouval. Avšak tuto jejich rozvratnou činnost většina členů spolku nepodporovala.

Aby upevnili spolek, provedli Marx, Schapper a jiní vedoucí funkcionáři v lednu až únoru 1849 jeho reorganisaci. 25. února byly přijaty nové stanovy, které za hlavní úkol spolku prohlásily zvyšování třídního a politického uvědomění dělnictva. V dubnu se výbor Dělnického spolku usnesl, že se spolek bude na svých schůzích zabývat Marxovou prací „Námezdní práce a kapitál“, která vyšla v „Neue Rheinische Zeitung“.

Politické zkušenosti, které dělníci získali za revoluce, a jejich zklamání z kolísavé politiky maloburžoasních demokratů umožnily Marxovi a Engelsovi, aby na jaře 1849 začali prakticky připravovat založení proletářské strany. V souvislosti s tím se Marx a jeho stoupenci organisačně rozešli s maloburžoasní demokracií, ale nebyli proti společným akcím v boji proti nastupující kontrarevoluci. 16. dubna se kolínský Dělnický spolek usnesl, že vystoupí ze svazu německých demokratických spolků a připojí se ke svazu německých dělnických spolků s ústředím v Lipsku. 6. května 1849 se konal sjezd dělnických spolků Porýnské provincie a Vestfálska.

Ale tehdejší situace v Německu (nástup kontrarevoluce, zostření policejních represálií) znemožnila kolínskému Dělnickému spolku pokračovat v činnosti pro sjednocení a organisaci dělnických mas. Když přestala vycházet „Neue Rheinische Zeitung“ a Marx, Schapper a jiní vedoucí činitelé spolku odjeli z Kolína, ztrácel spolek stále víc politický charakter a postupně se měnil v pouhé dělnické vzdělávací sdružení.

137 Jde o „Zeitung des Arbeiter-Vereines zu Köln“ [„Noviny kolínského Dělnického spolku“], které vycházely v dubnu až říjnu 1848; do července 1848 byl jejich redaktorem Andreas Gottschalk, v červenci až září Josef Moll. V těchto novinách se psalo o činnosti kolínského Dělnického spolku a jiných dělnických spolků v Porýnské provincii. 24. října 1848 se konal soudní proces proti majiteli tiskárny, v níž se noviny tiskly, A. Brockerovi-Everertsovi. Byl obviněn proto, že v čísle 12 byl uveřejněn článek „Zatčení dr. Gottschalka a Anneka“ a v čísle 13 článek „Zatýkání v Kolíně“, které prý se dotkly cti četníků a vrchního návladního Zweiffela. Soud odsoudil majitele tiskárny na měsíc do vězení, a pro případ, že by začal noviny znovu vydávat, k velké peněžité pokutě. Od 26. října začal kolínský Dělnický spolek vydávat nový orgán — list „Freiheit, Brüderlichkeit, Arbeit“ (viz poznámku ^[408] zde).

138 Zářijové zákony — reakční zákony, které vydala v záři 1835 francouzská vláda; omezovaly činnost porotních soudů a zaváděly přísná opatření proti tisku. Pokud jde o tisk, předpisovaly zvýšení peněžních kaucí u periodických tiskovin a zaváděly tresty vězení a velké peněžité pokuty za útoky proti vlastnictví a existujícímu státnímu zřízení.

139 První demokratický kongres se konal ve Frankfurtu nad Mohanem ve dnech 14. až 17. června 1848; zúčastnili se ho delegáti 89 demokratických a dělnických organisací z různých německých měst. Kongres se usnesl na spojení všech demokratických spolků a aby v souvislosti s tím byly vytvořeny krajské výbory řízené ústředním výborem německých demokratů se sídlem v Berlíně. Za členy ústředního výboru byli zvoleni Fröbel, Rau, Kriege a za náhradníky Bayrhoffer, Schütte a Anneke. Protože však maloburžoasní vedení bylo slabé a kolísavé, zůstalo demokratické hnutí v Německu i po tomto usnesení roztříštěné a neorganisované.

140 „Der Politische Tendenz-Prozess gegen Gottschalk, Anneke und Esser. Verhandelt vor dem Assisen-Hofe zu Köln am 21., 22. und 23. Dezember 1848. Herausgegeben nach den Akten, nach Mittheilungen der Angeklagten und nach stenographischer Aufzeichnung der mündlichen Verhandlungen von M. F. Anneke. Verlag der Expedition der ‚Neuen Kölnischen Zeitungʻ“ [„Tendenční politický proces proti Gottschalkovi, Annekovi a Esserovi, projednávaný před porotou v Kolíně 21., 22. a 23. prosince 1848. Podle spisů, výpovědí obžalovaných a stenografického záznamu ústního jednání vydala M. F. Anneková. Nákladem vydavatelství ‚Neue Kölnische Zeitung“]. Všechny citáty, které Marx uvádí v tomto článku, jsou z této brožury.

141 Jde o zasedání pruského Národního shromáždění ze 4. července 1848, na němž se pokračovalo v jednání o komisi pro vyšetření poznaňských událostí. Ke konci zasedání se shromáždění usneslo poskytnout této komisi neomezenou pravomoc; po tomto usnesení, které znamenalo porážku Auerswaldovy a Hansemannovy vlády, začali se zástupci pravého křídla proti všem pravidlům parlamentního jednacího řádu domáhat hlasování o návrhu na omezení pravomoci komise. Poslanci levého křídla opustili na znamení protestu zasedací síň. Pravice toho využila a odhlasovala návrh, podle něhož bylo komisi zakázáno odebrat se do Poznaňska a rovněž tak vyslýchat svědky a znalce. Tím bylo protiprávně zrušeno původní usnesení shromáždění.

142 „Deutsche Zeitung“ [„Německé noviny“] — buržoasně liberální deník, orgán konstitučních monarchistů, stoupenců sjednocení Německa pod nadvládou Pruska. Vycházel od roku 1847 do roku 1850; do října 1848 vycházel v Heidelberku (za redakce známého buržoasního historika Gervinuse), potom ve Frankfurtu nad Mohanem.

„Karlsruher Zeitung“ [„Karlsružské noviny“] — deník, orgán bádenské vlády; vycházel v Karlsruhe od roku 1757.

143 O spojení tří demokratických spolků v Kolíně — Demokratické společnosti, Dělnického spolku a Spolku dělníků a zaměstnavatelů viz poznámku ^[35] zde.