Portréty členů spolkové rady

Bedřich Engels

Portréty členů spolkové rady

Bern 24. listopadu. Čtenáři „Neue Rheinische Zeitung“ se jistě rádi dovědí něco bližšího o osobnostech, které jsou nyní povolány, aby pod kontrolou obou rad spravovaly Švýcarsko, a které právě teď zahájily svou činnost. Pět členů spolkové rady přijalo zvolení bez výhrad, jeden, pan Furrer, prozatím do jara, a o souhlasu sedmého (Munzingera) nemůže být pochyb.

Předseda spolkové rady pan Furrer je pravý typ Curyšana. Má, jak by se řeklo ve Francii, lʼair éminemmcnt bourgeois^{^[a]}. Oděv, držení, rysy obličeje včetně stříbrných brýlí prozrazují na první pohled „svobodného říšského měšťana“, který se jako předseda hlavního kantonu, resp. sněmu (Tagsatzung) sice poněkud civilisoval, ale přece jen zůstal „každým coulem provinciální“. Hlavní zásluhou pana Furrera, jednoho z nejzdatnějších advokátů „švýcarských Athén“ (tak s oblibou nazývá curyšský šosák své městečko o 10 000 obyvatelích), je to, že svým neúnavným úsilím a umírněným liberalismem přivodil pád curyšské zářijové vlády^{^[81]} a vrátil kanton straně pokroku. Jako předseda sněmu zůstal věren svým zásadám. Jeho politikou byl umírněný pokrok ve vnitřních a přísná neutralita v zahraničních záležitostech. To, že se stal předsedou spolkové rady, je spíše náhoda než záměr. Byli by raději zvolili Berňana; ale pak by si museli vybrat mezi Ochsenbeinem, proti němuž byly velké antipatíe, a Neuhausem, který dnes, v roce 1848, vystupuje stejně konservativně jako před pěti či šesti lety, a proto nebyl vůbec do spolkové rady zvolen. V této nesnázi sáhli po Curyšanovi, a tu byl ovšem Furrer nejvhodnější. Furrer tedy přesně řečeno nepředstavuje většinu Spolkového shromáždění, představuje však aspoň většinu německého Švýcarska.

Místopředseda Druey je po všech stránkách opakem Furrera a nejlepším představitelem, jakého mohlo francouzské Švýcarsko vyslat. Zdá-li se Furrer většině a zejména radikální menšině příliš umírněný, je Druey pro většinu příliš radikální. Je-li Furrer rozšafný měšťácký liberál, je Druey rozhodný zastánce rudé republiky. Je známa vynikající úloha, kterou Druey hrál v posledních revolučních událostech ve svém kantonu; méně známé, ale tím větší jsou mnohostranné zásluhy, které si získal o svůj kanton (Waadt). Druey, socialistický demokrat téhož zabarvení jako Louis Blanc, přední znalec státního práva a nejčilejší a nejpilnější pracovník v celém Švýcarsku, je ve spolkové radě živlem, který jistě bude postupně získávat stále větší vliv a velmi blahodárně působit.

Ochsenbein, vůdce dobrovolníků proti Luzernu, předseda sněmu (Tagsatzung) v době, kdy se usnesl na válce proti Sonderbundu, plukovník bernských záloh v tomto tažení, je pro svou dosavadní činnost známý a populární nejen ve Švýcarsku, nýbrž v celé Evropě. Ale méně známé je to, jak se choval po únorové revoluci. Částečně socialistický charakter této revoluce, opatření prozatímní vlády ve Francii a celé hnutí francouzského proletariátu nemálo postrašily tohoto démocrate pur^{^[b]}, kterého by Francouzi zařadili ke straně „National“. Postupně se přibližoval umírněnému směru. Zejména v zahraniční politice, kde projevil před válkou proti Sonderbundu i během ní tolik energie, se stále víc klonil k starému systému tak zvané přísné neutrality, která však ve skutečnosti není ničím jiným než politikou konservativismu a shovívavosti vůči reakci. Tak otálel jako předseda hlavního kantonu s uznáním francouzské republiky, a pokud jde o Itálii, jednal přinejmenším obojetně. K tomu si ještě svou nezkrotnou vášnivostí, s níž předsedal bývalému sněmu a jíž se dal často strhnout k zaujatosti vůči radikálům, nadělal mezi nimi a zejména mezi francouzskými Švýcary mnoho nepřátel. Kdyby byl při volbě bernského člena možný jiný výběr než mezi ním a Neuhausem, byl by dostal mnohem méně hlasů.

*******Plukovník Frey-Hérosé z Aargau je považován za jednu ze švýcarských vojenských kapacit. Byl šéfem generálního štábu za tažení proti Sonderbundu. Jako většina švýcarských štábních důstojníků byl i on ve svém kantonu již delší dobu politicky činný, a tak také dobře obeznámen s civilní správou. Ve svém novém postavení vykoná jistě mnoho pro vojenský odbor. Svým politickým smýšlením patří k rozhodným liberálům svého kantonu.

Státní rada Franscini z Tessinu je nepochybně jednou z nejváženějších veřejných osobností celého Švýcarska. Po dlouhá léta pracoval neúnavně ve svém kantonu. Je hlavně jeho zásluhou, že opovrhovaný kanton Tessin, pokládaný za politicky nevyspělý, jako první v celém Švýcarsku a bez revoluce nahradil roku 1830, již před červencovou revolucí, starou oligarchickou ústavu ústavou demokratickou; on stál v čele revoluce 1840, která podruhé svrhla úskokem nabyté panství páterů a oligarchů. Nejen to, Franscini vybudoval po této revoluci znovu administrativu, která se za reakcionářů octla v naprostém nepořádku, učinil přítrž krádežím, zpronevěrám, úplatkům a plýtvání, které se tu rozmohly, a konečně, pokud to dovolovaly prostředky chudého horského kraje, znovu zorganisoval školní vyučování, které za vedení mnichů úplně upadlo. Tím vzal kněžím hlavní prostředek k ovlivňování lidu a důsledky toho se projevovaly rok od roku stále víc v rostoucí důvěře Tessiňanů k jejich vládě. Franscini platí kromě toho za nejvzdělanějšího ekonoma ve Švýcarsku a je autorem nejlepší švýcarské statistiky (,‚Švýcarská statistika“, Lugano 1827. „Nová švýcarská statistika“, 1848)^{^[82]}. Je rozhodný radikál a ve spolkové radě se přikloní spíš k Drueyovi než k Ochsenbeinovi a Furrerovi. Tessiňané si u tohoto dlouholetého předsedy své vlády vysoce cení zejména jeho „čestné chudoby“.

Vládní rada Munzinger ze Solothurnu je nejvlivnějším mužem svého kantonu, který zastupoval od roku 1830 téměř nepřetržitě v bývalém sněmu a jemuž již po léta fakticky vládne. Munzinger prý, jak se vyjadřuje poloradikální list francouzského Švýcarska „Gazette de Lausanne“^{^[83]}, cache sous les apparences de la bonhommie un esprit fin et pénétrant^{^[c]}, to znamená, že za jeho dobromyslně bodrým zevnějškem se ukrývá ono malé chytráctví, které se v říšských městech pokládá za diplomacii. Jinak je mírný pokrokář à la Furrer a žádá, aby se Švýcarsko staralo jen o své vlastní záležitosti, a velkou evropskou politiku přenechalo pánubohu a lordu Palmerstonovi. Proto nemá vůbec v lásce zahraniční uprchlíky, kteří dosud působili Švýcarsku jen nepříjemnosti. Spolu se „švýcarským Athéňanem“ doktorem Escherem podal nový důkaz tohoto svého smýšlení nedávno v Tessinu. Furrer a Munzinger jsou vůbec ve spolkové radě pravými představiteli předsudků a omezenosti „osvíceného“ německého Švýcara.

Konečně je tu pan Näff ze Sankt Gallenu, o němž mohu říci jen málo. Ve svém kantonu prý značně přispěl k povznesení správy a i jinak se vyznamenal. Sankt Gallen, jak se dočteme ve švýcarských listech, je vůbec kanton, kde žijí nejbohatší a nejzdatnější mužové; ale tito zdatní mužové mají smůlu, že o nich není mnoho slyšet; jak se zdá, nemají zřejmě dost iniciativy. Ale ve svém speciálním oboru, ve správě, má prý pan Näff určité zásluhy. Politicky stojí mezi Furrerem a Ochsenbeinem; je rozhodnější než první, ale nezachází tak daleko, jak by se dalo čekat od druhého, soudě podle jeho dřívější činnosti.

Toto složení spolkové rady nenechává na pochybách, jakou politiku bude Švýcarsko v nejbližší době sledovat. Je to táž politika, jakou prováděl starý sněm a hlavní kanton Bern pod vedením Ochsenbeinovým a později Funkovým (který bez Ochsenbeina nic neznamená). Ve vnitřní politice přísné uplatňování nové spolkové ústavy, která ponechává kantonům ještě příliš velkou svrchovanost, v zahraniční politice přísná neutralita, ovšem přísnější či mírnější podle okolností, přísnější zejména vůči Rakousku. Umírněná strana je rozhodně v převaze a je pravděpodobné, že pan Ochsenbein bude ve většině otázek hlasovat s ní.

Ale jak mohla menšina jako Druey a Franscini za takovýchto okolností přijmout svou volbu a vystavit se potěšení být neustále přehlasovávána, jak takový sbor vůbec může společně vládnout, to abychom pochopili, museli bychom být Švýcary nebo na vlastní oči vidět, jak se ve Švýcarsku vládne. Zde, kde všechny výkonné orgány projednávají otázky v kolegiích, postupuje se podle zásady: jen funkci přijmi, dnes jsi sice v menšině, ale snad budeš moci být přece jen užitečný, a kdoví, zda ti úmrtí, odstoupení atd. nepřinesou po roce nebo po dvou většinu. Toje přirozený důsledek toho, že vládnoucí kolegia jsou volena. Každá strana se potom snaží, stejně jako v zákonodárných shromážděních, prosadit jednoho nebo několik kandidátů, a tak se v kolegiu aspoň uchytit, zajistit si menšinu, dokud nemůže dosáhnout většiny. Nezazlívala by svým kandidátům, kdyby, jak by k tomu nutně muselo dojít ve větších zemích, zvolení odmítli. Ale spolková rada není Commission du pouvoir exécutif^{^[84]} a mezi postavením Drueya a Ledru-Rollina je nebetyčný rozdíl.

Švýcarský tisk svorně tvrdí, že spolková rada se skládá z kapacit prvního řádu. Ale já pochybuji, že by se v ní kromě Drueya a Fransciniho našel někdo, kdo by ve větší zemi mohl hrát nějakou vynikající úlohu, a nepočítáme-li Frey-Hérosé a Ochsenbeina, že by to tam některý ze tří zbývajících dotáhl aspoň k významnější druhořadé úloze.

Napsal B. Engels 24. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 155 z 29. listopadu 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — vzezření vpravdě měšťanské. (Pozn. red.)

b — ryzího demokrata. (Pozn. red.)

c — skrývá pod dobromyslným zevnějškem bystrého a vtipného ducha. (Pozn. red.)

81 Vláda curyšského kantonu, zvolená podle ústavy z roku 1831, byla 6. září 1839 svržena pučem konservativců a klerikálů. Po vítězství ve volbách roku 1845 se znovu dostali k moci liberálové.

82 Stephan Franscini, „Statistica della Svizzera“, Lugano 1827; „Nuova statistica della Svizzera“, 1848.

83 „Gazette de Lausanne et Journal Suisse“ [„Lausannské noviny a švýcarský deník“] — buržoasní deník, založený v Lausanne roku 1798.

84 Commission du pouvoir exécutif [Komise výkonné moci] — vláda francouzské republiky, zvolená Ústavodárným shromážděním 10. května 1848 místo prozatímní vlády, která složila svou funkci. Existovala do 24. června 1848, kdy byla nastolena Cavaignacova diktatura.