Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Zpověď krásné duše[37]
Kolín 16. listopadu. Prorokovali jsme pravici, co ji očekává, zvítězí-li kamarila — spropitné a kopanec.[a]
Zmýlili jsme se. Boj ještě není rozhodnut a už dostává od svých principálů kopance, ale spropitné nedostala.
„Neue Preussische Zeitung“, „rytířka zeměbraneckého kříže“ „s Bohem za krále a vlast“,[38] oficiální orgán nynějších mocipánů, označuje v jednom ze svých posledních čísel poslance Zweiffela (vrchního prokurátora v Kolíně) a Schlinka (radu apelačního soudu v Kolíně) — čtenáři, hádej — za „revoluční žaludky [Magen]“ („Neue Preussische Zeitung“ píše „Mägen“). Mluví o „nevýslovné myšlenkové prázdnotě a bezmyšlenkovitosti“ těchto pánů. Zjišťuje, že dokonce „Robespierrova fantasmagorie“ stojí vysoko nad nápady těchto „pánů z ústředního oddělení“. Avis à Mess. Zweiffel et Schlink![b]
V témž čísle tohoto listu je Pinto-Hansemann[39] prohlášen za „vůdce krajní levice“, a proti vůdcům krajní levice existuje podle téhož listu jediný prostředek — stanné právo a oprátka. Avis à M. PintoHansemann,[c] bývalému ministru vlády činu a konstáblů![40]
Na vládni věstník vystupuje „Neue Preussische Zeitung“ s příliš naivní otevřeností. Říká různým stranám příliš nahlas to, co skrývají akta santa casa[41].
Když chtěli ve středověku prorokovat, dívali se do Vergila. V pruském brumairu 1848 se díváme do „Neue Preussische Zeitung“, abychom si ušetřili námahu s prorokováním. Uvedeme další příklady. Co připravuje kamarila katolíkům?
Slyšte!
V čís. 115 „Neue Preussische Zeitung“ se praví:
„Právě tak není pravda, že stát“ (tj. královský pruský stát, stát zeměbraneckého kříže předbřeznového období) „nabyl úzce konfesionálního charakteru a z tohoto jednostranného stanoviska řídil náboženské záležitosti. Tato výtka by ovšem byla nespornou pochvalou, kdyby byla pravdivá. Pravdivá však není, neboť je známo, že naše vláda se výslovně vzdala starého a dobrého stanoviska evangelické vlády.“
Známo je, že Bedřich Vilém III. učinil z náboženství odvětví vojenské disciplíny a disidenty přiváděl k rozumu policajtskými obušky. Známo je, že Bedřich Vilém IV. jako jeden z dvanácti malých proroků chtěl s pomocí Eichhornova-Bodelschwinghova-Ladenbergova ministerstva obrátit lid a vědu násilím na Bunsenovo náboženství. Známo je, že dokonce za Camphausenovy vlády byli Poláci drancováni, vypalováni a mláceni pažbami právě tak za to, že byli Poláci, jako za to, že byli katolíci. Pointou Pomořanců v Polsku bylo vždy probodávat obrazy bohorodičky a věšet katolické duchovní.
Neméně známé je pronásledování protestantských disidentů za Bedřicha Viléma III. a Bedřicha Viléma IV.
První pohřbíval v pevnostech protestantské faráře, kteří nechtěli přijmout agendu a dogmatiku, kterou sám zvlášť vymyslil. Tento muž byl velkým vynálezcem v oboru vojenských mundúrů a agend. A druhý? A ministerstvo Eichhornovo? Stačí připonenout jen Eichhornovo ministerstvo.
Ale to všechno nic nebylo!
„Naše vláda se výslovně vzdala starého a dobrého stanoviska evangelické vlády.“
Vyčkejte tedy restaurace Brandenburga-Manteuffela, katolíci z Porýní, Vestfálska a Slezska! Šlehali vás metlami, budou vás mrskat škorpióny[d]. Seznámíte se „výslovně se starým a dobrým stanoviskem evangelické vlády“!
A což teprve židé, kteří — alespoň jejich špičky — od emancipace své sekty všude stojí v čele kontrarevoluce, co ty čeká?
Nečekalo se ani na vítězství, a už je hnali zpátky do ghetta.
V Bydhošti zavádí vláda znovu stará omezení svobody pohybu a bere tak židům jedno z prvních lidských práv proklamovaných roku 1789, právo svobodně přesídlit z jednoho místa na druhé.
To je „jeden“ aspekt vlády mnohomluvného Bedřicha Viléma IV. pod záštitou Brandenburga-Manteuffela-Ladenberga.
V čísle z 11. listopadu hodila „Neue Preussische Zeitung“ „liberálně konstituční straně“ jako vnadidlo blahobyt. Ale nad konstitucionalisty starostlivě kroutila hlavou.
„Zatím se ovšem naši konstitucionalisté ještě hrozně ostýchají přihlásit se jako celek ve svých spolcích nebo ve svých veřejných orgánech k reakcionářství.“
Ale hned k tomu chlácholivě a trefně dodává:
„Jako jednotlivec se žádný z nich“ (liberálních konstitucionalistů) „už dávno netají tím, že tentokrát je jediná spása v ‚zákonné reakci‘,“
tj. tedy v tom, učinit zákon reakčním nebo uzákonit reakci, povýšit reakci na zákon.
V čísle z 15. listopadu nedělá už „Neue Preussische Zeitung“ takové okolky s „konstitucionalisty“, kteří by chtěli povýšit reakci na zákon, ale vzpírají se proti vládě Brandenburgově-Manteuffelově, protože ta chce kontrarevoluci sans phrase[e].
„Obyčejní konstitucionalisté,“ praví „Neue Preussische Zeitung“, „musí být ponecháni svému osudu!“
S kým kdo zachází, s tím také schází!
Obyčejným konstitucionalistům na vědomí!
V čem tkví neobyčejný konstitucionalismus Bedřicha Viléma IV. pod záštitou Brandenburga-Manteuffela-Ladenberga?
Oficiální vládní orgán, „rytířka zeměbraneckého kříže“ „s Bohem za krále a vlast“, prozrazuje tajemství neobyčejného konstitucionalismu.
„Nejjednodušším, nejúčinnějšíma nejbezpečnějším lékem“ by ovšem bylo „přeložit shromáždění na jiné místo“, z hlavního města do strážnice, z Berlína do Brandenburgu.
A přece je toto přeložení, jak prozrazuje „Neue Preussische Zeitung“, pouhým „pokusem“.
„Je třeba vyzkoušet,“ praví „Neue Preussische Zeitung“, „zda svým přeložením na jiné místo získá shromáždění spolu s vnejší svobodou jednání znovu i vnitřní svobodu.“
V Brandenburgu bude mít shromáždění vnější svobodu. Nebude už pod vlivem halen[42], bude už jen pod vlivem kníratých šavlí.
Ale vnitřní svoboda?
Osvobodí se shromáždění v Brandenburgu od předsudků a zavrženíhodných revolučních nálad 19. století? Bude jeho duše dosti svobodná, aby znovu vyhlásila feudální lovecká práva, všechno zpuchřelé haraburdí ostatních feudálních břemen, stavovské rozdíly, censuru, nerovnost daní, šlechtu, absolutní královskou moc a trest smrti, pro něž horuje Bedřich Vilém IV., drancování a promrhávání národní práce
„tou bledou holotou, jež vyhlížela
jak naděje, láska a víra“[43],hladovými krautjunkery, gardovými poručíky a vtělenými záznamy o chování, bude shromáždění aspoň v Brandenburgu natolik vnitřně svobodné, aby vyhlásilo všechny tyto články staré bídy znovu za oficiální články víry?
Je známo, že kontrarevoluční strana vydala konstituční heslo: „Dokončit práci na ústavě!“
Orgán vlády Brandenburga-Manteuffela-Ladenberga už nechce nosit tuto masku.
„Stav věcí,“ doznává oficiální orgán, „dospěl k bodu, kdy už nám nemůže pomoci ani tak dlouho toužebně očekávané dokončení práce na ústavě. Neboť kdo může déle zavírat oči před tím, že dokument, který byl zástupcům lidu paragraf po paragrafu diktován pod hrozbou kola a šibenice a těmito zástupci lidu vynucen na koruně, bude uznáván za závazný jev tak dlouho, dokud jej nejhrubší násilí bude sto udržet.“
Tedy paragraf za paragrafem zase zrušit hubená práva lidu, která vydobylo Národní shromáždění v Berlíně, to je úkol Národního shromáždění v Brandenburgu!
A neobnoví-li zas v plném rozsahu, paragraf za paragrafem, celý ten starý krám, pak tím jen dokáže, že v Brandenburgu sice znovu získalo „vnější svobodu jednání“, ale ne vnitřní svobodu, požadovanou Postupimí.
Jak má vláda postupovat proti zatvrzelosti duší, proti vnitřní nesvobodě shromáždění přestěhovaného do Brandenburgu?
„Muselo by se rozpustit!“ vykřikuje „Neue Preussische Zeitung“.
Ale lid, napadá ji náhle, je možná vnitřně ještě nesvobodnejší než shromáždění.
„Mohly by však,“ krčí rameny, „vzniknout obavy, zda nové prvotní volby nepřinesou ještě žalostnejší výsledek než první.“
Lid by měl ve svých prvotních volbách vnější svobodu jednání. Ale vnitřní svobodu?
That is the question![f]
Paragrafy shromáždění, vzešlého z nových prvotních voleb, by mohly být ještě zvrhlejší než staré.
Co tedy činit proti „starým“ paragrafům?
„Rytířka zeměbraneckého kříže“ se staví do bojovné posice.
„Pěst je zrodila“ (staré paragrafy vypracované po 19. březnu), „pěst je svrhne — a to ve jménu Boha a zákona.“
Pěst zas obnoví „starou dobrou vládu“.
Pěst je posledním argumentem koruny; pěst bude posledním argumentem lidu.
Lid musí především srazit žebrácky lačné pěsti, které mu tahají z kapes civilní listu — a kanony. Chvástavé pěsti rychle zkrotnou, jakmile je lid přestane vykrmovat. Lid musí především odepřít platit daně a — později si spočítá, na čí straně je víc pěstí.
Všechny takzvané březnové vymoženosti budou uznávány za závazné jen tak dlouho, dokud je nejhrubší násilí bude s to udržet. Pěst je zrodila, pěst je svrhne.
To říká „Neue Preussische Zeitung“ a řeč „Neue Preussische Zeitung“ je řeč Postupimi. Tedy pryč s ilusemi! Lid musí udělat konec březnovým polovičatostem, jinak jim udělá konec koruna.
Napsal K. Marx 16. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 145 z 17. listopadu 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Kontrarevoluce v Berlíně zde. (Pozn. red.)
b Pánům Zweiffelovi a Schlinkovi na vědomí! (Pozn. red.)
c Na vědomí panu Pinto-Hansemannovi. (Pozn. red.)
d — důtkami s ostny. (Pozn. čes. red.)
e — bez příkras. (Pozn. red.)
f To je otázka! (Shakespeare, „Hamlet“.) (Pozn. red.)
37 Název článku převzal Marx ze šesté knihy Goethova románu „Viléma Meistera léta učednická“.
38 „Neue Preussische Zeitung“ měla v záhlaví kříž zeměbrany, kolem něhož byl nápis: „Kupředu s Bohem za krále a vlast.“ Dále se v textu článku cituje „Neue Preussische Zeitung“, čís. 115 z 11. listopadu 1848.
39 Marxova ironická narážka na určitou podobu mezi opatřením, které navrhoval pruský ministr financí Hansemann (nucená půjčka jako prostředek k oživení peněžního oběhu), a názory holandského bursovního spekulanta z 18. století Pinta (hra na burse jako činitel podporující oběh). Srovnej článek „Návrh zákona o nucené půjčce a jeho zdůvodnění“ (Marx—Engels, Spisy 5, zde).
40 Auerswaldova a Hansemannova vláda (takzvaná „vláda činu“) byla u moci od 25. června do 21. září 1848.
V létě roku 1848 byl v Berlíně organisován vedle normální policie ozbrojený neuniformovaný útvar, který měl zasahovat jednak při srocování a masových lidových akcích, jednak měl provádět výzvědnou činnost. Těmto policistům se říkalo konstáblové podle členů zvláštní pořádkové služby (special constables) v Anglii, kteří značně přispěli ke zmaření chartistické demonstrace 10. dubna 1848.
41 Santa casa [Svatý dům] — název sídla inkvisice v Madridu.
42 Haleny, muži v halenách (Blousenmänner) — označení příslušníků čtvrtého stavu, dělníků; používalo se také o revolucionářích.
43 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. VIII.