Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Manifest pana Lamartina
Toto zajímavé umělecké dílo jste nedávno otiskli na stránkách svého listu.[169] Dělí se na dvě velmi rozdílné části: politická opatření a sociální opatření. Pokud jde o politická opatření, jsou vesměs převzata z Ústavy z roku 1791, a to téměř beze změny; to znamená, že jsou návratem k požadavkům buržoasie z počátku revoluce. Tehdy byla politická moc v rukou celé buržoasie včetně drobných podnikatelů, kdežto dnes je moc výhradně v rukou velkých kapitalistů. Jaký je tedy smysl politických opatření, která navrhuje pan Lamartine? Odevzdat vládu do rukou nižší buržoasie, ale zároveň vzbudit dojem, že se odevzdává všemu lidu (to a jen to je smysl jeho všeobecného hlasovacího práva se systémem dvoustupňových voleb). A jeho sociální opatření? Buď jsou to věci, které předpokládají, že úspěšná revoluce už dala politickou moc do rukou lidu — jako bezplatné vyučování pro všechny; nebo jsou to čistě dobročinná opatření, tj. opatření, která mají oslabit revoluční energii proletářů; anebo konečně pouhé halasné fráze, které nemají praktický význam, jako zrušení žebroty vládním nařízením, odstranění bídy lidu zákonem, zřízení ministerstva pro věci lidu atd. Jsou tedy tato opatření pro lid buď úplně bezcenná, nebo vypočítaná tak, aby lidu prospívala jen potud, pokud by pomohla zajistit jakýs takýs veřejný klid a pořádek, anebo jsou to pouhé plané sliby, které nikdo nemůže splnit — a v těchto dvou posledních případech jsou víc než zbytečná, jsou škodlivá. Zkrátka, pan Lamartine se ukazuje jak v sociálním, tak v politickém ohledu jako věrný představitel drobných podnikatelů, nižší buržoasie, jako někdo, kdo sdílí ilusi vlastní této třídě: ilusi, že představuje pracující lid. A na konci manifestu se ukazuje natolik pošetilým, že se obrací na vládu se žádostí, aby jeho opatření podporovala. Vždyť přece právě dnešní vláda velkých kapitalistů udělá všechno, jen tohle ne. A tak má „Réforme‘ úplně pravdu, když — byť v dobrém a uznávajíc jeho ušlechtilé úmysly — pochybuje o praktičnosti jak jeho opatření, tak i způsobu, jakým mají být uvedena v život.
„Jsou to bezesporu vznešená slova,“ píše „Réforme“, „svědčící o citlivém srdci, o duchu stranícím spravedlivé věci. Pod příkrovem těchto slov zřejmě bije tep bratrských citů a v našich básnících a filosofech vzbudí podobné nadšení, jaké vzbuzovaly v periklovském Řecku výroky Platonovy. Jenže v naší době nemáme co dělat s Periklem, my žijeme pod vládou pánů Rothschilda, Fulchirona a Duchâtela, tj. pod trojicí ztělesňující peníze, tupý strach a policii; nám vládne zisk, privilegium a městská garda. Což si pan de Lamartine skutečně představuje, že se tato liga sjednocených zájmů, tento ‚sonderbund‘[a] zlaťáků, společenského postavení a monopolu na jeho výzvu k nastolení národní suverenity a sociálního bratrství vzdá a složí zbraně? Vždyť všechny věci na tomto světě, dobré či zlé, spolu souvisí — jedna věc udržuje druhou, nic není isolováno — a proto se tento program poslance za Mâcon[b], ať jakkoli ušlechtilý, rozplyne jako vlahý letní vánek, zanikne jako prázdný zvuk polnice, dokud věci ponesou mateřské znamení veškerého monopolu — feudální porušování práva a rovnosti. A tato liga privilegovaných tříd je právě ve chvíli, kdy vládní systém propadl křečovitému strachu, stmelena zvlášť pevně. Co se týče institucí, které pan Lamartine navrhuje, oficiální kruhy země a jejich vůdcové říkají takovým věcem filosofické ‚dudlíky‘: pánové Duchâtel a Guizot sejim zasmějí, a neohlédne-li se mâconský poslanec někde po zbraních a vojácích, kteří by jeho ideje obhájili, bude celý život pronášet krásná slova, ale nedostane se ani o krok kupředu! A obrací-li se k masám, místo aby se obracel na vládu, říkáme mu, že je na scestí a nikdy nezíská pro svůj systém dvoustupňových voleb, chudinské daně a lidumilné dobročinnosti ani revoluci, ani myslící lidi, ani lid. Vždyť zásady sociální a politické obrody byly nalezeny už před padesáti lety. Všeobecné hlasovací právo, přímé volby, platy poslancům — to jsou základní podmínky politické svrchovanosti. Rovnost, volnost, bratrství — to jsou zásady, které by měly ovládat všechny společenské instituce. Jenže chudinská daň zdaleka není založena na bratrství a zároveň je to urážlivé a naprosto nemohoucí popření rovnosti. My nepotřebujeme praktiky anglické buržoasie, nýbrž úplně nový sociálně ekonomický systém, který by uskutečnil právo a uspokojil potřeby všech.“
Několik dní nato vyšel druhý manifest pana de Lamartina o francouzské zahraniční politice. V něm pan Lamartine tvrdí, že systém míru, který sledovala francouzská vláda po roce 1830, byl jediný správný způsob jednání. Pan Lamartine zastírá honosnými frázemi podlý postup francouzské vlády, která nejprve podnítila Itálii a jiné země ke vzpouře a pak je ponechala jejich osudu. „Réforme“ dala na tento syrovátkový manifest tuto pádnou odpověď:
„Pan de Lamartine chce obětovat zákonný a jediný prostředek našeho osvobození — svatou válku za zásady — mírové teorii, která bude jen projevem slabosti, lži, dokonce aktem zrady, dokud budou vzájemné vztahy mezi národy založeny na politice diplomatů a na egoismu vlád. Mír je bezesporu konečnou potřebou civilisace; ale co znamená mír s ruským carem Mikulášem? S rdousitclcm celých národů, s katem, který posílá jejich syny na šibenice, který vede válku na život a na smrt i proti naději a vzpomínce, který utápí velkou, slavnou zemi v krvi a slzách! Z hlediska lidstva, civilisace, Francie, je mír s takovým šíleným katem zbabělost; z hlediska spravedlnosti, práva a revoluce je to zločin! Co znamená mír s Metternichem, který najímá hordy vrahů, který v zájmu korunovaného epileptika olupuje národy o svobodu? Co znamená mír se všemi těmi malými evropskými césary, zkrachovalými zpustlíky nebo odpornými modláři, kteří vládnou dnes podle diktátu jezuitů a zítra podle vrtochu nějaké kurtizány? Co znamená mír s aristokratickou a kramářskou anglickou vládou, která tyranisuje oceány, rdousí svobodu Portugalska, ždímá peníze i z žebráků ve vlastní zemi? Mír s těmito lichváři, těmito traviči je, opakujeme znovu, pro zemi, která provádí revoluci, zbabělost, hanba, zločin, morální deserce, bankrot nejen zájmů, nýbrž i práva a cti.“
Ostatní pařížské listy vyjádřily rovněž svůj nesouhlas s různými body programu pana Lamartina. Ale on přesto dál rozvádí zásady tohoto programu ve svém listu „Bien Public“[170], který vychází v Mâconu. Za několik měsíců budeme moci posoudit, jaký dojem udělal jeho nový krok na poslaneckou sněmovnu.
Napsal B. Engels začátkem listopadu 1847
Otištěno v listu „The Northern Star“
čís. 525 z 13. listopadu 1847
s poznámkou redakce:
„O d n a š e h o p a ř í ž s k é h o d o p i s o v a t e l e“Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — „zvláštní spolek“ (narážka na švýcarský Sonderbund — reakční svaz sedmi katolických kantonů). (Pozn. red.)
b — tj. Lamartina. (Pozn. red.)
169 Výňatky z Lamartinova manifestu byly otištěny v listu „Northern Star“, čís. 523 z 30. října 1847.
170 „Le Bien Public“ [„Veřejné blaho“] — francouzské noviny, orgán umírněných buržoasních republikánů; vycházely od srpna 1843 do prosince 1848 (zpočátku v Mâconu, od května 1848 v Paříži). Jedním ze zakladatelů a vydavatelů tohoto listu byl Lamartine.