Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v AngliiIrské přistěhovalectví
Již několikrát jsem se příležitostně zmínil o Irech, kteří se přistěhovali do Anglie; nyní si budeme muset příčin a účinků tohoto přistěhovalectví všimnout podrobněji.
Anglický průmysl by se nebyl mohl tak rychle rozrůstat, kdyby Anglie nebyla měla v početném a chudém obyvatelstvu Irska reservu, s níž mohla disponovat. Ir neměl doma co ztratit, v Anglii mohl mnoho získat, a od té doby, co se po Irsku rozhlásilo, že na východní straně průlivu sv. Jiří je pro silné paže jistá práce a dobrá mzda, proudily sem každoročně zástupy Irů. Má se za to, že se až dosud takto přistěhovalo přes milion Irů a že jich stále ještě ročně přichází na padesát tisíc. Téměř všichni se hrnou do průmyslových obvodů, zejména do velkých měst, kde tvoří nejnižší vrstvu obyvatelstva. Tak např. v Londýně je 120.000 chudých Irů, v Manchesteru 40.000, v Liverpoolu 34.000, v Bristolu 24.000, v Glasgowě 40.000, v Edinburghu 29.000.[a] Tito lidé, vyrostlí takřka úplně bez civilisace, zvyklí od malička na strádání všeho druhu, lidé hrubí, s pijáckými sklony, bez starosti o budoucnost, přicházejí pak přes moře a vnášejí své neurvalé mravy do té třídy anglického obyvatelstva, která skutečně velmi málo tíhne k vzdělání a morálce. Nechme mluvit Thomase Carlyla[b]:
„Divoké miléské[c] obličeje, ve kterých se zračí úskočná prohnanost, prchlivost, nerozum, ubohost a potměšilost, zdraví vás na všech silnicích a cestách. Anglický kočí, jak se žene mimo, švihne po milésanovi bičem, ten mu oplatí nadávkou, ale nastaví klobouk a žebrá. Je to nejhorší zlo, s nímž musí tato zem bojovat. Ve svých hadrech a ve své usměvavé primitivnosti je milésan vždy ochoten pustit se do jakékoli práce, k níž je třeba jen silných rukou a silných zad — za mzdu, za kterou si koupí brambory. Jako koření mu stačí sůl. Vyspí se po chuti v každém prasečím chlívku nebo v psí boudě, nocuje ve stodole a nosí oblek z hadrů, jejž svlékat a oblékat je prý jedna z nejtěžších operací, kterou podniká jen o svátcích a za zvlášť příznivých okolností. Anglosas, nedokáže-li za takových podmínek pracovat, prostě práci nenajde. Necivilisovaný Ir vytlačí anglosaského domorodce ne silou, ale právě opakem síly, a zaujme jeho místo. A pak si tam hoví ve své špíně a netečnosti, ve své úskočnosti a opilém násilnictví, hotový choroboplodný zárodek zchátralosti a nepořádku. Kdo se ještě zmítá, kdo se ještě s námahou udržuje nad vodou, ten tu najednou názorně vidí, jak může existovat člověk, který se nedrží nad vodou, ale klesl ke dnu... Kdo by neviděl, že postaveni nejnižších vrstev anglického dělnictva se stále více blíží postavení Irů, kteří jim konkurují na všech trzích? Kdo by neviděl, že všechna práce, kterou lze vykonávat pouhou tělesnou silou bez veliké dovednosti, se nedělá za anglickou mzdu, nýbrž za mzdu téměř irskou, tj. za něco víc, než co stačí na to, aby se člověk ‚po třicet týdnů v roce do polosyta najedl brambor‘ — za něco víc, ale každou hodinu, s každým příjezdem parníku z Irska se to irské mzdě stále víc blíží.“
Nehledíme-li k přehnanému, jednostrannému odsuzování irského národního charakteru, má Carlyle úplnou pravdu. Tito irští dělníci, kteří se za čtyři pence (31/2 stříbr. groše) přepravují do Anglie na palubách parníků, kde jsou často namačkáni jako dobytek — se zahnizďují všude. Nejhorší byt je pro ně až dost dobrý; se šatstvem si nelámou hlavu, dokud ještě drží jedinou nití pohromadě, boty neznají; jejich stravou jsou brambory a zase brambory — co vydělají navíc, to propijí. Nač potřebují takoví lidé velkou mzdu? Nejhorší čtvrti všech velkých měst jsou obydleny Iry; všude, kde se nějaká čtvrť vyznačuje obzvláštní špínou a zchátralostí, můžeme počítat s tím, že tu budeme převážně potkávat tyto keltské obliěje, jež na první pohled rozeznáme od anglosaských fysiognomií domácích obyvatel, že tu uslyšíme zpěvavý hrdelní irský přízvuk, jemuž se pravý Ir nikdy neodnaučí. Občas jsem slyšel v nejzalidněnějších čtvrtích Manchesteru mluvit dokonce irsko-keltsky. Většina rodin, které bydlí ve sklepích, je skoro všude irského původu. Zkrátka, Irové přišli na to, jak říká dr. Kay, co to je minimum životních potřeb, a učí tomu nyní anglické dělníky. I špínu opilství si sem přivezli s sebou. Tato nečistota, která na venkově, kde se žije víc roztroušeně, ani tolik nevadí, ale která se Irovi už stala druhou přirozeností, začne být teprve ve velkých městech, zkoncentrována na jedno místo, hrůzná a nebezpečná. Jak byl zvyklý doma, vyhazuje a vylévá Ir všechny splašky .a odpadky rovnou za dveře, a tak vznikají ony louže a hromady špíny, které hyzdí dělnické čtvrti a zamořují jejich vzduch. Jako doma přistaví si i tady prasečí chlívek přímo k domu, a když to nejde, vezme si prase k sobě do světnice. Tento nový neslýchaný způsob chovu domácích zvířat ve velkých městech je čistě irského původu; Ir lpí na svém vepříku jako Arab na svém koni, jen s tím rozdílem, že Ir pašíka prodá, když je dost vykrmený — ale jinak s ním jí i spí, jeho děti si s ním hrají, jezdí na něm, válí se s ním v blátě, jak to můžeme vidět ve všech velkých anglických městech vždy znovu a znovu. Jaká špína a nepořádek přitom vládne v domech, nelze si ani představit. Na nábytek není Ir zvyklý — kupa slámy a několik hadrů, které už jako šaty dosloužily, to je jeho lože. Kus dřeva, rozlámanou židli, starou bednu místo stolu, víc nepotřebuje; čajový kotlík, několik hrnců a střepů mu úplně stačí k vybavení kuchyně, která je zároveň ložnicí i obytnou světnicí. Když není čím topit, putuje do kamen všechno, co hoří a co je na dosah, židle, veřeje, římsa i prkna z podlahy, když tu ovšem jsou. Nač by potřeboval příliš místa? Tam doma za průlivem měl v hliněné chatě taky jen jednu místnost pro všechny domácí účely; víc než jednu místnost nepotřebuje rodina ani v Anglii. A tak také to směstnání tolika lidí do jedné světnicc, které teď nacházíme všude, se v Anglii rozmohlo hlavně vlivem irského přistěhovalectví. A protože i chudák musí mít nějakou radost a protože mu společnost žádnou jinou radost nepopřeje — jde a pije kořalku. Kořalka je to jediné, co mu dělá život snesitelným, kořalka a ovšem i jeho bezstarostný, veselý temperament — a proto se také zpíjí do němoty. Irova jižní, lehkomyslná povaha, jeho hrubost, která ho jen málo odlišuje od divocha, jeho pohrdání všemi lidštějšími požitky, ze kterých se právě pro tuto svou hrubost nedovede těšit, jeho špína a bída, to všechno podporuje jeho opilství — pokušení je příliš vclké, nedokáže odolat, a jakmile dostane peníze, musí je prolít hrdlem. Co jiného mu také zbývá? Jak jen chce společnost, která jej vehnala do postavení, v němž se téměř nutně musí stát pijanem, která ho ve všem zanedbává a nechává zdivočet, jak ho chce tato společnost potom zavrhovat, když se z něho skutečně stane opilec?
S takovým konkurentem musí bojovat anglický dělník — s konkurentem, který stojí na nejnižším stupni, na jaký lze v civilisované zemi vůbec klesnout, a který tudíž potřebuje méně mzdy než kdokoli druhý. Není proto ani jinak možné, jak Carlyle říká, než že mzda anglického dělníka bude ve všech odvětvích, v nichž s ním může Ir konkurovat, stále více klesat. A těchto odvětví je hodně. Irovi jsou otevřena všechna odvětví, kde není zapotřebí žádné nebo jen docela malé dovednosti. Samozřejmě, že se lajdácký, nestálý a opilý Ir nehodí k práci, která vyžaduje delší výuční doby nebo déle trvající pravidelné činnosti. Aby se stal mechanikem („mechanic“ je v angličtině každý dělník pracující při výrobě strojů), aby se stal továrním dělníkem, musil by nejdříve přijmout anglickou civilisaci a anglické mravy, zkrátka a dobře stát se vlastně nejdříve Angličanem. Ale kde jde o jednoduchou, méně přesnou práci, kde záleží spíš na síle než na dovednosti, tam se Ir osvědčuje právě tak dobře jako Angličan. Proto se také do těchto pracovních odvětví hrnou převážně Irové; mezi ručními tkalci, zednickými přihazovači, nosiči, nádeníky a pod. je plno Irů; a pronikání tohoto národa velmi přispělo k tomu, že v těchto odvětvích klesly mzdy a že se vůbec zhoršilo postavení dělnické třídy. A I když se Irové, kteří pronikli do jiných pracovních odvětví, musili jakž takž civilisovat, přece jen na nich lpí dál dost ze starých zlozvyků, že to i tam — nehledě k vlivu irského prostředí vůbec — působilo zhoubně na jejich anglické spoludělníky. Neboť uvědomíme-li si, že téměř v každém větším městě pětina nebo čtvrtina všeho dělnictva jsou Irové nebo děti Irů vyrostlé v irské špíně, nebudeme se divit, že život celé dělnické třídy, její mravy, její intelektuální a morální postoj, celý její charakter převzal mnoho rysů z irské povahy, a pochopíme, jak se mohlo už beztak ponižující postavení anglických dělníků, způsobené moderním průmyslem a jeho přímými důsledky, ještě více zhoršit.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Archibald Alison, High Sheriff of Lanarkshire, „The Principles of Population, and their Connection with Human Happiness“. 2 vols, 1840 [Archibald Alison, starší šerif Lanarkshiru, „Zásady populace a jejich souvislost se štěstím lidi“, 2 díly, 1840. — Tento Alison je dějepiscem francouzské revoluce a stejně jako jeho bratr, dr. W. P. Alison, nábožensky založený tory.
b „Chartism“, str. 28, 31 a d.
c Miles je jméno starých keltských králů v Irsku.