Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v Anglii

Velká města

Takové město jako Londýn, kde člověk putuje hodiny a hodiny a nedojde ještě ani na začátek konce, nenarazí nikde na nic, co by sebeméně naznačovalo blízkost polí, takové město je přece jen zvláštní věc. Taková kolosální centralisace, takovéto nakupení půl třetího milionu lidí na jednom místě zestonásobilo sílu všech těchto lidí. Učinilo z Londýna hlavní obchodní město světa, vytvořilo obrovské doky, soustředilo zde tisíce lodí, které ustavičně pokrývají Temži. Neznám nic imposantnějšího než pohled, jaký poskytuje Temže, blížíme-li se od moře k Londýnskému mostu. Masy domů, loděnice po obou stranách, hlavně od Woolwiche vzhůru, nesčetné lodi podél obou břehů, jež se kupí stále hustěji a hustěji jedna vedle druhé, až nakonec zbývá jen úzký průjezd uprostřed řeky, kudy se oběma směry prodírají stovky parníků — to všechno je tak velkolepé, tak mohutné, že každý zůstane jako ohromen a žasne nad velikostí Anglie, ještě než vkročí na anglickou půdu.^[a]

Oběti, jež to všechno stálo, objevíme ovšem až později. Teprve když několik dní bloudíme po chodnících hlavních ulic, s námahou se prodíráme hemžením lidí a nekonečnými řadami kočárů a vozů, když zavítáme do „špatných čtvrtí“ světového města, teprve pak si uvědomíme, že Londýňané musili obětovat nejlepší část své lidské podstaty, aby uskutečnili všechny ty divy civilisace, jimiž jejich město překypuje, že mnoho a mnoho sil, které v nich dřímaly, zůstalo nevyužito a bylo potlačeno, aby se jen některé z nich mohly plněji rozvinout a umocnit spojením se stejnými silami ostatních. Už v pouličním hemžení je cosi odporného, proti čemu se lidská přirozenost vzpouzí. Nejsou všechny tyto statisíce lidí všech tříd a stavů, které se tu tlačí a strkají, vesměs lidé stejných vlastností a schopností a se stejnou touhou po štěstí? A nemusí všichni dosahovat svého štěstí nakonec stejnými prostředky a způsoby? A přece se kolem sebe ženou, jako by neměli vůbec nic společného, jako by jim do druhých nic nebylo. A přece jedinou vzájemnou dohodou je mlčenlivé dorozumění, že se každý přidržuje pravé strany chodníku, aby se oba proudy lidské tlačenice valící se opačnými směry vzájemně nezdržovaly; a přece nikoho ani nenapadne, aby druhého poctil třeba jen jediným pohledem. Surová lhostejnost, bezcitné omezení každého jednotlivce jen na vlastní soukromé zájmy vyniká tím odporněji a urážlivěji, čím více je těchto jednotlivců stěsnáno na malém prostoru. A i když víme, že taková isolace jednotlivce, takové omezené sobectví je všude základním principem dnešní společnosti, přece jen se nikde neprojevuje tak nestoudně a nezahaleně, tak sebevědomě jako právě tady, v hemžení velkého města. Rozpad lidstva na monady, z nichž každá má zvláštní životní princip a zvláštní účel, svět atomů tu dosahuje vrcholu.

Proto také dochází k tomu, že je tu otevřeně vypověděna sociální válka, válka všech proti všem. Podobně jako přítel Stirner, vidí lidé jeden v druhém jen předmět k využití, jeden druhého vykořisťuje a výsledkem toho je, že silnější šlape po slabším a že několik málo silných, to jest kapitalisté, shrabuje všechno pro sebe, kdežto spoustě slabých, chudých, zbývá sotva na holý život.

A co platí o Londýnu, platí i o Manchesteru, Birminghamu a Leedsu; platí to o všech velkých městech. Všude barbarská lhostejnost, sobecká tvrdost na jedné straně a nevýslovná bída na druhé, všude sociální válka, každý dům ve stavu obležení, všude vzájemné odírání pod ochranou zákona, a to všechno se provádí tak nestoudně, s takovou samozřejmostí, že se člověk až děsí toho, kam spěje naše společnost, která se nám tu jeví ve své nezastřené podobě, a nediví se ničemu, leda tomu, že se celý ten šílený rej nerozletí na kusy.

Protože zbraní, jíž se v této sociální válce bojuje, je kapitál, přímé nebo nepřímé vlastnictví životních a výrobních prostředků, je zřejmé, že všechny nevýhody takového stavu odnáší chudák. Nikdo se o něj nestará: sražen do divokého víru musí se probíjet, jak dovede. Poštěstí-li se mu dostat práci, tj. prokáže-li mu buržoasie tu milost, že z něho bohatne, může se těšit na mzdu, která taktak stačí udržet duši v těle. Nedostane-li práci, může krást, nebojí-li se policie, nebo pojít hlady, a i přitom se policie postará, aby pošel bez hluku, tak aby to buržoasii neuráželo. Za mého pobytu v Anglii zemřelo nejméně dvacet až třicet lidí za okolností opravdu pobuřujících, přímo hlady, ale při ohledávání mrtvoly se zřídka kdy našla porota, která měla odvahu to přímo přiznat. Svědecké výpovědi mohly být sebejasnějši a sebejednoznačnější, buržoasie, z níž byla porota zvolena, našla vždy zadní dvířka, jimiž mohla uniknout strašnému zjištění: zemřel hlady. Vždyť buržoasie v těchto případech ani nesmí říci pravdu, sic by vyslovila rozsudek sama nad sebou. Ale i nepřímo — mnohem častěji než přímo — zemřelo mnoho lidí hlady, protože trvalá podvýživa přivodila smrtelné choroby, kterým vyhladovělý člověk podlehl; byl totiž podvýživou tak zesláblý, že určité okolnosti, které by jinak byly proběhly zcela bez následků, nutně přivodily těžké onemocněni a smrt. Angličtí dělníci tomu říkají sociální vražda a obviňují celou společnost, že se neustále dopouští tohoto zločinu. A nemají snad pravdu?

Hladem umře ovšem jen tu a tam někdo, ale jakou záruku má dělník, že zítra nedojde právě na něho? Kdo mu zajistí jeho postavení? Kdo mu zaručí, že propustí-li ho zítra jeho chlebodárce, ať z nějakého důvodu nebo bezdůvodně, že se se svou rodinou protluče, dokud nenajde někoho jiného, kdo mu „dá chleba“? Kdo zaručí dělníkovi, že stačí dobrá vůle k práci, aby práci dostal, že ho skutečně dovede ke štěstí poctivost, píle, šetrnost, a jak se jmenují všechny ty četné ctnosti, které mu doporučuje moudrá buržoasie? Nikdo. Ví, že dnes něco má a že nezáleží na něm, bude-li mít ještě něco i zítra; ví, že každá maličkost, každý rozmar zaměstnavatele, každá špatná obchodní konjunktura ho zase může srazit do divokého víru, z něhož se na čas zachránil a v němž je těžké, ba často nemožné udržet se nad vodou. Ví, že jestliže dnes jakž takž žije, je velmi nejisté, jak to s ním dopadne zítra.

Přistupme nyní k podrobnějšímu prozkoumání stavu, do něhož přivádí nemajetnou třídu sociální válka. Podívejme se, jakou odměnu v obydlí, šatech a potravě vlastně společnost dělníkovi dává za jeho práci, jakou existenci poskytuje těm, kdo nejvíc přispívají k existenci společnosti. Všimněme si nejprve bytů.

Každé velké město má jednu nebo více „špatných čtvrtí“, v nichž se tísní dělnická třída. Často ovšem bydlívá chudina v zastrčených uličkách, hned vedle paláců boháčů. Ale obyčejně je jí vyhrazen oddělený obvod, aby nebyla na očích šťastnějším třídám, a tam se musí sama protloukat, jak umí. Tyto špatné čtvrti jsou ve všech anglických městech skoro stejné — nejhorší domy v nejhorší končině města; ponejvíce dvoupatrové nebo jednopatrové cihlové budovy v dlouhých řadách, pokud možno se sklepními byty, téměř všude postavené bez ladu a skladu. Těmto domkům o třech až čtyřech světnicích a kuchyni se říká kotáže (cottages) a jsou po celé Anglii, až na některé části Londýna, pravidelně obydlím dělnické třídy. Ulice jsou obyčejně nedlážděné, hrbolaté, špinavé, zaneřáděné rostlinnými i živočišnými odpadky, nemají odpadní kanály ani strouhy, zato jsou plny nevysychajících smrdutých louží. Špatný, bezplánovitý způsob, jakým je celá čtvrť postavena, ještě ke všemu znesnadňuje přístup vzduchu, a protože tu žije tolik lidí směstnáno na malém prostoru, lze si snadno představit, jaké je v těchto dělnických čtvrtích ovzduší. Kromě toho se za pěkného počasí na ulicích suší prádlo; od domu k domu se natáhnou šňůry a na ně se pověsí mokré prádlo.

Proberme několik takových špatných čtvrtí. Především je tu Londýn^[b] a v Londýně pověstné „krkavčí hnízdo“ (rookery), St. Giles, kde má být nyní konečně proraženo několik širokých ulic, a tak tato čtvrť odstraněna. St. Giles leží uprostřed nejlidnatější části města, obklopeno skvělými, širokými ulicemi, v nichž se potlouká elegantní Londýn — v samé blízkosti Oxford-Street a Regent Street, Trafalgar Square a Strandu. St. Giles je nespořádaná masa vysokých, třípatrových až čtyřpatrových domů s úzkými, křivolakými a špinavými ulicemi, v nichž je při nejmenším stejně živo jako na hlavních třídách města, jen s tím rozdílem, že v St. Giles je vidět jen lidi z dělnické třídy. Ulice slouží za tržiště, koše se zeleninou a ovocem, vesměs ovšem bídným a sotva k jídlu, zatarasují ještě více úzké ulice a vydávají, stejně jako řeznické krámy, ohavný zápach. Domy jsou obydleny od sklepa až pod střechu, jsou špinavé zvenčí i uvnitř a vypadají tak odpudivě, že by v nich nebydlel nikdo, kdo by měl na vybranou. Ale to všechno ještě nic není proti bytům v těsných dvorech a uličkách mezi zadními trakty domů, do nichž se vchází krytými průchody mezi domy a kde špína a zchátralost překonává všechny představy; není tu téměř ani jediná okenní tabule celá, zdi se drolí, veřeje a okenní rámy jsou rozbité a rozviklané, dveře jsou stlučeny ze starých prken nebo vůbec chybějí — vždyť v této zlodějské čtvrti ani není zapotřebí dveří, protože nikde není co ukrást. Všude kolem dokola se kupí hromady smetí a popela a splašky vylévané rovnou za dveře se slévají v páchnoucí louže. Bydlí tu ti nejubožejší chudáci, nejhůře placení dělníci pohromadě se zloději, darebáky a oběťmi prostituce v pestré směsici; většinou jsou to Irové nebo potomci Irů, a ti z nich, které ještě nestáhl na dno vír mravní zchátralosti, jež je obklopujc, klesají každým dnem hlouběji a hlouběji, každým dnem stále více ztráccjí sílu bránit se demoralisujicím vlivům bídy, špíny a strašného prostředí.

St. Giles však není jediná „špatná čtvrť“ Londýna. V obrovské změti ulic je na sta a tisíce zastrčených ulic a uličck, jejichž domy jsou příliš špatné pro ty, kdo si ještě mohou dopřát lidské bydlení — často jsou takové útulky nejkrutější bídy hned vedle nádherných domů boháčů. Tak nedávno jedna komise pro ohledání mrtvol označila končinu hned vedle Portman-Square, jinak velmi slušného náměstí, za místo, kde prý žije „mnoho Irů demoralisovaných špínou a chudobou“. Také v ulicích, jako jsou Long-Acre a pod., které sice nejsou mondénní (fashionable), ale přesto slušné, je mnoho sklepních bytů, z nichž se co chvíli vynoří na světlo neduživé postavičky dětí a polovyhladovělé, otrhané ženy. Přímo vedle divadla Drury-Lane, druhého londýnského divadla, je několik nejhorších ulic z celého města: Charles-Street, King-Street a Parker-Street, kde jsou také všechny domy obydleny od sklepů až pod střechu samými chudými rodinami. Ve farnostech St. John a St. Margaret ve Westminsteru bydlelo roku 1840 podle časopisu statistické společnosti 5366 dělnických rodin ve 5294 „bytech“, dá-li se to tak nazvat, muži, ženy, děti, všechno pohromadě bez ohledu na stáří a pohlaví, celkem 26.830 osob, a přitom tři čtvrtiny všech těchto rodin obývaly jen po jedné místnosti. V aristokratické farnosti St. George na Hanover-Square bydlilo podle téhož pramene ve stejných poměrech 1465 dělnických rodin, dohromady na 6000 osob — a zase více než dvě třetiny jich žily namačkány vždy po jedné rodině v jedné místnosti. A jak přitom dovedou zámožné třídy pod ochranou zákona týt z bídy těchto nešťastníků, jimž už ani zloděj nemá co ukrást! Z hanebných bytů v Drury-Lane, o nichž jsme právě mluvili, se platí toto nájemné: dvě sklepní místnosti stojí 3 šilinky (1 tolar) týdně, jedna místnost v přízemí 4 šilinky, v prvním poschodí 4 a půl šilinku, v druhém patře 4 šilinky, podkrovní světnice 3 šilinky týdně, takže jenom hladoví obyvatelé Charles-Street zaplatí domácím pánům roční tribut 2000 liber št. (14.000 tolarů). Oněch zmíněných 5366 rodin ve Westminsteru zaplatí ročně celkem 40.000 liber št. (270.000 tolarů) nájemného.

Největší dělnický okres leží však na východ od Toweru — ve Whitechapelu a Bethnal-Greenu, kde je soustředěna hlavní masa londýnského dělnictva. Poslyšme, co říká o stavu své farnosti pan G. Alston, kazatel od sv. Filipa v Bethnal-Greenu:

„Je tu 1400 domů, které obývá 2795 rodin, Čili asi 12.000 osob. Plocha, na níž tato spousta lidí bydlí, je menší než 400 čtverečních yardů (1200 stop) a při takové stísněnosti není nic neobvyklého, že tu žije muž, žena a čtyři nebo pět dětí a často ještě děd a bába v jediné místnosti o deseti až dvanácti čtverečních stopách, kde se pracuje, jí i spí. Myslím, že předtím, než londýnský biskup upozornil veřejnost na tuto nanejvýš chudobnou farnost, vědělo se o ní v západní části Londýna právě tak málo jako o australských nebo tichomořských divoších. A uzříme-li jednou na vlastní oči utrpení těchto nešťastníků, nasloucháme-li, jak si povídají při chudobném obědě a vidíme-li je klesat pod tíhou nemoci nebo nezaměstnanosti, pak poznáme tak hroznou bezmocnost a bídu, že národ, jako je náš, by se měl stydět, že je u nás něco takového možné. Byl jsem farářem poblíž Huddersfieldu v oněch třech letech, kdy to v továrnách vypadalo nejhůř, ale nikdy jsem neviděl takovou naprostou bezmocnost u chudáků jako teď v Bethnal-Greenu. Ani jeden otec z deseti nemá jiné šaty než svůj pracovní oblek, a ten je ještě chatrný a roztrhaný až běda; mnoho jich nemá mimo tyto hadry ani čím se v noci přikrýt a za lože jim slouží pytel slámy nebo hoblin.“^[99]

Už z tohoto popisu vidíme, jak to obvykle vypadá v těchto příbytcích. Pro úplnější obraz zajdeme ještě do několika proletářských bytů, a to s anglickými úředními orgány, které tam občas zavítají.

Při ohledávání mrtvoly 45leté Anny Galwayové, které provedl 16. listopadu 1843 pan Carter, coroner^[c] pro Surrey, psaly noviny o bytě nebožky toto: Bydlela v Londýně, White-Lion-Court, Bermondsey-Street čís. 3, se svým manželem a l9letým synem v malé světničce, kde nebyly ani peřiny, ani postel, ani žádný jiný kus nábytku. Ležela mrtva vedle svého syna na hromadě peří, jímž bylo posypáno její skoro nahé tělo, protože neměli ani pokrývku, ani prostěradlo. Peří měla nalepeno po celém těle tak, že lékař nemohl mrtvolu ohledat, dokud nebyla očištěna, a pak zjistil, že je kost a kůže a celá pokousána od hmyzu. Část podlahy v místnosti byla vytržena a otvoru používala rodina jako záchodu.

V pondělí 15. ledna 1844 byli k policejnímu soudu ve Worship-Street v Londýně předvedeni dva chlapci, protože z hladu ukradli v jakémsi krámě polovařenou hovězí nohu a hned ji snědli. Policejní soudce pokládal za nutné vyšetřit případ podrobněji strážníci zanedlouho podali toto vysvětlení: Matka obou chlapců byla vdova po vysloužilém vojákovi a pozdějším strážníkovi a po mužově smrti se jí vedlo s devíti dětmi velmi špatně. Bydlela v Spitalfields, Quaker-Street, Pooľs Place čís. 2, v největší bídě. Když k ní strážník přišel, našel ji a jejích šest dětí doslova namačkány v malé zadní světnici, kde nebyl žádný nábytek kromě dvou starých rákosových židli bez dna, stolku se dvěma zlámanými nohami, rozbitého šálku a jedné mističky. V krbu sotva doutnala jiskřička ohně a v koutě byla hromádka starých hadrů, asi kolik by nabrala žena do zástěry, což bylo lože pro celou rodinu. Na přikrytí neměli nic než své chatrné šaty. Ubožačka vyprávěla, že minulého roku musela prodat postel, aby mohla koupit jídlo; prostěradla dala do zástavy hokynáři za nějaké potraviny, musela vůbec všechno prodat, aby měli aspoň na chleba. Soudce dal ženě značnou zálohu z almužní pokladny.

V únoru 1844 byla doporučena dobročinnosti policejního soudce z Marlborough-Street šedesátiletá vdova Tereza Bishopová se šestadvacetiletou nemocnou dcerou. Bydlela v Grosvenor-Square, Brown-Street čís. 5, ve světničce do dvora, ne větší než skříň, kde nebylo ani kouska nábytku. V jednom koutě se válelo pár hadrů, na nichž obě spaly, za stůl i židli sloužila bedna. Matka si něco vydělávala posluhováním; podle výpovědi domácího žily takto od května 1843, postupně prodaly nebo zastavily všechno, co ještě měly, ale přesto nemohly zaplatit činži. Soudce jim dal vyplatit libru št. z almužní pokladny.

Naprosto nechci tvrdit, že všichni londýnští dělníci žijí v takové bídě jako uvedené tři rodiny; vím dobře, že na jednoho, kterého společnost takto ušlápla, připadá deset jiných, kterým se daří lépe. Tvrdím však, že tisíce pilných a pořádných rodin, mnohem pořádnějších, mnohem úctyhodnějších než všichni londýnští boháči dohromady, žijí v takovémto postavení nedůstojném člověka a že každého proletáře, každého bez výjimky, bez vlastní viny a přes všechno úsilí může postihnout stejný osud.

Ale při tom všem jsou ještě ti, kteří mají střechu nad hlavou, šťastni proti těm, kteří jsou úplně bez přístřeší. V Londýně vstává každé ráno na padesát tisíc lidí, kteří nevědí, kam večer složit hlavu. Nejšťastnější z nich, jimž večer zbude jeden nebo dva penny, jdou do noclehárny (lodging-house), jakých je ve všech větších městech spousta a kde dostanou za peníze nocleh. Ale jaký nocleh! Dům je odshora dolů plný postelí, po čtyřech, pěti, šesti v jedné světnici, kolik se jich tam jen vejde. Do každé postele se nacpe čtyři, pět, šest lidí, rovněž kolik se jich tam vejde — nemocní i zdraví, staří i mladí, ženy i muži, opilí i střízliví, jak kdo zrovna přijde, všechno páté přes deváté. Přitom ovšem dochází k hádkám, rvačkám, zraněním — a když se nocležníci dobře snášejí, je to ještě horší, to pak smlouvají krádeže nebo pášou věci, jejichž zvířeckost se naše řeč, jež se už stala trochu lidštější, zdráhá vůbec vyjádřit. A co ti, kteří si nemohou zaplatit takový nocleh? Ti se vyspí, kde se dá, v průchodech, podloubích, někde v koutě, odkud je policie nebo majitel nevyžene; někteří také najdou přístřeší v útulcích, které byly tu a tam zřízeny soukromou dobročinností — jiní spí v parcích na lavičkách, přímo pod okny královny Viktorie. Poslyšme, co říkají „Times“^[100] z října 1843:

„Z naší včerejší policejní zprávy vysvítá, že průměrně padesát lidských tvorů spí noc co noc v parcích a jedinou ochranou před nepohodou jsou jim stromy nebo díry v tarasu nábřeží. Většinou jsou to mladá děvčata svedená vojáky, přivedená do hlavního města a tady ponechaná osudu, vydaná na pospas hrůze opuštěnosti v cizím městě, veškeré té bezuzdnosti a lehkomyslnosti předčasně poznané neřesti.

Toje nesporně strašné. Chudí musí být všude. Bída všude pronikne a usadí se v celé ohyzdnosti přímo v srdci velkého a kvetoucího města. V tisíci úzkých ulicích a uličkách lidnaté metropole musí asi bohužel vždy být mnoho utrpení, mnoho toho, co zraňuje zrak, nebo co nikdy nevyjde na denní světlo.

Ale že přímo do čtvrti, kde se usídlilo bohatství, veselí a lesk, že do samé blízkosti královské residence St. James, přímo ke skvělému Bayswaterskému paláci, kde se setkává stará aristokratická čtvrť s novou, do končin, kde se opatrná raíinovanost moderní urbanistiky střehla postavit sebenepatrnější domek pro chudáky, do oblasti jakoby zasvěcené nejvybranějším požitkům boháčů, že i sem se vetře bída, hlad, nemoc a neřest se všemi svými hrůzami, stravujícími tělo i duši!

Je to opravdu něco nestvůrného. Nejvyšší požitky, jež může poskytovat tělesné zdraví, duševní činnost, nevinné smyslové radosti v bezprostřední blízkosti nejkrutější bídy! Bohatství, smějící se s výše svých skvělých salonů, smějící se s brutální bezmyšlenkovitostí hned vedle nevídaných běd nedostatku! Radost nevědomky, ale krutě se vysmívající bolesti, jež sténá tam dole! Samé protiklady, jež se sobě navzájem vysmívají, samé protiklady, až na neřest, která uvádí v pokušení, a neřest, která pokušení podléhá... Všichni však nechť mají na paměti jedno: že v nejskvělejší čtvrti nejbohatšího města na této zemi, noc co noc, zimu co zimu lze najít ženy — věkem mladé, ale hříchy a utrpením staré, vyvržené ze společnosti, které za živa hnijí v hladu, špíně a nemocech. Nechť si to pamatují a učí se ne theoretisovat, ale jednat. Bůh ví, že pro činy je dnes široké pole!“

Mluvil jsem předtím o útulcích pro lidi bez přístřeší. Jak jsou přeplněny, o tom nechť nás poučí dva příklady. Nově zřízený „Refuge of the Houseless“^[d] v Upper-Ogle-Street, který na jednu noc pojme 300 osob, přijal od svého otevření 27. ledna do 17. března 1844 na jednu nebo několik nocí 2740 osob. I potom přes příznivější roční dobu uchazečů silně přibývalo jak v tomto útulku, tak i v útulcích ve Whitecross-Street aWappingu, a každou noc muselo být mnoho uchazečů pro nedostatek místa odmítnuto. V jiném útulku, v ústředním asylu v Playhouse-Yard, bylo poskytnuto v prvních třech měsících roku 1844 průměrně 460 noclehů za noc, celkem tu prošlo 6681 osob a bylo rozděleno 96.141 porcí chleba. Přesto prohlašuje řídící výbor, že prý také tento ústav jakž takž zmohl nával potřebných, až když byla otevřena noclehárna i při východním útulku.

Opusťme Londýn a projděme po řadě ostatní velká města Spojeného království. Vezměme nejdříve Dublin. Příjezd z moře do tohoto města je stejně okouzlující, jako je příjezd do Londýna imposantní. Dublinský záliv je nejkrásnější z celé britské ostrovní říše a Irové jej rádi srovnávají dokonce s neapolským. Město samo je rovněž velmi krásné a aristokratické čtvrti jsou tu lépe a vkusněji řcšny než v kterémkoli jiném britském městě. Zato však chudší dublinské čtvrti patří k tomu nejohavnějšímu a nejodpornějšímu, co lze na světě spatřit. Spolupůsobí tu ovšem i irský národní charakter, který se za určitých okolností cítí dobře teprve ve špíně. Ale protože v každém velkém anglickém a skotském městě najdeme i tisíce Irů a všechno chudé obyvatelstvo stejně musí ponenáhlu klesnout do stejné nečistoty, není už dublinská bída ničím specifickým, co by patřilo jedině k irskému městu, nýbrž něčím, co je společné všem velkým městům na celém světě. Chudinské čtvrti v Dublinu jsou velmi rozlehlé a špína, neobyvatelnost domů a zanedbanost ulic přesahují všechny představy. O tom, jak je tu chudina stísněna, si můžeme udělat představu, když slyšíme, že roku 1817, podle zpráv inspektorů chudinské pracovny^[e], bydlelo v Barack-Street v 52 domech s 390 místnostmi 1318 osob a v Church-Street a okolí v 71 domech s 393 místnostmi 1997 osob; že

„v tomto a sousedním obvodu je množství smrdutých (foul) uliček a dvorů, četné sklepy jsou osvětleny jen dveřmi, a mnoho lidí tu spí na holé zemi, ačkoli většina z nich má aspoň postele — že však na příklad v Nicholson‘s-Court žije v osmadvaceti malých, bídných světnicích 151 lidí v největší bídě, takže v celém dvoře se našly jen dvě postele a dvě přikrývky“.

Chudoba v Dublině je taková, že jen jediný dobročinný ústav, útulek „Mendicity Association“^[f] přijímá denně 2500 osob, tedy jedno procento všeho obyvatelstva, které přes den živí a večer zase propustí.

Totéž vypráví dr. Alison o Edinburghu. To je opět město s nádhernou polohou, která mu získala název moderní Athény, ale jeho skvělá aristokratická čtvrť v nové části města příkře kontrastuje s páchnoucí bídou chudiny ve starém městě. Alison tvrdí, že tato velká městská čtvrť je stejně špinavá a hnusná jako nejhorší čtvrti Dublina, a že „Mendicity Association“ by v Edinburghu našla nemenší počet ubožáků potřebujících podporu než v irském hlavním městě. Říká dokonce, že chudí ve Skotsku, zejména v Edinburghu a Glasgowě, jsou na tom hůř než v kterémkoli jiném kraji britské říše a že nejzuboženější nejsou Irové, nýbrž Skoti. Kazatel staré církve v Edinburghu, dr. Lee, vypovídal roku 1836 před komisí pro náboženskou výchovu toto:

„Nikdy předtím prý neviděl takovou bídu jako ve své farnosti. Lidé nemají nábytek, prostě nic; často bydlí dvě manželské dvojice v jedné světnici. Za jeden den navštívil sedm domů, v nichž nebyla ani jediná postel, někde neměli dokonce ani slámu. Osmdesátiletí lidé spali na holé prkenné podlaze a skoro všichni zůstávali na noc v šatech. V jedné sklepní místnosti našel dvě venkovské skotské rodiny; brzy po tom, co přišli do města, zemřely jim dvě děti, třetí právě umíralo, když tam byl. Pro každou rodinu byla v rohu hromada špinavé slámy a ve sklepě, který byl tak tmavý, že tam za dne nebylo možno rozeznat tváře, byl ještě ke všemu ustájen — osel. I srdce tvrdé jak démant musí prý krvácet při pohledu na takovou bídu v zemi, jako je Skotsko.“

Podobně píše dr. Hennen v „Edinburgh Medical and Surgical Journal“. Z jedné parlamentní zprávy^[g] je vidět, jaká nečistota — a za daných podmínek nelze nic jiného ani očekávat — vládne v domech edinburské chudiny. Na pelestích postelí sedí v noci slepice jako na hřadě, psi a dokonce i koně spí s lidmi v jedné místnosti. Přirozeným důsledkem toho je strašná špína a zápach v těchto bytech, jakož i spousta hmyzu všeho druhu. Způsob, jakým je Edinburgh vystavěn, všemožně podporuje tento ohavný stav. Staré město je postaveno na obou stráních pahorku, po jehož vrcholu vede Hlavní třída (high-street). Od ní běží dolů na obě strany množství úzkých, křivolakých uliček, kterým se říká pro jejich četné zákruty „wynds“^[h], a ty tvoří proletářskou čtvrť. Domy skotských měst jsou vůbec vysoké, pětipatrové a šestipatrové, obývané množstvím různých rodin, jako to bývá v Paříži, na rozdíl od Anglie, kde každý má pokud možno domek pro sebe. Tím hůř jsou tu však lidé namačkáni jeden na druhého na malé ploše.

„Tyto ulice,“ říká jeden anglický časopis v článku o zdravotních poměrech dělnictva ve městeeh^[i], „tyto ulice jsou často tak úzké, že z okna jednoho domu lze překročit do okna protějšího domu a přitom jsou domy s patry navršenými na sebe tak vysoké, že světlo jen stěží vniká do dvora nebo do ulice mezi nimi. V této části města není u domů ani kanalisace, ani jiné odpady nebo žumpy. A proto všechny splašky, odpadky i výkaly nejméně 50.000 lidí putují každé noci do struh podél chodníků, takže se tam přes všechno zametání ulic hromadí kupy zaschlé nečistoty a vzniká hrozný zápach, což nejen uráží zrak a čich, ale i velmi nebezpečně ohrožuje zdraví obyvatelstva. Jaký div, že se v takových místech vůbec nedbá na zdraví, mravnost, ba ani na nejzákladnější slušnost? Naopak, všichni, kdo blíže poznali, jak žijí obyvatelé těchto domů, dosvědčí, jak tam řádí nemoci, bída a demoralisace. Společnost klesla v těchto končinách na nepopsatelně nízký, žalostný stupeň. Byty chudiny jsou všeobecně velmi špinavé a zřejmě se nikdy nečistí. Většinou se skládají z jedné místnosti, která je přes velmi bídné větrání studená, protože okna jsou rozbita a nedoléhají; leckdy je místnost vlhká a částečně pod zemí, vždy uboze zařízená a krajně nevhodná k bydlení. Často spí celá rodina na hromadě slámy, muži i ženy, mladí i staří, všechno pohromadě v odporné směsici. Voda je jen ve veřejných pumpách a námaha s nošením ovšem jen podporuje nečistotu všeho druhu.“

V ostatních velkých přístavních městech to nevypadá lépe. Liverpool se vším svým obchodem, leskem a bohatstvím zachází se svými dělníky stejně barbarsky. Plná pětina obyvatelstva, tedy přes 45.000 lidí, bydlí v těsných, tmavých, vlhkých, špatně větraných sklepích, jichž je ve městě 7862. K tomu přistupuje ještě 2270 dvorů (courts), tj. malých prostranství ze všech čtyř stran obstavených, která mají jen jediný, úzký, většinou překlenutý příchod, kam je tedy jakýkoli přístup vzduchu nemožný, a která jsou většinou hrozně špinavá a jsou téměř výhradně obývána proletáři. Takových dvorů si všimneme blíže, až budeme mluvit o Manchesteru. V Bristolu bylo při jedné příležitosti navštíveno 2800 dělnických rodin a z těch obývalo 46% jen jedinou místnost.

Úplně totéž najdeme v továrních městech. V Nottinghamu je celkem 11.000 domů, z nichž asi 7000 až 8000 je postaveno zadními zdmi k sobě, takže byty tu nelze provětrávat; k tomu je tu většinou jen jeden společný záchod pro více domů. Nedávno bylo při jedné inspekci zjištěno, že celé řady domů byly vystavěny nad mělkými odpadovými stokami přikrytými pouze prkny podlahy. V Leicesteru, Derby a Sheffieldu to není o nic lepší. O Birminghamu praví již dříve citovaný článek z časopisu „Artisan“:

„Ve starších částech města je mnoho špatných čtvrtí, špinavých a zanedbaných, se spoustou stojatých kaluží a smetišť. Dvorů je v Birminghamu velmi mnoho, přes 2000, a většina dělnické třídy bydlí právě v nich. Jsou převážně těsné, blátivé, špatně větrané a se špatnou kanalisací, uzavírá je osm až dvacet domů, které je možno větrat jen s jedné strany, protože mají zadní stěnu společnou s jinou budovou, a vzadu ve dvoře je skoro vždy jáma na popel nebo podobně, jejíž špína se nedá popsat. Musíme však podotknout, že v novější době se takové dvory stavějí už rozumněji a jsou lépe udržovány. Ale ani ve dvorech nejsou tu kotáže tak stísněny jako v Manchesteru a Liverpoolu, a proto také měl Birmingham za epidemií mnohem menší úmrtnost než na př. Wolverhampton, Dudley a Bilston, vzdálené sotva několik mil od něho. Sklepní byty jsou v Birminghamu rovněž neznámy, i když se některých sklepních místností nevhodně používá jako dílen. Nocleháren pro proletáře je tu poměrně dost (přes 400), hlavně ve dvorech ve středu města; jsou skoro všechny ohavně špinavé a dusné a jsou to útulky žebráků, tuláků (trampers — o bližším významu tohoto slova později), zlodějů a nevěstek, kteří tu bez ohledu na jakoukoli slušnost nebo pohodlí jedí, pijí, kouří a spí, v ovzduší snesitelném jen pro tyto zchátralé lidi.“

Glasgow se po mnoha stránkách podobá Edinburghu; tytéž křivolaké uličky, tytéž vysoké domy. O tomto městě poznamenává „Artisan“:

„Dělnická třída tu tvoří asi 78% všeho obyvatelstva (na 300.000) a bydlí v městských čtvrtích, které bídou a ošklivostí předstihují nejnuznější brlohy v St. Giles a Whitechapelu, ‚liberties‘^[j] v Dublinu a ‚wynds‘ v Edinburghu. Množství takových míst je v samém srdci města, jižně od Trongate, západně od Solného trhu, v Caltonu, po stranách Hlavní třídy atd. — nekonečná bludiště úzkých uliček nebo zákrutů, kam ústí téměř na každém kroku nesčetné dvory a slepé uličky, tvořené starými, vysokými domy na spadnutí, bez větrání a bez vody. Tyto domy jsou doslova napěchovány lidmi. Bydlí v nich tři neb čtyři rodiny — leckdy dvacet osob — v každém poschodí. Někdy jsou všechna patra pronajata jako noclehárny, takže v jediné místnosti je nacpáno (nechci říci ubytováno) patnáct až dvacet lidí. V těchto čtvrtích bydlí nejchudší, nejzchátralejší a nejdemoralisovančjší část obyvatelstva a tyto barabizny jsou semeništěm oněch hrozných horečnatých epidemií, které se odtud šíří a jsou pohromou pro celý Glasgow.“

Poslechněme si, jak tyto části města popisuje J. C. Symons, vládní komisař pověřcný vyšetřováním poměrů ručních tkalců^[k]:

„Poznal jsem několikrát bídu v jejích nejhorších fázích jak u nás, tak na kontinentě, ale nežli jsem navštívil glasgowské ‚wynds‘, nevěřil jsem, že by v některé civilisované zemi mohlo existovat tolik zločinnosti, bídy a nemocí. V horších noclehárnách spí pohromadě na podlaze deset, dvanáct, někdy i patnáct osob obojího pohlaví a všech stáří v různých stupních nahoty, všechno pomícháno. Tyto domy jsou obyčejně (generally) tak špinavé, vlhké a sešlé, že by tam člověk nechtěl ustájit ani koně.“

A jinde:

„V glasgowských ‚wynds‘ bydlí patnáct až třicet tisíc lidí, kteří se stále vyměňují. Tato čtvrt se skládá ze samých úzkých uliček a čtyřhranných dvorů, obyčejně s hnojištěm uprostřed. Třebaže už vnější vzhled těchto míst působil tak odpudivě, nebyl jsem přece jen ještě dost připraven na špínu a bídu uvnitř. V některých z těchto místností, které jsme“ (vrchní policejní intendant setník Miller a Symons) „navštívili v noci, našli jsme podlahu pokrytu souvislou vrstvou lidských těl, často patnáct až dvacet, některé oblečené, jiné nahé, ženy i muže, všechno pohromadě. Jejich ložem byla náruč plesnivé slámy s trochou hadrů. Nábytku tu bylo málo nebo žádný, a jediné, co dodávalo těm děrám vzhled obydlí, byl oheň v krbu. Hlavními zdroji výdělku těchto lidí je krádež a prostituce. Nikdo se zřejmě nenamáhá vymést tento Augiášův chlév, toto pandemonium, toto pařeniště zločinnosti, špíny a morové nákazy ve středu druhého největšího města říše. Při zevrubné prohlídce nejubožejších čtvrtí jiných měst jsem nikdy nespatřil nic ani z poloviny tak hrozného, ani co do hloubky mravní a fysické zpustlosti, ani co do poměrné hustoty obyvatelstva. — Většinu domů v této čtvrti označily místní úřady za vetché a neobyvatelné — ale právě ty jsou nejhustěji obydleny, protože podle zákona se z nich nesmí vybírat nájemné.“

Velká průmyslová oblast uprostřed britského ostrova, hustě obydlený pás západního Yorkshiru a jižního Lancashiru, se svými četnými továrními městy si v ničem nezadá s jinými městy. Vlnařský obvod yorkshirského West-Ridingu je rozkošný kraj, krásná zelená vrchovina, jejíž kopce se čím dál na západ tyčí stále příkřeji, až dosahují nejvyššího bodu v strmém hřebenu Blackstone Edge, který je rozvodím mezi Irským a Severním mořem. Údolí řeky Aire, na které leží Leeds, a údolí Calderu, jímž vede dráha z Manchesteru do Leedsu, patří k nejpůvabnějším v Anglii a jsou všude poseta továrnami, vesnicemi a městy; šedé domy z hrubého kamene vypadají tak pěkně a čistě proti začouzeným cihlovým budovám v Lancashiru, že je radost se na ně dívat. Ale přijdeme-li do měst samých, najdeme málo potěšitelného. Leeds leží — jak to líčí „Artisan“ (na uvedeném místě) a jak jsem si sám ověřil —

„na mírném svahu, sklánějícím se do údolí Airy. Tato řeka se vine městem asi v délce půl druhé míle^[l] a při oblevách nebo prudších lijácích bývá silně rozvodněna. Výše položené západní části města jsou na tak velké město čisté, ale níže položené částiu řeky a podél potoků (becks), které se do ní vlévají, jsou špinavé, těsné a již samy o sobě stačí zkrátit život svých obyvatel zejména malých dětí. K tomu ještě přistupuje strašný stav dělnických čtvrtí kolem Kirkgate, March-Lane, Cross-Street a Richmond-Road, který je způsoben nedlážděnými ulicemi bez kanalisace, bezplánovitě stavěnými domy, četnými dvory, slepými uličkami a naprostým nedostatkem i těch nejprimitivnějších prostředků k udržování čistoty. Když tohle všechno uvážíme, snadno si vysvětlíme, proč je v těchto nešťastných semeništích špíny a bídy tak vysoká úmrtnost. — Když se rozvodní Aire,“ (která, jak nutno dodat, stejně jako všechny řeky sloužící průmyslu, vtéká do města čistá a průzračná a opouští je na druhém konci hustá a černá a páchnoucí vším možným neřádem) „zaplaví často byty a sklepy, takže se z nich voda musí čerpat na ulici; v takovém případě stoupá voda i tam, kde je kanalisace, ze stok do sklepů^[m], vydává miasmatické výpary silně smíšené se sirovodíkem a zanechává ohavné usazeniny, velmi škodlivé zdraví. Při jarní zátopě roku 1839 byly účinky takového ucpání stok tak zhoubné, že podle zprávy matričního úřadu připadala v tomto čtvrtletí v této čtvrti na dvě narození tři úmrtí, kdežto všechny ostatní čtvrti měly v témž čtvrtletí tři narození na dvě úmrtí.“

Jiné přelidněné čtvrti nemají vůbec stoky nebo jich mají tak málo a tak špatné, že z nich použivatelé nemají žádné výhody. U několika bloků domů jsou sklepy jen zřídka kdy suché. V jiných čtvrtích jsou četné ulice plny mazlavého bláta, sahajícího až po kotníky. Obyvatelé se marně pokoušeli čas od času tomu odpomoci lopatami popela; močůvka a splašky z domů se tu neustále drží ve všech prohlubních, dokud je vítr a slunce nevysuší. (Viz zprávu městské rady ve „Statistical Journal“ sv. 2, str. 404.) Obyčejná kotáž v Leedsu nezabírá víc než pět čtverečních yardů a skládá se zpravidla ze sklepa, jedné obytné místnosti a jedné ložnice. Tato těsná, ve dne v noci lidmi přeplněná obydlí jsou dalším ohrožením mravnosti a zdravotního stavu obyvatelstva. A jak jsou tato obydlí přeplněna, líčí výše citovaná zpráva o zdravotním stavu dělnické třídy:

„V Leedsu jsme našli bratry a sestry a strávníky obojího pohlaví, sdílející s rodiči jednu ložnici; co z toho vyplývá, to se lidký cit až děsí domyslet.“

Stejně to vypadá v Bradfordu, který leží sedm mil od Leedsu, uprostřed několika sbíhajících se údolí na černé, páchnoucí říčce. Za krásné neděle, neboť v pracovních dnech je zahaleno šedým mrakem uhelného kouře, skýtá město z okolních kopců nádherný pohled. Ale uvnitř je stejná špína a stejně bídné bytové poměry jako v Leedsu. Starší části města se bez ladu a skladu tísní na příkrých stráních; v ulicích, dvorech a slepých uličkách leží hromady špíny a rumu, domy jsou na spadnutí, nečisté a neobyvatelné. A dole v údolí přímo u řeky jsem našel některé domy, jejichž přízemí, zpola zahrabaná do svahu, byla zcela neobyvatelná. Vůbec jsou čtvrti na dně údolí, kde se krčí dělnická obydlí mezi vysokými továrnami, nejhůře postavené a nejšpinavější z celého města. V novějších čtvrtích, stejně jako v nových čtvrtích ostatních továrních měst, jsou kotáže postaveny v pravidelnějších řadách, ale i ony mají všechny špatné stránky spojené s tradičním způsobem stavění dělnických příbytků, o nichž si promluvíme podrobněji, až budeme psát o Manchesteru. Totéž platí o ostatních městech West-Ridingu, zejména o Barnsley, Halifaxu a Huddersfieldu. I Huddersfield, který je pro svou pěknou polohu a moderní architekturu zdaleka nejkrásnější ze všech továrních měst Yorkshiru a Lancashiru, má přece jen také své bídné čtvrti; neboť komise, jmenovaná shromážděním občanstva k tomu, aby provedla prohlídku města, podala 5. srpna 1844 tuto zprávu:

„Je všeobecně známo, že v Huddersfieldu jsou celé ulice a mnoho uliček a dvorů nedlážděno, bez kanalisace a stok; že se tam hromadí všelijaké odpadky, smetí a špína, které hnijí a kvasí; že skoro všude se tvoří louže stojaté vody; že jsou proto okolní byty nutně špatné a špinavé a že se z takových míst šíří nemoci, ohrožující zdraví celého města.“^[101]

Přejdeme-li přes Blackstone-Edge nebo projedeme-li jej železnicí, dostáváme se na klasickou půdu, kde anglický průmysl vytvořil své mistrovské dílo a ze které vyrůstají všechna hnutí anglických dělníků, totiž do jižního Lancashiru s Manchesterem jakožto hlavním střediskem. Opět máme před sebou krásnou vrchovinu, která se na západ od rozvodí mírně svažuje k Irskému moři s rozkošnými zelenými údolími řek Ribble, Irwel, Mersey a jejich přítoků; kraj, ještě před sto lety většinou močálovitý a řídce obydlený, je dnes poset městy a vesnicemi a je nejlidnatější částí Anglie. Lancashire a hlavně Manchester je kolébkou i střediskem průmys1u britské říše. Manchesterská bursa je barometrem všech výkyvů průmyslového života, v Manchesteru dosáhla moderní technika nejvyššího stupně dokonalosti. Bavlnářský průmysl jižního Lancashiru je příkladem, kam až může dospět využití přírodních sil, vytlačení ruční práce stroji (zejména mechanickým stavem a selfaktorem) a dělba práce; a jestliže jsme předtím zjistili, že tyto tři prvky jsou charakteristickým rysem moderního průmyslu, musíme uznat, že i v nich si bavlnářský průmysl, od počátku až dodnes, udržel prvenství nad všemi ostatními průmyslovými odvětvími. Současně se tu však musely nejúplněji a nejryzeji rozvinout i důsledky moderního průmyslu pro dělnickou třídu a musel se tu objevit průmyslový proletariát ve své nejklasičtější podobě. Ponížení, do něhož dělníka uvrhly používáni páry, stroje a dělba práce, a pokusy proletariátu vymanit se z tohoto nedůstojného postavení se také musely právě zde nejvíce přiostřit a zde si je dělník musel nejjasněji uvědomit. Proto tedy, že je Manchester klasickým typem moderního průmyslového města, a pak také proto, že jej znám stejně dobře jako své rodné město — lépe než většina jeho obyvatel — zastavíme se u něho poněkud déle.

Pokud jde o dělnické čtvrti, liší se okolní města od Manchesteru celkem málo — ledaže v nich dělnictvo tvoří pokud možno ještě větší část obyvatelstva. Tato města jsou totiž ryze průmyslová a všechny obchodní záležitosti si obstarávají v Manchesteru a jeho prostřednictvím. Jsou po všech stránkách závislá na Manchesteru, a bydlí v nich tudíž jen dělníci, továrníci a malí obchodníci — kdežto Manchester má přece jen ještě velmi významné obchodní obyvatelstvo, zejména komisionářské i vážené maloobchodní firmy. Proto jsou Bolton, Preston, Wigan, Bury, Rochdale, Middleton, Heywood, Oldham, Ashton, Stalybridge, Stockport atd., třebaže skoro vesměs města s třiceti, padesáti, sedmdesáti až devadesáti tisíci obyvateli, téměř jen velké dělnické čtvrti, přerušované pouze továrnami a několika hlavními ulicemi, jejichž frontu tvoří obchody, a s několika výpadovými silnicemi, vroubenými zahradami a vilovými domy továrníků. Města sama jsou vystavěna špatně a nepravidelně, se špinavými dvory, ulicemi a zastrčenými uličkami, jsou zakouřená vypadají velmi nevlídně, protože původně jasně červené cihly, jež jsou zde obvyklým stavebním materiálem, se časem začoudí a zčernají. Sklepní byty jsou tu běžné; tato podzemní doupata se stavějí, kde to jen trochu jde, a bydlí v nich velká část obyvatelstva.

K nejhorším z těchto měst patří vedle Prestonu a Oldhamu Bolton, ležící 11 mil severozápadně od Manchesteru. Pokud jsem mohl zjistit, když jsem tam několikrát byl, má Bolton pouze jedinou a k tomu dosti špinavou hlavní ulici, Deansgate, která je zároveň tržištěm, a je to i za nejkrásnějšího počasí tmavá, nevzhledná díra, přestože tu kromě továren stojí jen nízké jednopatrové a dvoupatrové domy. Jako všude, je i zde starší část města zvlášť zchátralá a nezpůsobilá k obývání. Teče tu černá špína, o které se dá těžko říci, zda je to potok či dlouhá řada smrdutých louží, a jen ještě víc zamořuje již beztak nečistý vzduch.

Dále je Stockport, který sice leží na cheshirské straně řeky Mersey, přesto však patří k manchesterskému průmyslovému obvodu. Táhne se v těsném údolí podél řeky Mersey, takže s jedné strany se ulice svažují příkře dolů a na druhé straně zase stejně příkře stoupají vzhůru a dráha z Manchesteru do Birminghamu vede nad městem a celým údolím na vysokém viaduktu. Stockport je v celém obvodu znám jako jedno z nejponuřejších a nejzakouřenějších hnízd a vypadá vskutku, zejména při pohledu s viaduktu, krajně nevlídně. Ale ještě mnohem nevlídněji vypadají kotáže a sklepní byty proletářů, které se táhnou v dlouhých řadách všemi částmi města od dna údolí až na vrcholky kopců. Nepamatuji se, že bych byl v některém jiném městě tohoto okresu viděl tolik obydlených sklepů.

Několik mil severovýchodně od Stockportu leží Ashton-under-Lyne, jedno z nejnovějších továrních měst v kraji. Leží na svahu kopce, pod nímž vede průplav a teče řeka Tame, a je celkem vystavěno podle novějšího, pravidelnějšího systému. Pět nebo šest dlouhých rovnoběžných ulic se táhne po úbočí svahu a další ulice, vedoucí dolů do údolí, je v pravém úhlu protínají. Tento způsob stavby vytlačuje všechny továrny z vlastního města, a to i kdyby je nebyla blízkost průplavu a vody přitáhla do údolí, kde stojí těsně jedna vedle druhé a chrlí z komínů hustý kouř. Tím získal Ashton mnohem přívětivější vzhled než většina ostatních továrních měst; ulice jsou široké a čistší, čerstvá červeň cihel působí, že kotáže jsou jako nové a vypadají útulně. Ale nový systém stavby kotáží pro dělníky má i své stinné stránky; každá ulice má svou zastrčenou zadní uličku, k níž vede úzký postranní příchod a která je zato tím špinavější. I v Ashtonu — třebaže jsem tam neviděl budovy, jež by mohly být starší než padesát let, kromě několika domů při vstupu do města — i v Ashtonu jsou ulice, kde jsou staré a sešlé kotáže, na jejichž rozích už cihly nedrží a viklají se, zdi dostávají trhliny, takže uvnitř opadává omítka se stěn; ulice, jejichž nečistý a začouzený vzhled v ničem nezadá s jinými městy okresu, jen s tím rozdílem, že v Ashtonu je to výjimka, a ne pravidlo.

Jednu míli dále na východ leží Stalybridge, rovněž na řece Tame. Přicházíme-li z Ashtonu přes kopec, vidíme na vršcích vpravo i vlevo nádherné vilové domy uprostřed krásných velkých zahrad, většinou v „alžbětinském“ slohu, který se má ke gotickému slohu právě tak jako anglikánský protestantismus k apoštolskému římskokatolickému náboženství. O sto kroků dále se objeví v údolí Stalybridge — ale jaký příkrý kontrast k nádherným sídlům, příkrý dokonce i ve srovnání se skromnými kotážemi v Ashtonu! Stalybridge leží v úzké úžlabině, plné zákrutů, ještě mnohem užší než údolí u Stockportu; obě její úbočí jsou bez ladu a skladu zastavěna kotážemi, domy a továrnami. Přijdeme-li blíže, vidíme, že hned první kotáže jsou těsné, začouzené, staré a sešlé, a jaké jsou první domy, takové je celé město. Na dně těsného údolí je jen několik ulic; většina jich běží křížem krážem, nahoru a dolů, jedna přes druhou. Protože domy stojí na příkrém svahu, jsou jejich přízemí skoro všude s jedné strany v zemi. S vrchů, odkud se nám město tu a tam objevuje téměř s ptačí perspektivy, můžeme vidět, jaká spousta dvorů, zadních uliček a zastrčených koutů vzniká při takovém zmateném způsobu stavby. K tomu ta hrozná špína, a snadno pochopíme, proč Stalybridge přes své pěkné okolí působí tak odpuzujícím dojmem.

Ale už dost o těchto menších městech. Každé z nich má své zvláštnosti, vcelku však v nich žijí dělníci stejně jako v Manchesteru, a proto jsem vylíčil zvlášť jen svéráznosti ve způsobu, jakým jsou postaveny, a k tomu jen připomínám, že všechny obecnější poznámky o stavu dělnických příbytků v Manchesteru platí plně i o okolních městech. Vraťme se nyní k samému hlavnímu městu.

Manchester leží na úpatí jižního svahu vysočiny, jež se táhne od Oldhamu mezi údolími řek Irwell a Medlock a jejímž posledním výběžkem je Kersall-Moor, zároveň dostihová dráha i manchesterský Mons sacer^[102]. Vlastní Manchester leží na levém břehu Irwellu, mezi touto řekou a oběma jejími menšími přítoky, Irkem a Medlockem. Na pravém břehu Irwellu, vrouben prudkým zákrutem této řeky, leží Salford, dále na západ Pendleton; severně od Irwellu leží Horni a Dolní Brougthon, severně od Irku Cheetham Hill; jižně od Medlocku Hulme, dále na východ Chorlton-on-Medlock, ještě dále, téměř na východním konci Manchesteru Ardwick. Celému tomuto komplexu domů se běžně říká Manchester a má asi čtyři sta tisíc obyvatel, spíše o něco víc. Město samo je vystavěno podivuhodným způsobem; můžete v něm po léta bydlet a denně chodit sem a tam a nepřijdete vůbec do dělnické čtvrti nebo třeba jen do styku s dělníky — pokud totiž chodíte jen za svými záležitostmi nebo na procházku. A to hlavně proto, že jak bezděčnou, mlčelivou dohodou, tak z vědomého úmyslného záměru jsou dělnické čtvrti co nejpřísněji odděleny od čtvrtí obývaných buržoasií anebo — kde to nejde — alespoň jemnocitně zakryty. Ve středu Manchesteru je dosti rozlehlá obchodní čtvrt, asi půl míle dlouhá a stejně široká, kterou tvoří téměř jen obchodní kanceláře a skladiště (warehouses). Téměř celá čtvrt je neobydlena a v noci prázdná a pustá — jen hlídkující strážníci se zacloněnými svítilnami tu procházejí úzkými a tmavými ulicemi. Touto čtvrtí probíhá několik hlavních tříd, kde je obrovský provoz a ruch a kde jsou v přízemí domů nádherné obchody. V těchto ulicích jsou tu a tam obydlena hořejší poschodí a zde je také na ulici hodně živo až pozdě do noci. Kromě této obchodní čtvrti je celý vlastní Manchester, celý Salford a Hulme, značná část Pendletonu a Chorltonu, dvě třetiny Ardwicku a jednotlivá pásma Cheetham Hillu a Broughtonu — jedinou velkou dělnickou čtvrtí, která se táhne jako pás průměrně půl druhé míle široký kolem dokola obchodní čtvrti. Za tímto pásem bydlí vyšší a střední buržoasie — střední buržoasie v pravidelných ulicích blíž k dělnické čtvrti, zejména v Chorltonu a v níže položených částech Cheetham Hillu, vyšší buržoasie trochu dál ve vilách se zahradami v Chorltonu a Ardwicku nebo na vzdušných výšinách Cheetham Hillu, Broughtonu a Pendletonu — na volném, zdravém venkovském vzduchu, v nádherných pohodlných bytech, kolem nichž jezdí každou čtvrthodinu nebo půlhodinu omnibusy do města. A nejlepší na tom je, že tito bohatí peněžní aristokraté mohou jet nejkratší cestou do svých kanceláří ve středu města všemi dělnickými čtvrtěmi, aniž v nejmenším pozorují, že se dostali do blízkosti té největší špíny a bídy, která všude kolem vládne. Hlavní tepny, které vedou od bursy všemi směry z města, jsou totiž téměř bez přerušení po obou stranách lemovány řadou obchodů, jsou tedy v rukou střední a drobné buržoasie, která už z vlastního zájmu dbá a může dbát na jejich slušný a čistý vzhled. Tyto obchody mají ovšem přece jen určitou spřízněnost s čtvrtěmi, které leží za nimi, a tak jsou v obchodní čtvrti a v blízkosti buržoasních částí města elegantnější než tam, kde zakrývají špinavé dělnické kotáže. Přesto však stačí skrýt před zraky bohatých pánů a dam se silným žaludkem a slabými nervy bídu a špínu, které jsou neoddělitelným rubem jejich bohatství a přepychu. Tak např. ulice Deansgate, která vede od starého kostela přímo na jih, je na začátku vroubena skladišti a továrnami, pak obchody druhého řádu a několika pivnicemi, dále na jih, kde opouští obchodní čtvrt, už nevzhlednějšími krámy, které jsou čím dál špinavější a stále častěji se střídají s výčepy a kořalnami, až pak na jižním konci vzhled krámů nepochybně svědčí o tom, že jejich zákazníky jsou dělníci a jen dělníci. Právě tak Market-Street, která vede od bursy na jihovýchod; zprvu skvělé obchody prvního řádu a v hořejších poschodích kanceláře a skladiště, dále (Piccaclilly) ohromné hotely a skladiště, ještě dále (London-Road) u Medlocku továrny, hostince, obchody pro nižší buržoasii a dělníky, pak u Ardwick-Green byty pro vyšší a střední buržoasii a odtud počínaje velké zahrady a venkovská sídla pro bohatší továrníky a obchodníky. Známe-li Manchester, můžeme sice podle hlavních ulic usoudit, jak vypadají přilehlé čtvrti, ale velmi zřídka lze odtud vidět skutečné dělnické čtvrti Samy. Vím velmi dobře, že tento pokrytecký způsob stavby je více méně společný všem velkým městům; vím rovněž, že obchodníci v malém už pro charakter svého obchodu musí obsadit hlavní tepny; vím, že se v takových ulicích všude najde víc dobrých než špatných domů a že v jejich blízkosti jsou ceny pozemků vyšší než v odlehlých končinách; ale přitom jsem nikde neviděl, aby dělnická třída byla tak systematicky odříznuta od hlavních ulic, aby se tak jemnocitně zakrývalo všechno, co by mohlo urážet oči a nervy buržoasie, jako je tomu v Manchesteru. A přece právě Manchester je postaven méně podle plánu nebo podle policejních předpisů, naopak mnohem náhodněji než kterékoli jiné město; a uvážím-li horlivá ujišťování buržoasie, že se dělníkům vede znamenitě, pak se mi přece jen zdá, že liberální průmyslníci, manchesterští „big wigs“^[n], nejsou tak zcela bez viny na tom, že město je postaveno tak cudně.

Jen ještě připomenu, že skoro všechny tovární objekty se táhnou podél tří řek nebo různých průplavů protékajících městem, a přistoupím nyní k vylíčení dělnických čtvrtí samých. Nejdříve je tu manchesterské Staré město, které leží mezi severní hranicí obchodní čtvrti a Irkem. Zde jsou ulice, i ty lepší, úzké a křivolaké — jako Todd-Street, Long Millgate, Withy-Grove a Shude-Hill — domy špinavé, staré a na spadnutí, a postranní ulice jsou vesměs úplně strašné. Vejdeme-li do Long Millgate od starého kostela, uvidíme hned vpravo řadu staromódních domů, z nichž ani jeden nemá průčelí, které by zůstalo skutečně svislé. Jsou to zbytky starého, předprůmyslového Manchesteru, jehož dřívější obyvatelé se se svými potomky přestěhovali do výstavnějších čtvrtí, a domy, které pro ně už byly příliš špatné, přenechali dělnickému obyvatelstvu, v jehož žilách koluje hodně irské krve. Tato čtvrt se skutečně ničím nesnaží zakrýt svůj dělnický ráz, neboť ani krámy a hospody v ulici se ani v nejmenším nesnaží vypadat alespoň trochu čistě. Ale to všechno ještě není nic proti uličkám a dvorkům v zadních traktech, kam se dostaneme jen úzkými, klenutými průchody, kde se dva lidé nevyhnou. Nelze si ani učinit představu, jak nepořádně, na posměch každému rozumnému stavebnímu plánu jsou tu domy nakupeny, jak se tísní doslova jeden na druhém. A vinu na tom nemají jen budovy, které tu zůstaly z dob starého Manchesteru; zmatek byl dovršen teprve v novější době tím, že se všude tam, kde stavitel dřívější epochy ponechal ještě trochu místa, později přistavovalo a nastavovalo, až konečně nezůstala mezi domy ani píď nezastavěné plochy. Na potvrzení svých slov tu obkresluji malý kousek z plánu Manchesteru — není to ještě ta nejhorší část a ani ne desetina celého Starého města.

Tato kresba dostatečně charakterisuje šílený způsob, jakým je celá čtvrt vystavěna, zejména v blízkosti řeky Irku. Břeh Irku je zde na jižní straně velmi srázný a patnáct až třicet stop vysoký; na tento strmý svah jsou většinou ještě nalepeny tři řady domů nad sebou, z nichž nejníže položená se zvedá přímo z řeky, kdežto průčelí, nejvyšší řady je v úrovni hřebene pahorku v ulici Long Millgate. U řeky jsou ještě mezi domy továrny, zkrátka, tato část města je postavena právě tak stísněně a neuspořádaně jako dolní část Long Millgate. Vpravo i vlevo odbočuje z hlavní ulice do četných dvorů spousta klenutých průchodů, a vejdeme-li dovnitř, najdeme tu takovou špínu a hnusnou nečistotu, že jí není rovno — zvláště ve dvorech vedoucích dolů k Irku, kde jsou nesporně nejhnusnější byty, s jakými jsem se až dosud setkal. V jednom z těchto dvorů, hned u vchodu, kde končí krytý průjezd, stojí záchod, který nemá dveře a je tak zaneřáděný, že se obyvatelé mohou dostat do dvora nebo ven, jen když se probrodí kalužemi rozkládající se moči a výkalů kolem záchodu; je to první dvůr u Irku nad mostem Ducie Bridge, kdyby měl někdo chuť se tam jít podívat. Dole u řeky je několik koželužen, které otravují okolí hnilobným zápachem nevydělaných koží. Do dvorů pod Ducie Bridge se sestupuje většinou po úzkých, špinavých schodech a do domů se člověk dostane jen přes hromady ssutin a odpadků. První dvůr pod Ducie Bridge se jmenuje Allen‘s Court a byl v době cholery v takovém stavu, že jej zdravotní policie dala vyklidit, vymést a vykouřit chlorem; dr. Kay podává v jedné brožuře^[o] hrůzostrašný popis, jak to tehdy v tomto dvoře vypadalo. Zdá se, že některé domy tu potom byly strženy a nově postaveny — alespoň s Ducie Bridge je vidět ještě zbořené zdi a vysoké hromady rumu vedle několika domů novějšího původu. Vyhlídka s tohoto mostu, jemnocitně zakrytá smrtelníkům menší postavy zídkou do výše člověka, je vůbec charakteristická pro celou tuto čtvrt. V hloubi teče či lépe zahnívá Irk, úzká, jako smůla černá, páchnoucí řeka, plná špíny a odpadků, které vyplavuje na pravý, plošší břeh; v době sucha zbude při tomto břehu dlouhá řada hnusných, černozelených bahnitých louží, z nichž ustavičně vystupují bubliny hnilobných plynů a šíří zápach, který je nesnesitelný dokonce i nahoře na mostě, čtyřicet až padesát stop nad hladinou. Mimo to je řeka ještě co krok zahrazena vysokými jezy, za nimiž se v tlustých vrstvách usazuje bahno a kal a hnije tu. Za mostem proti proudu stojí vysoké koželužny, o něco výše barvírny, mlýny na kosti a plynárny, jejichž splašky a odpadky vesměs putují do Irku, který mimo to přijímá i obsah přilehlých stok a záchodů. Můžeme si tedy představit, co asi tvoří kal, který se tu usazuje. Za mostem po proudu je vidět hromady ssutin, špínu a sešlost dvorů na levém, strmém břehu. Domy stojí těsně za sebou, a protože břeh prudce stoupá, vidíme vždy z každého jen část — všechny jsou do černa začouzené, oprýskané, sešlé, s rozbitými okny a okenními rámy. Pozadí tvoří kasárnovité, staré tovární budovy. — Na pravém, plochém břehu stojí dlouhá řada domů a továren — hned druhý dům je zřícenina bez střechy, zavalená rumem, a třetí stojí tak nízko, žc ncjdolejší poschodí je neobyvatelné, a proto bez oken a bez dveří. Pozadí tu tvoří hřbitov chudých, nádraží liverpoolské a leedské dráhy a za nimi pracovna pro chudé, manchesterská „bastila chudinského zákona“, která výhružně shlíží s kopce za vysokými zdmi s cimbuřím jako citadela na protější dělnickou čtvrt.

Nad Ducie Bridge je levý břeh nižší, kdežto pravý příkřejší, ale příbytky po obou stranách řeky jsou spíše ještě horší než lepší. Odbočíme-li tu z hlavní ulice — stále ještě Long Millgate — doleva, jsme ztraceni; bloudíme z jednoho dvora do druhého, hned odbočujeme za roh sem, hned tam, prodíráme se samými těsnými špinavými kouty a chodbami, a za několik minut ztratíme orientaci a nevíme kudy kam. Všude polozbořené nebo úplně rozpadlé budovy — některé jsou skutečně neobydlené, a to už tady znamená mnoho — uvnitř domů málokde prkenná nebo kamenná podlaha, zato skoro všude rozbitá, špatně přiléhající okna a dveře, a ta špína! — Hromady ssutin, odpadků a smetí, kam se podíváš; stojaté louže místo stok a zápach, který by sám o sobě stačil jen trochu civilisovanému člověku učinit bydlení v takové končině nesnesitelným. Nedávno prodloužená leedská dráha, která tu vede přes řeku Irk, část těchto dvorků a uliček smetla, zato jiné teprve plně odkryla. Tak na příklad přímo vedle železničního mostu po proudu dolů je dvůr, který špínou a ohavností daleko předčí všechny ostatní, právě proto, že byl až dosud tak odříznutý a zastrčený, že ho člověk jen stěží našel; sám bych ho byl nikdy neobjevil, nebýt mezery vytvořené železničním mostem, ačkoli jsem se domníval, že celou tuto končinu podrobně znám. Po hrbolatém břehu, mezi kůly a šňůrami na prádlo sc dostaneme do této změti malých jednopatrových chatrčí o jedné místnosti, z nichž většina nemá podlahu — je to kuchyň, obývací místnost, ložnice, všechno v jednom. V jedné takové díře, sotva šest stop dlouhé a pět široké, jsem viděl dvě postele — ale jaké postele! — které spolu se schody a krbem právě stačily vyplnit celou místnost. V mnoha jiných jsem neviděl vůbec nic, ačkoli dveře byly otevřeny a ti, kdo tam bydleli, se o ně opírali. Před dveřmi všude smetí a bahno. Dlažbu pod tím vším nebylo vůbec vidět, jen místy ji člověk nahmatal nohou. Celá tato kupa chlévů obývaných lidmi byla se dvou stran sevřena domy a továrnou, s třetí strany řekou, a kromě úzké pobřežní pěšiny vedl odtud jen ještě úzký průchod — do jiného, skoro stejně bídně stavěného a udržovaného bludiště domků.

Dost o tom! Takto je zastavěn celý břeh Irku, bezplánovitá změť domů bez ladu a skladu, které jsou skoro všechny více méně neobyvatelné a jejichž špína uvnitř dokonale odpovídá zaneřáděnému okolí. Jak také mají být tito lidé čistí! Nemají vlastně ani možnost uspokojovat nejpřirozenější, nejvšednější potřeby. Záchody jsou tu takovou vzácností, že jsou buďto celý den obsazené nebo pro mnohé příliš z ruky. Jak se tu lidé mají mýt, když je tu jen špinavá voda z Irku — vodovody nebo pumpy jsou jen ve „slušných“ čtvrtích! Nemůžeme za to opravdu dávat vinu těmto helotům moderní společnosti, nejsou-li jejich příbytky o nic čistší než prasečí chlívky, jež zde tu a tam stojí! Vždyť domácí páni se přece také nestydí pronajímat takové byty, jako je oněch šest nebo sedm sklepů na nábřeží u Scotland Bridge, jejichž podlaha je i za nízkého stavu vody při nejmenším dvě stopy pod hladinou Irku, tekoucího necelých šest stop odtud, nebo jako hořejší poschodí rohového domu na protějším břehu hned nad mostem, jehož přízemí je neobyvatclné a stojí tu s nezabedněnými děrami po oknech a dveřích. To ovšem není v této končině nikde vzácností a takového neobydleného přízemí obvykle používá celé okolí z nedostatku jiného vhodného místa jako záchodu!

Když se vzdálíme od Irku a zajdeme na protější straně Long Millgate znovu mezi dělnická obydlí, přijdeme do poněkud novější čtvrti, táhnoucí se od kostela sv. Michala až k Withy-Grove a Shudehill. Tady je alespoň trochu lepší pořádek; místo chaosu na sebe nalepených domů najdeme tu alespoň dlouhé, rovné ulice a slepé uličky nebo záměrně postavené, většinou čtvercové dvorky. Ne sice už každý jednotlivý dům, ale zato zase každá ulice a každý dvůr se tu staví, jak koho napadne a bez ohledu na polohu ostatních. Ulice vede hned tím, hned oním směrem, každou chvíli uvíznete ve slepé uličce nebo zabočíte za nějaký přistavěný roh a jste zase tam, odkud jste vyšli. Kdo v tomto bludišti nebydlí delší dobu, určitě se tu nevyzná. Větrání ulic a dvorů — dá-li se o něčem takovém v této končině vůbec mluvit —je tedy stejně nedostatečné jako ve čtvrtích u Irku. I když má tato čtvrt určité přednosti proti údolí Irku — domy jsou tu ovšem novější, ulice mají alespoň někde strouhy — je tu zase naproti tomu pod každým domem sklepní byt, což se u Irku najde málokdy, právě proto, že jsou tam domy starší a ledabyle postaveny. Jinak je tu špína, hromady rumu a popela, louže na ulicích stejně jako tam; a ve čtvrti, o níž nyní mluvíme, se kromě toho setkáme ještě s jinou okolností, která nijak nepřispívá k čistotě obyvatelstva, totiž se spoustou vepřů, kteří se tu všude potulují po ulicích a ryjí ve smetištích nebo jsou zavřeni v chlívcích ve dvorech. Obchodníci s vepři si tu pronajímají — stejně jako ve většině dělnických čtvrtí Manchesteru — dvory a stavějí v nich prasečí chlívky. Téměř v každém domě je jeden nebo více takových oddělených koutů, kam obyvatelé házejí všechny odpadky a smetí — vepři z toho tloustnou a vzduch, který se v těchto dvorech, se všech stran zastavěných, stejně nevyměňuje, se nadobro zkazí hnijícími odpadky a zvířecími výkaly. Touto čtvrtí byla proražena široká, dosti slušná ulice — Millers-Street — která celkem úspěšně zakrývá pozadí. Ale zabloudíte-li ze zvědavosti do některého z četných průchodů vedoucích do dvorů, můžete tento — doslova — svinčík vidět každých dvacet kroků znovu.

To je manchesterské Staré město — a když znovu pročítám své líčení, musím doznat, že nejen není přehnané, ale zdaleka není dost barvité, aby názorně vystihovalo všechnu špínu, zpustlost a neobyvatelnost, tento způsob, kterým je postavena celá tato čtvrt, čítající nejméně dvacet až třicet tisíc obyvatel, a který je výsměchem všem ohledům na čistotu, vzdušnost a zdraví. A taková čtvrt existuje ve středu druhého města Anglie, prvního továrního města světa! Chce-li někdo vidět, jak málo místa potřebuje v nouzi člověk k pohybu, jak málo vzduchu — a jakého vzduchu! — k dýchání, s jakou nepatrnou civilisací může žít, ať jen přijde sem! Je to ovšem Staré město — a toho se zdejší lidé dovolávají, mluvíte-li s nimi o děsném stavu tohoto pekla na zemi — ale co to znamená? Všechno, co v nás vzbuzuje největší odpor a co nás nejvíc pobuřuje, je novějšího data, patří průmyslové epoše. Těch několik set domů z dob starého Manchesteru původní obyvatelé už dávno opustili. Teprve průmysl je přecpal spoustami dělníků, kteří v nich nyní bydlí. Teprve průmysl zastavěl každý volný kout těmito starými domy, aby získal přístřeší pro masy, které přitáhl ze zemědělských krajů a z Irska. Teprve průmysl trpí majitelům těchto chlívků, aby je za vysoké nájemné pronajímali lidem jako byty, aby těžili z chudoby dělníků a podkopávali zdraví tisíců pro své vlastní obohacování. Teprve průmysl umožnil, že se s dělníkem sotva osvobozeným od nevolnictví už zase nakládá jako s pouhým materiálem, jako s věcí, že se musí dát zavřít do bytu, kde by nikdo jiný nebydlel a kde má právo žít za své těžce vydělané peníze, dokud dům nespadne. To dokázal teprve průmysl, který by bez těchto dělníků, bez jejich chudoby a poroby nemohl existovat. Je pravda, že tato čtvrt byla již původně špatně postavena a že se s tím těžko dalo něco dělat — ale přičinili se snad majitelé pozemků nebo městská správa, aby to při pozdějších přestavbách napravili? Naopak, kde byl ještě koutek volný, tam se vlepil dům, kde byl ještě přebytečný východ, tam se zastavěl. Cena pozemků s rozkvětem průmyslu stoupala, a čím více stoupala, tím bláznivěji se stavělo, bez ohledu na zdraví a pohodlí obyvatelstva — žádná barabizna není tak špatná, aby se nenašel chudák, který si nemůže dovolit lepší — rozhodoval jedině co největší zisk. Konečně, je to Staré město, a tím je to pro buržoasii odbyto. Podívejme se tedy, jak vypadá Nové město (the New town).

Nové město, také zvané Irské město (the Irish town), se rozkládá za Starým městem na úbočí jílovitého pahorku mezi řekou Irkem a St. George‘s Road. Zde už to vůbec nevypadá jako město; jednotlivé řady domů nebo komplexy ulic jsou tu roztroušeny daleko od sebe jako malé vesničky na holé, jílovité půdě, kde ani tráva neroste. Domy nebo spíše kotáže jsou ve špatném stavu, neopravované, špinavé, s vlhkými a nečistými sklepními byty. Ulice nejsou ani dlážděny, ani nemají odpady, zato jsou tu početné kolonie vepřů, kteří jsou zavřeni na dvorečcích a ve chlívcích nebo se volně potulují po návrší. Bláta na cestách je tu tolik, že jen při velkém suchu tu nezapadáte na každém kroku po kotníky do bahna. Poblíž St. George‘s Road se jednotlivá zastavěná místa k sobě přibližují, procházíme souvislou řadou ulic, slepých a postranních uličck a dvorů, které jsou tím směstnanější a nepořádnější, čím více sc blížíme středu města. Zato se tu ovšem také častěji vyskytuje dláždění nebo alespoň dlážděné chodníky a strouhy; ale špína, špatné domy a hlavně sklepy jsou tu všude stejné.

Na tomto místě bude vhodné uvést několik všeobecných poznámek o obvyklém způsobu výstavby dělnických čtvrtí v Manchesteru. Viděli jsme, že ve Starém městě bylo ponecháno většinou náhodě, jaký celek domy tvoří. Každý dům je postaven bez ohledu na ostatní, a křivolakým prostorům mezi jednotlivými domy se říká dvory (courts) jen pro nedostatek jiného výrazu. V poněkud novějších částech téže čtvrti a v jiných dělnických čtvrtích, jež pocházejí z prvních let průmyslového rozkvětu, jsou domy uspořádány trochu víc podle plánu. Prostor mezi dvěma ulicemi je rozdělen v pravidelnější, většinou čtyřhranné dvory, asi takto: Tyto dvory byly už původně postaveny takto a vedou k nim kryté průchody z ulice. Jestliže dřívější úplně bezplánovitý způsob stavby byl již velmi na újmu zdraví obyvatelstva tím, že znemožňoval větrání, je tento způsob ještě mnohem nezdravější, protože zavírá dělníky do dvorů se všech stran obklopených budovami. Vzduch se tu prostě ani nehne; uzavřený vzduch dvorů odchází jedině komíny domů, pokud ovšem hoří v kamnech oheň.^[p] Ke všemu ještě jsou řady domů kolem takových dvorů většinou dvojité, postavené po dvou k sobě zadními stěnami, a to už samo stačí úplně zabránit dobrému, důkladnému provětrání. Protože městská policie se o stav těchto dvorů nestará, protože tu všechno, co kdo vyhodí, klidně zůstává ležet, nesmíme se divit špíně, hromadám popela a odpadků, které tu najdeme. Byl jsem ve dvorech — nedaleko Millers-Street — které leží aspoň půl stopy pod úrovní hlavní ulice a nemají ani nejmenší odpad, aby voda, která se tam při deštivém počasí nahromadí, mohla odtékat!

Později se začalo stavět jinak a tento způsob se nyní uplatňuje všeobecně. Dělnické kotáže se teď totiž téměř nikdy nestavějí jednotlivě, nýbrž na tucty, ba na kopy — jediný podnikatel vystaví hned celou ulici nebo několik ulic. Provádí se to takto: jednu frontu — viz následující obrázek — tvoří prvotřídní kotáže, které jsou tak šťastny, že mají zadní vchod a dvoreček, a které vynášejí nejvyšší nájemné. Za zdmi dvorku je úzká zadní ulička (back street), která je na obou koncích zastavěna a k níž vede se strany buď úzký průchod, nebo krytý průjezd. Z kotáží, které stojí čelem do této uličky, se platí nejmenší nájem a ty jsou vůbec nejvíc zanedbané. Zadní zeď mají společnou s třetí řadou kotáží, které vedou na druhou stranu do ulice a z nichž se platí menší nájem než z první, ale větší než z druhé řady. Půdorys ulice vypadá tedy asi takto:

Takovým uspořádáním získá sice první řada kotáži dosti dobré větrání a pro třetí řadu se větrání proti dřívějšímu způsobu alespoň nezhorší. Naproti tomu prostřední řada je při nejmenším stejně špatně větrána jako domy ve dvorech a zadní ulička je stejně špinavá a nevzhledná jako staré dvory. Podnikatelé dávají přednost tomuto způsobu, protože šetří místem a umožňuje ještě účinněji vykořisťovat lépe placené dělníky požadováním vyššího nájemného za kotáže první a třetí řady.

S tímto trojím systémem stavby kotáží se setkáváme v celém Manchesteru, ba v celém Lancashiru a Yorkshiru; leckde se prolínají, ale většinou jsou dost zřetelně odlišeny, takže podle nich můžeme soudit na poměrné stáří jednotlivých částí města. Třetí systém, systém zadních uliček, rozhodně převládá ve velké dělnické čtvrti na východ od St. George‘s Road, po obou stranách Oldham Road a Great Ancoats-Street, a také v ostatních manchesterských dělnických čtvrtích a předměstích se s ním setkáváme nejčastěji.

V onom velkém obvodu, známém pod jménem Ancoats, stojí podél průplavů většina největších továren Manchesteru. Jsou to obrovské šestipatrové až sedmipatrové budovy, které svými štíhlými komíny čnějí vysoko nad nízké dělnické kotáže. Obyvatelstvo tohoto obvodu tvoří proto hlavně tovární dělníci a v nejhorších ulicích bydlí ruční tkalci. Ulice nejblíž ke středu města jsou nejstarší, a tudíž nejhorší, ale jsou vydlážděny a mají odpadové stoky; počítám sem nejbližší ulice rovnoběžné s Oldham Road a Great Ancoats-Street. Dále na severovýchod jsou četné nově vybudované ulice; zde vypadají kotáže úpravně a čistě, dveře a okna jsou nová a čerstvě natřená, místnosti uvnitř čistě vybílené; ulice samy jsou vzdušnější, nezastavěné pozemky mezi nimi větší a četnější. To však lze říci jen o menším počtu příbytků; kromě toho je tu skoro pod každou kotáží sklepní byt, mnoho ulic je nedlážděno a bez odpadových stok, ale hlavně celý tento pěkný vzhled je jen zdání, a po prvních deseti letech po něm nebude ani stopy. Jednotlivé kotáže se totiž nestavějí o nic solidněji než celé ulice. Takové kotáže vypadají z počátku úpravně a solidně, masivní cihlové zdi klamou zrak, a procházíme-li nově postavenou dělnickou ulicí, aniž si blíže všímáme zadních uliček nebo toho, jak jsou domy postaveny, pak bychom souhlasili s tvrzením liberálních továrníků, že nikde nebydlí dělníci tak dobře jako v Anglii. Přihlédneme-li však blíže, vidíme, že zdi těchto kotáži jsou tak tenké, že tenčí už nejde postavit. Vnější zdi základů, které nesou přízemí a střechu, mají tloušťku nanejvýš jedné cihly, takže v každé vodorovné vrstvě se cihly vedle sebe kladou dlouhou stranou. Viděl jsem však mnohé stejně vysoké kotáže, některé dokonce ještě za stavby — jejichž vnější zdi měly tloušťku jen půl cihly, cihly tu nebyly kladeny na šíř, nýbrž po délce, takže na sebe napojovaly úzkou stranou . To se dělá jednak pro úsporu materiálu, jednak však také proto, že stavebníci nikdy nejsou vlastníky půdy, nýbrž ji podle anglického zvyku jen najímají na dvacet, třicet, padesát nebo devětadevadesát let, a po této době se půda vrací se vším, co na ní stojí, původnímu majiteli, aniž je vlastník povinen za provedené stavby cokoli zaplatit. Nájemce se proto snaží, aby po uplynutí smluvní lhůty byly provedené stavby pokud možná bezcenné. A protože se takové kotáže často stavějí jen dvacet či třicet let před vypršením lhůty, je jasné, že podnikatelé nebudou do kotáží mnoho investovat. Kromě toho tito podnikatelé, většinou zedníci a tesaři nebo továrníci, věnují málo nebo vůbec nic na opravy, jednak aby si tím nezmenšovali výnos z nájemného, jednak proto, že se blíží doba, kdy pozemek připadne zpět vlastníkovi; také se často stává, že následkem krisí a z nich plynoucí nezaměstnanosti jsou celé ulice prázdné, a tím kotáže velmi rychle pustnou a stávají se neobyvatelnými. Skutečně se všeobecně počítá, že dělnické byty jsou obyvatelné průměrně jen čtyřicet let. Zní to dost podivně, vidíme-li krásné, masivní zdi nově vystavěných kotáží, které vypadají, jako by měly přetrvat staletí — ale přece je tomu tak; to, že se skrblí už při stavbě, že se kotáže neopravují a zůstávají často prázdné, že se nájemníci ustavičně rychle střídají, a k tomu spoušť, kterou nadělají obyvatelé, hlavně Irové, v posledních deseti letech, kdy se tam ještě dá bydlet, tím, že někdy všechno, co je ze dřeva, odtrhají a spálí — to všechno působí, že za čtyřicet let jsou z těchto kotáží zříceniny. Proto také obvod Ancoats, který byl postaven teprve v době rozkvětu průmyslu, většinou dokonce teprve v tomto století, má přesto spoustu zchátralých domů na spadnutí, dokonce většina domů je tu už teď v posledním stadiu obyvatelnosti. Nechci mluvit o tom, kolik kapitálu se takto promrhá a že by stačilo obětovat jen o něco málo víc už při stavbě a na pozdější opravy, aby celá čtvrť mohla být po mnoho let udržována v čistém, slušném a obyvatelném stavu. Jde mi teď jen o stav domů a životní podmínky jejich obyvatel, a tu je třeba především říci, že neexistuje škodlivější a víc demoralisující způsob, jak ubytovat dělnictvo, než právě tento. Dělník je nucen bydlet v takových sešlých kotážích, protože na lepší bydlení nemá nebo protože v blízkosti jeho továrny lepší nejsou, možná i proto, že patří jeho zaměstnavateli, a ten ho vezme do práce jen tehdy, když se do takového bytu nastěhuje. S těmi čtyřiceti lety se to ovšem všude tak přesně nedodržuje, neboť jde-li o byty v hustě zastavěné části města, a jsou-li tudíž při vysokém pachtovném z pozemků dobré vyhlídky, že se vždy najdou nájemníci, snaží se je podnikatelé přece jen udržet v trochu obyvatelném stavu déle než čtyřicet let; ale i pak nedělají určitě nic víc než to nejnutnější a tyto opravované byty jsou právě nejhorší. Občas, při hrozících epidemiích, bývá jinak velmi ospalé svědomí zdravotní policie poněkud vyburcováno, a tu pak podniká policie šťáry v dělnických čtvrtích, zavírá celé řady sklepů a kotáží, jako se to např. stalo s několika ulicemi nedaleko Oldham-Road; ale to nikdy netrvá dlouho, zakázané byty najdou zase brzy obyvatele a majitelé udělají nejlépe, hledají-li si hned zas nájemníky — je totiž známo, že zdravotní policie zas hned tak nepřijde!

Tato východní a severovýchodní strana Manchesteru je jediná, k níž buržoasie nepřistavovala své domy — a to proto, že po deset nebo jedenáct měsíců v roce vane západní a jihozápadní vítr, který sem zahání kouř ze všech továren, a těch není málo. Ten ať si dýchají dělníci sami!

Jižně od Great Ancoats-Street leží velká, polozastavěná dělnická čtvrť — kopcovitý, holý pruh země s jednotlivými nepravidelnými řadami nebo bloky domů. Mezi tím prázdná staveniště, nerovná jílovitá půda bez trávy, a proto za deštivého počasí téměř neschůdná. Kotáže jsou vesměs špinavé a staré, stojí často v hlubokých prohlubních a připomínají vůbec Nové město. Pruh, který protíná birminghamská železnice, je nejhustěji zastavěn, a tedy také nejhorší. Zde teče v nesčetných zákrutech řeka Medlock údolím, jež si místy v ničem nezadá s údolím Irku. Po obou březích stejně černé, stojaté a páchnoucí řeky táhne se od jejího vtoku do města až k soutoku s řekou Irwell široký pás továren a dělnických příbytků, jež jsou vesměs v nejhorším stavu. Břeh je většinou příkrý a zastavěný až k řece, stejně jako jsme to viděli u Irku. Stavba domů a uspořádání ulic je stejně špatné, ať na straně Manchesteru nebo Ardwicku, Chorltonu nebo Hulmu. Nejhnusnější část — kdybych měl psát zevrubně o všech, nebyl bych nikdy hotov — leží však na manchesterské straně, hned na jihozápad od Oxford-Road, a říká se jí Malé Irsko (Little Ireland). V dosti hluboké kotlině, obtékané v půlkruhu Medlockcm a na všech čtyřech stranách obklopené vysokými továrnami, strmými zastavěnými břehy nebo náspy, leží ve dvou skupinách asi 200 kotáží, většinou vždy dva byty opřeny o sebe zadní zdí, a tady bydlí dohromady asi 4000 lidí, skoro vesměs Irů. Kotáže jsou staré, špinavé a maličké. Ulice křivolaké, hrbolaté, zčásti nedlážděné a bez odpadů. Všude kolem spousta smetí, odpadků, hnusného bláta mezi smrdutými loužemi, které svými výpary zamořují ovzduší, beztak už dusné a těžké kouřem z tuctu továrních komínů, Potuluje se tu množství otrhaných žen a dětí, stejně špinavých jako vepři, kteří se spokojeně ryjí ve smetištích a v loužích — zkrátka, celé hnízdo skýtá tak nepříjemný a odpuzující pohled, jaký neposkytují ani nejhorší dvory při břehu Irku. Lidé, kteří žijí v těchto polorozpadlých kotážích, za rozbitými okny zalepenými olejovaným plátnem, za popraskanými dveřmi s uhnívajícími veřejemi nebo dokonce v tmavých, mokrých sklepích, v této nepopsatelné špíně a zápachu, v tomto jakoby schválně uzavřeném ovzduší — tito lidé musí být opravdu na nejnižším stupni lidství. To je dojem a závěr, který se vám vnucuje, už když se na celou tuto končinu díváte zvenčí. Ale co říci, slyšíte-li, že v každém tom domku, který má nanejvýš dvě místnosti a podkroví, a leda snad ještě sklep, bydlí průměrně dvacet lidí, že v celém tomto obvodu připadá asi na 120 lidí jediný záchod — ovšem většinou úplně nepouživatelný — a že přes veškeré domluvy lékařů, přes rozhořčení, které se v době cholery nad stavem Malého Irska zmocnilo zdravotní policie, je dnes, léta páně 1844, přesto skoro všechno v témž stavu jako roku 1831? Dr. Kay vypráví^[q], že nejen sklepy, nýbrž i přízemní byty všech domů v tomto obvodu jsou vlhké; že před nějakou dobou byl určitý počet sklepů zasypán hlínou, ale lidé hlínu postupně zase vynesli a nyní v nich bydlí Irové, že v jednom sklepě ustavičně prosakovala voda děrou ucpanou jílem, protože podlaha sklepa byla níže než hladina řeky, takže jeho obyvatel, ruční tkadlec, musel každé ráno vodu vynášet a vylévat ji na ulici!

Poněkud níže na levém břehu Medlocku leží Hulme, který je vlastně jedinou velkou dělnickou čtvrtí a kde to vypadá skoro úplně stejně jako v Ancoats. V hustěji zastavěných obvodech jsou domy většinou špatné a na spadnutí, v méně zalidněných jsou stavby novější a vzdušnější, ale většinou se topí v blátě. Všechny kotáže jsou tu vlhké a postaveny na jeden způsob, se zadními uličkami a sklepními byty. Na protějším břehu Medlocku, ve vlastním Manchesteru, leží druhá velká dělnická čtvrt, která se táhne po obou stranách Deansgate až k obchodní čtvrti a zčásti si v ničem nezadá se Starým městem. Zvláště v bezprostřední blízkosti obchodní čtvrti, mezi Bridge-Street a Quay-Strect, Princess-Street a Peter-Street, jsou místy domy na sebe namačkány ještě hůř než v nejtěsnějších dvorech Starého města. Najdeme tu dlouhé, úzké ulice, mezi nimi těsné, nepravidelné dvorky, a průchody, jejichž vchody a východy jsou umístěny tak nepořádně, že se člověk v tomto bludišti každou chvíli octne ve slepé uličce, nebo nezná-li přesně každý průchod a každý dvůr, vyjde úplně jinde, než chtěl. V těchto stísněných, sešlých a špinavých končinách bydlí podle dr. Kaye nejzchátralejší spodina z celého Manchesteru, která se živí krádežemi nebo prostitucí, a podle všeho je tomu tak dodnes. Když i tu provedla zdravotní policie roku 1831 prohlídku, našla v tomto obvodě stejnou špínu jako u Irku nebo v Malém Irsku (že to ani dnes není o mnoho lepší, to mohu dosvědčit) a mimo jiné zjistila, že v Parliament-Street je pro tři sta osmdesát lidí a v Parliament-Passage na třicet hustě obydlených domů jen jediný záchod.

Přejdeme-li přes Irwell do Salfordu, najdeme na jednom z poloostrovů, jež tvoří tato řeka, město s osmdesáti tisíci obyvateli, které je vlastně velikou dělnickou čtvrtí, proťatou jedinou širokou třídou. Salford, kdysi význačnější než Manchester, byl tehdy hlavním městem celého okolního obvodu, který se ještě podle něho jmenuje (Salford Hundred). Proto i tam najdeme dosti starou, a tudíž dnes velmi nezdravou, špinavou a sešlou čtvrt, která leží proti starému manchesterskému kostelu a je ve stejně špatném stavu jako Staré město na druhém břehu Irwellu. Dál od řeky leží novější čtvrt, která je však rovněž už přes čtyřicet let stará, a proto značně zchátralá. Celý Salford je postaven ve dvorech a úzkých uličkách, které jsou tak těsné, že mi připomínaly nejužší uličky, které jsem kdy viděl, totiž úzké uličky v Janově. Po této stránce je Salford postaven vcelku ještě značně hůř než Manchester a stejně je tomu i s čistotou. Jestliže policie v Manchesteru kontrolovala dělnické čtvrti alespoň jednou za čas — vždy za šest až deset let — uzavřela nejhorší byty a dala vymést nejšpinavější místa tohoto Augiášova chléva, neudělala v Salfordu zřejmě vůbec nic. Úzké postranní ulice a dvory Chapel-Street, Greengate a Gravel-Lane nebyly jistě čištěny od svého založení. Nyní tamtudy vede na vysokém viaduktu liverpoolská dráha, která smetla leckterý z těch nejšpinavějších koutů, ale co je to platné? Jedete-li po tomto viaduktu, vidíte i shora dost špíny a bídy, ale dáte-li si práci a tyto uličky projdete a nahlédnete otevřenými dveřmi a okny do sklepů a domů, můžete se na každém kroku přesvědčit, že salfordští dělníci žijí v bytech, v nichž je čistota a pohodlí úplnou nemožností. Totéž shledáme i v zastrčenějších končinách Salfordu, v Islingtonu, podél Regent-Road a za boltonskou drahou. Dělnické příbytky mezi Oldfield-Road a Cross-Lane, kde je po obou stranách Hope-Street mnoho dvorů a ulic v nejhorším stavu, závodí ve špíně a stísněnosti s manchesterským Starým městem; v této končině jsem našel muže, kterému podle vzhledu bylo šedesát let a který bydlel v kravském chlévě — na čtyřhrannou bednu bez oken, bez kamenné nebo dřevěné podlahy nasadil jakýsi komín, postavil si tam postel a bydlel tam, ačkoli tam vetchou, propadlou střechou zatékalo. Muž byl příliš starý a slabý, takže nemohl pravidelně pracovat; živil se tím, že na kolečku vyvážel hnůj a pod. Hned u jeho chléva byla kaluž hnojůvky.

To jsou tedy různé dělnické čtvrti Manchesteru, jak jsem je měl příležitost sám pozorovat po dvacet měsíců. Shrneme-li výsledek našeho putování těmito končinami, musíme říci, že téměř všech tři sta padesát tisíc dělníků v Manchesteru a jeho předměstích bydlí ve špatných, vlhkých a špinavých kotážích, že ulice s těmito příbytky jsou většinou v nejhorším a nejšpinavějším stavu a jsou stavěny bez nejmenšího zřetele na vzdušnost, jedině se zřetelem na zisk stavebníků — zkrátka, že v manchesterských dělnických bytech jsou čistota, pohodlí a tudíž i domácký život naprosto nemožné. Že v těchto bytech se může cítit doma jen tělesně nezdravý, degradovaný člověk, který ztratil lidskou tvářnost a duševně i mravně klesl na úroveň zvířat. Nejsem sám, kdo to tvrdí; viděli jsme, že dr. Kay to popisuje stejně, a navíc ještě uvedu slova jednoho liberála, uznávané a velmi vážené autority továrníků, fanatického odpůrce jakéhokoli samostatného dělnického hnutí, slova pana Seniora^[r]:

„Když jsem procházel obydlími továrních dělníků v Irském městě, Ancoatsu a Malém Irsku, jen jsem žasl, jak je možno uchovat si v takových bytech jakž takž zdraví. Při stavbě těchto měst — neboť rozlohou a počtem obyvatelstva jsou to skutečně města — se nedbalo naprosto na nic kromě bezprostředního zisku spekulujících stavebníků. Tesař se spojí se zedníkem a koupí“ (tj. najmou na určitý počet let) „řadu stavebních pozemků a postaví na nich tak zvané domy. Na jednom místě jsme našli celou ulici, která byla postavena nad příkopem, aby se ušetřily náklady na hloubení sklepů — nikoli prostorů na haraburdí a uložení topiva a pod., ale sklepů, kde se bydlí. Ani jediný dům v této ulici nezůstal uchráněn před cholerou. Ulice v těchto předměstích jsou vesměs nedlážděné, s hnojištěm nebo louží uprostřed, domy jsou postaveny zadními stěnami k sobě, bez ventilace nebo odvodnění, a často celé rodiny obývají nějaký kout ve sklepě nebo v podkroví.“

Zmínil jsem se už o tom, jakou nezvyklou aktivitu vyvíjela zdravotní policie v Manchesteru v době cholery. Když se totiž tato epidemie začala přibližovat, zachvátila buržoasii tohoto města všeobecná hrůza. Najednou si vzpomněli na nezdravé příbytky chudiny a třásli se při pomyšlení, že by se každá taková bídná čtvrť mohla stát semeništěm nákazy, odkud by se zhouba šířila všemi směry do bytů majetných tříd. Ihned byla jmenována zdravotní komise, aby prozkoumala tyto obvody a podala městské radě přesnou zprávu o jejich stavu. Dr. Kay, sám člen komise, která prozkoumávala každý jednotlivý policejní obvod zvlášť, až na jedenáctý, uvádí jednotlivé výňatky z této zprávy. Inspekce byla provedena celkem v 6951 domech — ovšem jen ve vlastním Manchesteru, nikoli tedy v Salfordu a ostatních předměstích. Z těchto domů 2565 nutně potřebovalo uvnitř vybílit vápnem, u 960 nebyly včas provedeny nezbytné opravy (were out of repair)‚ 939 mělo nedostatečnou kanalisaci, 1435 bylo vlhkých, 452 špatně větraných, 2221 bez záchodů. Z prohlédnutých 687 ulic bylo 248 nedlážděných, 53 jen částečně dlážděných, 112 bez dostatečného přístupu vzduchu, v 352 ulicích byly stojaté louže, hromady smetí, odpadků a pod. — Samozřejmě, že vymést takový Augiášův chlév před příchodem cholery bylo zhola nemožné; proto se radní páni spokojili vyčištěním několika nejhorších doupat a jinak nechali všechno při starém — a je jasné, že na vyčištěných místech se za několik měsíců znovu rozmohla stará špína, jak dokazuje Malé Irsko. O vnitřku těchto bytů referuje táž komise podobně, jak to už známe z Londýna, Edinburghu a jiných měst:

„Často spí celá irská rodina namačkána na jedné posteli; často zakrývá hromada špinavé slámy a pokrývky ze staré pytloviny nerozeznatelnou kupu lidí, stejně zchátralých nedostatkem, tupostí a nepořádným životem. Často našli inspektoři v domě o dvou místnostech dvě rodiny; v jedné místnosti všichni spali, druhá byla společnou jídelnou a kuchyní; a často bydlelo v jedné vlhké sklepní místnosti více rodin pohromadě, takže se tu v zamořeném vzduchu tísnilo dvanáct až šestnáct lidí; k těmto a jiným zdrojům nemocí přistupuje dále to, že se tu ještě ke všemu chovají v místnostech prasata a vyskytují se tu ijiné odporné nešvary nejhnusnějšího druhu.“^[s]

Musíme dodat, že mnoho rodin, jež mají samy jen jednu místnost, přibírá si za peníze ještě strávníky a nocležníky a že takoví strávníci obojího pohlaví nezřídka spí dokonce s manžely v jedné posteli, a např. případ, kdy muž, jeho žena a jeho dospělá švagrová spali v jedné posteli, byl podle „Zprávy o zdravotním stavu dělnické třídy“ zjištěn v Manchesteru šestkrát i vícekrát. Společných nocleháren je i tady velmi mnoho. Dr. Kay udává, že roku 1831 jich bylo ve vlastním Manchesteru na 267, a od té doby jejich počet jistě značně vzrostl. Každá taková noclehárna pojme dvacet až třicet hostů, dohromady tedy každou noc poskytují nocleh pěti až sedmi tisícům lidí. Ráz nocleháren a jejich návštěvníků je stejný jako v jiných městech. V každé místnosti pět až sedm lůžek přímo na holé zemi a na ně se uloží tolik lidí, kolik přijde a jak zrovna přijdou. Jaké fysické a mravní ovzduší vládne v těchto doupatech neřesti, o tom snad nemusím mluvit. Každý z těchto domů je líhní zločinů a dějištěm činů, proti nimž se lidskost bouří a k nimž by snad nikdy nedošlo, nebýt takové násilné centralisace nemravnosti. Počet osob bydlících ve sklepních místnostech činí podle Gaskella^[t] ve vlastním Manchesteru na 20.000. „Weekly Dispatch“ udává „podle oficiálních zpráv“, že ve sklepních bytech bydlí 12% dělnické třídy, což by se s tím shodovalo — počítáme-li celkový počet dělníků 175.000, je 12% 21.000. V předměstích jsou sklepní byty při nejmenším stejně četné, takže počet osob, jež bydlí ve sklepích v Manchesteru a jeho předměstích, nebude o mnoho menší než 40.000 až 50.000. Tolik o dělnických bytech ve velkých městech. Jak je uspokojena potřeba přístřeší, bude měřítkem pro to, jak jsou uspokojeny všechny ostatní potřeby. Je samozřejmé, že v těchto špinavých brlozích mohou bydlet jen otrhaní, špatně živení lidé. A tak tomu také skutečně je. Dělníci jsou převážnou většinou velmi špatně oblečeni. Už samy látky, z nichž jsou jejich šaty ušity, nejsou nejvhodnější; plátno a vlna u mužů i žen téměř vymizely a na jejich místo nastoupila bavlna. Košile jsou z bíleného nebo pestrého kartounu, také oděvy žen jsou většinou z potištěného kartounu, rovněž vlněné sukně se na šňůrách na prádlo skoro neuvidí. Muži mají většinou kalhoty z bavlněného sametu nebo z jiné těžké bavlněné látky, kabáty a kazajky ze stejného materiálu. Bavlněný samet (fustian) se dokonce stal příslovečným oblekem dělníků — říká se jim fustian jackets^[u] i oni sami si tak říkají na rozdíl od pánů v soukenných oblecích (broad-cloth), kteréhožto názvu se rovněž používá k označení buržoasie. Když za povstání roku 1842 přišel do Manchesteru vůdce chartistů Feargus O‘Connor, objevil se za bouřlivého potlesku dělníků v obleku z bavlněného sametu. Klobouky nosí v Anglii běžně i dělníci, a to klobouky nejrůznějších tvarů, kulaté, kuželovité nebo válcovité, s širokou i úzkou střechou nebo vůbec bez střechy — jen mladší dělníci v továrních městech nosí čepice. Kdo nemá klobouk, složí si z papíru nízkou, čtyřrohou čapku. Celé oblečení dělníků — i když je v dobrém stavu — je pro tamější podnebí nevhodné. Vlhké anglické podnebí, které svými náhlými změnami způsobuje více nachlazení než kterékoli jiné klima, nutí skoro všechny příslušníky majetných tříd nosit na horní části těla flanelové prádlo; téměř všeobecně se užívá flanelových šál, kazajek a nátělníků. Pro dělnickou třídu je nejen takové prádlo nedostupné, ale nemůže si vůbec dopřát téměř nikdy pro své oblečení ani jedinou vlněnou nitku. Hrubé bavlněné látky, třebaže silnější, tužší a těžší než vlněné, chrání přesto mnohem méně před zimou a vlhkem, pro svou tloušťku a vlastnosti materiálu pomaleji schnou a jsou přitom řidší než valchované vlněné sukno. A může-li si dělník někdy pořídit sváteční vlněný kabát, musí jít do jednoho z „levných obchodů“, kde dostane špatné sukno, tak zvaný „devil‘s dust“^[v], vyrobený „jen na prodej, nikoli k nošení“, který se za čtrnáct dní roztrhá či prodře — anebo si musí koupit u vetešníka starý obnošený kabát, který má nejlepší doby už dávno za sebou a který mu bude konat dobré služby jen několik týdnů. Ke všemu ještě má většina své šatstvo ve velmi špatném stavu a občas musí lepší kusy zanést do zastavárny. A velmi, velmi mnozí, zejména Irové, mají místo šatů hotové hadry, které často už ani nelze spravovat nebo na nichž už pro samé záplaty nelze rozeznat původní barvu. Angličané nebo Anglo-Irové přesto ještě přišívají další a další záplaty a dotáhli to v tomto umění ku podivu daleko — vlna nebo pytlovina na bavlněný samet nebo obráccně, to je jim jedno; ale praví, přistěhovalí Irové skoro nikdy nezáplatují, jen v nejkrajnějším případě, když už by se šaty rozpadly na dva kusy. Obyčejně jim lezou cáry košile děrami kabátu nebo kalhot; nosí, jak říká Thomas Carlyle^[w]‚

„oblek z hadrů, jejž svlékat a oblékat je jedna z nejtěžších operací, kterou podnikají jen o svátcích a za obzvláště příznivých okolností“.

Irové zavedli také chození na boso, dříve v Anglii neznámé. Nyní vidíme ve všech továrních městech mnoho bosých lidí, hlavně dětí a žen, a tento zvyk se ponenáhlu ujímá i u chudších Angličanů.

Stejně jako s oblečením je to i se stravou. Dělníci dostanou to, co už je pro majetnou třídu příliš špatné. Ve všech velkých anglických městech můžeme koupit prvotřídní zboží, ale je ukrutně drahé; dělník, který musí s těmi svými několika groši opatrně hospodařit, nemůže tolik vydávat. Mimo to je výplata většinou až v sobotu večer — začalo se už s výplatou v pátek, ale toto velmi dobré zařízení ještě zdaleka není všeobecné — a tak dělník přijde na trh teprve v sobotu ve čtyři, v pět nebo v sedm hodin, když už všechno lepší zboží dopoledne přebrala buržoasie. Ráno trh oplývá nejlepším zbožím, ale když přijdou dělníci, je to nejlepší pryč, ovšem i kdyby to tam ještě bylo, stejně by si to asi nemohli koupit. Brambory, které dělník kupuje, jsou většinou špatné, zelenina zvadlá, sýr starý a špatné jakosti, slanina žluklá, maso hubené, staré, tuhé, ze starých, často nemocných nebo pošlých zvířat — leckdy už napolo zkažené. Dělníky zásobují většinou malí kramáři a hokynáři, kteří skupují špatné zboží, a proto mohou prodávat tak levně. Nejchudší dělníci, i když kupují zboží nejhorší jakosti, musí si vypomáhat ještě i jinak, aby se svou hubenou mzdou vůbec vyšli. Protože v sobotu ve dvanáct hodin v noci musí být všechny krámy zavřeny a v neděli se nesmí nic prodávat, prodává se mezi desátou a dvanáctou hodinou za směšně nízkou cenu zboží, které by se jinak do pondělka zkazilo. Co však ještě v deset hodin zůstane neprodáno, z toho je devět desetin již v neděli ráno nepoživatelné. A právě toto zboží bývá nedělním obědem nejchudší třídy. Maso, které dostávají dělníci, je velmi často nepoživatelné — ale protože už je jednou koupili, musí je také sníst. Dne 6. ledna (nemýlím-li se) roku 1844 konal se v Manchesteru výroční soud na trhu (court leet), kde bylo odsouzeno jedenáct obchodníků s masem, protože prodávali nepoživatelné maso. U každého z nich bylo nalezeno a zabaveno buď celé dobytče, nebo vepř, nebo několik ovcí, nebo 50—60 liber masa už v úplně nepoživatelném stavu. Jednomu bylo zabaveno 64 nadívaných vánočních hus, které se neprodaly v Liverpoolu, a byly proto dopraveny do Manchesteru, kam přišly na trh zkažené a zapáchající. Celá afíra i se jmény a výměry trestu byla tehdy vylíčena v listě „Manchester Guardian“^[103]. Za šest týdnů, od 1. července do 14. srpna, uveřejnil týž list tři případy téhož druhu; podle čísla z 3. července bylo v Heywoodu zkonfiskováno dvousetlibrové prase, které našli mrtvé a částečně v rozkladu a v tom stavu u řezníka rozsekali a prodávali. Podle čísla z 31. července byli dva řezníci ve Wiganu, z nichž jeden se již dříve dopustil téhož provinění, odsouzeni k 2 a 4 librám št. pokuty za prodej nepoživatelného masa a podle čísla z 10. srpna bylo u jednoho hokynáře v Boltonu zabaveno a veřejně spáleno 26 nepoživatelných šunek a hokynář potrestán pokutou 20 šilinků. To však ještě nejsou ani zdaleka všechny případy, dokonce ani ne průměr za dobu šesti týdnů, podle něhož by se dal vypočítat roční průměr — bývají období, kdy každé číslo „Guardianu“, vycházejícího dvakrát týdně, přináší zprávu o takovém případu buď z Manchesteru, nebo z okolních továrních obvodů. A uvážíme-li, kolik případů musí ujít pozornosti, když tržiště, která se táhnou podél všech hlavních ulic, jsou tak rozlehlá a kontroly tržních inspektorů tak vzácné — jak bychom si jinak mohli vysvětlit drzost, s jakou se prodávají celé zkažené kusy dobytka? — uvážíme-li, jak velké je asi pokušení při uvedených nepochopitelně nízkých pokutách — uvážíme-li, v jakém stavu takový kus masa už musí být, aby jej dozorci zkonfiskovali jako zcela nepoživatelný, pak není možno věřit, že dělníci dostávají v průměru dobré a výživné maso. Ale buržoasie je ve své hrabivosti šidí i jinak. Obchodníci a továrníci falšují všechny potraviny naprosto neodpovědně a s největší bezohledností k zdraví těch, kdo je mají jíst. Citovali jsme už „Manchester Guardian“, nyní si poslechněme jiný buržoasní list — beru rád za svědky své odpůrce — slyšme „Liverpool Mercury“:

„Solené máslo se prodává za čerstvé buď tak, že se hrouda obalí vrstvou čerstvého másla, nebo že se navrch vyloží na ochutnání libra čerstvého, a když zákazník ochutná, prodá se mu solené, anebo se sůl vymáčí a máslo se prodává jako čerstvé. Do cukru se míchá roztlučená rýže nebo jiné laciné příměsi a prodává se za plnou cenu. Odpadky z mydláren se rovněž smíchají s jinými přísadami a prodávají za cukr. Do mleté kávy se míchá cikorka nebo jiné levné náhražky, ba i do nemleté se míchá náhražka ve tvaru kávových zrnek. Do kakaa se často dává jemná hnědá hlinka, která se roztírá se skopovým lojem, aby se s pravým kakaem lépe vázala. Čaj se míchá s trnkovým listím a jiným neřádstvem nebo se vyvařený čaj usuší a vypraží na horkých měděných plátech, aby nabyl původní barvy, a prodává se jako čerstvý. Pepř se míchá s prachem ze slupek apod., portské víno se přímo uměle vyrábí (z barviv, lihu atd.), vždyť je známo, že jen v Anglii se ho vypije víc, než se ho v celém Portugalsku urodí; do tabáku se namíchávají různé hnusné náhražky všeho druhu a ve všech podobách, ve kterých se toto zboží prodává.“

(K tomu mohu dodat, že pokud jde o všeobecné falšováni tabáku, prohlásilo veřejně loni v létě několik nejváženějších obchodníků s tabákem v Manchesteru, že žádný takový obchod se bez falšování nemůže udržet a že žádný doutník, který stojí méně než 3 pence, není vyroben z čistého tabáku.) Ovšemže nezůstává jen při falšování potravin, kterých bych mohl uvést ještě celou řadu — mimo jiné i hanebné přimíchávání sádry nebo křídy do mouky. Všechny druhy zboží se falšují, flanel, punčochy atd. se vytahují, aby vypadaly větší, takže se po prvním vyprání srazí, úzké látky se prodávají za širší o půl druhého až tři palce, kameninové nádobí se polévá tak tence, že je vlastně nepolévané a poleva ihned popraská, a sto jiných hanebností. — Tout comme chez nous^[x] — ale následky těchto podvodů odnášejí ovšem nejvíc dělníci. Boháče nešidí, protože může zalatit vysoké ceny ve velkých obchodech, které musí dbát na dobrou pověst a uškodily by nejvíc samy sobě, kdyby prodávaly špatné, falšované zboží; boháč je zhýčkán dobrou stravou a svým jemným jazýčkem snáze pozná podvod. Ale chuďas, dělník, pro něhož několik haléřů znamená mnoho, který musí za málo peněz nakoupit hodně zboží, který nesmí a nemůže tak přesně hledět na jakost, protože nikdy neměl příležitost pěstovat labužnické choutky, dostane všechno to zfalšované, často dokonce otrávené zboží. Musí chodit k malým hokynářům, musí třeba i kupovat na úvěr, a tito hokynáři a kramáři, kteří mají jen nepatrný kapitál, zato však tím větší obchodní výlohy, ani nemohou při stejné kvalitě prodávat tak levně jako velcí maloobchodníci, musí si opatřovat vědomě nebo nevědomě falšované zboží, protože jejich zákazníci žádají nízké ceny a protože je ohrožuje konkurence. A pak, znamená-li u velkého maloobchodníka, který vložil do svého obchodu kapitál, odhalení podvodu ztrátu úvěru, a tím úplné zničení — co to udělá takovému pokoutnímu kramáři, který zásobuje zbožím jen jednu ulici, dokáží-li se mu nějaké ty švindly? Ztratil-li důvěru v Ancoatsu, odejde do Chorltonu nebo Hulmu, kde ho nikdo nezná a kde začne šidit znovu; a zákonné tresty postihují jen velmi málo druhů falšování, ledaže je to zároveň přestupek proti předpisům o potravinové čáře. Ale nejen na kvalitě, i na kvantitě zboží šidí obchodníci anglického dělníka; malí hokynáři a kramáři mají obyčejně falešné míry a váhy a v policejních zprávách se denně můžeme dočíst o neuvěřitelné spoustě trestů za podobné přestupky. Jak všeobecný je tento druh podvodů v továrních čtvrtích, o tom nás může poučit několik citátů z listu „Manchester Guardian“. Jsou to případy jen za krátké období a ani z toho nemám po ruce všechna čísla.

„Guardian“, 16. června 1844. Soudní zasedání v Rochdale: čtyři hokynáři pro špatnou váhu odsouzeni k pokutě od 5 do 10 šil. Ze zasedání v Stockportu — 2 hokynáři po 1 šil. pokuty —jeden z nich měl sedm lehčích závaží a jednu misku vah těžší; oba byli už předtím varováni.

„Guardian“, 19. června. Zasedání v Rochdale — jeden hokynář odsouzen k pokutě 10 šil. a dva sedláci k pokutě 10 šil.

„Guardian“, 22. června. Smírčí soud v Manchesteru — 19 hokynářů od 2¹/₂ šil. do 2 liber pokuty.

„Guardian“, 26. června. Soud v Ashtonu — 14 hokynářů a sedláků od 2¹/₂ šil. do 1 libry št. pokuty. Hyde — 9 sedláků a hokynářů odsouzeno k 5 šil, pokuty a zaplacení soudních útrat.

„Guardian“, 6. července. Manchester — 16 hokynářů odsouzeno k zaplacení soudních útrat a pokutám do 10 šil.

„Guardian“, 13. července. Manchester — 9 hokynářů od 2¹/₂ do 20 šilinků.

„Guardian“, 24. července. Rochdale — 4 hokynáři od 10 do 20 šilinků.

„Guardian“, 27. července. Bolton — 12 hokynářů a hostinských, pokuty a zaplacení soudních útrat.

„Guardian“, 3. srpna. Bolton — 3 hokynáři k pokutám od 2¹/₂ do 5 šil.

„Guardian“, 10. srpna. Bolton — jeden hokynář k 5 šil, pokuty.

A ze stejných důvodů, proč podvody na jakosti zboží odnášejí hlavně dělníci, postihuje je i šizení na váze a míře.

Obvyklá strava jednotlivých dělníků je samozřejmě různá podle mzdy. Lépe placení dělníci, zejména takoví tovární dělníci, u nichž každý člen rodiny je s to něco vydělat, mají, pokud trvá zaměstnanost, dobrou stravu, denně maso a večer slaninu a sýr. Kde vydělávají méně, tam mají maso jen v neděli nebo dvakrát, nejvýš třikrát v týdnu, zato více brambor a chleba; jdeme-li postupně níže, redukuje se živočišná strava na kousek slaniny nakrájené pod brambory — ještě níže mizí i to, zůstává jen sýr, chléb, ovesná kaše (porridge) a brambory, a konečně na nejnižším stupni, u Irů, se jedí jen brambory. K tomu se pije všude slabý čaj, snad s trochou cukru, mléka nebo kořalky; čaj se v Anglii, ba i v Irsku považuje za stejně nutný a nezbytný nápoj jako u nás káva, a kde se už nepije čaj, tam je vždy nejhorší bída. — To všechno předpokládá, že je dělník zaměstnán; nemá-li práci, je vydán úplně na pospas náhodě, a jí, co mu kdo dá, co si vyžebrá nebo — ukradne; když nic nesežene, zemře prostě hlady, jak jsme viděli výše. Rozumí se samo sebou, že stejně jako jakost stravy řídí se i její množství výší mzdy a že mezi hůře placenými dělníky, mají-li k tomu ještě početnou rodinu, je hlad i při plné zaměstnanosti; a těchto hůře placených dělníků je velmi mnoho. Zejména v Londýně, kde konkurence mezi dělníky vzrůstá úměrně s růstem obyvatelstva, je tato skupina velmi početná. Ale najdeme ji i ve všech ostatních městech. Tu se pak hledá všelijaká pomoc. Z nedostatku jiného jídla se jedí bramborové slupky, odpadky zeleniny, shnilé ovoce^[y] a chtivě se shání všechno, co by v sobě mohlo mít ještě alespoň atom nějaké výživy. A je-li týdenní mzda spotřebována před koncem týdn; stává se dost často, že rodina nemá v posledních dnech vůbec nic, nebo jen tolik, co je nevyhnutelně nutné, aby nezemřela hlady. Takový způsob života samozřejmě musí vyvolávat spoustu nemocí, a když ty přijdou, když nakonec onemocní muž, z jehož práce rodina hlavně žije, jehož namáhavá činnost vyžaduje nejvíc výživy — který proto také první podlehne — když ten nakonec onemocní, pak je nouze teprve strašná, a pak se teprve v pravém světle ukáže brutalita, s jakou společnost opouští své členy právě tehdy, když nejvíc potřebují její podpory.

Nakonec shrňme ještě jednou stručně uvedená fakta: Velká města obývají hlavně dělníci, neboť v nejpříznivějším případě připadá jeden měšťák na dva, často i na tři, tu a tam na čtyři dělníky; tito dělníci sami nemají vůbec žádný majetek a žijí ze mzdy, která jde skoro vždy z ruky rovnou do úst; společnost, rozložená až na atomy, se o ně nestará, přenechává jim, aby se sami starali o sebe a o rodinu, ale přitom jim nedává do rukou prostředky, aby jejich úsilí mohlo mít trvalý výsledek; každému dělníkovi, i tomu nejlepšímu, proto neustále hrozí nezaměstnanost, to znamená smrt hladem, které také mnozí skutečně podlehnou; dělnická obydlí jsou vesměs špatně řešena, špatně stavěna, ve špatném stavu, špatně větrána, vlhká a nezdravá; obyvatelé jsou namačkáni na co nejmenší prostor a ve většině případů spí alespoň jedna celá rodina v jedné místnosti; vnitřní zařízení bytů je v různých stupních nuzné a leckde chybí i nejnutnější nábytek; oděv dělníků je rovněž v průměru chudobný a u velmi mnohých roztrhaný; strava je všeobecně špatná, často téměř nepoživatelná a v mnoha případech, alespoň občas, v nedostatečném množství, takže v krajním případě nastává smrt hladem. — A tak tvoří dělnická třída velkých měst stupnici různých životních úrovní — v nejpříznivějším případě dočasně snesitelná existence, za namáhavou práci dobrá mzda, dobrý byt a ne zrovna špatná strava — všechno ovšem dobré a snesitelné s dělnického stanoviska — v nejhorším případě krutá bída, která může jít až tak daleko, že lidé nemají střechu nad hlavou a umírají hlady; průměr je však mnohem blíž nejhoršímu případu než nejlepšímu. Tato stupnice se ovšem nedělí na trvalé kategorie v tom smyslu, že bychom mohli říci: této skupině dělnictva se vede dobře, oné špatně, tak tomu vždycky bylo a bude; ale i když tu a tam tomu tak je, když jednotlivá pracovní odvětví jsou na tom celkem lépe než jiná, přece jen postavení dělníků i v jednom oboru kolísá tak, že se každému jednotlivému dělníku může stát, že projde celou stupnicí od poměrného blahobytu až k nejhorší nouzi a smrti hladem. Vždyť také téměř každý anglický proletář by mohl vyprávět, jak je štěstí vrtkavé. Všimněme si nyní trochu podrobněji příčin tohoto jevu.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a (1892) Tak tomu bylo téměř před padesáti lety v době malebných plachetnic. Dnes, pokud ještě vůbec nějaké plachetnice do Londýna plují, kotví v docích a Temže se černá začouzenými, ohyzdnými parníky. (Engelsova poznámka k německému vydání roku 1892.)

b Když jsem už měl toto líčení napsané, dostal se mi do rukou článek o londýnských dělnických čtvrtích v „Illuminated Magazine“ (z října 1844), který souhlasí s mým líčením na mnoha místech téměř doslovně a po obsahové stránce úplně. Článek je nadepsán: „The Dwellings of the Poor, from the note-book of an M. D.“ [Obydlí chuďasů. Z lékařova zápisníku.]

c Soudní vyšetřovatel, do jehož kompetence patří zjišťovat příčiny smrti osob, jež zemřely za okolností vyžadujících soudního zákroku. (Pozn. čes. red.)

d — útulek pro lidi bez domova. (Pozn. red.)

e Citováno v knize Dr. W. Alison, F. R. S. E., fellow and late President of the Royal College of Physicians etc. etc., „Observations on the Management of the Poor in Scotland and its Effects on the Health of Great Towns. Edinburgh 1840 [Dr. W. P. Alison, člen Královské společnosti nauk, člen a bývalý president Královské společnosti chirurgů atd. atd.: „Poznámky k péči o chudé ve Skotsku a o jejích účincích na zdravotní stav ve velkých městech“]. — Autor je nábožensky založený tory a bratr dějepisce Archibalda Alisona.

f — „Společnosti pro potírání žebroty“. (Pozn. red.)

g „Report to the Home Seeretary from the Poor-Law Commissioners, on an Inquiry into the Sanitary Condition of the Labonuring Classes of Great Britain. With Appendices“. Presented to both Houses of Parlament in July 1842. — 3 vols. in folio. [„Zpráva komise pro chudinský zákon, podaná ministru vnitra o vyšetřování zdravotního stavu pracujících tříd Velké Britannie. S přílohami“. Předloženo oběma sněmovnám v červenci 1842. 3 díly, in folio — Sebral a uspořádal z lékařských zpráv Edwin Chadwick, tajemník komise pro chudinský zákon.

h — zákrut, smyčka. (Pozn. red.)

i Měsíčník „The Artisan“, říjnové číslo 1843.

j — původně městské čtvrti se zvláštní pravomocí, jakási ghetta. (Pozn. red.)

k „Arts and Artisans at Home and Abroad“. By J. C. Symons. [„Řemesla a řemeslníci doma i za hranicemi“. Napsal J. C. Symons.] Edinburgh 1839. — Autor, zřejmě sám Skot, je liberál, a tudíž fanatický odpůrce každého samostatného dělnického hnutí. Výše citovaná místa najdeme na str. 116 a násl.

l Všude, kde se mluví o mílích bez bližšího označení, míní se anglická míle, jichž připadá 69 ¹/₂ na jeden stupeň rovníku, tedy asi pět na německou míli. [angl. míle = 1609,3 m.]

m Nezapomínejme, že tyto „sklepy“ nejsou skladovací prostory, ale že v nich bydlí lidé.

n Slovní hříčka: velká zvířata, „esa“ a zároveň (foneticky) velcí whigové, tj. liberálové. (Pozn. red.)

o „The Moral and Physical Condition of the Working Classes, employed in the Cotton Manufacture in Manchester“. By James Ph. Kay, Dr. Med. 2nd edit. 1832 [„Morální a fysický stav dělníků bavlnářského průmyslu v Manchesteru“. Napsal MUDr James Ph. Kay, 2. vydání 1832]. — Zaměňuje dělnickou třídu vůbec s třídou továrních dělníků, jinak výborné dílo.

p A přece tvrdí jeden moudrý anglický liberál — ve „Zprávě komise pro vyšetřování dětské práce“ — že tyto dvory jsou veledílem urbanistiky, protože stejně jako řada malých náměstí zlepšily větrání a výměnu vzduchu! Ovšem, kdyby měl každý dvůr dva nebo čtyři široké, proti sobě položené, nahoře otevřené vchody, jimiž by mohl vzduch proudit — ale ony nemají nikdy dva, nýbrž jen jeden, málokdy otevřený a téměř vždy jen úzký a překlenutý vchod.

q Dr. Kay v citovaném dílc.

r Nassau W. Senior, „Letters on the Factory Act to the Rt. Hon. the President of the Board of Trade (Chas. Poulett Thompson Esq.)“ [„Dopisy o továrním zákonu, adresované veleváženému panu ministrovi obchodu (Charles Poulett Thompsonovi)“], Londýn 1837, str. 24.

s Dr. Kay v citovaném díle, str. 32.

t P. Gaskell, „The Manufacturing Population of England, its Moral, Social and Physical Condition, and the Changes, which have arisen from the Use of Steam-Machinery. With an Examination of Infant Labour“. „Fiat Justitia“. [„Průmyslové obyvatelstvo Anglie, jeho morální, sociální a fysické poměry, jakož i změny způsobené zavedením parního stroje. S pojednáním o dětské práci“. „Fiat Justitia“.] 1833. — Líčí hlavně postavení dělníků v Lancashiru. Autor je liberál, psal však v době, kdy velebit „štěstí“ dělníků ještě nepatřilo k liberalismu. Proto je ještě nezaujatý a smí ještě vidět zlořády současného stavu, zejména továrního systému. Zato ale psal také ještě před ustavením Komise pro vyšetřování v továrnách a přejímá z nespolehlivých pramenů mnoho tvrzení, která později zpráva komise vyvrátila. Spisu, i když je celkem dobrý, musíme z tohoto důvodu a také proto, že Gaskell stejně jako dr. Kay zaměňuje dělnickou třídu vůbec s továrními dělníky, používat, pokud jde o jednotlivosti, jen opatrně. Dějiny vývoje proletariátu, uvedené v úvodu, jsou převzaty hlavně z této práce.

u — manšestrové kazajky. (Pozn. red.)

v Doslova: „čertův prach“ — látka zhotovená ze starých vlněných hadrů rozemletých na stroji, anglicky zvaném „devil“ (čert). (Pozn. red.)

w Thomas Carlyle, „Chartism“ [„Chartismus“], Londýn 1840, str. 28. — O Thomasu Carlylovi viz dále.

x Úplně jako u nás. (Pozn. red.)

y „Weekly Dispatch“, z dubna nebo května 1884, podle zprávy dra Southwooda Smitha o poměrech chudiny v Londýně.

99 Engels cituje zprávu pastora Alstona, uveřejněnou původně v buržoasně radikálním časopisu „The Weckly Dispatch“ [„Týdenní zpravodaj“] a pak přetištěnou v chartistickém týdeníku „The Northern Star“ [„Severní hvězda“], v čís. 338 z 4. května 1884.

100 „The Times“ [„Doba“] — největší anglický konservatiní deník; byl založen v Londýně roku 1785.

101 Zprávu, kterou Engels cituje, sestavil výbor zvolený 19. července 1844 obyvateli Huddersfieldu a pověřený vyšetřením zdravotních poměrů ve městě; zpráva byla otištěna v čís. 352 „The Northern Star“ z 10. srpna 1844.

102 Kersall-Moor — vrch nad Manchesterem, kde se konávala dělnická shromáždění. Engels jej nazývá Mons Sacer [Svatá hora] podle Mons Sacer ve starém Římě, kam se podle pověsti v roce 494 před n. 1. stáhli plebejci, kteří se vrbouřili proti patricijům.

103 „The Manchester Guardian“ [„Manchesterský strážce“] — anglické buržoasní noviny, orgán stoupenců svobodného obchodu, tzv. freetraderů, později orgán liberální strany, vycházející od roku 1821 v Manchesteru.

---

Průmyslový proletariát
Obsah
Konkurence