Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v Anglii

Úvod

Dějiny dělnické třídy v Anglii začínají v druhé polovině minulého století vynálezem parního stroje a strojů na zpracovávání bavlny. Tyto vynálezy daly, jak je známo, podnět k průmyslové revoluci, která zároveň přetvořila i celou občanskou společnost a jejíž světodějný význam se začíná chápat teprve teď. Anglie je klasickou zemí tohoto převratu, který byl o to mohutnější, oč nehlučněji probíhal, a Anglie je proto také klasickou zemí vývoje proletariátu, hlavního výsledku tohoto převratu. Jen v Anglii lze proletariát studovat ve všech jeho vztazích a po všech stránkách.

Nebudeme se tu prozatím zabývat ani dějinami této revoluce, ani jejím nesmírným významem pro přítomnost i budoucnost. To bude předmětem další, obsáhlejší práce. Prozatím se musíme omezit jen na to nejnutnější, co je nezbytné k pochopení faktů, o nichž se píše dále, k pochopení nynější situace anglického proletariátu.

Před zavedením strojů dělníci spřádali a tkali suroviny doma. Žena a dcery předly a muž tkal, anebo když otec rodiny sám netkal, příze se prodávala. Tyto tkalcovské rodiny žily většinou na venkově, poblíž měst, a docela dobře vystačily se svým výdělkem, protože poptávku po látkách určoval dosud domácí trh, byl to tehdy téměř jediný trh, a protože přesila konkurence, jež se rozmohla později po dobytí zahraničních trhů a po rozšíření obchodu, zatím ještě citelně nepůsobila na mzdy. K tomu ještě přistupovalo to, že poptávka na domácím trhu zároveň s růstem obyvatelstva pomalu stoupala, takže všechno dělnictvo bylo zaměstnáno, a pak ta okolnost, že si dělníci nemohli vzájemně příliš konkurovat, protože bydleli na venkově, každý zvlášť. A tak se stávalo, že si tkadlec mohl většinou něco ušetřit, propachtovat si malý pozemek a ve volných chvílích jej obdělávat — a volných chvil měl, kolik chtěl, protože tkát mohl, kdy a jak dlouho měl chuť. Byl ovšem špatným rolníkem, hospodařil nedbale a bez valného reálného výtěžku, ale aspoň nebyl proletář; zarazil, jak říkají Angličané, kůl do rodné půdy, byl usedlý a stál ve společnosti přece jen o stupínek výš než dnešní anglický dělník.

Tak měli dělníci docela obstojné živobytí a vedli řádný a poklidný život ve vší počestnosti a bázni boží, jejich materiální postavení bylo daleko lepší než postavení jejich potomků. Nemuseli se dřít nad své síly, pracovali jen podle chuti a přitom si vydělali, kolik potřebovali, ba měli ještě pokdy na zdravou práci na zahradě nebo na poli, na práci, která již sama o sobě byla pro ně osvěžením, a kromě toho se mohli ještě účastnit různých zábav a her u sousedů. A všechny tyto hry, jako kuželky, míčové hry atd., přispívaly k upevnění zdraví a otužení těla. Byli to většinou silní a urostlí lidé, kteří se tělesnou konstitucí jen málo lišili nebo vůbec nelišili od svých rolnických sousedů. Jejich děti vyrůstaly na zdravém venkovském vzduchu, a když mohly rodičům pomáhat při práci, pracovaly jen občas; o nějaké osmihodinové nebo dvanáctihodinové denní práci nebylo ani řeči.

Lze si představit, jaký byl mravní a intelektuální charaker této třídy. Do města nepřišli, protože přízi i vébu odváděli cestujícím překupníkům, kteří jim za to vypláceli mzdu. Od města žili tak odloučeně, že staří lidé se tam za celý život nevypravili, i když bydleli docela blízko, a než je stroje připravily o živobytí a než byli donuceni poohlédnout se po práci ve městě, stáli na stejném mravním a intelektuálním stupni jako venkované, s nimiž byli beztak ještě přímo spjati pachtem políčka. Jejich squire — nejvýznamnější statkář v kraji — byl pro ně přirozeným představeným, chodili k němu na radu, předkládali mu své drobné spory k rozhodnutí a prokazovali mu veškerou úctu, jakou s sebou přinášel tento patriarchální poměr. Byli to „řádní“ lidé a starostliví otcové rodin, žili mravně, neboť neměli příležitost páchat nepravosti. Nablízku totiž nebyly ani hospody, ani vykřičené domy, a hostinský, k němuž občas zašli svlažit hrdlo, byl také řádný člověk a obvykle také velký pachtýř, který dbal na dobré pivo, na pořádek a aby se chodilo včas na kutě. Děti mívali po celý den doma u sebe a vychovávali je v poslušnosti a bázni boží. Patriarchální poměr v rodině trval, dokud se děti samy neoženily nebo nevdaly. Hoši a dívky si hráli a vyrůstali pohromadě v idylické prostotě a důvěřivosti až do sňatku, a třebaže pohlavní styk před sňatkem byl téměř běžným zjevem, docházelo k němu jen tam, kde obě strany uznávaly mravní závazek uzavřít manželství, takže svatba potom zase všechno napravila. Zkrátka tehdejší angličtí průmysloví dělníci žili a mysleli zrovna tak, jak to ještě dnes tu a tam najdeme v Německu — odloučeni a vzdáleni od světa, v duševní nečinnosti a bez násilných existenčních výkyvů. Jen málo jich umělo číst a ještě méně psát, chodili pravidelně do kostela, nepolitisovali, nekonspirovali, nemysleli, bavili se tělocvikem, s vštípenou zbožností poslouchali předčítání bible a při své beznáročné pokoře se výborně snášeli se vznešenými společenskými třídami. Zato však byli duševně mrtvi, žili jen svým malicherným soukromým zájmům, znali jen svůj tkalcovský stav a svou zahrádku a neměli potuchy o mohutných proudech, jež venku zmítaly lidstvem. Poklidně vegetovali a cítili se přitom dobře, a nebýt průmyslově revoluce, nebyli by se nikdy vymanili z této existence sice velmi romanticky milé, leč přece jen nedůstojné člověka. Nebyli to ani lidé, nýbrž jen pracující stroje ve službách několika aristokratů, kteří až do té doby řídili dějiny. Průmyslová revoluce také už jen dovršila tento vývoj tím, že udělala z dělníků opravdu jen stroje a vzala jim přímo pod rukama poslední zbytky samostatné činnosti, ale právě tím je vyburcovala, že začali přemýšlet a dožadovat se lidské existence. Jako ve Francii politika, tak v Anglii průmysl a vůbec vývoj občanské společnosti strhly i ty poslední třídy, dosud úplně lhostejné k všelidským záležitostem, do víru dějin.

Prvním vynálezem, který pronikavě změnil dosavadní postavení anglického dělnictva, byla „jenny“ tkalce Jamese Hargreavese ze Standhillu u Blackburnu v severním Lancashiru (1764). Tento stroj byl hrubý předchůdce pozdějšího selfaktoru, byl poháněn ručně, ale měl na rozdíl od obyčejného kolovratu, kde je jedno vřeteno, šestnáct až osmnáct vřeten, která poháněl jediný dělník. Tím bylo možno napříst mnohem víc příze než dosud. Zatím co dříve, kdy pro jednoho tkalce předly vždy tři přadleny, příze nikdy nestačila a tkadlec na ni často musel čekat, bylo nyní příze víc, než tehdejší počet dělníků stačil zpracovat. Poptávka po látkách, která beztak rostla, stoupla ještě víc, když klesly jejich ceny, což bylo způsobeno tím, že se zavedením tohoto nového stroje snížily výrobní náklady příze. Bylo třeba více tkalců a jejich mzda stoupala. Protože si nyní tkadlec vydělal víc, nechával postupně sedlačení a zabýval se jen tkaním. V té době si rodina, skládající se ze čtyř dospělých a dvou dětí, které musely navíjet cívky, dokázala vydělat při desetihodinové denní práci 4 libry št. týdně, a když šly dobře obchody a práce spěchala, mnohdy i víc. Stávalo se dost často, že si jeden tkadlec sám vydělal za stavem až dvě libry št. týdně. A tak pozvolna úplně vymizela třída sedlačících tkalců a přešla v nově vznikající třídu tkalců, kteří žili jen ze své mzdy, neměli žádný majetek, ba ani zdánlivý majetek v podobě pachtu, takže se z nich stali proletáři (working men). K tomu ještě přistupovalo to, že zanikl i starý poměr mezi přadlákem a tkalcem. Až dosud sc příze předla i tkala, pokud to šlo, pod jednou střechou. Nyní, kdy „jenny“ vyžadovala stejně silné ruky jako tkalcovský stav, začali příst také muži a celé rodiny se živily pouze předením. Jiné rodiny sice rovněž odložily zastaralý a překonaný kolovrat, ale neměly peníze na „jenny“, a tak musily žít jen z toho, co utkal otec rodiny. Tím začala u tkaní a předení ona dělba práce, jež se později v průmyslu tak ohromně rozvinula.

Zatím co tedy hned první, zatím ještě velmi nedokonalý stroj vyvolal v život průmyslový proletariát, dal týž stroj podnět i ke vzniku zemědělského proletariátu. Dosud existovalo velké množství drobných vlastníků půdy, jimž se říkalo „yeomen“ a kteří žili právě tak poklidně a bezmyšlenkovitě jako jejich sousedé, sedlačící tkalci. Obdělávali svá políčka po staru, stejně ledabyle jako jejich otcové a vzpírali se všem novotám s tvrdošíjností příznačnou pro lidi, jejichž život plyne po řadu generací beze změn, podle tradic a obyčejů. Byli mezi nimi i četní drobní pachtýři, ne ovšem pachtýři v dnešním slova smyslu, nýbrž lidé, kteří dostali své políčko od otců a dědů buď na základě smluvně zajištěného dědičného pachtu, nebo podle starého zvyku, a dosud se na něm drželi tak pevně,jako by jim patřilo. Nyní, když průmysloví dělníci nechávali zemědělství, uvolnilo se mnoho pozemků a na nich se zahnízdila nová třída velkopachtýřů, kteří si propachtovávali padesát, sto, dvě stě i více jiter vcelku; byli to „tenants-at-will“, tj. pachtýři, kteří mohli každým rokem dostat výpověď z pachtu, a ti už dovedli zvyšovat výtěžek z půdy lepším obděláváním a hospodařením ve větším měřítku. Mohli své výrobky prodávat levněji než drobný yeoman, a tomu nyní nezbývalo, protože ho pozemek už neuživil, než jej prodat a buď si opatřit „jenny“ nebo tkalcovský stav, anebo jít do služby k velkému pachtýři jako nádeník, zemědělský proletář. Při své vrozené těžkopádnosti a ledabylém způsobu obdělávání půdy, který převzal od předků a který nedovedl překonat, neměl na vybranou, protože s lidmi, hospodařícími podle rozumnějších zásad a se všemi výhodami, jež jirn poskytovalo hospodářství ve velkém a investování kapitálu do meliorace půdy, konkurovat nemohl.

Rozvoj průmyslu se ovšem nezastavil u prvního stroje. Někteří kapitalisté postavili více takových „jenny“ do velkých budov a začali je pohánět vodní silou, takže mohli snížit počet dělníků a prodávat přízi levněji než jednotliví přadláci, kteří poháněli stroj jen ručně. „Jenny“ se stále víc zdokonalovala, takže co chvíli některý typ zastaral a bylo nutno buď jej předělat, nebo dokonce vyřadit; kapitalista ještě vystačil i se staršími stroji, použil-li vodní síly, ale pro jednotlivého přadláka to bylo natrvalo nemožné. A třebaže už zde je dán základ továrního systému, nastal v něm další rozmach, když Richard Arkwright, holič z Prestonu v severním Lancashiru, vynalezl (1767) tak zvaný „spinning throstle“. Tento stroj, kterému u nás říkáme prstencový spřádací stroj, je vedle parního stroje nejdůležitějším mechanickým vynálezem XVIII. století. Je přímo konstruován na mechanický pohon a je založen na zcela nových principech. Spojením vlastností „jenny“ a „spinning throstle“ sestrojil roku 1785 Samuel Crompton z Firwoodu v Lancashiru stroj zvaný „mule“, a protože ve stejnou dobu vynalezl Arkwright mykací a předpřádací stroj, při spřádání bavlny úplně převládl tovární systém. Po několika nepodstatných úpravách začalo se těchto strojů používat i k předení vlny a později (v prvním desetiletí XIX. století) také k předení lnu, takže i tam začaly stroje vytlačovat ruční práci. Ale ani zde se vývoj nezastavil; v posledních letech XVIII. století vynalezl venkovský farář dr. Cartwright mechanický tkalcovský stav a roku 1804 jej natolik zdokonalil, že mohl úspěšně soutěžit s ručními stavy; a všechny tyto vynálezy získaly dvojnásobný význam, když se parního stroje Jamese Watta, vynalezeného roku 1764, začalo od roku 1785 používat k pohonu spřádacích strojů.

Tyto vynálezy, které se potom každým rokem zdokonalovaly, rozhodly o vítězství strojové práce nad ruční prací v hlavních odvětvích anglického průmyslu a od té doby vypravují celé dějiny průmyslu jen o tom, jak ruční práce krok za krokem ustupovala strojům. Důsledkem toho byl na jedné straně prudký pokles cen všech rukodělných výrobků, rozkvět obchodu a průmyslu, dobytí skoro všech nechráněných cizích trhů, rychlý vzrůst kapitálu a národního bohatství, na druhé straně však ještě mnohem rychlejší vzrůst proletariátu, nemajetnost a naprostá nejistota výdělku u pracujících tříd, demoralisace, politický neklid a jiné skutečnosti, všem zámožným Angličanům velmi nepříjemné, jimiž se budeme zabývat na dalších stránkách. Viděli jsme už, jaký převrat vyvolal ve společenských poměrech nižších tříd jediný neohrabaný stroj, jako byla „jenny“, a tak nás nepřekvapí změny, které způsobil dokonale skloubený systém do detailů promyšlených strojů, kterým dáváme surovinu a které nám vracejí hotovou tkaninu.

Avšak sledujme vývoj anglického průmyslu[a] trochu podrobněji a začněme jeho hlavním odvětvím, bavlnářským průmyslem. V letech 1771 až 1775 se dováželo průměrně necelých pět milionů liber surové bavlny ročně; roku 1841 528 milionů a roku 1844 dosáhne dovoz při nejmenším 600 milionů liber. Roku 1834 vyvážela Anglie 556 milionů yardů bavlněných tkanin, 76 1/2 milionů liber bavlněné příze a za 1,200.000 liber št. bavlněného stávkového zboží. Téhož roku pracovalo v bavlnářském průmyslu přes 8 milionů mulových vřeten, 110.000 mechanických a 250.000 ručních stavů, kromě vřeten prstencových spřádacích strojů, a podle MacCullochova výpočtu žilo tehdy v celém Spojeném království z tohoto průmyslového odvětvi přímo nebo nepřímo bezmála půl druhého milionu lidí a z toho jen v továrnách pracovalo 220.000 lidí. Energie používaná v těchto továrnách činila 33.000 KS parního a 11.000 KS vodního pohonu. Dnes jsou všechna tato čísla daleko překonána a můžeme klidně předpokládat, že do roku 1845 vzroste množství energie, strojů i dělníků proti roku 1834 o celou polovinu. Hlavním sídlem tohoto průmyslu je Lancashire, který je také jeho kolébkou; průmysl toto hrabství skrz naskrz zrevolucionoval, změnil je ze zapomenutého, špatně obděláváného močálu v živý, rušný kraj, za 80 let zdesateronásobil počet jeho obyvatel, a jako když mávne kouzelným proutkem, vyčaroval ze země ohromná města, jako Liverpool a Manchester, dohromady se 700.000 obyvateli, dále sousední města Bolton (60.000 obyv.), Rochdale (75.000 obyv.), Oldham (50.000 obyv.), Preston (60.000 obyv.), Ashton a Stalybridge (40.000 obyv.) a spoustu jiných továrních měst. Ačkoli se o tom obvykle nepíše, mohly by dějiny jižního Lancashiru vyprávět o největších divech novější doby a všechny tyto divy dokázal bavlnářský průmysl. Dalším střediskem tohoto průmyslu je Glasgow, centrum skotského bavlnářského obvodu, zahrnujícího Lanarkshire a Renfrewshire. I tady vzrostl počet obyvatelstva hlavního města ze 30.000 na 300.000. Zlevnění příze a potom také zdokonalení punčochářského stávku, který plete dvě punčochy najednou, znovu oživilo punčochářství v Nottinghamu a Derby; také výroba krajek se stala po roce 1777, kdy byl vynalezen „lace-machine“ [krajkářský stávek], důležitým průmyslovým odvětvím; brzy nato vynalezl Lindley „point-net-machine“ [ananasový stávek] a roku 1809 vynalezl Heathcoat „bobbin-net-machine“ [bobbinetový nebo tylový stávek], čímž se výroba krajek nesmírně zjednodušila, a láce tak zvýšila spotřebu, že se dnes výrobou krajek živí při nejmenším 200.000 lidí. Tento průmysl má středisko v Nottinghamu, Leicesteru a v západní Anglii (Wiltshire, Devonshire atd.). Stejný rozmach prodělávala i průmyslová odvětví závislá na bavlnářství, jako běličství, barvířství a tiskařství. Běličství se zdokonalilo zavedením chloru místo kyselin při rychlobělení, barvení a potiskování rychlým rozvojem chemie, potiskování mimo to ještě mnoha skvělými mechanickými vynálezy, a to všechno spolu s rozšířením vyvolaným růstem bavlnářské výroby způsobilo, že tato výrobní odvětví dosáhla nebývalého rozkvětu.

Stejný převrat nastali u zpracovávání vlny. Vlnařství bývalo hlavním odvětvím anglického průmyslu, ale produkce tehdejších let se nedá ani srovnat s tím, co se vyrábí dnes. Roku 1782 celá stříž vlny za předcházející tři roky ležela ještě nezpracována, protože nebylo dost dělníků, a byla by musila ležet dál, kdyby nebyly pomohly nově vynalezené stroje, které vlnu spředly. Upravit tyto stroje pro předení vlny se podařilo skvěle. Nyní nastal ve vlnařských oblastech týž rychlý rozvoj, jaký jsme viděli v bavlnářských krajích. Roku 1738 bylo vyrobeno v yorkshirském West-Ridingu [západní oblast] 75.000 kusů vlněného sukna, roku 1817 490.000 kusů a rozmach vlnařského průmyslu byl tak rychlý, že roku 1834 bylo vyvezeno už o 450.000 kusů sukna víc než roku 1825. Roku 1801 byl zpracován 101 milion liber vlny (z toho 7 milionů dovezené), roku 1835 už 180 milionů liber (z toho 42 milionů dovezené). Hlavní oblast tohoto průmyslu je yorkshirský West-Riding, kde se, zejména v Bradfordu, vyrábí z dlouhé anglické vlny pletací příze a pod.; v ostatních městech, v Leedsu, Halifaxu, Huddersfieldu atd., se krátká vlna zpracovává na pevně kroucenou přízi a k výrobě sukna; dále je to cíp Lancashiru v okolí Rochdale, kde se vedle zpracovávání bavlny vyrábí také mnoho flanelu, a západní Anglie, kde se vyrábějí nejjemnější sukna. Také tady je přírůstek obyvatelstva pozoruhodný:

  1801      1831
Bradford   29.000 obyv.        77.000 obyv.
Halifax   63.000     "      110.000    "    
Huddersfield   15.000     "        34.000    "    
Leeds   53.000     "      123.000    "    
a celý West-Riding     564.000     "        980.000    "    

A od roku 1831 už zase počet obyvatelstva vzrostl jistě alespoň o 20 až 25%. Předení vlny se ve Spojeném království roku 1835 věnovalo 1313 továren s 71.300 dělníky, což je ostatně jen malá část těch, kdo se přímo či nepřímo živí zpracováváním vlny, a tkalci do toho nejsou skoro vůbec započteni.

Rozvoj v plátenickém průmyslu začal později, protože zde přirozené vlastnosti suroviny velmi znesnadňovaly použití spřádacího stroje. Příst len strojem se sice pokoušeli už v posledních letech XVIII. století ve Skotsku, avšak teprve roku 1810 se podařilo Francouzi Girardovi mechanické předení lnu prakticky vyřešit, ale i Girardovy stroje došly zaslouženého ocenění teprve, když byly v Anglii zdokonaleny a když se jich začalo běžně používat na britské půdě v Leedsu, Dundee a Belfastu. Potom ovšem anglický plátenický průmysl rostl velmi rychle. Roku 1814 bylo do Dundee dovezeno 3000 tun[b] lnu, roku 1833 na 19.000 tun lnu a 3400 tun konopí. Vývoz irského plátna do Velké Britannie stoupl z 32 milionů yardů (1800) na 53 milionů yardů (1825), z čehož byla velká část zase vyvezena; export anglického a skotského plátna stoupl z 24 milionů yardů (1820) na 51 milionů (1833). Počet přádelen lnu dosáhl roku 1835 347 se 33.000 dělníky; z toho polovina přádelen byla v jižním Skotsku, přes šedesát v yorkshirském West-Ridingu (Leeds a okolí), pětadvacet v Belfastu v Irsku a ostatní v Dorsetshiru a Lancashiru. Plátenictví se provozuje v jižním Skotsku, tu a tam v Anglii, ale hlavně v Irsku.

S nemenším úspěchem se Britové pustili do zpracovávání hedvábí. Zde dostávali materiál z jižní Evropy a z Asie již upředený a hlavní práce spočívala ve skrucování tenkých nitek (skaní). Do roku 1824 rozvoj anglického hedvábnického průmyslu velmi brzdilo vysoké clo na surové hedvábí (4 šilinky za libru) a hedvábnictví byl otevřen jen trh Anglie a jejích kolonií, chráněný ochrannými cly. Nyní bylo dovozní clo sníženo najeden penny a hned také počet továren značně vzrostl; za jeden rok stoupl počet skacích vřeten ze 780.000 na 1,180.000, a přestože obchodní krise v roce 1835 toto průmyslové odvětví na čas ochromila, přece se už roku 1827 vyrábělo více než kdy předtím, protože technická dovednost a zkušenost Angličanů zajistila jejich skacím strojům náskok před nemotornými zařízeními jejich konkurentů. Roku 1835 měla britská říše 263 továren na kroucené hedvábí s 30.000 dělníky většinou v Cheshiru (Macclesfield, Congleton a okolí), v Manchesteru a v Somersetshiru. Mimo to existuje ještě mnoho továren na zpracování hedvábného odpadu z kokonů, z nichž se vyrábí zvláštní obchodní artikl (spunsilk), který Angličané dodávají dokonce i pařížským a lyonským tkalcovnám. Takto skané a spředené hedvábí se tká především ve Skotsku (Paisley atd.), v Londýně (Spitalfields), ale také v Manchesteru a jinde.

Tento obrovský rozmach, který prodělal anglický průmysl od roku 1760, se ovšem neomezuje jen na výrobu látek. Byl tím dán impuls, který se rozšířil na všechna odvětví průmyslové činnosti, a četné jiné vynálezy, které s uvedenými nijak nesouvisely, se staly dvojnásob důležitými, protože spadaly do doby všeobecného rozvoje. Jakmile se prakticky projevil nesmírný význam mechanické energie v průmyslu, začali se hned jednotliví vynálezci a továrníci usilovně snažit této energie v každém směru využít a vytlouci z ní co největší zisk pro sebe; kromě toho sháňka po strojích, pohonných látkách a surovinách vyžadovala od masy dělníků i od celých průmyslových odvětví, aby každý dělal za dva. S vynálezem parního stroje se teprve ukázal pravý význam rozsáhlých uhelných ložisek, která má Anglie; strojírenství se teprve rodilo a s ním i nový zájem o doly na železnou rudu, jež skýtaly pro stroje surovinu; zvýšená spotřeba vlny pozvedla anglický chov ovcí a vzrůstající dovoz vlny, lnu a hedvábí si vynutil rozšíření britského obchodního loďstva. Především se však zvýšila výroba železa. Anglické doly s rudou bohatou na železo byly dosud málo využívány. Železná ruda se tehdy tavila s pomocí dřevěného uhlí, ale to bylo stále dražší a vzácnější, protože půda se obdělávala intensivněji a lesy se klučily. Teprve v minulém století se počalo k tavení rudy používat praženého kamenného uhlí (koksu) a roku 1780 byla objevena nová metoda, jak dodat kujnosti železu roztavenému koksem, jehož se dosud používalo jen jako litiny. Tuto metodu, jež spočívá v odstranění uhlíku, který se do železa přimísil tavením, nazývají Angličané „puddling“ [pudlování]. Tím se otevřelo anglickému železářství zcela nové pole. Začaly se stavět padesátkrát větší vysoké pece než dříve, tavení rudy se zjednodušilo dmýcháním horkého vzduchu, a tím se mohlo železo vyrábět tak levně, že celá spousta věcí, které se dříve dělaly ze dřeva nebo z kamene, se nyní zhotovovala ze železa. Roku 1788 postavil známý demokrat Thomas Paine v Yorkshiru první železný most a po něm pak následovalo mnoho dalších, takže dnes se skoro všechny mosty, zejména železniční, stavějí z litiny, a dokonce i v Londýně byl z tohoto materiálu postaven jeden most přes Temži, Southwarský most; železné sloupy, železné kostry strojů atd. jsou dnes naprosto běžné a po zavedení plynového osvětlení a železnic se anglickému železářství otvírají nové možnosti odbytu. Také hřebíky a šrouby se postupně začaly vyrábět strojově. Roku 1760 vynalezl sheffieldský občan Huntsman nový způsob tavení oceli, jímž se ušetřilo mnoho práce a umožnila výroba zcela nových levnějších druhů zboží. Teprve pak větší čistota dodávané suroviny, jakož i dokonalejší nástroje, nové stroje a detailnější dělba práce získaly anglické výrobě železného zboží její jméno. Obyvatelstvo Birminghamu vzrostlo z 73.000 (1801) na 200.000 (1844), obyvatelstvo Sheffieldu z 46.000 (1801) na 110.000 (1844) a spotřeba uhlí jen v tomto městě dosáhla roku 1836 asi 515.000 tun. Roku 1805 bylo vyvezeno 4300 tun železných výrobků a 4600 tun surového železa, roku 1834 už 16.200 tun železných výrobků a 107.000 tun surového železa a celá těžba železa, která činila roku 1740 pouze 17.000 tun, stoupla roku 1834 na téměř 700.000 tun. Samo tavení surového železa pohltí ročně přes 3 miliony tun uhlí, a význam, který za posledních šedesát let získaly uhelné doly, si nelze ani představit. Dnes se těží ve všech anglických a skotských uhelných revírech a jen northumberlandské a durhamské doly dodávají ročně přes 5 milionů tun pro vývoz a zaměstnávají 40.000 až 50.000 dělníků. Podle „Durham Chronicle“[95] bylo v obou uvedených hrabstvích v provozu:

roku 1753   14 uhelných dolů
   "    1800   40         "
   "    1836   76         "
   "    1843 130         "

Přitom je nyní těžba ve všech dolech mnohem intensivnější než dříve. Podobně se zvýšila těžba v dolech na cín, měď a olovo a spolu s rozvojem sklářství vzniklo nové průmyslové odvětvi, hrnčířství, jež získalo na významu okolo roku 1763 dík Josiahu Wedgewoodovi. Wedgewood postavil celou výrobu kameninového zboží na vědecký základ a založil hrnčírny (potteries) v severním Staffordshiru, což je okres o rozloze osmi anglických čtverečních mil, který byl dříve neúrodnou pustinou, ale nyní je poset továrnami a obytnými domy a skýtá obživu více než 60.000 lidí.

Do tohoto všeobecného víru bylo strženo i všechno ostatní. Rovněž v zemědělství nastal převrat. Nejenže pozemkové vlastnictví přešlo, jak jsme si už všimli, do rukou jiných pánů a hospodářů, zemědělství bylo postiženo i jinak. Velcí pachtýři investovali kapitál do meliorace půdy, strhávali zbytečné ploty, vysušovali močály, hnojili, používali lepšího nářadí a zaváděli soustavné střídání osevu (cropping by rotation). Také jim pomohl pokrok vědy; sir H. Davy s úspěchem použil v zemědělství chemie a rozvoj techniky přinesl velkým pachtýřům spoustu výhod. K tomu ještě se vzrůstem hustoty obyvatelstva stoupla poptávka po zemědělských produktech tou měrou, že v letech 1760 až 1834 bylo nově obděláno asi 6,840.540 anglických jiter půdy ležící ladem, a přesto se Anglie, která do té doby obilí vyvážela, stala zemí obilí dovážející.

Stejný ruch nastal ve stavbě komunikací. Od roku 1818 do roku 1829 bylo v Anglii a Walesu postaveno 1000 anglických mil silnic o předepsané šířce 60 stop a skoro všechny staré silnice byly předělány podle MacAdamova principu. Ve Skotsku postavil Úřad pro veřejné práce od roku 1803 na devět set mil silnic a přes tisíc mostů, čímž se obyvatelstvo skotské vysočiny rázem dostalo do blízkosti civilisace. Až dosud se skotští horalé většinou živili pytláctvím a pašeráctvím; nyní se z nich stali pilní zemědělci a řemeslníci, a třebaže byly zřízeny gaelské školy, aby se zachoval původní jazyk, keltské mravy i řeč rychle ustupují náporu anglické civilisace. Právě tak je tomu v Irsku. Mezi hrabstvími Cork, Limerick a Kerry se prostíral až do nedávna pustý kraj bez jediné sjízdné cesty, který byl pro svou nepřístupnost útočištěm všech zločinců a hlavní záštitou keltskoirské národnosti v jižním Irsku; nyní tento kraj proťaly silnice, a tak se civilisaci otevřela cesta i do této pustiny. Celá britská říše, zejména však Anglie, jež měla před šedesáti lety právě tak špatné cesty jako tehdejší Německo a Francie, je dnes křížem krážem protkána sítí nejkrásnějších silnic, a také ty jsou, jako téměř všechno v Anglii, dílem soukromého podnikání, protože stát pro to neudělal skoro nic nebo vůbec nic.

Před rokem 1755 neměla Anglie téměř žádné průplavy. Roku 1755 byl v Lancashiru prokopán průplav ze Sankey Brooku do St. Helens; roku 1759 vybudoval James Brindley první významný průplav, průplav vévody z Bridgewateru, který spojuje Manchester a okolní uhelné doly s ústím řeky Mersey a u Bartonu je veden akvaduktem přes řeku Irwell. To je počátek anglického systému průplavů, jemuž skutečný význam dal teprve Brindley. Nyní se stavěly průplavy všemi směry a usplavňovaly se řeky. Jen v Anglii je 2200 mil průplavů a 1800 mil splavných řek; ve Skotsku byl postaven Kaledonský průplav, protínající napříč celou zem, a rovněž v Irsku byly vybudovány různé průplavy. Také tyto stavby jsou, podobně jako železnice a silnice, skoro vesměs dílem soukromých podnikatelů a společností.

Železnice se začaly stavět až v nejnovější době. První význam nější dráha vedla z Liverpoolu do Manchesteru (provoz zahájen roku 1830); od té doby byla všechna velká města navzájem spojena železnicemi. Londýn se Southamptonem, Brightonem, Doverem, Colchesterem, Cambridgí, Exeterem (přes Bristol) a s Birminghamem; Birmingham s Gloucesterem, Liverpoolem, Lancasterem (přes Newton a Wigan a přes Manchester a Bolton), dále s Leedsem (přes Manchester a Halifax a přes Leicester, Derby a Sheffield); Leeds s Hullem a Newcastlem (přes York). Dále je tu množství menších tratí, mnohé se teprve stavějí a projektují, a ty už brzy umožní dostat se z Edinburghu do Londýna zajeden den.

Právě tak jako pára zrevolucionovala dopravu po souši, změnila úplně i tvářnost dopravy po vodě. První parník byl spuštěn na vodu roku 1807 na řece Hudsonu v Severní Americe; v britské říši plul první parník roku 1811 po řece Clyde. Od té doby bylo v Anglii postaveno přes šest set parníků a roku 1836 jich bylo přes pět set v provozu v britských přístavech.

To je ve zkratce historie anglického průmyslu za posledních šedesát let, historie, jež nemá obdoby v letopisech lidstva. Před šedesáti, osmdesáti lety byla Anglie země jako všechny ostatní, s malými městy, s nepatrným a primitivním průmyslem a s řídkým, ale poměrně početným zemědělským obyvatelstvem; nyní je to země jako žádná jiná, s hlavním městem o dvou a půl milionech obyvatel, s ohromnými továrními městy, s průmyslem, který zásobuje celý svět a vyrábí téměř všechno nejsložitějšími stroji, země hustě osídlená pilným, inteligentním obyvatelstvem, z něhož dvě třetiny jsou zaměstnány v průmyslu[c] a jež se skládá z docela jiných tříd, ba tvoří docela jiný národ s jinými mravy a jinými potřebami než kdysi. Průmyslová revoluce má pro Anglii týž význam jako politická revoluce pro Francii a filosofická revoluce pro Německo, a rozdíl mezi Anglií roku 1760 a Anglií roku 1844 je při nejmenším právě tak veliký jako rozdíl mezi Francií za ancien régime[d] a Francií červencové revoluce. Ale nejdůležitějším plodem tohoto průmyslového převratu je anglický proletariát.

Viděli jsme už, jak zavedení strojů vyvolalo v život proletariát. Rychlý růst průmyslu vyžadoval dělné ruce; mzda stoupala, a tak se zástupy dělníků hrnuly ze zemědělských krajů do měst. Počet obyvatelstva závratně rostl a přitom skoro celý přírůstek připadl na třídu proletářů. K tomu ještě v Irsku nastal teprve začátkem XVIII. století klid a pořádek; také tam se obyvatelstvo, za dřívějších nepokojů více než zdecimované anglickým barbarstvím, rychle množilo, zejména od té doby, co rozkvět průmyslu začal mnoho Irů přetahovat do Anglie. Tak vznikla velká tovární a obchodní města britské říše, kde nejméně tři čtvrtiny obyvatelstva patří k dělnické třídě a maloburžoasii tvoří jen kramáři a hrstka řemeslníků. Neboť právě tak jako nový průmysl nabyl svého významu teprve tím, že proměnil nástroje ve stroje, dílny v továrny — a tím pracující živly střední třídy v proletariát a dosavadní velkoobchodníky v továrníky; právě tak jako tedy už zde zatlačil maloburžoasii a redukoval obyvatelstvo na jedné straně na dělníky a na druhé straně na kapitalisty, probíhal stejný proces i mimo průmysl v užším smyslu, u řemesel, ba i v obchodě. Na místo bývalých mistrů a tovaryšů nastoupili velkokapitalisté a dělníci, kteří neměli naději, že by se někdy mohli vyšvihnout nad svou třídu, řemeslo přešlo v tovární výrobu, uskutečnila se přísná dělba práce a drobní mistři, kteří nemohli konkurovat s velkými závody, byli sraženi mezi proletáře. Jenže se zánikem dosavadní řemeslné výroby a zničením maloburžoasie ztratil dělník zároveň i všechny možnosti stát se sám buržoou. Dosud měl stále naději, že si jednou někde otevře vlastní dílnu a později si třeba bude moci vzíti tovaryše; ale nyní, když továrníci vytlačovali i mistry, kdy bylo k zařízení samostatného podniku zapotřebí velkého kapitálu, stal se teprve proletariát opravdovou, stálou třídou obyvatelstva, zatím co dříve byl často jen etapou na cestě do řad buržoasie. Kdo se nyní narodil dělníkem, neměl jinou vyhlídku než zůstat po celý život proletářem. Proto byl proletariát teprve teď s to organisovat samostatná hnutí.

Tak se vytvořila ona ohromná masa dělnictva, která nyní naplňuje celou britskou říši a jejíž sociální postavení si den ze dne víc a více vynucuje pozornost civilisovaného světa.

Postavení dělnické třídy, to jest postavení ohromné většiny anglického národa, otázka, co bude s těmito miliony nemajetných, kteří dnes spotřebují, co včera vydělali, kteří svým důmyslem a svou prací vytvořili velikost Anglie, kteří si den ze dne víc a víc uvědomují svou moc a každým dnem se důrazněji dožadují svého podílu na výhodách společenských zařízení — to je otázka, jež se stala od dob zákona o reformě[96] otázkou celonárodní. Všechny alespoň trochu významné parlamentní debaty se dají na tuto otázku redukovat. A třebaže si to anglická buržoasie zatím nechce přiznat, třebaže se snaží vyhnout této velké otázce a své vlastní zájmy vydává za zájmy skutečně národní, není jí to nic platné. Každým parlamentním zasedáním nabývá dělnická třída půdy a zájmy buržoasie ztrácejí na významu; a ačkoli je buržoasie hlavní, ba možno říci jedinou mocí v parlamentě, přece jen bylo poslední zasedání roku 1844 nepřetržitou řadou debat o poměrech dělnictva (návrh chudinského zákona, továrního zákona, zákon o poměru mezi pány a sluhy).[97] Thomas Duncombe, zástupce dělnické třídy v dolní sněmovně, byl hlavní osobou zasedání, kdežto liberální buržoasie se svým požadavkem zrušení obilních zákonů a radikální buržoasie se svým návrhem na odepření daní hrály žalostnou úlohu. Dokonce i debaty o Irsku byly v podstatě jen debatami o postavení irského proletariátu a o tom, jak mu pomoci. Ale je už také na čase, aby anglická buržoasie udělala ústupky dělníkům, kteří už neprosí, ale hrozí a žádají, neboť zakrátko by mohlo být pozdě.

Ale při tom všem nechce anglická buržoasie a zejména továrníci, kteří na bídě dělníků přímo bohatnou, o této bídě nic vědět. Buržoasie, která se cítí mocnou třídou, představitelkou národa, stydí se odhalit před zrakem světa tento bolák Anglie; nechce si přiznat, že dělníci žijí v bídě, protože ona sama, majetná, průmyslová třída, by musela nést za tuto bídu morální odpovědnost. Proto onen uštěpačný výraz, který si obvykle nasadí vzdělaní Angličané — a jen je, to znamená buržoasii, známe na kontinentě — kdykoli se začne mluvit o postavení dělnictva; proto ona úplná nevědomost celé buržoasie o všem, co se týká dělníků; proto ony směšné omyly, jichž se dopouští tato třída v parlamentu i mimo něj, přijde-li řeč na situaci proletariátu; proto ona smavá bezstarostnost, s níž žijí na podkopané půdě, která se pod nimi může každou chvíli propadnout a jejíž brzké sesutí je právě tak jisté jako kterýkoli matematický nebo mechanický zákon; proto ta zvláštní věc, že Angličané nemají ještě ani jednu úplnou knihu o postavení svého dělnictva, ačkoli už bůhvíjak dlouho dělnickou otázku zkoumají a všelijak záplatují. Ale proto také ta hluboká zášť celé dělnické třídy, od Glasgowa až po Londýn, proti boháčům, kteří ji soustavně vykořisťují a potom bezcitně ponechávají jejímu osudu, zášť, jež za nepříliš dlouho — dá se to téměř vypočítat — musí propuknout v revoluci, proti níž bude první francouzská revoluce a rok 1794 dětskou hrou.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Podle Porterovy knihy „Progress of the Nation“, London, 1836 — I vol., 1838 — II vol., 1843 — III vol. [„Rozvoj národa“, Londýn, I. díl 1836, II. díl 1838, III. díl 1843] (podle oficiálních údajů) a podle jiných, většinou rovněž oficiálních pramenů.

(1892) Tento historický nástin průmyslového převratu je v některých podrobnostech nepřesný; ale v letech 1843-1844 nebyly lepší prameny.[94] (Engelsova poznámka k německému vydání z roku 1892.)

b — Anglická tuna se rovná 2240 anglickým librám, tedy skoro 1000 kg.

c V anglických vydáních z roku 1887 a 1892 je za slovem „průmyslu“ ještě „a obchodu“. (Pozn. red.)

d — starého režimu, tj. před francouzskou revolucí z konce XVIII. století. (Pozn. red.)

94 Dnes lze některá fakta, která uvádí Engels, zpřesnit. Tak je známo, že Arkwright nevynalezl spřádací stroj, nýbrž že si přisvojil několik cizích anglických vynálezů. Engels také nevěděl o řadě objevů a vynálezů, k nimž došlo v jiných zemích, zejména v Rusku. Tak na příklad Engels nevěděl o ruském vynálezci I. I. Polzunovovi (1728-1766), který roku 1763 sestrojil první parní motor. Tento stroj se ovšem v nevolnickém Rusku nemohl uplatnit, kdežto Wattův parní stroj se v anglickém průmyslu rychle rozšířil.

95 „Durham Chronicle“ [„Durhamská kronika“] — deník vycházející od roku 1820 v Durhamu v Anglii; ve 40. letech XIX. století to byl list liberálně buržoasního zaměření.

96 Jde o reformu volebního práva, kterou provedl anglický parlament v červnu 1832. Tato reforma byla namířena proti politickému monopolu pozemkové a finanční aristokracie a umožnila, aby se do parlamentu dostali představitelé průmyslové buržoasie. Proletariát a maloburžoasie, jež byly hlavní silou v boji za reformu, byly liberální buržoasií oklamány a volební právo nedostaly.

97 O parlamentním zasedání z roku 1844 viz též dále v této práci.

Předmluva │ Obsah │ Průmyslový proletariát