Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Obhajoba moselského dopisovatele[90]
Od Mosely, v lednu. Čísla 346 a 348 „Rheinische Zeitung“ obsahují mé dva články, z nichž jeden se týká nouze o dříví v okolí Mosely a druhý zvláštního zájmu obyvatel moselského kraje na královském kabinetním nařízení ze 24. prosince 1841 a na větší svobodě tisku, kterou toto nařízení přináší. Druhý článek je načrtnut v drsných, možno říci hrubých barvách. Ten, kdo často bezprostředně naslouchá bezohlednému hlasu bídy, která panuje mezi okolním obyvatelstvem, snadno ztrácí onen estetický takt, který se dovede vyjadřovat v nejjemnějších a nejskromnějších obrazech; možná že dokonce považuje za svou politickou povinnost promluvit na okamžik veřejně onou lidovou řečí bídy, které neměl příležitost se odnaučit ve své domovině. Má-li však teď dokázat pravdivost takových slov, lze těžko očekávat, že bude s to dokázat doslova každé slovo, vždyť pak by muselo být nepravdivé každé resumé a bylo by vůbec nemožné reprodukovat smysl nějaké řeči, aniž by se doslovně opakovala. Bylo-li na př. řečeno: „Volání vinařů o pomoc se považovalo za drzý pokřik“, pak lze právem žádat jen to, aby tu šlo o přibližně správné přirovnání, tj. aby se prokázalo, že tu skutečně bylo něco takového, co se do jisté míry rovná souhrnnému označení „drzý pokřik“, že tedy toto označení nebylo nevhodné. Bude-li takový důkaz podán, pak už nemůže jít o pravdivost, nýbrž jen o výrazovou přesnost a jakýkoli úsudek o sotva postižitelných jemných odstínech slovního vyjádření může být vždy jen problematický.
K těmto poznámkám mě přiměly dva reskripty pana vrchního presidenta von Schapera v čís. 352 „Rheinische Zeitung“, datované v Koblenci dne 15. prosince, v nichž mi bylo k oběma uvedeným článkům položeno několik otázek. Opoždění mé odpovědi způsobil především sám obsah těchto otázek, protože dopisovatel novin, sdělující podle nejlepšího svědomí hlas lidu, který slyšel, naprosto nemusí být připraven podat kdykoli vyčerpávající a zdůvodněný výklad, podrobností, podnětů a pramenů. Nehledě na ztrátu času a na prostředky, které taková práce vyžaduje, může se dopisovatel novin považovat jen za malý článek bohatě rozvětveného organismu, v němž si svobodně volí svou funkci; líčí-li snad jeden spíše bezprostřední dojem, získaný ze styku s lidem, o bídě, v níž lid žije, bude se jiný, třeba historik, zabývat historií této bídy, citově založený člověk bude líčit bídu samu a národohospodář zkoumat prostředky, jak ji odstranit, při čemž sama tato otázka může být řešena s různých stran: jednou spíše v místním měřítku, po druhé zas v poměru ke státu jako celku atd.
Tak při čilém životě tisku vyjde najevo celá pravda, neboť i když se tento celek zprvu jeví jen jako hned záměrné, hned zas nahodilé zdůrazňování různých jednotlivých hledisek, nakonec sama tato práce tisku připraví jednomu ze svých pracovníků materiál, ze kterého on pak vytvoří jeden celek. Tak si tisk postupně dělbou práce osvojí celou pravdu, a to ne tím, že jeden dělá všechno, nýbrž tím, že z mnoha lidí udělá každý něco.
Druhý důvod opoždění mé odpovědi je ten, že redakce „Rheinische Zeitung“ po prvním příspěvku, který jsem jí poslal, žádala ještě několik doplňků, po druhém a třetím příspěvku si vyžádala ještě nějaké dodatky a tuto závěrečnou zprávu; nakonec redakce jednak žádala, abych sdělil prameny, jednak si vyhradila, že mé příspěvky uveřejní, teprve až si nějakou jinou cestou ověří mé údaje.[a]
Dále, moje odpověď vychází anonymně. Činím tak proto, že jsem přesvědčen, že k podstatě novin patří anonymita, která mění noviny z místa, kde se shromažďuje mnoho individuálních názorů, v orgán jednoho ducha. Jméno pisatele by oddělilo jeden článek od ostatních tak výrazně, jako tělo odděluje od sebe osoby, a úplně by zmařilo poslání článku — být jen doplňující částí celku. A nakonec umožňuje anonymita nejen pisateli samému, nýbrž i čtenářům větší nenucenost a volnost, protože čtenáři se nedívají na člověka, který mluví, nýbrž na věc, kterou říká, a nerušeni empirickou osobou činí měřítkem svého úsudku jen duchovní osobnost.
A tak jako zamlčuji své jméno, nebudu při všech podrobných údajích jmenovat úředníky a obce, vyjma v těch případech, kdy jsem použil tištěných dokumentů, které si může každý koupit, nebo tam, kde udání jména nemůže nikomu uškodit. Tisk musí denuncovat poměry, nesmí však podle mého přesvědčení denuncovat osoby, ledaže by se nějakému veřejnému zlu nedalo čelit jinak nebo že by publicita již ovládala celý státní život a že by tedy vymizel německý pojem denunciace.
Myslím, že v závěru těchto úvodních poznámek smím vyslovit oprávněnou naději, že po přečtení celého mého výkladu se pan vrchní president přesvědčí o čistotě mého úmyslu, ba i možné omyly si vysvětlí nesprávným názorem, a ne zlou vůlí. Můj výklad sám musí dokázat, i když nadále zachovávám anonymitu, zda jsem si zasloužil tvrdého obvinění, že šířím pomluvy a že sleduji cíl vzbudit nespokojenost a pohoršení, obvinění, která nutně jsou tím bolestnější, protože je vyslovil muž, kterého si v Porýnské provincii všichni velmi váží a milují.
Pro snazší přehled jsem svou odpověď rozdělil do těchto rubrik:
A. Otázka týkající se rozdělování dříví.
B. Poměr moselského kraje ke kabinetnímu nařízení z 24. prosince 1841 a k větší svobodě tisku, kterou toto nařízení přináší.
C. Největší bolesti moselského kraje.
D. Upíři moselského kraje.
E. Návrhy na nápravu.
A
OTÁZKA TÝKAJÍCÍ SE ROZDĚLOVÁNÍ DŘÍVÍ!Ve svém článku „Od Mosely, 12. prosince“ v čís. 348 „Rheinische Zeitung“ uvádím tuto okolnost:
„Obec, čítající několik tisíc duší, ke které náležím, je majitelkou překrásných polesí, ale nepamatuji se, že by příslušníci obce někdy měli ze svého vlastnictví bezprostřední užitek ve formě podílu na těžbě dříví.“
Pan vrchní president k tomu poznamenává:
„Takový postup, který není v souladu se zákonnými ustanoveními, by bylo možno odůvodnit jen zcela zvláštními okolnostmi,“
a zároveň žádá udání jména obce, aby bylo možno prozkoumat skutkovou podstatu.
Přiznávám otevřeně: jednak myslím, že postup, který není v souladu se zákony, tedy jim odporuje, by sotva bylo možno odůvodnit okolnostmi, musel by být vždy nezákonný; za druhé nemohu postup, který jsem vylíčil, považovat za nezákonný.
Instrukce o správě lesů, patřících obcím a různým institucím, ve správních obvodech Koblenc a Trevír, vydaná na základě zákona z 24. prosince 1816 a na základě nejvyššího kabinetního nařízeni z 18. srpna 1835 a uveřejněná v příloze k čís. 62 Úředního listu královské správy v Koblenci (datováno: Koblenc, 31. srpna. 1839), říká v § 37 doslova toto:
„Pokud jde o využití materiálu narůstajícího v polesích platí pravidlo, že z tohoto materiálu musí být odprodáno tolik, kolik je třeba ke krytí výloh na udržování lesa (daní a administrativních výdajů).“
„V ostatním záleží na rozhodnutí obcí, zda má být materiál ke krytí jiných potřeb obce odprodán tomu, kdo nabídne nejvíc, nebo zda má být rozdělen zcela nebo zčásti, bezplatně nebo za určitý poplatek příslušníkům obce. Nicméně však platí jako pravidlo, že se palivové dříví a dříví pro výrobu domácího nářadí rozděluje in natura[b], kdežto stavební dříví, pokud se ho nepoužije k provádění obecních staveb nebo k výpomoci jednotlivým příslušníkům obce, kteří vyhořeli atd., prodává se tomu, kdo nejvíc nabídne.“
Myslím, že tato instrukce, kterou vydal předchůdce pana vrchního presidenta Porýnské provincie, dokazuje, že zákon ani nenařizuje, ani nezakazuje rozdělování palivového dříví mezi příslušníky obce a že toto rozdělování je pouze otázkou účelnosti — a byla to také jen účelnost postupu, o které jsem mluvil v onom svém článku. Na základě toho se domnívám, že odpadá důvod, proč pan vrchní president žádá sdělení jména obce, protože nepůjde již o zkoumání postupu té či oné obecní správy, nýbrž jen o modifikaci instrukce. Přitom se však nikterak nezdráhám zmocnit redakci „Rheinische Zeitung“ k tomu, aby na zvláštní žádost pana vrchního presidenta jmenovala obec, ve které, pokud si vzpomínám, nebylo dříví nikdy rozdělováno, protože takové sdělení by nebylo denunciací vůči správě obce a může jen prospět blahu obce.
B
POMĚR MOSELSKĚHO KRAJE KE KABINETNÍMU NAŘÍZENÍ
ZE 24. PROSINCE 1841 A K VĚTŠI SVOBODĚ TISKU,
KTEROU TOTO NAŘÍZENÍ PŘINÁŠÍK mému článku datovanému „Bernkastel, 10. prosince“ v čís. 346 „Rheinische Zeitung“, ve kterém tvrdím, že především obyvatelstvo rnoselského kraje, které žije v těžkých poměrech, nadšeně přivítalo větší svobodu tisku, kterou přináší nejvyšší kabinetní nařízení ze 24. prosince m. r., poznamenává pan vrchní president toto:
„Má-li tento článek nějaký smysl, pak z něho vyplývá, že obyvatelstvu moselského kraje se dosud zakazovalo veřejně a otevřeně mluvit o svém těžkém postavení, o jeho příčinách, jakož i o prostředcích, jak je odstranit. Pochybuji, že je tomu tak. Protože při snaze úřadů pomoci vinařům z bídy, o které se všeobecně ví, si tyto úřady nic nemohly přát tolik jako co nejupřímnější a nejotevřenější rokování o tamějších poměrech.“ „Proto bych byl panu pisateli tohoto článku velmi zavázán, kdyby mi laskavě doložil speciálně ty případy, ve kterých před vyjitím nejvyššího kabinetního nařízení ze 24. prosince m. r. bránily úřady otevřenému veřejnému rokování o těžkém postavení obyvatelstva moselského kraje.“
O něco dále pan vrchní president poznamenává:
„A říká-li onen článek, že volání vinařů o pomoc se na vyššlch mlstech dlouho považovalo za drzý pokřik, myslím, že to mohu rovnou prohlásit za nepravdu.“
Moje odpověď na tyto otázky bude rozvržena takto: budu se snažit dokázat,
1) že především naprosto nezávisle na rozsahu práv tisku před vydáním nejvyššího kabinetního nařízení ze 24. prosince 1841 potřeba svobodného tisku vyplývá nutně ze svérázné povahy těžké situace v moselském kraji;
2) že i kdyby před vydáním tohoto nařízení nebyly kladeny žádné zvláštní překážky „otevřenému a veřejnému rokování“, bylo by moje tvrzení správné a stejně by bylo pochopitelné sympatické přijetí nejvyššího kabinetního nařízení a větší svobody tisku, kterou toto nařizení přináší, obyvatelstvem moselského kraje;
3) že skutečně zvláštní okolnosti bránily „otevřenému a veřejnému rokování“.
Z celé souvislosti potom vyplyne, do jaké míry je pravdivé či nepravdivé moje tvrzení: „O zoufalé situaci vinařů vyšší místa dlouho pochybovala a volání vinařů o pomoc považovala za drzý pokřik.“
ad 1. Zkoumáni poměrů ve státě velmi snadno svádi k tomu, že se přehlíží věcná povaha poměrů a všechno se vysvětluje vůlí jednajících osob. Existují však poměry, které určují jednání jak soukromých osob, tak jednotlivých úřadů a jsou na nich právě tak nezávislé jako způsob dýcháni. Postaví-li se člověk od počátku na toto věcné stanovisko, nebude dobrou nebo zlou vůli předpokládat střídavě tu na té, tu na oné straně, nýbrž uvidí, jak působí poměry tam, kde se na první pohled zdá, že působí jen osoby. Jakmile bylo dokázáno, že určitou věc činí nutnou poměry, nebude už obtížné zjistit, za jakých vnějších okolností musela skutečně vstoupit v život a za jakých okolnosti nemohla vstoupit v život, třebaže ji tu už bylo zapotřebí. Bude to možno zjistit s téměř stejnou přesnosti, s jakou chemik určuje, za jakých vnějších okolností musí příbuzné látky vytvořit chemickou sloučeninu. Domníváme se proto, že dokážeme-li, že ze svéráznosti těžké situace v moselském kraji vyplývá nutnost svobody tisku, dostane náš výklad naprosto neosobní základ.
Svízelnou situaci moselského kraje nelze považovat za jednoduchou situaci. Bude v ni nutno rozlišovat vždy při nejmenším dvě stránky, soukromou stránku a státní stránku, protože tak jako se moselský kraj nevymyká z rámce státu, tak se jeho svízelná situace nevymyká z rámce státní správy. Teprve uvedením obou těchto stránek do vzájemného vztahu dostaneme skutečnou situaci v moselském kraji. A abychom ukázali, jaký vztah to je, uveďme zde autentickou a dokumentárně doloženou výměnu názorů mezi orgány obou stran.
Ve čtvrtém sešitu „Zpráv Trevírského spolku pro zvelebování vinařství na Mosele a Saaře“ je zachyceno jednání mezi ministerstvem financi, trevírskou vládní správou a představenstvem tohoto spolku. Spolek předložil ministerstvu financí rozklad, ve kterém je mimo jiné obsažen také výpočet výnosu vinic. Tento rozklad byl dodán také trevírské vládní správě, která si vyžádala dobrozdání přednosty trevírského katasrálniho úřadu, daňového inspektora von Zuccalmaglia, který, jak říká sama vládní správa v jednom svém přípisu, byl ke splnění tohoto úkolu tím povolanější, že „se svého času činně podílel na zjišťování katastrálních výnosů moselských vinic“. Omezujeme se na to, že prostě konfrontujeme nejpříznačnější místa z úředního dobrozdání pana von Zuccalmaglia a z replik představenstva spolku pro zvelebování vinařství.
Úřední zpravodaj:
V podobné zprávě za poslední desetiletí, 1829 až 1838, byl vzat za základ pro výpočet hrubého výnosu jednoho jitra[c] vinice v obcích spadajících do třetí třídy daně z vína:
1) výtěžek z jednoho jitra,
2) cena, za kterou se prodává bečka[d] vina na podzim. Tento výpočet však nevychází z nějakých přesných údajů, protože:
„Bez úředního záaahu a kontroly nemůže ani jednotlivec, ani žádný spolek soukromou cestou získat spolehlivé zprávy o výtěžku z vinic u všech jednotlivých vlastníků za určité období a ve velikém počtu obcí, protože mnozí vlastníci mohou mít zájem právě na tom, aby pokud možno utajili pravdu.“
Replika představenstva spolku: „Neudivuje nás, že katastrální úřady ze všech sil hájí katastrální postup; přesto však nemůžeme pochopit následující úvahu“ atd.
„Pan přednosta katastrálního úřadu se snaží ciframi dokázat, že katastrální výnosy jsou všude zjištěny správně; říká také, že období desíti let, ze kterého vycházíme, nemůže zde nic dokázat“, atd. atd. „Ciframi se nebudeme zabývat, protože, jak pan přednosta v úvodu ke svým poznámkám velmi moudře poznamenává, nemáme o tom úřední údaje; a nepovažujeme také za nutné se o to přít, protože všechny jeho výpočty, vycházející z úředních údajů, a celá jeho úvaha nemohou nic dokázat proti skutečnostem, které uvádíme.“ „I kdybychom připustili, že katastrální výnosy v okamžiku, kdy byly zjišťovány, byly úplně správné nebo dokonce příliš nízké, nemůže nikdo popřít, že za dnešního stavu, který se tak žalostně změnil, nemohou už sloužit za základ.“
Úřední zpravodaj: „Nelze tedy najít žádný fakt, který by opravňoval k domněnce, že by katastrální výnosy vinic, jež byly odhadovány v poslední době, byly příliš vysoké; naopak, snadno lze dokázat, že vinice v trevírských venkovských a městských obvodech a vinice v kraji Saarburg, jež byly odhadnuty dříve, byly odhadnuty příliš nízko jak samy o sobě, tak ve srovnání s ostatními kulturami.“
Replika představenstva spolku: „Člověka dovolávajícího se pomoci se bolestně dotýká, slyší-li na svou odůvodněnou stížnost odpověď, že při odhadování měly být katastrální výnosy stanoveny spíše vyšší než nižší.“
„Ostatně,“ poznamenává replika, „pan zpravodaj přes všechnu snahu popřít naše údaje týkající se příjmů nemohl téměř nic vyvrátit nebo jinak vyložit, a proto se snažil dojít alespoň k jiným výsledkům u výdajů.“
Chceme nyní ukázat několik nejkřiklavějších rozdílů mezi dobrozdáním pana zpravodaje a zprávou představenstva spolku, pokud jde o výpočet vydání.
Úední zpravodaj: „K položce 8 je třeba zvlášť připomenout, že odřezáváni letorostů ‚na babku‘ je operace, kterou v poslední době zavedlo jen několik majitelů vinic, ale nikde, ani na Mosele, ani na Saaře, nepatří tato operace k běžnému postupu.“
Replika představenstva spolku: „Ořezávání a okopávka byly podle názoru pana přednosty katastrálního úřadu zavedeny teprve v poslední době jen několika vinaři“ atd. Tak tomu však není. „Vinař poznal, že nechce-li přijít úplně na mizinu, nesmí opominout nic, co by mohlo alespoň trochu zlepšit kvalitu vína. V zájmu prospěchu kraje je nutno tohoto ducha bedlivě podporovat, a ne potlačovat.“
„A koho by napadlo, aby snižoval výlohy na pěstování brambor proto, že existují rolníci, kteří nechávají brambory svému osudu a boží dobrotě.“
Úřední zpravodaj: „Výdaje za sud uvedené v položce 14 nelze zde vůbec brát v úvahu, protože, jak jsme už poznamenali, v uváděných cenách vína nejsou zahrnuty výlohy za obal nebo sud. Prodává-li se potom při prodeji vína zpravidla zároveň i sud, přičtou se výlohy za sud k ceně vína, čímž se sudy opět nahradí.“
Replika představenstva spolku: „Tam, kde se víno prodává, prodává se i se sudem, a o náhradě sudu nemůže být ani řeči. Těch pár případů, kdy hostinští zdejšího města kupijí víno bez sudu, nepřichází v poměru k celku ani v úvahu.“ „S vínem to není jako s jiným zbožím, které leží ve skladišti až do okamžiku prodeje, a pak se na náklad kupujícího balí a odesílá, protože při koupi vína se mlčky rozumí víno v sudu, takže je jasné, že cenu sudu je nutno připočíst k výrobním nákladům.“
Úřední zpravodaj: „Opravíme-li číslice uvedené v příloze a udávající výtěžek vinice podle úředních údajů, pak i když uznáme výpočet nákladů za správný ve všech položkách a vypustíme-li jen pozemkovou daň, vinnou daň a náklady na sud, čili položky 13, 14 a 17, dojdeme k tomuto výsledku:
Hrubý výnos. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 tolarů 21 grošů 6 feniků Výlohy bez položek 13, 14 a 17. . . . . . . . . . . . . . . . 39 tolarů 5 grošů - feniků Čistý výnos. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 tolarů 16 grošů 6 feniků Replika představenstva spolku: „Výpočet sám o sobě je správný, ale není správný výsledek. Nepočítali jsme s předpokládanými ciframi, nýbrž s takovými ciframi, které představují skutečnou výši příjmů a výdajů, a zjistili jsme, že odečteme-li od 53 tolarů skutečných výdajů 48 tolarů skutečných a jediných příjmů, dojdeme ke ztrátě 5 tolarů.“
Úřední zpravodaj: „Musíme-li však přesto přiznat, že se nouze v moselském kraji proti období před vznikem celní unie značně zhoršila a že dokonce je možno se zčásti obávat skutečného zchudnutí, lze hledat důvod jen v dřívějším příliš vysokém výnosu.“
„Quasimonopol v obchodu s vínem, který dříve existoval v moselském kraji, a rychle za sebou následující příznivá léta 1819, 1822, 1825, 1826, 1827 a 1828 vyvolaly nevídaný přepych. Veliké peněžní sumy, které se octly ve vinařových rukou, ho svedly k nákupům vinohradů za přehnané ceny a k příliš nákladnému zakládání nových vinic v okresech, které se k pěstování vinné révy nehodí. Každý se chtěl stát vlastníkem, a tak došlo k zadlužení, které dříve bylo možno za jediný úrodný rok snadno vyrovnat, ale které nyní, když přišla špatná léta, musí nutně úplně zničit vinaře, kteří upadli do rukou lichvářů.“
„Jeden z následků bude, že pěstování vinné révy se omezí na lepší polohy a opět, jako tomu bylo dříve, přejde spíše do rukou bohatých statkářů, pro které především se pěstování révy hodí vzhledem k velikým předběžným nákladům, jež jsou s tím spojeny, a kteří mohou snáze překonat nepříznivá léta; zároveň mají dost prostředků k zvelebování kultur a mohou dosáhnout produktu, který obstojí v konkurenci s produktem zemí celní unie, jež se nám nyní otevřely. V prvních letech to ovšem nepůjde bez velikých pohrom pro chudší třídu vinařů, kteří se však také většinou teprve v nedávné příznivější době stali vlastníky; přitom je třeba mít neustále na zřeteli, že dřívější stav byl nepřirozený a nyní se mstí těm, kdo nebyli opatrní. Stát... se bude moci omezit pouze na to, aby nyní vhodnými prostředky pokud možno ulehčil obyvatelstvu tento přechod.“
Replika představenstva spolku: „Skutečně, ten, kdo se chudoby v moselském kraji teprve obává, ten ještě neviděl chudobu, která již v nejhroznější podobě úplně zdomácněla a denně se rozrůstá a šíří mezi morálně dobrým, neúnavně přičinlivým obyvatelstvem tohoto kraje; a ať tu nikdo neříká, jak to činí pan přednosta katastrálního úřadu, že si to zchudlí lidé sami zavinili; ne, jak opatrný, tak nedbalý, jak pilný, tak líný, jak majetný, tak nemajetný vinař, všichni jsou více méně na mizině, a došlo-li to už tak daleko, že i zámožní, pilní a šetrní vinaři musí říci, že se už neuživí, tu zřejmě nelze hledat příčinu v nich.“
„Je pravda, že vinaři v nejpříznivějších dobách kupovali pozemky za vyšší ceny než obvykle a že se zadlužili v domnění, že jejich prostředky, jak se jim zdálo, postačí k postupnému vyrovnání dluhů; ale jak někdo může to, co je důkazem pracovitosti a podnikavosti těchto lidí, nazývat přepychem a jak může říci, že nynější stav vinařů způsobilo to, že dřívější stav byl nepřirozený a mstí se nyní neopatrným lidem, to je nepochopitelné.“
„Pan přednosta katastrálního úřadu říká, že prý lidé, kteří podle něho dříve nebyli vlastníky(!!)‚ zlákáni neobyčejně příznivou dobou, nadměrně rozmnožili počet vinic a že lze nyní hledat spásu jen v omezení počtu vinohradů.“
„Jak nepatrný je však počet těch vinohradů, kterých by bylo možno použít k pěstování ovoce a zeleniny, proti obrovskému počtu těch, které mohou rodit mimo víno jen křoviska a hloží! A což to nestojí ani za pokus, zda by nebylo možno úlevami ulehčit situaci obyvatelstva, které si jistě zaslouží veškeré úcty, které pěstováním révy bylo stísněno na poměrně malé území a které tak mužně čelí svému neštěstí, a pomoci mu udržet se do té doby, až mu příznivější poměry umožní, aby se opět pozvedlo a opět bylo pro stát tím, čím bylo dříve, totiž zdrojem příjmů, jaký, nepočítáme-li města, se na stejné rozloze půdy sotva najde.“
Úřední zpravodaj: „Velmi pochopitelné je však to, že této nouze chudších vinařů využívají nyní také bohatší statkáři, aby křiklavým líčením někdejší šťastné situace v protikladu s nynější, méně příznivou, avšak stále ještě výhodnou situací, dosáhli všech možných úlev a výhod.“
Replika představenstva spolku: „Naše čest a naše vnitřní přesvědčení nám velí, abychom se ohradili proti obvinění, že využíváme nouze chudších vinařů k tomu, abychom křiklavým líčením této nouze dosáhli všemožných výhod a úlev pro sebe.“
„Ne, zapřísaháme se, a to, doufáme, postačí k našemu ospravedlnění, že jsme byli vzdáleni jakéhokoli sobeckého úmyslu a že jsme při celém tomto kroku měli na zřeteli jen to, abychom upřímným a pravdivým vylíčením poměrů chudých vinařů upozornili stát na to, co se pro něj při dalším rozšíření musí stát nebezpečím! Kdo zná změny, které nynější žalostná situace vinařů už způsobila v jejich domácích a průmyslových vztazích, dokonce i s morálního hlediska v postupném pokroku k lepšímu, ten se musí hrozit budoucnosti, pomyslí-li na to, že by tato nouze měla trvat dál nebo dokonce vzrůstat.“
Především musí každý přiznat, že vláda nemohla mít jednoznačný názor, nýbrž musela kolísat mezi názorem svého zpravodaje a protichůdným názorem vinařů. Uváží-li se dále, že zpráva pana von Zuccalmaglia je z 12. prosince 1839 a odpověď spolku z 15. července 1840, vyplývá z toho, že až do té chvíle byl názor pana zpravodaje, i když ne snad jediným, pak přece jen převládajícím názorem vládního kolegia. Alespoň ještě v roce 1839 stojí jako vládní dobrozdání, čili jako jakési resumé vládního názoru proti memorandu spolku, protože u důsledné vlády lze jistě její poslední názor považovat za souhrn jejích dřívějších názorů a zkušeností. A podle zprávy nejenže se nouze neuznává za všeobecnou, ale ani se nemá odpomoci té nouzi, která se uznává, protože zpráva říká: „Stát se bude moci omezit pouze na to, aby nyní vhodnými prostředky pokud možno ulehčil obyvatelstvu tento přechod.“ Slovem přechod lze však za těchto okolností rozumět jen pozvolnou záhubu.[e] Záhuba chudších vinařů je považována za jakýsi přírodní jev, při kterém člověk předem resignuje a jen se snaží zmírnit to, co nevyhnutelně musí přijít. „Je samozřejmé,“ říká zpráva, „že to nepůjde bez velikých pohrom.“ Proto se také spolek ptá, zda by moselský vinař nestál „za pokus“. Kdyby byla vláda měla výslovně protichůdný názor, byla by zprávu předem upravila, protože zpráva naprosto určitě vyslovuje tak důležitou věc, jako je úkol a rozhodnutí státu v této záležitosti. Z toho je vidět, že nouze vinařů se mohla uznávat, aniž tu byla snaha ji odstranit.
Nyní ještě uvedeme příklad, jak se o situaci v moselském kraji informovaly úřady. Roku 1838 vykonal vysoce postavený správní úředník objížďku moselským krajem. Na poradě se dvěma zemskými rady v Piesportu se jednoho z nich otázal, jak to vypadá s majetkovými poměry vinařů, a dostal tuto odpověď: „Vinaři žijí příliš přepychově, a už proto nemohou být na tom zle.“ Avšak už tehdy byl přepych pohádkou minulosti. Jen mimochodem připomínáme, že tento názor, shodný s názorem vládní zprávy, je stále ještě značně rozšířen. A připomínáme hlas z Koblence, který se ozval v příloze 1 k čís. 349 listu „Frankfurter Journal“ (1842), hlas, který mluví o domnělé nouzi rolníků vinařů v moselském kraji.
Tento úřední názor se pak na vyšších místech obráží v pochybování o „zoufalé“ situaci a o všeobecných účincích bídy, tedy i o jejích všeobecných příčinách. Citovaná sdělení spolku obsahují mimo jiné tyto odpovědi ministerstva financí na různé žádosti:
„Ačkoli majitelé vinohradů zařazených do 1. a 2. daňové třídy v moselském a sárském kraji, jak vyplývá z běžných tržních cen vína, nemají důvod k nespokojenosti, přece jen nelze nepřiznat, že rolníci vinaři, jejichž výrobek má horší jakost, nejsou ve stejně příznivé situaci.“
V jedné odpovědi na žádost o prominutí daně za rok 1838 např. čteme:
„K Vašemu podání z 1o. října m. r. Vám sdělujeme, že Vaší žádosti o všeobecné prominutí celé daně z vína za rok 1838 nelze vyhověti, protože nikterak nenáležíte k oné třídě, na kterou je ze všeho nejvíce třeba bráti zřetel a jejíž nouzi atd. dlužno hledati ve zcela jiných než daňových poměrech.“
Protože chceme v celém tomto výkladu stavět jen na faktech snažíme se pokud jsme s to jen zobecňovat fakta, ukážeme nejdříve obecné základní myšlenky dialogu mezi trevírským spolkem pro zvelebování vinařství a mezi vládním zpravodajem.
Posouzení memoranda musí vláda svěřit některému ze svých úředníků. Je přirozené, že pověří úředníka, který věc co nejlépe zná, tedy nejraději takového úředníka, který se sám podílel na úpravě poměrů v moselském kraji. Tento úředník má samozřejmě sklon objevovat ve stížnosti útoky proti svému úřednímu stanovisku a svému dřívějšímu úřednímu působení. Je si vědom toho, že svědomitě plnil povinnosti a že má k disposici podrobné oficiální znalosti; náhle narazí na opačný názor — a co je přirozenější, než že se postaví proti prosebníkům zaujatě, že mu jejich úmysly, které vždycky přece mohou souviset se soukromými zajmy, připadají podezřelé, že je tudíž vůči nim podezíravý. Místo aby jejich výkladu použil, snaží se jej vyvrátit. A k tomu přistupuje ještě to, že očividně chudý vinař nemá ani čas, ani vzdělání, aby vylíčil své postavení, že tedy chudý vinař nemůže mluvit, kdežto veliký vinař, který umí mluvit, očividně není chudý, a proto se zdá, že mluví bez příčiny. Jestliže však i vzdělaný veliký vinař naráží na nedostatek úředního pochopení, jak má potom před tímto úředním chápáním obstát nevzdělaný vinař!
Pokud pak jde o soukromé osoby, které u ostatních viděly skutečnou, do krajnosti vystupňovanou bídu, které vidí, jak se tato bída plíží i k nim, a nadto jsou si vědomy, že soukromý zájem, který střeží, je právě tak státní zájem, a jako státní zájem jej také hájily, ty nutně mají pocit, nejenže byla uražena jejich čest, zdá se jim také, že byla s jednostranného a svévolně přizpůsobeného stanoviska zfalšována skutečnost. Stavějí se proto proti povýšeneckému úřednictvu, odhalují rozpory mezi skutečnou podobou světa a tou podobou, které svět nabývá v kancelářích úřadů, proti oficiálním dokladům stavějí doklady z praxe, a nakonec se nemohou nedomnívat, že naprosté ignorování jejich přesvědčivého vylíčení věci jasně doloženého fakty musí vyplývat ze sobeckého úmyslu, třeba z úmyslu uplatnit úřednický názor proti občanským znalostem. Soukromé osoby dospívají tedy také k závěru, že úředník, který věc ovládá a který už přišel do styku s jejich poměry, nebude tyto poměry líčit nezaujatě právě proto, že tyto poměry jsou zčásti jeho dílem, zatím co nezaujatý úředník, který by byl s to podat dostatečně nestranné dobrozdání, zase nezná věc. Jestliže však úředník vytýká soukromým osobám, že povyšuji svou soukromou záležitost na zájem státu, vy- týkají soukromé osoby úředníkovi, že snižuje státní zájem na svou soukromou záležitost, na zájem, ze kterého jsou všichni ostatní smrtelníci vyloučeni; proto se úředníkovi i nad slunce jasnější skutečnost jeví ilusorní proti skutečnosti existující v aktech, tedy úředně, tedy státně existující skutečnosti a proti hledisku opírajícímu se o tuto skutečnost; proto se mu jako stát jeví jen okruh působnosti úřadu, kdežto svět mimo tento okruh se mu jeví jen jako objekt státu, objekt, u kterého nemůže být ani řeči o státním smýšlení a chápání. A když nakonec při všeobecně známé špatné situaci úředník všechno svádí na soukromé osoby, které si prý svůj stav zavinily samy, a naproti tomu nedá dopustit na bezvadnost správních zásad a institucí, které jsou samy úředními výtvory, a nechce od nich ani na píď ustoupit, soukromá osoba, která si je vědoma své píle, své šetrnosti a svého těžkého boje s přírodou a se sociálními poměry, naopak žádá, aby úředník, který jediný má státotvornou moc, odstranil i její bídu, a tvrdí-li, že všechno dělá dobře, aby také dokázal, že je s to svými zásahy napravit zlou situaci, nebo aby alespoň uznal, že opatření, která se hodila pro jednu dobu, se nehodí pro dobu úplně změněnou.
Totéž stanovisko, že úřad to ví lépe, a týž protiklad mezi správou a jejím objektem se opakuje v úředním světě samém, a tak stejně jako katastrální úřad při posuzování situace v moselském kraji uplatňuje hlavně neomylnost katastru, tak jako ministerstvo financí tvrdí, že zlo má „úplně jiné“ než „daňové“ příčiny, tak také správa vůbec nenachází příčinu bídy v sobě, nýbrž mimo sebe. Jednotlivý úředník, který stojí vinaři blíže než ostatní, nevidí situaci lepší nebo jinou úmyslně, ale nezbytně. Myslí si, že otázka, zda se jeho kraji vede dobře, se rovná otázce, zda on sám tento kraj dobře spravuje. To, zda jsou vůbec dobré správní zásady a instituce, to je otázka, která naprosto nespadá do jeho kompetence, protože to mohou posoudit jen vyšší místa, která důkladněji a hlouběji znají úřední povahu věcí, tj. souvislost věcí s celým státem. Může být podle svého nejlepšího svědomí přesvědčen, že on sám spravuje dobře. Proto se mu jednak nebude situace jevit tak docela žalostná a za druhé, zjistí-li, že je žalostná, bude hledat příčinu mimo správu, a to zčásti v přírodě, která nezávisí na lidech, částečně v soukromém životě, který nezávisí na správě, a konečně v nahodilostech, které nezávisí na nikom.
Pokud jde o vyšší kolegiální úřad, ten musí zřejmě důvěřovat víc svým úředníkům než spravovaným, u nichž nelze předpokládat stejné úřední chápání. Kromě toho má kolegiální úřad své tradice. Má tedy také, pokud jde o moselský kraj, své pevné stanovené zásady, v katastru má úřední obraz kraje, má úřední zjištění o příjmech a vydáních a všude má před sebou vedle reálné skutečnosti byrokratickou skutečnost, která si zachovává autoritu, ať se doba mění jak chce. K tomu přistupuje, že obě okolnosti, zákon úřednické hierarchie a zásada dvojího státního občanství, aktivního, vědoucího státního občanství správy a pasivního, neuvědomělého státního občanství spravovaných, se navzájem doplňují. Podle zásady, že vědomé a činné jsoucno státu je ztělesněno v jeho správních orgánech, bude každý vládní orgán považovat stav určitého kraje, pokud jde o státní stránku věci, za dílo svého předchůdce. Podle zákona hierarchie bude tento předchůdce většinou již mezitím zaujímat vyšší postavení, často bezprostředně nadřízené místo. A konečně, každý vládní orgán má na jedné straně skutečně státnické vědomí, že stát má zákony, které musí prosazovat přes všechny soukromé zájmy; na druhé straně není jeho úkolem jako jednotlivého správního úřadü, aby instituce a zákony vytvářel, nýbrž aby je aplikoval. Proto se nemůže snažit reformovat samu správu, nýbrž jen předmět správy. Nemůže své zákony přizpůsobit moselskému kraji, může se jen snažit v mezích svých pevně stanovených správních norem prospět blahu moselského kraje. Čím horlivji a upřímněji se tedy ten či onen vládní orgán v mezích jednou přijatých a jej samého ovládajících správních zásad a institucí snaží odstranit nouzi, která bije do očí a dokonce postihuje celý kraj, čím houževnatěji zlo vzdoruje a přes dobrou správu vzrůstá, tím hlouběji, upřímneji a pevněji bude vláda přesvědčena, že jde o nevyléčitelnou nouzi, na které správa, tj. stát, nemůže nic změnit, a že naopak změna bude muset nastat na straně spravovaného.
Jestliže však nižší správní úřady důvěřují úřednímu názoru vyšších správních úřadů, že zásady správy jsou správné, a jestliže samy odpovídají za jejich svědomité provádění v jednotlivostech, zaručují vyšší správní úřady správnost obecných zásad a svěřují svým podřízeným orgánům správné úřední posuzování jednotlivostí, o němž kromě toho mají ještě úřední oficiální doklady.
Tak může určitá vláda i při nejlepší vůli dospět k zásadě, kterou vyslovil vládní referent z Trevíru o moselském kraji: „Stát se bude muset omezit pouze na to, aby nyní vhodnými prostředky pokud možno ulehčil obyvatelstvu tento přechod.“
Zkoumáme-li pak některé známé prostředky, kterých vláda použila ke zmírnění těžké situace moselského kraje, tu alespoň veřejně přístupná historie státní správy potvrzuje naši úvahu — o tajné historii samozřejmě nemůžeme vyslovit svůj úsudek. Jsou to tyto prostředky: promíjení daní v letech špatné úrody vína; rady, aby vinaři přešli k pěstování jiných kultur, např. k pěstování bource morušového, a nakonec návrh, aby bylo omezeno drobení pozemkového majetku. První prostředek má zřejmě jen ulehčit situaci, ale nemůže pomoci. Je to dočasný prostředek, kdy stát dělá výjimku ze svého pravidla, a to výjimku, která ho mnoho nestojí. A nezmirňuje se tím trvalá nouze, zmirňuje se také jen její výjimečný projev; prostředek neléčí chronickou nemoc, na kterou si člověk zvykl, léčí akutní případ, který člověka překvapil.
S oběma dalšími prostředky vystupuje správa z okruhu své působnosti. Positivní činnost, kterou vyvíjí, spočívá v tom, že jednak poučuje obyvatele moselského kraje, jak by si mohli pomoci sami, jednak jim navrhuje, aby se omezili pokud jde o užívání svého dosavadního práva nebo aby se ho zřekli. Takto se tedy uskutečňuje myšlenkový postup, o němž jsme mluvili předtím. Správa, která zjistila, že nouze v moselském kraji je nevyléčitelná a že příčinou této nouze jsou okolnosti nepodléhající správním zásadám a činnosti správy, radí obyvatelstvu na Mosele, že se má zařídit tak, aby to odpovídalo nynějším správním institucím, v jejichž mezích prý může snesitelně existovat. Již samy tyto návrhy, i když se je vinaři dovídají jen z doslechu, se jich bolestně dotýkají. Přijmou je vděčně, provede-li vláda pokusy na vlastní útraty; ale cítí, že radí-li jim vláda, aby experimentovali sami na sobě, odmítá jim pomoc svou vlastní činností. Vinaři žádají o pomoc, a ne o radu. I když důvěřují úředním znalostem v příslušné sféře, i když se na ně s důvěrou obracejí, přece jen se domnívají, že ve své sféře mají sami dostatečný přehled. Omezování drobení pozemkového majetku odporuje jejich zděděnému právnímu vědomí; vidí v něm návrh, aby ke své fysické chudobě připojili právní chudobu, protože v každém porušení rovnosti před zákonem vidí porušení práva. Cítí tu uvědoměleji, tu zas neuvědoměleji, že správa je tu pro zemi, a ne země pro správu, a že se tento poměr obrací, jakmile má země měnit mravy, práva, druh své práce a svého vlastnictví proto, aby se přizpůsobila správě. Obyvatelé moselského kraje, kteří pracují na místě, které jim přikázala příroda a mravy, žádají, aby jim stát vytvořil ovzduší, ve kterém by mohli růst, vzkvétat a žít. Proto podobné negativní výmysly ztroskotávají nejen na skutečnosti situace, nýbrž i na skutečnosti občanského vědomi.
A jaký je tedy vztah správy k těžké situaci moselského kraje? Svízelná situace na Mosele je zároveň svízelnou situací správy. Trvalá svízelná situace části státu (a o těžké situaci, která vznikla již před více než deseti lety z počátku téměř nepozorovaně, pak pozvolna a potom nezadržitelně vrcholila a stále hrozivěji narůstá, lze právem říci, že je trvalá), taková trvalá těžká situace není nic jiného než rozpor skutečnosti se správními zásadami, právě tak jako naopak v blahobytu určité části země vidí nejen lid, ale i vláda faktické potvrzení správy. Ale správa pro svou byrokratickou podstatu nemůže vidět příčiny bídy v oblasti správy, nýbrž jen v přírodní a soukromoobčanské oblasti, ležící mimo oblast správy. Správní úřady při nejlepší vůli, při nejupřímnější lidskosti a nejpronikavější inteligenci mohou řešit jen chvilkové a přechodné kolise, nemohou řešit trvalou kolisi mezi skutečností a správními zásadami, protože to jednak není jejich úkol, jednak ani nejlepší vůle není s to prolomit podstatný vztah, nebo, chcete-li, osud.[f] Tímto podstatným vztahem je byrokratický vztah, a to jak uvnitř správního organismu samého, tak i mezi ním a spravovaným organismem.
Na druhé straně si musí vinař jako soukromník právě tak uvědomovat, že jeho úsudek může být vědomě nebo nevědomě skreslován jeho soukromým zájmem, že tedy nelze beze všeho předpokládat, že má pravdu. Pochopí také, že ve státě existuje mnoho neuspokojených soukromých zájmů, ale kvůli jejich uspokojení stát nemůže zrušit nebo měnit své správní zásady. Jestliže se dále tvrdí, že nějaká nouze má všeobecný charakter, tvrdí-li se, že nabývá hrozivých rozměrů a forem, takže se mění ze soukromé pohromy ve státní pohromu, jejíž odstranění se stává povinností státu vůči sobě samému, pak se toto tvrzení spravovaných vůči správě zdá nevhodné, protože správa přece může sama nejlépe posoudit, do jaké míry je ohroženo blaho státu, a u ní je nutno předpokládat, že vidí do poměru celku k jeho částem hlouběji než části samy. K tomu přistupuje, že ani jednotlivec, ba ani mnoho jednotlivců nemůže svůj hlas vydávat za hlas lidu; naopak, jejich vylíčení situace bude mít vždy charakter soukromé stížnosti. A i kdyby nakonec bylo přesvědčení soukromých osob, které si stěžují, přesvědčením celého moselského kraje, má moselský kraj sám jako jednotlivá správní část a jako zvláštní část země jak vůči své provincii, tak vůči státu postavení soukromé osoby, jejíž přesvědčení a přání je nutno nejprve zkoumat s hlediska všeobecného přesvědčení a všeobecného přání.
Jak správa, tak spravovaní potřebují tedy k řešení potíží nějaký třetí prvek, který je politický, ale není úřední, tudíž nevychází z byrokratických předpokladů, prvek, který je rovněž občanský, ale přitom není bezprostředně zatížen soukromými zájmy a jejich potřebami. Tento doplňující prvek s hlavou státního občana a srdcem občana je svobodný tisk. V oblasti tisku mohou správa i spravovaní stejně kritisovat své zásady a požadavky, a to ne už jako podřízený a nadřízený, nýbrž jako rovnoprávní státní občané, ne už jako osoby, nýbrž jako intelektuální síly, ve formě rozumových důvodů. Jako je „svobodný tisk“ produktem veřejného mínění, tak také sám veřejné mínění vytváří a jen on je s to proměnit zvláštní zájem v obecný zájem, jen on je s to učinit z těžké situace moselského kraje předmět všeobecné pozornosti a všeobecných sympatií vlasti, jen on je s to zmírnit bídu již tím, že vědomí o ní zprostředkovává pro všechny.
Postoj tisku k poměrům, ve kterých žije lid, je postoj mozku i srdce zároveň; jeho řeč není tedy jen moudrou řečí kritiky povznesené nad poměry, nýbrž zároveň horoucí mluvou poměrů samých, řečí, jakou od úředních zpráv nikdo nemůže a nesmí vyžadovat.. A svobodný tisk pozvedá bídu lidu v její vlastní podobě, neskreslené byrokratickým zprostředkováním, až ke stupňům trůnu, propůjčuje jí moc, před kterou mizí rozdíl mezi správou a spravovanými a před kterou existují již jen více méně stejně blízcí a stejně vzdálení státní občané.
Učinila-li tedy zvláštní těžká situace moselského kraje svobodný tisk nutným, byl-li zde svobodný tisk naléhavou, protože skutečnou potřebou, je jasné, že nebylo zapotřebí žádných výjimečných omezení tisku, aby tato potřeba vznikla, že naopak by bývalo zapotřebí. výjimečné svobody tisku, aby mohla být uspokojena existující. potřeba.
ad 2. Tisk píšící o záležitostech moselského kraje je v každém případě jen částí pruského politického tisku. Máme-li si tedy ujasnit,. v jakém stavu byl tisk před kabinetním nařízením, o němž se tak často mluví, musíme si stručně všimnout stavu celého pruského. tisku před rokem 1841. Dejme slovo muži, jehož loyální smýšlení je všeobecně známé:
„Tiše a klidně,“ čteme v díle „Prusko a Francie“ od Davida Hansemanna, 2. vyd., Lipsko 1834, str. 272, „tiše a klidně se vyvíjejí všeobecné ideje a věci v Prusku, a vyvíjejí se tím nepozorovaněji, že censura nepřipouští v pruských denících žádné důkladné probrání politických, ba ani ne národohospodářských otázek týkajících se státu, i kdyby byla forma sebeslušnější a sebemírnější; a důkladným probráním lze rozumět jen takové probrání, ve kterém se smějí uvádět důvody pro a proti; důkladně nelze probrat téměř žádnou národohospodářskou otázku, nezkoumá-li se zároveň její vztah k vnitřní a vnější politice, protože existuje jen velmi málo, ba snad neexistuje ani jediná národohospodářská otázka, která by neměla vztah k politice. Zda je toto provádění censury účelné, zda je vůbec možno za daného stavu vlády v Prusku provádět censuru jinak, na tom zde nezáleží; stačí, že tomu tak je.“
Uvážíme-li dále, že už § 1 censurního ediktu z 19. prosince 1788 zní:
„Názor censury však nesmí nikterak překážet slušnému, vážnému a skromnému zkoumání pravdy nebo jinak spisovatele nějak zbytečně a tíživě omezovat.“
Nalézáme-li v článku 2 censurního ediktu z 18. října 1819 opět slova:
„Censura nebude překážet žádnému vážnému a skromnému zkoumání pravdy, ani nebude spisovatele nepatřičně omezovat.“
Srovnámc-li s tím úvodní slova censurní instrukce ze 24. prosince 1841:
„Aby byl tisk již nyní zbaven nepřípustného omezování, jež neodpovídá nejvyššímu záměru, ráčilo Jeho Veličenstvo král nařízením královskému státnímu ministerstvu vyslovit rozhodný nesouhlas s jakýmkoli nepřístojným omezovánín spisovatelské činnosti a ... ráčilo nás zmocnit, abychom znovu vyzvali censory k náležitému respektování článku 2 censurního ediktu z 18. října 1819.“
A připomeneme-li si nakonec slova:
„Censor může velmi dobře připustit i otevřenou diskusi o vnitřních záležitostech. — Zřejmá obtíž nalézt správné meze nesmí nikoho ani odvrátit od snahy učinit zadost pravému úmyslu zákona, ani nikoho svést k úzkostlivosti, která příliš často dala podnět k lživým výkladům úmyslu vlády“ —
tu nám po všech těchto oficiálních výrocích připadá, že se otázka: proč přes to, že si úřady přály, aby se o situaci moselského kraje pokud možno otevřeně a veřejně rokovalo, proč tomu bránily censurní překážky — mění spíše ve všeobecnejší otázku, proč proti „úmyslu zákona“, „úmyslu vlády“ a nakonec „nejvyššímu úmyslu“ bylo ještě v roce 1841 zapotřebí podle oficiálního doznání zbavovat tisk „nepřípustného omezování“ a proč bylo nutno roku 1841 připomínat censuře článek 2 ediktu z roku 1819! Pokud jde výslovně o moselský kraj otázka by potom nezněla: na které zvláštní překážky narážel tisk, nýbrž zněla by: jaká zvláštní opatření k uvolnění tisku by byla mohla výjimečně tuto částečnou diskusi o vnitřní situaci převést v pokud možno otevřenou a veřejnou diskusi?
O vnitřním obsahu a charakteru politické literatury a denního tisku před zmíněným kabinetním nařízením snad nejjasněji svědčí tato slova censurní instrukce:
„Takto lze doufat, že i politická literatura a denní tisk lépe pochopí své poslání, že si osvojí důstojnější tón a že v budoucnu budou pokládat za nedůstojné spekulovat na zvědavost svých čtenářů sdělováním nicotných, z cizích časopisů převzatých zpráv atd. atd.... Lze se nadít, že se tím probudí větší účast na zájmech vlasti a zároveň posílí národní cítění.“
Z toho jaksi vyplývá, že ačkoli otevřenému a veřejnému rokování o situaci moselského kraje nebránila žádná zvláštní opatření, musela být nepřekonatelnou překážkou jak pro otevřenost, tak pro, veřejnost tohoto rokování celková situace samého pruského tisku. Shrneme-li citovaná místa censurní instrukce, říkají nám, že censura byla přespříliš úzkostlivá a že byla vnější překážkou pro svobodný tisk, že ruku v ruce s tím šla vnitřní spoutanost tisku, který ztratil odvahu a dokonce se vzdal snahy povznést se nad úroveň sensací, a že nakonec v lidu samém vymizel zájem o záležitosti vlasti a národní cítění, tedy právě ty prvky, které jsou nejen tvůrčími silami svobodomyslného a veřejného tisku, nýbrž zároveň podmínkami, za kterých svobodomyslný a veřejný tisk jedině může působit a za kterých jedině může dosáhnout toho národního uznání, ktcré je životní atmosférou tisku a bez něhož tisk nezadržitelně chřadne.
Mohou-li tedy opatření úřadů vytvářet nesvobodný tisk, není naproti tomu v moci úřadů při celkové nesvobodě tisku zajistit co nejotevřenější a nejveřejnější rokování o speciálních otázkách, protože sebeotevřenější slova o jednotlivých předmětech, která by snad naplnila sloupce novin, by nevyvolala všeobecnou odezvu, nedovedla by si tedy získat opravdovou publicitu.
K tomu přistupuje to, co správně připomíná Hansemann, že totiž neexistuje snad jediná národohospodářská otázka, která by nesouvisela s vnitřní a zahraniční politikou. Možnost otevřeného a veřejného rokování o situaci moselského kraje předpokládá tedy možnost otevřeného a veřejného rokování o celé „vnitřní a zahraniční politice“. Tuto možnost nebyly jednotlivé správní úřady s to poskytnout a rozhodujícím způsobem a s trvalým účinkem by tu byla mohla zasáhnout snad jen přímo a rozhodně vyslovená vůle samotného krále.
Jestliže veřejné rokování nebylo upřímné, nebylo upřímné rokování veřejné. Toto upřímné rokování se omezovalo na zapadlé místní listy, jejichž obzor samozřejmě nepřesahoval a po tom, co jsme řekli, nemohl přesahovat okruh jejich rozšířenosti. K charakteristice těchto lokálních diskusí uvádíme několik výňatků z různých. ročníků časopisu „Bernkasteler gemeinnütziges Wochenblatt“ . V ročníku 1835 čteme:
„Na podzim roku 1833 vyrobil v Erdenu jeden přistěhovalec 5 uherských věder[g] vína. Aby doplnil bečku, přikoupil k tomu 2 vědra za 30 tol. Sud stál 9 tol., daň z moštu činila 7 tol. 5 stř. gr., česání 4 tol., nájemné za sklep 1 tol. 3 stř. gr., mzda za lisování 16 stř. gr.; to znamená, že bez výloh na obdělávání činilo čisté vydání celkem 51 tol. 24 stř. gr. Dne 10. května byl sud vína prodán za 41 tol. K tornu třeba poznamenat, že to bylo dobré víno, že nebylo prodáno z nouze a že se také nedostalo do lichvářských rukou.“ (Str. 87.) „21. listopadu bylo na trhu v Bernkastelu vydraženo 3/4 uh. vědra vína roč. 1835 za 14 stř. gr., slovy čtrnáct stříbrných grošů a 27. téhož měsíce 4 uh. vědra včetně sudu za 11 tol., při čemž musíme poznamenat, že den předtím, na Sv. Michala, byl sám tento sud koupen za 11 tolarů.“ (Str. 267 tamtéž.)
V čísle z 12. dubna 1836 čteme podobné oznámení.
Uveďme zde ještě několik výňatků z ročníku 1837:
„1. tohoto měsíce byl v Kinheimu ve veřejné dražbě za účasti notáře přiklepnut mladý čtyřletý vinohrad asi s 200 keři, vedenými na kůlech, za 11/2 feniku za keř. V roce 1828 stál zde takový keř 5 stř. gr.“ (Str. 47.) „Jedna vdova z Graachu přenechala svou nesklizenou úrodu za polovinu výtěžku; dostala jedno uh. vědro vína, které vyměnila za 2 libry másla, 2 libry chleba a 1/2 libry cibule.“ (V čís. 37 tamtéž.) „20. t. m. bylo zde prodáno v nucené dražbě: 8 beček vína roč. 36 z Graachu a Bernkastelu, zčásti nejlepšího druhu, a 1 bečka vína roč. 35 z Graachu. Celkem bylo strženo 135 tol. 15 stř. gr. (včetně sudů), takže bečka byla průměrně asi za 15 tol. Sud sám mohl stát 10—12 tolarů. Co zbývá chudému vinaři za jeho výlohy při pěstování vinné révy? Což nelze něco učinit proti této strašné bídě?!! (Od místního dopisovatele.)“ (Čís. 4, str. 30.)
Zde tedy vidíme prosté vylíčení fakt, které je někdy provázeno stručným elegickým závěrem a může snad nelíčenou prostotou působit otřesně, ale sotva jim lze přiznat charakter otevřeného a veřejného rokování o situaci moselského kraje.
A postihne-li jednotlivce, nebo dokonce značnou část obyvatelstva zjevné a strašné neštěstí a nikdo o neštěstí nemluví, nikdo se jím nezabývá jako jevem, který stojí za to, aby se nad ním člověk zamýšlel a aby o něm mluvil, tu musí mít postižené obyvatelstvo za to, že ostatní mluvit buď nesmějí, nebo nechtejí, protože považují důležitost, která se věci přikládá, za ilusorní. Toto uznání svého neštěstí, tuto duchovní účast na neštěstí však potřebuje i nevzdělaný vinař — i kdyby uvažoval třeba jen tak, že tam, kde všichni přemýšlejí a mnoho lidí mluví, brzy někdo začne jednat. I kdyby bylo bývalo skutečně dovoleno, aby se svobodně a veřejně diskutovalo o situaci v moselském kraji, přece se tak nestalo, a je jasné, že lid věří jen v to, co skutečně existuje, že nevěří ve svobodný tisk, který může existovat, nýbrž ve svobodný tisk, který skutečně existuje. Jestliže tedy obyvatel moselského kraje před vydáním nejvyššího kabinetního nařízení sice cítil svou bídu, sice slyšel o ní pochybovat, ale nikdy nic neslyšel o veřejném a svobodném tisku; a jestliže naproti tomu po vydání kabinetního nařízení spatřil tento tisk, jako by z čista jasna spadl s nebe, tu je jistě alespoň velmi nasnadě jeho závěr, že královské kabinetní nařízení je jedinou příčinou tohoto pohybu tisku, na kterém má obyvatel moselského kraje z důvodů, které jsme uvedli, speciální zájem, protože bezprostředně podmíněný skutečnou potřebou. A nakonec se zdá, že nehledě na to, že toto mínění je tak nasnadě, i kritické zkoumání dospěje k stejnému výsledku. Úvodními slovy censurní instrukce ze 24. prosince 1841, že totiž „Jeho Veličenstvo král projevil výslovný nesouhlas s jakýmkoli nepřístojným omezováním spisovatelské činnosti a v uznání hodnoty a potřeby svobodomyslné a slušné publicistiky ráčil atd.“, těmito úvodními slovy vyslovil král tisku zvláštní uznání, tedy uznání jeho významu pro stát. To, že je jediné královské slovo s to tak významně působit a že je obyvatelé moselského kraje pozdravili jako slovo magické síly, jako universální prostředek proti všem svým bolestem, to zřejmě může svědčit jen o jejich ryze royalistickém smýšlení a jejich nikoli odměřené, nýbrž překypující vděčnosti.
ad 3. Snažili jsme se ukázat, že potřeba svobodného tisku nutně vyplývala ze zvláštnosti situace moselského kraje. Dále jsme ukázali: i když snad uspokojení této potřeby před vydáním nejvyššího kabinetního nařízení nepřekážela zvláštní omezení tisku, bránila mu všeobecná situace pruského denního tisku. Nakonec ukážeme, že svobodné a veřejné diskusi o situaci v moselském kraji bránily skutečně zvláštní okolnosti. Také zde musíme nejdříve zdůraznit vůdčí hledisko našeho výkladu a musíme ve vůli jednajících osob odhalit působení všeobecných poměrů. Ve zvláštních okolnostech, které zabránily svobodné a veřejné diskusi o situaci v moselském kraji, musíme vidět jen faktické ztělesnění a viditelný projev všeobecných poměrů, o kterých jsme pojednali, a to: zvláštní situace ve vztahu správy k moselskému kraji, celkové situace denního tisku a veřejného mínění a nakonec vládnoucího politického ducha a jeho systému. Jestliže byly tyto poměry, jak se lze domnívat, všeobecnými, neviditelnými a donucujícími silami té doby, sotva bude nutno naznačovat, že také musely jako takové působit, vyúsťovat ve fakta a projevovat se jako jednotlivé, zdánlivě libovolné činy. Kdo opustí toto věcné stanovisko, jednostranně propadne trpkým pocitům vůči osobám, ve kterých se proti němu postavila tvrdost současných poměrů.
Ke zvláštním překážkám, na které narážel tisk, je nutno počítat nejen jednotlivé censurní těžkosti, nýbrž právě tak všechny zvláštní okolnosti, které učinily censuru zbytečnou, protože nepřipustily, aby se předmět censury objevil třeba jen jako pokus. Tam, kde se censura dostává do zřejmých, trvalých a ostrých kolisí s tiskem, tam lze se značnou jistotou usuzovat, že tisk se už stal životaschopnějším, charakternějším a sebejistějším, protože jen vnímatelná akce vyvolává vnímatelnou reakci. Naproti tomu tam, kde není censura, protože není tisk, třebaže existuje potřeba svobodného, tedy censurovatelného tisku, tam musíme hledat předběžnou censuru v okolnostech, které zakřikly myšlenku již v jejích méně náročných formách.
Nemůže být naším cílem podat tu třeba jen přibližně úplný výklad těchto zvláštních okolností; to by znamenalo vylíčit historii poslední doby, od roku 1830, pokud se týká moselského kraje. Domníváme se, že svůj úkol splníme, jestliže dokážeme, že na zvláštní překážky naráželo svobodomyslné a veřejné slovo ve všech formách, ve formě mluvené řeči, ve formě psaného slova a ve formě tištěného slova, ať už jde o ještě necensurované či již censurované tištěné slovo.
Rozmrzelost a sklíčenost, které u obyvatelstva trpícího bídou už samy podlamují morální sílu, jíž je třeba k veřejné a otevřené diskusi, byly vyvolány zejména soudními rozsudky „pro urážku úřední osoby při výkonu služby nebo pro výkon služby“, vynucenými mnoha udáními.
Na takové soudní procesy se mnoho vinařů mosclského kraje ještě živě pamatuje. Jakýsi občan, zvlášť oblíbený pro svou dobromyslnost, řekl žertem služce jednoho zemského rady, který si večer předtím horlivě hleděl poháru ve veselé společnosti oslavující královy narozeniny: „Váš pán si včera trochu přihnul.“ Za tento nevinný výrok byl veřejně souzen před trevírským kárným policejním soudem, byl ovšem, což je samozřejmé, osvobozen.
Vybrali jsme právě tento příklad, protože z něho lze vyvodit velmi prostý závěr. Zemští radové plní funkci censorů ve městech, kde působí. A správní činnost zemského rady stejně jako činnost podřízených mu orgánů jsou hlavním, protože nejbližším předmětem místního tisku. Je-li samo o sobě těžké být soudcem ve vlastní při, musí nás případy jako ten, o němž jsme se zmínili, svědčící o chorobně nedůtklivé představě o nedotknutelnosti úředního postavení, dostatečně přesvědčit o tom, že provádějí-li censuru zemští radové, znamená to, že nemůže existovat svobodný místní tisk.
A tak jako vidíme, že prostý a bodrý ústní projev vede až před kárný policejní soud, tak také písemná forma svobodného slova, petice, která je ještě na hony vzdálena veřejnosti tisku, končí rovněž u kárného policejního soudu. Jako tam proti svobodné řeči vystoupila nedotknutelnost úředního postavení, zde proti ní vystupuje nedotknutelnost zemských zákonů.
„Kabinetní nařízení“ ze 6. července 1836, ve kterém mimo jiné stojí, že král posílá do Porýnské provincie svého syna, aby se obeznámil s tamějšími poměry, dalo několika rolníkům ze správního obvodu Trevír podnět k tomu, aby požádali svého „poslance zemského sněmu“, aby jim napsal petici pro korunního prince. Zároveň mu řekli, v kterých věcech si chtějí stěžovat. Poslanec zemského sněmu chtěl zvýšit závažnost petice větším počtem podpisů, a proto poslal po okolí posla a získal tak podpisy 160 rolníků. Petice zněla:
„My, podepsaní obyvatelé kraje... ze správního obvodu Trevír, zpraveni o tom, že náš dobrotivý král k nám posílá Jeho Královskou Výsost korunního prince, aby se obeznámil s naším postavením, chceme Jeho Královské Výsosti ušetřiti námahu spojenou se slyšením stížností mnoha jednotlivců, a proto pověřujeme našeho poslance zemského sněmu pana..., aby Jeho Královské Výsosti synu nejdobrotivějšího krále, následníkovi pruského trůnu, nejponíženěji sdělil:
1) Že nemůžeme prodat své přebytečné výrobky, zvláště skot a víno, a nemáme tedy možnost platit daně, které jsou za všech okolností příliš vysoké, pročež prosíme o jejich podstatné zmírnění, protože jinak musíme výběrčímu daní odevzdat všechen svůj majetek, jak dokazuje příloha (obsahuje platební rozkaz výběrčího daní z R. na 1 tolar 25 stř. gr., 5 f.);
2) Že Jeho Královská Výsost nemůže o našem postavení soudit podle příkladu četných, příliš vysoce placených úředníků, důchodců, dietářů, civilních a vojenských hodnostářů, rentiérů a živnostníků, kteří ve městech levně a přepychově žijí z našich výrobků, jejichž cena tak klesla. Nic takového se nenajde v chudé chýši zadluženého venkovana a tento kontrast ho rozhořčuje. Tam, kde bylo dříve zaměstnáno 27 úředníků s celkovým příjmem 29.000 tolarů, vyplácí se nyní bez pensistů 63 úředníků, kteří dohromady pobírají 105.000 tolarů.
3) Že prosíme, aby naši obecní úředníci mohli být jako dříve voleni přímo příslušníky obce.
4) Že prosíme, aby celní přihlašovací kanceláře nebyly za dne na celé hodiny uzavírány, nýbrž byly v každou hodinu otevřeny, aby venkovan, který se nezaviněně opozdí o několik minut, nemusel pět až šest hodin, ba celou noc mrznout na ulici nebo se za dne péci venku, protože úředník přece má a musí být stále lidu k službám.
5) Že prosíme, aby zákaz orání na vzdálenost menší než 2 stopy od okraje příkopu u silnic, obsažený v 12 zákona z 28. dubna :828 a opakovaný v Úředním listu královské vlády z 22. srpna t. r., byl zrušen a aby vlastníci směli obdělávat všechnu svou půdu až k silničnímu příkopu a nebyli o ni okrádáni cestáři.“
Nejponíženější poddaní Vaší Královské
Výsosti
(Následují podpisy)Tuto petici, kterou chtěl poslanec zemského sněmu předat korunnímu princi, přijal někdo s výslovným příslibem, že bude odevzdána jeho královské výsosti. Odpověď na petici nikdy nepřišla, ale zato bylo proti poslanci zemského sněmu jako původci petice, která prý „drze a neuctivě hanobí zemské zákony“, zavedeno trestní řízeni. Na základě této obžaloby byl poslanec zemského sněmu soudem v Trevíru odsouzen na půl roku do vězení a k zaplacení útrat soudního řízení, ale odvolací soud změnil trest tak, že ponechal jen zaplacení útrat, protože prý chování obžalovaného nebylo úplně prosto nerozvážnosti, a tím dalo podnět k procesu. Naproti tomu na obsahu petice samé neshledal soud nic trestného.
Uvážíme-li, že tato petice jistě byla významnou a rozhodující událostí v celém okolí a jistě vzbudila značnou pozornost veřejnosti jednak vzhledem k účelu cesty korunního prince, jednak vzhledem k postavení obžalovaného jako poslance zemského sněmu, tu pochopíme, že její následky nijak zvlášť nepodnítily veřejné a otevřené rokování o situaci v rnoselském kraji a neukázaly, že by si úřady takové rokování příliš přály.
Nyní přejděme k vlastním omezením tisku, k censurním zákazům, jež podle toho, co jsme naznačili, musely být stejně vzácné jako pokusy psát v tisku o moselských poměrech, které by vůbec bylo možno censurovat.
Zápis jednoho kmetského sboru, ve kterém kromě několika prapodivných slov je také několik upřímných slov, nedovolil zemský rada jako censor uveřejnit. Porada se konala v kmetském sboru, ale zápis napsal starosta. Úvodní slova tohoto zápisu znějí:
„Pánové! Kraj na Mosele mezi Trevírern a Koblencí, mezi Eifelem a Hundsrückenem je úplně zchudlý, protože žije jen z vinařství a tomu byla obchodní smlouvou s Německem zasazena smrtelná rána; tesito kraj je však také duchovně chudý“ atd.
A že nakonec veřejná a svobodná diskuse, i když překonala všechny popsané překážky a výjimečně pronikla do sloupců novin, byla považována za výjimku a potom potlačena, to nechť dosvědčí rovněž fakt. Článek „O nouzi vinařů na Mosele atd.“, který před několika lety napsal profesor kamerálních věd Kaufmann z Bonnu a který byl otištěn v časopise „Rhein- und Moselzeitung“, byl po tříměsíční pouti po stránkách různých listů královskou vládou zakázán a tento zákaz fakticky platí dodnes.
Myslím, že jsem tím vším odpověděl na otázku poměru moselského kraje ke kabinetnímu nařízení z 10. prosince, k censurní instrukci z 24. prosince, vycházející z tohoto nařízení, a k větší svobodě tisku, kterou toto nařízení přináší. Nyní ještě zbývá, abych odůvodnil své tvrzení: „O zoufalé situaci vinařů se na vyšších místech dlouho pochybovalo a jejich volání o pomoc se považovalo za drzý pokřik.“ Tuto větu lze rozložit na dvě části: „O zoufalé situaci vinařů se na vyšších místech dlouho pochybovalo“ a: „Jejich volání o pomoc se považovalo za drzý pokřik.“
Myslím, že první věta už nepotřebuje dalších důkazů. Druhou větu: „Jejich volání o pomoc se považovalo za drzý pokřik“ nelze, jak to činí pan vrchní president, přímo interpretovat z první věty takto: „Jejich volání se na vyšších místech považovalo za drzý pokřik.“ Přitom však i tato interpolace může platit, položíme-li rovnítko mezi „na vyšších místech“ a „na úředních místech“.
To, že se mohlo o „volání o pomoc“ mluvit nejen obrazně, nýbrž i ve vlastním smyslu slova, to je jasně vidět z toho, co jsme dosud uvedli. Že se tomuto volání o pomoc na jedné straně vytýkalo, že není oprávněné, že samo líčení nouze bylo považováno za křiklavé přehánění pramenící ze sobeckých špatných pohnutek, a že na druhé straně byla stížnost na tuto nouzi a prosba o pomoc chápána jako „drzé neuctivé hanobení zemských zákonů“, tyto premisy dokázala vládní zpráva a dokázalo je trestní řízení. A to, že volání, které přehání, které neodpovídá skutečnému stavu, které vyplývá ze špatných pohnutek a drze hanobí zemské zákony, je totéž co „pokřik“, a to „drzý pokřik“, to snad při nejmenším není nijak za vlasy přitažené a nesvědomité tvrzení. A to, že nakonec místo jedné strany rovnice bylo možno dosadit druhou stranu, to snad prostě vyplývá jako logický důsledek.
Napsal K. Marx mezi 1. a 20. lednem 1843
Poprvé otištěno v čís. 15, 17, 18, 19 a 20
„Rheinische Zeitung“ z 15., 17., 18., 19
a 20. ledna 1843Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Potvrzujeme uvedená fakta a zároveň poznamenáváme, že bylo nutné, abychom sami porovnali různé, navzájem se interpretující dopisy. — Redakce „Rheinische Zeitung“.
b — v přírodním stavu. (Pozn. red.)
c Stará pruská plošná míra (Morgen) — asi 1/4 ha. (Pozn. red.)
d Stará dutá míra v Porýnské provincii (Fuder) — asi 1000 litrů (Pozn. red.)
e Slovní hříčka: Übergang — přechod, Untergang — záhuba. (Pozn. red.)
f Slovní hříčka: Verhältnis — vztah, Verhängnis — osud. (Pozn. red.)
g Stará pruská dutá míra, asi 150 litrů. (Pozn. red.)
90 V tomto článku hájí Karel Marx zásady uplatněné v anonymních článcích moselského dopisovatele listu „Rheinische Zeitung“, maloburžoasního demokrata, právníka P. I. Koblenze, kterého vrchní president Porýnské provincie von Schaper obvinil, že skresluje fakta a hanobí vládu. Protože Koblenz nebyl s to výroky ve svých článcích dost důkladně a všestranně odůvodnit, a tak vyvrátit obviněni vznesená proti němu — ujal se tohoto úkolu Marx. S pomocí hojného materiálu o těžké situaci rolníků-vinařů v moselském kraji, který sám nashromáždil, Marx jménem moselského dopisovatele provedl ostrou kritiku pruského sociálně politického zřízení. Ze zamýšlených pěti bodů odpovědi (viz zamýšlené rozdělení do rubrik dále v textu) stačil Marx otisknout v listu jen dva. Pokračování, které Marx už napsal, censura zakázala. Rukopis se nedochoval. Uveřejnění článku s obhajobou moselského dopisovatele bylo jedním z hlavních důvodů, které přiměly vládu vydat nařízení z 19. ledna 1843, jímž bylo vydávání „Rheinische Zeitung“ od 1. dubna 1843 zastaveno a do tohoto data uvalena na list zvlášť přísná censura.