K. Marx: Zákaz „Lepziger Allgemeine Zeitung“

Karel Marx

Zákaz „Lepziger Allgemeine Zeitung“^[⁷⁴]

____________________________________

ZÁKAZ „LEIPZIGER ALLGEMEINE ZEITUNG“ NA ÚZEMÍ PRUSKÉHO STÁTU

Kolín, 31. prosince. Německý tisk začíná nový rok se zdánlivě chmurnými vyhlídkami. Právě vydaný zákaz „Leipziger Allgemeine Zeitung“ na území pruského státu jistě dost přesvědčivě hatí všechny samolibé sny těch, kdo lehkověrně doufali v nějaké značné ústupky v budoucnu. Protože „Leipziger Allgemeine Zeitung“ vycházející pod dozorem saské censury byla zakázána pro posuzování pruských záležitostí, zakazuje se nám tím doufat, že budeme moci bez censury posuzovat naše vnitřní záležitosti. To je faktický důsledek, který nikdo nepopře.

Hlavní výtky vznesené proti „Leipziger Allgemeine Zeitung“ byly asi tyto:

„Přináší prý jen a jen pověsti, o kterých se pak při nejmenším z poloviny ukáže, že nejsou pravdivé. A k tomu prý se nespokojuje s fakty, nýbrž slídí po pohnutkách; a třebaže jsou její závěry v tomto směru často naprosto falešné, vždy je vyslovuje s pathosem neomylnosti a často s krajně nenávistnou zaujatosti. Její počínání je prý nespolehlivé, ‚nediskretní‘, ‚nezralé‘, prostě je to počínání špatné.“

I když připustíme, že všechna tato obvinění jsou odůvodněná, ptáme se: jsou namířena proti nahodilému charakteru listu „Leipziger Allgemeine Zeitung“, nebo snad spíše proti nutnému charakteru teprve vznikajícího mladého národního tisku? Jde jen o existenci jistého druhu tisku, nebo jde o neexistenci skutečného tisku, tj. národního tisku?

Francouzský, anglický, každý tisk začínal stejně jako německý, a každý z nich zasloužil a sklidil stejné výtky. Tisk není a nemá být nic jiného než hlasité, ovšem „často vášnivé a ve výrazu přehánějící a chybující denní myšlení a cítění národa, který myslí skutečně jako národ“. Proto je tisk jako život — stále vzniká a nikdy v něm není nic ukončeno. Stojí uprostřed národa a poctivě s ním sdílí všechny jeho naděje i obavy, jeho lásku i nenávist, jeho radosti i strasti. Co vyslechne s nadějí a obavami, vysloví nahlas a soudí o tom prudce, vášnivě, jednostranně, tak, jak mu v daném okamžiku velí vzrušený cit a vzrušená mysl. V čem se dnes zmýlil, ať jsou to fakta či úsudky, to zítra vyvrátí. Tisk je v pravém slova smyslu „živelná“ politika, kterou přece jeho odpůrci jinak mají v oblibě.

Výtky, které byly v poslední době mladému „tisku“ bez ustáni adresovány, se navzájem potíraly. Pohleďte, říkali nám, jak pevnou, důslednou, určitou politiku provádějí anglické a francouzské noviny. Vycházejí ze skutečného života, jejich názor je názorem existující ustálené moci, nevnucují národu žádné doktriny, jsou skutečnými doktrinami národa a jeho stran. Vy však nevyjadřujete myšlenky a zájmy národa, vy je teprve vytváříte nebo mu je spíše podstrkujete. Vy stranického ducha vytváříte. Nejste jeho výtvorem. Tak se tisku vyčítá hned to, že neexistují žádné politické strany, a hned zas to, že chce tento nedostatek odstranit a politické strany vytvořit. Ale to je přece samozřejmé. Tam, kde je tisk mladý, je mladý duch národa, a denní politické myšlení nahlas bude u národního ducha, který teprve procitá, jistě nezralejší, neujasněnější a ukvapenější než myšlení národního ducha, který v politických bojích vyrostl, zesílil a ujasnil si sám sebe. Především národ, jehož politický smysl se teprve probouzí, se netáže ani tak na faktickou správnost té či oné události, nýbrž spíše na mravní duši, již tato událost působí; fakt nebo báchorka, obojí je ztělesnění myšlenek, obav a nadějí národa, obojí je pravdivá pohádka. Národ vidí tuto svou podstatu v podstatě svého tisku jako v zrcadle, a kdyby ji takto neviděl, považoval by tisk za něco nepodstatného, za něco, co nestojí za to, aby se o to člověk zajímal, protože národ se nedá oklamat. Nechť se tedy mladý tisk denně kompromituje, nechť do něho pronikají špatné vášně, národ v něm vidí svůj vlastní stav a ví, že přes všechen jed, který s sebou přináší zloba nebo nerozum, jeho podstata zůstane vždy pravdivá a čistá a že v jeho stále se pohybujícím, stále bohatém proudu se tento jed mění v pravdu a blahodárný lék. Národ ví, že jeho tisk snímá jeho hříchy, že se v jeho zájmu snižuje, že se k jeho slávě vzdal vznešenosti, domýšlivosti a nevyvratitelnosti a představuje růži mravního ducha mezi trny přítomnosti.

Výtky, adresované listu „Leipziger Allgemeine Zeitung“, musíme tedy považovat za výtky namířené proti mladému národnímu tisku, tj. proti skutečnému tisku, protože se samo sebou rozumí, že tisk se nemůže stát skutečným tiskem, aniž prošel nutnými vývojovými stadii vyplývajícími z jeho podstaty. Zároveň však musíme prohlásit, že zavrhování národního tisku je zavrhování politického ducha národa. Ale přesto jsme na začátku našeho článku řekli, že vyhlídky německého tisku jsou zdánlivě chmurné. A je tomu tak, protože boj proti existujícímu jevu je první formou jeho uznání, jeho skutečnosti a jeho moci. A jen boj může přesvědčit i vládu i národ i tisk sám o skutečné a nutné oprávněnosti tisku. Jen boj může ukázat, zda je tisk ústupkem nebo nutností, ilusí nebo pravdou.

„KÖLNISCHE ZEITUNG“ A ZÁKAZ LISTU „LEIPZIGER ALLGEMEINE ZEITUNG“

Kolín, 3. ledna. „Kölnische Zeitung“ přinesla ve svém čísle z 31. prosince pod značkou „Lipsko, 27.“ příspěvek dopisovatele, v němž téměř s jásotem oznámila zákaz listu „Leipziger Allgemeine Zeitung“; přitom kabinetní nařízení, dekretující zákaz tohoto časopisu a uveřejněné ve včera došlém čísle „Staatszeitung“, je datováno 28. prosince. Záhadu lze vysvětlit docela prostě konstatováním, že zprávu o zákazu „Leipziger Allgemeine Zeitung“ doručila zdejší pošta 31. prosince; ale „Kölnische Zeitung“ považovala za vhodné, aby si vymyslela nejen příspěvek, ale i dopisovatele a aby dala z proslulého města Lipska zaznít svému vlastnímu hlasu. „Merkantilní“ fantasie listu „Kölnische Zeitung“ „šikovně“ zaměnila pojmy. Přeložila sídlo „Kölnische Zeitung“ do Lipska, když už není možné, aby „Leipziger Zeitung“ sídlila v Kolíně. Kdyby snad redakce „Kölnische Zeitung“ i po střízlivějším uvážení chtěla hájit bujnost své fantasie jako suchou pravdu faktu, byli bychom nuceni v souvislosti se záhadným příspěvkem z Lipska oznámit ještě jeden fakt, který

„překračuje všechny hranice slušnosti a také u nás se musí každému umírněnému a rozvážnému člověku jevit jako nepochopitelná nedískretnosť“.

Pokud jde o sám zákaz „Leipziger Allgemeine Zeitung“, o tom jsme svůj názor už řekli. Netvrdili jsme, že nedostatky vytýkané „Leipziger Allgemeine Zeitung“ jsou úplnou smyšlenkou, ale tvrdili jsme, že jsou to nedostatky, které vyplývají ze samotné podstaty národního tisku, že je tedy třeba se s nimi smířit jako s bolestmi růstu, chceme-li se vůbec smířit s tímto růstem.

„Leipziger Allgemeine Zeitung“ není celý německý národní tisk, ale je to jeho nutná nerozlučná součást. Ty různé prvky, které ve svém úhrnu tvoří povahu národního tisku, musí při jeho přirozeném vývoji — zprvu každý pro sebe — rozvinout své zvláštnosti. Tak se celý organismus národního tisku rozpadá na celou řadu různých časopisů různého, vzájemně se doplňujícího charakteru, a bude-li v jednom středem hlavního zájmu např. politická věda, bude to v druhém politická praxe, v jednom nové myšlenky a v druhém zase nová fakta. Jen bude-li prvkům národního tisku dopřán nerušený, samostatný a jednostranný vývoj a osamostatní-li se v různé orgány, může se vytvořit „dobrý“ národní tisk, tj. národní tisk, který v sobě harmonicky spojuje všechny pravdivé momenty národního ducha; pak bude v každém časopise plně přítomen skutečný mravní duch, stejně jako je v každém lístečku růže přítomna její vůně a duše. Aby však tisk mohl plnit své poslání, je především nutné, aby mu nebylo nic předpisováno zvenčí a aby se mu přiznalo to, co se obvykle přiznává i rostlině, totiž aby se uznalo, že má své vnitřní zákony, jimž se nesmí a nemůže libovolně vymykat.

DOBRÝ A ŠPATNÝ TISK

Kolín, 5. ledNa. Již jsme museli in abstracto^{[^a]} leccos vyslechnout o rozdílu mezi „dobrým“ a „špatným“ tiskem. Ukažme si tedy tento rozdíl na jednom příkladu.

„Elberfelder Zeitung“^[⁷⁵] z 5. ledna v článku označeném „Elberfeld“ se sama nazývá „dobrým tiskem“. „Elberfelder Zeitung“ z 5. ledna přináší tuto noticku:

„Berlín, 30. prosince. Zákaz listu ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘ vzbudil zde celkem nepatrný dojem.“

Naproti tomu „Düsseldorfer Zeitung“^[⁷⁶] shodně s „Rheinische Zeitung“ oznamuje:

„Berlín, 1. ledna. Bezpodmínečný zákaz listu ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘ vzbudil zde největší sensaci, protože Berlíňané tento časopis velmi rádi četli“, atd.

Který tisk, „dobrý“ nebo „špatný“, je tedy „pravdivý“? Který vyjadřuje skutečnost a který ji vyjadřuje tak, jakou by si ji přál? Který obráží veřejné mínění a který je skresluje? Který si tedy zaslouží důvěry státu?

Vysvětlení listu „Kölnische Zeitung“ nás málo uspokojuje. Ve své odpovědi na naši poznámku, že „téměř s jásotem“ oznámil zákaz „Leipzigcr Allgemeine Zeitung“, se neomezuje jen na statistickou část, nýbrž využívá i tiskové chyby. „Kölnische Zeitung“ jistě sama dobře ví, že v textu: „Záhadu lze vysvětlit docela prostě konstatováním, že zprávu o zákazu ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘ doručila zdejší pošta 31. prosince“, mělo být, a jen chybou tisku se stalo, že není: 30. prosince. 30. prosince v poledne, což můžeme v případě nutnosti dokázat, dostala totiž tuto zprávu zdejší poštou „Rheinische Zeitung“, tedy jistě i „Kölnische Zeitung“.

ODPOVĚĎ NA ÚTOK „UMÍRNĚNÉHO“ LISTU^[⁷⁷]

Kolín, 7. ledna. Jeden umírněný porýnský list, jak se diplomaticky vyjadřuje „Augsburger Allgemeine Zeitung“, tj. list omezených sil, velmi omezeného charakteru a krajně omezeného rozumu, překroutil naše tvrzení, že „ ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘ je nutnou, nerozlučnou součástí německého národního tisku“, v tom smyslu, jako bychom tvrdili, že nutnou součástí tisku je lež. Nechceme se nijak zvlášť pohoršovat nad tím, že tento umírněný list vytrhl z naši stati jedinou větu a že vůbec nepovažoval za hodna své vznešené a vážené pozornosti rozklad, který jsme uvedli v tomto i v předešlém článku. Stejně jako na nikom nechceme, aby vyskočil z vlastní kůže, tak nemůžeme na jednotlivci nebo na nějaké straně žádat, aby provedla salto mortale a vyskočila ze své duchovní kůže, za hranice svého rozumového obzoru, a nejméně ze všeho to můžeme chtít od strany, která svou omezenost považuje za něco posvátného. Nerozebíráme tedy to, co by tato obyvatelka intelektuální říše prostřednosti musela udělat, aby nás vyvrátila, rozebíráme jen její skutečné činy.

Nejprve vypočítává staré hříchy „Leipziger Allgemeine Zeitung“, její postoj k hannoverským záležitostem^[⁷⁸], její zaujatou polemiku proti katolicismu (hinc illae lacrimae!^{[^b]} Bylo by zajímavé vědět, zda by naše přítelkyně týž postoj, jenže v opačném směru, připočetla k smrtelným hříchům časopisu „Münchener politische Blätter“?^[⁷⁹]), její klepy atd. atd. Připomíná nám to jeden postřeh z časopisu „Les Guépes“ [„Vosy“]^[⁸⁰] od Alphonse Karra. Pan Guizot, čteme tam, líčí pana Thierse a pan Thiers pana Guizota jako vlastizrádce, a bohužel mají oba pravdu. Kdyby si všechny německé časopisy starého stylu chtěly navzájem vyčítat svou minulost, mohlo by se všechno točit jen kolem formální otázky, zda se víc prohřešily tím, co udělaly, než tím, co neudělaly. Své přítelkyni rádi přiznáme neškodnou přednost před „Leipziger Allgemeine Zeitung“, že nejen nebyla špatná, ale že vůbec nebyla ničím.

Zatím však náš inkriminovaný článek nemluvil o minulém, nýbrž o nynějším charakteru „Leipziger Allgcmeine Zeitung“, třebaže bychom, což se samo sebou rozumí, se stejně vážnými námitkami vystoupili i proti zákazu „Elberfelder Zeitung“, „Hamburger Korrespondent“ a koblencké ‚„Rhein- und Moselzeitung“, protože právní stav se nemění podle morálního charakteru individuí nebo podle jejich politických a náboženských názorů. A naopak, bezprávný stav tisku je naprosto nepochybný, jakmile se jeho existence činí závislou na jeho smýšlení. Až dosud totiž nemáme ani zákoník pro smýšlení, ani soud trestající za smýšlení.

A poslední fázi listu „Leipziger Allgemeine Zeitung“ vytýká „umírněný“ list to, že falšoval fakta, skresloval a lhal, a nás ve spravedlivém rozhořčení obviňuje, že považujeme lež za nutný element národního tisku. A co kdybychom tento strašný závěr skutečně přijali, co kdybychom opravdu tvrdili, že lež je nutným elementem národního tisku, zejména německého národního tisku? Nemáme na mysli lež smýšlení, lež duchovní, máme na mysli lež faktickou, hmatatelnou lež! Kamenujte! Kamenujte! — volala by naše křesťanská přítelkyně. Kamenujte! Kamenujte! — připojil by se celý sbor. Ale neukvapujme se, berme svět tak, jak je, nehrajme si na ideology, vždyť přece můžeme naší přítelkyni dosvědčit, že není ideolog. Nechť „umírněný“ list zkoumavě pohlédne do vlastních sloupců; nepřináší snad denně — stejně jako pruská „Staatszeitung“, stejně jako všechny německé noviny, jako všechny noviny světa — lži z Paříže, klepy o chystaných změnách ve francouzské vládě, falešné zprávy vymyšlené nějakým pařížským plátkem, které vyvrátí hned zítřck, ba dokonce hned příští hodina! A považuje snad „Rhein- und Moselzeitung“ faktickou lež za nutný element v rubrikách Anglie, Francie, Španělsko a Turecko, kdežto za zatraceníhodný, nejtěžší zločin v rubrikách Německo nebo Prusko? Odkud tento dvojí loket? Odkud tento dvojí názor na pravdu? Proč smí týž list v jednom sloupci stavět na odiv lehkomyslnou bezstarostnost městské klepny a v druhém sloupci suchou nezvratnost úředního listu? Zřejmě proto, že pro německé časopisy může existovat francouzská, anglická, turecká a španělská časovost, ale ne časovost německá, nýbrž jen německá nadčasovost. Ale nezaslouží si naopak pochvaly, a to pochvaly od státu ty noviny, které odvádějí pozornost od ciziny a získávají pro vlast pozornost, horečný zájem a dramatické napětí, jež provázejí všechno, co vzniká, především vznikající historii doby! Dejme tomu, že by třeba i budily nespokojenost, rozladění! Vždyť přece budí německou nespokojenost, německé rozladění, a vracejí tak státu mysli, které se od něho odvrátily, třebaže zprvu jsou to mysli zjitřené, rozladěné! A nevzbudily jen nespokojenost a rozladění, vzbudily zároveň obavy a naděje, radost a žal, a především probudily skutečný zájem o stát, učinily stát záležitostí srdce, domácí záležitostí jeho občanů; místo Petrohradu, Londýna a Paříže učinily Berlín, Drážďany, Hannover atd. hlavními městy na mapě politického duševního života v Německu, což je čin, který si zaslouží větši slávy než přeložení hlavního města světa z Říma do Byzance.

Nedosahují-li však německé a pruské noviny, které si vytyčily cíl soustředit hlavní zájem Němců a Prusů na Německo a Prusko, proměnit stát z tajuplné kněžské záležitosti v jasnou, všem přístupnou a všech se týkající světskou záležitost, proměnit stát v tělo a krev občanů, nedosahují-li tyto noviny faktické pravdivosti francouzských a anglických novin a počínají-li si často neobratně a vymýšlejí si báchorky, uvědomte si, že Němec zná svůj stát jen z doslechu, že zavřené dveře nejsou brýle, že zatajovaný státní život není veřejný státní život, a nepovažujte za chybu novin to, co je chyba jen a jen státu, chyba, kterou se právě tyto noviny snaží napravit.

Proto znovu opakujeme: „List ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘ je nutná, nerozlučná součást německého národního tisku.“ Uspokojoval především bezprostřední zájem o politický fakt, kdežto my jsme uspokojovali především zájem o politickou myšlenku, při čemž se samo sebou rozumí, že fakt nevylučuje myšlenku a myšlenka fakt, že jde o převládající charakter, o rozlišující znak.

ODPOVĚĎ NA DENUNCIACI „SOUSEDNÍHO“ LISTU

Kolín, 9. ledna. Nebylo by ani přirozené, kdyby si nyní „dobrý“ tisk ze všech konců Německa nechtěl na nás vysloužit rytířské ostruhy a kdyby v jeho čele neharcovala prorokyně Hulda^[⁸¹] z Augsburgu, které co nejdřív zahrajeme, když nás stále vyzývá k tanci. Dnes se věnujeme své neduživé sousedce, ctihodné „Kölnische Zeitung“! Toujours perdrix!^{[^c]}/p>

Nejprve „něco úvodem“ aneb „úvodní něco“, něco pro osvěžení paměti, pro lepší pochopení její dnešní denunciace, přerozkošná historka o způsobech a metodách, kterými se „Kölnische Zeitung“ snaží, aby si dobyla „úcty“ v očích vlády, jak uplatňuje „pravou svobodu“ v protikladu ke „zvůli“ a jak si dovede klást zevnitř „meze“. Laskavý čtenář si vzpomene, jak v čísle 4 „Rheinische Zeitung“ byla redakce „Kölnische Zeitung“ přímo obviněna, že si sama vyrobila příspěvek dopisovatele z Lipska, ve kterém téměř s jásotem oznamovala zákaz, o němž se tolikrát diskutovalo, a jak přitom dostala dobře míněnou radu, aby se nepouštěla vážně do obhajoby pravosti tohoto dokumentu, a jak byla zároveň důrazně upozorněna, že nestane-li se tak, budeme nuceni uveřejnit ještě jeden nepříjemný fakt týkající se „záhadného příspěvku z Lipska“. Laskavý čtenář si vzpomene na krotkou, vyhýbavou odpověď „Kölnische Zeitung“ z 5. ledna, na naši další odpověď s opravou v čísle 6 a na „uražené ticho“, které potom „Kölnische Zeitung“ považovala za účelné zachovávat. Jde o tento fakt: „Kölnische Zeitung“ považovala zákaz listu „Leipziger Allgemeine Zeitung“ za oprávněný pro jedno sdělení, které

„překračuje všechny hranice slušnosti a také u nás se musí každému umírněnému a rozvážnému člověku jevit jako nepochopitelná nediskretnost“.

Šlo zřejmě o uveřejnění Herweghova dopisu^[⁸²]. Snad by bylo možno tento názor časopisu „Kölnische Zeitung“ sdílet, kdyby sama „Kölnische Zeitung“ několik dní předtím nebyla chtěla Herweghův dopis publikovat a její dobrý úmysl nebylo zmařilo jen to, že narazil na „meze“ zvenčí.

Tím nechceme listu „Kölnische Zeitung“ vyčítat neloyální sklony, ale musíme se našich čtenářů zeptat, zda je to pochopitelná diskretnost, zda to není překročení všech mezí slušnosti a veřejné morálky, vytýká-li někdo svému bližnímu jako smrtelný zločin to, co se právě chystal udělat a co sám neudělal jen proto, že mu v tom zabránila vnější překážka. Po tomto vysvětlení každý pochopí, proč nám dnes špatné svědomí „Kölnische Zeitung“ odpovídá denunciací. „Kölnische Zeitung“ říká:

„Tvrdí se tam“ (v „Rheinische Zeitung“), „že neobvykle ostrý, téměř jizlivý a v každém případě nepříznivý tón tisku vůči Prusku nemá žádný jiný důvod než ten, aby byla vláda upozorněna, aby se vzbudila její pozornost. Protože prý národ již daleko přerostl existující státní formy, trpí tyto formy svéráznou prázdnotou; ani národ, ani tisk prý nemají důvěru k těmto institucím a ještě méně prý věří ve vývoj vycházející z nich.“

„Kölnische Zeitung“ doprovází tato slova tímto zvoláním:

„Je pak třeba divit se tomu, že vedle takových výroků se stále ještě ozývají nářky na nedostatečnou svobodu tisku? Je možno žádat víc než svobodu říci vládě do očí, že všechny státní instituce jsou stará veteš a že nemají cenu ani jako přechod k něčemu lepšímu‘.“

Nejprve je nutno se dohodnout na způsobu citování. Autor článku^[⁸³] citovaného časopisem „Kölnische Zeitung“ si klade otázku, „proč tak ostrý tón tisku vůči Prusku“. Odpovídá: „Já se domnívám, že důvod je třeba hledat hlavně v tomto.“ Netvrdí tedy to, co mu podstrkuje „Kölnische Zeitung“, netvrdí, že neexistuje zádný jiný důvod, naopak, vyslovuje svůj názor jako svou domněnku, jako své individuální mínění. Autor dále připouští, což „Kölnische Zeitung“ zamlčuje, že „rozmach z roku 1840 se zčásti odrazil ve státních formách; pokusil se dát jim náplň a život“. Přesto lze pociťovat, „že národní duch je vlastně míjí, sotva se jich dotýká a téměř v nich ještě ani neumí rozpoznat nebo vážit si jich jako průchozí etapy k dalšímu vývoji“. Autor pokračuje: „Zda jsou tyto formy oprávněné či ne, to nechme stranou; stačí, že ani národ, ani tisk nemají plnou důvěru k institucím a ještě méně věří v možnost vývoje vycházejícího z nich a zdola.“ „Kölnische Zeitung“ cituje místo „nemají plnou důvěru“: „nemají důvěru“, a z poslední části věty vypouští slova „a zdola“, čímž se podstatně mění smysl.

Tisk, pokračuje náš autor, se proto neustále obracel na vládu, protože se „zdálo, že jde ještě o formy samy, v jejichž mezích oprávněná mravní vůle národa, jeho vřelé touhy a potřeby“ by mohly být „svobodně, otevřeně a důrazně vysloveny vládě“. Shrneme-li tato místa, tvrdí snad článek to, co mu „Kölnische Zeitung“ přisuzuje, že říká „vládě do očí“, že „všechny státní instituce jsou stará veteš a že nemají cenu ani jako přechod k něčemu lepšímu“?

Což se tu mluví o všech státních institucích? Jde jen o státní formy, ve kterých by se mohla „svobodně, otevřeně a důrazně“ vyslovit „národní vůle“. A jaké to byly až do nedávna státní formy? Zřejmě jen provinční stavy. A lze říci, že by byl národ provinčním stavům nějak zvlášť důvěřoval? Čekal snad od nich něco velkého, pokud jde o vývoj národa? Považoval je loyální Bülow-Cummerow za pravý výraz národní vůle? Ale nejen národ a tisk, i vláda uznala, že nám ještě chybějí vlastní státní formy; proč by jinak byla vytvářela novou státní formu, „komise“^[⁸⁴]? A že ani tyto komise ve své nynější podobě nestačí, to jsme tvrdili nejen my, to tvrdil dokonce i v „Kölnische Zeitung“ jeden člen komise.

A další tvrzení, že totiž státní formy dokonce i jako formy odporují obsahu a národní duch se v nich necítí „doma“ jako ve svých vlastních formách, neuvědomuje si je jako formy svého vlastního života, toto tvrzení opakuje jen to, co již vyslovilo mnoho pruských i zahraničních listů, a zejména konservativní autoři — že totiž byrokracie je ještě příliš mocná, že státním životem v pravém slova smyslu nežije celý stát, nýbrž jen část státu, „vláda“. Do jaké míry jsou nynější státní formy s to jednak samy sebe naplňovat živým obsahem, jednak si vytvářet doplňující státní formy, na tuto otázku by „Kölnischc Zeitung“ musela hledat odpověď v těch článcích, kde zkoumáme úlohu provinčních stavů a provinčních komisí v rámci celé naší státní organisace, a našla by tam poučení přístupné i její moudrosti. „Nežádáme, aby se při zastoupení národa nedbalo na existující rozdíly, naopak žádáme, aby se vycházelo ze skutečných rozdílů vytvořených a podmíněných vnitřní strukturou státu.“ „Žádáme jen důsledné a všestranné vybudování základních pruských institucí, žádáme, aby se najednou neopouštěla půda skutečného organického státního života a neklesalo se znovu do neskutečných, mechanických, podřadných, nestátních sfér života.“ („Rheinische Zeitung“, roč. 1842, čís. 345.) A co jsme řekli podle ctihodné „Kölnische Zeitung“? — Řekli jsme prý, „že všechny státní instituce jsou stará veteš a nemají cenu ani jako přechod k něčemu lepšímu“! Vypadá to skoro, jako by si „Kölnische Zeitung“ myslela, že může nahradit nedostatek vlastní statečnosti tím, že podstrčí jinému drzé výplody své zbabělé, avšak rádoby udatné fantasie.

DENUNCIACE LISTU „KÖLNISCHE ZEITUNG“ A POLEMIKA
LISTU „RHEIN-UND MOSELZEITUNG“

Kolín, 11. ledna

„Vám zřejmě, Eraste, je málo do jásáni?
Či moje přítomnost vás po každé tak raní?
Co? Nelíbím se vám? Co proti mně jen máte,
že spatříte-li mne, se vždycky rozvzdycháte?“^[⁸⁵]

Tato slova platí především naší sousedce „Kolíňance“! „Kölnische Zeitung“ se nešíří o své „domnělé denunciaci“, tento hlavní bod obchází a stěžuje si jen, že „redakce“ byla při této příležitosti ne právě nejpříjemněji zapletena do sporu. Ale, milá sousedko, ztotožňuje-li dopisovatel listu „Kölnische Zeitung“ jeden z našich berlínských příspěvků s celou „Rheinische Zeitung“, proč by nesměla „Rheinische Zeitung“ ztotožnit porýnskou odpověď „Kölnische Zeitung“ s celou „Kölnische Zeitung“? Nyní k faktu samému:

„Nevytýká se“ (tj. „Rheinische Zeitung“ nevytýká) „nám fakt, nýbrž úmysl.“

Vytýkáme časopisu „Kölnische Zeitung“ nejen úmysl, nýbrž fakt tohoto úmyslu. Fakt, přijetí Herweghova dopisu, se díky vnějším nahodilostem proměnil pro „Kölnische Zeitung“ v úmysl, třebaže se její úmysl již předtím proměnil ve fakt. Z každého zmařeného faktu zůstává pouhý úmysl — a patři snad o to méně před soud? V každém případě by to byla podivná ctnost, která by se snažila ospravedlňovat své skutky náhodou, jež tyto skutky zmařila, jež způsobila, že se skutek nestal skutkem, že zůstal pouhým úmyslem. Ale naše loyální sousedka se ptá — ne ovšem listu „Rheinische Zeitung“, který nepěkně podezírá, že by si „nelámal hlavu“s „poctivou a svědomitou“ odpovědí, nýbrž ptá se „té nepatrné části veřejnosti, které snad ještě není úplně jasno, jaké víry si zaslouží podezírání“ (snad mělo být: obhajoba proti podezírání) „tohoto listu“ — odkud prý „Rheinische Zeitung“ ví, „že jsme zároveň s tímto úmyslem“ (tj. s úmyslem uveřejnit Herweghův dopis) „neměli také jiný“ (signo haud probato^{[^d]}) „úmysl, totiž úmysl připojit svou důtku, kterou si autor zasloužil za svou dětinskou opovážlivost?“ Odkud však „Kölnische Zeitung“ ví, jaký úmysl měla „Leipziger Allgemeine Zeitung“, když uveřejňovala Herweghův dopis? Proč to nemohl být třeba neškodný úmysl přinést první určitou novinku? Proč to nemohl být třeba loyální úmysl prostě postavit tento dopis před soudnou stolici veřejného mínění? Povíme sousedce jednu anekdotu. V Římě je zakázáno tisknout korán. Jakýsi mazaný Ital na to vyzrál. Vydal vyvrácení koránu, tj. knihu, ve které je na titulním listě napsáno „Vyvrácení koránu“ a za titulním listem je prostě vytištěn text koránu. A nedovedli snad tohoto triku používat všichni kacíři? Nebyl Vanini upálen, přestože ve svém „Theatrum mundi“^[⁸⁶] při hlásání atheismu pečlivě a okázale uvádí všechny argumenty proti atheismu? Což sám Voltaire ve své „Bible enfin expliquée“^[⁸⁷] neučil v textu nevěřit a v poznámkách věřit, a věřil někdo v očistnou moc těchto poznámek? Ale, končí naše ctihodná sousedka,

„i když jsme měli tento úmysl, lze snad naše přijetí beztak všeobecně známého dopisu stavět na roveň s původním uveřejněním?“

Ale nejmilejší sousedko, také „Leipziger Allgemeine Zeitung“ neuveřejnila nic jiného než dopis, který už předtím obíhal v mnoha kopiích. „Zajisté, mylorde, příliš rád druhé káráte.“^[⁸⁸]

V papežské encyklice ex cathedra^{[^e]} vydané 15. srpna 1832, v den nanebevzetí Panny Marie, čteme:

„Je šílenství (deliramentum) tvrdit, že každému člověku má být přiznána svoboda svědomí; není nic odpornějšího než svoboda tisku.“

Tato sentence nás přenáší z Kolína do Koblence za „umírněným“ listem „Rhein- und Moselzeitung“, jehož nářek proti naší obhajobě svobody tisku je po tomto citátu srozumitelný a vysvětlitelný, byť přitom člověku připadá sebepodivnější, že tento list o sobě prohlašuje, že patří k „velmi horlivým přátelům tisku“. Z „umírněných“ sloupců tohoto listu nevyskakují dnes sice dva lvi, ale zato jedna lví kůže a jedna lví kutna, kterým bychom rádi věnovali patřičnou přírodovědeckou pozornost. Expektorace čís. 1 obsahuje mimo jiné toto:

„Její“ (tj. „Rheinische Zeitung“) „boj je tak loyální, že nás hned předem ujišťuje, že v zájmu ‚právního stavu‘, který jí tolik leží na srdci, by se postavila dokonce i proti zákazu ‚Rhein- und Moselzeitung‘, což je ujištění, které by nám velmi lichotilo a velmi by nás uklidňovalo, kdyby tomuto rytířskému zastánci každé uražené svobody tisku náhodou zároveň jedním dechem neuklouzla urážka na adresu ‚Münchener hist.-politische Blätter‘, které, jak známo, byly u nás už dávno skutečně zakázány.“

Zvláštní, jak může někdo v téže chvíli, kdy přísně odsuzuje lhaní novin pokud jde o fakta, sám při výkladu fakt lhát! Místo, na které se tím naráží, zní doslova takto: „Nejprve vypočítává staré hříchy ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘, její postoj k hannoverským záležitostem, její zaujatou polemiku proti katolicismu (hinc illae lacrimae!). Bylo by zajímavé vědět, zda by naše přítelkyně týž postoj, jenže v opačném směru, připočetla k smrtelným hříchům časopisu ‚Münchener politische Blätter?“ V těchto řádcích se mluví jen o „zaujaté polemice“ časopisu „Münchener politische Blätter“ proti protestantismu. Ospravedlňovali jsme tím snad zákaz tohoto listu? Mohli jsme vůbec chtít tento zákaz ospravedlňovat tím, že „týž postoj“, který u „Leipziger Allgemeine Zeitung“ nepovažujeme za důvod k zákazu, nacházíme, — „jenže v opačném směru“ — u „Münchener politische Blätter“? Naopak! Dovolávali jsme se svědomí „Rhein- und Moselzeitung“ a ptali jsme se jí, zda podle ní týž postup na jedné straně zákaz ospravedlňuje, kdežto na druhé straně neospravedlňuje! A zárovcň jsme se jí tázali, zda odsuzuje sám postup, nebo naopak jen směr postupu? A „Rhein- und Moselzeitung“ na naši otázku odpověděla, odpověděla v tom smyslu, že neodsuzuje jako my každou nábožensky zaujatou polemiku, nýbrž jen tu zaujatou polemiku, která si troufá být protestantská. A jestliže jsme se v téže chvíli, kdy jsme brali „Leipziger Allgemeine Zeitung“ v ochranu proti „právě vydanému“ zákazu, zmínili s „Rhein- und Moselzeitung“ o zaujaté polemice „Leipziger Allgemeine Zeitung“ proti katolicismu, nesměli jsme se snad zmínit bez „Rhein- und Moselzeitung“ o zaujaté polemice „dávno zakázaných“ „Münchener politische Blátter“? Čís. 1 bylo tedy tak laskavé, že rozmnožilo důvody, kterými jsme omlouvali lhaní novin při sdělování fakt — „nepatrnou veřejnost státu“, „nehotovost“ „denního“, hlasitého a nezvyklého „politického myšlení“, charakter „vznikající historie doby“ — o nový důvod, o faktickou slabomyslnost veliké části německého tisku. „Rhein- und Moselzeitung“ sama na sobě ukázala, jak nepravdivé myšlení nutně a bezděčně produkuje nepravdivá fakta, čili skreslování a lži.

Nyní přejděme k číslu 2, lví kutně, protože další argumenty čísla 1 jsou tu rozvinuty v ještě důkladnější motanici. Lví kutna napřed informuje veřejnost o svých celkem nezajímavých duševních stavech. Čekala „výbuch hněvu“. Ale my prý jsme přišli se „zřejmě lehce nahozeným, vznešeným vyvrácením“. Její vděčnost za tuto „nečekanou šetrnost“ se však mísí se zlobnými pochybami,

„zda je tato nečekaná šetrnost opravdu rysem mírnosti nebo spíše následkern duchovní nespokojenosti a ochablosti“.

Nemáme v úmyslu vykládat tu našemu zbožnému odpůrci, jak spokojenost duchovenstva může někdy být příčinou duchovní nespokojenosti, a přejdeme rovnou k „obsahu oné odpovědi“. Zbožný muž přiznává, „že bohužel nemůže zamlčet“, že podle jeho „krajně omezeného rozumu“ se „Rheinische Zeitung“ „jen pokouší prázdnými slovními potyčkami zakrýt rozpaky“, a aby ani na okamžik neprozradil svou „pokryteckou pokoru nebo skromnost“, zbožný muž ihned dokládá svůj „krajně omezený“ rozum nejprůkaznějšími, nejnezvratnějšími argumenty. Začíná takto:

„ ‚Staré hříchy »Leipziger Allgemeine Zeitung«, její postoj v hannoverských záležitostech, její zaujatá polemika proti katolicismu, její klepy atd.‘, nu ano, ty nelze popřít; ale — míní naše výborná žákyně velikého filosofa Hegela — tato provinění úplně omlouvá to, že také jiné listy se provinily stejně — (zrovna tak, jako se darebák před soudem nemůže ospravedlnit skvěleji než tím, že se odvolá na lotroviny svých četných kamarádů, kteří ještě volně pobíhají po světě).“

Kde jsme tvrdili, že „staré hříchy ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘ úplně omlouvá to, že také jiné listy se provinily stejně“? Kde jsme se tyto staré hříchy jen pokusili „omlouvat“? Naše skutečná úvaha, kterou je třeba dobře rozlišovat od jejího odrazu v zrcadle „krajně omezeného rozumu“, byla takováto: Časopis „Rhein- und Moselzeitung“ nejprve vypočítává „staré hříchy“ „Leipziger Allgemeine Zeitung“. My potom specifikujeme tyto hříchy a pokračujeme: „Kdyby si všechny německé časopisy starého stylu chtěly navzájem vyčítat svou minulost, mohlo by se všechno točit jen kolem formální otázky, zda se víc prohřešily tím, co udělaly, než tím, co neudělaly. Své přítelkyni ‚Rhein- und Moselzeitung‘ rádi přiznáme neškodnou přednost před ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘, že nejen nebyla špatná, ale že vůbec nebyla ničím.“

Neříkáme tedy, že také jiné listy, říkáme, že všechny německé časopisy starého stylu, mezi které výslovně zahrnujeme i „Rhein- nud Moselzeitung“, nejsou úplně bez viny, že si právem mohou vyčítat totéž. „Rhein- und Moselzeitung“ si může osobovat jen tu pochybnou přednost, že zhřešila tím, co neudělala, čili může nanejvýš stavět své nespáchané hříchy proti spáchaným hříchům „Leipziger Allgemeine Zeitung“. Můžeme „Rhein- und Moselzeitung“ její pasivní špatnost objasnit na čerstvém příkladu. Nyní si na mrtvé „Leipziger Allgemeine Zeitung“ zchlazuje svou fanatickou zlost, zatím co z ní, dokud byla živa, opisovala, místo aby ji vyvracela. Přirovnání, kterým si „krajně omezený rozum“ snaží ozřejmit naši úvahu, je třeba trochu, ale podstatně poopravit. Bylo by nutno mluvit nikoli o jednom darebákovi, který se před soudem vymlouvá na jiné, volně pobíhající darebáky, ale o dvou darebácích, z nichž jeden, který se nepolepšil a není zavřen, triumfuje nad druhým, kterého zavřeli, třebaže se polepšil.

„A ktomu,“ pokračuje „krajně omezený rozum“, „ktomu prý ‚právní stav se nemění podle morálního charakteru individui nebo podle jejich politických a náboženských názorů‘ a následkem toho i absolutně špatný list právě proto, že je pouze špatnou existencí, má také právo být takovou špatnou existenci (zrovna tak jako nelze veškeré ostatní špatnosti na zemi, právě pro její špatnou existenci, upírat právo na existenci).“

Náš zbožný odpůrce nás zřejmě chce přesvědčit, že nechodil do školy nejen k žádnému „velikému“ filosofovi, ale ani k nějakému „malému“.

Před tím, než prošel prismatem „krajně omezeného rozumu“, zněl odstavec, kterému náš přítel přibásňuje tak podivuhodně pokroucený a zmatený smysl, takto:

„Zatím však náš inkriminovaný článek nemluvil o minulém, nýbrž o nynějším charakteru ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘, třebaže bychom, což se samo sebou rozumí, se stejně vážnými námitkami vystoupili i proti zákazu atd. atd. koblencké ‚Rhein- und Moselzeitung‘, protože právní stav se nemění podle morálního charakteru individuí nebo podle jejich politických a náboženských názorů. A naopak bezprávný stav tisku je naprosto nepochybný, jakmile se jeho existence činí závislou na jeho smýšleni. Až dosud totiž nemáme ani zákoník pro smýšlení, ani soud trestající za smýšlení.“

Netvrdíme tedy nic než to, že člověka nelze uvěznit nebo zbavit vlastnictví nebo nějakého jiného právnického práva pro jeho morální charakter, pro jeho politické a náboženské názory, a toto poslední tvrzení zřejmě zvlášť pohoršuje našeho nábožného přítele. Nechceme, aby právní stav byl špatné existenci zaručen proto, že je špatná, nýbrž potud, pokud její špatnost je jen ve smýšlení, pro které nemáme ani soud, ani zákoník. To znamená, že proti existenci špatného smýšlení, pro které nemáme žádný soud, stavíme existenci špatného jednání, pro které, je-li nezákonné, existuje soud a trestní zákoník. Tvrdíme tedy, že špatná existence, třebaže je špatná, má právo na existenci, není-li nezákonná. Netvrdíme to, co reprodukuje naše domnělá ozvěna, že totiž špatné existenci „nelze upírat právo na existenci“ právě proto, že je „pouze špatnou existencí“. Naopak, náš ctihodný příznivec se jistě přesvědčil, že jemu a časopisu „Rhein- und Moselzcitung“ upíráme právo na to být špatnou existencí a že je chceme pokud možno změnit v dobré existence, aniž se proto cítíme oprávněni k útoku na „právní stav“ časopisu „Rhein- und Moselzeitung“ a jeho štítonoše. A ještě jedna ukázka „rozumové kapacity“ našeho zbožného horlitele:

„Jde-li však orgán ‚politického myšlení‘ tak daleko, že tvrdí, že takové listy jako ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘ “ (a hlavně „Rheinische Zeitung“, což se samo sebou rozumí) „si naopak zaslouží pochvaly, a to pochvaly od státu‘ za to, že i když vzbuzují nespokojenost a rozladění, vzbuzují přece německou nespokojenost a německé rozladění, nemůžeme jinak než vyslovit pochybnosti nad touto podivnou ‚zásluhou o německou vlast‘.“

Uvedené místo zní v originále takto: „Ale nezaslouží si naopak pochvaly, a to pochvaly od státu ty noviny, které odvádějí pozornost od ciziny a získávají pro vlast pozornost, horečný zájem a dramatické napětí, jež provázejí všechno, co vzniká, především vznikající historii doby! Dejme tomu, že by třeba i budily nespokojenost, rozladění! Vždyť přece budí německou nespokojenost, německé rozladění, a vracejí tak státu mysli, které se od něho odvrátily, třebaže zprvu jsou to mysli zjitřené, rozladěné! A nevzbudily jen nespokojenost a rozladění atd., především probudily skutečný zájem o stát, učinily stát záležitostí srdce, domácí záležitostí atd.“

Náš nejctihodnější vynechává tedy spojovací články. Je to tak, jako bychom mu řekli: Nejmilejší pane! Buďte nám vděčný, rozjasňujeme vám rozum; i když vás snad trochu pohoršíme, je to stále váš rozum, který přitom získává — a jako by nám náš přítel odpověděl: Jakže? Já že vám mám být vděčný za to, že mě pohoršujete! Po všech těchto ukázkách „krajně omezeného rozumu“ lze i bez hlubších psychologických studií pochopit nezkrotnou fantasii našeho pisatele, která nás již vidí, jak s kohortami stoupenců „drancujeme a vypalujeme německé kraje“. Nakonec náš přítel odhazuje masku. „Ulrich von Hutten a jeho stoupenci“, ke kterým, jak známo, patří i Luther, odpustí lví kutně z „Rhein- und Moselzeitung“ její bezmocný vztek. My se můžeme jen červenat nad přeháněním, které nás řadí k tak velikým mužům, a rádi bychom z vděčnosti přirovnali našeho přítele k vrchnímu pastoru Goetzovi. Proto voláme s Lessingem:

„Hle, moje stručná rytířská opověď. Pište, pane pastore, a nechte druhé psát, co hrdlo ráčí; píši také. A nevyvrátím-li sebenepatrnější maličkost, ve které nemáte pravdu, pak to znamená, že už nevládnu perem.“^[⁸⁹]

„RHEIN-UND MOSELZEITUNG“

Kolín, 15. ledna. Číslo 1 časopisu „Rhein- und Moselzeitung“ z 11. ledna, kterému jsme před několika dny věnovali letmou pozornost jako harcovníku lvího článku, pokouší se dnes dokázat na příkladu, jak málo je list „Rheinische Zeitung“

„se svými dialektickými kotrmelci“ schopen „jasně pochopit jednoduchou, jasně vyslovenou větu“.

Číslo 1 prý totiž vůbec neřeklo, že se „Rheinische Zeitung“ snažila omlouvat zákaz listu „Münchener politische Blátter“,

„nýbrž řeklo, že ‚Rheinische Zeitung‘ se v okamžiku, kdy se vydává za obhájce bezpodmínečné svobody tisku, nerozpakuje ostouzet skutečně zakázaný list, a proto se zdá dost pochybná ta rytířskost, se kterou, jak ujišťuje, by byla sama ochotna vystoupit na kolbiště proti zákazu listu ‚Rhein- und Moselzeitung‘.“

Harcíř číslo 1 nevidí to, že jeho zneklidnění nad naším rytířským chováním při eventuálním zákazu časopisu „Rhein- und Moselzeitung“ mohlo mít dva důvody a že o obou jsme se už vyslovili. Museli jsme předpokládat, že dobrý harcíř buď nevěří našemu ujištění, protože v domnělém ostouzení listu „Münchener politische Blätter“ vidí skryté omlouvání jeho zákazu. Mohli jsme takový myšlenkový postup u dobrého harcíře předpokládat tím spíše, že šosák se sobě vlastní mazaností usuzuje na pravé mínění z takových výroků, které, jak se mu zdá, druhému bezděky „uklouzly“. Pro tento případ uklidňujeme dobrého harcíře tím, že mu dokazujeme, že souvislost mezi naším výrokem o „Münchener politische Blátter“ a omlouváním zákazu tohoto listu je vyloučena.

Nebo snad číslo 1, což byla druhá možnost, považuje za vůbec nepřípustné a nerytířské to, že skutečně zakázanému listu, „Münchener politische Blátter“, vyčítáme zaujatou polemiku proti protestantismu. Spatřuje v tom ostouzení. A pro tento případ jsme dobrému harcíři položili otázku: „A jestliže jsme se v téže chvíli, kdy jsme ‚Leipziger Allgemeine Zeitung‘ brali v ochranu proti ‚právě vydanému‘ zákazu, zmínili s ‚Rhein- und Moselzeitung‘ o jeho zaujaté polemice proti katolicismu, nesměli jsme se snad zmínit bez ‚Rhein- und Moselzeitung‘ o zaujaté polemice ‚dávno zakázaných‘ ‚Münchener politische Blätter‘?“ To znamenalo: Neostouzíme „Leipziger Allgemeine Zeitung“ tím, že se zmiňujeme o její protikatolicky zaujaté polemice, majíce k tomu souhlas „Rhein- und Moselzeitung“. Mění se naše tvrzení o katolicky zaujaté polemice časopisu „Münchener politische Blátter“ v ostouzení proto, že má tu smůlu, že nemá souhlas „Rhein- und Moselzeitung“?

A dále přece číslo 1 neudělalo již nic, než že naše tvrzení nazvalo ostouzením — a od kdy jsme povinni věřit mu na slovo? Řekli jsme: „Münchener politische Blätter“ jsou katolicky zaujatý list, a v tomto smyslu je to „Leipziger Allgemeine Zeitung“ na ruby. Harcíř v „Rhein- und Moselzeitung“ říká: Není to zaujatý list a není to „Leipziger Allgemeine Zeitung“ na ruby. Není to

„stejná snůška nepravd, hloupých klepů a posměšků proti nekatolickým vyznáním“.

Nejsme theologickými zápasníky žádné z obou stran, ale stačí jen si přečíst psychologické, pomlouvačné a sprosté vylíčení Luthera v „Münchener politische Blätter“, stačí jen si přečíst, co říká „Rhein- und Moselzeitung“ o „Huttenovi a jeho stoupencích“, aby si člověk mohl odpovědět na otázku, zda „umírněný“ list stojí na posici, ze které může rozhodnout, co je a co není nábožensky zaujatá polemika.

Nakonec nám dobrý harcíř slibuje „bližší charakteristiku časopisu ‚Rheinische Zeitung‘“. Nous verrons.^{[^f]} Stranička mezi Mnichovem a Koblencí se už jednou vyslovila v tom smyslu, že „politického“ myšlení Porýňanů jistě buď někdo zneužije k nějakým nestátním cílům, nebo bude muset být potlačeno jako „pohoršeni“. Jak by se tato stranička nepohoršovala, když vidí důkaz své naprosté bezvýznamnosti v tom, jak rychle se v Porýnské provincii šíří „Rheinische Zeitung“? Nebo snad není v nynějším okamžiku vhodné se pohoršovat? Domníváme se, že je to všechno obstojně promyšleno, a jen litujeme, že se tato strana — nemajíc významnější orgán — musí spokojit s dobrým harcířem a jeho nenápadným „umírněným“ listem. Z tohoto orgánu lze soudit na sílu strany.

Napsal K. Marx 31. prosince 1842 a 3., 5,
7., 9., 11. a 15 ledna 1843
Poprvé otištěno v čís. 1, 4, 6, 8, 10, 13 a 16
listu „Rheinische Zeitung“ z 1., 4., 6., 8.,
13. a 16. ledna 1843

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — v abstraktní formě. (Pozn. red.)

b Proto ty nářky! (Doslova: odtud ty slzy!) (Pozn. red.))

c Stále totéž! (Doslova: stále koroptve!) (Pozn. red.)

d — ničím neprokázaný. (Pozn. red.)

e Doslova: „s trůnu“, tj. vyhlášené se stolice sv. Petra, což značí závazné pro celou církev jako neochvějná pravda. (Pozn. red.)

f Uvidíme. (Pozn. red.)

74 „Leipziger Allgemeine Zeitung“ [„Lipské všeobecné noviny“] — německý deník, který vycházel od roku 1837. Na začátku čtyřicátých let XIX. století to byl pokrokový buržoasní list. Byl zakázán pro území Pruska kabinetním nařízením ze dne 28. prosince 1842; v Sasku vycházel do 1. dubna 1843.

Každá část článku byla v Rheinische Zeitung publikována pod svým vlastním názvem. Název celému článku dal Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS.

75 „Elberfelder Zeitung“ („Elberfeldské noviny“] — německý deník, který vycházel v Elberfeldu od roku 1834 do roku 1904. V třicátých až čtyřicátých letech XIX. století to byl list konservativního zaměření.

76 „Düsseldorfer Zeitung“ [„Düsseldorfské noviny“] — německý deník, který pod tímto názvem vycházel v Düsseldorfu od roku 1826 do roku 1926. V čtyřicátých letech XIX. století to byl list buržoasně liberálního zaměření.

77 Tím se myslí „Rhein- und Mosel-Zeitung“ („Porýnsko-moselské noviny“] — reakční katolický deník, který vycházel v Koblenci v letech 1831 až 1850.

78 Jde o události, k nimž došlo roku 1837, když hannoverský král zrušil ústavu. Proti tomuto aktu zvůle protestovalo sedm liberálních profesorů university v Göttinkách (bratři Grimmové, Dahlmann, Gervinus, Ewald, Albrecht a Weber), kteří byli za to sesazeni; někteří z nich byli vypovězeni. Hannoverské události měly velký ohlas v celém Německu. List „Leipziger Allgemeine Zeitung“ tyto pronásledované profesory hájil.

79 „Münchener politische Blätter“ („Mnichovské politické listy“] — zkrácený název klerikálního časopisu „Historisch-politische Blätter für das katolische Deutschland“ [„Historicko-politické listy pro katolické Německo“], který vycházel od roku 1838 v Mnichově. Ve čtyřicátých letech XIX. století hájil tento list katolickou církev proti protestantismu vládnoucímu v pruském státě.

80 „Les Guêpes“ [„Vosy“] — satirický měsíčník, který od roku 1839 vydával v Paříži francouzský maloburžoasní publicista Alphonse Karr.

81 Marx tu přezdívá augsburské „Allgemeine Zeitung“ podle mythické jerusalemské věštkyně.

82 Jde o dopis, který napsal básník Georg Herwegh, maloburžoasní demokrat, Bedřichu Vilémovi IV., když pruská vláda zakázala rozšiřovat na území Pruska radikální měsíčník „Der deutsche Bote aus der Schweiz“ [„Německý posel ze Švýcar“], který chtěl Herwegh vydávat. Herweghův dopis byl uveřejněn v „Leipziger Allgemeine Zeitung“ 24. prosince 1842, načež bylo vydáno kabinetní nařízení zakazující tento list a Herwegh byl vypovězen z Pruska.

83 Jde o článek „Preussische Presse“ [„Pruský tisk“], otištěný v čís. 6 „Rheinische Zeitung“ ze 6. ledna 1843.

84 Tím se myslí stavovské komise provinčních zemských sněmů, zřízené v Prusku roku 1841. Tyto komise, skládající se z členů provinčních zemských sněmů, jež si sněmy volily podle stavů, tvořily spojený poradní orgán — „Spojené komise“. S pomocí tohoto orgánu, který byl jen fikcí zastupitelské instituce, chtěl Bedřich Vilém IV. zavést nové daně a získat půjčku.

85 J. B. Moliěre, „Les Fâcheux“ [„Lidé obtížní“], dějství I, výstup pátý.

86 Marx má na mysli knihu Lucilia Vaniniho „Amphitheatrum aeternae providentiae“ [„Amfltheatr věčné prozřetelnosti“], uveřejněnou latinsky roku 1615.

87 F. M. A. Voltaire, „La Bible enfin expliquée“ [„Bible konečně vyložená“].

88 Ze Shakespearova „Jindřicha IV.“, část I, dějství III, výstup první.

89 Z Lessingovy „Eine Parabel. Nebst einer kleinen Bitte und einem eventualen Absagungsschreiben“ [„Průpověď. A navíc malá prosba a eventuální odřeknutí“].