Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Komunismus a „Augsburger Allgemeine Zeitung“
Kolín, 15. října. „Augsburger Zeitung“ si v čís. 284 počínala dost neobratně, když v „Rheiniscke Zeitung“ odhalila pruskou komunistku, sice ne skutečnou komunistku, ale přece jen osobu, která s komunismem fantasticky koketuje a platonicky flirtuje.
Zda tyto nechutné fantasie naší Augsburčanky jsou nezištné, nebo zda tyto jalové kejkle její vzrušené obrazotvornosti souvisí s nějakými spekulacemi a diplomatickými čachry, to nechť rozhodne čtenář, až mu předložíme domnělé corpus delicti[a].
Dovídáme se, že prý „Rheinische Zeitung“ uveřejnila pod čarou komunistickou stať o berlínských rodinných domcích[53] a doprovodila ji touto poznámkou: Tato sdělení „nejsou bez zajímavosti pro historii této důležité časové otázky“. Z toho prý podle augsburské logiky vyplývá, že „Rheinische Zeitung“ „s doporučením servíruje takové nečisté zmetky“. Řeknu-li např.: „tato ‚Mefistofelova‘[54] sdělení o vnitřních záležitostech ‚Augsburger Zeitung‘ nejsou bez zajímavosti pro historii této roztahovačné dámy“, pak patrně doporučuji špinavé „zmetky“, ze kterých si Augsburčanka sešívá svou pestrou garderobu. Nebo snad nemáme komunismus pokládat za časovou otázku už proto, že to není časová otázka, která má přístup do salonů, že nosí špinavé prádlo a není navoněna růžovou vodou?
Augsburčanka se ovšem právem zlobí na naše nepochopeni. Komunismus není významný proto, že je dnes nesmírně vážnou otázkou pro Francii a Anglii. Komunismus má evropský význam proto, že ho „Augsburger Zeitung“ použila jako fráze. Jeden z pařížských dopisovatelů tohoto časopisu, renegát, který vykládá dějiny jako cukrář botaniku, měl nedávno nápad: monarchie se prý musí pokusit přivlastnit si po svém socialisticko-komunistické ideje. Chápete tedy rozhořčení Augsburčanky, která nám nikdy neodpustí, že jsme veřejnosti představili komunismus v jeho nemyté nahotě; chápete tedy zatrpklou ironii, která na nás pokřikuje: tak hleďme, vy doporučujete komunismus, který už jednou měl to štěstí, že se zaskvěl jako elegantní fráze na stránkách časopisu „Augsburger Zeitung“.
Druhá výtka adresovaná časopisu „Rheinische Zeitung“ se týká závěru zprávy ze Štrasburku o komunistických projevech na tamějším kongresu[55] obě nevlastní sestry si totiž rozdělily kořist tak, že Porýňance připadla rokování štrasburských učenců a Bavoračce jejich hostiny. Inkriminované místo zní doslova takto:
„Dnešní postavcní středního stavu připomíná postavení šlechty v roce 1789; tehdy žádal střední stav pro sebe výsady šlechty a dostal je; dnes se chce stav, který nic nevlastní, podílet na bohatství středních tříd, jež jsou teď u vesla. Střední stav se však dnes proti zákeřnému přepadení pojistil lépe než šlechta v roce 1789 a lze očekávat, že problém bude řešen pokojně.“
To, že se splnilo Sieyèsovo proroctví a že se tiers état[b] stal vším a chce být vším, to s velmi lítostným rozhořčením přiznává jak Bülow-Cummerow, tak někdejší „Berliner politisches Wochenblatt“[c], tak dr. Kosegarten, zkrátka všichni feudálně smýšlející autoři. Že se stav, který dnes nic nevlastní, chce podílet na bohatství středních tříd, je fakt, který i bez štrasburských řečí a přes augsburské mlčení bije do očí na ulicích v Manchesteru, v Paříži a v Lyonu. Domnívá se snad Augsburčanka, že svou nevolí nebo mlčením vyvrátí skutečnosti doby? Impertinence této dámy se projevuje v tom, že utíká. Prchá před choulostivými zjevy doby a myslí si, že prach, který při útěku za sebou rozvíří, stejně jako ustrašené nadávky, které na útěku cedí skrz zuby, zaslepí a zmatou nepohodlný zjev doby i pohodlného čtenáře.
Nebo se snad Augsburčanka zlobí proto, že náš dopisovatel doufá, že se nepopiratelná kolise bude řešit „pokojně“? Nebo nám snad vytýká, že jsme okamžitě nepředepsali nějaký osvědčený recept a nenaservírovali překvapenému čtenáři nad slunce jasnou zprávu o řešení problému, které nic neřeší? My neovládáme umění, jak se jedinou frází vyrovnat s problémy, na jejichž zvládnutí pracují dva národy.
Avšak nejmilejší, nejdobrotivější Augsburčanko, dáváte nám u příležitosti komunismu na srozuměnou, že Německo je nyní chudé na nezávislé existence, že devět desítin vzdělané mládeže, aby si zajistilo budoucnost, žebroní o chléb u státu, že naše velké řeky zpustly, že naše lodní doprava upadá, že našim kdysi vzkvétajícím obchodním městům chybí někdejší lesk, že v Prusku se teprve zdlouhavě vydobývají svobodné instituce, že přebytek našeho obyvatelstva bezradně bloudí po světě a mizí jako Němci mezi cizími národnostmi a že na všechny tyto problémy neexistuje žádný recept, žádný pokus „objasnit si prostředky k provedeni“ velikého činu, který nás má vykoupit ze všech těchto hříchů! Nebo nedoufáte v pokojné řešení? To téměř naznačuje jiný článek v témž čísle, zaslaný z Karlsruhe, kde se dokonce v souvislosti s celní unií klade Prusku choulostivá otázka: „Myslí si někdo, že taková krise by přešla jako tahanice o to, zda se smí kouřit v Tiergarten[d] ?“ Důvod, který uvádíte pro svou nevíru, je komunistický důvod. „Nechť si vypukne průmyslová krise, nechť jsou ztraceny miliony kapitálu, nechť jsou tisíce dělníků bez chleba!“ Ano, opravdu nevhod přišlo naše „očekávání pokojného řešení“, když vy jste se už rozhodla nechat vypuknout krvavou krisi; to asi také bude důvod, proč ve svém článku s logikou vám vlastní doporučujete Velké Britannii demagogického lékaře dr. M'Doualla, který se vystěhoval do Ameriky, protože „s tímhle králomilným pronárodem nelze přece nic pořídit“.
Než se s vámi rozloučíme, rádi bychom vás ještě mimochodem upozornili na vaši vlastni moudrost, protože při vaší metodě ohánět se frázemi se asi nelze vyhnout tomu, abyste tu a tam prostoduše nevyslovila myšlenku, i když ji nemáte. Zjišťujete, že pan Hennequin z Paříže se ve své polemice proti drobení pozemkového vlastnictví nápadně shoduje s autonomy[56]! Překvapení, říká Aristoteles, je počátek filosofování. Vy jste skončila na začátku. Ušel vám snad ten překvapující fakt, že komunistické zásady v Německu nerozšiřují liberálové, ale vaši reakční přátelé?
Kdo mluví o řemeslnických korporacích? Reakcionáři. Řemeslnický stav má být státem ve státě. Není vám nápadné, že takové myšlenky lze moderně vyjádřit také takto: „Stát se má proměnit v řemeslnický stav?“ Má-li být řemeslníkovi jeho stav státem a jestliže naproti tomu moderní řemeslník jako každý moderní člověk rozumí a může rozumět státem jen sféru společnou všem svým spoluobčanům, jak jinak chcete spojit obě myšlenky než v řemeslnický stát?
Kdo polemisuje proti drobení pozemkového vlastnictví? Reakcionáři. Jeden feudalistický spis, který nedávno vyšel (Kosegarten o parcelaci), jde tak daleko, že soukromé vlastnictví nazývá výsadou. To je základní these Fourierova. A jakmile se lidé shodnou na základních principech, což už se pak nedá diskutovat o důsledcích a aplikaci?
„Rheinische Zeitung“, která nemůže komunistickým idejím v jejich dnešní podobě přiznat ani theoretickou reálnost a nemůže si tudíž ani přát jejich praktickou realisaci nebo je vůbec pokládat za možné, podrobí tyto ideje důkladné kritice. Ale že spisy, jako jsou spisy Lerouxovy, Considérantovy a jako je především pronikavé dílo Proudhonovo, nelze kritisovat na základě povrchních okamžitých nápadů, nýbrž jen na základě houževnatého a hlubokého studia, to by mohla Augsburčanka pochopit, jen kdyby chtěla něco víc a zmohla se na něco víc než na uhlazené fráze. Takové theoretické práce musíme brát tím vážněji, že nesouhlasíme s Augsburčankou, která nalézá „reálnost“ komunistických myšlenek nikoli u Platona, nýbrž u svého tajemného známého, který ne bez jistých zásluh v některých oborech vědeckého bádání obětoval celé jmění, které kdysi míval, a po vůli otce Enfantina myl po svých kumpánech talíře a čistil jim boty. Jsme pevně přesvědčeni, že pravým nebezpečím není praktický pokus, nýbrž theoretické zdůvodnění komunistických idejí, protože na praktické pokusy, i kdyby to byly masové pokusy, lze odpovědět kanony, jakmile se stanou nebezpečnými, ale ideje, které ovĺádne náš rozum, jichž dobude naše mysl, ke kterým rozum přikoval naše svědomí, to jsou řetězy, jež člověk nemůže strhat, aniž rozerve své srdce, to jsou démoni, nad nimiž může člověk zvítězit jen tim, ze se jim podrobi. Ale „Augsburger Zeitung“ zřejmě nikdy nepoznala úzkost svědomí, kterou vyvolává vzpoura subjektivních přání člověka proti objektivním názorům vlastního rozumu, protože nemá ani vlastní rozum, ani vlastní názory, ani vlastní svědomí.
Napsal K. Marx 15. října 1842
Poprvé otištěno v „Rheinische Zeitung“
čís. 289 z 16. října 1842Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — doličný předmět. (Pozn. red.)
b — třetí stav. (Pozn. red.)
c Narážka na Bedřicha Viléma IV. (Pozn. red.)
d Velký berlínský park. (Pozn. čes. red.)
53 Jde o poznámku berlínského dopisovatele z 21. srpna 1842, která byla v „Rheinische Zeitung“ čís. 273 z 30. září 1842 přetištěna z Weitlingova časopisu „Die junge Generation“ [„Mladá generace“], zářijové číslo roč. 1842.
54 Marx tu naráží na pamflet „Die Augsburger ‚Allgemeine Zeitung‘ in ihrer tiefsten Erniedrigung“ [„Strašné ponížení augsburské ‚Allgemeine Zeitung‘“], uveřejněný roku 1842 v I. a 2. sešitě časopisu „Mefistofeles“.
„Mefistofeles. Revue der deutschen Gegenwart in Skizzen and Umrissen“ [„Mefistofeles. Přehled německé současnosti ve skizzách a črtách“] — časopis, který v letech 1842 až 1844 vydával německý buržoasní spisovatel Friedrich Steinmann; vyšlo celkem 5 čísel.
55 Jde o desátý kongres francouzských učenců, konaný ve Štrasburku od 28. září do 9. října 1842. Na tomto kongresu byli přítomni vědci z Německa, Švýcarska, Anglie, Belgie, Ruska a jiných zemí. V jedné ze sekcí se diskutovalo o návrzích fourierovců na zlepšení sociálního postavení nemajetných tříd. Účastníci kongresu posuzovali otázku postavení pracujících s buržoasně filantropických posic.
56 Autonomové — tak byli nazýváni představitelé bývalých panovnických knížecích a hraběcích rodin, jimž na základě spolkového zákona z roku 1815 byla ponechána autonomie v tom smyslu, že měli právo disponovat svými dědičnými majetky podle vlastního uvážení, bez ohledu na všeobecné zákonodárství v otázkách dědictví, poručnictví atd.