Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Róza Luxemburgová
Masová stávka, politická strana a odbory
Kapitola sedmá
Úloha masové stávky v revoluci
Viděli jsme, že masová stávka v Rusku není umělým produktem záměrné taktiky sociální demokracie, nýbrž přirozeným historickým zjevem na půdě nynější revoluce. Jaké momenty vytvořily tedy v Rusku tento nový způsob projevu revoluce ?
Nejbližším úkolem ruské revoluce je odstranění absolutismu a zřízení moderního buržoasně parlamentního právního státu. Formálně je to přesně stejný úkol, jaký měla březnová revoluce v Německu, ve Francii Velká revoluce koncem 18. století. Jenže poměry, historické prostředí, ve kterém docházelo k těmto formálně analogickým revolucím, zásadně se liší od poměrů a prostředí dnešního Ruska. Rozhodující je ta okolnost, že mezi buržoasními revolucemi na Západě a dnešní buržoasní revolucí na Východě proběhl celý cyklus kapitalistického vývoje. A tento vývoj zachvátil nejen západoevropské země, nýbrž i absolutistické Rusko. Velký průmysl se všemi svými důsledky, s moderní třídní diferenciací, s příkrými sociálními kontrasty, s novodobým velkoměstským životem a s novodobým proletariátem se stal v Rusku vládnoucí, to jest v sociálním vývoji rozhodující výrobní formou. Z toho však vzešla podivná historická situace plná rozporů, kdy revoluce, svými formálními úkoly buržoasní, je prováděna v prvé řadě novodobým, třídně uvědomělým proletariátem, a v mezinárodním prostředí, které je ve znamení úpadku buržoasní demokracie. Vedoucím revolučním živlem není dnes buržoasie jako v dřívějších revolucích Západu, zatím co proletářská masa, rozbředlá v maloburžoasii, slouží buržoasii jako záloha, nýbrž naopak, třídně uvědomělý proletariát je vedoucím a hnacím živlem, kdežto velkoburžoasní vrstvy smýšlejí zčásti přímo kontrarevolučně, zčásti slabošsky liberálně, a jenom venkovská maloburžoasie spolu s městskou maloburžoasní inteligencí jsou naladěny rozhodně oposičně, ba revolučně. Ale ruský proletariát, který je natolik určen k vedoucí úloze v buržoasní revoluci, vstupuje do boje bez jakýchkoli ilusí o buržoasní demokracii, zato však se silně vyvinutým vědomím vlastních specifických třídních zájmů, při ostře vyhroceném protikladu mezi kapitálem a prací. Tento vztah plný protikladů se projevuje tou skutečností, že v této formálně buržoasní revoluci převládá nad protikladem buržoasní společnosti a absolutismu protiklad proletariátu a buržoasní společnosti, že boj proletariátu je zaměřen stejnou silou současně proti absolutismu i proti kapitalistickému vykořisťování, že program revolučních bojů je zaměřen se stejným důrazem na politickou svobodu a dobytí osmihodinového pracovního dne i na to, aby byla proletariátu vybojována materiální existence důstojná člověka. Tento rozdvojený charakter ruské revoluce se projevuje oním niterným spojením a vzájemným působením hospodářského a politického boje, které jsme poznali z událostí v Rusku a které nacházejí vhodný výraz právě v masové stávce.
V dřívějších buržoasních revolucích, kde jednak politické školení a vedení revoluční masy obstarávaly buržoasní strany a kde jednak šlo o pouhé svržení staré vlády, byla krátká bitva na barikádách vhodnou formou revolučního boje. Dnes, kdy se musí dělnická třída sama v průběhu revolučního boje vzdělávat, sama shromažďovat a sama vést a kdy revoluce je s její strany zaměřena proti staré státní moci i proti kapitalistickému vykořisťování, jeví se masová stávka jako přirozený prostředek k získávání, revolucionování a organizování nejširších proletářských vrstev přímo v akci, právě tak jako je zároveň prostředkem, jak podminovat a svrhnout starou státní moc a postavit hráze proti kapitalistickému vykořisťování. Městský průmyslový proletariát je nyní duší revoluce v Rusku. Aby však mohl jako masa provést nějakou přímou politickou akci, musí se proletariát nejprve opět soustředit v masu, a k tomuto účelu musí především vyjít z továren a dílen, ze šachet a hutí, musí překonat rozprášenost a rozdrobenost po jednotlivých dílnách, k níž je odsouzen pod každodenním jařmem kapitálu. Masová stávka je tedy první přirozenou, impulsivní formou každé velké revoluční akce proletariátu, a čím více je průmysl převládající formou hospodářství společnosti, čím významnější je úloha proletariátu v revoluci a čím vyvinutější je protiklad mezi prací a kapitálem, tím silnějšími a rozhodnějšími se musí stát masové stávky. Dřívější hlavní forma buržoasní revoluce, boj na barikádách, otevřené střetnutí s ozbrojenou mocí státu, je v dnešní revoluci jenom nejkrajnějším bodem, jenom jedním momentem v celém procesu proletářského masového boje.
A tím je v nové formě revoluce dosaženo i oné civilisovanosti a zmírnění třídních bojů, které prorocky předpovídali oportunisté německé sociální demokracie, Bernsteinové, Davidové a jiní. Ti ovšem spatřovali v duchu maloburžoasně demokratických ilusí vytoužené zmírnění a civilisovanost třídního boje v tom, že třídní boj bude omezen výhradně na boj parlamentní a že revoluce v ulicích bude prostě odstraněna. Dějiny našly řešení poněkud hlubším a jemnějším způsobem: ve vzniku revoluční masové stávky, která ovšem vůbec nenahrazuje a nečiní zbytečným nepokrytý brutální pouliční boj, redukuje ho však pouze na jeden moment dlouhého období politického boje a spojuje zároveň s revolučním obdobím obrovské kulturní dílo v nejpřesnějším smyslu tohoto slova: materiální a duchovní povznesení celé dělnické třídy tím, že jsou „civilizovány“ barbarské formy kapitalistického vykořisťování.
Tak se tedy neosvědčuje masová stávka jako specificky ruský produkt vzešlý z absolutismu, nýbrž jako všeobecná forma proletářského třídního boje, vyplývající z nynějšího stadia kapitalistického vývoje a třídních vztahů. Tři buržoasní revoluce: Velká francouzská revoluce, německá březnová revoluce a nynější revoluce ruská, tvoří s tohoto hlediska řetěz nepřetržitého vývoje, v němž se zrcadlí sláva i zánik kapitalistického století. Ve Velké francouzské revoluci připouštěly dosud vůbec nevyvinuté vnitřní rozpory buržoasní společnosti dlouhé období mohutných bojů, v němž se bez překážky a nenuceně s bezohledným radikalismem vybíjely všechny protiklady rychle klíčící a zrající teprve v žáru revoluce. O půl století později byla již revoluce německé buržoasie, vypuknuvší v polovici kapitalistického vývoje, zaražena na půli cesty protikladem zájmů a rovnováhou sil mezi kapitálem a prací a zalkla se v kompromisů mezi buržoasií a feudály, scvrkla se na krátkou, žalostnou, v půli slova zmlklou episodu. Ještě půl století a dnešní ruská revoluce stojí na takovém úseku historického pochodu, který již překročil vrchol, nejvyšší bod kapitalistické společnosti, kdy se již buržoasní revoluce nemůže zadusit protikladem mezi buržoasií a proletariátem, nýbrž naopak se rozvíjí v nové, dlouhé období mohutných sociálních bojů, v nichž vyrovnání starého účtu s absolutismem vypadá jako maličkost proti mnoha novým účtům, které otevírá sama revoluce. Dnešní revoluce tak ve zvláštním případě absolutistického Ruska realizuje zároveň obecné výsledky mezinárodního kapitalistického vývoje, a zdá se, že není ani tak poslední v řadě starých buržoasních revolucí, jako spíše předchůdcem nové řady proletářských revolucí Západu. Nejzaostalejší země právě proto, že se se svou buržoasní revolucí tak neodpustitelně opozdila, ukazuje cesty a metody dalšího třídního boje proletariátu Německa a nejpokročilejších kapitalistických zemí.
Je tedy i po této stránce zcela chybné pozorovat ruskou revoluci z daleka jako krásné divadlo, jako něco specificky „ruského“, a nanejvýš obdivovat hrdinství bojovníků, to jest vnější příslušenství boje. Mnohem důležitější je, že se němečtí dělníci učí chápat ruskou revoluci jako svou vlastní záležitost, nejen ve smyslu mezinárodní třídní solidarity s ruským proletariátem, nýbrž především jako kapitolu vlastních sociálních a politických dějin. Ti odborářští vůdcové a členové parlamentu, kteří považují německý proletariát za „příliš slabý“ a německé poměry za nezralé pro revoluční masové boje, nemají zřejmě ani ponětí o tom, že měřítko stupně zralosti třídních vztahů v Německu a síly proletariátu není ve statistikách německých odborů nebo ve volebních statistikách, nýbrž — v událostech ruské revoluce. Tak jako se zralost francouzských třídních protikladů za červencové monarchie a pařížský červnový boj zrcadlily v německé březnové revoluci, v jejím průběhu a v jejím fiasku, právě tak se dnes zralost německých třídních protikladů zrcadlí v událostech, v síle ruské revoluce. A zatím co byrokraté německého dělnického hnutí vyhrabávají ve svých kancelářích ze zásuvek důkaz jeho síly a jeho zralosti, nevidí, že to, co hledají, jim leží přímo před očima v podobě velkého historického zjevu, neboť historicky vzato je ruská revoluce odrazem moci a zralosti mezinárodního, tedy především německého dělnického hnutí.
Bylo by proto příliš žalostným, groteskně nepatrným resultátem ruské revoluce, kdyby se z ní chtěl německý proletariát naučit jen tomu, že si — jak chtějí soudruzi Frohme, Elm a jiní — od ruské revoluce vypůjčí vnější formu boje, masovou stávku, a udělá si z ní pouhou zbraň do zálohy pro případ, že by bylo zrušeno volební právo do říšského sněmu, tedy pouhý pasivní prostředek parlamentní defensivy. Vezmou-li nám volební právo do říšského sněmu, budeme se bránit. To je docela samozřejmé rozhodnutí. Ale k tomu rozhodnutí není třeba zaujímat hrdinnou pózu nějakého Dantona, jak to udělal na příklad soudruh Elm v Jeně; neboť obrana nepatrných parlamentních práv, která již máme, není tak světobornou novotou, k níž by bylo teprve třeba strašných obětí ruské revoluce jako povzbuzení, spíše je to nejjednodušší a první povinností každé oposiční strany. Jenže pouhá defensiva nesmí být nikdy jediným obsahem politiky proletariátu v revolučním období. A třebaže je na jedné straně těžké s jistotou předpovědět, dojde-li ke zrušení všeobecného volebního práva v Německu v takové situaci, která bezpodmínečně vyvolá okamžitou akci masové stávky, pak je na druhé straně zcela jisté, že jakmile v Německu vstoupíme do období bouřlivých masových akcí, nemůže sociální demokracie zakládat svoji taktiku na pouhé parlamentní defensivě. Určit předem podnět a okamžik, v němž mají v Německu vypuknout masové stávky, není v moci sociální demokracie, protože není v její moci přivodit historické situace nějakým usnesením sjezdu strany. Co však sociální demokracie může a musí udělat, je to, aby jakmile jednou: tyto boje nastanou, objasňovala politické směrnice těchto bojů a formulovala je v odhodlané, důsledné taktice. Historické události neudržíme na uzdě tím, že jim budeme něco předpisovat, nýbrž tím, že si předem uvědomíme jejich pravděpodobné vypočitatelné důsledky a řídíme podle toho své vlastní jednání.
Politické nebezpečí, které hrozí nejdříve, na něž se německé dělnické hnutí připravuje po řadu let, je reakční státní převrat, který bude chtít vyrvat nejširším vrstvám pracujících lidových mas nejdůležitější politické právo, volební právo do říšského sněmu. Přes nesmírný dosah této eventuální události je, jak řečeno, nemožné s určitostí tvrdit, že jako odpověď na převrat ihned vzápětí vypukne otevřené lidové hnutí formou masové stávky, neboť dnes neznáme všechny ty nesčíslné okolnosti a momenty, které při masovém hnutí spoluurčují situaci. Jenže vezmeme-li v úvahu nynější krajní vyhrocení poměrů v Německu a na druhé straně rozmanité mezinárodní zpětné účinky ruské revoluce a dále budoucího obnoveného Ruska, je jasné, že převrat v německé politice, který by vznikl zrušením volebního .práva do říšského sněmu, nezastavil by se jedině u boje za toto volební právo. Tento převrat by spíše v kratší nebo delší době vyvolal živelnou silou všeobecné zúčtování jednou již rozjitřených a vyburcovaných lidových mas s reakcí — zúčtování za lichvu s chlebem, za umělé zdražování masa, za zbídačování bezmezným militarismem a marinismem, za korupci koloniální politiky, za národní ostudu královeckého procesu [15], za zastavení sociální reformy, za to, že železničáři, poštovní úředníci a zemědělští dělníci byli zbaveni práv, za to, že horníci byli podváděni a vysmíváni, za rozsudek v Löbtau [16]a za celou třídní justici, za brutální systém výluk — zkrátka na veškerý dvacetiletý útlak pod panstvím koalice východolabských junkerů a zkartelovaného velkokapitálu.
Ale dostane-li se jednou kámen do pohybu, nemůže být již zastaven, ať sociální demokracie chce nebo nechce. Odpůrci masové stávky odmítají poučení a příklady ruské revoluce jako naprosto nesměrodatné pro Německo především proto, že v Rusku muselo přece nejdříve dojít k ohromnému skoku z orientální despocie do moderního buržoasního právního řádu. Formální odstup mezi starým a novým politickým zřízením má být dostačujícím důvodem k vysvětlení vehemence a síly revoluce v Rusku. V Německu máme dávno nejnutnější formy a záruky právního státu, a proto je tu nemožné takové živelné běsnění sociálních protikladů. Ti, kteří tak spekulují, zapomínají, že zato v Německu, dojde-li jednou k vypuknutí otevřených politických bojů, bude právě historicky podmíněný cíl docela jiný než dnes v Rusku. Právě proto, že buržoasní právní řád v Německu dávno trvá, že měl tedy čas, aby se úplně vyčerpal a spěl k svému konci, že buržoasní demokracie a liberalismus měly čas odumřít, právě proto nemůže být už ani řeči o buržoasní revoluci v Německu. A proto může být v období otevřených politických lidových bojů v Německu posledním historicky nutným cílem už jenom diktatura proletariátu. Ale vzdálenost tohoto úkolu od dnešních poměrů v Německu je ještě daleko větší než vzdálenost buržoasního právního řádu od orientální despocie, a proto nemůže být tento úkol proveden naráz, nýbrž rovněž v dlouhém období gigantických sociálních bojů.
Není však v perspektivách, které jsme tu naznačili, příkrý rozpor? Jednak se říká, že v eventuálním budoucím období politické masové akce především nejzaostalejší vrstvy německého proletariátu, zemědělští dělníci, železničáři a poštovní otroci si teprve dobudou spolčovacího práva, že musí být teprve odstraněny nejhorší zlořády vykořisťování, a na druhé straně má být politickým úkolem tohoto období již dobytí politické moci proletariátem! Jednak hospodářské boje odborů za nejbližší zájmy, za materiální povznesení dělnické třídy, na druhé straně již nejzazší konečný cíl sociální demokracie! Zajisté, jsou to příkré rozpory, ne však rozpory našeho rozumování, nýbrž rozpory kapitalistického vývoje. Tento vývoj neprobíhá v pěkných přímých liniích, nýbrž příkře a klikatě jako blesk. Tak jako různé kapitalistické země představují nejrůznější stadia vývoje, stejně tak je představují i uvnitř každé země různé vrstvy téže dělnické třídy. Dějiny však nečekají trpělivě, až zaostalé země a vrstvy teprve doženou země a vrstvy nejpokročilejší, tak aby celek mohl symetricky postupovat jako sevřený vojenský útvar. Vyvolávají výbuchy právě v nejpřednějších, nejodpovědnějších posicích, jakmile poměry pro to dozrají, a v bouři revolučního období se pak promeškané dožene v několika dnech a měsících, nestejné se vyrovná, celý sociální pokrok přejde rázem do útočného kroku.
Jako se v ruské revoluci celé stupnice vývoje a zájmů různých dělnických vrstev spojují v sociálně demokratickém programu revoluce a nesčíslné dílčí boje se slévají ve společnou velkou třídní akci proletariátu, tak tomu bude i v Německu, až poměry pro to dozrají. A úkolem sociální demokracie bude potom, aby řídila svou taktiku ne podle nejzaostalejších fází vývoje, nýbrž podle fází nejpokročilejších.
__________________________________
Poznámky:
15. Proces v Královci – proces před německým soudem ve dnech 12.-15. července 1904. Obžalovaní byli na základě pašování ilegálních proticarských spisů do Ruska obviněni ze „spiklenectví, velezrady Ruska a urážky cara“ a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody.
16. Jde o případ, kdy bylo 9 stavebních dělníků odsouzeno na 61 let do káznice a vězení, protože protestovali proti tomu, že se na sousední stavbě pracovalo přes pevně stanovenou pracovní dobu.