Marxistick� internetov� archiv - �esk� sekce
R�za Luxemburgov�
Masov� st�vka, politick� strana a odbory
Kapitola p�t�
Pou�en� z boje rusk� d�lnick� t��dy pou�iteln� v N�mecku
Je nyní otázka, nakolik jsou pro Německo vhodná všechna poučení, je� mů�eme čerpat z ruských masových stávek. Sociální a politické vztahy, dějiny a stav dělnického hnutí jsou v Německu a v Rusku naprosto rozdílné. Na první pohled by se také mohly zdát výše zaznamenané vnitřní zákony ruských masových stávek jen produktem specificky ruských poměrů, které pro německý proletariát vůbec nepřicházejí v úvahu. Mezi politickým a hospodářským bojem je v ruské revoluci neju�ší vnitřní souvislost; jejich jednota se projevuje v období masových stávek. Není to však prostý následek ruského absolutismu? Ve státě, kde je zakázána jakákoli forma a jakýkoli projev dělnického hnutí, kde nejjednodušší stávka je politickým zločinem, musí se logicky také ka�dý hospodářský boj stát bojem politickým.
Dále, i kdy� naopak první výbuch politické revoluce měl vzápětí všeobecné zúčtování ruského dělnictva s podnikateli, je to opět prostý následek té okolnosti, �e ruský dělník měl dosud nejni�ší �ivotní úroveň a vůbec nikdy ještě nevedl skutečný hospodářský boj za zlepšení svého postavení. Proletariát v Rusku se musel nejprve jaksi dostat z nejhoršího, jaký div, �e se do toho v mladistvé odvaze pustil, jakmile revoluce vnesla první svě�í závan do dusivého ovzduší absolutismu. A konečně se dá vysvětlit bouřlivý revoluční průběh ruských masových stávek i jejich převá�ně �ivelný, elementární ráz jednak politickou zaostalostí Ruska, nutností svrhnout nejprve orientální despotismus, jednak nedostatkem organizace a průpravy ruského proletariátu. V zemi, kde má dělnická třída třicetileté zkušenosti v politickém �ivotě, třímilionovou sociálně demokratickou stranu a jedenačtvrtmilionové jádro organisovaných odborářů, není mo�né, aby politický boj, aby masové stávky mohly nabýt tého� bouřlivého a �ivelného rázu jako v polobarbarském státe, který teprve podniká skok ze středověku do novodobého bur�oasního řádu. To je obvyklá představa těch, kteří by chtěli vyčíst stupeň zralosti společenských vztahů určité země z textu jejích psaných zákonů.
Zkoumejme tyto otázky postupně. Především je mylné datovat počátek hospodářského boje v Rusku teprve od vypuknutí revoluce. Ve skutečnosti byly stávky, mzdové boje ve vlastním Rusku od počátku devadesátých let, v ruském Polsku dokonce od sklonku osmdesátých let stále více na denním pořádku a dobyly si nakonec faktického občanského práva. Zajisté měly často vzápětí brutální policejní represálie, patřily však přesto k bě�ným zjevům. V�dyť na příklad ji� v roce 1891 byla ve Varšavě i v Lod�i významná všeobecná stávková pokladna a horování pro odbory vytvořilo v těchto letech v Polsku na krátký čas dokonce ty „ekonomické“ iluse, které řádily v Petrohradě a v ostatním Rusku o několik let později. [13]
Právě tak je hodně přehnaná představa, jako by měl proletář carské říše před revolucí vesměs �ivotní úroveň chudáka. Právě ta vrstva dělníků velkoprůmyslu ve velkoměstech, která je nyní v hospodářském i politickém boji nejaktivnější a nejhorlivější, stála, pokud jde o její hmotnou �ivotní úroveň, sotva o mnoho hlouběji ne� příslušná vrstva německého proletariátu, a v některých povoláních mů�eme najít v Rusku tyté�, ba tu a tam dokonce vyšší mzdy ne� v Německu. Také pokud jde o pracovní dobu, bude mezi velkoprůmyslovými podniky v Rusku a v Německu sotva nějaký významný rozdíl. Představy počítající s domnělým materiálním a kulturním hélótstvím ruského dělnictva jsou tedy vzaty tak trochu ze vzduchu. Této představě by musela při troše přemýšlení odporovat ji� sama skutečnost revoluce a vynikající úlohy proletariátu v revoluci. S chudáky se nedělají revoluce takové politické zralosti a myšlenkové jasnosti, a petrohradský a varšavský, moskevský a oděský průmyslový dělník, stojící v předním šiku boje, je kulturně a duchovně mnohem blí�e západoevropskému typu, ne� si myslí ti, kteří pova�ují za jedinou a nepostradatelnou kulturní školu proletariátu bur�oasní parlamentarismus a regulární praxi odborů. Moderní velkokapitalistický vývoj Ruska a půl druhého desítiletí trvající duchovní působení sociální demokracie, která povzbuzovala a řídila hospodářský boj, vykonaly i bez vnějších záruk bur�oasního právního řádu důkladný kus kulturní práce.
Kontrast se však ještě zmenší, pohlédneme-li na druhé straně trochu hlouběji na skutečnou �ivotní úroveň německého dělnictva. Velké politické masové stávky vyburcovaly v Rusku od prvního okam�iku nejširší vrstvy proletariátu a strhly je do horečného hospodářského boje. Nejsou však v Německu celá temná zákoutí v �ivotě dělnictva, kam dosud velmi skrovně proniká hřejivé světlo odborů, celé velké vrstvy, které se dosud bud vůbec nepokoušejí, nebo se marně pokoušejí pozdvihnout se cestou ka�dodenních mzdových bojů ze sociálního hélótství? Vezměme bídu horníků. U� v klidné, jednotvárné všednosti, ve studeném ovzduší německé parlamentní suchopárnosti — jako i v jiných zemích, dokonce v zaslíbené zemi odborů, v Anglii — neprojevuje se mzdový boj horníků téměř nijak jinak ne� občasnými mocnými výbuchy, masovými stávkami typického �ivelného rázu. To právě ukazuje, �e protiklad mezi kapitálem a prací je zde příliš ostrý a silný, ne� aby ho bylo mo�no rozdrobit do klidných, plánovitých, dílčích odborových bojů. Ale tato bída horníků se svou eruptivní půdou, která u� v „normálních“ dobách tvoří sopku nejvyšší výbušnosti, musela by se v Německu nevyhnutelně ihned rozpoutat v mohutný hospodářsko-sociální boj při ka�dé větší politické masové akci dělnické třídy, při ka�dém silnějším otřesu, který posunuje momentální rovnováhu sociálního všedního dne. Vezměme dále bídu textilních dělníků. Také zde dávají rozhořčené a ponejvíce bezvýsledné výbuchy mzdového boje, které se skoro ka�doročně pře�enou celým Vogtlandem, slabé ponětí o tom, s jakou prudkostí by musela vybuchnout velká, semknutá masa otroků zkartelovaného textilního kapitálu při nějakém politickém otřesu, při nějaké silné a smělé masové akci německého proletariátu. Vezměme dále bídu domáckých dělníků, bídu dělníků v konfekčním průmyslu, bídu elektrárenských dělníků, samé sopky, z nich� při ka�dém politickém otřesu v Německu vybuchnou obrovské hospodářské boje tím jistěji, čím zde méně často proletariát jindy, v klidných dobách, vstupuje do boje a čím bezúspěšněji po ka�dé bojuje, čím brutálněji jej kapitál přinucuje, aby se, skřípaje zuby, vracel pod otrocké jho.
Teď však přicházejí v úvahu celé velké kategorie proletariátu, které jsou při „normálním“ běhu věcí v Německu vůbec vyloučeny z jakékoli mo�nosti klidného hospodářského boje za zlepšení své situace a z jakéhokoli pou�ití spolčovacího práva. Především zde uveďme pro příklad lesklou bídu �elezničních a poštovních zaměstnanců. V�dyť pro tyto státní zaměstnance existují v německém parlamentním právním státě ruské poměry, opakuji ruské, jaké existovaly jen před revolucí, kdy ještě vládl absolutismus v celé své nádheře. Ji� ve velké říjnové stávce r. 1905, v ještě formálně absolutistickém Rusku, převyšoval ruský �elezničář nebetyčně německého �elezničáře svou hospodářskou a sociální svobodou pohybu. Ruští �elezničáři a poštovní zaměstnanci si dobyli spolčovacího práva vskutku útokem, a i kdy� se to dnes jen hem�í procesy a represáliemi, nic u� jim nedoká�e vzít vnitřní soudr�nost. Bylo by však naprosto mylným psychologickým soudem, kdybychom chtěli jako německá reakce předpokládat, �e slepá poslušnost německých �elezničářů a poštovních zaměstnanců bude trvat věčně, �e je to skála, kterou nic nemů�e rozdrtit. I kdy� si němečtí odborářští vůdcové natolik zvykli na nynější poměry, �e tato v celé Evropě tak bezpříkladná hanba jim nevadí, aby mohli přehlí�et s určitým zadostiučiněním výsledky boje odborů v Německu, pak při všeobecném pozdvi�ení průmyslových dělníků se budou uniformovaní státní otroci určitě sna�it dát průchod této své v hloubi skrývané, dlouho hromaděné zlobě. A bude-li chtít průmyslový předvoj proletariátu dobýt v masových stávkách dalších politických práv nebo bránit práva stará, musí se velký zástup �elezničářů a poštovních zaměstnanců přirozeně rozpomenout na svoji zvláštní hanbu a konečně jednou povstat, aby se osvobodil od té zvláštní dávky ruského absolutismu, která byla v Německu zřízena speciálně pro něj. Pedantské pojetí, které chce rozvíjet velká lidová hnutí podle schématu a podle receptu, se domnívá, �e dobytí spolčovacího práva pro �elezničáře je nutný předpoklad, za kterého teprve „bude mo�no pomýšlet“ na masovou stávku v Německu. Skutečný a přirozený průběh událostí mů�e být pouze opačný: jenom ze silné �ivelné akce masové stávky se mů�e skutečně zrodit spolčovací právo německých �elezničářů i poštovních zaměstnanců. A tento úkol, neřešitelný za nynějších poměrů v Německu, najde okam�itě své mo�nosti a své řešení pod vlivem a pod tlakem všeobecné politické masové akce proletariátu.
A konečně to největší a nejdůle�itější: bída zemědělských dělníků. Hodí-li se anglické odbory výhradně pro průmyslové dělníky, je to spíše mo�no chápat při specifickém charakteru anglického národního hospodářství, při nepatrné úloze zemědělství v celku hospodářského �ivota. Odborová organizace v Německu, byť byla sebeskvěleji vybudována, zahrnuje-li pouze průmyslové dělníky a je-li nepřístupná celé velké armádě zemědělských dělníků, bude v�dycky dávat jen slabý částečný obraz celkového postavení proletariátu. Bylo by však opět osudnou ilusí se domnívat, �e poměry na venkově jsou nezměnitelné a nehybné, �e vnější pasivita zemědělského dělníka není neustále podrývána jak neúnavnou uvědomovací prací sociální demokracie, tak ještě více celou vnitřní třídní politikou Německa a �e při nějaké větší všeobecné třídní akci německého průmyslového proletariátu, ať u� je prováděna za jakýmkoli účelem, nevzbouří se také venkovský proletariát. To se však zcela přirozeně nemů�e projevit jinak ne� především ve všeobecném bouřlivém hospodářském boji, v mohutných masových stávkách zemědělských dělníků.
Tak se velmi významně přesune obraz domnělé hospodářské převahy německého proletariátu nad ruským proletariátem, nedíváme-li se ji� na přehled o odborově organisovaných průmyslových a řemeslných odvětvích, nýbr� na ty velké skupiny proletariátu, které stojí zcela stranou odborového boje, nebo jejich� zvláštní hospodářské postavení nelze vtěsnat do úzkého rámce ka�dodenní drobné odborářské války. Vidíme pak jeden nesmírný úsek za druhým, kde vyhrocení protikladů dospělo k nejzazší hranici, kde jsou nahromaděny spousty zápalné látky, kde vězí velmi mnoho „ruského absolutismu“ v nejobna�enější formě a kde je třeba teprve dodatečně hospodářsky zúčtovat s kapitálem v nejzákladnějších věcech.
Všechny tyto staré účty by pak při všeobecné politické masové akci proletariátu musely být předlo�eny vládnoucí soustavě. Při uměle aran�ované jednorázové demonstraci městského proletariátu, při akci masové stávky, která by byla provedena pouze z discipliny a pod taktovkou předsednictva strany, mohly by ovšem širší lidové vrstvy zůstat chladné a lhostejné. Jen�e skutečná, silná a bezohledná bojová akce průmyslového proletariátu, zrozená z revoluční situace, by musela jistě zpětně působit na zaostalejší vrstvy a strhnout do bouřlivého všeobecného hospodářského boje právě všechny ty, kteří v normálních klidných dobách zůstávají stranou denního odborářského boje.
Vrátíme-li se však také k organisovaným předním oddílům německého průmyslového proletariátu a všimneme-li si naopak cílů hospodářského boje, jich� se dnes domáhá ruské dělnictvo, pak rozhodně neshledáme, �e to jsou snahy, na které by se mohly nejstarší německé odborové organizace dívat přes rameno jako na obnošené dětské střevíčky. Tak nejdůle�itější všeobecný po�adavek ruských stávek od 22. ledna 1905, osmihodinový pracovní den, není pro německý proletariát zajisté nějakým překonaným stanoviskem, spíše je to ve většině případů krásný vzdálený ideál. Toté� se týká boje s „postojem domácího pána“, boje o zavedení dělnických výborů ve všech továrnách, za zrušení úkolové práce, za zrušení domácké práce v řemeslech, za úplné dodr�ování nedělního klidu, za uznání spolčovacího práva. Ba při bli�ším pohledu jsou všechny předměty hospodářského boje ruského proletariátu v nynější revoluci i pro německý proletariát vysoce aktuální a dotýkají se samých bolavých míst dělnického �ivota.
Z toho především plyne, �e čistě politická masová stávka, s ní� se zejména operuje, je i pro Německo pouhým ne�ivým teoretickým schématem. Vyplynou-li masové stávky ze silného revolučního vření přirozenou cestou jako odhodlaný politický boj městského dělnictva, zvrátí se právě tak přirozeně, stejně jako v Rusku, v celé období zásadních hospodářských bojů. Obavy odborářských vůdců, �e boj za hospodářské zájmy by mohl být v období bouřlivých politických bojů, v období masových stávek prostě odsunut stranou a potlačen, spočívají tedy na zcela mlhavé školácké představě o průběhu věcí. Revoluční období by spíše změnilo i v Německu charakter boje odborů a umocnilo by ho takovou měrou, �e dnešní drobná válka odborů by byla proti tomu dětskou hrou. A na druhé straně by i politický boj čerpal z této �ivelné bouře hospodářských masových stávek v�dy nové a nové podněty a svě�í síly. Vzájemné působení hospodářského a politického boje, které je vnitřní vzpruhou dnešních masových stávek v Rusku a současně tak řečeno regulujícím mechanismem revoluční akce proletariátu, by i v Německu právě tak přirozeně vyplynulo přímo z poměrů.
__________________________________
Pozn�mky:
13. Je proto skutečné mylné, soudí-li soudru�ka Roland-Holstová v předmluvě k ruskému vydání své knihy o masové stávce: „Proletariát (v Rusku) byl téměř od vzniku velkoprůmyslu dobře obeznámen s masovou stávkou, a to z toho prostého důvodu, �e se dílčí stávky ukázaly nemo�né pod politickým tlakem absolutismu.“ (Viz „Neue Zeit“, č. 33, 1906.) Bylo tomu spíše naopak. Tak i zpravodaj petrohradského odborového sdru�ení na druhé konferenci ruských odborů v únoru 1906 řekl úvodem k svému referátu: „Při slo�ení konference, jak ji zde před sebou vidím, není nutné nejprve zdůrazňovat, �e naše odborové hnutí se nedatuje snad od ,liberálního' období kní�ete Svjatopolka Mirského (v roce 1904 - R. L.) nebo od 22. ledna, jak se mnozí pokoušejí tvrdit. Odborové hnuti má mnohem hlubší kořeny, je nerozlučně spjato s celou minulostí našeho dělnického hnutí. Naše odbory jsou pouze novými organizačními formami k řízení toho hospodářského boje, který vede ruský proletariát ji� po desítky let. Ani� zacházíme daleko do historie, mů�eme zajisté říci, �e hospodářský boj petrohradských dělníků nabývá od památných stávek v letech 1896 a 1897 více nebo méně organisovaných forem. Vedení tohoto boje, šťastně kombinované s vedením boje politického, stává se zále�itostí té sociálně demokratické organizace, která se jmenovala Petrohradský svaz boje za osvobození dělnické třídy' a která se po konferenci v březnu 1898 změnila v ,Petrohradský výbor ruské sociálně demokratické dělnické strany'. Vytváří se slo�itá soustava továrních, obvodních a předměstských organizací, která spojuje ústředí nesčetnými nitkami s dělnickými masami a umo�ňuje mu reagovat letáky na všechny potřeby dělnictva. Vytváří se mo�nost podporovat a vést stávky.“