Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Róza Luxemburgová
Masová stávka, politická strana a odbory
Kapitola pátá
Poučení z boje ruské dělnické třídy použitelné v Německu
Je nyní otázka, nakolik jsou pro Německo vhodná všechna poučení, jež můžeme čerpat z ruských masových stávek. Sociální a politické vztahy, dějiny a stav dělnického hnutí jsou v Německu a v Rusku naprosto rozdílné. Na první pohled by se také mohly zdát výše zaznamenané vnitřní zákony ruských masových stávek jen produktem specificky ruských poměrů, které pro německý proletariát vůbec nepřicházejí v úvahu. Mezi politickým a hospodářským bojem je v ruské revoluci nejužší vnitřní souvislost; jejich jednota se projevuje v období masových stávek. Není to však prostý následek ruského absolutismu? Ve státě, kde je zakázána jakákoli forma a jakýkoli projev dělnického hnutí, kde nejjednodušší stávka je politickým zločinem, musí se logicky také každý hospodářský boj stát bojem politickým.
Dále, i když naopak první výbuch politické revoluce měl vzápětí všeobecné zúčtování ruského dělnictva s podnikateli, je to opět prostý následek té okolnosti, že ruský dělník měl dosud nejnižší životní úroveň a vůbec nikdy ještě nevedl skutečný hospodářský boj za zlepšení svého postavení. Proletariát v Rusku se musel nejprve jaksi dostat z nejhoršího, jaký div, že se do toho v mladistvé odvaze pustil, jakmile revoluce vnesla první svěží závan do dusivého ovzduší absolutismu. A konečně se dá vysvětlit bouřlivý revoluční průběh ruských masových stávek i jejich převážně živelný, elementární ráz jednak politickou zaostalostí Ruska, nutností svrhnout nejprve orientální despotismus, jednak nedostatkem organizace a průpravy ruského proletariátu. V zemi, kde má dělnická třída třicetileté zkušenosti v politickém životě, třímilionovou sociálně demokratickou stranu a jedenačtvrtmilionové jádro organisovaných odborářů, není možné, aby politický boj, aby masové stávky mohly nabýt téhož bouřlivého a živelného rázu jako v polobarbarském státe, který teprve podniká skok ze středověku do novodobého buržoasního řádu. To je obvyklá představa těch, kteří by chtěli vyčíst stupeň zralosti společenských vztahů určité země z textu jejích psaných zákonů.
Zkoumejme tyto otázky postupně. Především je mylné datovat počátek hospodářského boje v Rusku teprve od vypuknutí revoluce. Ve skutečnosti byly stávky, mzdové boje ve vlastním Rusku od počátku devadesátých let, v ruském Polsku dokonce od sklonku osmdesátých let stále více na denním pořádku a dobyly si nakonec faktického občanského práva. Zajisté měly často vzápětí brutální policejní represálie, patřily však přesto k běžným zjevům. Vždyť na příklad již v roce 1891 byla ve Varšavě i v Lodži významná všeobecná stávková pokladna a horování pro odbory vytvořilo v těchto letech v Polsku na krátký čas dokonce ty „ekonomické“ iluse, které řádily v Petrohradě a v ostatním Rusku o několik let později. [13]
Právě tak je hodně přehnaná představa, jako by měl proletář carské říše před revolucí vesměs životní úroveň chudáka. Právě ta vrstva dělníků velkoprůmyslu ve velkoměstech, která je nyní v hospodářském i politickém boji nejaktivnější a nejhorlivější, stála, pokud jde o její hmotnou životní úroveň, sotva o mnoho hlouběji než příslušná vrstva německého proletariátu, a v některých povoláních můžeme najít v Rusku tytéž, ba tu a tam dokonce vyšší mzdy než v Německu. Také pokud jde o pracovní dobu, bude mezi velkoprůmyslovými podniky v Rusku a v Německu sotva nějaký významný rozdíl. Představy počítající s domnělým materiálním a kulturním hélótstvím ruského dělnictva jsou tedy vzaty tak trochu ze vzduchu. Této představě by musela při troše přemýšlení odporovat již sama skutečnost revoluce a vynikající úlohy proletariátu v revoluci. S chudáky se nedělají revoluce takové politické zralosti a myšlenkové jasnosti, a petrohradský a varšavský, moskevský a oděský průmyslový dělník, stojící v předním šiku boje, je kulturně a duchovně mnohem blíže západoevropskému typu, než si myslí ti, kteří považují za jedinou a nepostradatelnou kulturní školu proletariátu buržoasní parlamentarismus a regulární praxi odborů. Moderní velkokapitalistický vývoj Ruska a půl druhého desítiletí trvající duchovní působení sociální demokracie, která povzbuzovala a řídila hospodářský boj, vykonaly i bez vnějších záruk buržoasního právního řádu důkladný kus kulturní práce.
Kontrast se však ještě zmenší, pohlédneme-li na druhé straně trochu hlouběji na skutečnou životní úroveň německého dělnictva. Velké politické masové stávky vyburcovaly v Rusku od prvního okamžiku nejširší vrstvy proletariátu a strhly je do horečného hospodářského boje. Nejsou však v Německu celá temná zákoutí v životě dělnictva, kam dosud velmi skrovně proniká hřejivé světlo odborů, celé velké vrstvy, které se dosud bud vůbec nepokoušejí, nebo se marně pokoušejí pozdvihnout se cestou každodenních mzdových bojů ze sociálního hélótství? Vezměme bídu horníků. Už v klidné, jednotvárné všednosti, ve studeném ovzduší německé parlamentní suchopárnosti — jako i v jiných zemích, dokonce v zaslíbené zemi odborů, v Anglii — neprojevuje se mzdový boj horníků téměř nijak jinak než občasnými mocnými výbuchy, masovými stávkami typického živelného rázu. To právě ukazuje, že protiklad mezi kapitálem a prací je zde příliš ostrý a silný, než aby ho bylo možno rozdrobit do klidných, plánovitých, dílčích odborových bojů. Ale tato bída horníků se svou eruptivní půdou, která už v „normálních“ dobách tvoří sopku nejvyšší výbušnosti, musela by se v Německu nevyhnutelně ihned rozpoutat v mohutný hospodářsko-sociální boj při každé větší politické masové akci dělnické třídy, při každém silnějším otřesu, který posunuje momentální rovnováhu sociálního všedního dne. Vezměme dále bídu textilních dělníků. Také zde dávají rozhořčené a ponejvíce bezvýsledné výbuchy mzdového boje, které se skoro každoročně přeženou celým Vogtlandem, slabé ponětí o tom, s jakou prudkostí by musela vybuchnout velká, semknutá masa otroků zkartelovaného textilního kapitálu při nějakém politickém otřesu, při nějaké silné a smělé masové akci německého proletariátu. Vezměme dále bídu domáckých dělníků, bídu dělníků v konfekčním průmyslu, bídu elektrárenských dělníků, samé sopky, z nichž při každém politickém otřesu v Německu vybuchnou obrovské hospodářské boje tím jistěji, čím zde méně často proletariát jindy, v klidných dobách, vstupuje do boje a čím bezúspěšněji po každé bojuje, čím brutálněji jej kapitál přinucuje, aby se, skřípaje zuby, vracel pod otrocké jho.
Teď však přicházejí v úvahu celé velké kategorie proletariátu, které jsou při „normálním“ běhu věcí v Německu vůbec vyloučeny z jakékoli možnosti klidného hospodářského boje za zlepšení své situace a z jakéhokoli použití spolčovacího práva. Především zde uveďme pro příklad lesklou bídu železničních a poštovních zaměstnanců. Vždyť pro tyto státní zaměstnance existují v německém parlamentním právním státě ruské poměry, opakuji ruské, jaké existovaly jen před revolucí, kdy ještě vládl absolutismus v celé své nádheře. Již ve velké říjnové stávce r. 1905, v ještě formálně absolutistickém Rusku, převyšoval ruský železničář nebetyčně německého železničáře svou hospodářskou a sociální svobodou pohybu. Ruští železničáři a poštovní zaměstnanci si dobyli spolčovacího práva vskutku útokem, a i když se to dnes jen hemží procesy a represáliemi, nic už jim nedokáže vzít vnitřní soudržnost. Bylo by však naprosto mylným psychologickým soudem, kdybychom chtěli jako německá reakce předpokládat, že slepá poslušnost německých železničářů a poštovních zaměstnanců bude trvat věčně, že je to skála, kterou nic nemůže rozdrtit. I když si němečtí odborářští vůdcové natolik zvykli na nynější poměry, že tato v celé Evropě tak bezpříkladná hanba jim nevadí, aby mohli přehlížet s určitým zadostiučiněním výsledky boje odborů v Německu, pak při všeobecném pozdvižení průmyslových dělníků se budou uniformovaní státní otroci určitě snažit dát průchod této své v hloubi skrývané, dlouho hromaděné zlobě. A bude-li chtít průmyslový předvoj proletariátu dobýt v masových stávkách dalších politických práv nebo bránit práva stará, musí se velký zástup železničářů a poštovních zaměstnanců přirozeně rozpomenout na svoji zvláštní hanbu a konečně jednou povstat, aby se osvobodil od té zvláštní dávky ruského absolutismu, která byla v Německu zřízena speciálně pro něj. Pedantské pojetí, které chce rozvíjet velká lidová hnutí podle schématu a podle receptu, se domnívá, že dobytí spolčovacího práva pro železničáře je nutný předpoklad, za kterého teprve „bude možno pomýšlet“ na masovou stávku v Německu. Skutečný a přirozený průběh událostí může být pouze opačný: jenom ze silné živelné akce masové stávky se může skutečně zrodit spolčovací právo německých železničářů i poštovních zaměstnanců. A tento úkol, neřešitelný za nynějších poměrů v Německu, najde okamžitě své možnosti a své řešení pod vlivem a pod tlakem všeobecné politické masové akce proletariátu.
A konečně to největší a nejdůležitější: bída zemědělských dělníků. Hodí-li se anglické odbory výhradně pro průmyslové dělníky, je to spíše možno chápat při specifickém charakteru anglického národního hospodářství, při nepatrné úloze zemědělství v celku hospodářského života. Odborová organizace v Německu, byť byla sebeskvěleji vybudována, zahrnuje-li pouze průmyslové dělníky a je-li nepřístupná celé velké armádě zemědělských dělníků, bude vždycky dávat jen slabý částečný obraz celkového postavení proletariátu. Bylo by však opět osudnou ilusí se domnívat, že poměry na venkově jsou nezměnitelné a nehybné, že vnější pasivita zemědělského dělníka není neustále podrývána jak neúnavnou uvědomovací prací sociální demokracie, tak ještě více celou vnitřní třídní politikou Německa a že při nějaké větší všeobecné třídní akci německého průmyslového proletariátu, ať už je prováděna za jakýmkoli účelem, nevzbouří se také venkovský proletariát. To se však zcela přirozeně nemůže projevit jinak než především ve všeobecném bouřlivém hospodářském boji, v mohutných masových stávkách zemědělských dělníků.
Tak se velmi významně přesune obraz domnělé hospodářské převahy německého proletariátu nad ruským proletariátem, nedíváme-li se již na přehled o odborově organisovaných průmyslových a řemeslných odvětvích, nýbrž na ty velké skupiny proletariátu, které stojí zcela stranou odborového boje, nebo jejichž zvláštní hospodářské postavení nelze vtěsnat do úzkého rámce každodenní drobné odborářské války. Vidíme pak jeden nesmírný úsek za druhým, kde vyhrocení protikladů dospělo k nejzazší hranici, kde jsou nahromaděny spousty zápalné látky, kde vězí velmi mnoho „ruského absolutismu“ v nejobnaženější formě a kde je třeba teprve dodatečně hospodářsky zúčtovat s kapitálem v nejzákladnějších věcech.
Všechny tyto staré účty by pak při všeobecné politické masové akci proletariátu musely být předloženy vládnoucí soustavě. Při uměle aranžované jednorázové demonstraci městského proletariátu, při akci masové stávky, která by byla provedena pouze z discipliny a pod taktovkou předsednictva strany, mohly by ovšem širší lidové vrstvy zůstat chladné a lhostejné. Jenže skutečná, silná a bezohledná bojová akce průmyslového proletariátu, zrozená z revoluční situace, by musela jistě zpětně působit na zaostalejší vrstvy a strhnout do bouřlivého všeobecného hospodářského boje právě všechny ty, kteří v normálních klidných dobách zůstávají stranou denního odborářského boje.
Vrátíme-li se však také k organisovaným předním oddílům německého průmyslového proletariátu a všimneme-li si naopak cílů hospodářského boje, jichž se dnes domáhá ruské dělnictvo, pak rozhodně neshledáme, že to jsou snahy, na které by se mohly nejstarší německé odborové organizace dívat přes rameno jako na obnošené dětské střevíčky. Tak nejdůležitější všeobecný požadavek ruských stávek od 22. ledna 1905, osmihodinový pracovní den, není pro německý proletariát zajisté nějakým překonaným stanoviskem, spíše je to ve většině případů krásný vzdálený ideál. Totéž se týká boje s „postojem domácího pána“, boje o zavedení dělnických výborů ve všech továrnách, za zrušení úkolové práce, za zrušení domácké práce v řemeslech, za úplné dodržování nedělního klidu, za uznání spolčovacího práva. Ba při bližším pohledu jsou všechny předměty hospodářského boje ruského proletariátu v nynější revoluci i pro německý proletariát vysoce aktuální a dotýkají se samých bolavých míst dělnického života.
Z toho především plyne, že čistě politická masová stávka, s níž se zejména operuje, je i pro Německo pouhým neživým teoretickým schématem. Vyplynou-li masové stávky ze silného revolučního vření přirozenou cestou jako odhodlaný politický boj městského dělnictva, zvrátí se právě tak přirozeně, stejně jako v Rusku, v celé období zásadních hospodářských bojů. Obavy odborářských vůdců, že boj za hospodářské zájmy by mohl být v období bouřlivých politických bojů, v období masových stávek prostě odsunut stranou a potlačen, spočívají tedy na zcela mlhavé školácké představě o průběhu věcí. Revoluční období by spíše změnilo i v Německu charakter boje odborů a umocnilo by ho takovou měrou, že dnešní drobná válka odborů by byla proti tomu dětskou hrou. A na druhé straně by i politický boj čerpal z této živelné bouře hospodářských masových stávek vždy nové a nové podněty a svěží síly. Vzájemné působení hospodářského a politického boje, které je vnitřní vzpruhou dnešních masových stávek v Rusku a současně tak řečeno regulujícím mechanismem revoluční akce proletariátu, by i v Německu právě tak přirozeně vyplynulo přímo z poměrů.
__________________________________
Poznámky:
13. Je proto skutečné mylné, soudí-li soudružka Roland-Holstová v předmluvě k ruskému vydání své knihy o masové stávce: „Proletariát (v Rusku) byl téměř od vzniku velkoprůmyslu dobře obeznámen s masovou stávkou, a to z toho prostého důvodu, že se dílčí stávky ukázaly nemožné pod politickým tlakem absolutismu.“ (Viz „Neue Zeit“, č. 33, 1906.) Bylo tomu spíše naopak. Tak i zpravodaj petrohradského odborového sdružení na druhé konferenci ruských odborů v únoru 1906 řekl úvodem k svému referátu: „Při složení konference, jak ji zde před sebou vidím, není nutné nejprve zdůrazňovat, že naše odborové hnutí se nedatuje snad od ,liberálního' období knížete Svjatopolka Mirského (v roce 1904 - R. L.) nebo od 22. ledna, jak se mnozí pokoušejí tvrdit. Odborové hnuti má mnohem hlubší kořeny, je nerozlučně spjato s celou minulostí našeho dělnického hnutí. Naše odbory jsou pouze novými organizačními formami k řízení toho hospodářského boje, který vede ruský proletariát již po desítky let. Aniž zacházíme daleko do historie, můžeme zajisté říci, že hospodářský boj petrohradských dělníků nabývá od památných stávek v letech 1896 a 1897 více nebo méně organisovaných forem. Vedení tohoto boje, šťastně kombinované s vedením boje politického, stává se záležitostí té sociálně demokratické organizace, která se jmenovala Petrohradský svaz boje za osvobození dělnické třídy' a která se po konferenci v březnu 1898 změnila v ,Petrohradský výbor ruské sociálně demokratické dělnické strany'. Vytváří se složitá soustava továrních, obvodních a předměstských organizací, která spojuje ústředí nesčetnými nitkami s dělnickými masami a umožňuje mu reagovat letáky na všechny potřeby dělnictva. Vytváří se možnost podporovat a vést stávky.“