Nóta prozatímní vlády

Vladimír Iljič Lenin

Nóta prozatímní vlády

Karty jsou odkryty. Máme všechny důvody k tomu, abychom pánům Gučkovovi a Miljukovovi poděkovali za jejich nótu, která byla dnes uveřejněna ve všech listech.

Většina výkonného výboru sovětu dělnických a vojenských zástupců, narodnici, menševici a všichni ti, kdo dosud volali po důvěře v prozatímní vládu, jsou dostatečně potrestáni. Doufali, čekali a věřili, že se prozatímní vláda pod vlivem blahodárného „styku“ s Čcheidzem, Skobelevem a Stěklovem navždy zřekne anexí. Dopadlo to poněkud jinak...

V nótě z 18. dubna dělá prozatímní vláda prohlášeni o „úsilí všeho lidu (!) dovést světovou válku až k rozhodnému vítězství“.

„Je samozřejmé,“ dodává se v nótě, „že prozatímní vláda... bude striktně dodržovat závazky vůči našim spojencům.“

Je to stručné a jasné. Válka až do rozhodného vítězství. Spojenectví s anglickými a francouzskými bankéři je svaté...

Kdo uzavřel toto spojenectví s „našimi“ spojenci, tj. s anglickými a francouzskými miliardáři? Přirozeně car, Rasputin, carská klika. Pro Miljukova a spol. je však tato smlouva posvátná.

Proč?

Někdo řekne: Protože Miljukov je falešný, protože je mazaný apod.

Jenže tím to není. Je to tím, že Gučkov, Miljukov, Těreščenko a Konovalov jsou představitelé kapitalistů. A kapitalisté musí obsazovat cizí země. Získají tím nové trhy, nové oblasti pro vývoz kapitálu, nové možnosti opatřit desetitisícům svých synáčků výnosné funkce atd. Je to tím, že ruští kapitalisté mají dnes stejné zájmy jako kapitalisté angličtí a francouzští. Proto a jedině proto carovy smlouvy s anglickými a francouzskými kapitalisty tolik přirostly prozatímní vládě ruských kapitalistů k srdci.

Nová nóta prozatímní vlády přileje olej do ohně. Může jenom roznítit bojovnou náladu v Německu. Pomáhá lupiči Vilémovi dál klamat „své“ dělníky a vojáky a hnát je do války, kterou chce dovést „až do konce“.

Nová nóta prozatímní vlády vyhrotila na ostří nože otázku: Co dál?

Angličtí a francouzští kapitalisté od prvního okamžiku naší revoluce ujišťovali, že revoluce v Rusku byla provedena jedině a výhradně proto, aby se pokračovalo ve válce „až do konce“. Kapitalisté potřebují vydrancovat Turecko, Persii a Čínu. A bude-li kvůli tomu nutné pobít ještě deset miliónů nějakých ruských mužiků, co na tom? Jen když se dosáhne „rozhodného vítězství“... A prozatímní vláda teď zcela otevřeně nastoupila stejnou cestu.

— Válčete, protože my chceme drancovat.

— Umírejte po desetitisících denně, protože „my“ jsme se ještě rvát nepřestali, protože my jsme ještě nedostali svůj podíl z kořisti!

Žádný uvědomělý dělník, žádný uvědomělý voják už nebude podporovat politiku „důvěry“ prozatímní vládě. Politika důvěry zkrachovala.

Naše městská sociálně demokratická konference ve své rezoluci prohlásila, že teď se bude každým dnem potvrzovat správnost našeho stanoviska.^{^[a]} Tak rychlý vývoj událostí jsme však neočekávali ani my.

Nynější sovět dělnických a vojenských zástupců stojí před volbou: buď spolkne pilulku, kterou mu podávají Gučkov a Miljukov, a to by znamenalo, že se jednou provždy zřekne samostatné politické úlohy, protože Miljukov hned zítra „vystrčí rohy“ a udělá ze sovětu úplnou nulu; nebo se proti Miljukovově nótě rázně postaví, což znamená, že skoncuje se starou politikou důvěry a vydá se na cestu, kterou navrhuje Pravda.

Je ovšem možné zvolit i pochybnou střední cestu. Ale... na jak dlouho?

Dělníci a vojáci, řekněte teď pěkně nahlas: Chceme mít jedinou státní moc — sověty dělnických a vojenských zástupců. Prozatímní vláda, vláda hrstky kapitalistů, musí těmto sovětům uvolnit místo.

Napsáno 20. dubna (3. května) 1917
Otištěno 21. dubna (4. května) 1917
v Pravdě, č. 37

Podle textu Pravdy

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde.