V. I. Lenin
K naší statistice továren a závodů
Nové statistické výkony profesora Kabyševa[1]
Ruská čtenářská veřejnost se dosti živě zajímá o naši statistiku továren a závodů a o hlavní závěry, které z ní vyplývají. Je to zájem zcela pochopitelný, neboť tato otázka souvisí s širší otázkou „osudů kapitalismu v Rusku“. Bohužel naše statistika továren a závodů je však dosud tak málo zpracovaná, že rozhodně nemůže uspokojit všeobecný zájem o statistické údaje. Současný stav této oblasti hospodářské statistiky v Rusku je vskutku žalostný, ale snad ještě žalostnější je zarážející skutečnost, že lidé, kteří o statistice píší, mnohdy nechápou, s jakými čísly vlastně pracují a zda jsou spolehlivá a vhodná pro určité závěry. Přesně tak musíme charakterizovat i nejnovější práci pana Karyševa, uveřejněnou nejdříve ve Zprávách moskevského zemědělského institutu (IV. ročník, 1. sešit) a později vydanou samostatně pod halasným titulem Materiály o ruském národním hospodářství, I. Náš tovární průmysl v polovině 90. let (Moskva 1898). Pan Karyšev se v této práci pokouší dělat závěry na základě nové publikace odboru pro obchod a manufakturu o našem továrním průmyslu[a]. Hodláme podrobit zevrubnému rozboru jednak závěry pana Karyševa, jednak zejména jeho metodu zpracování údajů. Domníváme se, že takový rozbor bude mít význam nejen pro konstatování, jak pan profesor tenaten zpracovává látku (na to by stačilo několik řádků v recenzi), ale i pro zjištění, jak dalece věrohodné jsou údaje naší statistiky továren a závodů, k jakým závěrům se hodí a k jakým ne, jaké jsou nejdůležitější potřeby naší statistiky továren a závodů a úkoly lidí, kteří ji studují.
Pramen, kterého použil pan Karyšev, obsahuje — jak je už patrno z názvu — soupis továren a závodů v Ruské říši za rok 1894/95. Vydání úplného soupisu všech továren a závodů (tj. poměrně větších průmyslových podniků, ačkoli názory, který podnik lze pokládat za větší, se různí) není v naší literatuře novinkou. Pánové Orlov a Budagov zpracovávali už od roku 1881 Ukazatel továren a závodů, jehož poslední (třetí) vydání vyšlo v roce 1894. Mnohem dříve, už v roce 1869, byl v 1. sešitě Ročenky ministerstva financí v poznámkách ke statistickému přehledu průmyslu uveřejněn i soupis továren. Jako materiál pro všechny tyto publikace sloužila hlášení, která jsou továrníci podle zákona povinni každoročně podávat ministerstvu. Nová publikace odboru pro obchod a manufakturu se sice liší od dřívějších publikací tohoto druhu poněkud větším počtem údajů, má však i obrovské nedostatky, které se v dřívějších publikacích nevyskytovaly a které nesmírně ztěžují její použití jako materiálu pro statistiku továren a závodů. V úvodu k Soupisu se poukazuje zejména na neuspokojivý stav této statistiky v dřívější době, čímž se jasně určuje cíl publikace — sloužit nejen jako informativní příručka, ale zejména jako statistický materiál. Avšak v Soupisu jako statistické publikaci je zarážející absolutní nedostatek jakýchkoli souhrnných, výsledných čísel. Doufejme, že podobná publikace, první svého druhu, bude také poslední statistickou publikací bez souhrnných údajů. Avšak pro informativní příručku je obrovské množství surového materiálu v podobě spousty čísel jen zbytečným balastem. V úvodu k Soupisu se ostře kritizují dřívější hlášení, která továrníci zasílali na ministerstvo, a říká se o nich, že „obsahovala stále tytéž, rok od roku opakované, nepřehledné údaje, podle nichž nebylo možné přesně zjistit ani množství vyrobeného zboží. My však naléhavě potřebujeme pokud možno úplné a spolehlivé údaje o jednotlivých výrobních odvětvích“ (s. 1). Nechceme se ovšem ani slovem zastávat dřívějšího, naprosto zastaralého systému naší statistiky továren a závodů, který je metodicky i kvalitativně vysloveně poplatný předreformní době. Avšak nějaké zlepšení v něm bohužel dodnes téměř nepostřehneme. Právě vydaný rozsáhlý Soupis nás dosud neopravňuje mluvit o nějakých významnějších změnách v tomto starém systému, který se všeobecně uznává za nevyhovující. Hlášení „neumožňovala přesně zjistit ani množství vyrobeného zboží“... To je pravda, jenže v nejnovějším Soupisu také nejsou vůbec žádné údaje o množství zboží, ačkoli například Ukazatel pana Orlova uváděl tyto údaje u celé řady továren, v některých výrobních odvětvích dokonce téměř u všech továren, takže i v souhrnné tabulce má údaje o množství vyrobeného zboží (koželužny, lihovary, cihelny, krupárny, mlýny, voskárny, škvařírny, tírny lnu, pivovary). Materiál Ukazatele vycházel právě z těchto starých hlášení. V Soupisu nejsou žádné údaje o strojním zařízení, ačkoli Ukazatel tyto údaje u některých výrobních odvětví uváděl. V úvodu se vysvětluje změna, k níž došlo v naší statistice továren a závodů, takto: dříve podávali továrníci hlášení „podle stručného a málo jasného programu“ prostřednictvím policie a tyto údaje nikdo nekontroloval. „Přicházel materiál, jenž neumožňoval dělat žádné přesnější závěry“ (s. 1). Nyní je vypracovaný nový, mnohem podrobnější program a shromažďování i ověřování statistických údajů o továrnách a závodech je uloženo továrním inspektorům. Na první pohled by se zdálo, že nyní můžeme oprávněně čekat skutečně solidní statistické údaje, neboť správný program a kontrola údajů jsou dvě velmi důležité podmínky úspěšné statistiky. Ve skutečnosti jsou však obě podmínky dodnes ve stejně primitivním a chaotickém stavu jako dříve. Podrobný program s vysvětlivkami v úvodu k Soupisu chybí, ačkoli metodika statistiky vyžaduje, aby program, podle něhož byly údaje shromažďovány, byl zveřejněn. Z dalšího rozboru materiálu Soupisu uvidíme, že základní programové otázky statistiky továren a závodů jsou i nadále naprosto nevyjasněné. Pokud jde o ověřování údajů, uvádíme výrok osoby, která tuto kontrolu prakticky provádí, totiž vrchního továrního inspektora Chersonské gubernie pana Mikulina; ten vydal knihu, v níž zpracovává statistické údaje shromážděné podle nového systému v Chersonské gubernii.
„Prověřit si fakticky veškeré číselné údaje z hlášení majitelů průmyslových podniků nebylo možné, a proto byla hlášení odesílána zpět k opravě pouze tehdy, jestliže byly v odpovědích zjištěny zjevné nesrovnalosti oproti údajům z jiných podobných podniků nebo oproti poznatkům získaným při prohlídkách těchto podniků. Ať tak či onak, za správnost číselných údajů uváděných v soupisech o jednotlivých podnicích jsou odpovědné osoby, které je sdělovaly.“ (Tovární a řemeslná výroba v Chersonské gubernii, Oděsa 1897, předmluva. Podtrženo námi.) Takže za přesnost údajů jsou i nadále odpovědni továrníci sami. Představitelé tovární inspekce si nejenže nemohli všechny údaje ověřit, ale nezajistili ani (jak uvidíme dále) jejich sourodost a porovnatelnost.
Veškeré nedostatky Soupisu a materiálu v něm uváděného dále podrobně probereme. Jeho základním nedostatkem, jak už jsme řekli, je však to, že neobsahuje absolutně žádné souhrnné výsledky (jednotlivci, kteří sestavovali Ukazatel, tyto souhrnné výsledky uváděli a v každém dalším vydání je rozšiřovali). Pan Karyšev, kterému pomáhaly ještě dvě další osoby, měl šťastný nápad zaplnit alespoň částečně tuto mezeru a shrnout celkové údaje našeho továrního průmyslu podle Soupisu. Záměr jistě velmi užitečný, za jehož provedení by byl každý vděčen, kdyby... kdyby pan Karyšev za prvé uvedl v úplnosti alespoň některá výsledná čísla, k nimž dospěl, a za druhé, kdyby neprojevil při zacházení s materiálem naprostou nekritičnost, hraničící až s bezostyšností. Pan Karyšev totiž zacházel s materiálem ledabyle a nezpracoval ho po statistické stránce dost „důkladně“[b], zato si ale pospíšil vyvodit z něho „závěry“, takže se přirozeně dopustil celé řady těch nejkurióznějších chyb.
Začněme první, základní otázkou statistiky průmyslu: jaké podniky se mají počítat mezi „továrny a závody“? Pan Karyšev si tuto otázku dokonce ani neklade; patrně předpokládá, že „továrna a závod“ je něco naprosto přesně daného. V Soupisu tvrdí s odvahou hodnou lepší věci, že tato publikace na rozdíl od dřívějších registruje nejen velké továrny, ale všechny továrny vůbec. Toto tvrzení, které autor dvakrát opakuje (s. 23 a 34), je vysloveně nepravdivé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak — v porovnání s dřívějšími publikacemi o statistice továren a závodů registruje pouze větší podniky. Hned vysvětlíme, jak mohl pan Karyšev „přehlédnout“ takovou „maličkost“, předtím však ještě uvedeme jednu historickou informaci. Až do poloviny 80. let neexistovala v naší statistice továren a závodů žádná vymezení a zásady, charakterizující továrnu jako větší průmyslový podnik. Statistika „továren a závodů“ zahrnovala veškeré průmyslové podniky (a řemeslnické dílny), což přirozeně působilo v údajích nesmírný zmatek, neboť úplná registrace veškerých takových podniků byla při stávajících silách a prostředcích nemožná (tj. bez správného soupisu průmyslu). A tak se v některých guberniích nebo výrobních odvětvích počítaly stovky a tisíce docela maličkých podniků, kdežto v jiných jen větší „továrny“. Proto je přirozené, že lidé, kteří se poprvé pokusili vědecky zpracovat údaje naší statistiky továren a závodů (v 60. letech), zaměřili na tuto otázku veškerou pozornost a vyvinuli maximální úsilí, aby oddělili odvětví s víceméně spolehlivými údaji od výrobních odvětví s naprosto nespolehlivými údaji, aby oddělili podniky natolik velké, že o nich bylo možné získat uspokojivé údaje, od podniků tak malých, že se o nich uspokojivé údaje získat nedaly. Bušen[c], Bok[d] a Timirjazev[e] vypracovali tak cenné pokyny ke všem těmto otázkám, že kdyby se jimi sestavovatelé naší statistiky továren a závodů důsledně řídili a propracovávali je, mohli jsme dnes pravděpodobně mít už velmi slušné údaje. Ale jak už to bývá zůstaly všechny tyto pokyny hlasem volajícího na poušti a ve statistice továren a závodů trval i nadále chaos. Od roku 1889 začal odbor pro obchod a manufakturu vydávat Soubory údajů o továrním průmyslu v Rusku (za rok 1885 a následující léta). V této publikaci bylo dosaženo maličkého pokroku: byly vypuštěny malé podniky, tj. takové, v nichž celková výroba nedosahovala hodnoty 1000 rublů. Samozřejmě že tato norma byla příliš nízká a příliš hrubá: o úplné registraci veškerých průmyslových podniků, jejichž objem výroby tuto částku převyšoval, by bylo směšné vůbec uvažovat, pokud jsou údaje shromažďovány prostřednictvím policie. A tak některé gubernie a některá výrobní odvětví zahrnovala i nadále do statistiky spoustu malých podniků s výrobou v hodnotě 2000—5000 rublů, kdežto jiné gubernie a jiná výrobní odvětví je neregistrovala. Příklady uvidíme dále. Až konečně novější systém naší statistiky továren a závodů zavedl zcela jiná kritéria pro vymezení pojmu „továrna a závod“. Bylo stanoveno, že registraci podléhají „všechny průmyslové podniky“ (z těch, „které podléhají dohledu“ tovární inspekce), „které mají nejméně 15 dělníků, a rovněž ty, jež mají méně než 15 dělníků, ale vlastní parní kotel, parní stroj nebo jiný mechanický pohon a stroje nebo tovární zařízení“[f]. Toto vymezení musíme důkladně rozebrat (jeho obzvlášť nejasné body jsme podtrhli). Nejdříve však poznamenejme, že pojem „továrna a závod“, jak je zde vymezen, je v naší statistice továren a závodů zcela nový: až dosud se nikdo nepokusil vymezit pojem „továrna“ jako podnik s určitým počtem dělníků nebo s parním pohonem apod. Celkem vzato je přísné vymezení pojmu „továrna a závod“ naprosto nutné, jenomže právě uvedené vymezení je bohužel krajně nepřesné, nejasné a mlhavé. Uvádí, že podniky podléhající registraci ve statistice „továren a závodů“ mají tyto znaky: 1. Podnik podléhá dozoru tovární inspekce. Tím jsou zřejmě vyloučeny podniky, které patří státu aj., báňské a hutní závody atd. Do Soupisu však bylo zahrnuto mnoho státních a vládních továren (viz Abecední seznam, s. 1—2) a my nevíme, zda byly zaregistrovány ve všech guberniích, zda údaje o nich podléhaly kontrole tovární inspekce atd. Vůbec je třeba podotknout, že dokud se naše statistika továren a závodů nevymaní z osidel různých „resortů“, pod něž spadají různé průmyslové podniky, do té doby nemůže být uspokojivá: hranice resortů často splývají a mění se; dokonce ani stejné programy nebudou jednotlivé resorty aplikovat vždy stejně. Má-li celá věc dostat racionální základ, je nezbytně nutné soustřeďovat veškeré informace o všech průmyslových podnicích v jedné ryze statistické instituci, která by přísně dbala na to, aby se údaje shromažďovaly a zpracovávaly jednotně. Dokud takovou instituci nemáme, nezbývá než brát údaje statistiky továren a závodů s krajní obezřelostí, neboť jsou v nich jednou zahrnuty, podruhé zase vynechány (v různou dobu a v různých guberniích) podniky spadající pod „jiný resort“. Například báňské a hutní závody jsou už dávno z naší statistiky továren a závodů vypouštěny. Nicméně Orlovův Ukazatel uvedl i v posledním vydání celou řadu báňských a hutních závodů (téměř celou výrobu kolejnic, iževský a votkinský závod ve Vjatecké gubernii aj.), které Soupis neuvádí, ačkoli zase v některých jiných guberniích registruje báňské a hutní závody, které dříve ve statistice továren a závodů uváděny nebyly (např. Siemensovu měďárnu v Jelizavetpolské gubernii, s. 330). V úvodu k Soupisu se v VIII. oddílu mluví o železárnách, hutích, slévárnách surového železa a mědi aj. (s. III), vůbec se však neuvádí, jak byly odděleny báňské a hutní závody od závodů „podřízených“ odboru pro obchod a manufakturu. 2. Registraci podléhají pouze průmyslové podniky. Tento znak však není zdaleka tak jasný, jak se na první pohled zdá: vyloučení řemeslnických a zemědělských podniků vyžaduje podrobná a přesná pravidla, která se stanoví podle charakteru každého výrobního odvětví zvlášť. Kolik zmatku povstává z toho, že taková pravidla stanovena nejsou, uvidíme dále. 3. V podniku má být alespoň 15 dělníků. Není jasné, zda se sem počítají jen dělníci v podniku nebo i dělníci pracující mimo podnik; není vysvětleno, jak je rozlišovat (i to je obtížné), zda počítati pomocné dělníky atd. Pan Mikulin uvádí ve své výše citované knize příklady, k jakým zmatkům vede tato nevyjasněnost. Soupis vypočítává celou řadu podniků, které mají pouze dělníky pracující mimo podnik. Snaha obsáhnout všechny podniky tohoto druhu (tj. všechny obchody, které zadávají práci domů, všechny faktory v takzvané domácké výrobě atd.) může pochopitelně při dnešním systému shromažďování údajů vyvolat leda úsměv a útržkovité údaje z některých gubernií a výrobních odvětví nemají žádnou cenu a působí jen zmatek. 4. K „továrnám a závodům“ patří všechny podniky, které mají parní kotel nebo parní stroj. To je nejpřesnější a nejzdařileji volený znak, protože užívání páry je skutečně charakteristické pro rozvoj strojového velkoprůmyslu. 5. K „továrnám a závodům“ patří podniky, které mají „jiný“ (nikoli parní). „mechanický pohon“. To je znak velmi nepřesný a nesmírně široký: podle něj by se mezi továrny daly počítat podniky s vodním, koňským, větrným, ba i žentourovým pohonem[3]. Jelikož o úplné registraci všech podobných podniků nemůže být ani řeči, musí z toho nutně vzniknout zmatek, jak hned uvidíme na příkladech. 6. Mezi „továrny a závody“ jsou zahrnuty podniky, které mají „tovární a závodní zařízení“. Tento poslední, zcela neurčitý a mlhavý znak stírá význam všech předcházejících, nutně vyvolává chaos a způsobuje neporovnatelnost údajů. V různých guberniích se bude takové vymezení továren nutně vykládat rozdílně; ostatně co je to vůbec za vymezení? Továrnou nebo závodem se nazývá podnik, který má tovární nebo závodní zařízení. To je tedy poslední slovo systému naší statistiky továren a závodů. Není divu, že je tato statistika tak neuspokojivá. Uvedeme příklady ze všech oddílů Soupisu, abychom ukázali, jak jsou v jednotlivých guberniích a v jednotlivých výrobních odvětvích registrovány i ty nejmenší podniky, což vnáší do statistiky továren a závodů zmatek, neboť výčet veškerých takových podniků není prostě možný. Vezměme si například I. oddíl: „zpracování bavlny“. Na straně 10—11 je uvedeno pět „továren“ z vesnic ve Vladimirské gubernii, které za úhradu barví cizí přízi a plátno (sic!). Místo celkového objemu výroby je uveden příjem za barvení od 10 rublů (?) do 600 rublů při počtu dělníků 0—3 (nevíme, má-li to znamenat, že údaj o počtu dělníků není znám nebo že tu námezdní dělníci nepracují). Jsou to rolnické barvírny, tj. nejprimitivnější řemeslnické dílny, náhodně pojaté v jedné gubernii do soupisu a v jiných guberniích přirozeně vypuštěné. V II. oddílu (zpracování vlny) nacházíme v téže Vladimirské gubernii rukodělné „továrny“, které zpracovávají cizí surovou vlnu za úhradu 12—48 rublů ročně při 0—l dělníkovi. Nebo tu máme vesnickou továrnu na hedvábí (III. oddíl, č. 2517) s třemi dělníky, s roční rukodělnou výrobou v hodnotě 660 rublů. Nebo zase vesnické barvírny opět ve Vladimirské gubernii s 0—3 dělníky, rukodělné, s příjmem za barvení plátna ve výši 150—550 rublů (IV. oddíl, zpracování lnu, s. 141). Dále „továrna“ na pytlovinu (V. oddíl) se šesti dělníky a s výrobou v hodnotě 921 rublů, rukodělná (č. 3936), v Permské gubernii. V jiných guberniích (například v Kostromské) je samozřejmě takových podniků rovněž spousta, jenže nejsou pokládány za továrny. Tiskárna (VI. oddíl) s jedním dělníkem, s výrobou v hodnotě 300 rublů (č. 4167): v jiných guberniích byly počítány jen velké tiskárny a v dalších zase tiskárny vůbec nepočítali. Pila, „závod“ s třemi dělníky, s příjmem 100 rublů za výrobu dužiny (VII. oddíl, č. 6274). Nebo závod na opracování kovů (VIII. oddíl) s třemi dělníky, rukodělný, s výrobou v hodnotě 575 rublů (č. 8962). V IX. oddílu (zpracování nerostných surovin) je velmi mnoho maličkých podniků, zejména cihelen, například s jedním dělníkem, s výrobou v hodnotě 48—50 rublů apod. V X. oddílu (zpracování živočišných produktů) jsou malé svíčkárny a škvařírny, jirchárny, koželužny atd., podniky s 0—1—2 dělníky, s ruční výrobou v hodnotě několika set rublů (s. 489, 507 aj.). Avšak nejvíc malých čistě řemeslnických podniků je v XI. oddílu (výroba potravin), věnovaném olejářské a zejména mlynářské výrobě. Zvláště v této poslední výrobě je neobyčejně důležité přísně rozlišovat „závody“ od malých podniků, ale protože se to dosud nedělalo, vládne ve všech publikacích o naší statistice továren a závodů naprostý chaos. Pokus uvést do pořádku statistiku mlynářské výroby továrního typu, který podnikl první sjezd tajemníků guberniálních statistických výborů (v květnu l870)[g], vyzněl naprázdno a od té doby jako by ti, kdo zpracovávají naši statistiku továren a závodů, vůbec nepřemýšleli o tom, že údaje, které uveíejňují, jsou naprosto bezcenné. Mezi „továrny a závody“ Soupis zahrnul například i větrné mlýny s jedním dělníkem a s příjmem od 0 do 52 rublů atd. (s. 587, 589 a mnoho jiných), vodní mlýny s jedním mlýnským kolem, jedním dělníkem a příjmem za práci 34—80 rublů atd. (s. 589 a mnoho jiných). Samozřejmě že taková „statistika“ je prostě k smíchu, neboť výčet podobných mlýnů by vydal ještě na jeden a možná že i na několik svazků a stále by nebyl úplný. Dokonce i do oddílu chemické výroby (XII) se dostaly maličké podniky, například vesnické smolárny s 1—3 dělníky, s výrobou v hodnotě 15 až 300 rublů (s. 995 aj.). Při takovéhle registraci bychom mohli dospět i k takové „statistice“, jakou přinesl v 60. letech známý Vojenský statistický sborník, který napočítal v evropském Rusku 3086 smoláren a dehtáren, z toho 1450 v Archangelské gubernii (se 4202 dělníky a s výrobou v hodnotě 156 274 rublů, což jsou v průměru na „závod“ necelí 3 dělníci a něco přes 100 rublů). Jako naschvál právě Archangelská gubernie v tomto oddílu Soupisu docela chybí: asi tam teď rolníci už nedestilují smolu a nevyrábějí dehet! Všimněme si, že ve všech uvedených příkladech jsou zaregistrovány podniky neodpovídající vymezení oběžníku ze 7. června 1895. Jejich registrace je tudíž čistě náhodná: v některých guberniích (snad dokonce jen újezdech) se započítávaly, ve většině se vynechávaly. Do dřívější statistiky (od roku 1885) se takové podniky nezahrnovaly, protože měly výrobu v hodnotě pod 1000 rublů.
Pan Karyšev si sice tuto základní otázku statistiky továren a závodů vůbec neujasnil, přesto se však neostýchal dělat „závěry“ z čísel, k nimž dospěl součtem. První z těchto závěrů zní, že továren v Rusku ubývá (s. 4 aj.). K tomuto závěru dospěl pan Karyšev velice jednoduše: vzal počet továren v roce 1885 podle údajů odboru pro obchod a manufakturu (17 014) a odečetl od něho továrny v evropském Rusku podle Soupisu (14 578). Vyšlo mu, že 14,3 % továren ubylo. Pan profesor vypočítává tento úbytek dokonce v procentech a nijak mu nevadí, že údaje z roku 1885 nezahrnují podniky odvádějící spotřební daň; poznamenává pouze, že připočtením těchto podniků by byl „úbytek“ továren ještě větší. Autor pak začíná zkoumat, v které části Ruska „ubývají podniky“ (s. 5) „rychleji“. Ve skutečnosti k žádnému úbytku nedochází, počet továren v Rusku se nesnižuje, nýbrž zvyšuje, a závěr, k němuž dospěl pan Karyšev, vznikl proto, že učený pan profesor srovnává zcela nesrovnatelné údaje[h]. Tato nesrovnatelnost však vůbec neplyne z toho, že za rok 1885 chybějí údaje o podnicích odvádějících spotřební daň. Pan Karyšev by mohl vzít i takové údaje, v nichž jsou tyto podniky zahrnuty (z citovaného Orlovova Ukazatele, který byl sestaven podle týchž zpráv odboru pro obchod a manufakturu), a mohl by tak stanovit počet „továren“ v evropském Rusku na 27 986 v roce 1879, na 27 235 v roce 1884, na 21 124 v roce 1890 a „pokles“ v roce 1894/95 (14 578) by tak byl ještě mnohem větší. Smůla je pouze v tom, že žádné z těchto čísel se pro srovnání nehodí, protože za prvé pojem „továrna“ je ve starých a nynějších publikacích o statistice továren chápán různě a za druhé proto, že mezi „továrny“ jsou v některých guberniích za některé roky náhodně a nesoustavně zahrnovány i ty nejmenší podniky, na jejichž úplný soupis by při nynějších možnostech naší statistiky bylo směšné vůbec pomýšlet. Kdyby si například pan Karyšev dal práci a rozebral si, jak vymezuje pojem „továrna“ Soupis, přišel by na to, že chce-li srovnávat počet továren podle této publikace s počtem továren podle jiných publikací, musí nutně brát pouze podniky s 15 a více dělníky, poněvadž jedině tyto podniky registruje Soupis v úplnosti a bez jakéhokoli omezení ve všech guberniích a ve všech výrobních odvětvích. Protože takové podniky patří k relativně velkým, byly také nejuspokojivěji registrovány i v dřívějších publikacích. Takto máme tedy zajištěno, že srovnávané údaje jsou stejného druhu, a nyní si můžeme zjistit počet továren se 16[i] a více dělníky podle Ukazatele za rok 1879 a podle Soupisu za léta 1894—1895 pro evropské Rusko. Dospíváme k těmto poučným číslům:
Počet továren a závodů v evropském Rusku Prameny Rok Celkem S 16 a více
dělníkyS méně než
16 dělníkyUkazatel, 1. vydání 1879 27 986[j] 4551 23 435 Ukazatel, 3. vydání 1890 21 124 6013 15 111 Soupis 1894/95 14 578 6659 7919 a bez tiskáren
6372A tak porovnáním těchto čísel, o nichž můžeme až teď říci, že jsou přibližně stejného druhu, srovnatelná a úplná, zjišťujeme, že počet továren v Rusku stoupá, a to dosti rychle: za 15—16 let (1879—1894/95) ze 4500 na 6400, tj. o 40 % (tiskárny se v roce 1879 a v roce 1890 mezi továrny nepočítaly). Pokud pak jde o počet podniků s méně než 16 dělníky, bylo by absurdní srovnávat je za uvedená léta, protože každá z uvedených publikací používá různého vymezení pojmu „továrna“, různého systému pro vyloučení malých podniků. V roce 1879 nebyly vypuštěny žádné malé podniky; proto ve výrobních odvětvích souvisejících se zemědělstvím a rolnickými živnostmi (mlynářství, olejářství, cihlářství, koželužství, hrnčířství aj.) se započítávala spousta maličkých podniků, které pak byly v pozdějších publikacích vypuštěny. V roce 1890 už byly vypuštěny některé malé podniky (s celkovou výrobou v hodnotě pod 1000 rublů), a tím je také malých „továren“ méně. Konečně v roce 1894/95 byla vypuštěna spousta podniků s méně než 15 dělníky, čímž počet malých „továren“ náhle klest téměř o polovinu oproti roku 1890. Porovnatelnosti počtu továren v letech 1879 a 1890 lze dosáhnout ještě jinak, totiž že vyjmeme podniky s výrobou v hodnotě alespoň 2000 rublů. To proto, že výsledná čísla Ukazatele, která jsme uvedli výše, se vztahují na všechny registrované podniky, zatímco v jmenovitém seznamu továren uvádí Ukazatel jen podniky s výrobou v hodnotě alespoň 2000 rublů. Počet takových podniků lze uznat za přibližně srovnatelný (i když za nynějšího stavu naší statistiky nemůže být seznam takových podniků nikdy úplný), až na mlynářství. U této výroby je registrace jak v Ukazateli, tak v Souboru odboru pro obchod a manufakturu zcela nahodilá podle různých gubernií a za různá léta. V jedněch guberniích jsou k „továrnám“ počítány jen parní mlýny, v jiných i větší vodní mlýny, v třetích jsou k nim počítány stovky větrných mlýnů a ve čtvrtých dokonce i mlýny s koňským a žentourovým pohonem apod. Rozlišení podle objemu výroby nijak neodstraňuje chaos ve statistice mlýnů továrního typu, protože místo objemu výroby se zde bere množství semleté mouky, které činí i ve velmi malých mlýnech často přes 2000 pudů ročně. Proto počet mlýnů, které se dostávají do statistiky továren a závodů, dělá v jednotlivých letech neuvěřitelné skoky, protože se nepoužívá jednotných zásad registrace. Například Soubor za rok 1889, 1890 a 1891 napočítal v evropském Rusku 5073, 5605 a 5201 mlýnů. Ve Voroněžské gubernii stoupl počet mlýnů z 87 v roce 1889 rázem na 285 v roce 1890 a na 483 v roce 1892, protože se k nim nahodile připočetly větrné mlýny. V Donské oblasti stoupl počet mlýnů z 59 v roce 1887 na 545 v roce 1888 a na 976 v roce 1890, načež klesl na 685 v roce 1892 (neboť větrné mlýny se jednou připočítávaly, jindy ne) atd. atd. Používat takových údajů je pochopitelně nepřípustné. Proto počítáme pouze parní mlýny, a připočítáme-li k nim podniky z ostatních výrobních odvětví s objemem výroby v hodnotě alespoň 2000 rublů, docházíme k výpočtu, že v evropském Rusku bylo v roce 1879 kolem 11 500 továren a v roce 1890 asi 15 500[k]. A tak opět vidíme, že počet továren se zvýšil, a nikoli snížil, jak si vybájil pan Karyšev. Teorie pana Karyševa o „ubývání podniků“ v továrním průmyslu Ruska je pouhá báchorka, založená na více než nedostatečné znalosti materiálu, do jehož zpracování se pustil. Pan Karyšev mluvil o počtu továren v Rusku už v roce 1889 (Juridičeskij věstnik, č. 9), a už tehdy srovnával naprosto nevhodná čísla převzatá z nejponíženějších zpráv pánů gubernátorů a otištěná ve Sborníku údajů o Rusku za léta l884-l885 (Petrohrad 1887, tabulka XXXIX) s kuriózními čísly z Vojenského statistického sborníku (IV. sešit, Petrohrad 1871), kde byly mezi „továrny“ započítány tisíce malých dílen řemeslníků a domáckých výrobců, tisíce tabákových plantáží (sic! viz s. 345 a 414 Vojenského statistického sborníku o tabákových „továrnách“ v Besarabské gubernii), tisíce zemědělských mlýnů a lisoven oleje aj. aj. Není divu, že Vojenský statistický sborník takto napočítal v evropském Rusku v roce 1866 přes 70 000 „továren“. Lze se jen divit, že se našel člověk s tak povrchním a nekritickým přístupem ke kdejaké otištěné cifře, že ji vzal za základ svých výpočtů.[l]
Zde musíme udělat malou odbočku. Ze své teorie o ubývání továren vyvozuje pan Karyšev, že dochází ke koncentraci průmyslu. I když jeho teorii odmítáme, samozřejmě naprosto nepopíráme tento závěr, který pan Karyšev jen nesprávně dokazuje. Aby se tento proces mohl dokázat, je nutno vyčlenit velké podniky. Vezměme si například podniky, které mají sto a více dělníků. Porovnáme-li počet takovýchto podniků, počet zaměstnaných dělníků a objem jejich výroby s údaji o všech podnicích, dospějeme k této tabulce.
Viz poznámka[m]1879 1890 1894/95 Počet Objem výroby
v tisících rublůPočet Objem výroby
v tisících rublůPočet Objem výroby
v tisících rublůtováren dělníků továren dělníků továren dělníků Všechny "továrny
a závody"27 986 763 152 1 148 134 21 124 875 764 1 500 871 14 578 885 555 1 345 346 Podniky se 100 a více
dělníky"1 238 509 643 629 926 1 431 623 146 858 588 1 468 655 670 955 233 V % z cekového počtu - 66,8% 54,8% - 71,1% 57,2% - 74% 70,8% Z tabulky je patrno, že počet značně velkých podniků vzrůstá stejně jako počet jejich dělníků a objem jejich výroby a tvoří tak stále větší část z celkového počtu dělnictva a celkového objemu výroby oficiálně registrovaných „továren a závodů“. Někdo možná namítne, že dochází-li ke koncentraci průmyslu, znamená to, že velké podniky vytlačují malé, čímž se jejich počet snižuje, a tudíž klesá i počet všech podniků. Avšak za prvé se tento poslední závěr už netýká jen „továren a závodů“, ale všech průmyslových podniků, o nichž nemáme právo mluvit, poněvadž u nás neexistuje žádná sebeméně spolehlivá a úplná statistika průmyslových podniků. Za druhé i z ryze teoretického hlediska nelze a priori tvrdit, že by v rozvíjející se kapitalistické společnosti musel počet průmyslových podniků vždycky nutně klesat, neboť vedle koncentrace průmyslu dochází i k odchodu obyvatelstva ze zemědělství a k růstu malých průmyslových podniků v zaostalých částech země v důsledku rozkladu polonaturálního rolnického hospodářství atd.[n]
Vraťme se k panu Karyševovi. Nejméně spolehlivým údajům (zejména o počtu „továren a závodů“) věnuje málem nejvíce pozornosti. Dělí gubernie na skupiny podle počtu „továren“, sestavuje kartogram s vyznačením těchto skupin, sestavuje zvláštní tabulku gubernií s největším počtem „továren“ podle jednotlivých výrobních odvětví (s. 16—17); dělá spoustu procentuálních výpočtů, kolik továren je v jednotlivých guberniích ve srovnání s jejích celkovým počtem (s. 12—15). Pan Karyšev přitom zapomnět na maličkost: zapomnět si položit otázku, zda lze počet továren v různých guberniích srovnávat. Na tuto otázku musíme odpovědět záporně, takže většinu výpočtů, srovnání a úvah pana Karyševa musíme pokládat za neškodná statistická cvičení. Kdyby se byl pan profesor seznámil s vymezením pojmu „továrna a závod“ uvedeném v oběžníku ze 7. června 1895, byl by se snadno dovtípil, že tak nejasné vymezení nemůže být aplikováno v různých guberniích stejně, a k témuž závěru by byl musel dospět, kdyby se byl pozorněji seznámil se samotným Soupisem. Uvedeme příklady. Co do množství podniků v Xl. oddílu (zpracování potravinářských produktů; v této skupině je nejvíce továren) vyčleňuje pan Karyšev Voroněžskou, Vjateckou a Vladimirskou gubernii (s. 12).Avšak přemíru „továren a závodů“ v těchto guberniích lze vysvětlit především tím, že tam byly ryze náhodně registrovány i maličké podniky, které se v jiných guberniích nezapočítávaly. Například ve Voroněžské gubernii se vyskytlo mnoho „závodů“ prostě proto, že se zde počítaly i malé mlýny (ze 124 mlýnů jen 27 parních; mnoho vodních s 1—2—3 koly; takové mlýny se v jiných guberniích nepočítaly a ani se všechny spočítat nedaly), malé lisovny oleje (většinou na koňský pohon), které se v jiných guberniích nezapočítávaly. Ve Vjatecké gubernu byly ze 116 mlýnů jen 3 parní. Ve Vladimirské je započítáno 10 větrných mlýnů a 168 lisoven oleje, z nichž většina je na větrný nebo koňský pohon anebo jen ruční. Jestliže v jiných guberniích je méně podníků, neznamená to ovšem, že by tam nebyly také větrné mlýny, malé vodní mlýny apod. Jenomže tam se nezapočítávaly. V celé řadě gubernií se počítaly téměř výhradně jen parní mlýny (Besarabská, Jekatěrinoslavská, Tavridská, Chersonská aj.), avšak mlynářská výroba vykazuje podle XI. oddílu. 2308 „továren“ ze 6233 v evropském Rusku. Bylo nesmyslné mluvit o rozložení továren podle gubernií, aniž se předtím vysvětlilo, že údaje jsou nesourodé. Vezměme si IX. oddíl, zpracování nerostných surovin. Ve Vladimirské gubernii je například 96 cihelen, v Donské 31, tedy necelá třetina. Podle Ukazatele (za rok 1890) to bylo naopak: ve Vladimirské 16 závodů, v Donské 61. Ukazuje se, že ve Vladimirské gubernii podle Soupisu jen 5 z 96 závodů má 16 a více dělníků, kdežto v Donské 26 (z 31). Vysvětlit to lze prostě tím, že v Donské oblasti zkrátka a dobře nezapočítali tolik malých cihelen mezi „závody“ jako ve Vladimirské gubernii (malé cihelny ve Vladirnirské gubernii mají vesměs ruční výrobu). Pan Karyšev nic z toho nevidí (s. 14). V X. oddílu (zpracování živočišných produktů) pan Karyšev říká, že téměř ve všech guberniích je těchto podniků málo, „nápadnou výjimku však tvoří Nižněnovgorodská gubernie s 252 továrnami“ (s. 14). Je tomu tak především proto, že v této gubernii se započítalo velmi mnoho malých podniků s ruční výrobou (někdy s koňským a větrným pohonem), které se nepočítaly v jiných guberniích. Například v Mogilcvské gubernii vykazuje Soupis v tomto odvětví pouze dvě továrny; v každé z nich pracuje více než 15 dělníků. Přitom malých závodů na zpracování živočišných produktů by se daly v Mogilevské gubernii rovněž napočítat desítky, jako jich napočítal Ukazatel v roce 1890; zaregistroval v ní 99 závodů na zpracování živočišných produktů. Jaký smysl mají potom výpočty pana Karyševa o procentuálním rozložení tak rozdílně chápaných „továren“?
Abychom názorněji ukázali, jak rozdílně je chápán pojem „továrna“ v různých guberniích, vezměme dvě sousední gubernie: Vladimirskou a Kostromskou. V první je podle Soupisu 993 „továren“, v druhé 165. V první jsou ve všech výrobních odvětvích (oddílech) započítány i maličké podniky, které silně převažují nad velkými (jen 324 podniků má po 16 a více dělnících). V druhé je velmi málo drobných podniků (112 továren ze 165 má 16 a více dělníků), ačkoli je každému jasné, že i tady by se dalo napočítat plno větrných mlýnů, lisoven oleje, malých škrobáren, cihelen, dehtáren, smoláren aj.[o]
Bezstarostnost pana Karyševa, pokud jde o spolehlivost čísel, s nimiž operuje, volá přímo do nebe; srovnává například počet „továren“ v guberniích v roce 1894/95 (podle Soupisu) a v roce 1885 (podle Souboru). S velmi vážnou tváří pronáší úvahy o tom, že ve Vjatecké gubernii továren přibylo, zatímco v Permské jich „značně ubylo“, ve Vladimirské podstatně přibylo apod. (s. 6—7). „A z toho lze soudit,“ uzavírá hlubokomyslně náš autor, „že uvedené ubývání továren se týká méně krajů s rozvinutějším starším průmyslem než krajů, kde je průmysl mladší“ (s. 7). Takový závěr zní velmi „učeně“, škoda jen, že je naprosto falešný. Čísla, s nimiž pan Karyšev pracoval, jsou zcela nahodilá. Tak například v Permské gubernii uvádí Soubor počet továren v letech 1885—1890 takto: 1001, 895, 951, 846, 917 a 1002; načež v roce 1891 najednou poklesl na 585. Jednou z příčin těchto skoků je, že se mezi „továrny“ počítalo jednou 469 mlýnů (v roce 1890), jindy 229 mlýnů (v roce 1891). Jestliže Soupis napočítal v této gubernii pouhých 362 továren, je to proto, že mezi „továrny“ zařazuje už jen 66 mlýnů. A jestliže ve Vladimirské gubernii „továren“ přibylo, nesmíme zapomínat, že Soupis zde zaregistroval i malé podniky. Ve Vjatecké gubernii Soubor od roku 1887 do roku 1892 napočítal 1, 2, 2, 30, 28, 25 mlýnů, zatímco Soupis jich napočítal 116. Zkrátka srovnání, které provedl pan Karyšev, jen znovu dokazuje jeho naprostou neschopnost vyznat se v číselných údajích z různých pramenů.
Když pan Karyšev uvádí počet továren v různých oddílech (skupinách výrobních odvětví) a vypočítává jejich podíl v procentech z celkového počtu továren, opět nebere zřetel na to, že do různých oddílů se dostalo nestejné množství malých podniků (například v textilním a hutním průmyslu je jich nejméně, asi 1/3 z celkového množství v evropském Rusku, kdežto v průmyslu zpracovávajícím zemědělskou produkci jsou jich až 2/3 z celkového počtu). Pochopitelně potom srovnává nesourodé veličiny a výpočty podílů v procentech (s. 8) nemají naprosto žádnou cenu. Zkrátka pan Karyšev vůbec nepochopil, s jakými údaji o počtu továren a jejich rozložení pracuje a jak jsou spolehlivé.
Nyní přejdeme od počtu továren k počtu dělníků; musíme však nejprve předeslat, že celkové údaje o počtu dělníků jsou v naší statistice továren a závodů daleko spolehlivější než údaje o počtu továren. Zmatků je ovšem i zde dost, některé údaje se neuvádějí anebo se oproti skutečnosti snižují. Tady však už nejsou údaje tak rozdílného kalibru a nápadné výkyvy v počtu malých podniků, jednou zařazovaných mezi továrny, podruhé zase ne, jen velmi málo zkreslují přehled o celkovém počtu dělníků; je to z toho prostého důvodu, že i značně vysoké procento maličkých podniků vykazuje velmi nízké procento celkového počtu dělníků. Viděli jsme výše, že v roce 1894/95 bylo v 1468 továrnách (10 % z celkového počtu) soustředěno 74 % dělníků. Malých továren (s méně než 16 dělníky) je 7919 ze 14 578, tj. více než polovina, kdežto dělníků v nich bude přibližně (počítáme-li dokonce v průměru 8 dělníků na jeden podnik) asi tak 7 %. Tím se pak stává, že při obrovském rozdílu v počtu továren vykazovaných za rok 1890 (podle Ukazatele) a za rok l894/95je rozdíl v počtu dělníků nepatrný: v roce 1890 jich bylo v 50 guberniích evropského Ruska 875 764, a v roce 1894/95 celkem 885 555 (počítáme jen dělníky v podniku). Když od prvního čísla odečteme dělníky z válcoven kolejnic (24 445) a ze solivarů (3704), kteří nejsou zahrnuti v Soupisu, a od druhého čísla dělníky v tiskárnách (16 521), kteří nejsou zahrnuti v Ukazateli, dostáváme za rok 1890 celkem 847 615 dělníků a za rok 1894/95 už 869 034 dělníků, tj. o 2,5 % více. Toto procento nemůže samozřejmě vyjádřit skutečný přírůstek, jelikož v roce 1894/95 nebylo započítáno mnoho malých podniků, avšak blízkost těchto čísel ukazuje, že celkové údaje o úhrnném počtu dělníků jsou relativně správné a spolehlivé. Pan Karyšev, od něhož jsme převzali celkové údaje o počtu dělníků, si přesně neujasnil, která výrobní odvětví byla počítána v roce 1894/95 v porovnání s předcházejícími publikacemi, a neuvádí, že Soupis vynechal mnoho podniků, počítaných dříve mezi továrny. Pro srovnání s dřívějškem používá stále týchž absurdních údajů z Vojenského statistického sborníku a opakuje stále týž nesmysl o domnělém poklesu počtu dělníků v relaci k obyvatelstvu, který vyvrátil už pan Tugan-Baranovskij (viz výše). Údaje o počtu dělníků by si vzhledem k větší spolehlivosti zasloužily pečlivější zpracování než údaje o počtu továren, ale u pana Karyševa to dopadlo právě naopak. Dokonce ani nedělí továrny na skupiny podle počtu dělníků, což by bylo zvlášť nutné vzhledem k tomu, že Soupis vzal počet dělníků za podstatný znak továrny. Z výše uvedených údajů je patrné, že koncentrace dělníků je velmi silná.
Pan Karyšev se místo toho, aby rozdělil továrny na skuPiny podle počtu dělníků, věnoval jednodušším výpočtům: stanovení průměrného počtu dělníků na jednu továrnu. Protože údaje o počtu továren jsou, jak jsme viděli, mimořádně nespolehlivé, nahodilé a nesourodé, jsou i všechny tyto výpočty plné chyb. Pan Karyšev srovnává průměrný počet dělníků na jednu továrnu v roce 1886 a v roce 1894 až 95, dodává, že „střední typ továrny se rozmáhá“ (s. 23 a 32—33), a přitom neví, že v roce 1894/95 se registrovaly jen větší podniky, takže srovnání je nesprávné. Zcela kuriózní je porovnání průměrného počtu dělníků na jednu továrnu v různých guberniích (s. 26); pan Karyšev dospívá například k závěru, že v Kostromské gubernii „je průměrný typ průmyslového závodu největší ze všech gubernií“ 242 dělníků na jednu továrnu proti 125 například ve Vladirnirské gubernii. Učenému panu profesorovi ani na mysl nepřišlo, že tento rozdíl vyvolaly jednoduše různé způsoby registrace, jak už jsme vysvětlili výše. Jelikož si pan Karyšev nepovšiml rozdílu mezi počtem velkých a malých podniků v různých guberniích, vymyslel si velmi jednoduchý způsob, jak obejít toto úskalí. Násobí totiž průměrný počet dělníků připadající na jednu továrnu v celém evropském Rusku (a potom i v Polsku a na Kavkaze) počtem továren v každé gubernii, a takto získané skupiny zanáší do zvláštního kartogramu (č. 3). Vida, jak je to jednoduché! Proč rozdělovat továrny na skupiny podle počtu dělníků, proč zkoumat číselný poměr mezi velkými a malými podniky v různých guberniích, když můžeme jednoduše uměle přizpůsobit „průměrnou“ velikost továren v různých guberniích jediné společné normě? Proč zkoumat, zda se mezi malé a miniaturní podniky ve Vladimirské či Kostromské gubernii dostalo hodně nebo málo továren, když můžeme „jednoduše“ vzít průměrný počet dělníků na jednu továrnu pro celé evropské Rusko a znásobit je počtem továren v každé gubernii? Co na tom, že se tímto způsobem dostávají stovky nahodile zaregistrovaných větrných mlýnů a lisoven oleje naroveň velkým továrnám! Vždyť čtenář si toho nevšimne a není vyloučeno, že uvěří „statistice“ vybájené panem profesorem! Kromě rubriky dělníků pracujících v podniku má Soupis ještě zvláštní rubriku pro dělníky pracující „mimo podnik“. Sem se dostali nejen ti, kdo pracují na zakázkách továrny doma (Karyšev, s. 20), ale i pomocní dělníci apod. Na počet těchto dělníků uvedený v Soupisu (66 460 v Ruské říši) se rozhodně nelze dívat jako „na ukazatel, jak daleko u nás pokročil rozvoj takzvaného vnějšího oddělení továrny“ (Karyšev, s. 20), neboť o nějaké úplné registraci těchto dělníků se při nynějším systému statistiky továren a závodů vůbec nedá mluvit. Pan Karyšev říká velmi lehkomyslně: „66 500 je na celé Rusko s jeho milióny domáckých výrobců a řemeslníků dost málo“ (ibid.). Než toto někdo napíše, musí zapomenout, že z těchto „miliónů domáckých výrobců“, jak konstatují všechny prameny, pracuje ne-li většina, tedy velmi značná část pro faktory, tj. patří rovněž k „dělníkům pracujícím mimo podnik“. Stačí nahlédnout do stránek Soupisu, které se týkají krajů známých „domáckou“ výrobou, abychom se přesvědčili o naprosté nahodilosti a útržkovitosti registrace „dělníků pracujících mimo podnik“. Tak například v II. oddílu (zpracování vlny) napočítal Soupis v Nižněnovgorodské gubernii v městě Arzamasu a přilehlé obci Vyjezdnaja Sloboda pouhých 28 dělníků pracujících mimo podnik (s. 89), zatímco z Prací komise pro průzkum domáckého průmyslu v Rusku [176] (sešit V a VI) víme, že zde pracují pro podnikatele stovky (až tisíce) „domáckých výrobců“. V semjonovském újezdu neuvádí Soupis vůbec žádné dělníky pracující mimo podnik, ačkoli ze zemstevní statistiky víme, že zde pracuje pro majitele závodů na výrobu plsti a stélek přes 3000 „domáckých výrobců“. Ve výrobě harmonik v Tulské gubernii zaregistroval Soupis jen jedinou „továrnu“ se 17 dělníky pracujícími mimo podnik (s. 395), zatímco zmíněné Práce komise atd. napočítaly už v roce 1882 celkem 2000—3000 domáckých výrobců, pracujících pro majitele továren na harmoniky (sešit IX). Je tedy jasné, že považovat počet 66 500 dělníků pracujících mimo podnik za jakžtakž věrohodný a rozpřádat úvahy, kolik z nich připadá na jednotlivé gubernie a výrobní odvětví, jako to dělá pan Karyšev, který dokonce sestavuje kartogram, je prostě komické. Skutečný význam těchto údajů vůbec nespočívá ve stanovení rozsahu kapitalistické domácké práce (to lze udělat až při úplném průmyslovém soupisu, do něhož budou pojaty i všechny obchody a jiné podniky nebo jednotlivci zadávající práci domů), nýbrž v tom, aby se rozlišili tovární dělníci v úzkém smyslu od dělníků pracujících mimo podnik. Až dosud se tyto kategorie dělníků velmi často směšovaly: dokonce i v Ukazateli za rok 1890 najdeme často takové směšování. Až nyní se v Soupisu podniká první pokus s touto praxí skoncovat.
Údaje Soupisu týkající se roční produkce továren zpracoval pan Karyšev nejuspokojivěji hlavně proto, že konečně rozdělil továrny do skupin podle objemu produkce místo obvyklých „průměrů“. Autor se sice z těchto „průměrů“ (objem produkce na jednu továrnu) stále nemůže vymanit a srovnává dokonce průměr za rok 1894/95 s průměrem za rok 1885, což je metoda, jak už jsme jednou řekli, naprosto scestná. Poznamenejme, že celkové údaje o roční produkci továren jsou nesrovnatelně spolehlivější než celkové údaje o počtu továren, neboť malé podniky, jak už jsme uvedli, tu nemají takový význam. Například podle Soupisu je v evropském Rusku celkem 245, tj. 1,9 % továren s roční výrobou v hodnotě nad 1 milión rublů, avšak soustřeďuje se v nich 45,6 % veškeré roční produkce všech továren evropského Ruska (Karyšev, s. 38), zatímco továrny s výrobou v hodnotě pod 5000 rublů tvoří 30,8 % z celkového počtu, avšak vyrábějí pouze 0,6 % veškeré produkce, tj. zcela nepatrnou část. Musíme však podotknout, že pan Karyšev při těchto výpočtech nerozlišuje mezi objemem výroby (= hodnotou produktu) a příjmem za zpracování suroviny. Toto velmi důležité rozlišení je v naší statistice továren a závodů poprvé provedeno v Soupisu.[p] Pochopitelně obě tyto veličiny jsou zcela nesrovnatelné a měly být uvedeny odděleně. Pan Karyšev to nedělá a lze soudit, že tak nízký podíl roční produkce malých podniků vyplynul zčásti z toho, že sem byly pojaty podniky, které vykázaly nikoli hodnotu zpracovaného produktu, ale pouze příjem za jeho zpracování. Dále jako příklad uvedeme chybu, které se pan Karyšev dopouští proto, že tuto okolnost opomíjí. Poněvadž v Soupisu odlišuje příjem za zpracování od hodnoty produktu a poněvadž nezahrnuje celkovou částku spotřební daně do výrobní ceny, nelze jeho údaje srovnávat s údaji v dřívějších publikacích. Podle Soupisu činí objem výroby všech továren v evropském Rusku 1345 miliónů rublů, kdežto podle Ukazatele z roku 1890 celkem 1501 miliónů rublů; kdybychom však od tohoto čísla odečetli celkovou částku spotřební daně (jen v lihovarské výrobě to je asi 250 miliónů rublů), bylo by první číslo značně vyšší.
V Ukazateli (2. a 3. vydání) byly továrny a závody rozděleny na skupiny podle objemu roční výroby (aniž se uváděl podíl každé skupiny na celkové výrobě), avšak toto rozdělení nelze srovnávat s údaji Soupisu vzhledem k uvedeným rozdílům ve způsobu registrace a stanovení objemu roční výroby.
Zbývá nám rozebrat ještě jednu chybnou úvahu pana Karyševa. Když uvádí údaje o objemu roční výroby továren a závodů podle jednotlivých gubernií, neodpustil si ani tady srovnání s údaji za léta 1885—1891, tj. s údaji Souboru. Tyto údaje nedávají informaci o výrobních odvětvích podléhajících spotřební dani, a proto pan Karyšev jen pátrá, nebyl-li v některých guberniích objem výroby v roce 1894/95 nižší než v předchozích letech. Takových gubernií je osm (s. 39—40), a pan Karyšev proto rozpřádá úvahu o „regresi v průmyslu“ v „nejméně průmyslově vyspělých“ guberniích, o tom, že to „může signalizovat obtížnou situaci malých podniků v konkurenci s velkými“ aj. Všechny jeho úvahy by snad byly velmi hlubokomyslné, kdyby... kdyby nebyly od a do zet nepodložené. Pan Karyšev si ani tady nevšiml, že srovnává naprosto nesrovnatelné a nesourodé údaje. Tuto nesrovnatelnost ukážeme na údajích o každé gubernii, kterou pan Karyšev uvádí.[q] V Permské gubernii činil objem výroby v roce 1890 celkem 20,3 miliónu rublů (Ukazatel) a v roce 1894/95 celkem 13,1 miliónu rublů; z toho připadá na mlynářskou výrobu v roce 1890 celkem 12,7 miliónu rublů (v 469 mlýnech!) a v roce 1894/95 celkem 4,9 miliónu rublů (v 66 mlýnech). Zdánlivý „pokles“ je tudíž způsoben prostě nahodilou registrací různého počtu mlýnů. Přitom například počet parních mlýnů vzrostl ze čtyř v roce 1890 a 1891 na šest v roce 1894/95. Stejně lze vysvětlit „pokles“ výroby i v Simbirské gubernii (1890: 230 mlýnů — 4,8 miliónu rublů; 1894/95: 27 mlýnů a 1,7 miliónu rublů. Parních mlýnů 10 a 13). Ve Vjatecké gubernii činil objem výroby v roce 1890 celkem 8,4 miliónu rublů, v roce 1894/95 celkem 6,7 milióiu rublů, tedy o 1,7 miliónu rublů méně. Jenže v roce 1890 zde byly započteny dva báňské a hutní závody, votkinský a iževský, jejichž výroba (dohromady) činí právě 1,7 miliónu rublů; v roce 1894/95 se tyto závody nepočítaly, jelikož „podléhaly“ báňskému a hutnímu odboru. Astrachaňská gubernie — 1890 celkem 2,5 miliónu rublů, 1894 až 95 celkem 2,1 miliónu rublů. Avšak v roce 1890 se počítala výroba v solivarech (346 000 rublů), kdežto v roce 1894/95 se nepočítala, neboť spadá pod „doly“. Pskovská gubernie — 1890 celkem 2,7 miliónu rublů, 1894/95 celkem 2,3 miliónu rublů; jenže v roce 1890 se sem započítávalo 45 tíren lnu s objemem výroby v hodnotě 1,2 miliónu rublů, kdežto v roce 1894/95 jen 4 přádelny lnu s výrobou v hodnotě 248 000 rublů. Samozřejmě že tírny lnu z Pskovské gubernie nezmizely, nebyly jen pojaty do soupisu (snad proto, že většina z nich jsou podniky s rukodělnou výrobou, kde je méně než 15 dělníků). V Besarabské gubernii byla různým způsobem zaregistrována mlynářská výroba, ačkoli mlýnů byl jak v roce 1890, tak v roce 1894/95 napočítán stejný počet (97); v roce 1890 bylo vykázáno 4,3 miliónu pudů semleté mouky = 4,3 miliónu rublů, kdežto v roce 1894/95 většina mlýnů vykazovala pouze příjem za mletí, takže celkový objem jejich produkce (1,8 miliónu rublů) nelze srovnávat s číselným údajem za rok 1890. A ještě několik příkladů ilustrujících tento rozdíl. Dva Löwensohnovy mlýny uváděly v roce 1890 výrobu v hodnotě 335 000 rublů (Ukazatel, s. 424), kdežto v roce 1894/95 jen 69 000 rublů příjmu za mletí (Soupis, č. 14 231—2). Naproti tomu Schwarzbergův mlýn uváděl v roce 1890 hodnotu produkce 125 000 rublů (Ukazatel, s. 425) a v roce 1894/95 již 175 000 rublů (Soupis, č. 14 214); z celkového objemu výroby mlynářského průmyslu za rok 1894/95 připadá 1,4 miliónu rublů na hodnotu produktu a 400 000 rublů na příjem za mletí. Stejně je tomu i ve Vitebské gubernii: v roce 1890 celkem 241 mlýnů s objemem výroby v hodnotě 3,6 miliónu rublů a v roce 1894/95 celkem 82 mlýnů s objemem výroby v hodnotě 120 000 rublů, přičemž většina mlýnů vykázala jen příjem za mletí (v roce 1890 bylo 37 parních mlýnů, v roce 1891 celkem 51 a v roce 1894/95 již 64), takže z těchto 120 000 rublů víc než polovinu tvoří nikoli hodnota produktu, nýbrž příjem za mletí. Konečně v poslední, Archangelské gubernii, lze „regresi v průmyslu“ objevenou panem Karyševern vysvětlit prostě podivnou chybou v jeho výpočtech. Ve skutečnosti činí objem výroby v archangelských továrnách podle Soupisu nikoli 1,3 miliónu rublů, jak dvakrát uvádí pan Karyšev (s. 40 a 39; oproti 3,2 miliónu rublů v letech 1885—1891), nýbrž 6,9 miliónu rublů, z čehož 6,5 miliónu rublů připadá na 18 pilařských závodů (Soupis, s. 247).
Shrneme-li, co bylo řečeno výše, dospějeme k závěru, že pan Karyšev zacházel s materiálem, který zpracoval, se zarážející nedbalostí a nekritičností, a proto se také dopustil celé řady těch nejhrubších chyb. O výpočtech na základě číselných údajů Soupisu, které pan Karyšev provedl se svými spolupracovníky, je nutno říci, že hodně ztrácejí na statistické hodnotě tím, že neuveřejnil celkové výsledky, tj. počet továren, dělníků, objem výroby ve všech guberniích a výrobních odvětvích (přestože tyto výpočty pan Karyšev zřejmě provedl, a kdyby je uveřejnil, umožnilo by to jednak jejich kontrolu, jednak by to přineslo velký užitek všem, kdo Soupisu používají). Takto je však ryze statistické zpracování materiálu krajně kusé, neúplné, nesoustavné a závěry, s nimiž si pan Karyšev tak pospíšil, jsou většinou jen příkladem toho, jak se s čísly zacházet nemá.
Nyní přejdeme k otázce, kterou jsme si položili výše, totiž jaký je stav naší statistiky továren a závodů. Především však musíme říci, že je-li „naléhavě zapotřebí“ „úplných a spolehlivých statistických údajů o různých odvětvích“ (jak se praví v úvodu k Soupisu, a s tím nelze nesouhlasit), pak je k jejich získání nezbytně nutný správně zorganizovaný soupis průmyslu, který by registroval nejrůznější průmyslové podniky, závody a práce a který by se v určitých časových intervalech opakoval. Budou-li údaje z prvního sčítání lidu 28. ledna 1897 o zaměstnání obyvatelstva[9] uspokojivé a budou-li důkladně zpracovány, pak značně usnadní provést soupis průmyslu. Pokud takové soupisy nemáme, můžeme mluvit jen o registraci některých velkých průmyslových podniků. Současný systém shromažďování a zpracovávání statistických údajů o tak velkých podnicích (,‚továrnách a závodech“ podle oficiální terminologie) je nutné označit za krajně neuspokojivý. Jeho prvním nedostatkem je roztříštění statistiky továren a závodů mezi různé „resorty“ a také to, že nemáme speciální, čistě statistický úřad, kde by se shromažďování, prověřování a zpracovávání veškerých informací o všech továrnách a závodech centralizovalo. Když člověk zpracovává dnešní statistické údaje o továrnách a závodech v Rusku, ocitá se na území, které je všemi směry zpřetínáno hranicemi různých „resortů“ (jež mají své zvláštní metody a způsoby registrace apod.). Stává se dokonce, že tato hranice prochází určitou továrnou nebo závodem, takže jedno oddělení závodu (například slévárna) podléhá báňskému a hutnímu odboru, kdežto druhé (například zpracování výrobků ze železa a ingotů) odboru pro obchod a manufakturu. Pochopitelně to používání údajů velmi znesnadňuje a badatelé, kteří nevěnují této složité otázce dostatečnou pozornost, riskují, že se dopustí (a dopouštějí se) velkých chyb. Zejména pokud jde o kontrolu informací, je třeba říci, že tovární inspekce nebude samozřejmě nikdy s to kontrolovat, zda všechny informace všech továrníků odpovídají skutečnosti. Při dnešním systému (kdy se informace nezískávají soupisem prováděným zvláštním štábem zmocněnců, nýbrž pomocí dotazníků, které jsou rozesílány továrníkům) musí být hlavní pozornost věnována tomu, aby ústřední statistický úřad byl v bezprostředním styku se všemi majiteli továren a závodů, aby soustavně kontroloval, zda jsou informace sourodé, aby pečoval o jejich úplnost, o rozesílání dotazníků do všech poněkud významnějších průmyslových center, aby zamezil nahodilému zařazování nesourodých údajů, aby zabránil nejednotné aplikaci a výkladu programu. Druhým základním nedostatkem dnešního systému je, že program shromažďování informací není vůbec propracován. Bude-li se takový program vypracovávat u zeleného stolu, aniž se k němu budou moci kriticky vyslovit odborníci a (což je obzvlášť důležité) aniž bude všestranně posouzen v tisku, pak tyto informace nikdy nemohou být ani v nejmenším úplné a sourodé. Viděli jsme například, nakolik neuspokojivě je dnes řešena i tak základní otázka programu, jako je vymezení pojmu „továrna a závod“. Pokud nemáme soupisy průmyslu a pokud používáme systému, kdy informace shromažďují sami majitelé podniků (pomocí policie, tovární inspekce apod.), musí být pojem „továrna a závod“ vymezen naprosto přesně a musí být omezen jen na velké podniky, u nichž se dá předpokládat, že je lze registrovat všechny a všude, bez jediné vynechávky. Hlavní znaky pro vymezení pojmu „továrna a závod“, jak se ho dnes užívá, jsou zřejmě voleny dost zdařile: 1. nejméně 15 dělníků v podniku (přičemž je třeba promyslet, podle jakých kritérií rozlišovat pomocné dělníky od dělníků továrních ve vlastním slova smyslu, stanovit průměrný počet dělníků za rok atd.) a 2. používání. parního pohonu (i při menším počtu dělníků). Bohužel k těmto znakům přistupují ještě další, zcela neurčité, ačkoli při rozšiřování tohoto vymezení je třeba krajní opatrnosti. Jestliže například nelze vynechat ani velké podniky s vodním pohonem, pak je třeba naprosto přesně stanovit, které podniky tohoto typu podléhají registraci (při pohonu alespoň o té a té síle nebo při nejméně tom a tom počtu dělníků apod.). Jestliže se u některých výrobních odvětví pokládá za nutné počítat i menší podniky, pak je třeba tato odvětví naprosto přesně vyjmenovat a stanovit další jasné znaky pojmu „továrna a závod“. Těm výrobním odvětvím, v nichž „továrny a závody“ splývají s „domáckými“ nebo se „zemědělskými“ podniky (výroba plsti, výroba cihel, koželužství, mlynářství, olejářství a mnoho jiných), musí být věnována zvláštní pozornost. Domníváme se, že dva znaky pojmu „továrna a závod“, které jsme právě uvedli, by neměly být v žádném případě rozšiřovány, protože při dnešním systému shromažďování informací mohou být i takové poměrně velké podniky stěží zaregistrovány ve vší úplnosti. A reorganizace tohoto systému se může projevit buď v částečných a nepodstatných změnách, nebo v zavedení úplných soupisů průmyslu. Pokud jde o rozsah informací, tj. o množství otázek kladených majitelům podniků, bude nutné zásadně rozlišovat mezi soupisy průmyslu a statistikou dnešního typu. Jedině v prvním případě bude možné a nutné usilovat o úplné informace (otázky týkající se dějin podniku, jeho vztahu k okolním podnikům a k okolnímu obyvatelstvu, obchodní stránky věci, surovin a pomocných materiálů, množství a druhu výrobků, mezd, pracovní doby, směn, noční a přesčasové práce atd. atd.). V druhém případě je však třeba velké opatrnosti: lépe je získat menší počet poměrně spolehlivých, úplných informací stejného druhu než spoustu údajů útržkovitých, pochybných a neporovnatelných. Jenom je bezpodmínečně nutné připojit dotazy na pcčet výrobních mechanismů a množství výrobků.
Říkáme-li, že naše statistika továren a závodů je nanejvýš neuspokojivá, nechceme tím rozhodně říci, že bychom její údaje měli ignorovat a dále je nezpracovávat. Právě naopak. Rozebírali jsme nedostatky dnešního systému tak podrobně proto, abychom zdůraznili, že údaje je potřeba zpracovávat zvlášť pečlivě. Hlavním a základním cílem tohoto zpracování musí být oddělení zrna od plev, oddělení relativně vhodného materiálu od nevhodného. Jak jsme viděli, hlavní chybou pana Karyševa (a mnoha jiných) je právě to, že tohle nedělal. Číselné údaje o „továrnách a závodech“ jsou nejméně spolehlivé a rozhodně jich nelze použít, dokud nebudou předem pečlivě zpracovány (vyňaty velké podniky aj.). Číselné údaje o počtu dělníků a objemu výroby jsou mnohem spolehlivější v celkových hrubých souhrnech (přitom je však nutné důkladně rozebrat, která výrobní odvětví se registrovala, jak se prováděl soupis, jak se stanovil objem výroby aj.). Vezmeme-li detailnější výsledky, je možné, že údaje nepůjdou srovnávat a jejich použití povede k chybám. Jedině naprostým opomíjením všech těchto okolností si lze vysvětlit, jak mohly vzniknout bajky o snižování počtu továren v Rusku a o poklesu počtu továrních dělníků (v relacích k počtu obyvatelstva), bajky, které tak horlivě šířili narodnici.
Pokud jde o vlastní zpracování materiálu, musí se jeho základem bezpodmínečně stát údaje o každé jednotlivé továrně, tj. údaje zanesené na lístcích. Tyto lístky musí být rozděleny do skupin především podle územních jednotek. Gubernie je příliš velká jednotka. Rozložení průmyslu je důležitá otázka, je tedy třeba rozdělit údaje o něm podle jednotlivých měst, předměstí, vesnic a vesnických aglomerací, které tvoří průmyslová centra nebo oblasti. Dále je nutné provést rozdělení podle výrobních odvětví. V tomto směru zavedl podle našeho mínění nový systém naší statistiky továren a závodů nežádoucí změnu tím, že radikálně odmítl staré rozdělení výrobních odvětví, které se používalo už od 60. let (a dříve). Soupis nově rozdělil výrobní odvětví do 12 skupin; budeme-li přitom brát jen údaje podle skupin, dostaneme neúměrně široký rámec, do něhož se vejdou nejrůznorodější výroby a všechny se tam smíchají (soukenictví i výroba plsti, pilařství i nábytkářství, papírny i tiskárny, slévárny i klenotnictví, cihelny i porcelánky, koželužny i voskárny, lisovny oleje i cukrovary, pivovary i tabákové továrny atd.). Rozdělíme-li však podrobně každou tuto skupinu na výrobní odvětví, vznikne (viz Mikulin v citované práci) více než tři sta docela malých skupinek! Starý systém, který má 10 skupin a asi 100 výrobních odvětví (91 podle Ukazatele za rok 1890), nám připadá mnohem zdařilejší. Dále je nezbytně nutné rozdělit továrny podle počtu dělníků, podle druhu pohonu a podle objemu výroby. Toto rozdělení je obzvlášť nutné jak z ryze teoretického hlediska pro zkoumání stavu a rozvoje průmyslu, tak i proto, aby se získaný materiál dal roztřídit na relativně vhodné a nevhodné údaje. To, že dosud takové dělení neexistuje (ačkoli by bylo tolik potřebné i v územních i ve výrobních skupinách), je nejpodstatnější nedostatek našich dnešních publikací o statistice továren a závodů, neboť nám umožňuje zjistit pouze „průměrná čísla“ vesměs naprosto fiktivní, která vedou jen k hrubým chybám. A konečně rozdělení podle všech těchto znaků se nesmí omezovat na stanovení počtu podniků v každé skupině (a podskupinách), ale musí být v každé skupině nutně doplněno údaji o počtu dělníků a objemu výroby, a to jak v podnicích s parním pohonem, tak v podnicích s ruční výrobou atd. Jinými slovy, kromě skupinových tabulek musíme mít také tabulky kombinované.
Byla by chyba domnívat se, že si takové zpracování údajů vyžádá bůhvíjak velkou práci. Statistická kancelář zemstev provádí při svém skromném rozpočtu a personálu mnohem složitější práce pro každý újezd; zpracovává se tam 20 000, 30 000 i 40 000 jednotlivých kartotéčních lístků (ačkoli počet relativně velkých „továren a závodů“ by v celém Rusku nebyl pravděpodobně vyšší než 15 000 až 16 000); rozsah informaci na každém lístku je přitom nesrovnatelně širší: ve statistických sbornících zemstev bývá i několik set sloupců, zatímco například v Soupisu jich není ani dvacet. A přesto nejlepší ze statistických sborníků zemstev přinášejí nejen skupinové tabulky sestavené podle různých znaků, ale i kombinované, v nichž se různé znaky spojují.
Takové zpracování údajů by za prvé poskytlo nezbytný materiál pro ekonomickou vědu a za druhé by jednou provždy vyřešilo oddělení relativně vhodných a nevhodných údajů. Při tomto zpracování by ihned vyšla najevo nahodilost údajů o některých výrobních odvětvích, guberniích, o některých bodech programu aj. Umožnilo by vybrat poměrně úplný, spolehlivý a sourodý statistický materiál. Získala by se cenná ponaučení, jak lze zajistit tyto kvality do budoucna.
Napsáno před 26. srpnem
(7. zářím) 1898
Otištěno roku 1898
ve sborníku Vladimír Iljin,
Ekonomičeskije eťudy
i staťji. PetrohradPodle textu sborníku __________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Ministerstvo financí. Odbor pro obchod a manufakturu. Tovární průmysl v Rusku. Soupis továren a závodů, Petrohrad l897 s.63+VI+1047.
b Recenzent listu Russkije vědomosti[2] (1898, č. 144) je opačného názoru, neboť je zřejmě neschopen postavit se kriticky k závěrům pana Karyševa stejně jako pan Karyšev k číslům Soupisu.
c Ročenka ministerstva financí, sešit I, Petrohrad 1869. Red
d Statistický sborník Ruské říše, řada II, sešit 6. Statistický materiál o továrním průmyslu v evropském Rusku, zpracovaný za redakce I. Boka, Petrohrad 1872. Red.
e Statistický atlas hlavních odvětví továrního průmyslu v evropském Rusku s jmenným seznamem továren a závodů, 3 sešity, Petrohrad 1869, 1870 a 1873. Red.
f Oběžník ze 7. června 1895 u Kobeljackého (Příručka pro pracovníky tovární inspekce atd., 4. vyd., Petrohrad 1897, s. 35. Podtrženo námi). V úvodu k Soupisu není tento oběžník otištěn a pan Karyšev se při zpracování materiálu pro Soupis nenamáhal zjistit, co Soupis rozumí pod pojmem „továrna a závod“!!
g Podle návrhu pravidel o shromažďování údajů o průmyslu, který sjezd vypracoval, se z počtu továren vylučovaly všechny mlýny, které měly méně než 10 mlýnských složení[4], nikoli však krupníky. Statistický sborník, řada II, sešit 6, úvod, s. XIII.
h V roce 1889 vycházel pan Karyšev (Juridičeskij věstnik[5], č. 9) z údajů za rok 1885, čerpaných z nejponíženějších zpráv pánů gubernátorů, kam byly zahrnuty tisíce maličkých mlýnů, lisoven oleje, cihelen, hrnčíren, koželužen, jircháren a jiných podniků s domáckou výrobou, a dospěl tak k závěru, že v evropském Rusku je 62 801 „továren“! Jen se divíme, že nevypočítal „úbytek“ továren v dnešní době v porovnání s tímto číslem ještě i v procentech.
i Bereme 16, a nikoli 15 dělníků zčásti proto, že součet továren se 16 a více dělníky je proveden už v Ukazateli z roku 1890 (3. vyd., s. X), zčásti proto, že ve výkladu ministerstva financí se někdy používá této normy (viz Kobeljackij, loco citato, s. 14).
j Některé chybějící údaje byly doplněny přibližně: viz Ukazatel, s.695.
k Z údajů v Soupisu nelze získat příslušné číslo za prvé proto, že tu není zahrnuta spousta podniků s výrobou v hodnotě 2000 rublů i více vzhledem k tomu, že je v nich zaměstnáno méně než 15 dělníků. Za druhé proto, že Soupis počítal objem výroby bez spotřební daně (na rozdíl od dřívější statistiky). Za třetí proto, že Soupis někdy počítal nikoli objem výroby, ale příjem za zpracování suroviny.
l Pan Tugan-Baranovskij už poukázal na to, že pokud jde o počet továrních dělníků, jsou údaje ve Vojenském statistickém sborníku zcela nepoužitelné (viz jeho knihu Továrna atd., Petrohrad 1898, s. 336n. a Mir božij[6], 1898, č. 4), ale pánové N. -on a Karyšev odpovídají na jeho přímou výzvu mlčením. Opravdu jim nezbývá nic jiného než mlčet.
m Prameny jsou stejné. Jak už jsme řekli, za rok 1879 byly některé údaje doplněny přibližně. Celkové údaje Ukazatelů a Soupisu nelze srovnávat, my zde věak srovnáváme pouze procenta z celkového počtu dělníků a z celkového objemu výroby; výsledky na základě těchto údajů jsou mnohem spolehlivější (jak ukážeme níže) než údaje o celkovém počtu továren. Součet velkých podniků je převzat z díla Kapitalizmus v Rusku, které pisatel těchto řádků připravuje k tisku[7].
n Například „soupis domácké výroby“ za rok 1894/95 v Permské gubernii ukázal, že na vesnicích vzniká od reformy každých deset let stále více malých průmyslových podniků. Viz Přehled permského kraje. Studie o stavu domáckého průmyslu v Permské gubernii. Perm 1896.[8]
o Uveďme ještě jeden příklad svévolného stanovení počtu „továren“ v našem „nejnovějším“ systému statistiky továren a závodů. Za rok 1894/95 uvádí Soupis v Chersonské gubernii 471 továren (pan Karyšev, cit, dílo, s. 5), ale v roce 1896 napočítal pan Mikulin najednou už 1249 „továren a závodů“ (cit. dílo, s. XIII), mezi nimiž je 773 s mechanickým pohonem a 109 bez mechanického pohonu s více než 15 dělníky. Dokud bude pojem „továrna“ nejasný, nelze se nikdy takovýmto skokům vyhnout.
p Jenže bohužel nemáme žádnou záruku, že Soupis provedl toto rozlišení přísně a důsledně, tj. že hodnota produktu je uvedena pouze u těch továren, které skutečně svůj produkt prodávají, a příjem za zpracování surovin pouze u těch, které zpracovávají cizí materiál. Je například možné, že v mlynářské výrobě (kde se s uvedeným rozdílem setkáváme nejčastěji) udávali majitelé to či ono číslo zcela nahodile. Tato otázka vyžaduje speciální rozbor.
q Nebereme přitom údaje ze Souboru, ale z Ukazatele za rok 1890 a odečítáme výrobní odvětví podléhající spotřební dani. Vyloučíme-li tato výrobní odvětví, pak se údaje Ukazatele takřka neliší od üdajů Souboru, neboť vycházejí z týchž zpráv odboru pro obchod a manufakturu. Abychom však odhalili chybu pana Karyševa, potřebujeme podrobné údaje nejen o jednotlivých výrobních odvětvích, ale i o jednotlivých továrnách.
1 Stať K naší statistice továren a závodů. Nové statistické výkony profesora Karyševa napsal Lenin v srpnu 1898 a otiskl ji ve sborníku Ekonomické studie a stati, který vyšel v první polovině října 1898. Materiálů a závěrů z této stati Lenin v rozsáhlé míře využil v knize Vývoj kapitalismu v Rusku(kapitola V. Počáteční stadia kapitalismu v průmyslu, kapitola VI. Kapitalistická manufaktura a kapitalistická domácká práce a kapitola VII. Vývoj strojového velkoprůmyslu, druhý oddíl — Naše statistika továren a závodů).
2 Russkije vědomosti — list vyjadřující názory umírněné liberální inteligence. Vycházel v Moskvě od roku 1863. V 80.—90. letech do něj přispívali demokratičtí spisovatelé (V. G. Korolenko, M. J. Saltykov-Ščedrin, G. I. Uspenskij aj.). Uveřejňoval díla liberálních narodniků. Roku 1905 se Russkije vědomosti staly orgánem pravého křídla buržoazní kadetské strany. Lenin řekl, že Russkije vědomosti svérázně spojovaly „pravicové kadetství s příchutí narodnictví“ (Spisy 19, Praha 1959,s. 127). V roce 1918 byly současně s jinými kontrarevolučními listy zastaveny.
3 Žentourový pohon — druh primitivního koňského pohonu.
4 Složení — každý pár žernovů ve mlýně.
5 Juridičeskij věstnik — měsíčník buržoazně liberálního zaměření. Vycházel v Moskvě v letech 1867—1892. Přispívali sem publicisté, kteří se později stali kadety a okťabristy (N. Karejev, V. Golcev, M. Kovalevskij, S. Muromcev aj.).
V roce 1888 byl v 10. čísle tohoto časopisu otištěn Marxův dopis redakci časopisu Otěčestvennyje zapiski, napsaný v souvislosti s článkem N. Michajlovského Karel Marx před soudem pana J. Žukovského.
6 Mir božij — literární a populárně vědecký měsíčník liberálního zaměření. Vycházel v Petrohradě v letech 1892—1906. V roce 1898 byla v časopise uveřejněna Leninova recenze o knize A. Bogdanova Stručná příručka ekonomické vědy (viz zde). V letech 1906—1918 vycházel časopis pod názvem Sovremennyj mir.
7 Lenin má na mysli svou knihu Vývoj kapitalismu v Rusku (viz zde).
8 Lenin podrobně charakterizuje tuto knihu ve své práci Soupis domácké výroby v Permské gubernii za rok 1894/1895 a všeobecné otázky „domáckého” průmyslu (viz zde).
9 Údaje z prvního všeobecného sčítání lidu v Ruské říši 28. ledna (9. února) 1897 byly uveřejňovány ve zvláštních sešitech v letech 1897—1905; Lenin jich použil pro druhé vydání Vývoje kapitalismu v Rusku a zpřesnil počet obyvatelstva v řadě obcí.